Matilda mě podpoří a má za to pár bezvýznamných bodů k dobru, za které jí možná i odpustím, že mě nazvala zvířátkem. Ale jen možná a jen pokud to přežijeme. Se sebezapřením přistoupím blíže k hlídači, abych mu mohla ukázat obsah své brašny. Při jeho reakci sklopím uši, nelíbí se mi to, zatraceně se mi to nelíbí. Vůbec jsem se s nima neměla bavit, prostě jim hodit brašnu k nohám se vzkazem, že to je pro páně Scurlocka a zdrhnout jak ten nejposlednější zlodějíček. Byly jsme tu s Matildou už příliš dlouho, cítila jsem to...

Už se chystám zkrátka brašnu předat hlídači, co tu zůstal, když se vrátí - tedy spíše doběhne - udýchaný muž se vzkazem, kterého jsem se bála, že přijde.
"Nepřijala jsem jeho pozvání. Jen mu nesu, co po mně chtěl, takže..." rychle poodstoupím o pár kroků vzad a brašnu jim prostě hodím k nohám. Bohové... On se mně bojí? Všimnu si výrazu mladšího strážce a vyděsí mě to více než žlutý záblesk v očích gargoylů. Tohle je tak... Nové. A nepříjemné.
"Omlouvám se," hlesnu tiše aniž bych vlastně upřesnila za co a komu. S tím se dotknu ramena Matildy a polknu. "Půjdeme?"