Oh, moc dobře vím, že jsem si zahrávala s ohněm. Ale jemné dotazy a snaha nenásilně směřovat konverzaci k cíli u vílího krále prostě nefungovala.

"Ano, máme dohodu," souhlasím rychle a přikývnu. Nad tímhle se zamýšlet nemusím. Je to aspoň něco. První krok. Magie, jež se přese mě při uzavření dohody přelila, mi vyvolávala husí kůži ještě i notnou chvíli potom. Během čekání na Cadogana a přehrávač, jsem nervózně postávala opodál s rukama zkříženýma na hrudi. Začaly mne nahlodávat pochyby. Naštěstí to Redcapovi netrvalo příliš dlouho. Lea se tvářila, že celá situace je pro ni nepříjemná, ale nenapadlo mě, co k tomu říct. Všechny moje věty na to téma mi přišly příliš nicotné. Proto jsem od pokusů konverzace ustoupila.
Opatrně podám cívku králi a ruce žmoulám špunty do uší. Pokud hodlá král zešílet, chci mít aspoň možnost to zastavit.

S nakrčenými rameny očekávám něco uširvoucího, ale místo toho se ozve teskná, ale za to docela normální píseň. Tedy, já bych si ji jen tak pro zábavu nepustila, ale Richard jednou jsem se na univerzitě nechala zatáhnout na živé představení takové umělkyně. Stejně jako tehdy, píseň ve mě neprudila nic než jen určitou lítost. Tentokrát se ta lítost ještě prohloubí, protože vidím vílího krále, jak je tím hlasem zdrcen. Na chvíli nemá na sobě masku téměř všemohoucího pána gangu, ale je tu před námi jako zraněný smrtelník. Je to naprosto bizardní pohled, asi jako kdybych viděla kolem sebe projít želvu bez krunýře. Odvrátím zrak, protože mě ta podívaná dost rozhazuje a soucítím s králem a jeho ztrátou, ale také proto, že na takové emoce musí být sám. A vzhledem k tomu, že jsme bohužel s ním ve stejné místnosti, dopřeji mu aspoň to soukromí prostě tak, že se na něj a jeho zármutek nebudu dívat. Všimnu si, že jeho psi reagují na emoce v jejich pánovi podobně a stahují uši a ocasy.

"Děkuji, vaše výsosti," hlesnu na vyzvání a přejdu k zrcadlu. Toužebně se do zrcadla zadívám s rukou pevně sevřenou kolem prstů s prstenem. Podle instrukcí, jež předtím král podával Lee, se začnu soustředit na vzpomínku s Richardem. Na jeho hřejivé objetí, na jeho trochu poťouchlý úsměv, když měl něco za lubem, na jeho vřelý úsměv, když se se mnou každý den vítal.

Maličko se zamračím, když Rohatý na má slova nijak nereaguje a umíněně si řeší akorát to, aby si nahrávku mohl poslechnout. Jistě, protože já nevím, o čem mluvím a mé varování nic neznamená, že? Mám pocit, že se opakuje situace se soškou, ale tentokrát opravdu už nehodlám nikoho zachraňovat. Zatímco král hovoří s Bess, jsem myšlenkami někde jinde. Mnoho jinde. Tolik věcí, tolik spojitostí, tolik slepých uliček. Chybí mi můj jednoduchý život, ve kterém bych v tuto dobu pravděpodobně ještě bezstarostně vyspávala. 

Ze zamyšlení mě vytrhnout slova Bess, po kterých se ještě více zachmuřím. Ne, ne, ne. V tomhle se mýlí. My nemáme společné nepřítele, můj jediný problém je zatracený Johny Scurlock a rozhodně netoužím mít stejné nepřátele jako oni, protože představa jak se zapletu do dalších mocenských sraček mě upřímně děsí. Jako by nestačilo, jak jsem do toho bahna zabředla teď! Já mám svých problémů dost i tohohle všeho... Kolem!... Musím se zhluboka nadechnout a zase vydechnout, když se přistihnu, že začínám v duchu opět tak trochu panikařit, protože... Protože jestli teď Rohatý začne řešit SVÉ problémy a toho Bessina amanta... Kde seženu pomoc pro Riyo? Nejraději bych do něčeho praštila, protože mám pocit, že můj jediný plán a s ním spojené naděje se mi nyní drolí pod rukama. 

"Je to špatný nápad," oznámím tiše, napjatě a když Rohatý vyšle své noshledy pro funkční fonograf, odejdu zpátky ke stolu s jídlem, za který se posadím. Nemám hlad. Vlastně mám parádně stažený žaludek, ale přesto do sebe po malých soustech začnu cpát veškeré jídlo, co se mi do břicha vejde. Jestli mám ještě dnes začít shánět v Duskwallu pomoc, budu potřebovat sílu a energii. 

Když se vrátí víláci s fonografem... Ne, rozhodně nejdu blíže, naopak bych nejraději utekla ze sálu. Nechci to slyšet znovu. Rozhodně ne. Mimoděk se přikrčím a vážně zvažuji, že prostě odejdu, když... No, dobře, to není tak zlé. Je to jen písnička. Depresivní písnička. Ale žádný okultní šum. Tedy, na nás to nepůsobí, ale Rohatý najednou působí jako by dostal plnou palbu toho, co my předtím ve sklepení toho domu. Je to zvláštní, vidět ho takhle, svým způsobem je to dokonce nepříjemné. Kousnu se do rtu, ovšem vzápětí potřesu hlavou. Právě se dělo to, čeho jsem se v duchu obávala. Zatraceně. 

Když Bess upřesnila, že Richard má být navrácen živý a zdravý, král se jen tiše uchechtl - zjevně bral tu opatrnost jako cosi humorného - ale vzápětí zcela vážně přikývl a naslouchal upřímným slovům v tichém zamyšlení.

"Tvá slova jsou troufalá, můj služebníku...nicméně je v nich pravda," rudé oči vládce podsvětí pomalu těkaly mezi oběma ženami. "Zdá se, že máme vskutku společné nepřátele a jak si trefně poznamenala, všichni někoho postrádáme...ale nedělejme ukvapené závěry," Arawn se naklonil kupředu, žhnutí konce doutníku vykreslilo v šeru jeho tvář.

"Nabízím ti nyní podobnou dohodu, jako lady Raghailleach. Fonografickou cívku výměnou za použití zrcadla. Vidělas sama, co dokáže. Jistotu...za jistotu. To je fér dohoda, není tomu tak? A až si všichni budeme jistí, pak se můžeme pohnout dále."

A když Bess kývla a král spokojeně zabručel: "Máme tedy dohodu," mechanička pocítila již dobře známý pocit náhlé, fantomové tíhy na bedrech, který vzápětí skoro vymizel, ale stále tam byla jakási jeho připomínka.

"Cadogane, vezmi Patricka a doneste sem fungující fonograf. Je mi jedno, jak ho seženete, ale udělejte to rychle!" Redcap zasalutoval a dal se na tryskový ústup. "A Cadogane? Nechci žádné mrtvé, je to jasné?! Nenápadně!" Zavolal ještě Rohatý na potetovaná záda, která se rázem zdála o poznání skleslejší. Arawn jen podrážděně potáhl z doutníku a sám vám dolil víno...

***

Vílí hoši sebou hodili, netrvalo to ani patnáct minut. A fonograf dokonce ani nebyl od krve. A fungoval. Arawn převzal od Bessie cívku, jako kdyby to bylo něco nevýslovně křehkého a s tichým cvaknutím ji vložil do malého přístroje, nevýrazného v porovnání s Beatrice sestrojenou zlovolností.

Rukou s dlouhými nehty vzal za kličku, zadržel dech a pozvolna s ní začal točit. Sálem se postupně rozezněl ženský zpěv ve vám neznámém jazyce a ačkoli byla píseň podobně úzkostně ponurá, tentokrát měla slova a místo nenávisti a zrady z ní čiše jen koncentrovaný zármutek. Avšak pouze po čistě hudební a pocitové stránce, nedostavily se žádné vize, žádná nepřirozená nutkání a nebo nátlak.

Byla to jen...píseň.

Avšak oči vládce Divokého honu se pod krempou klobouku prudce rozšířily a dech se mu zadrhl v hrdle. Zavrávoral dozadu, jako kdyby dostal ránu do prsou a prakticky se zhroutil na na svůj trůn.

"Clio..." Zašeptání, které se taktak protlačilo přes sevřené hrdlo. "Věděl jsem...vždycky jsem věděl...že...že jsi..." Bylo...zvláštní Arawna takhle vidět. Tohle nebyl hrozivý pán gangu krvelačných víl, vždy nad věcí a pod kontrolou. Tohle byl jen...zlomený, zoufalý muž, který zachytil střípek naděje, první, po tolika, tolika letech. I jeho psi stáhli ocasy mezi nohy, sklopili uši k hlavě a zmateně kňučeli.

Sevřel jednu ruku v pěst, až zapraskaly klouby, ale ovládl se a fonograf vypnul, místo toho, aby jej rozmetal na kusy, což zjevně chtěl.

"Zrcadlo je tvé k nahlédnutí, Beatrice. Nemeškej," jeho hlas byl stále syrový a prodchnutý emocemi, ale přecejen o něco jistějí.

“Vy ne, vaše výsosti,” odvětím mu vcelku rychle. “Ale ačkoliv jste velmi mocný, nejste všemocný a všudypřítomný. A dozajista se nemůžete věnovat všem povinnostem vůdce a zároveň dělat výslechy nepřátel. Proto je logické, že kolem sebe máte rádce a specialisty.”

Ani nad jeho další otázkou nemusím moc přemýšlet. Přikývnu. Přece jen se to dá ověřit vcelku snadno.

“Obyčejný fonograf by nejspíš dokázal tuto cívku přehrát,” připustím. “Ovšem nejsem si jistá kolik z původní informace se ztratí ze záznamu při takovém přehrávání. Pokud vám jde pouze o použitá slova a zvuk, nejspíš by to mohlo fungovat.”

Další část královi řeči se mi tolik nelíbí, protože zmíní jen obličej mého muže. Už trávím asi příliš času s vílami, protože začnu v duchu panikařit, jestli nehodlá jako svou část dohody považovat to, že by nechá přinést jeho hlavu, tedy tvář… Dotknu se prstenu na uklidněnou palcem.

A pak mi dojde v plné šíři, co král řekl. Zamrkám a překvapeně se na něj podívám. Jestli je to skutečně někdo, jemu blízký, jestli Lea říkala o tom příběhu skutečně pravdu, mohl by… mohli by?

“Tak tedy víte, vaše výsosti, jak je pro mě důležité, abych se s ním - živým a zdravým - opět shledala,” pokračuji.

“A jestli je na té nahrávce hlas vaší… pro vás důležité osoby. Není to důkaz, že je ještě stále naživu a tudíž ani vaše naděje na shledání s ní stále ještě kompletně nevyprchala? Já bych byla za takový důkaz rozhodně velmi vděčná těm, co mi ho poskytli. A navíc se zdá, že všichni tři máme tady někoho, kdo je v ohrožení, a na jehož vysvobození nám záleží a že i nejspíše čelíme společnému, či společným nepřátelům, vaše výsosti, nezdá se vám? Nebylo by tedy vhodné si navzájem podrbat svědivá místa a pokusit se pro ně získat záchranu?”

No dobře, uznávám, že ke konci už nestíhám svá slova pořádně zvážit, než je vyslovím, ale co. Je to venku a je to z mého pohledu pravda. Lea má svou přítelkyni zavřenou s těmi příšernostmi, jestli někdo někoho ohrožuje Richarda, tak je to právě Salazarovo společenství a to, jak se zdá je spojené (snad!) s tím, kdo vězní, nebo jinak využívá královu… milou? Je to hodně možná a snad, ale ….

"Co tě vede k úvaze, že bych já toužil po rekonstrukci toho prokletého stroje, Beatrice?" Arawn naklonil hlavu ke straně. "Věz, já nepotřebuji lidské vynálezy k tomu, abych trýznil či ovládal mysl," to nebyla ani tak hrozba jako prosté konstatování.

"Ne, já pouze potřebuji slyšet ten hlas. K tomu by měl stačit obyčejný fonograf, nemám pravdu?" Ukázal dlouhým prstem na váleček ve tvých rukou. "A co čekám, že uslyším? Inu..." Rohatý král se omdlčel a zahleděl se někam do prázdna, než potřásl hlavou a dokončil větu: "Hlas někoho, koho...postrádám, stejně jako ty doufáš, že spatříš tvář muže, jehož prsten nosíš..."

Ani nevím proč, ale zpozorním, když slyším rozdílné popisy o tom zpěvu od Redcapa a Ley. Tedy, ne že by si protiřečili, ale přišlo mi zajímavé, jak Lea to dokáže popsat mnohem konstruktivněji a nezaujatěji než on. Možná ji její runy a magie ochraňovali od plných následků poslechu písně? Nevěřím totiž tomu, že by samotná píseň bez magie dokázala spustit v člověku takové věci, jak jsem viděla na vlastní oči. A jak mi tak zpětně dochází, samotný přístroj měl dost součástek ze stříbra a drahých kovům které, jak jsem se sama přesvědčila, dost dobře vedou magii. Zamyšleně přejedu pohledem po polonahém Cadoganovi aniž bych věnovala jeho svalům na těle druhý pohled.

Než stihnu přidal další slova To už se ale dvorem roznese vzrušené a vyděšené šumění hlasů. Donutím se nepřešlapovat z nohy na nohu. Chtěla bych být téměř kdekoliv jinde, jenom ne tady pod dravčím pohledem krále víl.

*Oh, Roberte, co jsem to provedla.*

S tlukotem srdce pomalu až v krku sleduji ta svíjející se malá tělíčka pavouků na zemi. Odvážím se sotva polknout. Ovšem s příkazem zmizet ven ještě otálím. Doufala jsem, že moje železo v ohni je stále ještě žhavé a bude možné jej dál kout. Ale chce to vytrvat a nebát se při tom i zpotit a možná i popálit.

Pokusím se pohnout a něco říct, ale moje tělo mě neposlechne. Zjistím, že pod královým přímým příkazem se nezvládnu ani hnout. Demonstrace obrovské síly je rychle nahrazena unaveným režisérem divadla, když se sál vylidní. Až tehdy se mohu pořádně nadechnout a ohlédnu se po Lee a Cadoganovi. Stáhnu ruku s cívkou k tělu a nenápadně testuji, zda jsem opět schopná se svobodně pohybovat. Z protřepávání prstů mě vytrhne králův pohled.

"Uhm," vydechnu. Je to příliš samovolné na to, abych to stihla zastavit. Liška se ujme slova a vysvobodí mě tak z pohledu na krále. Její námitka je věcná a naprosto ji chápu. Jenže, já si nemohu dovolit pustit tohle eso z ruky. O to víc, když slyším o čem ta píseň je. Polknu. Ne, to není předzvěst. Nesmí.

"Samozřejmě se mohu pustit do konstrukce, vaše výsosti," promluvím a volím svá slova, ale zároveň se snažím zjistit víc. Třeba mě napadne i něco jiného, jak být užitečná. "Ale, co přesně očekáváte, že tam uslyšíte? O čem se potřebujete přesvědčit?"

Randy, ty idiote! zaúpím v duchu, když Seltkirk zmíní Randalla a jeho hledání Jeremiáše. Je pravda, že i mě se zmínil, ale po pravdě byl nějaký bláznivý učenec tím posledním, na co jsem tehdy myslela. A vlastně nejen tehdy. Trochu mě urazí, když se Rohatý dotáže Cadogana, zda je to pravda, ale možná si to beru prostě příliš osobně. Jsem rozrušená a všechny ty věci kolem. A mám na to právo!
Každopádně... Zdá se, že celá situace se pak ještě o maličko více vyhrotí. Zamračím se a mimoděk udělám pár kroků dozadu, když Rohatý okřikne své poddané a všichni sídhe se začnou sunout z místnosti pryč. Jen Cadogan s Bess zůstanou nehybně stát, což se mi ani za mák nelíbí. Stejně jako králův rozkazovačný tón. Srst na ocase se mi mimoděk naježí a uši stáhnu k hlavě, rychle si ovšem připomenu, proč tu jsem, kdo jsem a kdo je on. A že ho potřebuji.

Ostře se nadechnu a přinutím se ke klidu. Musím. Dokonce i přesto, že jak jsem nyní díky vyprávění Bess zjistila, očividně zabředávám do ještě horších sraček než jsem si myslela. A chtěla. 

"Při vší úctě, tu píseň opravdu nechcete slyšet. Nevíte, co s vámi udělá a může si někdo tady dovolit riskovat?" potřesu hlavou. A už vůbec se mi nelíbí, jak se Rohatý dívá na Bess. "Tu píseň nazpíval někdo, komu fakt šeredně ublížili. Žena, která přišla o svoji jedinou věčnou lásku, a to navždy. Dokud nezhasne slunce i měsíc. Navždy zavřená v temnotě, samotná, šílená, běsnící i truchlící. O tom je ta píseň. O ztrátě a touze," zamračím se.

"Jeremiáš..." Zamručel král, zatahal se za bradku a gestem k sobě přivolal Seltkirka, který už vypadal zase jako předtím, i když z kabátu na ramenou mu pořád lehounce vzlínal mlžný opar, vznášel se kolem něj lehký zápach říčního bahna a z konečků vlasů mu nevysvětlitelně odkapávala voda. "Sire Seltkirku, připomeňte mi, nepřišel za námi někdo, kdo se vyptával na tohle jméno?"

"Ah, máte pravdu, výsosti," odvětil osobní strážce, posunul si brýle po nose a ušklíbl se. "Randall Sparkwright žádal jeho nalezení. Nebyl však schopen poskytnout nic na oplátku. Ve chvíli, kdy začal spekulovat o svém prvorozeném dítěti, poslal jsem ho pryč, s tím, že to už neděláme..." Pokrčil rameny skoro omluvně.

Král si jen povzdechl a rozhlédl se po davu shluknutých poddaných. "Cadogane, je to, co říká lady Raghailleach pravda?"
Redcap se na vyzvání prodral dopředu (a stále zjevně neviděl důvod proč nosit jakékoli svršky - ale s jeho postavou si to mohl dovolit) a teatrálně se Rohatému poklonil. "Je to tak, jak říká, výsosti. Nebyl to žádný zpěv, co jsem kdy slyšel, ale můžu vám říct, že to nebyl lidský hlas. Nedokážu to přesně vysvětlit, ale.... Připomínal mi...domov..."

To vyvolalo reakci i mezi zbytkem dvoru, sídhe si mezi sebou začali vzrušeně šeptat, šepot přecházel v mumlání, mumlání v tiché dohadování, spekulace, někdo někomu cosi mrazivě odseknul, někdo se někomu vysmál, dotyčný vytáhl nůž...

"TICHO!" Králův hlas projel tou vřavou jako poryv mrazivého zimního větru, který rval slova od úst a pronikal do morku kostí. V nastálé absenci zvuku by bylo slyšet spadnout špendlík, ale místo špendlíku na zem spadlo akorát pár pavouků, kteří se kroutili ve smrtelných křečích, jak z jejich tělíček vyrval králův nadpřirozený hněv naráz život.

"VEN! VŠICHNI VEN!" Dveře na konci sálu se samy od sebe rozlétly pod náporem větru odnikud.

"Vy ne. Vy zůstanete. Máme toho hodně co probrat," Arawnova ve stínu skrytá tvář se přetočila na Raily, Bess a Cadogana. Poslední dva jmenovaní zjistili, že pod pohledem těch rudě žhnoucích očí a pod přímým příkazem jsou přimražení na místě, že stojí jako přibití a že se nemůžou pohnout ani svalem. Zbytek sídhe, vděčný, že jejich vládce se teď nesoustředí na ně, chvatně uposlechli rozkazu a různými způsoby opustili sál. A sotva poslední z nich zmizel, mohutné dveře se s hlasitou ranou opět přibouchly a trojice tak osaměla v náhle prázdném sále s vůdcem Tylwyth Teig, který náhle vypadal...zkrátka...velmi, velmi unaveně.

Sklopil pohled a Cadogan s Bess se opět mohli volně nadechnout. Král dlouhou chvíli mlčel, zdálo se, že nad něčím přemýšlí, cosi zvažuje. Nakonec však zjevně dospěl k rozhodnutí, vstal a začal přecházet před trůnem, sledován svými psy.

"Měl jsem...podezření. Tušení, chceš-li, lady Raghaileach. Něco v tom, jak se následovníci Gainy čepele chovali, ikonografie, kterou po sobě zanechávali..." Zarazil se a potřásl hlavou. "Ale nemohl jsem si být jistý. Ani teď si nemohu dovolit...doufat...ne, dokud neuslyším tu píseň..."

A Bess najednou věděla, jak se cítí hraboš, na kterého se dívá útočící jestřáb.

Zalétnu pohledem k Lišce, když se jen tak zmíní, že ta šílená ženská, jež stála na počátku mé noční můry, ve kterou se můj život na nějaký čas proměnil, je mrtvá. To zvláštní hřejivé teplo u srdce se při té zprávě přiživí.

"To je jedině dobře," neodpustím si. Ne, pro ni jsem neměla žádné pochopení. Místo toho poděkuji Lišce za zkrácení jejího jména na něco, co zvládnu vyslovit, kývnutím hlavy.

Souhlasně přikyvuji na Ley krátké vyprávění o přístroji. Jakmile mi nechá prostor, opět se rozmluvím já. Skoro jako kdybychom měly společnou prezentaci jako tehdy na univerzitě, když jsme ve dvojicích obhajovali nějaký projekt.

"Ale nebyla to jenom magie. Byla v tom komplexní technologie, jež jen tak nikdo nezvládne zkonstruovat. Nepracovala jsem na tom stroji sama. Ale s jedním mužem, Jeremiášem, který se specializoval na skloubení magie a technologie. Měli jsme společnou celu, dost mi vyprávěl. Měl velmi pokrokové myšlenky. Někdy tedy trochu šílené, ale ten přístroj, fungoval..." začnu se najednou prohrabovat v brašně dokud jsem nesevřela v ruce váleček, co jsem ukradla z jedné z těch beden. Ukáži jej rohatému a ostatním, avšak nikomu jej nepředávám. Je to jedno z mých es. "Tohle je součást toho přístroje, která se vloží do přístroje a začne se podle ní hrát. Jak naznačila Lea, tahle věc donutí dospělého člověka různé věci. To, co jsem viděla já, bylo jak si muž začal ubližovat takovým způsobem, že by se během pár minut sám zabil a nebo zmrzačil tak, že by nikdo nevěřil, že by si to mohl způsobit sám." Udělám malou pomlku, abych se na kuráž poslnila nádechem. Donutím se narovnat v zádech a nekrčit se před tíhou tolika pohledů.

"Jeremiáš je nejspíš po smrti. Takže já jsem jediný člověk, který ví, jak by ten stroj měl fungovat. Jsem jediná v celém městě... nejspíš i na celém světě, kdo má šanci něco takového znovu sestavit, či kompletně rozbít tak, aby to už bez profesionální pomoci nezvládli znovu spustit." Jsme na sebe pyšná, jak můj hlas zní pevně a jak se mi ani ruka s válečkem netřese. To všechno jen pro toho jednoho člověka. Pro tu naději, že ho zachráním. "Vaše výsosti, pokud byste mi mohl zajistit, aby byl můj snoubenec naživu a v bezpečí, tak bych se mohla ihned pokusit na něčem takovém začít pracovat. Nebo vám zreplikovat poskytnout všechny moje informace na tohle téma i téma zbraní, jež jsem vyráběla pro tu Šerochodkyni."

Ono jméno bylo dalším neplánovaným heslem pro předání slova zpět k Lee. Podívám se po ní a pak na krále. Sakra, teď když to řekla, tak si i já uvědomím, jak se zatvářit poprvé při tom jméně. Dál nic nedodávám a se srdcem snad až v krku upřu odhodlaný pohled na krále.

Do rozhovoru se zapojí Bess, aby přispěla svojí informační troškou do mlýna. Poslouchám ji, zatímco sleduji Rohatého, který listuje malůvkami Ignáce. A... A teprve v tu chvíli to začne být vážně zajímavé. Dokonce i přesto, že mám momentálně svých starostí a problémů dost. Drobně přimhouřím oči a ani se nesnažím svůj zkoumavý pohled jakkoliv zakrývat. On ji zná. On ví, o co jde. Dobře, jsou to dost možná jen mé dohady, ovšem ta nečekaně rozrušená reakce něco zcela jistě musí znamenat.

"Jane je mrtvá," brouknu mimoděk směrem k Bess, "a mně stačí říkat třeba Lea," utrousím vzápětí, když slyším jak bojuje s mým jménem. Jsem ráda, že je vyslovovat ho bezchybně patří očividně pouze mezi nadpřirozené schopnosti víl. Aspoň jedna věc v tomhle podělaným světě je v pořádku. 

"Vím jen to, že když ten stroj zapnou, tak rozvádí skrze podivný trubky a hlavice zvuk. Přesněji hlas, zpěv. Hádám, že té Šerochodkyně, protože je to vážně odpornost, co vás přinutí litovat, trpět a utopit se v beznaději. Zeptejte se Cadogana, dělalo to s ním... Divný hnusný věci," a to mám na mysli ten smích, vzlykání a krev z očí - protože na to, co se mu dělo v kalhotách nechci myslet a už vůbec ne vzpomínat. 
"Jě to pěkně silná a složitá magie, co jsem viděl...la," zarazím se, protože o tomhle mluvit nechci a tak nechám prostor Bess pro její poznatky a informace. 

...

A když Bess domluví... Přeci jen... 
"Vy ji znáte, víte, co to je, že? Šerochodkyně," zeptám se Rohatého poměrně napřímo.