Rohatý přvzal štos lehce pomačkaných papírů a začal jimi listovat, zatímco vás poslouchal. Když četl alchymistické instrukce k destilaci drog, rozhodně se netvářil potěšeně, ale ve chvíli, kdy došel k Ignácovým kresbičkám, zpomalil a prohlédl si je důkladněji. A když narazil na kresby dlouhovlasé ženy, náhle se zarazil a něco v jeho postoji se změnilo. Byla to drobná gesta, král se přeci musel ovládat, ale nešlo to popřít. Lehce nejisté naklonění hlavy ke straně, přimhouření očí, napjetí v ramenou, chvilkový třas ruky, který se projevil na papírech a zavrzání doutníku, který sevřel v prstech možná příliš silně...něco ho rozhodilo. Něco, co nečekal.

Ale pak se očividně opět dal bleskově dohromady a věnoval vám svou plnou pozornost.

"Povězte mi víc o tom stroji," odvětil pomalu, tiše, kontrolovaně a precizně, jako kdyby se musel plně soustředit na to, aby nezačal křičet.

Protože se všichni odmlčí, odmlčím se taky. Zvláštní ticho protkané zoufalstvím, jež jsem ve vzduchu cítila v posledních částech rozhovoru v zrcadlo, je mi nepříjemné, a tak napodobím vílí poskoky, kteří se jali uklízení nehody u zrcadla, tvářím se, že tu vlastně nejsem a přesunu se k jídelnímu stolu. Tentokrát už neplánuji do sebe ládovat další jídlo, jakkoliv stále vypadá lahodně, ale vrátím se ke své velmi pochybné a velmi na koleni spíchnuté poslední práci. Znovu důkladně prozkoumám, jak krystal, tak i samotný kov. Do mísy několikrát dloubnu i nehtem, abych zjistila, jak moc byl rozehřátý, a jestli byla někde koncentrace zahřátí větší než jinde. Nakonec celý přístroj rozeberu. Mísu nechám na stole, krystal skryji zpět do své brašny a pokusím se narovnat i vidličky. Ačkoliv jsem si jistá, že jich víly mají dost, přijde mi hloupé nepokusit se napravit napáchané škody.

V rukách mám zrovna můj vodič – Gwynův řetízek – když se král rozhodne, že čekání bylo dost a začne se dožadovat odpovědí. Zvědavost ze mě opět dostane to nejlepší a já zvednu pohled od majetku královského lovčího v mých dlaních k Lišce, jež se naposledy poslnila vínem a dala se do odpovědí. Je to dost zvláštní představa, když jsem si vybavila Salazarův obličej, ale v poutech a nebo za mřížemi, kde by na tom byl tak mizerně, jako jsem bývala ještě včera já. Ta představa mě ... hřála u srdce.

"Bez ní bych se nikdy odtamtud nedostala, Vaše Výsosti," ozvu se po konci Liščina proslovu. Řetízek si nechám stočený v dlani a s klasickou nervozitou sevřu jednou rukou popruh mé brašny. "Unesla mě taková šílená ženská, které říkali Jane. Zpočátku mě nutili, abych jim vyráběla výbušniny a zbraně pro někoho, koho jsem zaslechla, že nazývali Šerochodkyně." Vyklopím část mých informací aniž bych byla pobídnuta, aby bylo vidět, že jsem ochotná mluvit a spolupracovat. Pak překonám svůj strach a podívám se po Gwynovi, který mě sice dost děsil, ale přišlo mi, že z nějakého důvodu mě má... rád. Tedy ne rád jako rád, ale ... možná jsem byla zajímavé zvířátko v pandemoniu jeho světa.

"Omlouvám se, že jsem pro ně pracovala, ale neměla jsem na výběr, věznili mě a vyhrožovali, že ublíží mému snoubenci. Kdybych jen mohla, utéct nebo dát vám zprávu, udělala bych to, ale nebylo to možné," řeknu k němu, než odtrhnu pohled a pokynu k Lišce.

"Lady... Ragh... Liška," opravím se rychle, protože je mi jasné, že nemám to jméno šanci vyslovit. "Má pravdu v tom, že se tam snaží vytvořit něco velkého a nebezpečného. Pomáhala jsem ten stroj tvořit a viděla demonstraci jeho síly... Vaše výsosti, je to velmi nebezpečná zbraň." Konečně se odmlčím. Částečně proto, že najednou nevím, jak jim říct, že od nich něco potřebuji, aniž by to teď znělo jako vydírání, a taky protože chci, aby to mělo ten správný důraz. Před očima mě samotné se mi znovu promítne Tolivar, jak se svíjí v bolestech na zemi přede mnou, když na něj Salazar ten přístroj použil.

Jakmile odstoupím od zrcadla a prosmýknu se kolem zrzky, otočím se k přítomným na chvíli zády. Zhluboka dýchám, ledovými konečky prstů si promnu tvář a trochu si upravím volné prameny vlasů povlávajících kolem. Seber se. Musíš, okřiknu se v duchu. Právě včas. Král se vrací na svůj trůn a víli kolem vílí a dělají... No, vílí věci. Příliš to nezkoumám, zajímám se jen o svoji číši, která je zase naplněná po okraj. To je dobře. Na okamžik ustrnu, když ke mně Rohatý promluví - samozřejmě. Dohody, dohody, dohody, na ničem jiném přeci nezáleží. Svaly kolem čelistí mi na okamžik ztuhnou, ale...

Fajn. 

Nejsem hloupá, vím, co musím udělat a proč. A pokud chci s Rohatým vyjednávat dál, musím tohle zvládnout. Loknu si vína a přeji si, aby to bylo něco silnějšího, než poberu do rukou všechny ty ukořistěné obrázky a poznámky, se kterými se otočím směrem ke králi na jeho trůnu.

"V prvný řadě vám doporučuju si někde odlovit Salazara nebo toho modrokabátnickýho sráče Darmota a vážně si s nima pohovořit o jejich aktivitách proti sídhe," ušklíbnu se. Dobře, když mluvím... Pomáhá mi to. Aspoň na chvíli se soustředit na jiný sračky, než ty moje. "Celý ten barák byl jen vězení pro víly. O tom, co se dělo v jeho podzemí vám může popovídat ten redcap, kterého jsem osvobodila. Vyrábějí z vás drogy, který podle všeho dodávají lidem z Gainy čepele. Tady, poznámky z laboratoře," natáhnu před sebe ruku s papíry v očekávání, že nějaká ze sídhe svému svrchovanému vládci odnese. 
"Pak tady vaše Bess vám určitě popovídá, proč ji unesli a jaký peklostroj tam pro ně sestrojovala, protože to bylo vážně šáhlý. Ale nemyslím si, že to souviselo s vámi jako sídhe, prostě jim sloužíte jen jako materiál, jak se kvalitně sjet s nějakým tím benefitem navíc," pokrčím rameny. Ani slovem se nezmíním o Agnes a o tom... Co jsem dokázala. O světle. O ničem. 

"Svoji část dohody jsem splnila. Zjistila jsem, co se v tom domě dělo a zastavila to. Ten, co vás pitval je mrtvý. Cadogan volný. Bess taky. A vy už víte, co se děje," uzavřu to. Řekla jsem všechno? Zdaleka ne. Ale to podstatné, co by Rohatýho mělo zajímat ano. "Jo a podívejte se na ty kresbičky, co jsou taky mezi papíry. Kreslil je dospělý chlap, Ignác. Můžu vám ho popsat. Každopádně... Mají něco společného s vámi. Proč a jak, to už nebyla moje práce zjistit a měla jsem trochu jiné starosti."

Zrcadlo potemnělo, sklo zmatnělo a pak už zase odráželo jen vaše tváře. Rohatý král od něj také ustoupil, magické obrazce paroží kolem něj mizely a rozplývaly se do strůžek podzimní mlhy, až zase připomínal své staré, žoviální já. Pomalu se usadil na svůj trůn, zapálil si další doutník a chvíli z něj bafal, nechávajíc vám tak aspoň nějaký čas, abyste mohly chytit dech. Udělal pár gest a hejno okřídlených bytostí velikých sotva stopu začalo manévrovat kyblík a mop, aby uklidily...nepořádek. Mop jich vzduchem neslo tak pět a kyblík taktéž. Dokonce se přitom handrkovaly, tahaly za vlasy a kopaly malýma nožkama do hlav, takže jim to sice zabralo trochu...déle, ale nakonec bylo v sále opúět čísto. Další šotci a skřítci vám úslužně dolily číše, to kdybyste se ještě chtěly občerstvit.

Ale i králova trpělivost měla zjevně své meze, když to, co žádal, bylo tak blízko.

"Vyhověl jsem vám ve všem, co jste žádala, lady Raghailleach. Myslím, že je v mém právu po vás nyní žádat, abyste i vy splnila svou část dohody a sdělila mi vše, co jste zjistila v onom záhadném domě..."

Když se Liška ošije při mém doteku, pustím ji a odstoupím od ní krok. Někteří tvorové nemají rádi doteky útěchy a já nechtěla přilévat olej do nepříjemně pálivé situace. Tak pálivé, že jsem musela při tom půl krůčku od Lišky zamrkat, protože se mi začalo rozmazávat vidění. Mlčky si rychle protřu oči, abych vymáčkla nechtěnou čirou kapalinu z očí.

*Teď není prostor pro pláč, Bes,* napomenu se, když můj pohled zatoulá k statečné dívce v obraze a zmučené Lišce u zrcadla. Polknu těžký knedlík, když se spojení přeruší. Obdivuji statečnost té dívky v němém úžasu a zároveň cítím děsivý dopad toho utrpení na mě samotnou. Netušila jsem, co ty věcem kolem ní všechno dokáží, ale jako někdo, kdo se teprve včera dostal z vlastního vězení, se dokáži příliš snadno vcítit do vězněné osoby. Když Liška začne ustupovat a skoro do mě narazí. Ustoupím stranou, aby se tak nestalo. Nenabídnu slova útěchy, protože mě žádná nenapadají. Jen omluvně sklopím zrak, protože není nic, čím bych jí mohla pomoci.

Drobně se ošiju a svaly v ramenou se napnou, když ucítím opatrný dotek na ramenou a... Za poslední dny je útěcha něco, čeho se mi příliš nedostávalo a já tak náhle ani nevím, jak na to reagovat. Jedna má část by se nejraději shovala do hřejivého ochraňujícího náručí a ta druhá na mě štěká, abych se sebrala a přestala fňukat. A pak... Pak je tu Riyo, která odmítá moji omluvu. A má pravdu, samozřejmě, že má pravdu, ale vlastně ji zase tak nemá a...

Oči mě pálí, ale neřvu, zakázala jsem si to. Riyo je přeci ta, která je spoutaná v jámě těch příšer, a přesto je to ona, která...

"Vážně utěšuješ ty mě?" hlesnu, a jakkoliv se mi hrdlo stáhne, přinutím se narovnat, přestat se tváři jako hromádka neštěstí a místo toh... Se pousmát. Přetvářka mi vždy šla. Na rozdíl od Riyo. Ona z nás dvou byla ta silnější, vždy tomu tak bylo. 

"Máš pravdu. Vždycky na něco přijdeme," zašeptám. A v tu chvíli spojení... Je pryč. Ten dům je pryč. Riyo je pryč. Chvatně od zrcadla ustoupím, div nevrazím do Bess stojící u mě. 

Ryio potřásla hlavou. "Neomlouvej se. Není to tvoje chyba..." Sama pro sebe se ušklíbla, nebo se alespoň pokusila. "To já naběhla Johnymu do pasti..." Říkat čaroději jeho křestním a zcela obyčejným jménem (což beztak nebylo nejspíš ani jeho pravé jméno, ale i tak...) zjevně Ryio pomáhalo se soustředit a zcela očividně to popouzelo Dcery, které se na ní tak nemohly efektivně krmit. "Zvědavost zabila kočku," slabé, slaboučké uchechtnutí.

"Poznala sem, když si přišla s Johnym vyjednávat...nějak jsem to prostě poznala. Vím, že ses tak moc snažila..."

Rozlícené přízraky, neschopné se krmit na své oběti, se začaly soustředit na to jediné další, co cítily - spojení k vám, které začínalo i přes královu snahu rapidně slábnout.

"Bude to v pořádku," pokoušela se tě Ryio povzbudit. Ryio. Tebe. "Na něco přijdeme..." Obraz začal na okrajích temnět, už tak tichý hlas se vzdaloval. Jesli chceš své přítelkyni něco sdělit, není moc času. "My...vždycky...na něco...přijdeme..."

Z mého pohledu to nebylo třeba komentovat a rozmazávat. A tak jen mlčky přikývnu a ani mi nedojde, že to nejspíš nevidí. V téhle chvíli mě totiž zaujala ta náhle se objevená Scurlocova bestie a jeho následující hněv. Pocítím záblesk nadšení, když zmíní, že Creed utekl.

*Do toho Creede, zachraň se! Dostaň se z toho hrozného místa!* povzbuzuji jej v myšlenkách.

Avšak naděje na těchto místech dlouho nevydrží, a tak i tu mou rychle nahradil zmatek a nepříjemný pocit návalů zimnice a horečky, když se ozval ten zvuk. Ten hlas. Pokusím se polknout, ale pořádně se mi to nepodaří. Vůbec mě netěší pohled na Scurlocka, jak se svíjí v bolestech a jak se handrkuje o svůj mrzký život s někým... s něčím. Představa toho, jak moc mocná ta entita musí být, mě děsí do morku kostí. Jak strašná ta věc musela být, když se i někdo se schopnostmi Scurlocka před ní takto plazí? Lituji předem nešťastníka, jež se stane výhercem ve Scurlokově loterii smrti, když poslouchám jeho vypočítávání seznamu.

Dívku v okovech neznám. Ale i tak, vidět její ztrápený obličej a ještě stále drobnou jiskřičku života a odhodlání, je zdrcující. Srdce mi z toho v hrudi poklesne. A pak se ozve omluvné kníknutí od Lišky a mě je najednou naprosto jasné i bez králových slov, že ta dívka v okovech je ta, koho Liška tak usilovně chtěla najít. Neumím si představit rozsah bolesti, jež musí právě Liška cítit. Sevřu Lišce opatrně ramena, protože mám sama pocit, jako kdyby se mi chtěly podlomit nohy, takže jen tuším, že Liška na tom musí být ještě o něco hůř a nabídnu ji tak jen fyzickou podporu. Víc nemůžu.

Mimoděk sebou škubnu, když ucítím konejšivý dotek lidské zrzky na svém rameni. Polknu kyselé sliny a přinutím se narovnat, zatímco si od ní beru navlhčený kapesník, abych si mohla otřít ústa. A vzápětí o pár kapek, co mi přistálo na botách. "Díky," řeknu jí, můj vlastní hlas mi zní hluše. Bez barvy. Je to jen hlas. Jen slovo. Jen... Jen.
"Vím, kdo jsou dcery temného zármutku, už jsem je potkala. Ji. To je jedno," vložím se do hovoru Mirabelle a Kelsiora, kteří mi svým vyšilování v tuto chvíli nepomáhají už vůbec. Ani nevím, jestli to říkám nahlas nebo jen ve své mysli. Snažím se bojovat s vším tím hnusem, co cítím uvnitř sebe a zároveň nepodléhat otupělosti, která se snaží zmírnit bolest stokrát horší než je probodnutá noha. Není zač, Seltkirku. Začíná mě trochu pobolívat hlava, ovšem Kelsiorovo upozornění mne přinutí zbystřit a i přes veškeré odhodlání se podívat zpátky do zrcadla. 

Creed to zvládl...

Ale ani slovo o Elisabeth. To mi neznělo jako šťastný konec jejich zvráceného příběhu. Zřejmě na něj neměl právo nikdo z nás. Scurlockův hněv je skoro až... Směšný. On je směšný. Může stokrát působit, že má temnou i prdel, ale jakmile začne řvát a vztekle křičet, vzduchem lítají sliny a jeho tváří se groteskně křiví. Kope kolem sebe jako malé dítě, kterému se nepovedla bábovka a proto muselo zničit celé pískoviště. Protože když ne jemu, tak nikomu. 

Nakrčím nos... A vzápětí zalapám po dechu, zatímco se mi stáhne žaludek jako většině zdejšího osazenstva. Jenže... Jenže já na rozdíl od nich tohle poznávám. Zamrkám, sevřu ubrousek v dlani o to pevněji. Uši mám sklopené k hlavě a ocas mi škube ze strany na stranu, zatímco... "Kurva, kurva, kurrrvaaaa..." mumlám procítěně. Protože ve stejnou chvíli mi dojde to, co jsem vypustila z hlavy, protože na tom dosud nezáleželo...

Strnule pozoruji tu scénu a ani si nedokážu vychutnat Johnovo ponížení. Vlastně to celé mám jako v mlze, protože... Protože... U všech bohů, to ne... Tušit a vědět jsou dvě naprosto rozdílné věci. Tušit, že se v té pekelné jámě zrůdnosti nachází Riyo bylo bolestné, ale vědět to - to mě rvalo na kusy, které už nikdo nespojí v jedno. Vědět, že žije. Že trpí. Že všechno vnímá a je to o to horší, protože to je pořád ona. Vzdor se přeceňuje, jen žene vašeho trýznitele dál a dál, k horším a odpornějším činům. 

Promluví na mě. Moje jméno. Ach ne. Nedokážu promluvit, na to mám krk příliš sevřený. Měla bych. Ale prostě... Prostě... To nejde. Byla jsem v tom domě. Mohla jsem s tím něco udělat. Nebo... Ne. Vůbec jsem ji neměla nechat odejít, to všechno s profesorem a... To... Celé je to moje vina. Protože kdybych neukradla tu hloupou truhličku, protože... Se mi líbila... "Promiň," vypravím ze sebe jedno jediné slovo. Krále sotva vnímám, co říká...

Kelsior měl dostatek slušnosti, aby počkal, až Raily dozvrací, i když Liška měla kdovíproč pocit, že teď přidržuje Mirabelle, stejně jako Bess jí... a nebo jí aspoň drží vlasy.

"Říkáme jim Dcery temnýho zármutku. Složitý jméno, ale výstižný. Jsou to psychický paraziti..."

To je...uuuf...to je trochu redundantní Kelsiore, všechno, co přišlo z těch posranejch dimenzionálních trhlin, je ve svý podstatě parazitický! To bylo poprvé, co si liščí ženu slyšela klít.

"Vlezou ti do hlavy, vyvolají tvoje nejhorší vzpomínky a noční můry a pak se živí na strachu a utrpení, který to tvoří. To nemůže bejt víc parazitický!"
Prskl Kelsior zpátky, načež zamyšleně zamručel: "Ale tyhle vypadaj pěkně nasraný. Ať už je v tý díře kdokoli, zdá se, že jim odolává. Počkat, Mirabelle, něco se děje..."

A skutečně, situace v zrcadle nabrala nový spád, když jedna ze zdí tak divně zabublala a ze vniklého otvoru se vynořila hlava dalšího Lapače. Tvor něco zaskříkal Scurlockovým směrem a onen úsměšek z čarodějových rysů rázem zmizel, nahrazený rozčílením a nevírou. "Co tím myslíš, že utíká!? Ten mizerný proměněnec nemůže utéct, uzavřel dohodu! Dokud dohoda trvá, Creed PATŘÍ MNĚ!" Scurlock hněvivě zaburácel, až mu od koutku úst odlétly kapky zpěněných slin.

"Skřřík, skřík-skřík!"

"Cože? Loutkář je...pryč? Jak?!"

"Křžáá!"

"Sídhe!? Jak se sem ti pohádkoví přizdisráči dostali? Jak zabili jednoho z Hlubší stínů!?" Scurlock běsnil. A když Lapač opět něco zaskříkal, s otázkou na konci, čaroděj, sinalý vzteky, převrátil stolek a jedou polobotkou nakopl druhého netvora, doteď spícího na zemi. "TAK HO CHYŤTE, VY NANICOVATÍ PŘÍŽIVNÍCI!"

Lapač lezoucí ze zdi rázem zmizel a jeho druh se odrazil od země, až dlouhé spáry zakřípěly na kamení a skočil za ním. Scurlock se dlouze, přerývaně nadechl, jak se pokoušel uklidnit... když temným prostorem místnosti náhle projela rezonující vlna. Mohl by to být hlas, kdyby byl neuvěřitelně hluboký, zněl jako ze dna veliké díry a tak hlasitý, až to roztřáslo zrcadlem. Společně s tím hlasem se dostavila přílivová vlna...nicoty, lépe to popsat nešlo.

Krále, Raily, Bess, Gwyna a vlastně všechny víly zachvátila náhlá nevolnost. Bylo to jako mít vysokou horečku a zimnici zároveň. Každý pohyb bolel, každý centimetr kůže byl přecitlivělý. Končetiny se roztřásly a zeslábly, hlava se zatočila a v ústech vyschlo.

A Raily najednou v mysli necítila své nové přátele. Nezdálo se však, že by byli... mrtví, pokud je něco takového vůbec možné, či že by ji dočista opustili. Když se soustředila, pořád je vnímala. Byli jen...schovaní, hluboko, hluboko, v její mysli. A ačkoli Kelsior cenil tesáky a svíral svoje kladivo, aby štítil Mirbelle, Raily poznala, že se oba...bojí. Příšerně se bojí.

To ale bylo zanedbatelné v porovnání s tím, co se dělo Scurlockovi. Ve chvíli, kdy hlas zasáhl jeho, tak klopýtl, udělal krok dozadu a přepadl přes převrácenou stoličku. Vidíte, jak mu popraskaly všechny žilky v očích naráz, jedna čočka brýlí prostě praskla a jeho už tak propadlé tváře zpergamenovatěly. A když otevřel ústa, jen tak mimochodem si poprskal předek saka krví.

"Pane! Pane, všechno je pod kontrolou! Mám to...pod kontrolou, není třeba se-!" Nedokončil, protože další příval nadpřirozené zloby ho skoro zatloukl do kouta, ve kterém se...ano, krčil. Na vašem konci začal obraz přeskakovat a destabilizovat se, což vyvolalo na králově tváři zamračenou nevoli.

"Ano, můj pane, pracuji na tom, vykonávám vaší vůli! Ale...pane, potřebuju další služebníky!" Scurlock začal vyjednávat, ne, prosit, skoro by se dalo říct žadonit. A když mu hlas bez těla, který ohýbal mysl jako preclík a ničil tělo, odpověděl, zdálo se, že se mu trochu ulevilo.

"Aano. Oběť, jistě. Myslíte... chcete říct...jí, pane?" To byla zjevně špatná otázka, protože po jejím položení čaroděj vyvalil oči, zachroptěl a vykašlal další chuchvalec krve. "Ano...ano, já vím, že na to není ten správný čas, omlouvám se! Ale již brzy...již brzy! Již brzy budete volný! Jak jsem slíbil, můj pane! Jen co najdeme zbylé klíče!" John už skoro překotně blábolil a pomalu se hrabal na nohy, ale odpověď nepřišla. A ten existenci lisující pocit se pomalu, ale jistě vytratil, jako vyléčená infekce.

Scurlockovi se konečně podařilo postavit, otřel si z brady krev a roztřesenými prsty si sundal zničené brýle. "Ano...ano, oběť! Krvavou oběť, silnou oběť, za silného služebníka!" Mumlal si neuroticky pro sebe. "Ale...koho? Koho? Von Tanhausera? Ten zavšivený alchymista je ale dobře chráněný! Možná některou z Arawnových vlezlých víl?! To by ho naučilo, srát se mi do baráku!" Johny se trochu vyšinutě zachichotal a dál si pro sebe něco prskal, jak procházel potencionální seznam lidí, které by mohl podřezat a nechat pomalu vykrvácet.

Lord Arawn se asi nechtěl nechat zahanbit. "Teď nebo nikdy," broukl si pod vous a pobídl špeha vpřed. Ten přeskočil hrazení balkonu, proběhl po podlaze a jako nadmíru odvážný plavec skočil do jámy plné stínových postav, řetěz používal jako vodítko, po kterém běžel.

Ruce. Štíhlé, dívčí ruce, spoutané okovy zadírajícími se do kůže. Vyzáblé paže zdvižené nad sklopenou hlavou. Hlavou, ze které rostly dvě velké, kočičí uši. A když se hlava pomalu zvedla, Raily se dívala do sice vyhublého a pobledlého, ale velmi známého obličeje. Unavené, tak moc unavené kočičí oči se podívaly přímo do těch jejích. A i přes strašné vyčerpání v nich Liška viděla, kdesi hluboko, hořet ten povědomý ohýnek vzdoru, vzpoury vůči všem a všemu, co by omezovalo vaší svobodu. Vysušené a popraskané rty se lehce pootevřely.

"Raily...?"

Zašeptání bylo slaboučké, jako pavoučí nohy na stropě, ale bylo tam. Stejně tak ten jeden zdvižený koutek.

"Dlouho to neudržím," zasyčel král, přítomnost špeha v bazénu plném stínových parazitů zjevně spojení neprospívala. "Avšak tvá družka je naživu, to vidíš na vlastní oči, lady Raghaileach!"