Nepříjemný pocit z toho, že to bylo vážně o fous, mi přeběhne po zádech, když zahlédnu jaký titěrný kousek nás dělil od toho, aby se z mého magického směrovače stala magická menší katastrofa. Sice jsem se nikdy nevěnovala magii, ale dokážu si dost dobře představit, že by se mi nestalo vůbec nic pěkného, kdybych se nechala vystavit přímému kontaktu takové nahromaděné energie, se kterou moje tělo neumí pracovat.

“Vaše výsosti, už to můžete pustit,” ozvu se s trochu přiškrceným hlasem. Stále mě jímá hrůza z toho, co všechno se mohlo pokazit a málem taky pokazilo. Opatrně pak vezmu celý přístroj a odložím jej na stůl. V duchu přitom poděkuji inženýru Vojcechovskému, který mě dost plísnil na škole za nepoužívání ochranných pomůcek.

“Nesvěřím práci na stroji někomu, kdo neví, jak může být stroj nebezpečný a jak se před ním chránit! Zmrzačený technik je všem k ničemu! Popálený technik nemá cit v rukou!” Ironické tehdy bylo, že tehdy mě nejvíc prsty pálily z toho, jak mě jeho rákoska přes ně často třepala.

Cestou jsem si všimla i změny rezonance v krystalu. V hlavě mi probleskne obraz lev-člověka řídícího vzducholoď a mluvící na mě. Zamrkám a zamračím se na tišící se krystal. Je jeho zvuk nějak přímo úměrný jeho magické energii?

Napadá mě tolik otázek, ohledně toho krystalu, na které bych chtěla najít odpovědi. Nejrychlejší způsob, jak bych se o tom dozvěděla víc, by bylo zeptat se Jeremiáše. Jenže, ten dost možná už není naživu. A na provedení pořádných experimentů s kontrolami tu zase není dost prostoru a času. Což mi připomene i králův nespokojený hlas. Nechám tedy přístroj přístrojem a vydám se zpět blíže k zrcadlu.

Stáhne se mi žaludek, když mě moje zvědavost už po několikáté přivede k obličeji toho muže. Vzpomenu si na jeho momentku, kterou měl Richard v jedné z těch objemnějších složek, která jasně znamenala, že tenhle tvor má prsty v mnoha odvětvích místního podsvětí. Naštěstí jsem mohla zaplašit tu vzpomínku na Richarda spícího u stolu s hlavou podepřenou rukou u dohořívající svíce, protože se obraz změnil. Naneštěstí to byl obraz naprosto děsivý jako z děsivých příběhů. Tvory, co nám zrcadlo ukáže, nepoznávám, a byla bych mnohem raději, kdybych je nikdy nespatřila. Pradávné instinkty v mozku mi ale našeptávají, že těm tvorům nechci zkřížit cestu. Bezděky ustoupím o drobný krůček opět dozadu, když se nám naskytne pohled z balkonu do toho černého pekla. Protože nic menšího než samotné peklo takové místo nemohlo být.

Po chvíli, co mohla být klidně malou věčností, odtrhnu pohled od zrcadla, protože uslyším dávivé zvuky Lišky. Opět si dokážu, že mi jde odsunout hrůzy skutečnosti stranou, když můžu nějak jednat. Obrátím se na patě a tiše popoběhnu ke stolu vzít z něj jeden z nepoužitých látkových ubrousků a poliji jej trochu vodou, než se obrátím, abych se urychleně vrátila k Lišce. Celou dobu mám pevně sevřené čelisti k sobě a snažím se nedívat znova do magického portálu, ukazující nám skutečné peklo.

“Tady máš,” promluvím k ní měkce a sevřu jí jedno rameno soucitně. Přitom před ní popostrčím ruku s navlhčeným ubrouskem. A pak… mě má zvědavost znovu zradí a já s rukou na Lišce se znovu podívám do toho zrcadla.

Zdá se, že ať se dělo cokoliv, zatímco jsem se věnovala záchraně Creeda, tak to bylo velký. Aspoň tedy dle výrazu Bess, tý divný věc a ostatních víl. Více se v tom ovšem nestíhám zorientovat, protože si veškerou moji pozornost ukradne sám Rohatý, kterého... Kterého jsem zřejmě příliš nepotěšila. V první chvíli se zarazím, pud sebezáchovy velí se přikrčit a ukázat krk jako malá hodná liška, která moc dobře ví, že ani nemůže přemýšlet o měření sil, ale... Vážně, posledních pár dní bylo opravdu náročných a tahle emocionální jízda, kterou jsem tak intenzivně prožívala do mně vypalovala vážně ošklivé věci.
I přes veškerou děsivost Rohatého jsem ovšem nyní věděla jedno. Nezabil by mě. Ne teď, ne tady, zase tolik jsem se neprovinila. "Názor méně shovívavých sídhe mě teď, při vší úctě, nezajímá, Veličenstvo," mrskla jsem ocasem ze strany na stranu. "Já vím," dodala jsem vzápětí o dost tišeji. Ovšem to "nakonec" bylo dosti stěžejní slovo ve repertoáru víl.

To už ovšem pokračujeme Scurlockovým hnízdem dál - a náhlá podobnost Rohatého s Profesorem je mi snad nepříjemnější než celý ten výstup předtím. Nikdy by mě nenapadlo, že narazím na místo, které je tak moc promořené... Zlem. Ale opravdovým zlem a hnusem, jako v nějaké přehnané pohádce.
Mračím se, mhouřím oči i srst na ocase se náhle celá naježí, když se v zrcadle objeví Scurlock a další jeho zrůdnost. Výklad Kelsiora s Mirabelle příliš nepomáhá, i když svým morbidním způsobem jsem za něj vděčná. Jejich hlasy, přítomnost... Mi dodávají klid. Odvahu.

Ovšem ne na dlouho.

Strnule hledím na jámu plnou Dcer, se kterými jsem už sama měla tu čest. Ten výjev by sám o sobě ovšem nebyl tak zdrcující nebýt postřehu Mirabelle, který mi sevře hruď natolik, že se nedokážu ani nadechnout. Panika, strach a zděšení Mirabelle mnou prostupují a jen zesilují vlastní pocity na samou hranici. A když se začne dávit...
"Ne, Mirabelle, to nes..." kníknu nešťastně a v další chvíli...


... no, dejme tomu, že to zrcadlo nepozvracím. Celé. A možná se jen trocha toho dostane na boty Rohatého. Nebo nohavice. A naštěstí pro všechny zvracím jen víno a žaludeční šťávy.

Gwyn jen cosi zavrčel na shromážděné víly a přival magické energie ustal. Dav králových poddaných se však nerozpúustil a mnoho párů nelidských očí se zvědavě prohlíželo dění u zrcadla. Bess shledala, že krystal samotný je nepoškozený a teď, když přestal aktivně soustřeďovat další energii, vibrace pomalu ustávaly a s nimi klesaly i tóniny vadávaného zvuku. Zbytek zařízení byl...v zdaleka ne tak dobrém stavu. Retízek byl horký na dotek, i když králi to zjevně nevadilo. Vidličky byly zohýbané mnohem více než předtím a hrozilo, že při dalším použití by z nich krystal vypadl. Mísa samotná se taky prudce zahřála a lehce deformovala, nebýt vrstev látky, Beatrice by teď asi měla nepěkné popáleniny.

Arawn mezitím čelil Liščinu hněvu bez mrknutí žhnoucího oka, lehké naklonění hlavy (které vyvovalo téměř tektonické pohyby rozvětveného polohmotného paroží) naznačovalo, že se cítí dotčen.
"Dávejte si pozor na svůj tón, lady Raghailleach. Méně shovívaví sídhe by se mohli domnívat, že zpochybňujete mou integritu," na ta slova se tři páry rozličně znepokojivých očí králových věrných líně otočily po Lišce, způsobem, kterým bojoví psi čekají na kouzelné slůvko 'trhej'. Ale jejich pán jen podrážděně mlaskl jazykem a otočil se k zrcadlu, což nohsledi zjevně vzali jako pokyn k tomu, aby se 'hodili do klidu'.

"Já své sliby nakonec vždy plním, není třeba se znepokojovat," prohlásil smírčím tónem a poklepal na bok zrcadla vbelmi podobným gestem, jako Liška občas viděla Profesora rozlíceně bušit do jeho 'rádiovysílače', když v něm moc šumělo. (Což bylo většinou, protože šlo o vskutku experimentální koncept, který Profesor sám vymyslel a co si Riley pamatovala, neúspěšně se pokoušel přimět fugnovat).

Obraz se trochu zatřásl, trochu zavlnil a nakonec stabilizoval. Arawn opět provedl pár gest rukou a zrcadlový špeh se dal do pohybu. Proklouzl milimetrovou škvírou pode dveřmi, před kterými předtím vyšetřovatel Creed klečel a plíživě se vydal další chodbou. Tahle byla nízká, úzká a svažovala se dobrých 45 stupňů dolů. Zatraceně, jak velké vlastně je Scurlockovo podzemní doupě?! Chodba klesala níž a níž, až najednou vyústila na jakési galerii, vyvýšeném balkóně, ze kterého se dalo shlížet na velkou kruhovou mítsnost pod ním.

Sotva se zrcadlový špeh dostal na galerii a rozhlédl se, došlo vám, že v téhle místnosti nejse sami. V něčem, co připomínalo zahradní lehátko se stolkem, ne nepodobné tomu, jakým vás počastoval král, seděl muž. Muž, kterého Raily doufala, že už nikdy v životě neuvidí. A jehož tvář mohla Bessie možná vidět v jedné z Richardových 'přísně tajných' složek, když zrovna usnul při práci a zapomněl je zavřít, chudák přepracovaný.



Scurlock seděl pohodlně opřený, nohu přes nohu, špička jedné černé polobotky se kývala v rytmu nějaké melodie, kterou si tiše broukal. V jedné ruce, zakrýté černou koženou rukavicí, svíral mezi štíhlými prsty cigaretu, z jejíhož konce se líně vinul modravý proužek dýmu a rámoval jeho mrtvolně bledou, vyzáblou tvář. Druhou ruku měl položenou na hlavě...tvora, který ležel pod stolkem, stočený jako odpočívající kočka. Vážně velká a vážně odporná kočka.



"Lapači," K'Elsiorův hlas přetékal znechucením. "Odporný malí sráči. Za války se jim vždycky nějak podařilo dostat do města a chytali civilisty. Unášeli děti a ženský, starý a raněný. Nikdy se nám nepodařilo zjistit, co se s obětma stalo..."

"Za'hak přišel s teorií, že si vytváří vlastní tunely mezi sférami existence. Mezi Primateriální a tou...jejich..." Nedala se zahanbit Mirabelle, což K'Elsior kvitoval odfrknutím a myšlenkovým ekvivalentem pokrčení mohutných ramen. Raily a Matylda, pokud tu tedy byla přítomna, si mohly pamatovat ze svého prvního střetu s čarodějem, jak tihle tvorové procházeli skrz zdivo a podlahu, jako kdyby to bylo jen trochu hustší bahno, prostě se vynořovali z kaluží bublající temnoty.

Lapač zvedl hlavu z předních pracek a zavětřil, rozhlédl se kolem čtyřma mlžnýma očima, vydal ze sebe zvuk někde mezi vražděnou kočkou a zatrylkováním přerostlého hmyzu, než se zase uložil k odpočinku. Johny potáhl z cigarety, až se mu oranžové světlo odrazilo v hranatých brýlích a v krutých očích za nimi. Tenhle chlap by v klidu mohl soutěžit se Salazarem o to, kdo má méně lidský a méně příčetný pohled. Těma očima pohlédl dolů a tenké, bezkrevné rty mu zkroutil nehezký úsměšek, který prostě něčím evokoval ještěra.

A když se zrcadlový špeh vyšplhal po hrazení balkonu nahoru, naskytl se vám pohled, který by se dal popsat 'jako z noční můry', kdyby tedy tohle nebyla jen další z výčtu zvrácených obludností, který vám tenhle dům ukázal. Místnost dole byla kruhová a prostá jakéhokoli nábytku či jiných věcí běžné potřeby. Uprostřed se nacházela velká, také kruhová jáma, po jejímž obvodu se kroutily podobné značky a symboly, jaké byly použity na obojku Elisabeth. V jámě byla tma. Ne, ne tma, nýbrž TMA. Vířící, přelévající se masa nejasných tvarů a obrysů, které byly vzáleně lidské, pouhé obrysy ženských těl, které neměly žádné rysy tváře, jen jedovatě žhnoucí žluté díry místo očí a ruce s dlouhými spáry. I ty bytosti si Raily pamatovala, jedna z nich se vydávala za Scurlocka během jejich rozhovoru.

Tady jich však byly desítky, tucty, přelévaly se přes sebe (a někdy skrz sebe) v hypnotických smyčkách, tu a tam se ze stínových propletenců vynořila nějaká hlava nebo spár, jen aby zase zmizela v té hrůzné...polévce. Byly na sebe doslova namačkané, musely vyplňovat jámu až k samému okraji. To ale nebylo všechno. Z jámy nahoru běžel napjatý řetěz, napojený na systém kladek, který končil na balkoně tak, aby měl jeho ovládání Johny pohodlně po ruce. A ten řetez...se hýbal.



"Císařovno ochraňuj," zanaříkala Mirabelle při tom pohledu a zněla, že je sekundy od toho, aby se pozvracela. Počkat. Může vám někdo nazvracet do mysli?
"On...on někoho vystavil tolika Dcerám najednou? Oh...oh, u všech Zářících to je...to..."

Podle následných zvuků to Mirabelle nedala a Liška tak mohla mimojiné dumat nad tím, jaké to je, když vám někdo imaginární (?) nazvrací do mysli.

Creedův hlas mě donutí po přehmátnutí na koncentrátoru, se podívat zpět do zrcadla. Spatřím tak jeho rychlé převzetí situace do svých rukou. Richard tomu říkal, přesun sil v boji. Jenže pak se uvidím záblesk v Creedových očích a zalesknou se mu zuby.

"Cože?" vyjeknu, což dost snadno zanikne v hučení krystalu. Zmateně si dávám dvě a dvě dohromady. Zamračím se nad tím. Jasně, doslechla jsem se, že pro policii dělají vlkodlaci, ale to měla být jen další městská legenda, co se jen tak říká! Něco jako že neposlušné děti unese Polednice a že peníze za zuby nosí zubní víla! Konsternovaně tak sleduji zápas Richardova kolegy se stínem a následné zapojení krále. S úlevou, která se mi nezvládne ani rozlít po tváři, natož abych uvolnila křečovitě sevřené prsty kolem směrovače magie, sleduji, jak se stín rozplývá. Nevím, jestli se třesu stále tou magií, nebo se mi klepou kolena sami o sobě. Pociťuji lítost k Richardovo kolegovi a už už se chci krále zeptat, jestli se odtamtud nemůžeme dostat, když se pitomě hrdinsky rozhodne zachránit někoho dalšího.

*Elizabeth? AH! Není to ta žena, co byla v tom jiném pokoji? Ta taky působila jako zvláštně... Byla taky..?*

Moje myšlenky přeruší Liška, která na Creeda naprosto oprávněně křičí. Byl zesláblý. A jestli se Scurlock tak mocný, že se konfrontace s ním obává i král, tak ani on nemůže mít bohužel šanci. Povzdechnu si nad tím pitomým hrdinským komplexem, který dělal z takových mužů jako je Creed a Richard ty nejpravděpodobnější tvory na to, že se nedožijí důchodu. A pak ucítím jak mi stříbro v rukou ještě víc povolilo.

"Zastavte to na chvíli. Stříbro ten nápor už nevydrží," obrátím se na královského lovčího, protože je mi jasné, že ostatní spíš poslechnou jej než mě, jak bylo předtím názorně předvedeno. Král přeci jen teď rychle další příval magii nepotřebuje a krystal je ještě nejspíš dostatkem magie nabytý. Pokud ostatní přestanou s dodáváním magie, opatrně si přístroj opatrně přechytnu v rukou a provedu rychlou inspekci. Jak to vypadá, jak ta věc drží, co krystal, září jinak? vibruje pořád? Má to být jen otázka vteřiny či dvě, protože mě stejně tak zajímá i dění u zrcadla. Ovšem jak mi bylo už tolikrát řečeno, ať už s dobrými či špatnými úmysly - ale já jsem především technik. A tak si na to pár sekund vyhradím.

Creed se pouští do boje se Stínem způsobem, ve který jsem ani nedoufala. Cítím pocit zadostiučinění a hlasy Kelsiora a Mirabelle vydají za tisíc myšlenek. Neděkuj, teď´jsi můj dlužník, Creede, prolétne mi hlavou jen krátce, ačkoliv nahlas to neřeknu, protože pak by to znělo, že s vílama trávím už moc času a leze mi to na mozek. 
Až hlas Rohatého mě vtáhne zpátky do reality a já si až nyní uvědomím, že kolem mě se něco děje. A že se toho děje... Hodně. Jen sebou trhnu a v další chvíli se hbitě skrčím, abych nezavazela nebo to neschytala tím... U sta kurev. CO SE MU STALO S HLAVOU?! Pohled na Rohatého mě v tu chvíli parádně rozhodí, protože si jsem jistá, že ten děsivý parchant vypadal ještě před chvílí... Jakože trochu strašidelně, ale rozhodně ne takhle. 

A pak... Pak je náhle po všem. Stín je pryč a zůstává jen Creed vyčerpaný na smrt. Tedy aspoň tak vypadá. Prudce se narovnám, když ke mně promluví a... Srdce mi poskočí a zároveň mě i něho surově bodne. Naživu... Přímý potomek... Krev... Creed sice neví, ale já začínám tušit. A když Creed náhle vyskočí na nohy s tou bláhovou naivní myšlenkou, která toho pitomce pošle akorát zpátky do náruče Scurlockových pošahaných mazlíčků...
"Ne, Creede, OPOVAŽ SE TAM... Musíš... Riyo... VRAŤ SE ZPÁTKY TY BÍDÁKU! Nezachránila jsem ti život abys...!" jenže to křičím už do prázdné místnosti, protože vlkodlak je v čoudu. 

Potřesu hlavou, oči mi stále planou pod náporem emocí, když se prudce natočím směrem k Rohatému. 
"Pokračujte! Slíbil jste mi, že ji najdete, živou nebo mrtvou..." ukážu k zrcadlu.

Vyšetřovatel Adrian Creed se svíjel na zemi v bolestech, ale ve chvíli, kdy se zmatený Stín zběsile točil na místě a byl viditelně oslabený, jeho tvbář se se projasnila a on otočil hlavu ke své zachránkyni, která promlouvala v jeho mysli. "Nevím, jakým zázrakem slyším váš hlas, ani jak jste to dokázala, ale děkuji vám!!" Creed promluvil přímo k Raily...a v příští chvíli jeho hluboce zapadlé oči zaplály jantarovým ohněm vlkodlačí bojovnosti on divoce vycenil zuby a nějakým chvatem, který by Bess jistě znala ze zápasů s Richardem, zvedl obě nohy nahoru, momotal je Stínovy kolem...pasu a pak ho se zafuněním srazil na zem. Na nic nečekal, skočil po něm jako divoká šelma a začal ho pěstmi tlouct do protáhlé hlavy. Jak může mlátit do teoreticky nehmotného stínu a kouře nebylo důležité, možná to paradoxně umožňovalo jejich propojení.

" Wooo, to je vono!! Nandej mu to! Nakopni ho do koulí!!" K'Elsior si prostě asi nemohl pomoct.

"Nemyslím, že Hlubší Stíny mají genitálie, K'elsiore..." Ale i Mirabelle zněla ohroměně.

Mezitím se téměř znovuzorwený Rohatý Král ušklíbl, sáhl do prázdna a v podstatě z čistého vzduchu vytáhl masivní a ornamenty zdobený luk. Prsty zahákl za tětivu a když ji natáhl, másto šípu mi mezi nimi zaplál rudý oheň, který Divoký hon používal jako ničivou zbraň. Tentokrát však v jádru šípu praskaly blesky bílé a zlaté energie a vzduch kolem rezonoval stejným zvukem jako Besiin nástroj, který teď bylo už velmi náročné udržet.

"Hmmm. Vskutku...neobvyklé," zabručel si pro sebe a přiložil napjatou tětivu ke tváři. "Lady Raghailleach, k zemi!" Vyštěkl a čekal, až Liška poslechne. "Smrtelníku, nevím, kdo jsi, ale líbí se mi tvá odvaha. Jestli si vážíš svého života, dej mi čistou ránu!"


Creed byl možná zesláblý, zmatený a napůl cesty k proměně, ale nebyl hloupý. Podařilo se mu chytit jeden stínový spár do páky a s hlasitým, vzdorným řevem zabrat tak, aby se běsnící zrůda musela nastavit zrcadlu v celé své odpornosti.

"Já vždycky najdu, co lovím!" zasyčel vílí král a pustil tětivu.

Paprsek dvou propletených energií prolétl místností a narazil do zrcadla, ve kterém zmizel jako kámen ve vodě. Aby v další sekundě zasáhl Hlubší Stín přímo do hrudi a v magické erupci v podstatě rozmetal horní polovinu přízračného těla na na cáry. Netvor ještě stihl zavřískat něco o pomstě, než se vypařil docela.

Creed padl na kolena, opřel se rukama o zem a zhluboka dýchal. "Scurlock tohle musel určitě slyšet. Raily, poslouchejte mě, nemáme moc času! Drží vaší přítelkyni, tady, v podzemí! Je naživu, protože on jí potřebuje živou! Kvuli něčemu důležitému, nevím proč, mám hrozně popletené vzpomínky. Ale nehodlá jí zabít, dokud nebude ten správný čas, potřebuje jí. Slyšel jsem ho říkat něco o její krvi, že je stoprocentně kompatibilní, přímý potomek, nevím, co to znamená..."

Najednou zvedl hlavu a zavětřil. "To je on. Už jde. Musím...Raily, já musím zkusit zachránit Elisabeth.... Odpusťe mi!" A s těmi slovy vyšetřovatel vyskočil na nohy a rozeběhl se zoufalým sprintem mimo obraz.

Nastalo ticho.

Zadunění hlasu králova lovčího mě vyděsí až sebou málem cuknu. A to je teď na mojí straně a podporuje mě svými rozkazy. Ani pídí své mysli nepochybuji, že by zvládl splnil svoje výhružky do detailu. A jak se zdá, je to jasné i všem okolo, protože se rychle formuje děsivý trojúhelník přede mnou. Část mého já mi napovídá, že jsou moc blízko, že bych měla začít couvat a držet se od nich dál. Vím, přece, co každý z nich dokáže, vím, jak jsou nebezpeční a oni jsou teď tak blízko.

*Ne, máme tady práci, Bes!* připomenu té vyděšené malé části mě, co naříká, abychom odsud zdrhli. A protože rozhoduje ten, kdo má větší sílu, nikam neuteču. Zůstanu stát a přechytnu si magický trychtýř, abych jej držela pevně a sleduji děsivou a neskutečně uchvacující podívanou před sebou. Magie je pro mě naprosto neuchopitelná a nepochopitelná. Nechová se jako jiné věci, ale přesto tu je. Přistihnu se že očima hltám všechny ty proměny, co se v mých děsivým společnících udávají. Nemohu se ale dívat dlouho, neboť cítím, jak se magie hromadí a jak krystal je excitován větším a větším množství magie.

*Debilní stříbro, ne!* začnu v duchu panikařit, když cítím, jak začíná pomalu mísa povolovat v místech, kde ji držím. *Kdybych tady měla pořádnou slitinu!* Hlasitý zvuk z krystalu najednou přehluší moje vlastní zběsile ubíhající srdce. Kdyby tohle byl test nějakého mého přístroje, zkoušku bych okamžitě zarazila a začala problém opravovat. Zkontrolovala tabulkové hodnoty stříbra a jeho slitin, vybrala bych tu, co nejlépe vodí a zároveň je dostatečně pevná a odolná. Vytvořila bych sérii experimentů na tvar a velikost zachytávače magie, vytvořila pevnější spojení mezi krystalem a zachytávačem, vodič bych udělala silnější, delší a z venku izolovaný, aby se s ním dalo manipulovat.... Jenže, tohle jsem zastavit nemohla a nebylo čím to pořádně opravit. Na konce vidliček jsem si stáhnout nedovolila, bála jsem se, co by mi takto koncentrovaná magie mohla udělat, když i teď, mimo koncentrační bod mi rezonovala celým tělem a jektaly mi z toho zuby jako při ledové koupeli v zimě.

Zvedající vílí král uloupí na chvíli mou pozornost a já s letmém záblesku úžasu spatřím jeho skutečnou podobu rohů (nebo paroží? Kdo ví, nejsem biolog, ani vílí doktor!). Jenže pak promluví a já se cítím, jak ta vyděšená část mě omdlévá strachy pod jeho snad dobromyslným úsměvem. Musím se odhodlat k dalšímu nádechu a tomu, abych promluvila.

"Moc dlouho to nevydrží," upozorním jej přes jektání zubů upřímně. Tak tak, že to na něj nevykřiknu, což se mi přesně v téhle situace chce. Vykřičet ze sebe ten všechen stres a děs, co v sobě pro tuhle chvíli držím.

Lišce věnuji jen krátký pohled. Zřejmě také používá svou magii, přes to hučení krystalu neslyším co říká, ale zdá se, že vede také nějaký boj se stvořením uvnitř zrcadla. Zmučený Creedův obličej mě donutí raději odvrátit pohled a soustředit se na svoji práci, i když ta teď sestává jen z držení magického koncentrátoru a doufání, že ještě chvíli vydrží.

*No tak, no tak, ještě chvilku!* přemlouvám částečky stříbra, aby ještě chvíli u sebe vydržely.

Slovy se nedá popsat, jak moc je mi Creeda líto, tohle celé je tak moc špatné. On sám to musí vědět, nevzdoruje mi, poddává se vláčným ozvěnám mého hlasu, který mu říká, co má dělat. Jenže... Jenže nikdy nic nejde tak hladce jak doufáte. Mám Stínovu pozornost. Nepříjemnou pozornost. Nestačím ovšem ani začít panikařit, když z hlubin vlastního vědomí ozve ten známý burácivý hlas, který se mi odráží od stěn lebky a rozechvívá snad i kosti. Přidává se k němu i Mirabelle, jenže jejímu klidu tentokrát nevěřím. Je vyděšená stejně jako já. Snažím se soustředit, zachovat klid - to vše se ovšem málem celé rozsype, když Kelsior zmíní ta slova.

Tvého prapraprapra... Potomka.

Čím více se dozvídám, tím více mám otázek... Malá Zřící... Ředěná krev... Samozvaná Císařovna... Ale na to teď není čas. Díky hlasům ve své hlavě sbírám nové odhodlání, novou sílu. Jejich přítomnost je opravdová, není to jen blud! Není to jen představa chorého mozku... A pokud ano, tak mi mé šílenství očividně dodává nečekané síly, takže kdo jsem, abych si stěžovala. "V našich očích je síla. V našem hlase je síla," zopakuji šeptem po Mirabelle a krátce kývnu hlavou. Cítím sílu, která mi nepatří a přesto je moje, hřejivé teplo i dotek dlaně na rameni ujišťující mě v tom, že to dobře dopadne.

♫♪♪♫♪

Pohled, který upírám na stína, je nyní plný zloby, znechucení, pohrdání. Je to odporná pijavice libující si v utrpení druhých. Ale tentokrát to bude jiné, tentokrát sám pocítí bezmoc. "Jsi silnější než on, vyšetřovateli Creede. Bolest je jen v hlavě, je to překonatelná zbytná vášeň, je to pocit tepajícího života, který nevyhasl. Soustřeď se, Creede, poslouchej můj hlas. To já jsem život, já jsem svět, já určuji pravidla. Představuj si světlo, místnost s jediným stínem, představuj si sekeru ve svých rukách a tni. Znovu a znovu, rozděl to pouto, obklop stín světlem... Ten laciný... Nanicovatý... Stín... Ten slabý parazit, co má sílu jen díky tobě, Creede... Zabij ho." mluvím nakonec dál a dál, naléhavě, vemlouvavě, podmanivým hlasem z horečnatého snu, ze kterého se nejde probudit...

The power within

...kde stála Liška, opírající se rukama o zrcadlo a sváděla neviditelný souboj vůli, bitvu o duši a mysl Vyšetřovatele Adriana Creeda. Magií protkaný hlas přitáhl jeho pozornost a také otočil hlavu, až se vaše pohledy střetly. Creed vážně vypadal hrozně, bledost pokožky, napjaté na vysouplých kostech a vpadlých tvářích narušovaly jen obrovksé kruhy pod očima z nedostaku spánku a bělma očí byla skoro úplně rudá, jak mu popraskaly vlásečnice.

Nebylo tedy tak těžké přesvědčit jeho mysl, aby sklouzla do bezvědomí. Ztěžklá víčkla klesla, grimasu utrpení nahradil klid a hlava padla vyčerpaně na prsa.

Mělo to však jeden drobný zádrhel.

Stín to neuspalo.

Vlastně ho to spíš opravdu, ale opravdu nasralo.

"NEE! TOHLE JE MOJE LOUTKA! MOJE!! A LOUTKA MUSÍ TRPĚT!!!" Zavylo to hrubým, drásavým hlasem, který přeskakoval mezi dunivě hlubokýcm a vřeštivě vysokým. Stín natáhl jeden z dýmu a tmy upletený spár a skrz uši, oči a ústa ho vrazil Creedovi v podstatě skrz hlavu. Což způsobilo, že sebou vyšetřovatel začal házet v křeči a příšerně chrčet.

Stín se otčil k tobě, možná, aby si to vyříkal s tebou, a jeho oči, což byly v podstatě bezedné, černé díry do ničeho, se střetly s tvými. Nevíš, co přesně se stalo, ale stín se zatřepoval, jako v silném větru a musel se aktivně soustředit, aby se udržel vcelku. "ZKOUŠÍŠ NA MĚ SVOJE TRIKY, ZPLOZENČE SAMOZVANÉ CÍSAŘOVNY?!" Jestliže byl jeho hlas týráním pro uši, jeho smích byl ještě o pár stupňů horší.

A aby toho nebylo málo, pocítila kdesi vzadu v mysli povědomý tlak.

"Neber si Císařovnu do huby, ty jeden zbabělej parchante! Vylez z toho zrcadla, zmetku, a postav si mi jako bojovník, natrhnu ti v tom dehtu, kterýmu řikáš tělo, druhou prdel!" K'Elsior byl očividně patriot, ať už byla Císařovna kdokoli. A jesli vám nikdy nezařval dospělý lev bojovu výzvu uvnitř vaší mysli, nevíte o co přicházíte. "Mirabelle, co to je za sráče?!"

"To je to, čemu my ve věsteckém byznysu říkáme 'velký špatný', drahý K'elsiore," Mirabelle hovořila klidně, ale Liška byla přeborníkem v blufování a tak věděla, že její dávný předek se usilovně snaží neznít vyděšeně. "Tohle je jeden z Hlubších Stínů. Jeden ze služebníků a poslů...našeho dávného nepřítele. A je tady, v materiální sféře, uchycený na tom muži."

"Průser..." Lví kovář to shrnul velmi prozaicky. "Co budeme dělat? Musíme tvojí malý praprapraprapra...tvýmu potomkovi pomoct. Neboj, malá Zřící, my už něco vymyslíme!" K'Elsior byl, narozdíl od Mirabelle, mizerný lhář.

V té setině sekundy, kdy tenhle vnitřní dialog probíhal a i v dalším pomalu odkapávajícím zlomku času, kdy K'Elsior zoufale přemýšlel, Liška ucítila něco jako fantomou ruku na rameni, lehký, skoro neznatelný dotek. "Vedeš si dobře, maličká. V našich očích je síla. V hlase je síla. Nepřesávej!" A pak Mirabelle začala tiše broukat něco, co znělo jako ukolébavka, její hlas byl melodický, měkký a vábivý. A ty cítíš, jak tvoje slova, která si předtím vyřkla, rezonují, jak omotávají tvora, který byl přisátý na Creeda jako klíště a skrz to spojení mu kradou sílu.

"CO TO...NE...TO NENÍ MOŽNÉ...JÁ JSEM NEJMOCNĚJŠÍ SLUŽEBNÍK..... TOHO, KTERÝ TANČÍ VE STÍNECH! MĚ NEMŮŽEŠ.... PORAZIT SVÝMI....LACINÝMI....NANICOVATÝMI..." Stín začal zpomalovat, jeho slova vázla a škorbtal přes ně. Kdyby měl nohy, řekla bys, že se potácí. Točil se na místě, někdolikrát máchl naprázdno do vzduchu a jednou i 'narazil' do zdi.

A bylo to díky tomuhle zmatení, díky tomu, že ho Liška zpomalila a odvedla jeho pozornost, že si včas nevšiml toho, co se celou dobu chystalo za jejími zády.

Záblesk geniality

Vílí dvůr zůstal šokovaně stát, zírajíc na svého krále, který se držel na nohou jen díky podpoře Gwyna ap Nudd a druhého muže, který přispěchal z druhé strany - obě jste dlouhovlasého ganstera zanli jako sira Seltkirka, králova osobního strážce. Pravda, pro Bess byla trcohu novinka, že má o jednu ruku méně, než když ho viděla naposledy, ale to nebylo důležité, ne teď.



"Slyšeli jste, chátro?!" Zařval lord Gwyn na schomážděné a šokovaně zírající víly. "Udělejte, co říká, nebo vás všechny nechám stáhnout z kůže zaživa!" K jeho dobru nutno dodat, že ani nijak nekomentoval kráděž vlastních hodinek. "Lorde Pwylle, ke mně! Král si žádá tvůj meč!"

V záblesku smaragdově zeleného ohně se v sálu materializoval dullahan, který vás obě ke králi dovezl a v kostnatých rukou svíral zašlou rukojeť velkého obouručního meče. Gwyn i jeho instruoval, co je potřeba udělat a Bess byla vzápětí obklopena třemi nejhrozivějšími služebníky Rohatého krále v jakémsi trojuhelníku, jehož byla ona a Arawn špicí. Pwyll zarazil svůj meč hotem země a natáhl k Bess jednu ruku, Gwynn si velmi rážně urpavil vázanku a také natáhl ruce a i Seltkirk si posunul po nose své tenké brýle a napřáhl svou potetovanou... ruku. A za jejich zády začaly k Beatrice vztahovat ruce všechny víly dvora Tylwyth Teig, jedna po druhé.

Vlna syrové magie jako první dorazila k trojici služebníků a Bess mohla vidět, jak se to na nich projevuje. Gwynovy oči se změnily v solidní černé bulvy, jako mívají mrchožraví ptáci a zpod jeho vlasů začalo vyrážet lesklé, olejnatě temné havranní peří. Meč bezhlavého jezdce Pwylla zahořel zelenými plameny, které prudce vyšlehly z očních důlků lebky usazené na hrušce zrbaně. Nejpodivnější byl Seltkirk, kterému z dlouhých vlasů náhle odkapávala špinavá říční voda z odhalené hrudi a ramenou stoupala oblaka páry tak husté, až z té mlhy byly vidět jenom jeho rudě žhnoucí oči.

A pak i oni přidali svou moc k magii celého dvora...a vrhli jí vstříc Bess a jejímu narychlo zhotovému směrovači. Bylo by jí to málem srazilo na zem, kdyby jí včas nechachytil Gwyn, který měl teď místo pečlivě pěstěných nehtů dehtově černé spáry. A ve chvíli, kdy magie dorazila k narychlo spíchnutému zařízení, Bess cítila, jak se jí kov v rukou rozvibroval. Chvění bylo stále silnější a silnější, provázené zvukem, který začal tak hluboko, že byl spíše cítit celým tělem, než slyšet a pozvolna stoupal výš a výš. Po stříbrném kovu začaly poskaovat hádci energie, smaragdové, rubínové a safírové jiskry, které poletovaly vnitřkem jídelní mísy a vybíjely se do krystalu, který teď zářil opaleskující směsící barev tak silně, že to projasnilo celý podzemní sál.

Nezbylo doufat, že Besiin vynález vydrží - vidličky se už třásly tak, že z nich byly jen rozmazané čmouhy a vibrace přenášené mísou (která se mimochodem začínala na okrajích tak trochu...rozpouštět) jektaly mechaničce zubama, ať už chtěla nebo ne. Ať to vydrží, prosím, ať to vydrží...

A pak zvuk vydávaný krystalem dosáhl určité frekvence, jako když někdo prstem hraje na opravdu velkou skleničku šampaňského. Mnohobarené světlo se promísilo a zbělalo. A energie projela skrz řetízek do ruky Rohatého krále, přesně, jak Bessie předpovídala.



Arawn sebou trhl a narovnal se, již nevyžadujíc oporu svých poddaných. Tvář mu zakrával stín, z nehož žhnuly jen jeho oči a jeho rohy, které jindy byly spíše elegantně naznačeny, se nyní rozvětovaly...skoro celým sálem, napůl tady a napůl ne.

"Děkuji, slečno Locknerová. Věděl jsem, že byl dobrý nápad si vás nechat," pousmál se přes rameno a si vážně ráda, že to je přátelský úsměv (nejspíš), protože i tak máš pocit, že ti přibylo pár nových šedin. "Vskutku netradiční použití naší moci, ale kdo jsem, abych v tuto chvíli soudil, že," král si propletl prsty a prokřupal je. "Tak se ukaž, ty parazite..." a obrátil svou plnou pozornost k zrcadlu...