odkaz

Z hřejivých pocitů, které mi vytanuly v mysli díky vzpomínkám, mě dost rychle probere pohled na vílího krále, co se právě říznul, aby hádám upevnil magii a nasměroval ji do zrcadla. Na maličký okamžik jsem chtěla začít uvažovat, co to ty víly s těmi zrcadly a stříbrem mají, ale situace byla natolik zvláštní, že jsem ani tuhle myšlenku nestačila zformovat. Místo toho se zaujetím sleduji, jak se obraz mění. Koho tam uvidím? Poznám toho či tu Riyo, pro kterou Liška riskovala se žádostí i vílího krále? Magie nikdy nebyla moje parketa, a tak o ní tuším jen málo. Takže jestli teď budu svědkem pravého vílího kouzla, je čas dávat fakt pozor.

Ten dům neznám, ale nemám z něj dobrý pocit. Možná za to mohou ty chrliče, možná prostě jen čekám, problémy. Ať tak či tak, mírně se při tom pozorování nahrbím. Z králových slov jde mráz po zádech. Kdo vůbec ten Scurlock je, že se nebojí stát proti němu?! Ale pak se pohled změní a já spatřím ženu s šelmou v očích. Pootevřu ústa v překvapení, když sleduji, jak se ty znaky mění. A pak přijde ten puch a já nakrčím nos. Žena je mi povědomá, někde jsem ji už viděla, jmenovala se E… Eva? Esme? Kdo ví… Hřbetem ruky si zakryji nosní dírky a s mírnou úlevou sleduji, jak se obraz zase mění. Úlevu ale nahradí hned údiv, jak slyším změnu v králově hlasu.

*No do háje… Vážně se mu někdo vyrovná?* napadne mě nevěřícně a těknu pohledem od obrazu ke králi. Ale pak přeci jen zvítězí moje zvědavost a já odvrátím svůj pohled k brašně s krystalem, na kterou položím jednu ruku, abych ty vibrace víc cítila a pohled zvednu opět k zrcadlu. *Tak samotný krystal se reaguje na magii, ať je připojený na mechanismus nebo ne. Zajímavé-* Zalapám po dechu. Co na tom místě dělá Adrian Creed?! U srdce mě bodne, když vidím známou tvář, která je evidentně v bolestech. Jistě, když jsem jej poznala já, také nebyl samý úsměv, ale tohle… tohle je drásající, jen se na to dívám.

Ustoupím o krok, a zmateně se zahledím na vílího krále, jenž žádá o pomoc. Rozhlédnu se po okolí, ode mě přece magii žádat nemůže! Já magii neovládám, já jsem technik! Já nejsem žádná víla! Magii ovládám asi tak jako vepř čínské hůlky. No počkat! Ale já vím, jak koncentrovat magii! Obrátím se k celé scéně zády a doběhnu těch pár kroků ke stolu, kde popadnu stříbrný poklop na jídlo a z brašny vytáhnu kladivo a šroubovák. Rozmáchnu se kladivem, abych praštila do madla šroubováku a prorazila díru do víka. Neposlouchám ani lišky vyděšené nadávání na krále. Vnímám ale tón jejího křiku. Cítím časový tlak, rychle tedy dodělám malou díru uprostřed víka hned vedle madla a pak svoje nástroje pohodím na stůl a místo toho popadnu dvě vidličky. Měly by se mi třást ruce, vím to. V duchu jsem vyděšená. Ale ruce jsou sebejisté a pracují s naprostou samozřejmostí. Protáhnu jejich držadla dírou, poklop otočím prohlubující se částí, takže teď vypadá jako mísa uprostřed s hroty vidliček mířící k sobě. Rozevřu hroty násilím tak, abych do nich mohla vložit vibrující krystal. Vypadá to teď jako hodně špatně zasazený kámen v prstýnku jen ve větším provedení a na škole bych za to dostala nedostatečnou. Ale teď nešlo o estetiku, ale o funkčnost… O které jsem si nebyla jistá, ale tipovala jsem, že by to tak mohlo fungovat. Jo,… tak na 63 procent.

Popadnu svůj výtvor a ještě dvě látkové prostírání. Pak se otočím na patě a doběhnu k hloučku před zrcadlem. Kousám se do rtu, když mi dojde, že mi chybí ještě vodič. Něco, co se dá natáhnout od zesilovače k ohnisku centralizace síly. Rozhlížím se po ostatních a hledám cokoliv, co by se mohlo hodit. Ulpím očima na královském lovčím a drobném třpytivém řetízku vedoucí k jeho kapse ve vestě. Svůj výtvor rychle odložím a zkrátím svou vzdálenost od něj o mnohem více, než bych kdy jindy udělala.

„Potřebuju vodič!“ vyheknu na vysvětlenou a už mu sahám do kapsy, abych vytáhla hodinky a druhou rukou jdu po řetízku druhým směrem, abych jej vytáhla co nejvíc. A pak škubnu, abych řetízek přetrhla a i s ukořistěnými hodinkami a řetízkem se od něj zase vzdálím. Přikleknu k zbytku mého výtvoru a dalším škubnutím osvobodím hodinky od zbytku řetízku. Malý tikající poklad bez myšlení strčím do brašny a řetízek uvážu držadla vidliček.

„Chyťte se toho!“ křiknu na krále a vtisknu mu do ruky konec řetízku. Přes prostírání držím můj magický zesilovač a obrátím se na přítomné víly. „Soustřeďte svou magii sem!“ křiknu na ně rozkaz, o kterém vůbec netuším, zda se dá vykonat, ale hlas mám dostatečně autoritativní, aby se zdálo, že to je něco proveditelného.

Takřka bez hnutí sleduji zrcadlo, ve kterém už dávno nevidiíme naše odrazy. Scurlockovo hnízdo zášti, teroru a smrti je děsivé dokonce i takto zprostředkovaně, cítím jak se mi ježí chloupky na zátylku i pažích, zatímco Rohatý postupuje domem. Dál a dál, přímo do jeho temných hlubin skrývajících výjevy, které se vepíší do mysli a už neodejdou. Snad jen v jednu chvíli, ještě na pozemcích domů mám pocit jako bych... Viděla... Ne, tohle se neděje. Tohle se určitě neděje. Ne. JÁ HO... Já ho zabiju. Přísahám. A pak ho zase sešiju a obejmu. A... A pokračujeme dál.

Pohled na Elisabeth je bezútěšný, ale není jí pomoci. Uleví se mi, když opouštíme ji i její utrpení. Nechci to vidět. Nechci na to myslet. Spodní patra domu jsou odporná, vzbuzující zvláštní pocit tísně a úzkosti - nebo za to může myšlenka, že Riyo tam někde může být? Nevím. A nemám sílu to zjišťovat, přehrabovat se ve vlastních pocitech. Jenže pak... Objevíme Creeda. Och ne... Tenhle muž nemá nic společného z vyšetřovatelem, co mě oné osudné noci odvedl do věznice, dokonce ani s tím, který mě vypátral i ve vlaku... Tam, tam jsem ho viděla naposledy. A bývala bych raději, kdyby to tak zůstalo. 

Creedova zlomená duše ve mne zanechávala pocit beznaděje. A jeho stín zase nefalšované hrůzy, protože... Protože... ONO NÁS TO VIDÍ? Chvíli mi trvá, než mi to dojde - a to je přesně ten okamžik, kdy se Rohatý hroutí a volá o pomoc. Cože? COŽE?!
"JSTE KRÁL VŠECH ZKURVENÝCH VÍL, TO VY MÁTE POMÁHAT NÁM!" hlas mi přeskočí a ani si neuvědomím, že to na dávícího ho se Rohatého ječím jako na nejsposlednějšího pohůnka, co mě polil na ulici pivem. 

Ostře se nadechnu. 

Klid. Soustřeď se, Raily.

PROTOŽE MI ZATRACENĚ U VŠECH LIŠČÍCH SPODNIČEK NEZBÝVÁ!

Ne, vážně. Jo. Klid. To jsem to. Dýchej.

Upřu svůj pohled zpátky do zrcadla. Zvládla jsem v posledních dnech hodně věcí. Utekla jsem z věznice. Zabila jsem Agnes. Tohle - tohle zvládnu taky. Dotýkám se bříšky prstů zrcadla, nutím se pohlédnout přímo na stín. Oči mám náhle tak velké, tak zlaté. Znovu vydechnu. Sice nevím, jak to Rohatý dělá, ale když může směrovat své schopnosti zrcadlem on a stín na něj reagovat, zvládnu to i já. Zlaté oči, medový hlas, ospalá síla, která obvykle kradla mužům jejich vlastní vůli, nyní se vše snažím směřovat... Ke Creedovi. Je to jeho stín. Je hostitel. Doufám. 

"Jsi tak moc unavený, vyšetřovateli Creede... Jen si lehnout... Usnout... Uniknout nočním můrám... Až zavřeš oči, budeš se cítit dobře, nic tě nebude trápit... Nebude nic..."

Pátrání


Zatímco se Liška soustředila na jednu z oněch chvil, kterou s ryio prožila, která nebyla naplněna adrenalinem a nebezpečím, Rohatý král se jedním dlouhým nehtem řízl do do předloktí, namočil konec spáru do lesklé krve jako brk a rychle s ním na zrcadlo nakreslil nějaký složitý a propletený symbol. Ten krátce rudě zažhnul, rozpil se jako kaňka a vsákl se do zrcadla. Kapky krve krále všech víl stekly pod lesklým povrchem...

... a dotkly se špiček Railyních prstů. Doteď pevný zrcadlový povrch se zavlnil jako hladina jezera, do kterého hodíte kámen. Chvíli se na něm míhaly nejasné, rozmazané obrazce, než se náhle zaostřil než do pomyslného zorného pole vplul Raily velice povědomý dům. Zarostlá zahrada, obehnaná zdí a s velkou železnou bránou, po stranách osázená kamennými chrliči, kteří i v podivném pohledu ze zrcadla vypadali velmi...realisticky, skoro jako živí. Průčelí domu z lestěného mramoru, stavba samotná hrozivě se tyčící nad zanedbanou zahradou, vrhajíc dlouhé stíny.

Masivní vstupní dveře, zavřené a nepřístupné. Zatemnělá okna, skrz těžké závěsy nepronikne ani paprsek světla. A právě k jednomu z těch oken se pohled zrcadla přiblížil a..zastavil se. A zase. A znovu, jako hmyz náhle chycený do tmavé, lepkavé pavičiny.

Obě jste uslyšeli za sebou odfrknutí, napůl pobouřené, napůl pobavené.

"Já jsem Arawn, vládce Tylwyth Teig, pán Divokého honu! Tvoje čáry mě nezastaví, Scurlocku," vyplil skoro opovržlivě Rohatý a natáhl proti zrcadlu ruku. Obě jste spíč pocítily, než viděly vlnu moci, která se přes vás přelila a vrazila do zrcadla. A najednou jste se dívaly na vnitřek domu, utopený v šeru a stínech, které se plížily a natahovaly po zdech. Obraz se komíhal a měnil, člověk by se nmejspíš takhle rozhlížel a něco hledal. Prolétl chodbou, obloukem se vyhnul jednomu náhodnému místu, kde však v koutech byly stíny jaksi hustější, jako kdyby se vychytralé zvíře vyhnulo pasti. Až se nakonec zastavil před jednoduichými dřevěnými dveřmi a vlétl klíčovou dirkou dovnitř



Žena, vyhublá, skoro podvyživená se krčila v koutě místnosti, pod oknem a měsíc svítící dovnitř vrhal stín na zeď za ní - stín, který se zdál mnohem větší a... monstrózní. Zvedla oči a světlo měsíce se v nich odrazilo způsobem, jakým to dělají jen oči šelem. Naklonila hlavu ke straně a pohlédla skrz zrcadlo přímo na vás. Její pohled byl najednou tázavý, zoufalý, ostražitý, vydešený a prosebný.

A stříbrný obojek, obepínající její štíhly krk se najednou začal hemžit symboly. Nebyly to však elegantní symboly víl, ani zlaté, přesné a symetrické obrazy run, které jste už obě viděly. Tyhle znaky se přelévaly, tekly jako rtuť a kroutily se způsobem, který evokoval živé hady nebo možná vážně velké stonožky. Zvedal se z toho žaludek a bolely oči, na patře to nechávalo hořkou pachuť v nose puch starých hrobů.

Rohatý král zasykl skrz zuby a jeho prsty se hbitě složily do nějakého gesta, načež se váš magický špeh stáhl pryč z pokoje a promeskl se chodbou do hlavní haly.

"To bylo...těsné," vydechl a teď už nezněl tak sebevědomě jako předtím. "Nahoru ne. Nahoře nic necítím. Dolů..." Na jeho pokyn se zrcadlový posel prosemkl podél schodiště dolů, protáhl se skrz jídlenu, na které měla Raily doteď neblahé vzpomínky, chvíli rejdil po kamené podlaze, až se protáhl skrz malou odpadní mřízku dolů, kamsi do útrob domu.

Chodby. Kamenné, vlhké chodby, které se klikatily a proplétaly, vedoucí níž a níž. Nebylo tu žádné světlo a máte pocit, že nebýt kouzelného zraku zrcadla, tma by vám vymačkala oči z hlavy. "Zkoušíš mě zmást, čaroději," zabručel si pro sebe král a nedalo se přeslechnout, že začíná být tak trochu bez dechu. "Ale já jsem lovil duše zemřelých v temných lesech Anuvinu tisiletí předtím, než lidé postavili tohle zasrané město. Já najdu, to co hledám! Nic mi neunikne!" Zavrčel zlobně, nahrbil se kupředu a zaťal ruce jako spáry. Nahromaděná magická síla začínala vibrovat uvolněnými sklenicemi a už víte, jaké by to bylo mít místo kostí ladičku. Po zádech vám vyrážel pot a vzápětí roztřásla zima. Bess mohla pocítit, že rezonanční krystal v její brašně začíná temně hučet.

Obraz se znovu rozmazal. Temné tunely, ústí chodeb, prastaré dřevěné dveře, hluboké jámy do ničeho, to všechno se před vámi míhalo rychlostí letícího jestřába. Ale dřív, než jste stačily snad vyhodit právě snězenou...snídani (?) obraz se znovu zastavil, aby vám tentokrát ukázal další obrys postavy. Muž v pothaných, špinavých hadrech klečel přede dveřmi, rukama se opíral o kolena a...plakal. Sípavě, suše, naprádno vzlykal, jako kdyby tak strávil mnoho hodin a jeho hlasivky začaly selhávat. Stejně jako žena byl příšerně vyhublý, špinavý, zarostlý a zubožený. A stejně jako ženin, ani jeho stín nebyl takový jaký by být měl.


A vzápětí se stalo několik věcí najednou. Beatrice si v náhlém šoku uvědomila, že toho muže zná. Tohle byl přeci Vyšetřovatel Adrian Creed, jeden z Richardových kolegů a přátel!

A Raily si, nejspíš se stejným šokem, všimla, jak se Creedův nestvůrný stín zarazil, zavětřil a podíval se přímo na vás. V tu chvíli Rohatý král zasípal, jako kdby ho někdo praštil do žaludku a zcela neceremoniálně začal nasucho dávit, kašlat a lapat po dechu. Byl by padl na zem, kdyby ho Gwyn nezachytil včas.

"Našel nás....vidí...chytil...energie...potřebuju...víc magie....pomozte..." Bylo jediné, co ze sebe lord Arawn, pán Divokého honu, vládce Tylwyth Teig a aspekt všech lovců, dokázal s námahou dostat.

Rozhodnutí krále mi připomene, proč se všichni normální lidi v jeho přítomnosti krčí. I jen jeho slova dokázala na jednoho dost silně působit. V zátylku se mi postavily chlupy do pozoru. Mlčky vyčkávám, co se bude dít. Další jídlo si necpu do pusy, naopak, otřu si decentně pusu, abych na ní náhodou neměla zbytky ... no čekohokoliv, co jsem dneska jedla. Pak jsem si schovala ruce na kolena. Naštěstí jsme nemuseli čekat dlouho. Síla jeho hlasu stačila k tomu, aby se všichni ti tvorové mohli strhat, aby splnili jeho přání.

Nenechala jsem se pobízet dvakrát. Tohle znělo opravdu zajímavě. Všímám si Liščiny nejistoty a obav a naprosto je chápu. Ale obávám se, že s těmi jejími nic udělat nemohu. I já musela sama sobě pomáhat dotekem prstenu, abych zvládla koukat do zrcadla a nebát se toho, že tam uvidím mrtvého Richarda. S rukou přitisklou na hrudi jsem si druhou rukou mnula prsten s téměř zatajeným dechem.

Vzpomenu si na Richarda. Jeho vůně, jeho hřejivé ruce, jeho neutuchající odhodlání dělat to, co je správné, a jeho jedinečná schopnost přivést mě na jiné myšlenky. Naprosto živě si přehraji chvíli, kdy jsem zničeně stála před oknem a se založenýma rukama na hrudi jsem se mračila na celý svět, protože mě zrovna něco rozčílilo do běla. Už nevím, o co šlo, ale vím, že to byla nějaká nepodstatná věc. Možná šlo o něco s mojí rodinou, a nebo něco s prací. Dost možná obojí.

A on přišel ke mně zezadu a prostě mě objal. Teplo z jeho těla mě okamžitě vytrhlo z cyklu rozčílených myšlenek a tichých nadávek. A ještě než si stihl proplést prsty na mém břiše, tak jsem se o něj opřela a zavřela jsem oči. Jen v jeho objetí jsem se kdy cítila, tak v bezpečí, tak... doma. Sklonil ke mně svou hlavu, jeho strniště mě mírně poškrábalo na tváři, než mě na ni políbil. Hlubokým hlasem se mě zeptal jestli bych místo seznamu nadávek nechtěla číst menu cukrovinek ve stánku kus od našeho bydlení. Usmála jsem na něj, přikývla a od té chvíle jsem naprosto přesně věděla, že tohle je muž, se kterým strávím zbytek svého života.

... a to je důvod, proč nesnáším dohody s vílami. Jsou dramatické až do morku kostí svých obětí. Napjatě očekávám, co bude dál - snažím se nedat na sobě příliš znát, jak moc mě překvapilo a snad i rozhodilo to, že se to stane... Teď hned. Ze zrcadla, které přitáhnou poddaní Rohatého z dolních pater mi běhá mráz po zádech, něco na něm je... Děsivého a lákavého zároveň. Zastříhám ušima, zorničky se mi rozšíří, když mě Rohatý vybídne, abych přešla blíže. Jako na povel do sebe obrátím zbytek poháru s vínem, co tak sladce stoupá do hlavy a krokem tak jistým a ladným jak jen zvládnu vykročím blíže.

Pokyn, který přichází je... Ostře se nadechnu a huňatý ocas rozrušeně zavíří u mých kotníků než si ho obtočím kolem pravé nohy a zabořím do hebkého kožichu prsty dlaně, kterou na něj položím.
"Dobře, jen... Jen mi dejte chvíli..." požádám ho. Nechci vzpomínat, nechci se probírat minulostí, když vím, že to, co na druhé straně zrcadla uvidím mě bude bolet. Nakonec dlouze vydechnu a na chvíli přivřu oči. Druhá ruka, kterou povědomě vztáhnu k zrcadlu, se lehce chvěje jako lístek v letním vánku, co postupně nabírá na síle.

Vzpomínka, která mi vyvstane v temnotě za víčky, přichází sama a bez pozvání. Vzpomínka na to, když Riyo začala přespávat v té díře, které jsem říkala domov. Mělo to být jen na chvíli, potřebovala mít jen kde složit hlavu. Pamatuji si, že tehdy jsem její přítomnost příliš nevnímala, měla být jen jednou z těch, které se mi mihnou životem, na chvíli jej rozvíří, dopomůžou k zajímavým penězům a pak zase zmizí - nebo zmizím já. Jenže tohle... Tohle bylo jiné... V ten večer jsem usnula při práci jako už tolikrát. Jenže tentokrát jsem se poprvé probudila s dekou kolem ramen a s hrnkem horkého kafe na stole. A s ní, která seděla na opačné straně stolu a shlížela na mě svýma kočičíma očima. "Tak co tam pro nás máš, hm?" usmála se.

A já... Já už od té chvíle nebyla na všechno sama.

"Je tedy ujednáno," prohlásil král zvučně a ta slova se nesla sálem mnoha ozvěnami, které rozechvívaly kosti a a ze kterých vám vstávaly chlupy vzadu na krku. Pak se přehoupl přes opěradlo trůnu a vstal. Ačkolik nebyl nijak zvlášt vysoký, i tak působil impozantně, když si pomalu urovnal manžety obleku a udusil doutník o jednu z opěrek.

"Přineste zrcadlo!" Zvolal do davu víl v sále a zatleskal rukama, aby je popohnal. Nemuseli jste tak čekat dlouho, než skupinka malých a podstaditých mužíků s dlouhýma osrstěnýma ušima přivlekla odněkud ze spodních pater, kde jse věděly, že leží tajemná pokladnice Tylwyth Teig, masivní stojací zrcadlo. Funěli a hekali pod jeho vahou, ale nneopovážili se ho naklánět, z očividného strachu, aby ho nerozbili.

Stejně opatrně ho postavili doprostřed sálu a urychleně vycouvali. Zrcadlo bylo vysoké, vyšší než Rohatý a vyšší než Gwyn, který byl oproti svému vládci přecijen o něco vytáhlejší a nyní stanul po jeho boku. Mělo dřevěný vyřezávaný rám se zvířecími motivy, který se vinul kolem skla jako nějaká popínavá rostlina.



"Pojďte blíž, lady Raghailleach. Bude potřeba vaší pomoci. Vy můžete také, slečno Locknerová, něco takového patrně neuvidíte každý den," pousmál se lehce Rohatý a gestem vás pozval blíž.

"Podívejte se do zrcadla a - vím, že to může znít poněkud jako klišé - ale myslete na svou přítelkyni. Vybavte si nejjasnější, nejsilnější vzpominku jakou můžete. Zbytek už nechte na mně..."

Sousto v ústech rychle polknu zatímco se místností rozeznívá šepot fae. Další pokrm už si do pusy necpu a místo toho se začnu rozhlížet. Atmosféra se změnila, už nebylo bezpečné jen tak bezstarostně jíst. A když padne můj pohled na královského lovčího a já spatřím, jak se mu tvoří ta nespokojená vráska... najednou už nemám hlad.

*Ne, on nemůže být nervózní. Ne, on ne. Lidi jsou kvůli NĚMU nervózní ne naopak!* bráním se této skutečnosti v duchu.

Teď, když najednou už nemusím pohledem zkoumat každý kousek chutného jídla, se začnu víc tedy rozhlížet po ostatních. Zkoumám jejich zmatené, vyděšené nebo jen znepokojené pohledy. I Královo jednání je napjatější, takže najednou si mě obava ze Scurlocka, kterého jsem nikdy nepotkala, přivlastnila.

*Ach... Richarde a proti takovým stojíš?* zazoufám si v duchu a opět si začnu palcem hladit prstýnek na dlaňové straně prstu.

Teď už bystře sleduji konverzaci a těkám pohledem z Lišky na Krále a nazpět. Ačkoliv netuším, kdo Riyo je, jde na Lišce vidět, že jí velmi záleží na té osobě. A tak se přistihnu, že si přeju, aby to pro ni dobře dopadlo. Vždyť, jak bych mohla přát jednomu z mých zachránců něco špatného?

Zmínění Scurlocka náhle změní situaci v sále a mne na okamžik sevřou hruď obavy, že mi sídhe nepomohou. A pokud se nemůžu obrátit na ně, kdo jiný mi zbývá? Nikdo. Protože nikdo proti němu nebude chtít jít. Sevřu číši o něco pevněji v dlani než se přinutím ji odložit a vydechnout. Vyčkávavě hledím na Rohatého, zatímco čekám na jeho verdikt.
"To nebyla její nerozvážnost. Chtěla... Chtěla to jen vyřešit. Jako já," potřesu hlavou. Mé drzé já by dokonce dodalo, že částečně jsme v této bryndě i díky Tylwig Teig, ale nejsem sebevrah.

"Žádám hodně, ale sama jsem vám také nedala zrovna málo," hlesnu tiše, takřka na hraně slyšitelnosti. Druhá hrozba... Je druhá hrozba. Problémy řeším hezky popopřadě.

Nabídka, která vyjde z jeho úst... Není, to, co jsem čekala. I přesto je tím jediným, čeho se nyní mohu chytnout, protože i já poznám, když nemá cenu smlouvat.
"Dobře. Pokud mi dokážete s jistotou říci, zda je naživu nebo ne..." polknu. "Přijímám."

S touto vyslovenou žádostí se král na trůnu narovnal, jeho ležérní lenost zmizela jako kouzlem. A i ukrytí fae si mezi sebou začali vzrušeně šeptat. Lordu Gwynovi se na čele udělala zamračená, nespokojená vráska, výraz, který Bess nevídala často a kdyby královský lovčí neměl tak děsivou reputaci, mechanička by snad přísahala, že...znervózněl?

"John Sebastian Scurlock," vyslovil Arawn pomalu a zdálo se, že to jméno převaluje na jazyku jako něco odpudivého. "Matylda nám vypověděla o setkání s ním. O moci, kterou vládne. A také o tom, jak se Ryio Cheva dostala do černokněžníkových spárů vlastní nerozvážností. To, co žádáš, není malá služba. Pouštět se do otevřeného boje se Scurlockem, zvláště když nad námi pořád visí ona druhá, dosud nejasná hrozba..."

Král začal prsty klepat o sebe, až to lehce cvakalo, jak do sebe narážely jeho dlouhé nehty. Naklonil se blíže, oko zkoumavě plálo zpod krempy klobouku. "Co bych...mohl udělat, z vděku nad záchranou mých dvou služebníků, je zjistit, zdali tvá družka ve zločinu stále žije a nebo zdali už přešla do říše mrtvých, i když její duše je...podivná, ještě víc, než ta tvá. A pak...pak můžeme vyjednávat dál."

Možná bych měla víc věnovat pozornost okolí, ale na ostatní jsem se soustředila jen svým sluchem. DVnímala jsem rozhovor, ale oči jsem od talíře nezvedla. Dokud neuslyším svoje jméno, a nebo se atmosféra z konverzace (nebo teda obchodního jednání) nezmění na nic nebezpečnějšího, vím že jsem v relativním bezpečí. Soustavně a systematicky jsem si tedy prokládala různé kusy jídla vínem. Dávala jsem si pozor, abych nehltala. Nějaký rozumný hlásek v hlavě mi radil, že se nemám přejíst, že mi bude špatně a nebudu pak funkční. Stejně jako když člověk přelije olej do stroje, stroj se v něm utopí a nebude fungovat, jak má. A právě pro tohle uvědomění jím pořád pomalu, ale zato si to vychutnávám. Zaregistruji sice změnu podmínek, ale protože nevím, o koho se jedná - a s pocitem hanby přiznávám že prostě nechci riskovat, že si přeruším jídlo - hlavu od svého talíře nezvednu. Dokud já je nevidím, oni nevidí mě... ne?