Zmateně se snažím vyhrabat z přikrývek, se kterými jsem skončila na zemi. Zmateně se rozhlížím očima, které jsou sice otevřené, ale pro rozespalost nevidí. Až když se postavím na nohy a odstoupím několik kroků od peřiny jako kdyby to byla nějaká past, z níž jsem se tak tak dostala, tak mi pomalu dojde, kde jsem. Zběsilý tlukot srdce se zpomalí a já roztřeseným dechem vydechnu a promnu si obličej.

"To byl teda šílenej sen," zamumlám si a vrtím hlavou. Vzápětí si s potěšením si uvědomím, že když si zajedu prsty do vlasů tak nejsou už tak nechutně lepkavé a mastné a smradlavé, jak byly předtím. Nebyla jsem už ničí otrok. Špinavá hladová krysa v kobce. Byla jsem zase člověk.

Zaklepání na dveře mě vytrhne z přemýšlení. Poslova zpráva mě kompletně probrala a já jej ujistila, že potřebuji jen chvilku, než se upravím. Královsky měkké a pohodlné peřiny jsem uložila zpět na postel. Cítila jsem se přitom trochu špatně, že jsem se s nimi válela na zemi, byť neúmyslně. Následně jsem rychle začala zkoumat skříň, abych našla něco čistého, v čem můžu jít za králem.

Je to nezvyk mít na sobě něco čistého a takto bílého jako je ona košile, takže se pár vteřin na sebe dívám do zrcadla, než si uvědomím, že i tohle jsem já. Vyberu si i jeden tmavý černý lehký kabát a vysoké boty bez podpatku, než si přes rameno přehodím brašnu a vyrazím ke dveřím. Skoro se divím, že na mě posel znovu neklepal, že "král už čeká", ale možná se všechny mé pozastavení nad tím, jak mě koupel, postel a čisté oblečení změnilo.

Dokud nepotkám Lišku, tak docela zapomenu na ten svůj sen. Jenže jediný pohled na ni mi stačí, abych si vzpomněla na ty runy z mého sna, jež byly zřejmě zapsané do mého nevědomí, když Liška použila kouzla (asi) a vyřadila tak tu příšeru. Najednou mě zaplatí vzpomínky na ten sen znovu, až se v nich na pár vteřin ztratím. Až si z toho Liška myslí, že jsem její poznámku o umytí vzala špatně. Zamrkám, abych vypudila lva kováře ve vzducholodi z hlavy a místo toho se na Lišku pousměji.

"Ne, chápu to. Jsem ráda, že jsem se včera v žádném odraze neviděla. Asi bych se sama lekla," ujistím ji, že je to v pořádku. "Po tom spánku a koupeli se cítím líp. Stabilněji, funkčněji. Díky." To už pronesu polohlasem, trochu se stydím za své včerejší já, ale je mi naprosto jasné, že to bylo moje vyčerpání a zoufalství. Přitom si palcem přejedu u dlaňové strany prstu po prstenu od Richarda. Ne, mé odhodlání ho najít a sehnat mu pomoc nekleslo. Naopak se zdá, že ranní snídaně by mohla být mojí nejlepší cestou k tomu, jak pomoc získat. Poupravím si brašnu přes rameno, ve které mám energetický krystal i ten prapodivný váleček. Spolu s těmi informacemi co mám... no doufám, že to bude pro krále dost.

Sice jsem v trůním sále byla několikrát, ale i tentokrát mě z něj mrazí. Dokonce i o něco víc než obvykle kvůli jeho obsazení. Ačkoliv je úsměv většinou asociovaný s kladnými emocemi, když se na mě pousměje Gwynn ap Nudd, první králův lovčí, tak se cítím nejistě. Měla jsem z něj nahnáno ostatně jako vždycky, když jsem jej potkala. Přesto jsem se donutila aspoň mu téměř neznatelně pokynout hlavou a doufala jsem, že to bude brát jako náznak toho, že jsem přesvědčená, že mám vůči němu a králi čisté svědomí. Ukloním se pak i výrazněji ke králi a snažím se ovládat svůj strach, když vyslovím:

"Vaše veličenstvo."

A pak promluvil král a odevšak se přihnala spousta posluhovačů. S úlevou jsem v další vteřině zjistila, že to není kvůli tomu, aby nás na místě dorazili, ale aby nás pohostili snídaní. Ačkoliv jsem se cítila malá a z královi přítomnosti jsem se chtěla téměř krčit, došla jsem po vyzvání k volnému místu a usadila se. Polkla jsem, sotva jsem to jídlo zahlédla.

*Jídlo. Tolik jídla.*

Když král znovu promluvil, odtrhla jsem pohled od jídla a opožděně si uvědomila, že má král pohár a připíjí. Rychle jsem ten svůj tedy také popadla a naznačila přípitek. Pozornost všech se mi nelíbila. Svůj pohár jsem proto vypila na první dobrou. Vzhledem k tomu, že král začal vyslýchat Lišku, usoudila jsem, že mám nejlepší příležitost uklidnit svůj zoufalý stažený žaludek a zahnat slinění v mých ústech. Jídlo!

Nandala jsem si na talíř porci a začala okamžitě okusovat. Veškerá síla mojí vůle byla v tu chvíli vynaložena na to, abych do sebe všechno necpala najednou tak, že bych ani ústa nezvládla zavřít, a tak nezvládnu už kontrolovat výraz blaženosti v mé tváři z chutě z toho jídla. Na drobnou malou chvíli jde pryč všechno a všichni. Jen napůl ucha poslouchám Lišku a její požadavky.

Jakmile se ozve zaklepání, prudce sebou trhnu a vyskočím na nohy tak rychle, až málem zakopnu o vlastní ocas a ukořistěné papíry s kresbami i poznámka se rozlétnou po pokoji. Uuuch... "Jo, hned, to, jen se obléknu a... A tak," křiknu směrem na dveře a kohokoliv, kdo je za nimi. Hlavně aby nechodil dovnitř, ne dokud nesesbírám všechna ta divnolejstra. Chvíli tak zmateně pobíhám po pokoji jako bezhlavé kuře než i se štosem zmačkaných papírů vyrazím vstříc tomu, co má přijít. 

"Vypadáš, hm, umytě," brouknu namísto pozdravu směrem k zrzce, která zřejmě má být součástí audience též. Bude tam i Redcap? napadne mě. Ocas nervózně škubne ze strany na stranu a já se na Bess pokusím i usmát. "Teda, jakože, vypadáš líp," dodám ve snaze trochu vylepšit svoji rozespalou neomalenost. 
Sál už mě nyní ničím nepřekvapí byť se nedá říci, že bych sem vstupovala kdovíjak ráda. Necítím se tu dobře, téčkům jsem se do teď vyhýbala jak to jen šlo a hele, během pár dní jsem tu už podruhé a využívám jejich pohostinnosti a péče. Ostře se nadechnu a zase vydechnu, dlaněmi přejedu po látce, abych si srovnala svoje nové oblečení. Snažím se držet záda rovná, působit jistě, byť se tak příliš necítím. 

Přelétnu pohledem po sálu, rychle mi dojde, že Matilda chybí. No, možná je to tak lepší...? Vlastně ani nevím, jestli je v pořádku a... A proč by mě to vlastně mělo zajímat? Drobně se oklepu. Lovčího jsem už viděla ve vlaku, aspoň myslím a... Mám z něho divný pocit. Z takových jako on mi běhá mráz po zádech, takoví muži jsou nevyzpytatelní a nebezpeční. A pak je tu sám Rohatý. 
Úklona z mé strany nepřichází, trochu mne rozhodí náhlá společnost... Nosičů jídla? Oh. "Vítáme a děkujeme, Veličenstvo," dostanu ze sebe, k hrudi si mimoděk tisknu papíry, které jen opatrně odkládám pod talíř na přistavěném stolku. Jíst zrovna v této společnosti... No, cítím jak mám stažený žaludek i přesto, že hlad mám teda pekelný. 

Přípitek je z mé strany krátký, jen náznakem zvednu číši a dopřeji si řádný hlt vína. Nezasytí, ale trochu uvolní, a že to budu sakra potřebovat. Přelétnu pohledem po všech přítomných, když mne Rohatý osloví. Nádech. Výdech. 
"Nejen novinky. Přivedla jsem dva z vašich ztracených služebníků, zachránila jsem Matildu, umožnila jsem smrt jednoho z těch, který zkoumal a zabíjel váš druh a získala jsem pro vás cenné poznatky," spustím a vlastně čím déle mluvím, tím... Jsem zatraceně dobrá liška. Za poslední dny jsem přežila a udělala tolik věcí, že... Že zvládnu určitě i tohle. Sleduji Rohatého, ruce mám položené na okrajích listů s poznámkami.
"Vše vám předám i vypovím, ale mám jednu podmínku. Chci změnit naši dohodu. Nechci peníze. Chci... Něco jiného," jo, třeba dorazit tu číši vína dříve než Rohatý dorazí mě za moji troufalost. Nicméně... Klid. Hlavně nenechat na sobě znát strach nebo pochyby...

Bylo to zklepání na dveře, co vás obě probudilo, rázné, avšak zdvořilé, he hrubé nebo násilné. A pro obě z vás měl posel na druhé straně dveří stejnou zprávu. 'Král vás nyní přijme'. Nikdo na vás nespěchal, dávali vám čas na to se opláchnout a upravit. Tady pod zemí bylo těžké určit, kolik je hodin, ale cítily jste se, v mezích možností, odpočatě.

Venku na vás čekali oba královi poslové, leprikon i bezhlavý jezdec, aby vás eskortovali do truního sálu. Bessie to tu znala a nebylo to zase tak dlouho, co tu Raily byla naposledy. Rozlehlá, podlouhlá místnost, celá z černého a bílého kamene, klenutým stropem a štíhlými podpůrnými sloupy. Sloupy, které vrhaly dlouhé stíny a zpoza kterých vás zvědavě pozorovalo moho nelidkých očí. PO stěnách se táhly dechberoucí nástěné rytiny, zobrazující do detailu vyvedené zimní lesy, běžící jeleny a lovecké psy, motivy obecně asociované s Tylwyth Teig.

Na opačném konci stálo majestátní křeslo z černého dřeva nebo možná kamene, obložené kůžemi neznámých šelem. Na levé straně trůnu seděl na schodech elegantní, však střízlivě oblečený gentleman, jehož zlaté oči se zabodly do Bess jako oči lovícího jestřába a na jeho ostře řezané tváři se objevil lehký úsměv, který byl však těžko čitelný. Lord Gwynn ap Nudd, první králův lovčí, byl obecně nevyzpytatelný i na vílí poměry.



Druhá lovčí, Malt'y'Noss, nebyla nikde vidět. Nejspíše byla někde venku, jak měla ve zvyku.

A na tůnu samotném seděl sám Rohatý král, vládce podsvětí a vůdce Tylwyth Teig, lord Arawn. Nohu měl pohodlně přehozenou jednu přes druhou, svůj lobouk posunutý do čela, jak mu to jen ony zmíněné rohy dovolovaly a v ruce držel zapálený doutník. A když z něj líně potáhl, oranžové žhnutí se rudě odrazilo v očích pod stínem krempy.



"Vítejte opět v mých síních," uvítal vás žoviálně a mávl rukou, načež se zpoza sloupoví vyhrnul přehršel všelijakých bylostí. Ale místo, aby se na vás vrhly s noži a křikem, nesly v rukou něco jako zahradní židle a stolek, který vám rychle přistavili, na stolek vyskládaly karafy s vínem a vodou, chleba, máslo, sýr a různorodé ovoce, než zase rychle odkvačily do tmy.

"Nemusíte se obávat, je to lidské jídlo," ujistil vás a prsty volné ruky líně podrbal na hlavě masivního čeného psa s očima stejně rudýma jako on. Bestie vydala spokojené zafunění a po psím způsobu se usmála, i když to byl úsměv plný opravdu velkých a ostrých zubů.

Král si sám vzal jednu číši, kterou mu přinesla drobná bytost vypadající jako malé děvčátko, tedy krom zcela modrých očí s kočičí zornicí a špičatých zubů, a pokynul vám. "Připijím na váš návrat," řekl to oběma, ale Bess cítila, že se dívá hlavně na ní. Ať už jste přípitek opětovbaly nebo ne, sm se dlouze napila chvíli převaloval víno na patře.

"Nuže, lady Liško? Mí služebníci mi řekli, že pro mě máte novinky," král náhle změnil svou ležérní pozici a lehce se naklonil na trůnu kupředu. A měly jste onen neodbytný pocit, že společně s ním a vrchním lovčím vás napjatě pozorují i všechny ostatní sídhe, ukryté v temných zákoutích sálu.

Aspoň nějaké klady to celé přineslo, byť bezpečí - ve kterém zde díky pohostinství jsme - je stále jen relativní. Je to iluze jako všechno, co se točí kolem víl. Nikdy nevěř vílám, Raily, nikdy s nimi neuzavírej dohody... Ale to jsou momentálně příliš hluboké myšlenky, netoužím po ničem jiném než chvíli klidu, abych si srovnala myšlenky a trochu si odpočinula, ochotně tak společně s Bes následuji Patricka směrem k ubikacím. Z mé poslední návštěvy zde mi stále běhá mráz po zádech a vůbec je mi tak nějak nedobře, když si vzpomínám na to, co se tady stalo.
"Chci mluvit s Rohatým králem, co nejdříve to je možné," houknu ještě na našeho průvodce. Sice by se to dalo a mělo podat mnohem úslužněji, ale... Ale. Ne. "Je to naléhavé," dodám ještě, ačkoliv už neupřesním pro koho z nás dvou. 

Každopádně zdejšího pohostinství si užiju se vším všudy. Sotva za sebou zamknu dveře pokoje, s jistým znechucením ze sebe stáhnu špinavé oblečení, kterého se nemíním už znovu ani dotknout, takže zůstane samozřejmě ležet přesně tam, kde ze mě odpadlo. Ukořištěné papíry a poznámky z podivného domu, které jsem schovávala pod korzetem schovám do postele, aspoň po dobu, co se rochním ve vaně a poctivě drhnu každý centimetr své kůže. A vlasy! Na ty taky nezapomínám. 

Čistá, voňavá a přiměřeně krásná s ohledem na posledních pár na hovno dní se vrhnu na znárodnění šatníku, protože tady se nehodlám rozhodně pruducírovat nahá, jak mám zvykem. Do oka mi samozřejmě padnou samozřejmě jen ryze praktické kusy oděvu... A nebo taky ne. Jako bych na sebe snad někdy dobrovolně vzala něco ošklivého, že ano. 



Až poté vytáhnu ty papíry a usadím se do pohodlného křesíla s myšlenkou si je pročíst, než dojde na audienci u Rohatého, ale... No... Nebudu lhát. Usnu sotva po pár minutách schoulená v křesle jako ztracené kotě. Jen... Jen si chvíli odpočinu...

Místo odpovědi na mou nezodpovězenou otázku jsem si akorát tak všimla, jak na moje slzy Patrick fascinovaně zírá, a dost mě to znepokojilo. Nikdy nebylo dobré být v zájmu víl a už ne v tak soustředěném zájmu. Trochu mě to probralo z mého narůstajícího plačtivého údolí. Sice jsem si připadala pořád zoufalá a zlomená tím, že nevím, jak na tom Richard je. Ale teď se mezi ty pocity zmaru prodral dopředu i pocit nebezpečí. Nebyla jsem tu na čajovém dýchánku s mými přítelkyněmi, kde bylo bezpečné prostředí na to sdělit, jak se každá cítíme.

"Jo," zahuhlám neurčitě pak po Lišky prohlášení a otřu si nos do potrhaného rukávu. Krajkový kapesníček mi tu nikdo nenabídne a dámské móresy tohoto typu jsem si vážně nepotrpěla v tomhle stavu. Objala jsem se rukama, jak jsem se stále cítila roztřeseně v toho všeho a rozpačitě se raději dívala na podlahu baru. Jak se obrací list konverzace v takové chvíli...?

Patrik na to přišel dost snadno. Jeho prohlášení mě překvapilo. Zmateně jsem na něj pohlédla, abych se ujistila, že jsem slyšela správně. Jsme královými hosty? Když Patrik kolem mě projde, trochu nejistě ho následuji. Připadám si jako spráskaný pes, kterému někdo slíbí flákotu a teplý pelech v milující rodině, která mě ochrání. Tedy, ne, že bych si myslela, že král mě miluje, ale ... metaforicky řečeno, chápete. Cestou jsem si na prsteníček navlékla zásnubní prsten od Richarda.

"U všech ozubených koleček," hlesnu překvapeně, když vstoupím do pokoje, co by měl být pro mě. Oči mi těkaly po tom luxusu, co jsem před sebou viděla. Nikdy jsem nebyla moc na výzdobu, ale teď jsem naprosto byla nadšená gobelíny. Postel také vypadala naprosto neodolatelně. Ale mojí hlavní pozornost získala vana s horkou vodou. Přistoupila jsem k ní a trochu bázlivě jsem v ní smočila prsty pravé ruky, abych se ujistila, že je ta voda skutečná. A když jsem cítila to příjemné povědomé teplo z teplé vody, slzy se mi znovu draly do očí. Vzhledem k tomu, že jsem byla v pokoji sama a dveře jsem za sebou zavřela. Okamžitě jsem ze sebe začala shazovat na hromadu své špinavé oblečení, abych se co nejrychleji dostala do té horké vody. S úlevou jsem se nechala obejmout do teplého sevření vodní lázně a dlouhou chvíli jsem v té vodě jen tak seděla ponořená až po bradu, a vychutnávala si ten pocit. Pak, když voda začala chladnout, jsem si začala horlivě drhnout každičký kousek svého těla, abych ze sebe smyla všechny vzpomínky na moje věznění. Teprve, když jsem byla veškerá moje kůže rudá od toho drhnutí a já usoudila, že teď už je víc špinavá voda než já, jsem vylezla z vody, otřela do sucha a přešla ke skříni, abych z ní vytáhla něco, v čem bych mohla vlézt do postele. Cestou k ní jsem si uvědomovala kroužek na prstu a přemýšlivě jsem s ním točila. Kéž by mohl Richard cítit můj dotek skrz ten prsten. Myšlenky se mi stáčely k němu a jeho osudu i teď. Nicméně, hodlala jsem využít nečekané pohostinství krále víl na maximum, a dát na radu Lišky.

*Měla bych se jí konečně zeptat na jméno,* umíním si, když na sebe navlékám noční košili.

"Ale to až zítra. Hned ráno, než začnu hledat Richarda," zamumlám si pro sebe, když opatrně v lezu do postele. I deka se zdá být děsivě těžká vzhledem k tomu, jak jsem díky teplé vodě unavená a vysílení z celého útěku a posledních dní si na mě vybírá daň. Ne, opravdu ani netuším, jak jsem si položila hlavu na polštář, ale tuším, že jsem tak udělala, protože jsem se usnula.

Patrick celou výměnu pozoroval svýma zapadlýma očima, přičemž jeho pohled byl přitahován k Bessiným slzám - na chvíli vypadal, že je snad chce chytit, ale ovládl se. Kdo ví, k čemu by vílám byly lidské slzy. Tedy, ony to vědí, ale nikdy se neobtěžovaly to nikomu vysvětlit.

"Jeho veličenstvo vám nechalo připravit pokoje s předstihem. Jste teď jeho hosty," čímž Patrick zároveň říkal, že vám po tu dobu nebude ublíženo ni na těle, ni na duchu. Víly braly zákony pohostinství velmi vážně.

"Takže, pokud mě dámy laskavě budou následovat..." řekl skoro úslužně, seskočil ze stoličky a vyzval vás, ať jdete za ním, skrz tajné dveře, po schodišti dolů. Jasně, mohla to být past, ale...proč by to Král dělal?