"Jo?" zeptám se cynicky, zatímco povytáhnu obočí, "a co s tím teda zmůžeš?" srknu si ze své speciálně nazdobené vody. Dobře, Beth sice vypadá, že by potřebovala spíše obejmout než omlátit o hlavu jak bídně na tom nyní je, ale já na to... Prostě nemám. Ne teď. Ne tady. Ne s tou mrtvolnou únavou, co mi zahnívá v žilách. 

A tak, když se Beth vrhnou do očí slzy... Tak zkrátka jen odvrátím tvář a s povzdechem na chvíli přivřu ty svoje. Jo, je to k posrání, smiř se s tím. Možná ti bude bez snoubence lépe, hm? Nikdo na tebe nebude mít páku. Páky jsou nebezpečný. Vždycky se všechno posere, když ti na někom záleží, vždycky. Prolétne mi hlavou, na rtech se objeví drobný úšklebek, poslední jiskřička před vyhořením. 

"Prostě se teď chvíli soustřeď na sebe, aby ses dala dohromady," dám jí tu nejlepší radu jakou v této situaci mohu.

Překvapí mě, když promluví Liška. Tedy hlavně to, že Liška vůbec promluvila, když předtím vypadala, že je ráda, že dýchá a že nemusí stát na vlastních nohou. Ovšem to, že mi k tomu všemu zamítla to, abych šla hledat Richarda mě vyloženě zaskočilo nepřipravenou. Mlčky otevřu ústa a chvíli mi trvá, než to celé zpracuji. Nejprve se mi zkřiví tvář do zamračeného pohledu, jak mě pohltí příval hněvu. Jak si můžu dovolovat, mi něco zakazovat?!

"Nemůžu tady jen tak zůstat a nic nedělat!" okřiknu bez rozmyslu Lišku. "Nemám sice svaly jako tihle hrdlořezové, ale to neznamená, že nic nezmůžu!" Rozmáchnu se rukou po okolí, abych ukázala - opět bez jakéhokoliv rozmyslu - na okolní vrahy a zabijáky a další nebezpečné živly, co tu s námi obývali bar.

"Nikdo neví, kde je, takže je dost možné, že ho někde mají zavřeného! Možná ta šílená baba ho nechala někam odvést! A nebo pak někam utekl a schovává se, kde ho nikdo nenajde a hledá mě! Nevíš, co se tam stalo! Jak říkal! Nikdo to neví!" pokračuji rozhněvaně nad její námitkou, že pár hodin odpočinku mi jen prospěje. Jenže při těch slovech se zarazím. "Nikdo to neví..." řeknu pak pomalu a tiše. Svěsím ramena a netuším ani kdy, ale někdy jsem si vyndala prsten v náprsní kapsy a nyní jsem k němu sklonila pohled a vidím, jak si s ním prohrávám mezi prsty. Notnou chvíli mlčím.

"Jestli je mrtvý, tak už jej nezachráním," zachraptím a na kovovém kroužku, co stále pomaličku otáčím mezi svými prsty, se rozprskne voda. Až zpětně mi dojde, že je to moje vlastní slza, protože cítím teplo jež slza na druhé tváři za sebou zanechává. "Nemohla jsem přežít to peklo jen kvůli tomu, abych zjistila, že to on nepřežil. To bych to všechno přežila naprosto zbytečně," zasípám.

Pomaličku zamrkám a konečně zvednu pohled ke svému okolí. Hledám ujištění, že to tak skutečně být nemůže. Nepřežila jsem to věznění, abych se dostala ven a zjistila, že Richard mezitím umřel. Richard přece umřít nemohl. A pak si uvědomím další věc. Hledám útěchu a uklidňující slova mezi tvory, kteří nejsou mí přátelé. Lišku neznám. Vlastně si furt nejsem jistá nakolik je skutečná. Patrick a ostatní jsou nebezpeční tvorové, co nebudou se dvakrát rozpakovat, když jim někdo řekne, že se mě mají zbavit. Ušmudlaným hřbetem ruky si postupně vytřu oči.

Jsem emočně nestabilní a naprosto iracionální. Liška má pravdu. Jsi v tomhle stavu k ničemu...

Povytáhnu obočí, když dostanu vodu se vším tím šmukem navíc, ale nakonec si nestěžuji. I voda teď vypadá jako fajnový pití, hodné usrkávání ctihodné liščí dámy - pokud by tu tedy teď nějaká seděla. Hltavě se napiju, i když moc dobře vím, že bych neměla a že mi z toho bude šoufl. Ještě víc. Ale to je jedno.

Na půl liščího ucha poslouchám konverzaci mezi Patrickem a Bess, zatímco schlíple napůl ležím na stole a nemám ani příliš sílu přemýšlet nad tím, co to všechno kurva znamená a to všechno kolem.
"Nikam ji neber, je ve stavu, že by si spíš ublížila," zahučím směrem k leprikónovi navzdory povědomé chuti Bessina zoufalství. "Jestli ten tvůj Richard pořád žije, tak bude žít i za pár hodin, co se dáš dohromady. A pokud ne, tak bys s tím stejně nic neudělala. Věř mi, Bess, vím o čem mluvím," dodám cynicky s nádechem té depresivní zahořklosti.

Riyo.

Ne, nezapomněla jsem...

"Jenom dva týdny?" zeptám se překvapeně ještě dřív než zvládnu potlačit onen šok z té informace. Měla jsem pocit, že jsem tam prožila měsíce, možná i roky! To skutečně mě tak dezorientovalo to, že tam nebylo žádné světlo? To jsem během dvou týdnů dokázala ztratit tolik kilo váhy, naděje, získat a ztratit divného přítele a stát se poníženým posluhovačem Salazara? To všechno jen za dva týdny? Roztřesenou rukou si zajedu do mastných špinavých vlasů, co bezesporu páchnou jako potkaní zadek. Nicméně v téhle společnosti se to asi ztratí. Jsem v šoku z té informace, a tak využívám chvíle, co si vydobyl Patrik k tomu, abych já sama nějak zpracovala, jak pár týdnů stačilo k tomu, aby se toho tolik stalo. Takže když Patrick znovu promluvil, měla jsem skelný pohled a musela jsem zamrkat, abych na něj zaostřila a začala opět vnímat, co říká.

"A-ano," odpovím trochu zaraženě. Ruka, co byla před chvílí zamotaná do mých vlasů, se teď mimoděk dotkne kapsy, ve které je schovaný prsten. "Richard je moje pravá láska. Vlastně jsme se zasnoubili," řeknu napůl zamyšleně. Vlastně mi dojde až zpětně, že jsem to nechtěla říct. Ale co. Víly jsou divné, ale tyhle jsou na mé straně... že jo?

Panika ve mě začne narůstat jako účty po alkoholikovi. Nevím zda to pod těmi nánosy špíny jde vidět, ale v obličeji zblednu. Musím se chytit rukou o bar, jak se mi podlomí nohy. Myslela jsem, že je v pořádku. Doufala jsem, že Jane jej nechala, když mě odvlekla. Vždyť...

Co když byl v nějaké cele jinde? Co když tam je pořád? A teď, když jsem utekla...

Chtělo se mi zvracet. Tak moc, že kdybych měla co, tak bych to vyhodila Patrikovi okamžitě na boty. Ale neměla jsem co a tak jsem jen zamumlala nevěřícná slova zatímco jsem zavrtěla hlavou a prohlížela si parkety. Ale pak pokračuje Patrick a dojde mi, že mi nabízí aspoň špetku naděje. Nebo aspoň cestu po které se vydat. Upnula jsme se na tu děsivou nejistou naději v podobě králova lovčího. Z rozsypané hromádky, co se sotva drží na nohou, jsem se během toho okamžiku dokázala opět pevně postavit a odhodlaně promluvit na Patrika.

"Vem mě za ním hned," řeknu pevně a udělám krok kupředu k Patrikovi. Nijak výhružný, spíš jen odhodlaný. "Prosím. Potřebuju vědět, co se stalo, abych věděla, jestli je Richard v pořádku, nebo jestli ho můžu nějak zachránit." Dívám se upřeně na leprikona a naléhavým tónem.

Barman sice pozvedl obočí nad tou objednávkou, ale jen pokrčil rameny a než se Liška nadála, už před ní stála vysoká sklenice, orosená sklenice. Barman přihodil i párátko s olivou, plátek citronu a trochu máty, jako kdyby se snad snažil kompenzovat, že v tom není žádný alkohol.

Patrick se pod návalem Bessiných slov chvíli škrábal ve vousech a všelijak si pošupoval po ryšavé hřívě klobouk, než odpověděl.

"Pryč si byla pár tejdnů...možná dva?" Napil se, možná, aby získal čas. "Richard, to je tvoje jediná a pravá láska?" Naklonil hlavu ke straně. Neznělo to však, že by se ti snad posmíval - víly byly v tomhle ohledu prostě zvláštní, protože jim věci a koncepty jako láska připadaly nesmírně fascinující, vnímali to zkrátka jinak, než lidé. A tak to brali zároveň nesmírně vážně.

"Našli jsme to místo, kde vás lapli. Krev a strach a šílenství, říkali Lovci. Po tobě, tvojí lásce a po ženě, co páchla šílenstvím..." nevěděla si, že šílenství vydává zápach, ale očividně ano, "se ale slehla zem. Cwn Anwn nemohli chytit stopu, motali se v kruhu. To se eště nestalo, ty strašný psiska vždycky ulověj, co hledaj. Gwynn byl pořádně nasranej. Zkus si promluvit s ním, možná toho bude vědět víc. A ty seš, koneckonců jeho oblíbená..."

"Eh, dobře. Tak dobře," zamumlám si spíš pro sebe a nechám si pomoct na motorku. Normálně strojům věřím, ale dnešní jízda mě vážně děsí. Ale hádám, že za to nemůže ani tak láskyplně vrnící motorka jako spíš jezdec, který k ní takhle láskyplně mluví. Sotva si vymění tyto milostné zvuky, nezbývá mi než se chytnout šlechtického šíleného jezdce za pas a modlit se k bohům, kteří mě na dlouhou dobu opustili. A tentokrát jsem byla ráda, že jsem - jak Richard častokrát tak láskyplně říkal - kapesního vydání. Když jsem se totiž tiskla za jízdy k zádům jezdce, neměla jsem to tak blízko k díře v jeho krku. Neměla jsem - a stále nemám - zájem se zblízka přesvědčit, jak ta rána vypadá. Pro jistotu jsem ale stejně celou cestu měla oči pevně zavřené. Co kdyby náhodou.

Oči jsem otevřela až když jsme zastavili smykem a náš taxikář začal sesedat z motorky. Jsem trochu ztuhlá, když lezu z toho peklo-stroje dolů a úlevně pocítím zem pod nohama. A když nás Pwyll doprovází až do obrácené podkovy a trollí dvojka se na nás díky tomuto doprovodu ani dvakrát nepodívá, cítím se o kapku lépe. Částečně jsem se totiž bála tomu, abych nebyla na seznamu přeběhlíků, kteří se mají odchytávat. Sice to vílí král teď už věděl, ale věděl to jen krátce a agentura zlých jazyků JPP - jedna paní povídala - funguje lépe na pomluvy, než na slova očištění.

Veselý leprikón mě donutí se mírně pousmát, ačkoliv žaludek mám stále na vodě a spíš než smát se mi chce brečet úlevou, že jsem z toho pekla pryč zpět na naší straně barikády. Ale tahle kumpanie není taky žádná sláva a můj šálek čaje. Přešlápnu tak na nohou a pevně držím popruh své brašny.

"Díky za důvěru, doufám, že ta odměna pěkně zacinká," dodám s unaveným úsměvem. Ne, že bych narážela na to, že je leprikón, ale sázky jsou většinou o prachy. A čím víc vyhrál, tím snad víc plusových bodů u něj mám.

Nad whisky rozhodně neohrnuji nos, naopak se mi mírně rozzáří oči. Alkohol takového typu je přesně to, co teď potřebuju, abych zůstala stát na nohou a dokázala vyřídit celý tenhle proces vítání (výslechů) a podobně. A když si Cadogan, který se tu objevil zázračně rychle, objedná prapodivnou objednávku a barman mu ji zařídí, tak si říkám, zda bych nepotřebovala i to, co měla dostat liška. Oprava. Vím, že bych tu whisku taky potřebovala. Nestačím plně potlačit znechucené ušklíbnutí nad tím obsahem, a tak ten výraz raději schovám do sklenky. Teplo, jež se mi rozlije v útrobách sotva tu tekutinu polknu na moment i překoná mrazivý pocit z nepříjemně se uchechtávající společnosti kolem. Odložím prázdnou sklenku na bar. Soustředěn polknu a ještě si posléze přejedu jazykem po zubech, abych našla i poslední zatoulané kapky té blažené chuti. Jsem sotva schopná vnímat sebe a svoje myšlenky, a tak příliš nekontroluji lišku, o které vím, že přišla s námi sem. Nejistě stojím kousek od baru.

"Ehm, Patriku, jak ... dlouho se tam vlastně byla?" zeptám se na jednu z nepříjemných, ale za to velmi důležitých otázek. "A promiň, že s tím otravuju, ale je... Richard v pořádku? Mám pro krále nějaké informace, ale nemohla nejdřív pro něj nechat poslat, nebo mu poslat vzkaz, aby si dal pozor? Salazar no... dost jasně dali najevo, co se mu stane, když zkusím utéct... A no... Díky nim," pokračuji a nejistě se podívám po Cadoganovi a s překvapením mi padne i pohledem na vyčerpanou Lišku ležící na stole, a tak se na vteřinu i zarazím. "Jsem se o to nejen pokusila, ale i se mi to fakt povedlo..." vysvětlím, proč si hned vymýšlím požadavky, či laskavosti, jež bych od nich chtěla, než začnu ze sebe sypat informace a taky i úlovky.

Vyčerpaně se poskládám v sajdkáře a jsem ráda, že jsem ráda - upřímně řečeno. Vydrží mi to přesně do naší jízdy, která mi nejenže pravděpodobně zkrátila život o dalších pár hodin, ale taky v tomhle stavu parádně zvedla žaludek. Zvracela bych, kdybych měla co - včetně odvahy se ze sajdkáry vyklonit. Většinu tak jen zírám vyděšeně na svět zpoza opony hustých tmavých vlasů a modlím se tak nějak jako obvykle, abych tohle přežila. Dullahanovo pompézní zastavení doprovodí můj přidušený výjek.
Málem se přerazím, jak překotně lezu z toho peklostroje ven a zhluboka u toho dýchám. U hospody to znám už dobře, je paradox, že ani teď nejsem zrovna v dobrém stavu, ale aspoň se sem už nemusím znovu plazit. Dovnitř jsme vpuštěny bez cavyků, což je rozhodně příjemná změna...

Nechám Bess, ať se vítá s Patrickem dle libosti, jediné o co stojím já je padnout někam do postele. Ale není mi to přáno, tak aspoň dosednu na židli k nejbližšímu stolu a s dlouhým frustrovaným výdechem, co se mi vybublá u hrdla, se na stůl položím jako bych se chystala si zdřímnout. Ocas si přitom úhledně složím do klína, aby mi ho nikdo nepřišlápl nebo něco horšího. 

Vzápětí se objevuje i Cadogan a... Ne, nad tím nebudu přemýšlet. Nad ničím z toho.
"Já whisky nechci, chci vodu, mám strašnou žízeň a bolí mě hlava," zahučím neadresně, hlasem prozrazujícím, že mám všeho vážně dost.

Liška našla Riyo označený dům v Brighstone, který vypadal jako rozpadlá barabizna. U chodu hlídal ozbrojený gangster, na oknech byly železné mříže a kolem celého domu se oplétala neznámá magie, která celý dům skrývala a maskovala. Uvnitř matilda omylem spustila past a tak uvěznila Lišku uvnitř.

V domě byly po stropě a zdech trubky, které v jedné místnosti končily jakoby sprchovou hlavicí, přímo nad postelí. Ve stejné místnosti pak byly na zdech různé kresby.



Tyto kresby má Liška nacpané pod korzetem.

V domě také nalezla Salazara a jeho poskoky. Salazar měl krátkou hádku s Darmotem, členem Modrokabátníků, který mu pomáhá a slouží jako informátor a spojka s Gainou čepelí a jejich vůdkyní, zvanou Šerochodkyně. Padlo i jméno Smíška Jane, jejíž mrtvola se má "ztratit při převozu."

Mezitím dole, v podzemní cele procitla Bessie, vězněná gangem už několik týdnů, možná více, aby pro ně sestrojila podivný přístroj, změ´t trubek, měchů a převodů, který má společně s magickými proprietami Starého Jeremiáše sloužit k přehrávání nezemské a děsivé písně, nahrané na fonografických válečcích. Starý Jeremiáš byl však před nějakou dobou odveden Salazarovými lidmi z cel kamsi pryč.

Liška se dostala do podzemí, kde osvobodila Cadogana, člena Tylwyth Teig, uvězněného v extračním křessle, které mu sálo krev. Cadogn zabil vědce/mučitele ve vedlejší místnosti. Liška získala jeho poznámky, které zmiňují výrobu drog z vílíchh součástí anatomie.

Bessie mezitím konfrontovala Tolivara, kterého vzápětí Salazar uzemnil demonstrací přístroje, který gangsterovi zřejmě působil nepředstavitelnou bolest a změnil ho v blábolící trosku.

I Liška s Cadoganem byli písní zasaženi. Raily pomohl neznámý hlas v hlavě soustředit myšlenky a prorazit skrz píseň, která byla nabita tóny o zradě, vzteku, nenávisti a smutku nad odloučením od svého milovaného.

Oba pak osvobodili Bessie, která poškodila přístroj a získala z něj rezonanční energetický krystal.

V tu chvíli byli napadeni Požíračkou, bytostí z temnoty na počátků civilizace, ženou napůl z ostrého železa a řetězů a napůl z bledého masa. S pomocí Bessiny vynalézavosti, Cadoganovy bojové zdatnosti a Liščiny odvahy (a tajemnách spojenců) nakonec strašlivého netvora porazili a dali se na útěk.

Během útěku Bessie ještě popadla jeden z válečků s písní, z bedny s nápisem "SS Steelhound".

"JSI VELMI LASKAVA, BEATRICE, ALE NENÍ TŘEBA," zahlaholil bezhlavý jezdec (jenž vystupoval pod jménem Pwyll Pen Annwn a pokud se dalo věřit opileckým povídačkám Patricka Fitzpatricka, kdysi býval šlechticem) a pomohl Bess nasednout. Jako na vysvětlenou posadil hlavu do košíku mezi řídítka, kde se mohla volně rozhlížet.

"NEMĚJTE STRACH PRANIC. NENÍ NA TOMHLE SVĚTĚ ZDATNĚJŠÍ V RYCHLÉ JÍZDĚ, NEŽLI MÉ DRAHÉ RHIANNON," dodal, jako kdyby vás to mělo uklidnit a skoro láskyplně pohladil bok svého stroje. A zdálo se, že motor zabrumlal v odpověď. Taky láskyplně.

Aby vzápětí zběsile zaburácel (zaržál?) a vyrazil vpřed ulicemi Duskwallu směrem k dokům. Bess měla tak tak čas se pevně chytit dullahanova kostnatého pasu a Liška skrčit v sajdkáře. Domy se kolem vás jen míhaly (a to někdy dost těsně). Pokud by některá z dívek snad udržela otevřené oči, mohly vidět jak se kolem os a příček kol obtáčí močálovitě nazelenalý oheň a na pozadí hučení větru a hluku motoru bylo slyšet prudký dusot přízračných kopyt.

Šílená jízda ale měla jednu výhodu. Netrvala dlouho. Dřív, než něčí obsah žaludku mohl spatřit kalné dopolední světlo dne, bezhlavý jezdec zastavil před vámi dobře známou hospodou U obrácený podkovy. Smykem. Protože proč ne, že? Poměrně něžně vás obě z motorky vytřásl a ovedl dovnitř. Oba venku hlídající šerední hromotluci, ve skutečnosti pod vilím glamourem skrytí trollí bratři Fi a Fo, vás tentokrát neobtěžovali, když viděli, kdo vás doprovází.

Uvnitř byl takhle brzy relativní klid, byl tu jen mohutný ryšavý barman, který se o něčem hovořil se stejně ryšavým leprikónem. Ano, Patrick Fitzpatrick byl skutečný leprikon, o dost menší než většina lidí, měl jasně ryšavý plnovous a ano, nosil tmavě zelený kabát a klobouk...ale ptát se ho na hrnec zlata byl nejrychlejší způsob, jak přijít o většinu zubů. Které drzým vtipálkům Patrick většinou vykopl poté, co jim pomocí svého shillelagh rozmlátil kolenní čéšky na padrť.




Když uviděl Bess, skřehotavě se rozchechtal a zatleskal svýma kloubnatýma rukama. "Achachá, já věděl, že vychytralá Bess nezběhla, věděl sem to! Hahá! Seltkirk bude pěkně nakrknutej, až zjistí, že tuhle sázku prohrál!"


Otřel si dlaně do kalhot a poklepal na pult. "Sládku, tři velký whisky, tohle musíme zapít!" Spokojeně se řehnil a cenil na vás zuby, přičemž dobrá třetina z nich byla zlatá.

"Čtyři," ozval se vám za zády známý hlas a Cadogan se protlačil k baru. Jak se sem dostal tak rychle, nemáte ponětí. "A Sládku, přimíchej mi tam něco na posilněnou. Bojovníka, máš li. Potřebuju vzpružit," Sládek na tak podivnou žádost kývl, jako kdyby byla normální a nalil čtyři velké whiskovky zlatavým alkoholem, načež tu čtvrtou doplnil na vrch tekutinou, která byla podezřele...krev, byla to krev. Už jste jí viděli tolik, že ani není třeba hádat.

"Jeden ze Smeraldinejch námořnickejch hrdlořezů," okomentoval to, když si Cadogan ke svý sklenici čichl. "Dělal tu problémy, tak sem ho...zpracoval," uchechtl se barman, načež se k němu přidali i ostatní. Nebyl to rozhodně hezký smích.

To je tak, když pijete s badnou psycho-víl.

Děkuji všem bohům, polobohům, démonům a ďáblům, že Liška mlčí a dál Vílího krále nedráždí. Když už jsem se dostala z těch sraček - no dobře pořád v nich teoreticky jsem ale tentokrát je to jen doslovné! - tak se do žádných dalších dostat nechci, aspoň tak hodinu, týden, nebo klidně i rok! No dobře, vím moc dobře, že zdaleka nemám vyhráno, ale s tím, jak král mizí a Cadogan se rozkašle, se cítím venku a svobodě zase o něco blíže. Zhluboka vydechnu, když se Cadogan vydá dál sebejistě směrem k poklopu. Úporně se soustředím na cestu a myšlenka, že budeme brzy na svobodě mi dodává sílu pokračovat a dál vytlačovat z mysli ten nechutný pach, co je všude kolem nich. Když se Cadogan zastaví u žebříku nahoru k poklopu a taktně mě pustí před sebe, dojde mi, že s taktem to nemá nic společného. Předpokládám, že mu ani nejde o to, aby mi mohl koukat pod sukni, ale prostě a jednoduše potřebuje někoho, koho železo a jeho slitiny nepopálí jako agresivní kyselina.

*Za tímhle čeká svoboda!* povzbuzuji se, zatímco se snažím zmobilizovat poslední síly k tomu, abych nadzvedla a posunula poklop stranou.

Ať je jakékoliv počasí venku, světlem musím mžourat oči, když se vytahuji nahoru. Postavím se na nohy a čekám na ostatní, zatímco cítím, jak mi pálí oči.

*Dopr...* pomyslím si zoufale, když zaváhám a nezbyde na mě tudíž jiné místo než hned za bezhlavým jezdcem. Promnu si oči a pomalu a zhluboka se nadechnu, když vykročím k motorce.

*Tak snad král nečeká na naše mrtvoly...* pokusím se o povzbudit a zjišťuji, že jako povzbuzovačka stojím za starou zlomenou grešli. Sednu si za jezdce.

"Nepotřebujete... podržet hlavu?" zeptám se trochu hloupě ale, co! Pokud to zvýší moje šance na to, že z motorky slezu v jednom kuse a dobrovolně...