Zírám na Modráska, možná trochu déle, než by bylo záhodno.
"Djaximirialius."
Zopakuji jméno. Velice pomalu, slabiku po slabice. O druhou část se ani nepokouším. Vděčně přikývnu, když nabídne zkráceninu: Djax. Dobře pro něj, jinak by mu asi zůstal Modrásek.

Nemá cenu tady postávat. Zbůhdarma vyrazím vpřed. Podle všeho měl být Sebasta úplně obyčejný kluk. Teď už si to ale nemyslím. A nebo možná skutečně byl obyčejný kluk, který se zapletl do něčeho většího, než byl on sám. Nejraději bych si nafackovala, když si uvědomím, že o něm smýšlím v minulém čase.

Zatím, co se rozhlížím kolem, pečlivě naslouchám Djaxovi. Uleví se mi, že nejsem jediná, kdo v tom má guláš. Na to, jak malý je tenhle kraj, se tady toho děje zatraceně hodně. Dřevorubec má pravdu, bylo by opravdu divné, kdyby ty věci spolu nesouvisely.
"Sebasta, a ta kytka. To jsou dvě věci, které všechno propojují."
Zarazím se.
"Neměla by tedy ta kytka růst i někde tady?"
Napadne mě, a celá při tom pookřeju. Myšlenka na to, že bychom našli vzorec, je velice uspokojivá.

"Taky mám pocit, že jsou všichni až podezřele nevinní. Ten kluk tady žil a pracoval. Neříkej mi, že dřevorubec nemá ani ponětí, co se mu mohlo stát. Nikdo nezmizí jen tak."
Už zase se mračím.
"Ale nemyslím si, že by mu něco udělal on sám. Je to bývalý gardista Waterdeepské stráže, rovný chlap, a za Sebastu se cítí být odpovědný. Myslím, že mu to leží v žaludku víc, než dává najevo."

Procházka s Ouškem

Celá situace pro mě začíná být krapet nepřehledná. Každý znal každého, všichni jsou navzájem propojení, ať už to znamená, že se mají rádi, nebo nemají. Sama pro sebe se začnu mračit. Lidské vztahy, a emoce s tím spojené, jsou pro mě matoucí. Pokud zavětřím stopu, jsem jako ohař, ale číst mezi řádky není moje parketa.
Čím víc se snažím najít nějaký smysl, tím víc mě z toho bolí hlava. Možná by bylo nejlepší prostě vyrazit do lesa, a nasát jeho atmosféru. Nespoléhat se na vjemy ostatních a dát na svou vlastní intuici.

Jsem ráda, když Modrásek navrhne, abychom šli spolu obhlédnout okolí. Bez zaváhání se zvednu, a seberu své zbraně.
"Dobrý nápad. Už mi, z toho posedávání, zdřevěněl zadek."
Budu se cítit lépe, když se tady trochu porozhlédnu na vlastní pěst, bez dřevorubce za zády. Světnice mi o něm napověděla hodně, ale já chci vidět i to, co není tolik na očích.

Rázným krokem vyjdu z domu, a protáhnu se. Počkám, dokud se ke mě nepřipojí i Modrásek.
"Sebasta." Poválím to jméno na jazyku. Když jsem vyrážela z Waterdeep, byla jsem přesvědčená, že tohle nebude obtížná práce. Kdybych věděla, jaký bordel tady najdu, možná bych si to trochu víc rozmyslela.
"Vypadá to, že všechno se točí kolem něj. Najdeme Sebastu, a zjistíme, o co tady, sakra, jde." Jak jednoduše to zní.

Rozhlédnu se po okolních staveních, přemýšlím, kde začít.
"Jsem Raina, mimochodem."
Prohodím přes rameno, a poté rovnou vyrazím k nejbližší budově.

Oblíbené toď slůvko

Vše je lepší po dobré večeři

Stejně jako vy i farmář se pustí do jídla a mohlo by se zdát, že veškerou pozornost věnuje misce před sebou, ze které si pomalu nabírá jídlo a se žvýkáním si dává na čas. Všechny, kdo měli co říci, však pozorně poslouchá, o čemž svědčí rázné pokývnutí hlavy, kterým dá najevo, že nyní je řada na něm.

„Fialové kytky v lesním háji říkáš?“ Reaguje nejprve na Djaxova slova. „Kytky nejsou zrovna moje specialita, o těch ví nejvíce ta čarodějnice bylinkářka z Jasanové farmy, ale pokud jste odtamtud přišli, buď o nich nic neví, nebo se rozhodla to neříct, což v podstatě vyjde nastejno. Ale hádal bych spíše tu první možnost, protože jestli je v tom zapletený Sebasta, tak ona by mu chtěla pomoct. Její dcera měla toho kluka docela ráda.“

„Ten střelec – co tě vede k tomu myslet si, že to byl strážce lesa? O nikom takovém, kdo by v tom lese žil, nevím.“ Vstane a popojde k truhle u jedné stěny, ze které vyndá starý stočený pergamen, jenž rozvine na stole a vy spatříte mapu Mečového pobřeží:

Zobrazit SPOILER

„Westwood je menší les. Druidi si obvykle vybírají staré hvozdy, kterými proudí více staré přírodní magie,“ na chvíli se zarazí a pokrčí rameny. „Aspoň se to tak říká.“

„Je pravda, že v tom lese zůstalo pár divných věcí – například ta cesta, která vede po okraji – nikdo neví, kdo ji vlastně vybudoval, ale les za ní je starší než před ní. Mnoho místních ji bere jako pomyslnou hranici, za kterou se nechodí. Ale nepřekvapilo by mě, kdyby to kluci považovali za pověry starých lidí a už jen proto se vydali dále do lesa.“

Na rtech mu zahraje mírný úsměv, když se do všeho vloží Raina, aby si ověřila teorii ohledně Djaxova mizení v lampě. Modrému muži se však podívá do očí, aby ho vzápětí ujistil: „Dobrá, budu se tomu slovu vyhýbat. Ostatně, jsi zde mým hostem, a jaký bych byl hostitel, kdybych ignoroval nesnáze svých návštěv?“

Úsměv mu zmizí z tváře, když slyší Gridanin nápad se zapálením lesa a opět poslouchá, jak se k tomu návrhu postavíte vy, než se rozhodne přispět do diskuse.

„Zapálit les? To ať vás ani nenapadne,“ souhlasí s Rainou a Djaxem.

„Informace se budou hodit. Nic jsem osobně nevyšetřoval, ale zdá se mi, že je tady až příliš náhod najednou a ve stejný čas. To obvykle znamená nějakou souvislost.“ Nakloní zamyšleně hlavu ke straně, než začne na vyjmenovávat a ukazovat přitom na prstech:

„Máte tady skupinku kluků, z nich někteří se chovali zvláštně a vy jste je sledovali do lesa. Máte tady zmizelého hocha, který se s ostatními místními kluky také toulal po lesích. Máte záhadnou svítící kytku, o které nikdo nic neví, a kterou jste viděli v tom lese. Viděli jste ji ještě někde jinde?

A ti vlci… pokud vím, byli na více místech. Tady, na farmě na Vysokém vrchu, na Jasanové farmě… někde v tom spojitost být musí a mě se zdá, že všechna místa mají společné jedno – Sebastu, protože z toho, co poslouchám, tam všude, předtím, než zmizel, byl. Jen nevím, co s tím lesem. Určitě ale chodil na ty farmy, kde útočili vlci. Může to být náhoda, ale jak vás poslouchám, mám o tom své pochybnosti…“

Ani se nesnažím tvářit provinile. Modrásek není hloupý a bezpochyby ví, že tohle nebyl žádný omyl. Když se znovu objeví, přivítám ho úsměvem od ucha k uchu.
Když však zvážní on, zvážním i já. Na jeho varovná slova krátce přikývnu.
"Vynasnažím se zneužívat toho jen ve chvílích, kdy nám nebude akutně hrozit smrt. Taková nepříjemnost by mi dost narušila životní styl."
Pronesu, možná až příliš vážně.

Ještě trochu víc zvážním, když Gridani začne mluvit o vypalování lesa. Upřímně netuším, jestli jen žertuje, nebo jestli svá slova míní zcela vážně. Líbí se mi, že si u ní nikdy nejsem zcela jistá. I tak mi ale představa hořícího lesa není ani trochu příjemná. Jsem ráda, že se Modrásek rychle postaví proti takovému nápadu.

"Bohužel, tápu úplně stejně, jako vy. Vl...ta psiska, jsou podle všeho opravdu jen psiska. I když zatím jsem neměla možnost si to sama ověřit."
V tomhle případě musím věřit Karisse.
"Co se té kytky týče, tak to je otázka spíš pro mága." Lehce tázavě nadzvednu obočí. "Já vím pouze o její existenci a o tom, že světélkuje. Jinak jsem jí nezkoumala. Ty máš nějakou teorii?"

"Já jsem tady hlavně kvůli tomu zmizelému klukovi. Už je to kolik dní, co Sebasta zmizel, a stále po něm není ani stopy."
Když se dřevorubec nedívá, naznačím posunkem hlavy jeho směrem. Ráda bych se podělila o to málo, co jsem zjistila, ale nechce se mi to rozebírat právě před tímhle mužem. Těch věcí, co se klukovi mohlo stát, je nespočet a ve většině mých scénářů je dřevorubec nevinný. Z toho, co jsem vypozorovala, na mě nepůsobí jako někdo, kdo by dokázal ublížit dítěti...ale jeden nikdy neví. Nerada vykládám karty na stůl dřív, než je to nutné.

Farma U Tří dubů
Gridani, Raina, Azazel

Opětuji úsměv Gridani a ještě se tiše uchechtnu. Zkoumavým pohledem pak přelétnu ještě další dva členy cechu, které jsem zatím neměla to potěšení poznat. Modrásek a Červenáček.
"Začal mít pocit, že by se vám moje pomoc mohla hodit."
Cechmistr toho tedy řekl mnohem víc, ale netřeba zabíhat do detailů. Stejně, jako nemusím říkat, že problém s vlky je jen jedním z důvodů mé přítomnosti zde.

Posunu se na lavici, abych uvolnila místo u stolu, a v tichosti naslouchám Modráskovu vyprávění. Zdá se, že měli skutečně dobrodružnou cestu. Nyní mě už nepřekvapuje, že jsem na farmu U Tří dubů, dorazila před nimi. Alespoň jsem měla čas, trochu se sama poptat.
Nejvíc mě zaujme zmínka o záhadném ostrostřelci. Pár vysvětlení mě napadá, ale mám příliš málo informací, abych si mohla udělat ucelený obrázek.
Jisté je však to, že na tomhle ospalém místě bych tolik podivností rozhodně neočekávala.

"Tvorů, kterým patří ty kůže? Myslíš vlky?"
Skočím do hovoru dřív, než dřevorubec stihne odpovědět. Neubráním se přitom zacukání koutku úst. Vím, že je to dětinské, ale zvědavost je silnější.