Kudy, kam?

„Já nevím, asi ano,“ na klukovi je vidět, že si není vůbec jistý, když se ho začne Azazel vyptávat na kamaráda, aktuálně běžícího k lesu.

„Měli jsme vás sledovat a večer zajít k Podhorským, kam by za námi Thomas přišel. Do lesa za ostatními jsme měli jít jen v případě, že byste se tam vydali i vy. Lesem vede stará cesta, už je úplně zarostlá, jak ji nikdo nepoužívá a kus od ní jsme našli mýtinu, kde je trochu propadlá země, a tam jsme měli tajnou skrýš.“

Když ho osloví Krystalik, kluk ze sebe trochu setřepe obdiv k Azazelovi a pokračuje už dost neochotně.

„Já vážně nevím, říkali to, co jsem vám řekl, byli dost naštvaní a spíš nadávali sobě navzájem.“ Odmlčí se, ale kouzelníkova iluze mu vyčaruje na tváři udivený výraz.

„Páni, to je něco!“ Podiví se a pár vteřin trvá, než si uvědomí, že se ho někdo na něco ptal.

„No, to je přece zvonek, roste v lese, i v tom našem. Ale je teda divné, že takhle svítí…“

Najednou se mu rozzáří oči, jak ho něco napadne: „Co kdybyste se zkusili zeptat farmářky z Jasanové farmy? Je to bylinkářka, někteří dokonce říkají, že čarodějnice – dělá různé mastičky, když jsou lidi nemocní, a tak… U domu má zahrádku plnou zvláštních bylinek, tak jestli někdo z farmářů bude něco vědět, tak ona!“

Nadšení mu však vydrží jen do chvíle, kdy se slova ujme Gridani.

„Ne, já do lesa nejdu! Kluci jsou už teď naštvaní, a to ještě neví, že jsem vám něco řekl!“

S každým dalším slovem mu víc a víc přeskakuje hlas a končí na pokraji paniky.

Přátelské povídání

Zpověď

Zpověď

„No jo, už to skoro nebolí!“ Nadšeně prohlásí kluk a upírá na tieflinga zbožný pohled neskonalého obdivu, zatímco se Azazel ujišťuje, že je vše opravdu na svém místě.

„Děkuju,“ dodá ještě, když si vzpomene na dobré mravy, ale po klerikově proslovu sklopí hlavu a zčervená studem.

„Já vím,“ pípne potichu a zase mu začnou téct slzy.

„Oni se tady vlci někdy objeví, s tím člověk musí počítat, když žije u lesa, ale většinou roztrhají jen nějaké zvíře a zase zmizí, nebo je někdo ze starších zabije.“ Rozpovídá se najednou, jako by doufal, že všechny problémy nějak zmizí, když je odříká dostatečně rychle.

„Slyšel jsem, jak se o tom útoku kluci baví, předtím, než mně a Jendovi řekli, ať jdeme k cestě a pozorujeme, kam míříte. Prý na farmě U Jasanu někomu moc ublížili, je to pravda?!“

Zhluboka se nadechne a pak rychlostí ze skály padajícího vodopádu vychrlí: „Thomas, to je druhý nejstarší syn Podhorských, vypadal strašně naštvaně, a dokonce se začal hádat s Alexandrem, to je takový nafintěný kluk z města, který vypadá neuvěřitelně namyšleně, že prý mu něco neřekl, a že takhle by to nešlo, a najednou tam byl strašný zmatek a my jsme se raději s Jendou schovali kus od mýtiny a pak šel kolem Thomas a řekl nám, že prý k Jasanu přišli nějací lidi z města, z cechu dobrodruhů, a on chce, abychom mu zjistili, kam jdete a co děláte, a tak. A strašně nadával a pro sebe si říkal něco o problémech, které způsobíte, že to tak ještě scházelo, aby do toho začal někdo vrtat…“

Chvíli jen tiše pláče a Gridani do něj musí trochu šťouchnout, aby získala jeho pozornost. Chlapec, stále sedící na zemi, se vystrašeně přikrčí, upře zoufalý pohled na Azazela, ke kterému se vzápětí přesune, jako by se u něj chtěl schovat, ale nakonec Gridani odpoví:

„Jo, Sebu znám, byl u Tří dubů a taky často chodil k farmářům z Vysokého vrchu, protože jim nosil nějaké věci od Dubů. Chodíval s námi do lesa, ale se mnou se moc nebavil a už jsem ho nějakou dobu neviděl. Slyšel jsem, že se taky hádal s Thomasem. Jo, a strašně neměl rád Alexandra.“

Prokleto budiž ono slovo