Slova umírajících

Rychlý pohled po okolí Djaxovi ukázal jen další spoušť, ale Gridani ani Raina nikde vidět nebyly. Farmář opřený o plot dýchal mělce a jen s námahou držel oči otevřené. Zpod napůl zavřených víček však nyní sjel pohledem z ženy nad Krystalikovým tělem na Djaxe a kuckavě se uchechtl a snad by i zakroutil hlavou, kdyby na to měl dost sil.

Bolestivě usykl, když mu Djaxův hlas zahřměl v uších.

„Mluví pravdu,“ procedí skrze zuby a potvrdí Sherisina slova.
„Přišla teprve teď.“

Zasténá bolestí, když se pokusí posunout se, aby na vás oba lépe viděl.
„Ten rohatý zůstal stát nad tou lampou, když ty jsi zmizel. Kouzelník nestačil utkát své kouzlo, zasáhli jej jako jednoho z prvních, stejně jako tebe. Aaaaah,“ zasténá a zalapá po dechu.

Hněv prastarých

Setkání

Pomalým a opatrným krokem došla Sheris ke svému cíli a poklekla vedle něj, aby si mohla dotyčnou věc lépe prohlédnout. I když – věc? Ve skutečnosti to byla bytost, jedna z těch vzácných, z kovu vytvořených, které nepochází z tohoto světa, leč chodí jím jako lidé.

Oblečení dokládající, že se skutečně jednalo o inteligentního tvora, bylo na jednom místě ohořelé a i když nebyla nikde vidět krev, obrovská díra tkvící v místech, kde by měl člověk hruď, naznačovala, že tvor již nepatří k živým. Nehýbal se, a co ji zaujalo, tak byla jeho pravá ruka sevřená v pěst, z níž čouhal kousek utrženého pergamenu, pravděpodobně část většího celku, ze kterého však nyní zbyl pouhý kousíček, na kterém se dal přečíst podpis mistra Alronda. Zdá se, že onen záhadný tvor dostal vzkaz stejně, jako Sheris…

Djax ve své lampě mezitím natahoval uši, ale zvenčí nic neslyšel, a ani nevnímal, že by se jeho lampa pohybovala. Ve chvíli, kdy se zhmotnil v reálném světě, viděl, že stojí těsně vedle mrtvého Azazela. Klerikovi chyběl jeden roh a kousek od něj spatřil také nehybné tělo Krystalika, nad kterým se skláněla žena, jíž ještě nepotkal. Kus od nich seděl o plot opřený farmář, který ženu skrze přivřená víčka pozoroval, zatímco si tiskl ruku na krvácející ránu.

Spasen či zatracen

ČÁST TŘETÍ: ZRADA
Kapitola 3.1: Co jsme komu udělali?

Nový den

Vůně čerstvé kaše byla neodolatelná, a díky domácím zvířatům nebyla vařená jen z vody, ale z mléka, čemuž z dobrodruhů odolal jen málokdo. Navíc, jídlo zadarmo přijde vždy vhod. V chatě našli pouze farmářovu matku, jež je mávnutím ruky zavolala dovnitř, aby jí na prahu nevynesli spaní, a poslala rovnou k prostřenému stolu, kam se chystala šoupavě donést hrnec, s čímž jí však k překvapení všech přiskočil pomoci Azazel.
Nevídaný úkaz, vysvětlitelný snad jen hromovým zakručením v žaludku, které ani tímto spěšným manévrem nedokázal tiefling zamaskovat.
Poklidné ráno však přerušil výkřik zvenčí doprovázený rychlými kroky běžícího člověka.

„Přepadení!!!“ V tom výkřiku poznali hlas Rudolfa, zdejšího farmáře a málem se navzájem zabili ve dveřích, jak se k němu snažili dostat. Vyběhli mu v ústrety, když viděli, jak jej pronásleduje jezdec na koni doprovázený smečkou psů. Vidíce, že proti nim jejich hostitel nemá šanci, zamířili už na dálku své luky a kuše.

Vše se seběhlo náhle a Djax ucítil v levém boku bodavou bolest.

Pohled dolů mu prozradil, že se mu do těla zabodla šíp a teplá krev mu okamžitě smáčela tuniku tak rychlým tempem, že padl na kolena. Bezděčně se podíval doprava na své druhy a nepřítomně mu hlavou proběhla myšlenka: „Odkud vzal Krystalik ten pergamen? Vždyť jej před chvílí ještě nedržel…“

Padl na záda do trávy a s hlavou nakloněnou do strany uviděl záhadného muže z lesa, který však nestál ve směru, z něhož přiletěl šíp a ani tam, odkud viděli přijíždět farmářova pronásledovatele. „Zvláštní…“

Zrak mu začala zatemňovat mlha, když v posledním okamžiku uviděl Azazel, sklánějícího se nad ním a spíše vytušil, než ucítil, jak mu někdo přitiskl dlaň k ráně a v proudu šeptaných slov zaslechl jedno, které v tento okamžik skutečně nečekal… vlk… a najednou se vše rozplynulo ve změti barev, než ztratil vědomí a usnul léčivým spánkem.

// Djaxi, probouzíš se v lampě, a ačkoli cítíš pozůstatky zranění, máš opět plný počet HP a můžeš vylézt ven, pokud budeš chtít.

Ta práce byla pěkná nuda. A ostatně: „Hmpfch, PRÁCE!“
Málem si odplivla zhnusením, ale nakonec se udržela, byť by jí v tomto zapadákově nikdo neviděl a nemohl ji za to počastovat káravým pohledem. Jako jo, ke zlaťákům se dá přijít různými způsoby a tyhle občasné cesty jí za tu střechu nad hlavou a klid stojí, když se potřebuje v gildě schovat po nějaké méně oficiální prácičce.

Byla na cestě z osady Amphail, největší vesnice poblíž Waterdeepu, kam ji mistr Alrond poslal prověřit pár ukradených předmětů, z nichž se nakonec vyklubala jen obyčejná lenost cestovatelů, kterým se nechtělo chodit až do Waterdeepu. Prý existují lidi, kteří mají z města strach. Kdyby je neviděla na vlastní oči, ani tomu neuvěří, ale nyní už si dobře rozmyslí, jestli vše donesou přesně podle smlouvy až do města, jak mají, nebo to pošlou z Amphailu po místních, kteří si rádi přivydělají.

Ztracenou v myšlenkách ji zpráva od mistra zastihla naprosto nepřipravenou a se zvědavostí hned začala číst list, z něhož se vyklubalo velice stručné hlášení jiné skupiny, která se do těchto končit vydala řešit nějaké lapálie s vlky. Čelo se jí během čtení krabatilo čím dál tím víc a zaťala ruku v pěst, když viděla poslední řádky popisující útok na gildu a mistrovu výzvu prošetřit, kdo zatím stojí.

// Pergamen shrnuje to, co je popsáno na homepage jako dosavadní děj.

Byla blízko, a pokud má ta druhá skupina více informací, za zastavení to rozhodně stojí. Vydala se proto s touto myšlenkou na cestu k farmě U Tří dubů. Šla pěšky a nějakou dobu chůzí strávila. Přidala však do kroku, který se změnil v běh ve chvíli, kdy na rovinatém vršku kopce pod lesem, kde farmářská usedlost měla stát, uviděla kouř.

Doběhla pozdě a mohla tak sledovat dílo zkázy, skládající se z vypálené chaty, která dle velikosti představovala hlavní stavení, rozbouraných plotů, zvířat zběsile pobíhajících po pastvinách kolem a tří krví zborcených těl. Poblíž dvou ležel zvláštní předmět, kterého si všimla pouze díky náhodnému odlesku slunce na kovu, protože byl zakrytý jedním z mrtvých. Mužem, kterému někdo z hlavy uřezal jeden roh. Kovová konstrukce pár metrů od nějak dávala znát, že se nejedná o bytost z této sféry, leč její nehybnost byla nepřehlédnutelná. Poslední zraněný se zády opíral o jeden z plotů, podle krve, táhnoucí se k němu, to vypadalo, jako by se k plotu kousek plazil, aby se tam mohl posadit a vyhlížet směrem k vypálené chatě a cestě za ní.

// Sheris, přicházíš na toto místo zkázy a nechávám na tobě, kterou z popsaných scén nebo postav se vydáš propátrat nejdříve.

Náročné ráno

Ráno

Jakou spojitost mohou mít vyřezávané hůlky se sférou džinů sice zůstávalo Djaxovi záhadou, leč další průzkum dřeva přinesl své ovoce. V prvé řadě mohl vyloučit, že se jedná o jeden předmět rozřezaný na více částí. Stopy po letokruzích a jemné barevné linie lýka na sebe prostě neseděly. Nicméně si byly natolik podobné, že se pravděpodobně jednalo o dřevo jednoho stromu, nebo více stromů rostoucích u sebe a vysazených ve stejné době.

Radost mu přinesl také průzkum řezbářského náčiní. V duchu si mohl pogratulovat k nápadu přiložit nástroje k hůlkám, protože zjistil, že sada dlát, pečlivě uložená v pěkném koženém pouzdře, odpovídá většině vrypů. Nevypadalo to, že by hůlky nějak magicky s místem jakkoli reagovaly, a co se týče poznámek či návodů, našel jeden starý pergamen, na němž byly uhlem načrtnuty bez ladu a skladu, jak si zrovna umělec našel volné místo, vzory, které poznal na hůlkách.

Ať dřívka vyřezal kdokoli, pravděpodobně se to stalo těmito nástroji a tady. Ale před nějakou dobou, řezy rozhodně nebyly čerstvé.
Protože Gridani probudily až první ranní paprsky, jež si našly skulinku mezi kůží a rámem, v němž byla natažena, strávila Raina podivně klidný čas šerosvitu před rozbřeskem zamyšleným rozjímáním. Mohla si tak všimnout, že Djax opět na hodinu zmizel v lampě a okvětní plátek květiny se rozzářil. Oba tyto efekty skončily, když jitro převzalo vládu nad dnem.

Venku si tieflingka mohla všimnout kouře, jenž se linul z hlavní chalupy a značil, že budou dřevorubec a jeho máma už vzhůru. A zdálo se jí to, nebo zevnitř zavoněla čerstvě uvařená kaše…? Včera dřevorubec říkal, že ví, kde se skrýš kluků nachází, vybavila si v ten moment.

Ještě chvíli si okvětní plátek prohlížím, otáčím ho v prstech. Myšlenky se mi ale snadno rozutečou. Únava je pro mě překvapením...asi začínám stárnout.
Když se objeví Djax, jen na něj krátce pohlédnu. Tu samou chvíli si květina vybere, aby zcela zhasla. Zvláštní. Před usnutím ještě přemýšlím nad zvonky, ale pak už dovolím únavě, aby mě zmohla.

V noci se několikrát probudím, jen nevím, jestli za to může džin, převalující se rohatice, nebo fakt, že stále očekávám, že nás někdo napadne.
Překvapivě ale k ničemu nedojde. Žádní vlci, zatoulaní spratci, dokonce ani dřevorubec nepřijde zkontrolovat, jestli jsme mu nepodpálili chalupu. Zvenčí se ozývají jen tlumené zvuky noci.

Probudím se ještě před rozbřeskem, ale zůstanu ležet, dokud neslyším, že i Gridani už je vzhůru. Nestává se mi moc často, že bych mohla jen tak ležet, a ni nedělat. Takové okamžiky jsou vzácné.
Ale nyní už je na čase vstát a dát se do práce. Odstraním zátaras ode dveří a vpustím ženu zpátky do chatky. Z batohu vylovím kus chleba, a špek.

"Nejprve bych se podívala na to jejich "tajné hnízdečko". A pak...asi vyrazíme do hlubin lesa. Třeba k sobě přilákáme pozornost toho vašeho tajemného střelce."
Moji společníci sice na setkání s ním nevzpomínají příliš rádi, ale já ho nezažila, a tak si stále zachovávám svůj sebevědomý přístup.

"Co ty, Djaxi? Jsi připravený vyrazit dál? A podařilo se ti vlastně něco zjistit?"
Obrátím svou pozornost k modráskovi. Na jazyku mě svrbí to slovo na "v", ale rozhodnu se džina příliš neprovokovat.