Ze dřeva a hlíny

Noční rozprava

Rozjímání v temnotách

Ryhopský les, Ostrý brod
den první, noc, rozhovor u ohně (1. časová rovina)
Evelyn, a Yagi zbytek po táboře či na hlídce

Noc je krátká pro toho, kdo spí

Výměna stráží

Během Bodieho hlídky bylo ticho po pěšině - teda jen po iluzorní pěšině, protože žádná skutečná tam nebyla. Snad kromě šlápot trekových bot Katherine, k nimž tak nějak v průběhu času přibyl vzorek Bodieho vojenských bot a teď už i Yagiho vypůjčených křusek od Caleba.
Zbraň převzal s viditelnou nechutí... Yagi si už mockrát v životě musel vyslechnout něco o zasraných pacifistech.

I jeho hlídka později v noci však proběhla relativně v klidu. Čaj a placatka s brandy k tomu výrazně napomohly. Kolem jeho stanoviště nad Ostrým brodem potoka s relativně dobrým výhledem na protější břeh (tedy za světla, což teď úplně nebylo - spíš se dá říci, že není vidět pomalu na krok) se během těch necelých dvou hodin navršilo pohřebiště nedopalků od cigaret. Pokud něco Yagi viděl, byly to jen dozvuky večerní tragédie s Chelsea a scénář a výpravu k nim psala toliko jeho vlastní paměť a představivost. Což by na jednoho bylo i tak dost. Ale naštěstí to nepřelezlo okraj Yagiho lebky natolik, aby se cítil být nucen uchýlit se k nějakému osvědčenému triku z psychohygieny, nebo hůř - aby to neměl pod kontrolou. Prozatím.

Les mlčel, vítr během noci pomalu slábl, což však mokrému sněhu nikterak nebránilo v tom dále padat bdícímu za límec a měnit se kolem jeho nohou na rozčvachtanou břečku. Nátisk zad ke stejnému kmeni, který si podvědomě pro svou hlídku vybrala před čtyřmi hodinami i Kath, trochu pomohl. Ale ne moc. Ke konci své hlídky už Yagim musela docela třást zima. Když se nehýbete, promrznete rychleji...

Pocitově bylo tak pět šest pod nulou, ale ve skutečnosti bylo tepleji. Rozhodně tedy nemrzlo. Jen ten vlhký sníh to všechno dělal horší a nevypadalo to, že by chtělo přestat padat. Prostě se ten sajrajt musel vydržet. Dvě hodiny se někdy dovedou neskutečně vléct...

Hlídka

"Každý, kdo překročí hranici Ryhopu,
Les obohatí o svou vlastní imaginací."
Yagi

Pečlivě jsem prošel tábor, nenašel jsem zhola nic. Ani holého zeleného muže. I když možná jsem jím já sám. Počíná mnou lomcovat vztek. Vztek na tenhle zkurvenej les, a na to že s duchy já prostě bojovat neumím. Rezonuje mnou nevyřčená otázka: 'Co tu do prdele vlastně hledám za štěstí?'

Když projdu tábor, vrátím se mlčky k ohni. Zapálím s cigáro, a přitáhnu si flašku bowmorky. Tu, a tam si zavdám, a aniž bych reagoval sleduji hovor Kath s Yagim, mlčíc jako ty stromy okolo. Nemám co bych k tomu dodal, jen se v těch blábolech snažím trochu vyznat, i na Kath kresbu se podívám. Jsem na rozcestí. Můj zdravý selský rozum mi velí se vrátit, dokud ještě dokážu uvažovat. Kath a Viv bych vzal sebou. Pokud Vivien hledá v lese ztracenou rodinu, můžu jí vytvořit jinou, a dětí ji nadělat kolik bude chtít.

Každý, kdo překročí hranici Ryhopu,
Les obohatí o svou vlastní imaginaci.

Druhá možnost v sobě zahrnuje vývoj mne v cosi úplně jiného. Protože proti duchům obyčejný veterán jako já, nic nezmůže. Musel bych se vydat na Cestu Bojovníka. Duchovní bojovník ve starých kulturách svým duchem, a jeho silou byl schopen čelit i metafyzickým hrozbám. Byl připraven čelit i duchovnímu boji. Napřed musel ale projít Zasvěcením, Proměnou, Transmutací. Musel se spojit s duchovní silou, ať už si pod tím představíme cokoliv. Nikdy nešlo o názvy, šlo o prožitek Proměny. Napříč snad všemi kulturami starých i novějších časů, mladík se vydal na Cestu, většinou sám, a hledal svůj 'totem', pramen své duchovní síly. Nevracel se mezi své, dokud jej nenašel. Už na té cestě se utkal se svými běsy, naučil se jim čelit, a bojovat s vnější hrozbou i prostřednictvím svých vlastních slabostí a děsů. Už nějaký čas pozoruji, že můj vlastní intelekt roste v podhoubí tohoto Lesa. Blíží se nepochybně okamžik zlomu. Vrátit se k životu jak jej znám, a nasekat Vivien spoustu dětí? Či se stát někým jiným? Jaký je můj skutečný úděl na tomto světě, od Boha daný? To budu muset rozhodnout v nejbližší době.

Nakonec jsem se líně zvedl, a i s flaškou whisky mlčky vyrazil na hlídkovou pozici u Brodu. Pečlivě to obhlédnu. Přituhuje, a dost možná ta bahno-sněhová sračka zítra umrzne, o to hůř se bude ten potok zítra překonávat. Všude je klid. Schovám se za široký dub, aby oharek cigarety nečinil ze mne cíl pro šípy, a opřen o mohutný kmen si labužnicky opět zapálím. Tu a tam si loknu whisky. Uši moje monitorují okolí potoka.

Přemýšlím, a mám vskutku o čem přemýšlet. Jak poznám, která ta cesta je pro mne ta správná? Kdyby Viv uznala zbytečnost tohohle dobrodružství, tak by to bylo snadné. Vrátili bychom se zpět, a udělal bych ji kupu dětí. Rád. Pokud však bude chtít zešílet v tomhle lese, pak se budu muset rozhodnout sám. Ta správná Cesta se určitě sama ukáže, o tom nepochybuju. Konečně, i ne zpáteční cestě do civilizace může proběhnout moje Zasvěcení duchovního Bojovníka. Ať děláš co chceš, Bůh tě vždy dostihne, jak zpívá Johnny Cash. Bůh, či tvůj vlastní osud, a je vlastně jedno, jak se to člověk snaží nazvat.

Hlídka proběhne v naprostým klidu. Když přijde můj čas, pořádně obhlédnu Ostrý Brod. Vše je ok. Pak se vydám do tábora. Dost možná můj náhradník už bude vzhůru. Pokud to je Ed, propůjčím mu pušku s píšťalkou, pokud je na řadě Yagi, musí se spokojit jen s kopím. Následně zmizím ve stanu Vivien.

Odstrojím se co to jde, a bez skurpulí se zavrtám do těsné blízkosti Vivien měkkého a teplého těla. Bezpochyby se chci milovat, a jsem v tom více než přímočarý. Jistě nějaký alkohol v sobě mám, a Les dozajista působí i na moje pudy, syrovost divocha mnou prostupuje naprosto přirozeně, a já se tomu nebráním. Reakce Vivien dost možná ovlivní mé postoje v nadcházejících dnech. Proč riskovat svůj zdravý rozum, pokud odměna není dostatečně šťavnatá a lákavá? Tady jsme v divočině, na nějaké civilizační tanečky tu není čas, ani prostor. A kdoví, třebas uvolnění tělesné způsobí u Viv i uvolnění psychické, a obecně lidské. V oprátce všudypřítomného strachu se přeci nedá dýchat.