Pod slupkou labyrint

Shaddox, nedaleko Koljušáku, Ostrý brod
Večer první, zatím bez střechy nad hlavou, padá nějaké svinstvo,
V tuhle chvíli reaguju asi hlavně na Vivian a Evelyn - u těla mrtvé Chelsea



Dosud hořící nedopalek cigarety jako by bez výraznější vůle opustil mé rty (ani nevím, kdy jsem si ji zapálil) a těžká bota vypůjčená od Caleba ho zašlápla hlouběji do bahna. Sleduji, jak Evelyn s novými brýlemi na nose ohledává masku. Zaznamenávám v duchu směšné podrobnosti - všechno proto, abych se nemusel podívat do tváře popelavé beznaději. Co si budeme nalhávat. Ztratili jsme se. Dvojnásob, když jsme přišli o naši průvodkyni. O Chelsea se snažím nepřemýšlet... Jsem si jistý, že mě výčitky doženou později, až (jestli) se dostaneme do vnitřních zón Lesa. Jestli to bude fungovat (a jestli přežiju) tak, jak si myslím, bude později zle. Hodně zle. Jestlipak to bude třeba jako halucinogeny, které člověka obrátí naruby a nepustí, dokud z něj nevymačkají všechnu šťávu...?

Jako je Ryhop jedním z reziduí minulosti a přirozeným rezervoárem mýtů, které sem prosakují z kolektivního nevědomí, byl jsem i já sám náhle takovým pozůstatkem něčeho staršího trčícího z bolavé tkáně přítomnosti. Pochopil jsem, že Shaddox (jak říkají lesu místní), je v jistém smyslu trochu jako chartreuský labyrint. Ačkoli když jsem tam byl já, stály na něm zrovna židle – snad aby se návštěvníci nepokoušeli vejít. Z pohledu církve zvyk nutně stejně pohanský jako cizorodé tváře zelených mužů na fasádě katedrály. Labyrint – stejně jako Les – existuje zároveň v různých rovinách – je to přirozený psychotest, bariéra, pod kterou se nepodaří nahlédnout každému...
Mysl na okraj černé díry vystřižené ve tvaru Chelsea doráží stále znova a znova – skoro, jako na příslovečně fantómovou bolest v ruce, kterou už dávno nemáte. S každým dalším bezcílným krokem vlhce a mlaskavě dopadajícím do zetlelého listí se to ozývá znovu. Proč? Skoro jsme se neznali!
Podíval jsem se dolů. Já svou ruku ještě měl. Dokonce ještě teď je na části dlaně vidět červená špína, kterou jsem si tam na poslední chvíli vetřel. A co Chelsea...?

Snažil jsem se ty nepříjemně ostré pocity v přízračnou chvíli krátce po její smrti vnímat jen jako pouhou další slupku, kterou bylo třeba násilně odřezat z mé duše. Mám-li jakou, protože tahle myšlenka mě plní ošklivostí ze svého vlastního uvažování – jako by se nic nestalo, jako by byla jen součástí labyrintu – překážka, kterou je třeba překonat. Jako bych si ji vymyslel, jako by nebyla opravdová... Jako by se nic z událostí poslední hodiny a tomu všemu, co jí předcházelo, nestalo.
Ale ono se to stalo a v těle ještě stále dobíhaly procesy, které mysl nezvládla zpracovat, a tak si raději vytvořila průsvitnou, nicméně pevnou bariéru, za kterou nemohly víc než ozvěny skutečné bolesti. I tak jsem si připadal jako oloupaná cibule – křehký a bolavý, ale dokud v činnosti, bylo to dobré. Jestli na mě někdo mluvil, nevnímal jsem příliš. Moje příčetnost se omezila na prosté myšlení na cestu před námi, kterou momentálně vytyčoval někdo jiný (když šli hledat vhodné nocoviště) a o které jsem doufal, že nás časem třeba zavede k Huxleyho srubu. Jako by jeho jméno bylo něco, čím je třeba se zaklínat, abych si ducha Chelsea udržel od těla. Mechanicky jsem si opakoval známé detaily z Lyttonova deníku... Zvláště detaily týkající se Huxleyho jádrového mytága, jeho animy – Guiwenneth. Co když Chelsea byla taky jen moje mytágo? Maličko jsem zakolísal.
Vyslovení jejího jména (byť v duchu) ve mně znovu oživilo přefiltrovanou bolest ze ztráty. Ostře připomněla, jak moc jsem se během našeho sbližování odklonil ze svého původního záměru a místo hledání pozůstatků Huxleyho mysli jsem v lese trávil čas převážně mluvením s ní, abych ji přivedl na jiné myšlenky, když z lesa dostala strach. A teď byla pryč. Nenávratně, neodvolatelně pryč. Její smrt ze mě strhla teprve nedávno přirostlou vrstvu a odhalila tak živé až na kost. Labyrint letokruhů se otevřel. Už nevím, co je doopravdy a co jsem si jenom vymyslel... Chtěla mě vůbec?

Shrábl jsem klackem žhavíky do vyžraného půlkuláče, aby se dal oheň případně snáz přenést. Ruce se mi u toho klepaly. Potřebuju cigaretu...
Ne, měl bych svou spotřebu omezit, měl bych bolest nechat projít skrz. Po xté jsem si sundal brýle a očistil je o podolek. „Co s jejím tělem?“ zaskřípl se ve mně hlas a podíval jsem se výmluvně k potoku, a potom zpátky směrem k Vivian.
Vím, že udělala všechno.

Mrtvolné ticho

Ryhopský les, Ostrý brod
První den na výpravě, středa, listopad, blížící se večer
Počasí pod psa… asi jako nálada…
Lov masky

Uklidit se do nejbližšího křoví byl během přestřelky první instinkt, ale zorientovat se ve změti rozostřených barev nebylo jednoduché.
S tímhle jsem se tu nesetkala… Kruci, jak je možné, že když jsem tu byla dřív, zahlédla jsem jednoho člověka jen velmi vzdáleně a to po několika dnech chůze, ale když jsem tu se skupinou, přepadne nás taková nepřátelská tlupa po pár hodinách?!
Láteřím v duchu, zatímco se kryju, za (aspoň doufám) dostatečným stromkem.
Vlastně... je lepší, že jsem tohle nepotkala sama...
Ruce už během koloběhu mých myšlenek propátrávají batoh a snažím se po hmatu najít pouzdro. Srdce mi duní v hlavě, jak se ozývají výkřiky skupiny, rychlé výměny a následně se část vypraví lovit Chelsea.

Dokud jsem sama přítěž, nemohu pomoct, takže drahocenné minuty padnou na můj boj s batohem, aby mi ve finále vydal hledané brýle. Svět je znovu ostrý a mě polije krátká úleva. Batoh s brašnou nechám za stromkem a zmapuju situaci. Střelba ustala, stromek, který byl mé útočiště, je opravdu tenký, takže bych mohla schytat jednu do zad, kdyby cílem protivníků nebyli naši střelci. Kath má situaci okolo Chelsea pod kontrolou, Ed a Yagi asistují a pomáhají dívkám z vody, tam bych stejně nebyla nic platná. Nikdo další nepřišel k úhoně a útočníci se vlivem několika ztrát patrně stáhli.

Nezkouším se ani ze slušnosti ptát, zda mohu nějak pomoci… Bylo by to prázdné gesto, které by nemělo využití, ale dlouho nelelkuji a prakticky okamžitě po shlédnutí dění vyrazím svižně, ale opatrně podél břehu k zachycené masce. Krátký pohled do rozvířené vody mě ujistí, že pátrat po ztracených brýlích je absolutně zbytečné, takže se ani nesnažím a soustředím se na svůj cíl.
Táhne mě to k ní a cítím, že je pro mě důležitá. Skoro bych mohla říci, že víc, než vědomí jestli to Chelsea přežije. Kde se ve mně vzala tahle sobecká myšlenka?
Zarazím se, klečíc u břehu a hledíc na oko měsíční masky, která můj pohled oplácí téměř vyzývavě.
Přece taková nejsem… Starám se o ostatní, mám o ní starost… ale…

Oko mě téměř hypnotizuje. I přes tu zvláštní přitažlivost si dávám zatracený pozor, abych nebyla další, kdo ve vodě skončí a aby nepadly za oběť i druhé brýle. Bez nich už bych si už rovnou půjčila Bodieho Enfieldku, abych si nechala svůj osud projít hlavou. K čemu bych skupině jinak byla?

Netuším, kolik času jsem tu strávila, ale vylovení masky se obešlo bez větších potíží. Trochu jsem si ji popostrčila klackem a o chvíli později ji vítězně svírám v ruce. Dostaví se nějaký pocit? Prsty téměř až něžně přejedu po dřevě z vnější části, krátce se zastaví na rtech, z nichž se červeň hlohu smyla, a připomenou mi onen rituál.
Vzhlédnu od masky ke skupině na dohled. Probíhá svlékání a oživování. Všichni jsme si nechali ruce potřít, že? … Nedávala jsem úplně pozor, ale myslím, že jsem cestou viděla ruce, které nenesly červenou stopu.
Byla to Chelsea? Nebo... někdo jiný?
Vzhlédnu k nebi s němou otázkou, popostrčím si brýle na nose a kousnu se do rtu. Tak ráda bych řekla, že nejsem pověrčivá.

Pohlédnu zpět na masku. Proč jsi byla pro ni tak důležitá? Proč cítím, že jsi důležitá pro mě?
Otočím ji a zahledím se na vnitřní stranu. Zkoumavě se ji dotýkám a naleznu i vyryté slovo. Slovo? Jméno. Její jméno. Firwane. Trochu mě svrbí ruka si ji nasadit, ale… Stařenka to cukání taky měla a neudělala to. Proč? Nejspíš k tomu měla nějaký důvod.

Mé úvahy narušuje rozum, který velí nestát tu jako tvrdé Y a vrátit se ke skupině. Blíží se sníh, měli bychom se držet pospolu. Vyrazím k ostatním o něco volnějším tempem, než jsem šla sem. Cestou se mi opět rozutečou myšlenky. Zajímá mě, zda bude můj výlov přínosem, nebo mám jen „pěkný suvenýr“ z výletu... Těžko říct takhle z hlavy, ale ačkoli maska láká k nasazení, chci s tím počkat na nějakou klidnější chvilku a také bych ráda aby trochu proschla.
Počkat!
Udělala jsem sotva pár kroků, když jsem si uvědomila ten vědoucí pocit blížícího se sněhu. Ani jsem se nesnažila na to zaměřit, nebo to nějak zkoumat a zcela samozřejmě jsem to vzala jako fakt. Zavrtím nad tím hlavou, předám si mokrou masku z ruky do ruky abych si tu zmrzlejší ohřála v kapse a pokračuji zpět ke svým věcem. Asi intuice, nebo tak něco.

Beru batoh s brašnou a poponesu to blíž ke zbytku, od kterého pozvolna mizí Caleb s Kath v závěsu, vítá mě pohřební atmosféra a Bodieho hlas s poznámkou k mapě. Ostrý brod. Mlčky přikývnu a uložím si název do hlavy. Až budu mít papíry v ruce, zakreslím to, teď mi to nepřipadá vhodné.
Vivien ještě chvíli vytrvale bojuje i za Chelsea, která svůj boj podle všeho prohrála a Viv jí to ještě chvíli odmítala uznat. To uvědomění mi stáhne hrdlo i žaludek a já sevřu masku v ruce s provinilým pocitem, byť rozum jasně říká, že jsem neměla sebemenší šanci pomoci.

Zachytím Bodieho krátký pohled ke mně a masce, čtu v něm jistou zvědavost, takže se cítím o malý kousek lépe, že to nebyla úplně zbytečná akce, ale stejně mě obklopuje určitý pocit marnosti. Na brýlích mi přistane jedna z prvních vloček.

Potom... co sfoukneš svíčku

Bodie, Caleb a ostatní...
Shaddox, ostrý brod,
večer prvního dne, chlad...

Právě mi pod rukama zhasl lidský život. Jedna z mála věcí, o které i ty nejnestrannější vědí, že stojí za to, o ni bojovat. Zhasl, zapřemítám krátce, jak odporně básnicky to zní, přitom… přesně to se stalo. Jako když průvan sfoukne svíčku. Stačí na krátko se ohlédnout, přimhouřit oči, a během toho nejkratšího okamžiku, se plamen dávající světlo a teplo vytratí. Zbyde po něm jen troška roztopeného vosku, ohořelý, zčernalý knot, a krucánek kouře, stoupající vzhůru, který se ale velmi záhy vypaří do vzduchu, jako by se vypařila pára nad hrncem. Rozdíl mezi bytím a nebytím, by měl být obrovský, propastný... a přitom, je to jako když sfoukneš svíčku.

Chlad mi prochází přes prsty do dlaní, a vlastně do celého těla. Takový chlad, který se jen tak dobře nezažene, ten chlad, který projde přes ty nejsilnější a nejteplejší vrstvy oblečení, zadře se pod kůži, a zažere se hluboko, hodně hluboko do morku kostí.

Pomoc, to slovo, ta nevyřčená prosba se mi dere na rty, ale zasekává se, jako bych měla ústa naplněná pískem. Nejspíš i jeden prudší pohyb postačí, abych se jím zadusila. Pomoc? Viv, zrovna Ty bys chtěla volat o pomoc? Prvotní příval hrůzy, se přes mne přelévá jako bouřková vlna přes hranu vlnolamu.To Ty jsi měla být ta pomoc, ty náno pitomá, říkám si při tom sebekriticky.

Vnímám kolem sebe hlasy, ale je to jako bych se najednou topila já, a ne Chelsea. Zvuk je tlumený pomyslnou masou vodní clony, všechno kolem mě je utlumené. Poznám Bodieho hlas, vnímám jak Caleb přijde blíž, baví se s Bodiem, i jak Caleb znovu odchází, ale jako bych z každého jejich slova vnímala jen tu a tam pár písmen. Jako když se dyslektik prokousává těžkým, vědeckým textem, napadne mě to divné přirovnání. Stojí to spoustu soustředění a energie, ale nedává to vcelku žádný smysl.

Atmosféra, která by se dala krájet
Caleb a ostatní
Shaddox, Ostrý brod,
den první
večer
pořád zima

Vivian se ze střeleckého šoku dostala velmi rychle, pravděpodobně ji v tom pomohl profesionální pud zdravotnice. Chelsea byla ve velmi dobrých rukách, ale podle výrazu Vivian a ze svých vlastních zkušeností vím, že by se musel stát zázrak, aby to drobná blondýnka přežila. Když už by se ji povedlo rozdýchat, tak by stejně neměla vyhráno.
Tupě přešlapuju z místa na místo a sleduji, jak pomaličku Vivian přestává provádět masáž srdce. Jak se rytmus snižuje, až přestane úplně. Definitivní konec. Jak lékařské pravidlo říká, smrt nastává v okamžiku, když už i doktoři to s vámi vzdají. Čas smrti… Kolik je to vlastně hodin?

Sakra. Sakra. Sakra!

Zvednu oči ke Calebovi a jen přikývnu. Jo žiju. Já jo. Dokonce už mi není taková kosa. Ale tak mohlo by být i líp, ale i hůř. Jako bych mu viděla v očích slova: Dobrá práce. Ale vlastně je lepší, že to neřekl. Dobrá práce v čem. V tom že jsem vytáhla z vody mrtvolu. Že jsme riskovala vlastní život pro mrtvolu a život ostatních, kteří se nás mě zase snažili udržet při životě? Dobrá práce. Dobrá práce jen kvůli tomu, že jsme se všichni zachovali lidsky, sice naprosto hloupě, ale správně.

„Půjdu s tebou, nevadí?“ Posbírám všechny svoje věci a doběhnu Caleba, který již míří kamsi do hlubin lesa. Pravděpodobně najít nějaké nejlepší místo na kempování. Budu mu hovno platná, ale aspoň přijdu na jiné myšlenky a rychlejší chůzí se opět trochu zahřeju.
„Tady to vypadá fajn.“ Poznamenám na prázdno a dívám se na plácek. V myšlenkách už vidím rozložené stany, oheň, jídlo, čaj…
„Počkám tu na ostatní.“ Kouknu na Caleba a shodím vlastní batoh vedle toho jeho.
Nechci se k brodu už vracet. Aspoň ne v následujících minutách. Proč taky. Pomoct už tam není potřeba.

Pustím se do úklidu našeho tábořiště. Odházím ze země všechny klacíky, šutříky, listí, prostě cokoliv co by nám mohlo znepříjemňovat, jak spánek, tak samotné vysedávání u ohně. Věřte mi, že nikdo z vás nechce mít zabodnutý šutr mezi žebry celou noc, jenom kvůli tomu, že byl líný si spací místo uklidit. V duchu se pokusím na plácku rozvrhnout jednotlivé stany a vybrat nejideálnější místo pro ohniště. Místečko označím a uchystám základ ohniště. Teď už jen aby Caleb donesl dříví a Yagi, aby přenesl svůj ohníček a bude hotovo.

Pan Všímavý a tábořiště

Bodie, Edd, Kath a všichni ostatní z výpravy
Shaddox, Ostrý Brod,
Den první v lese, večer
pitomá zima, bude sněžit nebo pršet

Najít tábořiště, to bych mohl zvládnout udělat, odkývám Bodieho instrukci. Můžu se rovnou a ochotně vydat plnit tenhle rozkaz. Jak není po kom střílet, nechci tu jen tak jalově stát. Před tím ještě houknu na Bodieho:
"Hlídej si paní doktorovou," a pak se začnu drápat nahoru do svahu. Nejdřív najít nějaký místo kde zakotvíme, a pak prověřím ten zvuk z toho křoví. Ten zvuk se mi totiž vůbec nezdál. Mohlo to bejt cokoliv, někdo zraněný, kdo se pozdějc může zmátořit a vpadnout nám do zad, nějaký zvíře, vyplašený tou střelbou, co by mohlo útočit, nebo nějaký další čupr překvanení od tohodle podělanýho lesa. Nemám náladu ani na jedno. Možný taky je, že se nic z toho nestane, celý se mi to jenom zdálo a moje hlava si se mnou pod vlivem tohohle lesa hraje jako kočka s myší.

Jak opouštím ostrý brod, pořád si hlídám záda, jsem maximálně ostražitý, to co se událo, mne nutí pořád se ohlížet, a chodit málem po špičkách. Ten zvuk z protějšího břehu mi moje hlava pořád přehrává na shuffle, spolu s křikem těch divejch sviňí co jsme sundali. Jako by mne ten zvuk kousal do prdele. No lepší teď, než v noci za tmy. Až najdu nějaký místo k utáboření, půjdu to prověřit.
"Žijete?" utrousím směrem k Edwardovi a Katherine když je míjím. Dobrá práce, chci v jednu chvíli dodat, ale radějc držim kušnu. I když všichni udělali co nejlíp dovedli, blondýnka zhasnula paní doktorový pod rukama. Nejspíš si po pádu do vody zlomila vaz, nezbejvá než doufat, že to měla rychle za sebou.
"Najděte Yagiho, ať neprovede nějakou botu."
Pak už nad tím radějc nedumám, soustředím se na krokování vzdáleností. Chci mít v noci brod pohodlně a jistě na dostřel i po tmě. Luk je za tmy dobrá zbraň, tichá a nečekaná, dokáže překvapit. Pokud bude svítit měsíc a budu ho mít v zádech nebo nad hlavou, jsme za vodou. Můžu potichu a pohodlně sundat kohokoliv kdo se pod námi pohne s úmyslem dojít ke brodu, nebo k našemu táboru.

Během těchto myšlenek konečně narazím na místo, které se mi pozdává. Malý plácek mezi skalním převisem, svahem a několika stromy rostoucími blízko u sebe, je tak zhruba pět metrů na šířku a osm metrů na dýlku velká, ze dvou stran krytá svahem a jeho skalnatými profily, v jejichž výkusu se skrývá. Příchod sem, směrem od brodu kryje křovisko a několik kmenů stromů. V létě by nejspíš nad mýtinou tvořily zelenou kopuli dost dobře chránící před deštěm, teď v zimě je ale všechno listí na zemi, bude nám muset stačit krytí skály a vodní clona našich stanů.

Vezmu dva větší klacky, které se mi povalují pod nohama a postupně je jeden po druhým zabodnu do mokrý hlíny před vstupem do "našeho tábořiště". Pak do jeho prostoru vstoupím, a odložím tu svůj bágl, abych se s ním nemusel dál vláčet. Je to zhruba tak čtyřicet, pětačtyřicet metrů od brodu maximálně, takže pro mě v dobrým dostřelu a z tohohle místa budeme mít díky jeho poloze dobrej výhled.

"Vidím to tady bando. Je na čase rozbít tábor. Já se jdu podívat po okolí a nasbírat nějaký dříví." zavolám na skupinku dole pod sebou, a s lukem stále ještě v ruce se vydám porozhlídnout se po okolí. Taky mi v hlavě pořád zní ten zvuk co jsem slyšel, co mi nedává moc klidu. Taky si myslim, že nejlepší co teď ale můžu udělat je nasbírat hromadu dříví, a rozdělat oheň, přeci jen tu máme dva lidi, co jsou dost promočený, a potřebujou se usušit. Trochu horkýho čaje, by jim určitě pomohlo.

Tábořiště

Shaddox, Ostrý brod,

den první,
listopadová středa, večer se blíží, mrzne
Caleb, Viv

Netuším, snad pět, sedum, možná deset. Odpovím Calebovi, aniž bych odtrhl zrak od temného druhého břehu. Dva jsem dostal, ty jednoho a dalšího zranil, pak se stáhli. Dává to logiku tak pro sedm protivníků, dostali zřejmě co proto. Byly za křovím, těžko říct, kolik jich bylo. Lovec se pouští k potoku, já pořád zůstávám bdělý na stráži. Ostatní moc nevnímám, až prosba Viv mne vytrhne z přemýšlení, kde v téhle situaci zvolit tábořiště. To, že poblíž Yagi rozdělává oheň, je sice fajn, ale tady nezůstaneme, špatné místo. Však oheň nebude problém pak přenést.

Znovu se ozve Lovec Caleb. Dříví chvíli počká. Najdi tábořiště. Někde výš, v úžlabině, aby oheň co nejméně byl vidět z druhého břehu. Přitom dost blízko Brodu. Měli bychom ho v noci hlídat. Je to naše ostrá ledová hráz, tak jako byla pro ně. Je třeba, aby naše hlídka dokázala přivolat pomoc z tábora, aniž by musela opustit pozici. Pak tam přeneseme oheň, a dřevo. Hledání tábořiště nechám jemu, jako Lovec určitě najde to správné, navíc zná i rádius dostřelu luku. Pro hledání co nejlepšího úkrytu je ten nejlepší.

Viv mám teď taky v merku, když jí Che zhasla pod rukama, stejně jako Lyn, tu kvůli té masce. Vivien se pravděpodobně složí, až jí to celé dojde. Když ne teď, tak v noci určitě. Měl bych v tý době být někde poblíž.

Ostrej brod

Bodie S Hackie, ostatní z výpravy
Výprava do Ryhopu,
soumrak prvního dne je na spadnutí...

"Kolik si jich viděl?" kevnu s otázkou na Bodieho. Kurva práce, já chci svoje šípy! Rozhodně je tady nenechám, nadávám si sám pro sebe v duchu. Vyvstává ale otázka, chci je tak moc, abych se kvůli nim nechal trefit mezi žebra? To je otázka na delší přemejšlení. Věnuju jí svůj čas, při cestě dolů svahem o kousek níž, ke zbytku skupiny dole.

Zdá se, že Bodieho hromová tyč ty divochy na protějším břehu pořádně vyděsila. A já se tu táhnu a plahočím s lukem na jelínky, jak ten trapák.
"Slyšeli jste to taky?" zareaguju na ten divnej zvuk když dozní ozvěna Bodieho výstřelů. Šlo to z druhýho břehu, zní to trochu jako zanaříkání. Rázem mám luk znovu v ruce, a šahám i po šípu, teprve pak přemejšlím. Co to kurva bylo? Ti dva který Bodie sundal přece zajeli rovnou do potoka pod vodu polykat andělíčky, je možný že by to některej z nich přežil? A co moje dva šípy, kde jsou? Chci je zpátky do svýho toulce a hned, sakra!

Bodie se během mojí plodný úvahy o šípech chopí velení. Zdá se, že zvyk je pro něj lepší než příslovečná železná košile.
"Obstarám nějaký dřevo, a chci zpátky svoje šípy. Vyber nějaký místo k utáboření," kejvnu na něj a odhalím mu svoje plány. To jak probral paní doktorovou do akce bylo dobrý, ty dva spolu dobře fungujou. Pověsím si luk i toulec křížem přes rameno, na další salvu to zatím nevypadá, ale přesto jsem připravenej ho kdykoliv znovu vytáhnout, když to bude potřeba. A potom už se fakt vydám dolů ke břehu. Jako první vytáhnu z "našeho břehu" divochův šíp, který nedoletěl, a několikrát jej protočím mezi prsty. Ty černý peřový letky jsou fakt divný, jednomu by z nich až běhal mráz po zádech. Chca nechca si s tím černým peřím v ruce vzpomenu na tu báseň o havranovi: Proroku, Mene Tekel, ať jsi pták a nebo z pekel,.. jen se mírně ušklíbnu. Děsivá barva na letky pro šípy, říkám si když ten šíp přidávám k těm svejm do toulce. Lepší cizí šíp, než žádnej šíp, co si budem. Až se okolnosti uklidní a situace to dovolí, rozhodně si ho budu chtít líp prohlídnout.
"Dojdu pro dříví." Asi k dvanácti měsíčkům, jestli by neměli nějaký suchý, vzhledem k tomu, že už od včera s krátkejma pauzama chčije, a dneska bude nejspíš taky, ale snad tady v místech kde je les hustej to nebude tak zlý, a něco nebude úplně promáčený. Až rozděláme vatru, dáme k ní další dříví sušit, to pomůže.

Ostrý brod

Všichni: hlavně Edward, Kath, Bodie, Yagi a samozřejmě… Chelsea.
Shaddox, ostrý brod, krátce po pokusu o přechod Koljušáku,
Den první, blíží se soumrak.
Déšť měnící se na sníh, zima, ledová voda, bahno, divoši...
a ten pitomý potok, nic z toho nám nehraje do karet.

Mám tolik rozumu, abych zatím co Bodie a Caleb střílí, zůstala za nimi, a shodila ze zad crosnu, abych pak z velké vrchní kapsy vytáhla poněkud dofouknutější látkovou lékárničku. Vnímám, jak mne Bodie ujišťuje, ale nemám co bych mu odpověděla. Jen se na prázdno nadechnu, a podívám se po něm, po jeho ujištění poodstoupím od střelců, a co nejrychleji mi terén dovolí, se začnu spouštět, více méně spíš po zadku, dolů po svahu. Výstřely z Bodieho Enfieldky dělají hlasitou, třeskutou ozvěnu, mým zprvu nejistým, později spěšným krokům, směřujícím ke břehu. Spouštím se rychle za zbytkem skupiny dole na břehu. Než se k nim stačím dostat, Edwardovi a Kath se podaří vytáhnout Chelsea z vody.

„Svléknout,“ zavolám na ně ihned. Platí to vlastně pro všechny tři. Není to ale potřeba, oba dva, jak Katherine, tak Edward zdá se ví, co dělají. „Vy taky.“ Dodám pak pro jistotu, aby mě Kath i Edward pochopili. Když se dostanu k Edwardovi, jen na něj kývnu, jakmile se nad Chelsea skloním, a kývnu na něj, když se mi klidí z cesty. „Díky,“ spíš to slovo naznačím, než že by se mi ho povedlo pořádně vyslovit, kdo ví jestli mě vůbec slyšel. Víc už se soustředím hlavně na Chelsea. Rychle, až zbrkle, ji zbavuji všech vrstev oblečení, kterých jsem co nejlépe schopná. Svléknout z těch chladících šatů, podmáčených ledovou vodou, to je první krok, kterým jsem si jistá.
„Jsem tady Yagi,“ ujistím ho krátce. Vidím, jak se třese, jak je nemotorný a mírně ho od Chelsea odsunu.
„Najděte její batoh, a něco čím ji dokážeme zahřát,“ požádám ostatní, a dál dívku zbavuji oblečení. Moje ruce jsou na tohle zvyklé. Mám doma malý dítě, sakra, kdybych bývávala věděla, jak se mi tohle jednou bude hodit, svlíkala bych Patricka ze zablácených kombinéz se stopkama v ruce…
„Yagi, pomoz mi jí svlíct od pasu dolů.“
Zadám mu první úkol, zatímco sama Che svlékám o kus výš. „Až budeš hotový podívej se po jejím batohu, pokud skončil ve vodě s ní, nech ho být. Najdi něco, čím jí budeme moci přikrýt, zahřát…“ Zaúkoluji, zatímco mokrá látka prokluzuje pod mými prsty. Softshieldová bunda, svetr, blejzr,.. dobývám se k Chelseinině holé kůži, jako bych byla nějaký pubertální kluk na druhém rande. Kolik má na sobě to dítě nešťastný vrstev?!
„Bodie, dostaň nás odsud. Potřebujeme něco, kde půjde rozdělat oheň, abych jí ohřála,“ zavolám na muže, sestupující po ukončení střelby směrem k nám. A kde nám nevpadne někdo do zad, když uvidí světlo z ohně, dodám ještě, k oběma obráncům v duchu. Předpokládám, že jim to dojde i bez mého doporučení... I kdybychom se měli otočit o sto-osmdesát stupňů, a vrátit se kus toho, co jsme dneska probloumali, bude to nejspíš lepší než tu zůstávat na dostřel nepřítele, a s odhalenými zády.

Konečně se mi podaří Che zbavit ledové skořápky, vodou nasáklého oblečení. Jak dlouho mi to trvalo? Těch třicet vteřin, co svlékám Patricka? Víc? Míň? Těžko říct. Zcela automaticky hledám známky života. Vidím krev na spánku, ale rána je jen malá. Ta počká na později. Zvedá se jí hrudník? Dýchá? Opatrně ji vezmu oběma dlaněmi kolem krku, a posunu jí hlavu, tak abych jí zaklonila, zároveň si poslechnu, zda dýchá. Pochopitelně, že ne. Jak dlouho v té vodě byla? Mám šanci ji zachránit? Nebudu na to myslet, nebudu. Pravidlo ABC, pravidlo pět na pět, to je teď to na co se soustředím. A,B,C, arway breathing circulation. Primitivní pomůcka, blbuvzdorná mnemotechnická pomůcka. Zaklonit zraněnému hlavu, a poslechnout si jestli dýchá. Pokud ne, začít s oživováním. Zdá se, že na tuhle mnemotechnickou pomůcku, si vzpomněl Yagi, ještě dřív, než jsem se sem dostala. To je dobře, o trochu méně zmařeného času na záchranu…. U tonoucích je tu jeden malý háček. Klasická resuscitace je 30:2. 30 kompresí hrudníku na dva vdechy z úst do úst, a v případě tonoucích dost dobře nefunguje. Ne v případě tonoucího. Pak je to 5:5. Začíná se stlačením hrudníku, aby se z dýchacích cest dostala vdechnutá voda, a zároveň pěti vdechy z úst do úst, aby se ona voda, nahradila vzduchem. A takhle několikrát po sobě. Dokud se nedostane všechna voda pryč.
Po druhé resuscitační pětce, opatrně zkontroluji, jestli nemá něco v ústech, mohla vedle vody vdechnout i něco u dna, písek, nějakou vodní rostlinu… Zdá se, že žádná překážka však nezavází. A tak pokračuji již v klasické resuscitaci, a doufám, že se ostatním povede zajistit nějaký způsob jak Chelsea ohřát. Pokud se mi ji povede zachránit resuscitací, pořád je dost velká pravděpodobnost, že zemře na selhání oběhu, kvůli naprostému podchlazení. Tohle, ale teď nahlas rozhodně nepřiznám.