Zoufalá situace

[/center]

Shaddox, Ostrý brod, nedaleko Koljušáku,
den první, soumrak, déšť se sněhem,
zatím všichni, ale...?!


Mám pocit, jako by se všechno seběhlo hrozně rychle - smrt naší průvodkyně, opětovaná palba, která se hlučně rozezněla nad meandrem potoka, pár dalších mrtvých s děsivě zohavenými tvářemi... A pak synchronizace úsilí s těmi dvěma, co se odvážili k vodě, posléze tahání zmrzlé Kathie z potoka, do toho všeho marast z těžkého sněhu s deštěm, který na nás začal padat v tu nejnevhodnější možnou chvíli. Skutečně se věci nemohly podělat víc...?

Díky bohu za Edwarda, který v náruči dopravil Chelsea s mrtvolně visícími údy na jediný relativně suchý kout v zákrytu křoví.

"Vivian, můžeš nám pomoct?!" vyhrknu směrem k naší možná brzy jediné a poslední zdravotnici, pokud se nepodaří Chelsea přivést nazpátek a můj hlas zní o dva řády zoufaleji, než bych čekal, zatímco sebou Kath řízla na zem dál od potoka, aby nabrala sil.
"Dobrý?" houknu na ni, než periferním zrakem zaregistruji, že se ze studené země konečně zvedá, a pak už jen následuji Eda, který trochu zadýchaně Che skládá na zem.

Nakloním se nad dívčin bezbarvý obličej a zkouším zjistit, zda dýchá. Pod krk jí nacpu náhodný kus oblečení, který mi padne do ruky a zakloním jí hlavu, abych jí uvolnil hrdlo k případnému umělému dýchání. Ne, že bych něco takového dostatečně uměl. Snažím se nemyslet na to, jak se mi ze stresu a nedostatku nikotinu klepou ruce ani na to, že možná... nebo spíš téměř určitě... Ne, nemysli vůbec! Buď jako robot... Jinak se z toho posereš hrůzou.

Rozklepanýma rukama z Chelsea stahuji svrchní mokré vrstvy oblečení... Jde mi to ztěžka...

"Vivian, prosím!" vrhnu na naši zdravotnici uštvaný pohled a na brýlích se mi usazuje mokrý sníh...
Měl bych rozdělat oheň, aby se Chelsea zahřála... Možná to je to jediné, co můžu v tuhle chvíli udělat. Masáž srdce umím jen teoreticky a raději bych to přenechal někomu, kdo ví, co dělá, i prakticky. Ne, tohle se prostě nemělo stát...!

My vs Oni

Ryhopský les
den první, k večeru
Bodie, Caleb, Chelsea ?, Evelyn, Katherine, Vivian a Yagi

"Nohu má zachycenou pod tímhle kořenem. Jdu za..." Nakonec mě Katherine předběhne. Už se chystám skočit dolů, když zahlásí úspěch a vyprostí zaklíněnou nohu. Na pozadí mysli vnímám štěkot Bodieho Einfieldky a svištění šípů. Zoufalé výkřiky z druhé strany. Díky bohu za ty dva a jejich krycí palbu. Rozběhnout se sem možná nebylo bezpečné, ale co jiného nám zbývá? Svoje lidi prostě nenecháme utopit. Kdo bych byl, kdybych se krčil někde v bezpečí, zatímco se tu Chelsie utopí. Zatímco Yagi drží lano, já od Katherine přebírám Chelsie. Ani jsem nemusel skákat dolů a stejně se o ní zvládnu dost slušně zmáčet. Tělem mi projde krátký šok, ale nic v porovnání s tím, jak se musí cítit ty dvě. Zatnu zuby a zvedám jí z vody. Z vody, která se barví Chelsie krví.

Když je na břehu, dovolím si krátký pohled na druhý břeh. Ti střelci, ať už to byl kdokoli dostříleli. Další tělo pluje ve vodě. Nějaký divoch, pravděpodobně Mytágo. Jeden z nich. Jizvy po rituálním pořezání tváří. Nějaká pradávná kultura, těžko říct. Možná by stálo za to, vytáhnout jeho tělo a prohlédnout si ho. Ale sotva jsme s vypětím našich sil vytáhli jednoho z našich. A naši pozornost musíme směřovat jí. Odvrátím svůj krátký pohled zpět a tajemství lesa zatlačím zpátky. Ty teď nejsou důležitá. Soustředím se na zvedání Chelsie. Zaberu.

A díky bohu za silový trénink. Před rokem bych se s bezvládným tělem Chelsie pral, vláčel ho po zemi, ale teď jí vezmu do náruče. Z rány na spánku pořád teče krev. Stéká dolů, a barví mé ruce, stejně jako si barvila ruce vědma u Brány. Bylo naše snažení nanic? To posoudí Viviane, ale zkusit jsme to museli. Dle Bodieho rozkazu jí nesu dál od vody, do zákrytu a směrem k němu. Podívám se na zdravotní sestru vedle něj s prosbou v očích. Udělej něco. Prosím. Vivian? Můj pohled sklouzne zpátky k Chelsie. Na jednu stranu, znám jí jen den, tak by mi na ní vlastně nemělo záležet, ale... je jednou z nás. Hlavou mi proletí vzpomínka. Já jí chtěl varovat. Říct jí, ať sem nechodí, ať to otočí. Chtěl jsem říct Yagimu, že tu nemá co dělat. Ať ji pošle pryč. Ale mlčel jsem. Myslel jsem, že to Yagi chápe. On jí místo toho vzal k sobě a připoutal dost pevným poutem. Snad alespoň byla poslední večer šťastná. Proč jen sem proboha chodila.

Katherine má moc dobrou poznámku, ale nemůžu jí současně nést a svlékat. Až se dostanu do zákrytu, opatrně ji položím a pokud bude kolem dost pomocných rukou, tak jí nechám v jejich péči a zamířím ke krosně. Mám pár nápadů, které by mohly pomoci. Jinak se pustím do sundávání jejího promáčeného oblečení.

Hrdinka či blázen?
všichni
Shaddox, Koljušák
den první, soumrak
déšť, sníh, mráz, bahno a pitomý potok

Když jsem ve vodě, tak nepřemýšlím nad tím, jak strašná zima mi je, ani nad tím, že bych mohla velice rychle skončit se šípem v hrudníku jako stařenka, nebo utopená jako Chelsea, ale pouze se soustředím na práci. Na vytažení blondýny ven.
Musím si vyčistit si hlavu. Vypustit všechno nedůležité. Dělat jen mechanicky naučené pohyby. Nepochybovat. A už vůbec nepochybovat o sobě. Důvěřovat adrenalinu. Označili byste to za vojenský dril? Jste vedle, jsou to jen osobní zkušenosti. Nebo už mi mozek vypověděl službu a zamrznul, taky možnost.

„Mám ji!“ Vykřiknu přesně v okamžiku, když se mi povede vyprostit zaklíněnou končetinu tonoucí.
Od skončení v ledové vodě až po krk mě zachrání Ed s Yagim. Jejich ruce jsou více než jen nápomocné. Díky bohu.
Bezvládné tělo přesunu více ke kraji a ztěžka ho nadzvednu, abych ho předala do rukou dalších zachránců. Mám pocit, že přestávám cítit konečky prstů. Nohy jsem tedy necítila od té doby, co jsem do té vody vlezla. Ale ruce už taky začínají těžknout.

Natáhnu svoje ruce ke komukoliv, kdo ještě stojí na břehu. Upřímně je mi úplně fuk, kdo to bude, klidně ať si to je jedno z těch jejich mytág, ale hlavně ať mě z té vody vytáhne. Otužování už bylo víc než dost.
Cizí paže mě začnou táhnout ven a já se vyplazím z potoka na rozbahněný břeh.
„Kurevská zima… Zmínila jsem se?“ Studeným hřbetem ruky si otřu zpocené čelo a na minutu zavřu oči.
Ne, teď ne, Kath. Takhle tady umrzneš. Stačí, že jsi jako kráva riskovala svůj život pro pravděpodobně mrtvou holku, takhle by sis ještě koledovala o to, že ti nad hrobem ostatní oznámí: „Jako bych to neříkal… Co hrdina, blbá je…“

„Dostaňte ji z toho mokrého, nebo bude prochladat dál… Osušte ji tváře… Jinak se vám nerozdýchá už tuplem.“ Snad mi aspoň částečně rozumí a ví, co tím chci říct. Já svoji část splnila, teď je to už na nich.

Po čtyřech se doplazím ke svému batohu, který zůstal někde odhozený mezi skupinou zachránců a údernou jednotkou. Moje drkotající zuby už jdou slyšet na míle daleko. Mokré kalhoty končí na zemi vedle batohu. To, že kdokoliv teď může vidět můj skoro polonahý zadek, mě fakt netíží. A tak i tak se nemám za co stydět.
Bleskově se začnu oblékat do suchého, náhradní kalhoty nevedu, ale podvlékačky by mě mohly aspoň trochu prohřát, pak druhé triko, mikinu, bundu, čepici, rukavice, troje ponožky, boty, prostě cokoliv, co se ukrývá v mém batohu, či se povaluje kolem něj.

Nohy mě po zhruba pěti minutách začnou znovu poslouchat a já se konečně zvládnu postavit. Sice vypadám jako notorický alkoholik, který se každou chvíli sesune opět k zemi, ale nakonec se narovnám a vcelku obstojně stojím. Rozhýbu nohy. Lepší. Prsty už se taky prokrvili. Páni. Ty to možná i přežiješ, Kath.

Teprve teď jsem schopná se rozhlédnout a vidím, co všechno se za tu dobu, co jsem byla v potoce, stalo. Caleb s Bodiem se perfektně postarali o to, abychom aspoň na chvíli byli v bezpečí. Jedné mrtvoly domorodce si všimnu určitě a pochybuji, že tihle dva ostrostřelci zůstali pouze u jednoho zásahu. Díky nim snad budeme mít i klidnou první noc, ke které se pomalu schyluje.

Krycí palba

Shaddox, Ostrý brod,
den první, soumrak
déšť se sněhem

Krycí palba splní do puntíku svůj účel, ačkoliv záchranáři - šílenci se stanou dokonalými bezbrannými cíli, přesto šípy protivníků míří jen mým směrem, a Calebovým. Těm divochům v křoví ukázala má "hromová hůl" jak účinná a přesná je. Dobře, že nějací přežili, aby mohli vyprávět, co se stane, když Enfieldka zahřmí. I jaké nebezpečí představuje sama o sobě. Střílel jsem takříkajíc pocitově, přesto úspěšnost stoprocentní, dvě kulky, dva mrtví. Čistá práce. Divoši se stahují. Stmívá se, pronásledovat je asi není dobrý nápad. Ostrým zrakem sleduju protější břeh, připraven znovu pálit. I Caleb se činil. Najdu si chvilku, aby se naše oči na mžik setkaly. Mírně kývnu hlavou s lehkým úsměvem. 'Dobrá práce' čte v mých očích, slov netřeba. Měli bychom se utábořit. Možná tady, a využít potok jako štít. Nabízí se i potok překonat, když to teď lze. Ale kdybychom museli v noci ustupovat, byly bychom v pasti, právě díky potoku. Jděte někdo pomoct Lyn chytit tu masku. Che zatáhněte za křoví, pak jí zkuste oživit. Já sám pořád hlídám. Nečekám od divochů teď potíže, když jsme je tak pokosili na první dobrou, ale sichr je sichr. Teprve pak si všimnu Viv jak se choulí za stromem kousek vedle mne. Zahrnu jí širokým srdečným úsměvem. Už je to dobrý! Zaštítím ji svým tělem, a levou rukou ji laskavě vjedu do vlasů, kde jí zavískám, jako by se nic nestalo. Chci ji uklidnit, než se i ona sama zapojí do kříšení Che.

Jakmile se vrátí Lyn, řeknu jí. Zakresli tohle místo do mapy, jako "Ostrý brod". Pořád dávám pozor na druhý břeh Koljušáku.

Bang Bang Bejby

Hlavně Bodie a Katherine, pak taky Vivienne, a Edward,
Výprava, den První, Ryhopský Les,

Mohli jsme zastavit, nabrat si vodu k pití, nechat ty neschopnější z nás zastavit a dát si přestávku. Ne, to ani v nejmenším. Babi musí naběhnout do potoka, jako by se nechumelilo. Bezprostředně jednám, když zaslechnu první výstřel.Jak by určitě řekl Bodie, blbý civilisti. Zní to jako něco co by řek´a jestli ne, tak to říkám já. Moje naivní otázka vyzní do ztracena, zcela přehlušená štěkotem paní Lee Enfield, Bodieho oblíbený holky. Už se radějc na nic dalšího neptám, nemá to cenu.

Padly dva výstřely od Bodieho, takže se k dvěma výstřelům odhodlávám i já. Skryju se u menšího křoví se spoustou trní a malejch, tenkech ale hustě rostoucích větviček, tak abych byl aspoň z části krytej, a svezu se do polokleku. Už když si klekám, vytahuju první šíp z toulce. Letka mě konejšivě zalechtá mezi prsty, jako by byla totemem přinášejícím štěstí. Nadechuji se, zatímco napínám tětivu a propínám předloktí, uvolnujíc stisk kolem krku luku, kousek nad místem, kde odpočívá hrot založeného šípu, který si zcela automaticky našel cestu, a jako by se snad sám připravil k výstřelu. Nadechnu se a napnu tětivu do plna. Zadržím na tři tepy srdce dech, a zavřu levý oko, zatímco tím pravým se dívám na svět, tak jak jsem zvyklej, zpoza ramen luku. Raz-dva-a-tři, dýl nemířím, zbytečně bych držel napjatou tětivu moc dlouho. Zakotvím ukazovák, prostředník a prstenník kterýma sem tětivu natáh´ u nosu, tak jak jsem zvyklej kotvit, když střílím na rychlo. A na čtvrtý tep, co mi hlasitě buší v uších, prostě šíp nechám letět.

Šíp zasviští a zmizne na druhém břehu, v místech kde jsem mířil na svůj cíl.(hod 94%) Vydechnu, a znova se nadechnu, zatímco moje prsty už zas svírají letky druhého šípu, který ve stejném postupu následuje svého předchozího bráchu. Mířím jen trochu víc nalevo, v místech, kde se opětovně něco hýblo. (hod 24%)

Vracíme se s Bodiem ke skupině… Bodie je cestou zpátky k ostatním zachmuřený. Raději už nepřitápím pod kotlem. Co jsem řekla, a byla schopná mu říct, to jsem mu řekla. Zareagoval podstatně lépe, než v co jsem doufala. Jeho reakce, mohla být podstatně horší, a za to jsem mu vděčná. Přesto mi přijde, že je zachmuřený a mlčí více, než je u něj zvykem. No, to se ti povedlo Viv, ty ale umíš zabít romantiku, říkám si pochlebujíc se sama sobě, zatím co ho nechám, aby mne o pár kroků předešel.

Henry, ty blázne. Nemohl si jít zmizet, někam jinam, nebo v nějaký příjemnější roční období, zoufám si v duchu, zatímco mi boty co každý třetí krok podkluzují v bahně. Tohle je terén za všechny prachy. A pokud mě oči neklamou, za chvíli se nám začne pod nohama ještě svažovat. Stařenku to ale nezastaví, sebejistě klesá dolů, ke břehu potoka. Mlčky následuji ostatní, a dumám nad tím, zda je babička z říše živých, či těch druhých. Na svůj věk je vážně velmi čiperná… To ale pro přežití v tomhle místě, nejspíš člověk musí být.

Konečně jsme se vymotali od potoka, chci se už zaradovat, když v tom, dojdu na na konec vršku, po kterém jdeme, a co pod námi nevidím? Přesně tak, potok. Asi jsme cestou všichni překročili nějaký bludný kořen, nebo prošli vílím kruhem z hub. Nejsem si vědoma ani jednoho, a to si většinu cesty ostražitě koukám hlavně pod nohy. Z významu odposlechnutých slov ostatních ze skupiny, mi záhy dojde, že se nemýlím. Jsme u sice u potoka, ale na přesně druhém břehu, než na tom, na kterém by jsme měli být. Tak to musí být další záhada tohohle lesa. Takže ani zdejší, ostřílenější, čímž myslím hlavně lesem políbené- Bodieho, Caleba, Evelyn, a hlavně naši stařenku- jejich bohaté zkušenosti s tímhle hvozdem neuchrání, před zdejším kouzlem, které jednomu zamotá hlavu. Vítejte v mojí každodenní realitě, chce se mi se zasmát, ale tuhle myšlenku si raději nechám pro sebe.

A teď se tu budeme motat jako nudle v bandasce, říkám si při tom bezhlesně, když v tom se znovu rozejdeme, a tak následuji skupinu, kdesi na jejím chvostu. Není dobré moc za ostatními zaostávat. Svažující se břeh klouže jak svině, a co tak koukám na ten druhý, není to o moc lepší. Navíc jediná cesta, je přes vodu. Doufám, že nás stařena vede na nějaký brod, protože namočit se v ledové tekoucí vodě je v tuhle roční dobu, to poslední co člověk na výletě v přírodě potřebuje ke štěstí. Stařena ale nezaváhá, přesto že když do vody vstoupí, je na ní jasně vidět, jaké jí ledová voda způsobuje nepohodlí. Při té představě, že bych do vody měla dobrovolně vejít, se mi udělá až málem fyzicky nevolno. No to ne, tohle není dobrej nápad. A přitom, všichni ostatní, se tam bez pardonu hrnou… Kolik je teď asi stupňů? Ráno když jsme vyráželi, bylo určitě pod nulou, všude byla jinovatka a mlha, dopoledne mohlo být tak někde kolem pěti, co jsme v lese, možná se tu vevtniř ve skrytu před větrem, mírně oteplilo, tak třeba osm, deset stupňů? Víc ani o ťuk, nebude, ať nežeru… Tekoucí voda, bude mít o čtyři až pět stupňů míň. To znamená, že čtyři, až pět stupňů… To zavání velkým teplotním nepohodlím. Navíc, kdo ví, jak ten brod který stařena vybrala, vypadá? Jak je hluboký… Už už se zastavuji, smířená se svým osudem, připravená, i dalším členům výstavy ukázat svůj zadek ve spodním prádle- proto že není reálná šance, že by se cokoliv i u ohně v tomhle vlhku a chladu dalo usušit- v duchu sesumíruju tichou modlitbičku, sama ani nevím ke komu. Prosím někoho tam nahoře, ať tam nikdo nezahučíme, ať se nepromočíme, ať to zvládneme svépomocí nějak přebrodit a ať ten brod není příliš hluboký…. A jako okamžitá odpověď z hůry, přichází podivná, děsivá předtucha. Zrovna když jsem se zohýbala, že si rozvážu tkaničky od bot, a začnu s tím vystavováním zadku, zaregistruji na protějším břehu pohyb. Napadne mne upozornit na něj i Bodieho s Calebem, ale oba dva mizí přískokem v před, za nejbližší kmen stromu, a já následuji jejich příkladu. Stařena v proudu vody zakolísá… Potok je asi silnější, než předpokládala, a brzy jí podrazí nohy. K čertu s tím… Henry, k čertu s tebou taky, zanadávám si v duchu. Vystudovaný, usedlý chlap od rodiny, vzdělaný doktor, manžel a otec, co to do tebe vjelo, že ze všech dír tohohle velkýho a širokýho světa, ses musel vydat do té nejděsivější a v tu nejblbější roční dobu?

Dole se něco semele, a stařena klopýtá a padá do vody. Vidím Chelsea a Evelyn, a Yagiho, jak se za ní hrnou, a teprve když Bodie něco zavolá, dojde mi, že jsem zaslechla svist šípu. Calebe??? V duchu se nestačím divit, ale když se na něj obrátím, vidím, že on sám, teprve po luku šahá. Navíc, tohle nehraje…

Černé letky šípu, trčící z trupu stařeny ostře kontrastují s věkem vybělenými vlasy, rozprostírajícími se po hladině. Tmavá vertikála, vyčnívající z mnoha, vlnících se více barevných horizontál. Nepříjemný, nepřirozeně působící kontrast, probouzející strach zakořeněný kdesi hluboko v mojí mysli. Do vody ale dopadají dvě těla, ne jedno, a mě napadá, že tohle proklaté místo, si právě vyžádalo svoje první oběti. Vyděšeně zpoza kmenu ke kterému se přitisknu, sleduji jak Chelsea mizí pod zrádnou tmavou vodní hladinu a nesourodá, černá vodní masa, prudkého potoku ji pohltí, hladina se nad ní uzavře.

„Kryjte se!“ od Bodieho nebo možná od Caleba, poslechnu do puntíku, skrčená v rámci své předešlé improvizace, za kmenem nejbližšího stromu. Co se to k čertu právě událo? Chelsea, šípy, protější břeh, stařena, voda, Chelsea, potok, stařena, šípy, nebezpečí… Moje mysl se zběsile snaží najít nějaké schůdné řešení téhle rovnice, o několika neznámých ale zcela marně.
Hlavně prosím nejednejte tak zbrkle jako s tím plotem, ohlédnu se po mužích výpravy, kteří už mají vytažené zbraně. Jelikož mám leda nůž u pasu, a co do boje na dálku, jsem pro tuto výpravu vážně velkým přínosem, zůstávám uklizená za kmenem svého stromu. Bodie bez váhání střílí, zatímco já ani nezaslechnu, na co se to s Calebem domlouvali. V duchu při tom, co to sleduji, proklínám znovu Henryho, tentokrát za to, že odešel s naší, no dobře, spíš svojí, zbraní: starou a dobrou opakovací Remingtonkou, se kterou bych mohla být téhle výpravě alespoň k něčemu platná. Třeskne první výstřel, a hnedle po něm další..

Vidím kousek pod sebou Yagiho, Edwarda a Kath, jak se na něčem domlouvají, ale přes střelbu a mírné zvonění v uších, si jen mohu domýšlet, co asi řeší. Nerozumím jim ani každé páté slovo. Dle pozice šípu, který ční ze stařenčina těla, je mi ale jasné, že naší staré průvodkyni už nemáme jak pomoci, takže předpokládám, že jde o Chelsea, nebo Evelyn, které jsou pod přímou palbou z protějšího břehu…

Okamžik pravdy

Ryhopský les
den první, odpoledne
Bodie, Caleb, Chelsea, Evelyn, Katherine, Vivian a Yagi

Bohužel šance na průzkum se rozplynou, jakmile nás stařenka rozpohybuje. Na svůj věk je podezřele čiperná, a hlavou mi stále vrtá otázka, zda je to jejím mýtickým původem či jen většinou života stráveným v lese. V tomhle lese. Vede nás snad ještě horší cestou, než jakou jsme přišli, nicméně to až tak překvapivé není. Očekávat od lesa, že cesta do hlubin bude příjemná, by bylo krutě naivní. No, mohlo být i hůř. S pohledem na okolní močály jsem rád, že nám dělá průvodce někdo z místních. Ať už to "místní" znamená cokoli.

Pár hodin, během kterých zaženu hlad kusem sušeného masa a dorazíme k potoku. Nezdá se mi, že by se ten potok kolem kterého jsme šli předtím byl právě tady, ale můj orientační smysl zůstal někde na hraně lesa. Možná u toho přestřiženého plotu. Vědma bez sebemenšího váhání leze do vody. Pohlédnu dolů na své boty. V hlavě si připomenu jinovatku. Tady v lese je o něco tepleji, ale promočené boty se mi nelíbí. Sednu na zem, odepnu krosnu a zatímco si zouvám boty sleduji, jak se ostatní chystají brodit.

Zdánlivou idylku naruší Katherine hlas a hvizd šípu. Můj pohled okamžitě sletí ke Calebovi, ale ten je v tom nevinně. Tedy pokud neumí střílet do kruhu, protože naše průvodkyně padá postřelena do vody. Téměř bezhlesně. Následuje další výkřik a jen sleduji, jak Chelsie padá hlavou dolů. Zmrznu. Dlouhé sekundy jen slyším jak mi srdce začíná bít na vyšší a vyšší obrátky, vnímám rozkazy hlavy k pohybu, ale pohnout se nemůžu. Okamžik pravdy. Projde mi hlavou. Tentokrát nezaváhám, nezmrznu, teď ne. Přesvědčuji sám sebe a ztrácím drahocenný čas.

Netuším, jak dlouho to trvá, ale konečně prvotní šok odezní. Mé tělo je konečně moje a já ho můžu donutit k pohybu. "Jdu tam." Odpovím Calebovi. Druhou botu strhnu z nohy, a nechám jí ležet vedle té první. S jednou ponožkou stále na noze se rozbíhám kupředu. Zastavím u břehu jen tak tak, málem do potoka sletím sám. Katherine skočila do vody a snaží se Chelsie zachránit. Ta má zachycenou nohu o kořen pod břehem. Klesnu na všechny čtyři a pokusím se sáhnout skrze kořeny a nohu jí uvolnit. Případně jsem připraven podat Katherine (či Yagimu) pomocnou ruku, až se bude sápat z vody ven. A pokud bude potřeba, můžu se chytit některého kořene a spustit se do potoka za Katherine.

V ohrožení

Ryhopský les, Koljušák
Zejména Kath a Chelsea

Po několika hodinách šlapání s batohem na zádech ve stopách staré ženy jsme dorazili k potoku - už od toho obskurního rituálu u menhiru jsem tušil, že se něco stane. Že se něco posere... Ne že bych byl typ, co věří na předtuchy, ale občas ve mně zarezonuje cosi, co nedovedu popsat jinak než jako tušení průseru...

To nabylo jasnějších kontur, když nám zastřelili naši průvodkyni a korunu tomu následně nasadil Chelsein pád do vody, když ji zřejmě vylekal zvuk šípu.

"Chelsea!" zařvu, hned jak vidím, jak jí sjede noha, a pak mi najednou zmizela pod hladinou následovaná Evelyninými brýlemi. ...Jako kdyby jí moje řvaní mohlo nějak pomoct. V první chvíli jsem se totiž lekl, že to taky koupila, ale když se na okamžik objevilo její tělo nad hladinou, ulevilo se mi, že jenom sklouzla a teď je vlečena proudem.
Vrhl jsem se na břicho, abych tvořil co nejmenší terč v touze ji vytáhnout, ale ze břehu na ni nedosáhnu a navíc je zřejmě o něco zakleslá na dně. Do říčky spadne pár dalších šípů, tak se raději stáhnu za pařez a po krátké výměně s Kath, která se zřejmě nejdřív pokouší o totéž a teď z báglu vyndá provaz, souhlasím, že ji budu jistit. Kolem kostnaté ruky si omotám kus lana, který mi Kath hodila a jeho konec uvážu pro sichr i za ten pařez.
"Honem!" popoháním ji, protože blonďatá hlava není nikde vidět a na to další radši ani nechci pomyslet.

"...Někdo by nás měl možná krýt... Ve filmech to většinou funguje," křivě se usměju, jako by teď byl čas na fórky. "...Doufám, že už jim došla munice, nerad bych, aby trefili ještě nás...," pošoupnu si volnou rukou brýle na nose a hodím hlavou ke Koljušáku. "Tak jdem na to, Kath!" Nervózně sleduji, jak je ve vodě Chelseino tělo otloukané o kameny, to vůbec nevypadalo dobře...
"Držím, tahej!"

Do všeobecného zmatku zaregistruji štěknutí Bodieho Enfieldky a natahování Calebova luku. Cuknu sebou - doufám, že nikdo další už tady neumře. Byl to odporný pocit, nastavovat se jako možný další terč, byl jsem čím dál nervóznější, navíc Chelsea se stále neobjevovala - jak dlouho to asi člověk může vydržet pod hladinou (patrně v bezvědomí) a neutopit se? Sevřu provaz pevněji, aby se mi netřásly ruce - samozřejmě zimou... Teď je to jenom o štěstí, ale nebylo mi úplně dobře z pomyšlení, že jsme možná na dostřel, tedy v tuhle chvíli riskovala především Kath, když lezla do vody a tam někde pod hladinou taky Chelsea, z niž jsme občas zahlédli kus nohy nebo trupu...

Zrovna když jsme si tak začínali rozumět. Při pomyšlení, že bych ji mohl ztratit, se ve mně jakoby něco utrhlo. Něco mezi klubkem ledového strachu a odporným soustem, které se slizce svíjí na dně žaludku a tíží, jako kdyby člověk polkl kus betonu a teď nemohl tam ani zpátky.
Zdálo se mi, že se těch pár vteřin natáhlo jako žvýkačka a že se snad ve vodě kromě ustavičného proudu už nic nehýbe, kde je, sakra, Chelsea?!
Moje tvář nikdy nepobrala příliš barvy, ale teď by se ve mně nejspíš krve nedořezal.

Hra na hrdinku pod palbou

Ryhopský les,
listopadová středa, odpoledne, sychravo

Když Vivien započala své vyznání, přivinu ji k sobě ještě více. Má reakce na její slova je nicneříkající. Hmm, tak ho zkusíme najít. Asi bych si měl časem ujasnit, nakolik se v životě Viv chci angažovat. Ale dokud někoho v lese opravdu nenalezneme, není třeba to nějak extra řešit. Půjdeme. Rozhodnu za oba, když dokouřím.

Když se vrátíme k ostatním, jdu mlčky v čele, hned za babkou, pohroužen jen ve své myšlenky. Brod je však rychle zažene. Něco je špatně! Vlastně toho bude víc. Jsme na špatném břehu, a mé instinkty křičí: PAST! Zpátky, kryjte se! Štěknu, spolu s Kath i Calebem. Sám zastavím poblíž mohutnějšího stromu. Pak se najednou stane hned několik věcí. Zadrnčí šípy, Stařena padá mrtvá. Strhnu pušku, kryju se. Jakmile uvidím cíl, vypálím jednu, dvě rány. Je to reflex, snad i někoho z útočníků zasáhnu. Primárně chci opětovat palbu, aby nepřítel poznal, že taky umíme kousnout. Che padá nešťastně do vody, podle pohybu je v bezvědomí, dost pravděpodobně mrtvá. Kath si chce hrát na hrdinku. Zalez! Křiknu na ní. Škoda, že nejsem blíž u ní, poslal bych texasanku bez pardonu k zemi pažbou. KRÁVA! Břeh je kluzký, stejně jako dno potoka, koleduje si tak jen o šíp, pád do ledové vody, či o obojí. Vystoupím víc z krytu, připraven se okamžitě stáhnout, jakmile zahlédnu nějaké oči, vypálím. Snažím se nalákat střelbu protivníků na sebe. Případně zkusím zabít jakéhokoliv lukostřelce, který se pokusí vystřelit. To je tak jediné, co můžu pro Kath teď udělat. Lyn si příliš nevšímám, pokouší se lapit masku dál po proudu, čímž by nemusela být ohrožena, protivník evidentně chrání brod. Calebova slova přijdou až po úvodní střelbě. Sám nehodlám plýtvat zbytečně municí střelbou nazdařbůh. Úder jsem vrátil, to bylo to podstatné.