Na ráně

Všichni ze skupiny,
hlavně Edward, Bodie, Yagi, Kath a Lyn
Ryhopský les, u potoka,
na dostřel nepřátel
středa, listopad, nějak po poledni.

Očima skenuji okolí, jako bych snad mohl další možné nebezpečí odhalit dřív, než vyplaší další hejno černých ptáků, které nám se šustěním křídel prchá po obloze nad hlavou do dálek. Po krátkém dostaveníčku, se vrací Viv s Bodiem, a skupina zas pohromadě, se rozchází do údolí. Přemejšlím nad tím, že bych si zapálil další cígo, ale při vzpomínce, na to jak Evelyn nakrčila nos a štítivě se ode mne držela ve stodole dál, to neudělám. Navíc, proč hulit jak komín? Cíga se můžou hodit později, jako vzpruha, nebo až bude mít někdo nervy na pochodu. Zapálit si, je taky dobrej způsob, jak někomu aspoň na chvíli zavřít zobák, nebo se oddělit od ostatních a mít chvilku klid. Takže, cíga si asi budu šetřit. Nejspíš vyzním jako debil, ale dokud jdem spořádaně za babčou cejtím se bezpečně. Jak ta ovečka ve stádu, který vede pastevecká kólie. Tu a tam, mi v periferním vidění proskočí nějaký pohyb, ale nic co bych sám sobě nevysvětlil jako věci, které se od tohohle podivného místa, a taky od mý vlastní hlavy, dají čekat.
Skoro dvě hodiny už se tu motáme, jak nudle v bandě, a když se s velkou slávou domotáme k potoku, poměrně rychle se ukáže, že jsme se domotali k špatnýmu břehu. Jak je to do hajzlu vůbec možný, ptám se přitom sám sebe v duchu. Vždyť jsme nikde nepřebrodili! Jak jsme se dostali na druhej břeh, než na ten, na kterým máme bejt? To je tady nějakej zkurvenej meandr, nebo to oteče kanálama? Budem to muset přebrodit, ale do toho se mi vůbec nechce, a tak na chvíli zastavím na chvostu skupiny, a odložím bágl ze zad, zapírajíc ho o kmen nedalekého stromu, u kterého stojím, zatímco cesta kterou babča neohroženě a sebejistě kráčí, směrem k ledové vodě, do které se taky bez zaváhání pustí. Se asi od mládí otužovala, nebo nevim. Do tý studený tekoucí vody, se mi vůbec nechce. Zkrátím si popruh od toulce aby šípy zůstaly v suchu, stejně jako toulec, a když sahám po luku, abych si ho pověsil na rameno, tak abych ho kdyžtak mohl držet nad hlavou, kdybych se z brodění, zásahem nějakýho kluzkýho šutru stalo plavání, mohl luk zvednout a udržet ho v suchu. Nechce se mi zbraň pouštět z ruky, zvlášť protože, se mě najednou chopí jakási divná předtucha, abych to rozhodně nedělal. Jako bych cítil, jak se mi v zátylku ježí vlasy.

Nebuď debil, Calebe, říkám si při tom, a ono divné mrazení v zátylku, přisuzuju nějaký svý, doteď nepoznaný pověrčivosti. Už se pomalu skláním, abych si zul boty, a následoval příkladu stařešiny, vstupující do potoka, když v tom zaslechnu velmi známý, a nezaměnitelný zvuk, drnčení tětivy. Zprvu nevidím, koho a kam šíp zasáhl, ale v okamžiku, kdy babča zavrávorá, je mi to jasný.
„Kryjte se!“
Houknu jen na lidi kolem sebe, sám se při tom stáhnu za kmen nejbližšího stromu, odkud tu a tam vyhlédnu. Stařešina rozhodí rukama, dredy se jí rozletí kolem hlavy, a aniž by vydala hlásku, padne obličejem na před do vody. Tohle není dobrý.
Zhlédnu dolů po svahu po ostatních luk už v ruce, zatímco druhá ruka nahmatá letky šípu, který sevřu mezi prstama, a jen ten dotyk peří na prstech mi dost zklidní. Očima při tom pátrám, odkud šíp šel, a jestli nezahlídnu nějakej pohyb, ať už střelce natahujícího tětivu k dalšímu výstřelu, nebo rovnou další letící šíp.

Ostatní ze skupiny reagují na první dobrou podobně vyplašeně jako já, vidím Kath jak taky mizí do úkrytu, a zahlédnu i prudký pohyb dole při břehu, kde byla Evelyn s Chelsea. Zrzka se málem skácí do potoka, ale nějak to ustojí. Blondýnka už nemá takový štěstí. Takže, po stařeně, další dva lidi, co jsou na ráně. Do psích prdelí, tohle je na hovno.
„Vypadni od tama,“
zavolám na Evelyn, která má aspoň tolik rozumu aby se sehnula. Znovu vzhlédnu k protějšímu břehu, sledujíc jak potok před sebou, tak případné útočníky, luk připravený v rukách, ale pro jednou není na koho mířit. Jen bych tu teď plejtval šípama. Útočník, nebo taky útočníci, se stáhli, zůstalo po nich jen spousta stop v příkrým a bahnitým protějším břehu.
Zůstanu proto za zbytkem skupiny, s lukem připraveným a založeným šípem. Já a Bodie jsme jediný co mají zbraně na dálku, nechce se mi luk odkládat, a pokud budem sestupovat po tomhle rozbahněným svahu, rozhodně budu muset, pokud si s ním sám sobě nechci vyrazit zuby.

„Edwarde? Yagi?“ kejvnu na dva další chlapy ze skupiny, vážně se mi nechce pouštět luk z ruky, ale taky vím že hrajem o čas, pokud můžem pomoct aspoň někomu, je to nejspíš Chelsea… V rychlosti Reakce mne ale předběhne Kath, která je připravená jít dolů.
„Ede? Chceš jít jistit, nebo budeš mým druhým párem očí?“
Možná bude lepší, když lano, na kterým se Kath plánuje pro Chelsea spustit, budou jistit dva lidi. Pro jistotu. Břeh se svažuje a je kluzkej.
"Bodie, když něco uvidíš, dej mi znamení, než budeš střílet."
Oslovím pak Bodieho. Za prvý, civilisti se budou motat do rány. Za druhý, radši bych případný další útočníky vyřídil lukem, ne Bodieho Enfieldkou, zatím na mě tohle celý přepadení působí spíš jako hájení území nějakou hlídkou. Pokud tu hlídku odprásknem, výstřel se ponese do okolí a mohl by přilákat další hlídkaře. A víc hlídkařů, by mohlo znamenat víc problémů pro nás.

Šmouhy a strach

Ryhopský les, u potoka
První den na výpravě,
listopad, středa, někdy po poledni
Omnia nebyla špatný nápad na hudbu...

Kompas je marný a GPS jakbysmet… nečekala jsem nic jiného, přesto zkusím značku pro kromlech zaznamenat alespoň přibližně a cestou dál počítám kroky a sleduji slunce, abych později, až to zafunguje mohla být o něco přesnější.
Rozhodně nechci tvrdit, že se díky téhle mapě neztratíme… To by byl příliš velký optimismus. Provázky jsou spolehlivější.

Cesta lesem pokračuje poměrně v klidu a elán stařence nelze upřít. Jen škoda, že není příliš schopná komunikace. Vypadá, že se tu vyzná a její konzultace ohledně mapy by se hodila.

Dostáváme se k potoku, což je malá výhra. Radostný pocit zmizí hned, jakmile vidím proud vody a nevěřícně se zadívám na všechno, co mám k dispozici - potok, mapa, kompas, GPS, slunce, Bodie, mapa, potok….
”Cože?!”
Utrousím nechápavě a srovnám si brýle. Vidím dobře. Bohužel, nejsem jediná, kdo si všímá, že je něco špatně. Katherine před chvílí zkoukla svou verzi mapy a teď vyjádřila své obavy nahlas.
”Jo, není.” Dám jí neurčitě za pravdu. ”Jak to, že jsme na druhém břehu? Je možné, že bychom ho překročili a nevěděli to?”
Mluvím tak napůl pro sebe, napůl k mapě a napůl k Bodiemu.
Když jsem se posledně motala u svatyně, měla jsem podobný pocit, že k ní přicházím z nelogického směru, ale… Myslím, že jsem tam spíš chodila v prapodivných kruzích než co jiného… tohle… je něco zatraceně jiného.

Přemýšlím nad přírodními zákony se kterými si Les nejspíš větve neláme a snažím se znovu si v hlavě projít naši cestu s pohledem do mapy.
Tohle je špatně… Když se ztratím sama budiž, ale nechci tu ztratit dalších sedm lidí…
Tohle se mi ještě nestalo, ale je pravda, že se mi nestala spousta věcí a přemýšlet o tom mohu i cestou dál.
Podle stařenky budeme muset brodit, což je očekávaný verdikt, takže sklidím desky s papíry do brašny a zajistím brašnu proti promočení.

Nechoďte tam… Stůjte…
Zazní mí v hlavě hlas Katherine, ale prvních pár vteřin mi nedochází, na co nás tak zoufale upozorňuje, dokud mě rychlý sled událostí nestrhne do děje A to doslova a do písmene.
Šplouch těla a nadávky, tak tak zvednu hlavu, abych viděla poslední ostrou věc, kterou mé oči v tuto chvíli mají možnost vidět - Chelseinu letící ruku. Brýle řekly “žbluňk”, což k mému zoufalství uslyším i přes rozruch kolem.
Alespoň se pokouším chytit rozmazanou Chelsea, ale místo toho chytím vzduch, konečky prstů škrtnu o bundu a pak blonďatá šmouha mizí pod hladinu.
Do hajzlu, do hajzlu… kruci!
Jestli mě do teď jímala drobná nejistota ohledně mapy, tak teď se do mě zakousla naprostá panika.
Takže, nic nevidím, Chelsea se topí, jsme na něčí mušce a já mám jen nůž. Téhle skupině jsem opravdu přínos za všechny prachy…
Udělám pár nejistých kroků dál od břehu, abych tam nezahučela taky a najednou mé oči něco zaostří.

Strom. Jedle. Dobře, to by nebylo tak podivné, stromů je tu hodně, nějaká nejspíš také, ale co ta dívka? Maska… Ta maska! Je důležitá...
Můj pohled mimoděk následuje plující tělo. Stařena… ‘Uvidět stařenu v Zemi’... Nádherná, nebezpečná, potřebná… Nutná…

Znovu vidím jasně tak akorát neostré barevné šmouhy a podle barevnosti identifikuji jednotlivé osoby. Co to bylo? Dobrá otázka, ale pocit, který to prapodivné vidění po sobě zanechalo mě nutí jít vylovit masku uvězněnou mezi větvemi. Střelci z protějšího břehu nejspíš vyčkávají, takže mám možnost si hrábnout do batohu pro náhradní brýle. Bez nich bych byla naprosto exkluzivní cíl.

Musím chvilku hledat, takže pokud by se situace změnila a my se stahovali pryč s šípy v zádech, chytnu se kohokoli, kdo bude zrovna po ruce, aby mě vzal někam do zákrytu. Pokud však střelci nehodlají naše řady dále zmenšovat a já zase vidím jasně, shlédnu situaci u záchrany Chelsea a pokud bych tam nebyla, co platná, vydám se uloupit záhadnou cesty zamykající masku. V případě, že by nebyla na dosah ruky, najdu dostatečně dlouhý klacek pomocí kterého masku přitáhnu k sobě.
Cestou se ještě, nejspíš marně, zahledím do potoka, jestli v něm náhodou nespatřím utopené brýle.

Kdo chtěl trochu adrenalinu?
všichni
Ryhopský les, sestup z kopce a Koljušák
den první
po poledni

Jakmile se stařenka opět dá do svižného pochodování, tak se jen rozejdu dále. Opět uzavírám skupinku, i když se zbytečně pozadu nezdržuju. Pokud se někdo hodlá táhnout jako stoletá mula s plným nákladem, tak ji s radostí přenechám poslední místo. Možná jen suše poznamenám, že zaostávat za skupinkou není dobrá volba, ani zvířata nezaostávají za svým stádem a pokud se tomu tak stane, tak většinou skončí jako svačina pro většího dravce.

Stařenka je nám průvodkyní a ochránkyní. Nejsem schopná říct proč. Ať už je to mytágo, nebo to není mytágo, ať už je to jen výplod naší fantazie, tak její ochranná aura je všude kolem nás. Znovu si prohlédnu své ruce, na kterých ulpěla červená barva. Starodávné rituály se starodávnými značkami, ten kámen přeci nemohla být jen halucinace. A pokud opravdu všechny ty menhiry jsou skutečné, tak to tak i tak naznačuje, že tu musela v nějaké době žít velmi prastará kultura, která se s naší anglickou civilizací ani nepotkala.

V dálce uslyším šumění potoka. „Koljušák.“ Poznamenám spíše pro sebe. Vytáhnu z náprsní kapsy Evelyněnu překreslenou mapu. Pozorně si ji prohlédnu. Jako mapa to vypadá perfektně, ale upřímně, vůbec netuším, ve kterém místě koryta potoka Koljušáku právě teď jsme. Jako by si les žil svým životem. Mapu schovám. Stejně mi nepomohla se zorientovat, natož mi říct, kde to sakra vůbec jsme. Raději bych se měla soustředit na aktuální situaci, potok je potřeba přebrodit tak i tak. Kartografii raději přenechám zkušenějším.
Přebrodit potok nebude tak složité, pokud se na to půjde chytře. Ano, bude to studený, hodně studený zážitek, už jen podle toho, jak je potok nádherně průzračně čistý, ale s notnou dávkou opatrnosti bychom se na druhou stranu mohli dostat vcelku rychle.

Ve chvíli kdy stojím v blízkosti potoka, tak mě zamrazí. Zvednu oči k protějšímu břehu. „Něco tu není v pořádku.“ Ohlédnu se na Bodieho, u kterého snad hledám pochopení, či vyvrácení mého pocitu nebezpečí. Obrátím znovu pohled k druhému břehu a skenuji jednotlivé stromy. Nic. A přesto jako by tam byla celá armáda. Stáhnu se na strategičtější pozici ke stromům, kde bych se případně mohla velice rychle schovat a stáhnout ještě někoho sebou do úkrytu.
„Nechoďte tam…“ Zadívám se na stařenku, která si to štráduje přímo do potoka. „Stůjte…“ Moje slova na ženu nemají žádný vliv. A já si začínám připadat jako největší blázen ze všech. To to nevidíte? Necítíte? Doopravdy mi hráblo? Lidi?!

„Kurva!“ Ozve se ostrá hlasitá nadávka z mých většinou vcelku milých úst. Pár sekund jen zírám na šíp, který trčí ze stařenčiného těla. A to ještě není vše? Vážně jste si mysleli, že zůstaneme jen u jednoho problému se zastřeleným mytágem? Chyba! Ve studené vodě rázem mizí i blonďatá Chelsea. „Do prdele!“ Když už nic, tak aspoň ulevím nervům.
Chvíli zkoprněle dál sleduji, co se děje přede mnou. Opravdu jen jsem omráčená hrůzou, nebo intuitivně sleduji dráhu šípů, abych zjistila, jak moc nebezpečí nám hrozí při záchraně tonoucího? Sama nevím, ale doufám, že pro ostatní vypadám aspoň trochu při smyslech. Co když z nějakých zvláštně mystických důvodů nemůžou přestřelit na druhý břeh?
„Yagi…“ Shodím ze zad vlastní krosnu, následuje bunda i mikina, která dopadá na zem. Přeci jen ráda bych měla něco nemokrého a relativně teplého na převlečení, až mě budou skoro tonoucí tahat z té proklatě ledové vody ven.
Z boku batohu vytáhnu úhledně zamotaný provázek, není to ani horolezecké lano, ale ani obyčejná šňůra na prádlo. Prostě modře zbarvená multifunkční šňůra vhodná pro všelijaké činnosti a potřeby v přírodě. Provázek si obratně uvážu kolem pasu a zkontroluju, jestli drží, druhý konec předám do rukou Yagimu. „Bude se ti hodit, až mě budeš tahat ven…“
Zadívám se znovu na Koljušák. Fajn. Když si chceš hrát na hrdinku, tak přece neutečeš v poslední sekundě. Sundám si boty i s ponožkami a opatrně sklouznu do potoka. „Zima… Sakra…“ Velmi opatrně se pohybuji proudem. Nohy tak akorát od sebe a čelem k proudu. Udržovat rovnováhu a nenechat si nohy podtrhnout. Naštěstí Chelsea není úplně daleko od břehu.
Když konečně dosáhnu jejího bezvládného těla, tak se ji pokusím nadzvednout nad hladinu div, že neskončím na zadku. Kruci. Musí být někde šprajclá. Ruce má volné. Noha. Ta druhá než trčí ven, bych tipovala.
Pustím se do vyprošťování, pokud se zadaří a neskončím v potoku taky, tak pokračuji v záchranné akci a začnu přesouvat tělo na břeh.

ATMOSFÉRICKÉ VIDEO S PONĚKUD SEKAJÍCÍ SE HUDBOU, KDYBYCH CHTĚLA BÝT TROCHU HNIDOPICH

Zatímco se Bodie s Vivian zdejchnou do nejbližšího křoví, aby tam popustili uzdu svým potřebám, Edward zkoumá menhir se spirálami a kreslí si jeho polohu do Jakeovy mapy, Evelyn zřejmě dosud kroutí hlavou nad akrobatickými kousky ručičky od kompasu, o GPS ani nemluvě, Caleb scanuje okolí očima a Yagi s Katherine se špičkují. Chelsea se dole ve svahu od dění u menhiru viditelně distancuje a vytáhne raději svačinu, protože životosprávu nelze zanedbávat ani na výpravě!

Znovu na cestě stařena pošťuchuje pomalejší z vás dopředu a nutí tak do stále rychlejšího kroku. Na svá léta se zdá být neuvěřitelně houževnatá... Ještě chvíli setrváte na úbočí kopce s menhirem, ale čím hlouběji do údolí sejdete, tím víc to kolem páchne močálem a vlhkou práchnivinou – a taky nemytým stářím – dokud se táhnete za svým (pravděpodobně) mytágem – bezzubou starou vědmou s vraními kostmi ve slepených vlasech. Dokud jdete za ní, cítíte se ještě relativně orientovaní a překvapivě v bezpečí.

Jen tu a tam se vám v periferním zorném poli mihne cosi jako stín, ale nic konkrétního už se neukáže. Rozhodně ne, dokud nepřekročíte potok.

Když se za pomoci tajemné babky po hodině či dvou motání se v křoví konečně dostanete ke Koljušáku, radostí se vám chce smát...

Koryto potoka je bahnité a kluzké, ale pod hnědými spoustami třeskutě ledové vody je skryto i množství ostrých kamenů, o čemž se záhy přesvědčíte na vlastní chodidla – pokud se tedy vůbec rozhodnete vstoupit do dravého proudu (od pouhého pohledu ze břehu zcela jistě podtrhávajícího nohy při každém kroku). O balvany pod hladinou se lze snadno zranit, ale v ostatních ohledech potok nevypadá hlubší než do půli stehen dospělého muže. Dál se po tomto břehu pokračovat nedá, je nutné Koljušák přebrodit. Jen při té myšlence se do vás dává zima.

Skrz husté mlází na druhé straně potoka není nic moc vidět kromě rozbláceně svažitého mokřinného povrchu strmě se svažujícího k vodě – pro dvounožce pěkná klouzačka! O něco dál už začínají močály...
Stará žena nepovědoma nebezpečí jako první vklouzne do vody s výrazem silné teplotní nepohody. Co to teprve bude pro ty z vás, kteří nejsou uvyklí krutým přírodním podmínkám! Vtom odněkud zadrnčí tětiva a hvízdavý zvuk šípem protínaného vzduchu vás švihne do tváří!
Téměř němý sten staré ženy rozhodí její okostěné dready do všech stran...

Chelsea sebou leknutím trhne – nebezpečně blízko vody, noha jí uklouzne, zašermuje rukama kolem sebe v chabém pokusu udržet rovnováhu a zachytit se vedle stojící Evelyn – jediným výsledkem však je, že jí jenom v panice nechtíc strhne brýle do potoka a blonďatá hlava medičky zajede do tůně pod vymletý břeh. „Pomóó..glg!“ zaječí zoufale Chelsea, kterou s sebou strhne proud, zašprajcne jí nohu o kořání pod hladinou, načež začne polykat vodu – ta rázem umlčí její výkřik. Ještě bojuje, ale… Uklouznutí, pád do vody, pak dostat ostrým kamenem do spánku – a to bude jen jeden z mnoha způsobů, jakým lze v lese najít smrt...!

Když brodící se stařena náhle uprostřed Koljušáku zcepení, začnou ti labilnější z vás v koutku mysli pociťovat mrazivou hrůzu, že cestu domů už možná nikdy nenajdete…

Dívčinu dráhu ponoru ve zprudka se valících spoustách hnědé vody sleduje několik polodivokých očí z nedalekého křoví na protějším břehu. Čeká ji stejná smrt jako stařenu, nebo se dřív utopí...?
Její tělo zvláční jako hadrová panenka, když dostane do hlavy o šutr na dně a ztratí vědomí. Zatímco je otloukána o kameny, její noha uvízne mezi kořeny pod vaší stranou Koljušáku, což je tak trochu štěstí, protože jinak by ji čekal podobný osud jako mrtvolu té staré vědmy, kterou s primitivním šípem v zádech zvolna odplaví silný proud a vám zatrne v zátylku.

„Chelsea!“ zařve Yagi a ruce zašmátrají z podemletého břehu po topící se dívce… Podaří se ji někomu z vás vytáhnout z vody? A má taková hurá akce vůbec šanci vyjít...? A navíc, je ještě Chelsea naživu, aby to mělo nějaký smysl...?
Zasviští další šípy, ale nikoho dalšího netrefí a ani hranici vašeho břehu nepřesáhnou. Zatím…

Půlměsíci podobná maska staré vědmy přejede mrtvý vrásčitý obličej vyvrácený k nebi, na okamžik se na něm zastaví, načež ho opustí – tentokrát nadobro – vyplave na hladinu, a pak po ní dál poskakuje lehce jako korek do klidné zátočiny nahnilých větví, které tam dřevěnou tvář uvězní, dokud ji někdo nevyloví.
Dívá se na vás tu jednou, tu druhou ze svých dvou tváří (z nichž už se dávno smyla červeň hlohu), protože masky jsou pozoruhodné tím, že mají svou vnitřní a vnější stranu a ty nikdy nejsou stejné...

Se stařenou jako by umřela i cesta. Za ohybem potoka se reliéf vnitřního Lesa změní v takřka jednolité neprostupné pichlavé křoví a tam, kde byste čekali poklidné pokračování vodního toku, je hradba naplaveného dřeva, kterou lze možná podplavat (jak se právě mimoděk podařilo mrtvole staré vědmy), ale přelézt sotva. Břehy potoka tu rozmělňuje stojatě páchnoucí močál, který se k vám táhne mírně svažitým úbočím z druhé strany, než jste sem přišli.
Les mlčenlivě přihlíží, jen občas se větvemi prožene vítr. Ti na druhé straně čekají - zcela jistě se založenými šípy na tětivách…

Chelsea je zmítána proudem s groteskně vyvráceným chodidlem bez boty a prozatím vzdoruje všem snahám o záchranu. Očividně je v bezvědomí (ne-li hůř). Bude to chtít asi víc než jedny ruce… Jestli to tedy s nepřáteli na druhém břehu vůbec půjde.
Nad ryhopským lesem se vzneslo hejno vran. Osud starou ženu konečně dohnal. Krvelační ptáci sledují její tělo, dokud nezmizí pod hradbou naplaveného dřeva. Je zima a na protějším břehu se sešeřilo...

______________________________________________________________________________
=>Slibuju, že tohle je poslední dlouhý post, další už budou určitě kratší. :)

Ohradník a brána

Ryhopský les
den první, poledne
Bodie, Caleb, Chelsea, Evelyn, Katherine, Vivian a Yagi

Vivianne a Bodie mi vykouzlí na tváři úsměv. "Ohradník, jo to je přesné." Definitivně rozpojím drát a schovám Ohradník do krosny. Příležitostí bude víc než dost. Bodie nezklamal a chopil se velení, což je přesně to, v co jsem doufal. Teda chopil vedení, krásně a stylově nechal vedení na stařence, která nás začala vést směrem k kromlechu. To, že z ní vypadne použitelná anglická věta mě jen utvrzuje v tom, že moje dosavadní snaha byla úplně zbytečná. Gratuluji Ede, nechceš příště ozkoušet něco exotičtějšího? Slyšel jsem, že mezi Anglickými lesními domorodci je v tomto ročním období Mandarýnština v kurzu? Třebaže šetřím dechem a celkově mi zrovna dvakrát do řeči není, proud podobných myšlenek jen stěží zastavím. Naštěstí nejdeme daleko.

Stařenka nás vede vzhůru a dolů, dokud nedosáhneme pomyslné brány. Skryté brány, podle toho, jak dokonale jsme jí přehlédli. Na tohle se snažila upozonit? Znovu si zkusím vybavit tu její gestikulaci. Čára, přes ní větev, zlomená větev. Takhle zpětně bych to v tom možná našel, ale to asi jakoukoli zprávu. A cestou k bráně se mi vjemy náhle rozšíří. Normálně bych asi něco řekl, ale fakt nechci Katherine ani Bodieho podporovat ve škatulce blázna, kam se pozvolna po boku Yagiho a Vivian řadím. Bezhlesně pozoruji, jak spirály na menhiru zapulzují, jak se zatočí. Rozechvěl se celý svět nebo jen já?

Vědma začne vykonávat rituál. Předá oběť, snad čtyřem strážcům světových stran, hlínu a krev z bobulí. Chtěl bych se přidat, ale znovu jako tolikrát předtím mě zasáhne osten strachu. Mám strach zahrávat si se silami staršími než je celá naše civilizace. Celý svět jak jej známe je jen malé zrnko popela unášené větrem. Jen malá, krvavá strouha, stékající po kameni. Po kameni, který tu byl dávno dřív než všichni mě známí předkové byli naživu a který tu bude i poté, co poslední zmínka o mé existenci bude ztracena. Jak bych na něčem takovém mohl zanechat svůj otisk. Jak by na něčem takovém... Mé oči sledují ten krvavý proud, dokud nedoputuje až ke kořeni menhiru. Kde jasně září Jackobova značka.

Mé oči zamrkají a mé uši si konečně všimnou, že hluk, ono hučení které se mísilo s hlasy ptáků je pryč. Téměř děsivé ticho, které samozřejmě naruší Bodie. Volání přírody na mě naštěstí zatím nedolehlo. I když podle toho, jak následně odchází s Vivian, začínám mít obavy, že jde o jiné volání. Má mysl teprve teď sestavuje mozaiku toho, co se tu událo. Z nějakého důvodu Yagi moudré ženě nevěří. Z nějakého důvodu vrchní skeptik Katherine napravuje jeho aroganci. Sám nevím, co si o tom myslet. Naštěstí to zatím není důležité.

Klesnu na kolena a zblízka si prohlížím značku. Není výrazná, ale jednoznačně ji poznávám. "Proč? Čekal, že ho budu následovat? Také se setkal se stařenkou? Kam šel dál?" Zatímco ostatní jsou zabráni do hovoru o pověrách, vytáhnu z batohu papíry a nalistuji mapu. "Bloody hell." Přesně v místech, kde teď jsme je mapa nečitelná. Takže tu byl, ale nemám žádný opěrný bod. Díky bohu za Evelyn a její kartografické schopnosti. Poznamenám si "Menhir brány" i kde je značka vůči Kromlechu. Třeba to později může být důležité. Pak vstanu a zadívám se na ostatní. Budu se držet skupiny stůj co stůj, ale ten Kromlech nahoře by rozhodně stál za průzkum.

Menhir

Ryhopský les, kromlech
První den na výpravě,
listopadová středa, po poledni

Oplatím Vivien úsměv, když si přebírá zelené klubko. Zrovna to jsem brala jako nouzovku, kdybych měla nedostatek, ale proč ne. Vidět by to snad být mělo.
Vzpomínám si, jak jsem použila provázek na značení poprvé. Tehdy jsem měla obyčejný a jen na případnou nouzi kdyby byl na cokoliv potřeba a nakonec z něj bylo hotové Ariadnino klubko a já si připadala jako mocný Théseus… V ženském podání…

Posbírám si věci, kreslící potřeby zase uložím do brašny přes rameno a vyrazím za Bodiem, který stařence předal vůdčí post celkem humorným způsobem. Aspoň s někým je schopná se nějak dorozumět… Jsem za to opravdu ráda.
Vivien zaujme místo ve vedoucí trojici, já zprvu byla spíše mezi posledními, ale jakmile se na cestě kopcem posunul Yagi s Chelsea za mě, končím uprostřed po boku Edwarda. Do řeči se na rozdíl od jiných nemám, jak Kath správně poznamenala - šlapat kopec a mluvit je dost náročné i pro trénovanější jedince.
Pozoruji okolí a Viv před sebou, jak pečlivě odpočítává kroky a poctivě značí stromy kolem. Díky její pomoci se na to nemusím tolik soustředit a je to mnohem příjemnější. Pro jistotu někde doplním i svůj mnohobarevný, který je výraznější, takže svou pozici příležitostně měním, ale snažím se středu skupiny držet jako své základní pozice do které se vždy vrátím.
Třeba jí to, že se soustředí na značení trochu pomůže být více v klidu.
Napadne mě na adresu Viv, při jejím dalším vázání zeleného provázku.

Stoupáme, stoupáme a najednou se stařenka zastaví a jde zase dolů.
Minuli jsme něco důležitého?
Napadne mě, když se vrací dolů, ale po trochu jiné cestě. Neujde moc daleko a zastaví se u hlohem porostlého menhiru a navíc vypadá nervózně z intenzivního krákání z vrcholků stromů.
Shlíží na nás mezi nimi i Hugin a Munin?
Napadne mě s pousmáním a pohledem zkoumám menhir. Už jsem pár takových viděla, takže si ho prohlédnu a chci si vytáhnout věci k zakreslení, když tu mě zaujmou spirály na kamenném povrchu.
Jako by mi někdo hnul zemí pod nohama, mám pocit takové vteřinové závratě. Točí se? Nebo mám zamlžené brýle?
Párkrát zamrkám, na chvíli si sundám brýle a zhodnotím, že zamlžené nejsou. Na to se podívám, co dělá stařenka s hložinkami. Podobné rituály jsem se svým bratrancem a sestřenicemi také vytvářela při našich dětských hrách, takže se společně s ostatními nechám onou směsí “označit”.

Znovu se zahledím na spirálu a mám pocit, že její nepatrné víření tam je stále. Fascinuje mě natolik, že ani nepostřehnu odchod Bodieho a Viv, nebo výměnu Kath s Yagim… Všechno to byly jen podivné zvuky na pozadí mé mysli, které tam sice proběhly, ale význam mi úplně unikl.
Mé pozorování trvá dokud jej stařena nezruší vetřením směsi. Vrány, které jsem do teď vnímala jako přirozený zvuk podzimu ztichly a spirála se jeví naprosto normálně.

Zvláštní… Kdyby tak byla schopná větší komunikace...
Tiše si povzdechnu a než se vydáme dál zkontroluji krokoměr. Čísla se tam zobrazují neúplně a ani nemusím vytáhnout kompas abych věděla, že se bude nejistě točit dokola.
Klasika…
Popojdu tedy pár metrů dál, abych měla skupinu na dohled a našla místo, kde se kompas zachová alespoň trochu normálně, podle čehož bych si mohla do mapy zaznamenat alespoň přibližnou polohu menhiru a o kus výše ležícího kromlechu. Pokud se skupina rozejde dál, následuji ji a opět se nasměruji do jejího středu.

Duchové všude kam se podíváš
všichni
Ryhopský les, kopec s menhiry
den první
poledne

„Och, dokonale jsi vystihl otrávený a ironický tón mých studentů na přednáškách… Málem bych už na něj i zapomněla.“ Ať už se snažím udržet vážný výraz sebevíc, tak se nakonec jen zasměju. „Ale k tématu pověrčivosti postmileniálního věku myslím nemám co říct, kdyby ses zeptal na život mezi Orang Asli v Cameron Highlands, to už bych se chytla možný daleko lépe.“ Ano, ano mohla bych si odpustit to zbytečné vytahování, kde všude jsem byla, ale možná jim konečně dojde, že to s nimi myslím dobře a nechci je pouze profesorsky poučovat. Orang Asli do teď věří v animismus, což je jednoduše to, že se bojí zlých duchů a modlí se k těm dobrým. Chování jejich šamanů je velice podobné tomu, co nám tu předvádí právě stařenka.

Bez řečí nechám Yagiho, ať se trochu otře o mé červené dlaně. „Věř mi, že před daňovým přiznáním tě neochrání ani svěcená voda.“ Uculím se. „Ale před zlými duchy tohoto lesa by snad tenhle rituál pomoci mohl.“