Prostoj

totéž tamtéž

Olízl jsem papírek a s čerstvě ubalenou cigaretou v koutku úst jsem poznamenal: "Děkujeme doktorce Newman za podnětnou přednášku... a nyní dejme prostor diskusi na téma pověrčivost postmileniálního věku."
Načež jsem smířlivě a bez postranních úmyslů přejel prstem po hraně její načerveněné dlaně, abych se tak aspoň symbolicky přidal do party duchařů. "Doufám, že mě to uchrání všech budoucích pohrom včetně daňového přiznání," zazubil jsem se, zadýmil trochu okolní vzduch a posadil se na batoh k Chelsea.

Tajuplné rituály
stále všichni
Ryhopský les, kopec s menhiry
den první
poledne


Padlo veřejné rozhodnutí následovat stařenku. No uveďme to na pravou míru, Bodie prostě šel a zbytek se zbytečně nerozmýšlel a radši se vydal za ním a za ženou. Já se jim nijak nevysmívám, sama jsem se vydala prostě za nimi, ale je zajímavé, jak Bodieho duch na ostatní působí. Skoro půlhodiny tady řeší záhady světa a duchařské záminky stařenky a najednou když největší drsňák skupinky řekne: Jdeme! Tak všichni sklapnout podpatky a Jdou! Ale v každé skupince je potřeba mít někoho, komu zbytečně ostatní neoponují, a má přirozené vůdcovské postavení.

Sleduji, jak se Yagi postupně propadá z předních míst skupinky, až se mi prakticky zavěsí na paty. Do teď jsem skupinku zakončovala. Přeci jen, je fajn mít vepředu i vzadu někoho s rozumem na správném místě.
„Chtěl bys mě rozptýlit?“ Zasměju se a mrknu na něj. „Myslím, že by sis měl radši šetřit dech. Mluvit do kopce je vcelku náročná činnost a hrozně bere sílu.“ A teď vážně. Opravdu jste si někdy vyzkoušeli zapříst hovor s někým, když jdete do prudkého kopce a ještě s těžkou krosnou na zádech? Za pět minut už nemůžete popadnout dech a funíte jak lokomotiva se slovy, že to tomu druhému dovykládáte potom.
„Ale máš pravdu, za chvíli budeme mít určitě rozptýlení až dost. Tenhle les je prostě divný. Na tom se s vámi shodnu. Jen bych ráda přišla na to proč je divný. Co za tím stojí.“

Moje pozornost ulpí na pěkně rostlém hlohu jednosemenném. Rostlina, která roste po celé Anglii, ale ráda se vyskytuje právě v pralesích. Ano, pralesy nemusí být pouze deštné v Amazonii nebo mlžné v Asii, pralesy mohou být i smíšené lesy tady u nás ve středním pásmu. Prales totiž pouze znamená původní neovlivněný les. A přesně pro ten důvod tu jsem, Ryhopský les patří díky své pověsti mezi velmi zajímavé zakonzervované místa.

Ženu s ostatními následuji prakticky bez přemýšlení a teprve až se stařenka zastaví, tak se na ni se zaujetím zadívám. Žena začne provádět jakýsi magický rituál. Rozhazování popela kolem sebe může být jakési ochranné kouzlo. Nebo rituál na zahnání zlých duchů. Následné vytvoření krvavě rudé směsi z hložinek zase může znamenat, že se snaží před zlými duchy schovat. Pokud se tím potře, tak ji zlo neuvidí.
Všimla jsem si, že zrovna Yagi krvavou mastičku odmítnul. Když procházím kolem směrem ke stařence, tak zpomalím krok. „Starodávné rituály se neodmítají, mohlo by se ti to vymstít. Věřit jim nemusíš, ale měl bys je respektovat. Osobní zkušenosti.“ Zkusím kázání doprovodit úsměvem, aby pochopil, že je to opravdu jen dobrá rada a pak dojdu ke stařence a z jejich rukou přijmu trochu směsi. Zopakuji její pohyb a vetřu si ji do dlaní.

Ano, asi jsem si mezi ostatními udělala pověst naprostého neznaboha a nevěřícníka a totálního skeptika, ale mezi domorodci jsem strávila možná více času než oni všichni dohromady. Seskupení kamenů má pro stařenku určitě obrovský význam, ať už mu přikládá jakoukoliv pověst. Může to být brána do pekel, svaté místo, klidně i část země, kde sestupují mimozemšťané, potkala jsem se už s různými rituály, které byly od těch obyčejných až po ty pro nás civilizované bělochy šíleně směšné. Ale nikdy se je nesnažte těmto lidem vymlouvat, prostě je přijměte, jak jsou, pokud si nechcete dělat zbytečné problémy.

Mrknu na Bodieho s pobaveným úsměvem a kývnu. „Na záchod se chodí zásadně ve dvou. Já radši dám bacha na tuhle bandu duchařů, potřebují aspoň jednu osobu, která se drží při zemi.“ Pak ale na chvíli zvážních a hodím nenápadně očkem k Viv, aby Bodie pochopil, na co narážím. „A dejte si bacha. Pro jistotu.“

Proč jsme zastavili?

Ryhopský les, kousek pod kopcem
Kámen, mech, křoví
Středeční poledne


Když ta stařenka vylezla část vrchu (mimochodem velmi zdatně), ze kterého dramaticky čouhalo pár kamenů tvořících kdysi kruh, myslel jsem si, že se zbláznila. Nenaznačovala ještě před chvílí, že kromlech je fuj a hanba nám, jestli se tam vydáme?

Aha. Manévr na zmatení nepřítele, dobře. S batohem se mi nestoupá zrovna komfortně, takže není žádný div, když začnu zaostávat za čelem skupiny. Nechám projít všechny ostatní a pověsím se na paty Katherine, s níž se pokusím zapříst družný rozhovor.

„Možná mi to tak jenom připadá, ale řekl bych, že ti chybí trocha rozptýlení. …Ačkoli časem ho třeba bude tolik, že se nám všem ještě bude stýskat po klidných chvílích přerušovaných jen mým funěním a vrzáním popruhů batohu,“ ušklíbl jsem se a obhlédl přírodní scenérii, která se před námi otevřela.
Na záda mi přitom dýchala Chelsea, která se ode mě dneska ještě neodloučila. Možná bych se jí mohl trochu víc věnovat…

Po nějakém záhadném rituálu té staré dámy, součástí kterého byla i chvíle, kdy se nám všem pokusila pomazat ruce sajrajtem sestávajícím z jejích slin a ještě něčeho, co jsem se radši ani nepokoušel identifikovat.

„Popel z nekřtěňátek? Co přijde příště…?“ V tu chvíli mi to přišlo nekonečně vtipné…

Slušně, avšak důrazně jsem odmítl nechat se popatlat – přišlo mi to trochu k smíchu. Ano, jsem poměrně alternativně smýšlející jedinec, ale pořád taky vědec, který ve mně nad tím divadlem tak trochu kroutil hlavou.

„Něco, co by nás mělo ochránit? To je od vás milé, ale děkuji, ne!“ A s trochu nechápavým výrazem jsem sledoval, jak se k téhle šaškárně propůjčují ostatní – konkrétně Vivian a Bodie, kteří vzápětí zmizeli ve křoví pod záminkou močení, kde se bude patrně hrát nejstarší hra na světě Spočítejte nohy a vydělte dvěma.

Zaregistroval jsem, že Chelsea si po mém vzoru raději vrazila ruce do kapes. Nebyl jsem si jist, zda to udělala kvůli mně nebo kvůli sobě, ale na čáry a kouzla začnu věřit, až nějaká uvidím…
A nic na tom nezmění ani fakt, že se někdo začal motat kolem menhiru - snad ho nezačnou uctívat, proboha...?! Ano, ten les je zvláštní, ale přesto věřím, že ve všem lze nalézt nějaká pravidla, zákonitosti, důvody, proč se tak děje.

Možná jenom nemám dost víry... To je ale můj celoživotní problém, já vím.

Kdo se bojí, nesmí do lesa

Ryhopský les, den první,
poledne, sychravo, chladno
Bába, Bodie, Evelyn, Caleb, ostatní

Stařenka zdá se, na Bodieho reaguje nejlépe z nás všech, a reaguje na něj poměrně kladně. Jako by s jeho doprovodem opravdu souhlasila. Yagi se chytí naší diskuze, o elektrickém ohradníku a taktéž nesouhlasí s možností ozkoušet rušičku na živo, na stařenčině vrásčité kůži. Jsem ráda, že v tom nejsem sama. Zdá se, že poměrně záhy se pánská část výpravy, shodne na tom, že jít za babčou, bude nejmoudřejší. Yagi si jen pošoupne rázným gestem brýle po nose, a ozve se, připraven vyrazit. Ta jeho reakce, mi ve tváři vyvolá úsměv, sama ani nevím proč. Vydáváme se dál, zatímco Caleb přidává svou trošku do mlýna poznámkou o tom, že nebude nikde baletit, což moje koutky pozvedne ještě o kousek výš. Jen ta představa, Caleba, v baletních piškotkách, takových těch s růžovými stuhami, je skvělá. Když k ní přidám ještě vousy a luk na zádech, je málem k popukání.

„Velká škoda,“ povzdychnu si na oko ztrápeně, ale další úsměv vkrádající se do tváře mne prozradí.
„Zelená je dobrá.“

Usměji se pak v odpovědi na Evelyninu nabídku a zmiňované klubko převezmu. Minotaur a Labyrint, projede mou hlavou myšlenka, která mne až překvapí. Jako by nebyla ani moje. Není ale čas se nad tím pozastavovat, konečně se vydáváme dál, vedeni Bodiem a stařenkou, a opouštíme bezpečí mýtiny u čtyř dubů. Cesta jako by se sama od sebe, rozhodla nám shovívavě přímo před očima poodkrýt, a tak následuji náčelníka a babču, když se ohlédnu po ostatních, jen si v duchu odpočítám kroky od poslední značky, a u příslušného stromu, který je dvanáct kroků od toho předchozího, což byla tak odhadem vzdálenost, po jaké si stromy označovala i Lyn, obvážu jednu z nižších větví, barevným provázkem, který zajistím dvěma uzlíky.

Jdeme dál, co tucet kroků, to bavlnková značka. Zelený provázek má zvláštní barvu, na klubku působí nenápadně, přírodně, teprve přivázaná na tmavou kůru bezlistých stromů, se uměle rozzáří, přitahujíc pohled, málem křičíc, že sem do lesa nepatří. To je možná i dobře, pro zpětnou navigaci podle značky. Nebude moc uřvaná, ale všimneme si ji. Tu a tam mi to nedá a zas a znovu očima zkoumám stařenčinu tvář. Zdá se mi jako by ze spleti vrásek na její tváři, skrývaly něco víc, než jen časem bičovanou tvář. Nejsem schopná si ale ujasnit, co přesně.

Nad našimi hlavami přelétne hejno vran. Jejich krákoravý smích se rozezvoní tichem, a stařenku značně vyplaší. I já málem nadskočím, ne však kvůli krákavému neverr morre, které již po staletí inspiruje básníky. Nebo možná ano? Možná měl Poe pravdu, a krákání, je něco víc, něco co právě pro něj, znělo nikdy víc, a pro mne zní jinak. Ještě ne. Nikdy víc, ještě ne. Nikdy víc! Ještě ne… Kde se to vzalo? Jsem si docela jistá, že ta myšlenka není moje, sebevíc šíleně to zní, a nutí mne se nejistě rozhlížet, jako bych měla v zádech cizí oči. V zádech, po kterých mne pohladí nehmotná, ledová ruka. A nebo je to jen studený vítr, snaží se marně argumentovat zbytky rozumu. Ještě ne, co? Ještě ne, ale co, k čertu?

Kamenný kruh na kopci před námi, působí jako by tančil,…cože? Poměrně hořce, zalituji oněch lahviček, zapomenutých na nočním stolku. Vysazení léčiv, vždy konzultujte se svým lékařem, no tak to jsem taky nestihla… Moje hlava místo toho stíhá chrlit jednu děsivou postavu za druhou. Přesto jdu, jdeme dál. Obzor chrlí jednu děsivější scénu za druhou, nejdřív osamocený menhir, na horizontu kousek dál za ním, další kamenné sloupy. Suché listí, stejně jako ozdoby pletené ve stařeniných vlasech, křupou a chřestí. Suché listí, je to jen suché listí, a kdo se bojí nesmí do lesa, snažím sama sebe v duchu ujistit, označujíc hložinky, které babička otrhává, dalším kouskem bavlnky.

Stařenin rituál, obsahující nejspíš písek, či popel a rozžvýkané bobule, mne naprosto odzbrojí. Co to znamená? Zajišťuje si touto primitivní obětí bezpečný průchod? A průchod kam? Roztřeseně k ní vztáhnu dlaň a nechám se poznamenat přírodní barvou, vzpomínajíc na krev beránka, a egyptskou ránu, pobíjející prvorozené, znovu pociťujíc mráz jdoucí po zádech. Spirály vyryté do kamene, se roztáčejí, a v hlavě mi hučí, zatímco v uších mi píská. Tmavá šťáva, připomínající svou barvou krev, zatéká do vrypů na kameni, vrypů které jsou možná starší než naše civilizace, starší než sám čas tak jako ho známe a snažíme se měřit, a ony se zastavují.

„Potřebuje se někdo ještě vyvenčit?“
přeruší mé myšlenky Bodieho hlas.

„Cestou jsem se nejspíš třikrát strachy podělala…“ Chce se mi říct, ale hrdlo mám stažené strachem tak, že nevydám ani hlásku. Co se to tu děje, co se to tu k čertu děje. Připadám si jako v nějakém laciném hororu, v takovém tom momentu, kdy člověk sedí na gauči s miskou popcornu v klíně, a ví, že ta lekačka přijde, drží se vší silou, protože nechce být za bábu, ale stejně se lekne, vyskočí a ten popcorn si vysype. No, popcorn sice nemám, ale s pískem, si nejspíš dojdu. Jen pro jistotu. Abych ho chtě-nechtě o pár kroků dál nevysypala úlekem…

„Půjdu s tebou,“ Vyhrknu zbrkle na Bodieho.

Soumrak civilizace a soukromí, se nad námi znatelně naklání. Nejspíš se odteď budu bát jít sama i vyčůrat, takže proč nevyužít ochránce, když se nabízí? Navíc, čemu osud nechce, zrovna Bodie. Bodiemu věřím, že se postará, aby mne v nejbližším křoví, něco nekouslo no…no kam,…do prdele. A i kdybych z toho křoví měla utíkat, s kalhotama u kotníků, hádám, že Bodie při tom neuvidí, nic co by už neviděl.

ŠAMANKA

Ryhopwood, den první,
listopadová středa,
poledne, sychravo
bába, Vivien, Caleb a ostatní

Zakřením se spiklenecky na bábu. Jasný, ty průvodce, já ztratil. Schválně mluvím rázně, a jako hotentot, aby mi určitě rozuměla. Pak vyrazíme za ní směrem k tomu Kromlechu, či co to je. Všimnu si jak se za náma les zase zavírá. Jo, beru to, ta bába je tu zkrátka doma, my ne. Není v tom žádná věda, jako u armády prostě srazit boty, a jít za velitelkou, i když je notně pošahaná. Ta baba je s lesem nějak propojená. A co mne uklidňuje, našla nás prve, najde si nás kdykoliv. Tak se k ní chovám slušně, člověk by neměl ve studni odhazovat lano vzhůru jen proto, že smrdí. Dosáhneme nějakýho šutru, zřejmě vchod do kromlechu. Bába tu dělá nějaký šamanský kejkle. Koukám z čeho dělá tu ochranou šťávu, abych to zvládl udělat taky, ale přidává nějaký popel, a ten tu neleží. Tak když k nám natáhne ruku s tím svinstvem bezostyšně si tím taky popatlám ruce, člověk nikdy neví. Vypadá to tu na další ezoterický seminář, a mne volá příroda. Ukážu na sebe a k babě řeknu prosté: Močit, hned. Třeba budu potřebovat zas najít touhle stařenou, tak ať ví proč se vzdaluju. Když míjím Caleba jsem popisnější. Jdu se vychcat, tak je vohlídej. Dovnitř bych nelezl. Ale spiritistický magory bych tam klidně pustil. Pak můj zrak spočine na Viv, částečně i na vcelku otrávené Kath. Potřebuje ještě někdo vyvenčit? Líp dělat své potřeby společně, než postupně každý zvlášť. Beru si sebou do nejbližšího křoví celou svou výbavu, jeden nikdy neví.