Kost a krev

Ryhopský les, den první
Poledne
Zatím ještě všichni

ATMOSFÉRICKÁ HUDBA

„Ty ztratil! Ne já,“ zachraplalo jízlivě z poraněných hlasivek stařeny směrem k Bodiemu, patrně v odpověď na jeho pobavenou nabídku k doprovodu.
Víc už neřekla. Ani to nebylo třeba. Cesta se najednou před vámi otevřela jasně a přímo. Mělo to co dělat s tímhle podivným setkáním?

Z mýtiny s věkovitými duby se odvíjelo několik stěží znatelných stezek vyšlapaných zvěří, z nichž Caleb mohl číst jako v knížce – tedy samozřejmě jen do chvíle, než stopy překryl vzorek Bodieho vojenských bot a za ním i všech ostatních včetně nové známé z lesa, jejíž slabé oči co chvíli s nemalou námahou ostří na vyhřezlé kamenné zuby na kopci, jako by je jimi na dálku ohmatávala.

Nad vašimi hlavami přeletí hejno vran. Oči staré ženy náhle vypadají vyplašeně. Její ruka sebou zaškubala k masce, ale nenasadí si ji.

Zprvu to vypadalo, že žena zamíří na kopec. Ale byl to jen manévr nebo nezbytná část nějakého pro vás nepochopitelného rituálu. Monstrózní nepravidelné balvany malého kromlechu (nepředstavujte si žádný Stonehenge) byly takhle z dálky vyviklané každý jiným směrem a od pohledu velmi, velmi staré.

Posměšné krákání vran v korunách stromů na úbočí kopce je čím dál hlasitější a stařenka jeví značné známky neklidu. Na chvíli se zastaví, a pak - asi v půli stoupání – bez varování uhne šikmo dolů k osamělému kameni, který jste málem přehlédli, protože byl víc než zpola zakryt věkovitým hlohem obsypaným tmavě červenými malvicemi. Katherine si určitě vzpomene na řadu botanických detailů o něm a Vivien zas, že jde o léčivku a na co všechno že je dobrý.

Skrz větvičky hlohu prosvítá zubatý horizont se zamračeným nebem a nejbližšími kameny kromlechu.
Jsou s menhirem určitě nějak propojené...


Možná že to je jen optický klam, šalba světla v padajícím listí, ale zazdá se vám, jakoby se z nejbližšího monolitu, který snad kdysi byl vstupním portálem do posvátného okrsku vysoko nahoře, odlouplo kus mechu a z nahého hrubého kamene vyvstaly spirály rozlamující se vlivem času na úlomky malých kůstek… Vypadají staře. Prastaře.

Vnímavější z vás mohou mít pocit, že se jedna z nich začíná “hýbat“. Není to nijak výrazné, takže to můžete i přehlédnout, ale hádám, že Evelyn s Edwardem si všimnou určitě.

Stařenino varovné gesto bylo víc než výmluvné. Říkalo cosi o nebezpečí souvisejícím se zapovězeným místem tam nahoře, kam neradno chodit, či se vůbec dívat. Opatrně a s rozmyslem obejde zdánlivě osamělý menhir, než cokoli podnikne.

Potom z váčku zavěšeného na improvizovaném opasku vezme hrst jemného popele, rozhodí jej do čtyř stran a zbytek smísí se slinami a šťávou z rozmačkaných hložinek, které posbírala ve vyšisované trávě pod pokroucenými kmeny starého keře.
Potře si tou směsí dlaně a také ústa měsíční masky. Natáhne k vám roztřesené prsty potřísněné šťávou, která ukapává z rukou a vpíjí se do země.

Když se vědma rozechvělýma rukama dotkne “oživlého“ kamene a vetře šťávu do symbolů, ty náhle ztuhnou a zmrtví.

Výsměšní ptáci zmizeli z oblohy. A bylo po všem.

_____
(Pokud se tu zastavíte, počká stařena s vámi. Pokud ne, bude pokračovat šikmo dolů k údolí. Tímto Vám předávám mluvící hůl a omlouvám se, jestli je to trochu dlouhé.)

Mýtina se stařenkou

Ryhopský les, okraj
První den na výpravě, poledne
listopad, chladno

Yagi se opět přepl z mlčícího muže do velmi výřečného vědce, akorát se chvilkami ztrácím v jeho slovech a přemýšlím, o čem všem to vlastně mluví.
Zvláštní to muž...
Usoudím a mlčky poslouchám ostatní. Víceméně se shodujeme, že jde o varování a pravděpodobně to bude souviset s těmi kameny nahoře. Kromlech... A já blbá tu přemýšlím o bozích...
Yagiho slova však zabíhají dál a po mé připomínce jako by si vzpomněl na to, co mu celou dobu unikalo.
Takže... Možná není mytágo?
Znovu se na ženu podívám a pečlivě ji zkoumám. Kdybychom nebyli tímto termínem vybaveni a připraveni na to, že ne všechno, co tu vidíme může být skutečné, pak bych asi neváhala a okamžitě usoudila, že tahle stařenka se tu zatoulala a nebo sem odešla dožít. Jenže po zkušenosti z dřívějška s “Modroočkem” u svatyně a stejně tak divoch při dnešní výpravě jsem ji rovnou zařadila jako další výjev, který způsobuje vliv Lesa.
Musí tu být už pěkně dlouho jestli je vážně tou ztracenou dívkou o které Yagi mluvil...

Proběhne výměna mezi Edwardem a Yagim, kdy Ed odhalí nějakou svou kouzelnou krabičku, ale Yagi se brání jejímu použití i přes to, že by to teoreticky mělo dělat to, nad čímž skučel, že nemáme k dispozici.
Začínám z něj být čím dál zmatenější.
Pousměju se pro sebe a otočím svou pozornost na Kath, která na druhou stranu mluví jasně, zřetelně, prakticky, nezabíhá do přehnaných teorií a soustředí se na to, co je teď a tady. Vedle Yagiho plného “co bylo, možná bylo, mohlo by být” je to opravdu zajímavý kontrast ke sledování.
Runy by asi nebyly mou první volbou jako odhad, přes co se s námi snaží komunikovat, ale když už se o nich začalo, proč se nepřidat?
Přemýšlím jestli bych něco takového zformovala jako odpověď na svou obhajobu, ale pak nad tím mávnu rukou a řeknu si, že jestli budu v něčím očích za blázna tak to vlastně nebude valná změna. A navíc… těch bláznů tu je víc. Takže pokud normalitu určuje většina, jsem absolutně normální… Juhů.

Nechám slova skupiny plynout okolo sebe a vrátím svůj pohled papíru, kde se ještě snažím pokračovat v kresbě.
Vlastně… mám tu nakreslených několik míst lesa… třeba by něco poznala, kdybych jí to ukázala. Jenže teď hledáme ten dubový srub, což nemám zmapované a nevím, jestli když se k svatyni koní dostaneme, zda se pak vymotáme ke srubu od ní…
Z myšlenek mě vytrhne oslovení od Viv. Zvednu k hlavu s přátelským úsměvem.
”Systém?” Zasměji se. ”Víceméně se snažím dát je na dohled od sebe… Jen… ne vždycky mi to vyjde, když se nad něčím zapomenu.”
Zasměji se. Když kreslím okolí, nebo se soustředím na krokování vzdálenosti, tak se těžko myslí na cestu zpět. Zároveň si uvědomuji, že to není stoprocentně spolehlivá návratová cesta, ale nechci Vivian zbytečně strašit.
Já se vždycky dostala ven… někdy trochu oklikou a mimo svou cestu, ale pořád to o něčem vypovídá.
”Takže ruce navíc rozhodně neodmítnu.”
Posunu si brýle a vezmu z vršku krosny klubko výrazně barevného provázku, který Viv nabídnu.
”Mám jich víc… a taky i několik jednotlivě barevných pokud bys chtěla.”
Mrknu na ní a pokud si řekne o nějakou ze základních barev, tak jí svěřím i menší klubko té.

Viv si urvala mou pozornost poměrně naplno, takže když uslyším svoje jméno z Edwardových úst, trhnu sebou.
Co? … Sakra… ‘Co máme dělat?’... Jak to mám vědět?!
Naštěstí Bodie, na kterého se dotaz také vztahoval, se pokoušel o další komunikaci se stařenkou, zareagoval pohotově a určil směr. Viv se to nějak pokusila sesumírovat a začíná se tu rýsovat směr kudy kam, aniž bych se musela projevovat.
Uff…
”Ten kromlech by stál za prozkoumání, ale pokud nás před ním varuje, tak se k němu nepohrnu.”
Dodám a pomalu si posbírám věci, nahodím batoh na záda a jsem připravená následovat Bodieho.

Soumrak demokracie
Ryhopský les, mýtina, den první
všichni

Tyvole na kole, tohle bude ješte voser. Budem tu stát jak solný sloupy a o všem oduševněle diskutovat, a vypalšíme tím všechnu zvěř na míle daleko. Nebudu nikomu nic nakecávat, svrbí mi prst na tětivě, ještě když šíp uklízím zpátky do toulce. Pomlčim radějc o tom, že na lidi jsem ještě nestřílel, a tak nevim, jestli bych fakt vystřelil. Výstřel je nejtěžší věc, na střílení z luku. Je dobrý nad tím nepřemejšlet, natáhnout, zamířit a pak prostě šíp pustit a nechat ho letět si po svým. Nehledat v tom vědu, neptat se na nic. Jak se člověk začne ptát a přemejšlet nad tím, začne se i bát. A pak jde sebelepší muška i technika do prdele.

Ne, střílet na babči nehodlám. To nejsem já. Dělat někde bordel, to jo, ale vraždit babči na potkání? To není můj styl. Ne že by v týhle zemi nebylo dost gerontů, a zdejší sociální politika už nějakou dekádu nevolala po změně, vo tom žádná. Populace jednoznačně stárne, ale s tím nějak nic nesvedu. Ale to je taky oduševnělá debata, vhodná do jinejch podmínek než je tenhle přes-polní-běh. Nebo přes-plotní? Neovládnu se a dalším pohledem sjedu od Bodieho k Viv a zas zpátky. Ozbrojená babča se mi prostě nelíbí. Vypadnout se zdá nejlepší řešení.

Co ženo, chceš doprovod? Ta otázka mi vžene úsměv pod vous. Bodie, zachránce dam v nesnázích. Jo, tahle role by mu seděla. Nahlas to ale neřeknu, nechcu koupit pažbou pušky do zubů.
"Až uvidím nějakej vílí kruh, určitě v něm nebudu trsat nebo baletit."
Sesoudím krátce, potlačujíc chuť si odplivnout, jako bych žvejkal tabák. Snad ze zvyku prohledávám mýtinu očima, jako by nález jedné babky nebyl dost dobrý. Když je tu babka, třeba budou i hřiby. I když stopy od kopyt, nebo bobky, bych asi viděl radši, zdá se, že jedna bába musí prozatím stačit, víc toho tenhle očarovanej les, zatím nevyčaroval. Ostatně i tak je toho dost, nejspíš je to tak dobře pro nás.

Yagi, jako ten správnej vědátor, jak se k tomu včera hlásil, chrastí nějakejma lejstrama. Páni, tady si někdo dělal podrobný rešerše. Ale proč ne, je dobrý nejít jenom tak na blind. Moc toho z jeho lejster nezahlídnu, ale vždycky tady v lese bude dost prostoru, na to zavíst řeč. Teda, jestli o to bude stát. Většině těch řečí o ohradnících, plašičkách a nejspíš dávno mrtvejch filosfech nerozumím, a popravdě asi ani rozumět nepotřebuju, tak se neptám.
"No, tak se pohneme."
Vyjádřím pak svůj názor. Ať jde babča klidně s náma, říkám si, kývajíc na Bodieho na čele. Jednou ho cáklá paní doktorová pasovala za náčelníka, tak tam asi patří, no.

Kudy kam

Ryhopský les, Na mýtině
Středa, k poledni


Synchronicita vesmíru způsobila, že na mě z batohu nakonec vypadl přesně ten papír Lyttonova navlhlého rukopisu, který jsem celou tu dobu hledal a - jak už to bývá - předtím nemohl najít. To jméno bylo Tallis. Nevěděl jsem sice, zda nám ta informace bude k něčemu, ale uložím si ji do paměti s nebývalou pečlivostí.

Očima přejedu neobvykle zaražené tváře Caleba s Chelsea, kteří zřejmě nevědí, co si o tom všem myslet... Katherine se tváří pořád stejně pochybovačně a když dojdeme letmého srovnání s Akty X, zacuká mi koutek v křivém úsměvu, abych nakonec pohledem vyhledal Bodieho s Edwardem, s nimiž jsem chtěl mluvit v tuto chvíli především. Respektive navázat na jimi již vyřčené.

"Díky, Ede. Myslím, že ať už je ta stará dáma mytágo nebo ne, její srdce již bude slabé a mohlo by jí to vážně ublížit nebo dokonce zabít. A my ji potřebujeme," zdůraznil jsem. "Nesouhlasím sice s Bodiem ohledně kromlechu - chci říct, že mi přijde, že nás před ním spíš varuje a chce se držet úbočí, ale spoléhám na to, že se nám zcela jasně nabízí jako průvodkyně. Šel bych s ní tedy také," kývnu souhlasně na Bodieho, čímž bylo za mne rozhodnuto.

Chřestění primitivních kostěných ozdob ve stařeniných téměř bílých vlasech mi zní netrpělivě a její povytažený nůž bodá do očí náhle nezvykle ostrým listopadovým světlem, odrážejícím se od zašlé čepele...

Posbíral jsem své rozházené papíry a nechal je opět zmizet ve vrchlíku batohu, který jsem si následně hodil na záda a srovnal popruhy. Nůž a zejména jeho majitelku jsem ale nehodlal spustit z očí. Netváří se sice, že by nás chtěla napadnout (kdyby ano, už by to asi dávno udělala, příležitostí měla dost, pokud by jí v tom předtím nezabránil někdo jiný), ale lepší bude si ji držet na očích.

Rychlá kontrola kapes - cigártaška je na svém místě, tužka se zápisníkem také... Kostnatým prostředníčkem jsem si posunul brýle na nose a byl hotov k odchodu.
Čekat na déšť, kterými tento měsíc dosud oplýval a pravděpodobně ještě bude, se mi nechce.

"Vyrazil bych."

Když nevíš co, tak si zatrumfuj!

Ryhopský les, Mýtina Starých dubů
listopadová středa, dopoledne,
přestalo pršet

Calebova reakce vyvolá souhlasnou odezvu na mé zarostlé tváři. Nejsem sice žádný agnostik, vím že věci mezi nebem a zemí zkrátka existují, přesto se rád držím při zemi. Hlavně mne zaujal onen Kromlech, jakési prastará stavba, posvátná, co vím dost možná pohřebiště, Mohyla. Všechny kultury mají k takovým místům respekt, je to místo duchů, o to více pokud se taková stavba nalézá v tomhle lese duchů. Pak Ed vytáhne nějaký dráty, a chystá se stařenu testovat, to mne tolik nepřekvapí, jako spíš, že přímo před ní rozvíjí své teorie naprosto nepokrytě. Mám pocit, že mi rozumněla, zřejmě rozumí i těm řečem o pouštění žilou. Jsem přesvědčen, že je to člověk, někdo jako Kayleigh, kterou tady hledám. Zkrátka někdo, koho kdysi dávno les pohltil. Stařena vymění Kromlech za jméno Keeton, což je někdo Yagimu známý. To mi potvrdí mou doměnku. Pak se bába vrátí ku Kromlechu, chce tam, zlomená větev i zkřížené pěsti značí nebezpečí. Snad mi to začíná dávat smysl. Půjdeme tam s tebou, ale nevstoupíme dovnitř. Vyhrknu, a postavím se k babce o dost blíž, kdyby skutečně chtěla tu kudlu použít, tak jí zpacifikuju raz dva. Nemám rád zbytečné otázky. Je mi fuk zda to je mytágo, či člověk. Je mi fuk, zda jí ty dráty usmaží. Ale zatím nám 'pomáhá', něco od nás chce. Kdoví možná si budeme vzájemně užiteční. Zatím bych ty dráty schoval. Řeknu jen svůj názor. Kath skepse mi vyloudí srdečný úsměv na tváři. Souhlas. V jednoduchosti je krása, a kdo se bojí nesmí do lesa. Uchechtnu se.

Prostě elektrický ohradník na krávy. Shrnu Edova slova, a když vidím jeho naléhavý pohled, rozhodnu se do toho šlápnout. Teď to chce jasné slovo. Půjdu s tou babkou, pokud narazíme na kromlech, tak dovnitř bez rozmyslu nevkročím. Co ženo? Chceš doprovod? Řeknu napřímo ku stařeně. Raději se podívám nebezpečí přímo do tváře, než abych tu zbytečně tlachal. Té babě nevěřím, půjdu ve střehu, ale někde se s průzkumem začít musí. Zda mne budou následovat to nechám na nich.

Akta X

Katherine, Bodie, Edward, a všichni ostatní...
Ztraceni hned první dopoledne v lese,
snažíc se komunkovat s neznámou stařenkou,
mýtina u čtyř dubů, Ryhopský Les

Jenom co to dořeknu, připadám si jako blázen. Blázen nejspíš jsem, jen proto, že jsem schopná tu myšlenku ve svojí hlavě zformulovat, a nenafackovat si za ní rovnou, natož za to, že jsem ještě tak pomatená, že to ventiluju nahlas. Sama sobě se divím a nechápu proč jsem raději nemlčela. Calebův znechucený výraz obličeje, Bodieho lehce posměšný tón, Yagiho zdráhavost, Evelynino hluboké, nepříjemné ticho... to vše jen dodá slovům Kath váhu...
"Na Scullyovou mám moc tmavý vlasy, ale vždycky se mi líbilo, co jí udělali v druhý řadě s ofinou,"
promluvím sebeironicky, schovávajíc při tom ruce do kapes. Trapný pokus o to, smést svoje vlastní společenské uklouznutí ze stolu. Blázen, blázen, blázen.... Vyčítám si při tom. Kayleigh, Patrick, Henry, blázen, blázen, blázen... Rozezní se moje myšlenky, posměšně. Další kolotoč se roztáčí, ale už o dost pomaleji než ten předchozí. Raději vážně myslet na Akta X, na Tarot, nebo na cokoliv jinak povrchního, než si přiznat, jak moc v řiti jsem. A bude hůř.
"Lyn, všimla jsem si, že si označovala stromy, kolem kterých jsme prošli, to je super nápad,"
chytím se pak téhle drobnosti, jako by se tonoucí chytal stébla.
"Chceš s tím pomoct? Když mi vysvětlíš svůj systém, třeba ti s tím můžu pomoct a budu aspoň k něčemu platná."
Nabídnu zrzce, a znovu pohledem přelétnu skupinku lidí kolem nás, babičku u stromečku přitom však z vlastní paranoi nespouštějíc ze zorného pole. Pořád jsem na vážkách, zda jí litovat, chtít od ní získat informace, podezírat ji, nebo se jí bát.

Pak zareaguje Edward, a já jeho slovům jen přikyvuji. Pokud by, ona mašinka fungovala tak jak vypráví, bylo by to skvělé.
"Elektrický ohradník na Mytága." Zašeptám, bráníc se přitom slabému úsměvu, ale přeci jen zvednu koutky při pohledu Edwardovým směrem. Smutnooký mladík na mě možná včera večer působil jako někdo, kdo sem jde na smrt, ale jde na ní vybavený, a nevzdá se bez boje. I když to možná zní naivně, dodává mi to naději. Možná jsem vybavená jinak, než Edward, protože, upřímně, technika nikdy nebyla mojí silnou stránkou, ale připadá mi, že se nacházíme v podobné situaci. Možná že jdeme na smrt, ale nevzdáme se jen tak pro nic za nic. Elektrický ohradník na mytága, jak elegantní řešení.

A právě onen Elektrický ohradník na mytága, jako by konečně zastavil mojí vnitřní hysterickou spirálu, která už se pěkně roztáčela. Akta X byly stejně nakonec zbytečně zdlouhavý, a ke konci i nudný. Raději přepněme kanál, říkám si v duchu.
"Takže: Kath je pro pokračovat rovně, Bodie vlastně taky.." Začnu s vypočítáváním.
"Edwarde? Chelsea? Calebe? Jak to vidíte vy? Co ty, Yagi?"
Každý z nás je jiný, každý z nás má jiné zkušenosti, a taků jsou tu s námi lidé, kteří les, tohle podivné místo, znají mnohem lépe než já. Jejich názor, má mnohem větší váhu, než jakékoliv moje momentální plkání, ať bude sebehlasitější.
Znovu pohlédnu směrem k postavě, málem se zas ztrácející s lesem, záhyby vrásčité kůže a starých, vetchých šatů, splývající s hrubou kůrou pokrývající kmeny, které má osůbka za zády.



"Kapitáne...." Nakonec jen mrknu na Bodieho. Dej mi chvíli, to všechno rozdýchat, kapitáne, prosím ho bezhlesně. Už sám moc dobře víš, že za tebou půjdu, ať mi to nabídneš, rozmluvíš, nebo zakážeš. Takže nás veď, já ti věřím... formuluji v duchu ta slova, ale jako by mi nechtěla jít přes rty. "Odhlasujeme si to, nebo nás prostě povedeš podle instinktu?"
Podaří se mi ze sebe nakonec vyždímat jen chabou otázku, zatímco moje myšlenky zůstávají nevyřčeny, alespoň prozatím.

Velitel

Ryhopský les
den první, dopoledne
Bodie, Caleb, Chelsea, Evelyn, Katherine, Vivian a Yagi

"Dobře, dobře Yagi. V klidu." zastavím se, jakmile mě zarazí Yagi a uvidím výraz v jeho tváři. Ostatně stařenka sahající po noži mě taky zrovna dvakrát netěší. Pak se přidá Katherine s docela rozumnou myšlenkou, nicméně rozumnost popře následující větou. No perfektní, skeptik. Prý čarodějná seance. Otočím oči v sloup. Pořád má pravdu v tom, že pokud se snaží o jednoduchou komunikaci, tak tohle je dobrý závěr. Pomalu Odpuzovač položím na vršek krosny.

Trochu se děsím, jestli mé vysvětlení nebude voda na Katherine mlýn, ale nějaké objasnění dát musím. Alespoň Vivianne. "Jak tomu rozumím, tak je to trochu obojí. Ta krabička vytváří... " Přeletím očima přes Bodieho, Caleba a Katherine. "...vlnění, které je následně vedené drátem a generuje pole odpuzující mytága. A pokud se navzdory tomuto některé z nich dotkne drátu, dostane pořádnou ránu, očekávám, že o něco větší než z taseru. Pokud se toho dotkne normální člověk, dost slušně ho to kopne, ozkoušeno, ale pokud nejste kardiak tak vám nic nehrozí. Primárně to je určené k ochraně tábora, táhnu dost drátu abych ho večer natáhnul kolem našich stanů. Co to přesně udělá s mytágem nevím, podle všech poznámek, které jsem k tomu měl, by je to mělo primárně zahnat, ale naživo jsem to zkusit samozřejmě nemohl."

Vydechnu a pohlédnu na celou skupinu. "Bodie, Evelyn, Calebe, máte s tímhle lesem asi největší zkušenosti, co máme dělat dál?" Demokratické rozhodování je fajn věc, pokud hlasujeme v klidu, v bezpečí. Ale pokud na druhé straně mýtiny je stařenka s nožem, tak bych rozhodný velitelský hlas docela uvítal. Největší nadějí je mi v tomto stále Bodie.

Svobodní zednáři by nebyli?
Všichni
Na kraji Ryhopského lesa, paseka s duby
Těsně před polednem

Proběhly snahy o vzájemnou komunikaci snad ve všech jazycích. NIC. Snaha identifikovat stařenku. NIC. Následná debata o podivném stařenčině obrazu. NIC. Edwardovo nadčasové udělátko. NIC. Pořád nic, co by mělo zaujmout moji pozornost. Už jsme jako v pubertální skupině lovců paranormálních aktivit a klubu konspirátorů. Přecházíme od run, ke znamením smrti a možná skončíme s něčím horším, bůh ví, co se jim v hlavě ještě urodí urodí. Nezačínáte si taky připadat, jako v seriálu Věřte, nevěřte? Jen v našem případě jde o Mytágo, nemytágo? Raději se tedy do debaty nezapojuju a jenom si osůbku prohlížím.

Žena, ať už je reálná či nikoliv, tak trpí nějakou vzácnější formou atopického ekzému. Navíc musí být velice stará, nebo jen velice zastarale vypadající. Pokud žije člověk v ostrých podmínkách, velice rychle se to odrazí na vzezření.

„Možná v tom hledáte víc záhad než v tom doopravdy je…“
Zavrtím hlavou a nechápavě se na ten kroužek duchařů zadívám.
„Napadlo někoho z vás, že nám ta žena, ať už je to s ní jakkoliv, prostě ukazuje, kam máme jít, ať už to je cesta pryč nebo cesta dál, a jen nám dala informaci, že až potkáme rozcestí, nemáme odbočit, ale pokračovat rovně?“
Ano, moje myšlenka může být naprosto zcestná, ale mám zkušenosti s tím, že když se s vámi člověk chce dorozumět a neumí vaším jazykem, tak používá nejjednodušší gestikulaci a rozhodně netvoří ochranné či varovné runy.
„Ale klidně pokračujte v téhle vaší čarodějné seanci, jste lepší než falešné dokumenty o únosech mimozemšťany.“

Prsty tančí po spoušti


Edward, Yagi, Evelyn, Bodie, Chelsea, Kath
První den v Ryhopském lese, nějak kolem poledne.

Příjemný, lesní vzduch všude kolem nás záhy naplní otázky. Létají vzduchem, jako listí v podvečerním vánku, na podzim.

"Mám?"

"Nedělej to!"

Stařenčiny prsty se obtočí kolem časem a nejspíš jejíma vlastníma rukama, málem dokonale vyleštěné hole. Já jen nervózně těkám, pohledem mezi stařenkou a Edwardem, vybaveným jakýmsi technologickým zázrakem. Odpuzovat? Jak silně? Jednou jsem nám na verandu na chatě pořídila takovou tu lampu co má odpuzovat můry. Modře svítila, a hrozně otravně, tiše bzučela. Můry, komáři a další havěť na ní létali jak zběsilí, podle mě jich to přilákalo tak třikrát tolik, než jaký byl původní počet, který jsme tím posledním výkřikem technologie chtěli zahnat. Co hůř, někteří hmyzáci byli z toho modrého světla a bzučení tak běsní, že nalétávali přímo do té plašičky, kde se usmažili, jako vězni na elektrickém křesle. Hlavně, že prodavač říkal, že je to humánní. Doufám, že Edwardova plašička na Mytága, nefunguje na stejném procesu.

"Doufám, že to funguje jako plašička na krtky. Ne jako taser, na zloděje,"
promluvím Edwardovým směrem. Odpuzování, zní srozumitelně. Nerada bych ale tady stařenku měla na svědomí, na škvarek. Ač to nepadá na příliš úrodnou půdu, kvůli jazykové bariéře, která mezi námi je, zdá se mi, že se nám stařenka snaží s dobrým úmyslem pomoci. Není příliš přátelské, se jí za tuto pomoc odvděčit sprovoděním ze světa. Co to vůbec je za věc? Nejspíš nějaký Prototyp, nějaké techno hračičky, který je potřeba vyzkoušet. Testy na lidech pohrdám, dokud nejsou plně vysvětlené, a pacient do nich nejde maximálně informovaný, a není od něj podepsaný souhlas, ale copak tu máme čas a prostor na to, provézt dobrovolné, anonymizované a nezávislé klinické studie? Nemyslím si.

Keeton

Paseka v Ryhopském lese
Je k polednímu, jako by na tom záleželo...


Normálně by byl teď čas na oběd. Směšné... Jako bychom potřebovali něco jiného než najít cestu...
Caleb s Bodiem vypadají ostražitě, ale ani jeden z nich se zjevně necítí na hádanky téhle prazvláštní osoby... Přísahal bych na jejich bojeschopnost, kdyby k něčemu došlo, ale v tuhle chvíli na ně poulím oči úplně zbytečně. Přejedu tedy pohledem po nezvykle zaražené Kath až k Chelsea. Vyprázdněně se na ni usměju, ačkoli duchem jsem jinde. Snažím se dodat odvahy jí nebo sobě?

Když jsem zaslechl slova staré ženy, cuklo mi ve tváři poznáním. Mohla by to být ona...? S tichým žuchnutím jsem na listí shodil batoh a zahrabal v jeho objemném vrchlíku, kde byly úhledně složeny veškeré písemnosti, které se mi podařilo pronést z knihovny. Ano, je to ošklivé a nedělá se to, ale teď jsem byl nelíčeně vděčen za to, že je s sebou táhnu. „Keeton, Keeton...,“ naslinil jsem si prst a zalistoval zkřehlým papírem , který byl následkem nešetrného nošení v batohu poněkud pomačkán. Byly to fragmenty Lyttonových zápisků. „Někde tady toho musí být víc...

Jste z rodiny Keetonů, paní?“ zkusil jsem to a znovu skláním svou kštici k deníku. Třeba tam bude i křestní jméno té dívky...

„Ne, nebojte se...!“ vykřikl jsem, když tasila nůž s častým broušením ujedeným ostřím. Nevěděl jsem, co mám dělat. Uklidnit ji? Vyklidit pole? Začít řvát jako na lesy hrůzou z toho, že mi rozpáře břicho? Na to nevypadá... Vlastně vůbec nevypadá, že by měla nějaké vražedné úmysly. Tak na co reagovala...?
Otočil jsem se za sebe, kde stál Edward, vytahující tajuplnou krabičku s dráty... Svatý Huxley! On má opravdu Lyttonův dezintegrátor?! Ale to ji zabije!...Tedy pokud je tahle stařena opravdu mytágo. Ne, nemám pochybnosti o Edwardových znalostech a to u mě bývá zřídkavé. Obyčejně potřebuji důkazy, abych uvěřil.

Myslel jsem – ne, doufal jsem, že tohle bude reziduum mysli té dívky, co se tu kdysi ztratila, ale co když je to jinak...? Papíry mi vypadly z rukou. Stejně v nich nebylo nic použitelnějšího než jméno Keeton, na které jsem si už beztak vzpomněl – i bez nápovědy.

Edward se zastavil s prstem na “spoušti“, jako by chtěl naše ujištění, že jedná správně. Nebyl jsem si jistý... Stiskl jsem rty v té výbušné chvíli, kdy to mohlo způsobit cokoli. Možná je to vylepšená verze, když říká, že ji to "jen" zapudí. Tedy pokud je skutečně mytágem... Chtěl bych se o té ženě dozvědět mnohem víc, než se mi zatím podařilo, a kdyby nám zmizela, nebo dokonce zemřela, neměl bych už šanci zjistit pravdu.
Ale co když jsem tady jediný, koho to zajímá...?

„Nedělej to!“ zadržel jsem Edovu ruku.