Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Les Mytág
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Tolik názorů na jednu starou větev Viv, Lyn, Boddie, a ostatní... Ryhopský les, den první "To by bylo hermetické okénko, paninko," uculím se kysele na Viv, která po menších prodlevách, během kterých se tvářila, jako že jí rozbolely zuby, vychrlí jakousi nesouvislou teorii o runách. Zdá se mi to, nebo tu někdo žárlí? Nebo je za tím něco jinýho? Rozhodu se to radějc jinak neglosovat. "Každopádně, Bodie má pravdu. Runovým písmem vládl celej sever, a každej si to vykládá jinak." Na tyhle kejdy já nevěřim. U tohodle věštění z kávový sedliny, kostiček nebo kartiček, je to celý o sugesci. Když si něčím nejsem jistej, hodím si korunou. Stačí si jen říct, co bude znamenat panna a co když padne orel. Kolikrát ani nemusím koukat na to co mi padlo, když se mince otáčí ve vzduchu, nejčastějš mi dojde, v co doufám a podle toho se pak zařídím. "Kromlech," zopakuju to slovo, válejíc ho chvilku na jazyku, jak kdyby to byla dobrá brandy. "Kromlech, Menhir a Dolmen, to je označení pro kamenný kruhy. Takový ty..velký šutry, co nikdo neví, proč se stavěly v minulosti." Uzavřu ono pomyslné okno za naší paní kartářku. Přesně jak jsem si myslel. Stačí sklínka sherry, dlouhý večery a samou nudou neví co by vymejšlela, tak si čte okultní časopisy a pak jí napadají krávoviny. Jestli to dá dohromady s Bodiem, on jí tyhle blbosti snad vytluče z hlavy. Nebo vyšuká, kdo ví, to už nechám na něm. "Třeba je to jen takový citlivý varování, jakože: když tam pudete, dejte si majzla?" Souhlasím s Bodieho slovy. Stařenka je fakt laskavá, kdybych tu někde potkal nějakej kruh z kamenů, určitě bych se do něj nehrnul, to by mi docvaklo i bez ní. | ||
| |||
 | Stařena a kakofonie teorií Ryhopský les, listopad, středa, po poledni Pečlivě pozoruju stařenu. Jsem přesvědčen, že pochází z našeho světa, a tady z nějakého důvodu uvízla. Kayleigh to však zřejmě nebude. Z toho všeho tak nějak usoudím, že je na naší straně. Nakreslí jakousi čáru, možná Koljušák, posune tam přes něj větev, že by brod? Ale když na ní dupne, celá má představa se zhroutí. Ten zvuk je jasně špatný, takže varování. Dokonce si sáhne na tu masku. Nečtu dementní časopisy záhadologů, ale nějak jsem zaznamenal, že tyhle masky jsou většinou ochranné, či umožňující vstup do říše duchů. Do prdele, já tak někomu zakroutit krkem, tyhle rébusy pro mne fakt nejsou. Jsem pěkně vytočenej. Zaznamenám, že Viv mé pátrání po Kayleigh nejede. Neřekne sice nic, ale mimika jí trochu prozradí. Snad to není nějaká žárlivá hysterka? Normálně bych jí asi uklidnil tím, že je to dcera farmáře Harryho, pro něj ji zde hledám. Nikdy jsem jí neviděl, natož abych jí píchal. Jenže celá ta situace i ten posraný les mne vede jiným směrem. Neřeknu na to vůbec nic. Ať se Viv pěkně ukáže, jaká je. Upřímně právě teď bych hysterický záchvat její snad i uvítal. Dal bych jí pár facek, a dost možná jí na tvrdo vojel v nejbližším křoví. Trochu v lese zdivočit by mi nevadilo, všecho lepší než řešit starověký hádanky. Kupodivu Vivien zřejmě v ordinaci něco o starých vědmách četla, takže rozvine teorii o runách. Nestačím se divit. No nejsem na tohle expert, ale mám pocit, že každý starý národ měl značky, runy vlastní. Takže to může znamenat i něco úplně jinýho. Viv to záhy potvrdí, když výklad prasklý větve přes Koljušák vysvětlí vzápětí úplně jinak. Jo bude to ženský plynutí, voda, plodnost a naplnění. Jen nechápu, to rozšlápnutí? Plácnu první věc co mne napadne. Já myslel, že je to Koljušák, a brod přes něj. Zřejmě je nebezpečný, proto ten praskot. Zakřením se. Je to ironie. Pak se přidávají další a další teorie. Nakonec poměrně souhlasím s Lyn. Bude to varování. Jo to rozšlápnutí nevěstí nic dobrýho. No, ale můžeme jít jiným směrem? Při té otázce se sám rozhlednu, zda je jiná cesta odtud. Pokud ne, půjdem tam, a případně něco zabijeme, nebo něco nás. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
6653.jpg){kind=icon} | Mýtina Výprava do Ryhopského lesa, den první, dopoledne Jak byl poslední večer v civilizaci příjemný, takový očistec mě čekal ráno. Cítila jsem se pod psa, žaludek měla jako na vodě a být to na mě, zůstala bych zabalená ve spacáku minimálně do oběda. Naštěstí mi hrdost nedovolila stát se hned na začátku výpravy slabým článkem a tak jsem beze slova protestu vyrazila s ostatními do chladného rána. O mém menším diskomfortu výmluvně vypovídal kyselý výraz, který nahradil obvyklý úsměv. A taky netypická zamlklost. Naprosto dobrovolně jsem se z veselého společníka přetransformovala na tichý doprovod, o kterém vlastně skoro nevíte, dokud se něco nepodělá. Jak jsme se blížili k lesu, odvaha mě začala opouštět. Vybavilo se mi všechno, co jsem si vyslechla předchozí večer a všechny informace se v mojí vyděšené hlavě změnily v děsivě groteskní obrazy. Najednou mě Yagi vzal za ruku. Jako na zavolanou. Na rtech jsem vyloudila nervózní, vděčný úsměv. Pořád jsem se nejistě ohlížela za každým zašustěním listí, prasknutí větvičky. Jak jsme ale postupovali dál, postupně jsem se uklidňovala. Ne že by mi les připadal míň děsivý. Spíš jsem si začala pomalu zvykat na ten nepříjemný pocit někde vzadu v hlavě. Jako by mi v mozku seděl malý vetřelec. Většinu cesty jsem se držela Yagiho jako jeho ocásek. Znám ho ani ne čtyřiadvacet hodin, ale něco v něm mě nutí mu důvěřovat. Na mýtině se zastavíme. Když si všimnu stařenky, už už bych k ní vykročila. Že by zdravotnický reflex? Přesto nakonec zůstanu stát na místě jako přikovaná. Možná za to může reakce ostatních, možná její zvláštní pohled. Co tu dělá? Tiše poslouchám místní pokoušející se o komunikaci s ní. Nemám nejmenší tušení, o co vlastně jde, ale velmi rychle si dám dohromady aspoň to, že se nejedná o zatoulanou obyvatelku vesnice, potřebující pomoc. Kaylegh, runy... Nemám čím bych přispěla, tak alespoň využiju přestávku k trochu přízemnějším věcem - tichému vysmrkání, které i tak působí na tiché mýtině naprosto nepatřičně a k napití. Lahev pak beze slova nabídnu Yagimu. | ||
| |||
 | Luna dní dávno minulýchVýprava do Ryhopského lesa, den první, dopoledne Všichni zúčastnění. Edward se v prosekávání cesty vyměňuje s Kath a já se chopím Bodieho zbraně. Jak moc velký arzenál, s sebou vůbec nese, přemítám mlčky. Zdá se, že je jedno velké překvapení. Ale rozhodně si na to nestěžuji. Techniku kácení cesty, jsem už odkoukala, pokud mi chce nějak poradit, jakoukoliv radu uvítám. Vysekávání cesty, mi alespoň na chvíli zlepší náladu. Je fajn, nemuset se soustředit na nic jiného, než na cestu před sebou. „Škoda, že mi tuhle metodu nikdo neukázal dřív, na úpravu růžoých keřů od tchýně.“ Pokusím se o malý vtípek, spíš na své vlastní konto. Moje tchýně, její dokonalý anglický pažit, a moje džungli připomínající předzahrádka, to bylo časté téma rodinného škádlení....Tomu je však konec, obávám se. Pokud Henryho nenajdu včas. Nebo pokud ho najdu, až po té co dokončí, co započal. Co bude pokud.... co bude se mnou? Co hůř, co s Patrickem? Nemůžu na to myslet, proto svou pozornost opět obracím na kácení cesty. Zdá se, že někteří z nás, mají v lese mnohem delší stíny, než ty ostatní, a to i přes fakt, že nás všechny osvětluje stejné slunce. O to víc, mne pak ve stínu dubů, překvapí Bodieho reakce, na přízrak. Kayleigh? Kdo je Kayleigh? Je mi skoro až líto, že má krátká prosekávací směna, je náhle u konce, když vstoupíme, na paseku mezi čtveřicí majestátních stromů, v jejichž stínu spatříme další postavu. Postavu stařeny, které nabídnu vodu. Stařena o vodu, vlastě ani o naši společnost vůbec nestojí. Nevím kdo je Kayleigh, ale zdá se, že Bodie někoho tímto jménem zná, a snaží se zjistit, zda-li by mu stařena nemohla být nápomocna. Když tak nad tím přemýšlím, ne nadarmo se říká: Tonoucí se stébla chytá. Je můj výsadkář, právě oním tonoucím? Ztratil tu Bodie nějakou Kayleigh? Jak zvláštní to je jméno, a jak zvláštně jej vyslovil, jako by se s tím slovem mazlil, jako by ho laskal, skoro jako by se mu nechtělo, nechat jednotlivé slabiky ze svých rtů splynout, jak kdyby se bál, se s ní rozloučit. Kdo je Kayleigh? Proč mi o ní neřekl? Pravdou je, že nejspíš jednoduše protože, jsem se neptala... A je to tady, říkám si, skenujíc stařenu zvídavým pohledem, zatímco se moje mysl horečně snaží, vyžehlit záhyby svraštělé kůže a otočit plynutí času, představit si ji jako mladou ženu, či jak řekl Bodie, dívku. Zastav se, a napočítej do desíti. Jedna....dva...tři...čty- tohle je na hovno! Je to vůbec můj výsadkář? To je možná ta otázka, na kterou bych se měla ptát. Kayleigh. To jméno rezonuje mou myslí. Kayleigh. Dívka s vlasy, barvy slámy. Jak poeiticky, láskyplnně, pečlivě řečeno. Kayleigh, jak vznešeně, neznámě a přitom ladně, to slovo zní. Kayleigh, to jméno se prohání mou myslí, jako koně po turfu, plnou rychlostí, v cílové rovince steeplechase. Dívka s vlasy barvy slámy! Tabák-dřevo-flanel. Moje myšlenky, opět křičí a já se stávám po tichu lačnícím trestancem ve vězení vlastní porouchané hlavy. Přesto že je to nejspíš po tisícté, za poslední čtvrt, možná půl rok, a já vím, jak tahle myšlenková rošáda, dokáže být destruktivní ke mně i k mému okolí stále to nedokážu zastavit. Jakou charakteristiku, jsem dostala já? Zasloužila jsem si vůbec nějakou? Blbá kráva, jo to by sedělo. Blbá kráva. Vztek a lítost, mnou cloumají, a na jazyk se mi vkrádá hořká pachuť, ještě mnohem hořčí, než kterou mohlo zanechat setkání s Ryhopským. Dejchej, nebuď předpojatá, hysterická, žárlivá... nebuď kráva. Na jazyku mne najednou pálí slova, hořká jako jed, ale já je raději spolknu. Zhluboka se ve stínu velkých dubů nadechnu. Tak znova. Jedna, a nebuď předpojatá. Dva, nedělej hysterku. Tři, nemáš proto nejmenší důvod. Čtyři- a kdybys ho měla, tak co? Na problém jsou vždycky potřeba nejméně dva, ideálně tři. A vůbec, máš pocit, že máš málo problémů, že si zaděláváš na další? Čtyři, dejchej, Viv, dejchej. To měla bejt vlastně pětka, dohajzlu, jsem to ale kráva, to neumím napočítat ani do desíti? Pět dvanáct, osmnáct, padesát pět, šedesát osm,ne tohle vážně nefunguje. „Ne Kaylegh!“ Rozsekne to za mě rázně stařena. Neunikne mi rudá linka, kolem jejího krku. Rána po provaze? Kožní infekce? Mykóza? To je otázka zcela mimo mojí působnost. Potíže s mluvením, i to jak zvedla ruce ke svému hrdlu, ve mne vyvolávají vzpomínky, na semináře o obětech domácího násilí, ne na dermatologii. Zdá se, že ať už je dívka s vlasy barvy slámy, kdokoliv, stařenka Bodiemu není nijak schopná pomoct. A ty se pěkně uklidni, a nebuď zvědavá, nebo budeš brzo stará, říkám si, zatímco na tohle téma si už pro dnešek zakazuji přemýšlet. Zítra je taky den. A pak že si s babčou nerozumíme. Dost jasně dala najevo, že jí nemáme otravovat. A přidala k tomu nějakou další zprávu. Nakreslila nám snad směrovku? Má to být šipka, ukazující směr? Spíš než šipku, mi její pokus o komunikaci připomíná runu, nebo nějakou jinou mystickou značku, ale já zprvu nejsem schopná obrazec nakreslený v měkké lesní hlíně, nikam zařadit. Je možné, že nám les jako první poslal uvítací výbor a nyní průvodce, abychom nesešli na zcestí? „Značka. Možná nám jen ukazuje směr, ale vypadá to jako runa.“ Promluvím zprvu nejistě, zatímco z paměti doluji detaily. „Záleží na tom z jaké strany to kreslí, jestli od sebe k nám, pro nás, nebo pro sebe. Může to být runa Ka, vypadající jako takové zkažené ypsilon. Je to runa příčiny a důsledku, číselně se dá vyjádřit jako číslo šest. Odkazuje na tělo, a na fyzické schopnosti, hlavně schopnost hýbat se, vládnout ať už ostatním, nebo svému tělu...Paradoxně, je ale ženskou runou...“ Mávnu rukou z druhého směru, abych naznačila změnu optiky. „Pokud se na ten znak ale podívám odsud, může to být jiná runa, tentokrát Lagus, písmeno L, překládá se jako voda. Spojuje se s plynutím, proměnlivostí, ať už vody, nebo času. Ve výkladu, nebo při věštění představuje podvědomí, intuici a...“ Nezvládnuté sexuální fantazie, plodnost, početí. Poslední trojici si raději nechám pro sebe. „Má ale i pozitivní významy, říká se jí runa spisovatelů a malířů. Pokud padne při věštění v blízké budoucnosti vykládá se jako úspěch na cestách...“  | ||
| |||
|
| ||
