Luna starých dní
Výprava do Ryhopu, den první, nějak dopoledne
Všichni přítomní

Stále se porozhlížejíc po stopách, si na chvostu skupiny zapálím další cigaretu, kterou mlčky kouřím za pochodu. Jdu raději o krok, dva za ostatníma, abych je tím kouřem moc neštval, a nekouřil jim pod nos. Není kdovíjak silný vítr, spíš mám pocit, že vzduch kolem nás stojí, hustý jak kaše, ani trochu se nehejbe. Po chvíli plahočení, po kterém sesoudím, že žádný útok nehrozí, uklidím luk zpět na záda, a odložím svou bundu zpět do batohu. Než se ale stačím nabídnout Bodiemu, že ho vystřídám, on mne předběhne, a svěří zbraň Viv. No, třeba jí to přivede na jiný myšlenky. Stařena u kmene mne upřímně překvapí. Hlavně to, jak smrdí. Není, jak to kulantněji popsat. Doteď jsem měl pocit, že nefouká, teď mi přijde, že babča ke mě stojí po větru. Jen se kysele ušklíbnu, a odvrátím od ní hlavu na stranu, abych se na ní nedíval zpříma, ale přesto mi zůstala v zorným poli. Cosi v jejím pohledu, vyvolává pocit, že mi vidí až do žaludku, a co si budem, nejni mi to příjemný.

Edward na ní spustí nějakým známým jazykem, a mne záhy dojde, že nejspíš mluvil starou irštinou a welštinou."Uměl bys to i gaelsky?" Zeptám se ho, z čístý zvědavosti. Tenhle kluk je pro mně jedno velký překvapení. Škoda jen, že stařena nevypadá, že by jeho slovům rozuměla. Než to stihnu vytroubit i ostatním, předběhne mě Kath. "Jo, taky mám ten dojem." Už jsem v tomhle lese měl dost často pocit, že mám něčí oči v zádech, nebo mě někdo, koho nevidím sleduje, ale z téhle staré paní ten pocit nemám. Jen je škoda, jak páchne. Proč přízraky páchnou? Má to nějaký hlubší smysl? Je to nám lidem, nějak podprahově dané, jako přirozená ochrana? Některé květiny mají vůni, aby nalákaly opylovače, jiné plody zas odporně páchnou nebo mají trny, aby odpuzovaly škůdce, mají to ty zdejší přízraky, ta Mytága taky tak? Dá se Mytágo najít dřív po čuchu?

Hele, další mytágo!

Ryhopský les, okraj
První den na výpravě, středeční dopoledne
Chladný listopad
Vši

Není to poprvé, kdy mám pocit, že mě les vede vlastní cestou a já se po ní vždy nějak vydala. Když nebylo kudy jít, volila jsem cestu nejmenšího odporu a, nebo se vrátila a zkusila něco prostupnějšího. Teď to není o moc jiné, tedy až na fakt, že jdu úplně jinou cestou a tedy nemohu sledovat potok hned od počátku.
Průběžně cestou mrknu na kompas i krokoměr, abych měla nějaký přehled o vzdálenosti od našeho výchozího bodu. Krokoměr občas zabliká a ukáže necelá čísla, ale v zápětí se zase srovná, kompas je na tom podobně, kdy se z čista jasna ručička otočí dokola, aniž bych změnila směr cesty. Přičtu-li k tomu svou orientaci v prostoru, tak pocit, že tudy už jsme šli, není jen pouhým pocitem.
A že to chvíli vypadalo nadějně… Potok v dálce byl slyšet, ale pak se jeho šum zase vytratil, jako by byl had, který se odplazil pryč. Nepropadám beznaději, raději tady načmárám hustý porost a naši cestu skrz.

Pár kroky se z hrubého středu skupiny dostanu blíže k vedoucí trojici.
“Motáme se.“ Houknu Bodiemu zhruba za ramenem, tak abych nešlapala Viv na nohy, ale měl mě v zorném poli. Hádám, že mu to dochází také a říct to nahlas bylo možná zbytečné, ale budiž.
Možná právě na to konto došla těm dvěma trpělivost s hustým porostem, jenž nám tvořil nepřekonatelnou překážku už nějakou chvíli, tasili mačety a započali vyrábět cestu skrz.
Už po poslední výpravě jsem si říkala, že si k Vánocům pořídím mačetu, teď kapku lituji, že jsem svůj plán nerealizovala dříve. Dlouhý nůž je sice dobrá věc, ale víc se hodí na osekávání menších větviček na oheň, než na prosekávání cesty.

Když mám trasu načrtnutou, využiji volného času k tomu, abych vytáhla z krosny barevný provázek, ovážu kus kolem kmene stromku u cesty. Poté si sednu na nějaký kus kamene, a zatímco se část skupiny střídá u sekání, otočím list a kreslím si scenérii stromů okolo. Mám pocit, že bych se jim tam víc motala, než reálně pomohla.
Les je to vskutku zajímavý.
Říkám si pro sebe a po očku pozoruji zbytek výpravy. Caleb pokukuje po křovích, jako by hledal včerejší den, Yagi je ztracen ve svých myšlenkách a kouří, Chelsea u něj něco tiše brebentí, ale moc ji nevnímám, víc mě upoutá Vivian, která by zřejmě uvítala, kdyby na nás z houští vyskočil medvěd, jen aby nemusela stát dlouho na jednom místě.
Možná by společná řeč pomohla... Jenže kde začít?
V začínání konverzací jsem nikdy nebyla dobrá a tak zase skloním hlavu v papíru a prozatím pokusy o bližší seznamování odložím. Nakonec jí Bodie předá svou mačetu a zaměstná její hlavu manuální činností. Edward u sekání nadává a já se jen pousměji a až poté, co se prostřídá a stáhne blíž ke mně, ho oslovím.
“Ze strany od Lovcova potoka jsem procházela i několik dní, než jsem našla prostupnější kus cesty. Teda… dost možná mi to jako několik dní jen připadalo, ale… Víš jak to myslím…
Mávnu rukou a pošoupnu brýle.

Následuji zbytek prosekanou cestou, opět někde uprostřed, dokud nedojdeme na paseku s ohromně výraznými duby. Tihle majestátní krasavci vyrazí dech do určité míry asi všem, ale jak foukne vítr, praští mě do nosu pach potu, špíny na lidském těle… starém lidském těle, aby byla přesná a…ještě něco. Ano! Pomalu mi to dochází. Ten pach práchnivění, podobný jako u toho domorodce! Promnu si nakrčený nos a posunu brýle. Pachů je v lese dost, ale tohle je výrazné a určitým způsobem specifické.
A teprve potom ji uvidím. Sedí tam u kmenu stromu, jako kdyby z něj sama vyrůstala. Eh… Co? Ne, ten lišejník na krku se mi určitě zdál. Pozoruji stařenu a v souvislosti s předešlým setkáním raději mlčím, abych se vyhnula potenciálním nepříjemným reakcím od těch, co ji neviděli. Místo toho si ji raději do detailu snažím zapamatovat a ukládám si její obrázek do hlavy.

Na základě reakcí ostatních mi přijde, že ji vidíme všichni a tak doplním jednoduché „Jo.“ směrem k Vivian a už si rychlou podobiznu črtám na další volný list. Netuším, jestli s ní zkoušet nějak více interagovat, nebo raději jít směrem, který nám ukazuje, ale rozhodnu se zakreslit si z její osoby, co nejvíce čas dovolí, a zbytek doladím po paměti. Na takovéhle výjevy je moje paměť výborná, ale zkuste po mě chtít, abych si vzpomněla, na nějakou informaci nebo úkon bez možnosti vizualizace a jsem v pytli. Pro jistotu se ještě vrátím o pár listů zpět k mapě, kam zakreslím čtyři výraznější stromy.
O konverzaci se nakonec pokouší Edward, který nám tímto odhaluje další směr svých dovedností. Už z toho, jak popisoval výbavu divocha a přiřazoval ji historické zasazení, mě upoutal a nyní to ještě umocnil. Kultura a staré jazyky… Jak se k něčemu takovému dostane audior? Podivím se v duchu. Jeho slovům nerozumím, ale bedlivě pozoruji netečnou tvář stařeny. Žádná reakce. Směr, který ukazuje, vede, kdo ví kam… Snaží se nás nasměrovat k potoku, nebo jak říká Kath, jen abychom šli pryč a nechali ji na pokoji?
Bodie se vydá za Edem a zkusí na stařenu též promluvit. Vypadá, že naší řeči rozumí lépe, než tomu, co zkusil Eddie, třeba bude úspěšnější.

Stařena s maskou Luny

Ryhopský les,
listopadová středa, dopoledne
hlavně Viv, Kath, Ed a Yagi

Bloudíme, to je bez diskuse. Nestává se mi to často, ale v tomhle lese to není nic divnýho. Nakonec na sebe s Kath jen kývneme, a vytáhneme mačety. Pěkný kousek. Zhodnotím její golock. Pak sundám věci, bundu i flanelku, zůstanu jen v khaki tričku, což ukáže mou udělanou postavu. Věci svěřím beze slova Vivien, včetně pušky. Pak se zakousneme do hloží, což mne rázem zahřeje. Když máme oba dost, hledám pohledem Caleba, ale je kdesi vzadu, předám tedy mačetu Viv. Zaznamenal jsem u ní jistou melancholii, manuální dřina jí vyčistí hlavu víc než nějaký psychiatr, a co víc, dodá chuť do života, to ona potřebuje jako sůl. Hodím na sebe bundu, řeknu Viv co a jak, a pak to nechám na ní. Ed dělá pár výpadů s kopím, jde mu to. Yagi se klepe jak ratlík při balení cigára. To mne inspiruje, a dám si taky jedno cígo, přičemž sleduji Viv, tu a tam utrousím nějakou tu radu, jak si prosekat cestu a neservat se přitom. Jo, někdy to jinak nejde. odpovím Edovi, jež vystřídal Kath. Když má dost, vrátím se k sekání, když se zahřeju jdu zas jen do trika.

Pak dosáhneme dubové paseky. Očistím, uklidím mačetu. Stáhnu mokré triko, otřu s ním pot. Že jsem polonahý to neřeším. Vytáhnu suché tentokrát námořnický tričko, obléknu, pak košili, a časem zas bundu. Mokré triko přehodím přes batoh, může trochu schnout cestou. Jo, vidím ji taky. řeknu Viv. Než nahodím zas batoh na záda. Vezmu cestou od Kath na chvíli kopí, a přijdu ke stařeně. Ed na ní zkouší nějakou hatmatilku, ale mne přijde, že angličtině rozumí líp. Hadry má taky dost různý. Mohla by to být i Harryho dcera Kay, kdyby byla v lese dost dlouho nezávisle na čase. Kayleigh? Řeknu jen jméno té nezvěstné nešťastnice, a bedlivě pozoruju jakoukoliv i sebedrobnější reakci té stařeny. Pokud je mizivá zkusím plán B. Znáš jí? Vidělas ji? Kdysi byla dívkou vlasů barvy slámy. Je jako houžev, ale nemám pocit ohrožení. Spíš mi něco říká, že je svým způsobem na naší straně.

Dál a hlouběji

Ryhopský les
den první, dopoledne
Bodie, Caleb, Chelsea, Evelyn, Katherine, Vivian a Yagi

"Souhlasím, napřed srub." Platí tady normální blíž a dál? Mou druhou otázku Bodie bohužel zodpoví jen zavrtěním hlavy. "Škoda. Svým způsobem měl pravdu, tohle opravdu působilo jako takové něžné přivítání. Něžné na poměry tohoto místa" A tím veškerá vřelost lesa končí.

Opouštíme cestu, snažíme se dostat k potoku a žalostně selháváme. Křoví, trní a bahno s přehledem vítězí nad umem našich navigátorů. Zvažuji, zda je bezpečné se zeptat, jestli prostě nezkusíme jinou cestu, když se Katherine zastaví a předá mi Bodieho kopí. Sama vytasí mačetu, takže v domnění nebezpečí zaujmu střeh a snažím se najít útočníka. Téměř okamžitě si ale mohu dát pohov, protože útočníkem je sama Katherine a cílem křoví. A útočí poměrně zdárně. Bodie se k ní duchapřítomně přidává, zatímco Caleb hlídá okolí. K jeho hlídce se přidám, i když si neodpustím pomocí pár spinů ozkoušet, jak mi sedne Bodieho kopí. Dobrá zbraň.

Když hlasité oddechování začne přehlušovat zvuk sekaného křoví, přijdu blíž s prostou otázkou "Výměna?" a nabídnu prostřídání. Tohle mi rozhodně nejde jako těm dvěma a pravděpodobně si od obou vyslechnu pár dobře míněných rad jak se správně prosekat křovím. Ani hrubá síla není má doména. Jedna věc je příprava na les a druhá snaha projít pomocí mačety křovím. Příště s sebou sbalím malý kompaktní křovinořez. "To - jste - se - taky - posledně - prosekávali - tímhle - zatraceným - sajrajtem?" Každopádně nějak se prosekáváme dál, a já jsem rád za funkční triko, které mi alespoň částečně odvádí pot. Nakonec mě Katherine zase prostřídá a tak mohu sebrat dech. Když se chystám do tohohle martyria podruhé, máme už prosekanou cestu na mýtinu.

Mýtina U čtyř dubů zazní mi v hlavě, když tam společně s Calebem mezi posledními vstupuji. Zaujmu místo vedle Katherine, aby si mohla převzít svou zbraň, až popadne dech. Mezitím můj pohled směřuje ke stařence u jednoho z dubů. Tentokrát jsem schopný si její analýzu nechat pro sebe. Ne, že by bylo o co stát, tahle bytost je oblečena ve všechno, co jí přišlo pod ruku. Není sporu o tom, že není skutečným člověkem, někdo takhle křehce vypadající tu nemůže dlouhodobě přežít. "Ano Vivian, i teď to vidím." Zaujme mě i její měsíční maska, ale nejsem schopný si jí hned někam zařadit. Zachytím Yagiho pohled, osmělím se a vykročím vpřed.

"Dia duit, an foraois tú? Helo, ydych chi'n goedwig?" vyzkouším i angličtinu, ale odpověď z toho nedostanu. Trochu bezradně se otočím k ostatním a Katherine tak nějak shrne mé myšlenky. "Ano, myslím, že nás posílá tím směrem a ne, nemyslím, že je to cesta pryč. Nevěřím tomu, ale v současné chvíli je to asi jediná rozumná cesta. Mluvím normálně nahlas, mytágo stařenky stejně nereaguje na mou snahu o komunikaci a Les samotný uslyší i náš šepot.

Domorodec či halucinace
Všichni účastníci výpravy
Kdesi v Ryhopském lese
Listopadové dopoledne až poledne

Situace s pro mě neviditelným válečníkem postupně vychladla. Chápu, že pro ty, kteří tuto halucinaci sdíleli, tak to musel být zvláštní zážitek a musejí si navzájem sdělit veškeré své dojmy, ale pro mě znějí spíše jako skupinka bláznů polemizující nad neexistující pravdou.
Měla bych si začít dělat ohledně těchto zkušeností poznámky. Možná bych svoji teorii o podivuhodných halucinogenních pylech mohla rozvést a podložit fakty. Ale nemá smysl dále kopat do vosího hnízda. Jenom bych ostatní zbytečně rozčilovala svým skepticismem.

Něco ale na tom lese tady je. Jako by se v čase měnil. Jako by žil. Jako by si s námi dělal to, co on chce. Hloupá myšlenka. Ale přesto se člověku zarývá pod kůži a odmítá odejít. Vidina Koljušáku už je dávno pryč a vidím to i na očích Bodieho. Ztratili jsme se. Točíme se do kola. Jediný kdo může rozhodnout o našem návratu, je les samotný…
Bože Katherine ty už začínáš znít jako nějaký šílený prorok, vzpamatuj se, seber mačetu a pusť se do vyklizování cesty před námi! Vždyť je to jen les! Neztratila ses ani v Taman Negaře v Malajsii a to je to deštný prales, kde se tě snaží sežrat všechno od pijavic až po tygry, natož aby ses nevyhrabala z nějakého britského obyčejného smíšeného lesa! Nesmíš se nechat ostatními připravit o zbytky rozumu! Však my jim ještě ukážeme, že není potřeba se tady tomuhle lesu odevzdávat bez boje!

Golock mi perfektně sedne do ruky. Těsně před mým odjezdem jsem ho ještě společně s nožem brousila, takže se ze začátku prohryzává podrostem jako po másle. Přeci jen tato jednoduchá a nádherně zdobená mačetka z Indonésie je na tohle probíjení lesem perfektně stavěná.

Ať už se prostřídáme či nikoliv, tak se konečně před námi otevře palouk. V průběhu práce už jsem shodila i nepromokavou bundu a přes záda jsem si nechala jen rozepnutou mikinu. Asi se nikdo nebude divit, že jsem se dokonale sekáním zahřála a do drkotání zimou mám vážně daleko. Na zádech cítím potůčky potu a pár kapek už mi skape i do očí, kde začnou nepříjemně pálit. Kruci. Na palouku ze zad shodím krosnu a sednu si na ni, abych si mohla chvíli odpočinout a konečně setřít všechen ten otravný ledový pot. Rychle si přes ramena přetáhnu opět bundu, aby moje zpocená záda neprochladla.

Teprve po několika minutách oddechování jsem připravena se rozhlédnout kolem sebe. Statné duby. Tyhle si budou pamatovat určitě i minulé století, podle jejich šíře. Století velikáni schovávající se uprostřed netknutého lesa. Což tohle není tak divné, duby jsou majestátné stromy dosahující úžasných velikostí, ale stojící stařenka pod jedním z nich, to už divné je. Počkejte, řekla jsem stařenka? A jak se sem sakra dostala.
Svým způsobem stařenka působí jako člen nějaké ještě neobjeveného tajemného keltského kmene. Podobně vyhlížející osoby lze do této doby potkat v pralesech ať už v Amazonii nebo jihovýchodní Asii. Původní obyvatelstvo, které se odmítá připojit k naší moderní civilizaci. Vlastně jsem jim tento styl života občas i záviděla.
Na krku se stařence houpe ze dřeva vyrytá maska tvaru měsíce. Jedlové dřevo. Tak to v tomhle lese tedy stoprocentně růst nemůže. Ale jak jinak by se sem dostalo. Jedině, kdyby… Vrstvy. Nebo jak to Yagi nazval? Spousta různorodých míst na jednom místě. Kravina? Asi ano. Ale stálo by to za prozkoumání. Možná je tu prostě jen uprostřed lesa jakási starodávná zakonzervovaná rezervace, kterou ještě žádný člověk zvenčí nezvládl narušit. V Amazonii se to stává vcelku běžně, tak proč by to nemohl být i tento případ.

Její gesto je naprosto jasné. Chce, abychom šli tím směrem, kterým ukazuje. Je pravděpodobné, že nám prostě ukazuje cestu pryč. Ne všichni domorodci se vás snaží hned zabít, někteří vám dají nejdříve možnost prostě v tichosti a v míru odejít. Dají vám velmi jednoduše najevo, že nechtějí od vás být rušeni. Ale na jejím pohledu je něco naléhavějšího. Jako by pro nás měla nějaký úkol. Nějaký cíl, kterého musíme dosáhnout.

V ruce stále držím svůj golock a kopí jsem při prosekávání se podrostem svěřila do rukou Edwardovi. Mohla jsem si ho prostě připnout ke krosně, ale to bychom zbytečně přišli o další boje schopnou zbraň, takže takto to bylo daleko výhodnější. Ale nemusí se Edward být, až opustím svoji mačetu, tak si to kopí velice ráda a rychle přivlastním zpátky. Přeci jen jsem ho dostala od Bodieho já a jeho důvěry si vážím.

„Myslím, že prostě chce, abychom šli směrem, který nám ukázala. Ať už to znamená, jít hlouběji do lesa nebo nás posílá pryč.“ Řeknu potichu k ostatním.

Vidiny

Ryhopský les, je k poledni
zatím všichni, co šli od Bodieho



Ryhop se stává čím dál neprostupnějším, stromy se namačkaly blíž k sobě, jako by se rozhodly nás prostě nenechat projít, nebo pohltit a zadusit zaživa. Letmé srovnání s Tolkienovým Starým hvozdem není vůbec od věci. Chybí jen ti pavouci..., ušklíbl jsem se ve stínu prastarého Lesa.

Z pokroucených parkosů visí chuchvalce mechu a pach vlhkého trouchnivého dřeva zintenzivněl, jakmile jsme zašli hlouběji. Jsme dezorientovaní a od břehu potoka jsme se opět vzdálili.
Jen jednou jsem zaslechl vzdálené šumění vody, ale opět nebylo možné tím směrem jít. Váha Calebových bot se ztrojnásobila, jak už začínaly být obalené blátem. Seškrabovat ho ale nemělo smysl, protože během dneška ještě patrně zapadneme mockrát... Prodíráme se podrostem s čím dál mizernější náladou. Přízračně slabě přefiltrované listopadové světlo taky moc nepřidává... Já byl rozmrzelý, protože se mi nepodařilo zahlédnout ono mytágo, ale všeobecné náladě neprospívá ani to šílené bloudění, ačkoli Bodieho tvář neprozrazovala, že by si to jakkoli připouštěl. Ve stopách prosekaného křoví jen občas prokmitne nějaký pohyb – zřejmě drobné lesní zvěře, která prchá před hlukem, který tu tropíme ve snaze dostat se tam, kam potřebujeme, což Caleb kvituje kyselým obličejem.

Koljušák, vodní cesta... Huxley mu věnoval podstatnou část svých zápisků, ačkoli ne vždy bylo jasné, co tím mínil... Mluvil o něm jako o cestě hlouběji, do hlubších zón lesa, jak to sám často pojmenovával, ale když se ho ani nejsme s to držet?!
Další a další nezbytný obchvat při obcházení zarostlého bahniště a vizuální vjemy provází sílící dojem, že jsme sledováni. Poplašeně se rozhlížím na všechny strany a netrvá dlouho, než se musím uklidnit další cigaretou. Ruce se mi chvějí – to určitě zimou, přesvědčuji sám sebe. Papírky šustící v mých zmrzlých, neklidných prstech, subjektivní zážitek nebo spíš moje soukromá halucinace padající klenby větví, klaustrofobní zastínění nebe... Všechny tyto průvodní jevy poukazují na fakt, že nás Ryhopský les pozvolna pohlcuje a mění v sebe. Iluze vlastních kostí měnících se v kámen a maso v práchnivé světélkující dřevo je neobvykle silná, že ani nevnímám štěbetající Chelsea, která se mě urputně snaží přivést na jiné myšlenky.

V mezičase, kdy nabíráme dech, nebo čekáme, až bude prosekána další část hloží, si svým drobným neurotickým rukopisem zapisuji pár nečitelných poznámek... Nervozitu zapíjím cejlonským čajem ze své termosky.
Primární, nutkavý pocit nepřímého ohrožení mě nutí se neustále ohlížet přes rameno, i přes to, že za mnou jdou ještě další lidé z naší výpravy a nic na nás neútočí. Dělá tohle Les všem? Zažíval tu Huxley před lety totéž?

Když jsme vpadli na paseku obroubenou vysokými duby, kde se odehrálo moje první setkání s lesní bytostí, zavibrovalo ve mně něco důvěrně známého, něco, na co bych si měl pamatovat... Nebyl jsem to však schopen zachytit, nebo dokonce uchopit – oči mi znovu a znovu klouzaly po letokruzích a konturách stařeniny masky.

Ede? obrátil jsem se bezhlasně na dalšího člověka, který by mohl mít nějakou povědomost o tom, co nebo kdo to před námi vlastně stojí. Má paměť nezbytně selhala, stejně jako vždycky, když ji člověk opravdu potřebuje. Ve všech jiných případech ze sebe chrlím detaily z Huxleyho zápisků i dalších popsaných setkání, o kterých jsem se kdy doslechl. Teď mám náhle prázdno. Může i za tohle dusné přítmí prapůvodních lesů?

Přebujelá představivost neodbytně dáví další a další hororové detaily...
Šílím z toho.

Ve stínu dubů

Všichni účastníci zájezdu,
kraj Ryhopského lesa,
výprava: den první, dopoledne,

Cesta, kterou sledujeme hlubokým lesním podrostem, se jak se mi alespoň zdá, nedá udržet, a poměrně záhy, mám pocit, že chodíme v kruzích. Nápad sledovat břeh potoka a jít podle něj, vypadal na papíře mnohem snadněji, než je tomu ve skutečnosti. Břeh je místy podemletý, jinde zas rozbahněný, a tak se od vodního toku, neustále odkláníme, a zas se k němu pracně vracíme.
Caleb působí krok od kroku, víc a víc napruzeně, takže na jeho posměšná slova, raději nijak nereaguji. Nemusíme se pohádat, hned první den. Necháme si to na později, určitě ještě bude dost času a příležitostí.
Když se již po několikáté odkloníme od potoka, zdá se, že trpělivost některým z nás dojde a přejde se na poněkud invazivnější přístup, tedy, vysekání si cesty. První se toho chopí Bodie s Cath, jakožto vlastníci sečných zbraní. Lesním podrostem, se prokousáváme, prakticky mlčky, a tak nikoho do žádného rozhovoru nezatahuji. O čem bych onen rozhovor asi začala? Jak jsme se vyspali? Jak jsme si užili prostříhávání plotu? Jak se vám líbí v lese? Nenapadá mě žádné normální téma, o kterém by jsme se mohli bavit. Léta jednotvárné, společenské konverzace v ordinaci, mne nejspíš na dobro zdeformovala. Přece se ostatních nebudu ptát, ´Prášků máte dost? Berete je pravidelně? A co klouby? Nebolí?´ Raději tak držím jazyk za zuby. Uvidím, jestli budou chtít Cath, nebo Bodie nějak prostřídat. Jejich aktivita, mi mírně připomíná, trošku agresivnější plení zahrady, a to bych mohla zvládnout. Když tak nad tím přemýšlím, kdybych si bejvávala na plevel pořídila mačetu, možná by ta předzahrádka, vypadala líp mnohem rychleji. Zvuk prosekávání si cesty, poněkud zamaže možnosti k rozhovoru, a tak jsem nucená mlčet. Nějakou dobu to vydržím, ale záhy mi dochází, že to není úplně nejlepší, z dlouhodobého hlediska. Má mysl se ihned stáčí, do míst, do kterých jsem si slíbila, že nezabřehnu, a tak hledám možnost úniku... Ráda bych si s někým popovídala, ale sakra o čem a s kým? O biologii a Botanice jsem se už včera večer přesvědčila, že v konverzaci nevystačím, ani na pět minut. Vyzvídat cokoliv o lese, nejspíš nemá smysl, když už tu jsem, a uvidím nejspíš teď všechno z první ruky, a vyptávat se, Lyn, nebo Edwarda, na to co to zahlédli, že je to tak vyvedlo z míry, to se mi taky nechce.

Konečně se prosekáme na paseku, lemovanou duby. Široké, vrásčité kmeny, obrůstající mechem, na mne působí jako sloupy, strážící vchod do nějakého starobylého, lesního chrámu. Keltové prý uctívali duby, a pokud to byly duby takovéhoto vzrůstu, nedivím se jim. V těch stromech je cosi starobylého, dýchajícího střetem minulosti a současnosti, něco co prozrazuje, kolik toho již mají za sebou, a zároveň kolik je toho ještě čeká. Zatímco já se kochám pohledem na stromy, Bodie jdoucí stále mírně přede mnou, se na krátký okamžik zarazí v pohybu. Kráčím za ním již nějaký čas, a zvykám si na jeho tempo, takže tu slabou změnu zachytím. Svou pozornost rozděluji mezi něj, stromy okolo nás, a taky dívání se sama sobě pod nohy, abych se hned na první dobrou nepřizabila. Vzhlédnu tedy od pozorování cesty, pod svýma nohama, protože je sice prosekána kvalitně, ale i tak si úplně nechci podvrknout kotník hned první den, takže se na místo kochání se, raději soustředím kam šlapu. Ohlédnu se, a konečně se zdá, že uzřím, to co v nedávné minulosti uzřeli i ostatní. Stařena, jako by vyplula z zeleno-šedavého porostu mechu a lišejníku, pokrývajícího zdejší duby, jejich větve, kmeny a kořeny. Z počátku, mají moje oči problém, v barevném lesním světle, tlumeným stále ještě olistnatělými korunami dubů, rozpoznat kde začíná postava staré ženy, a kde končí kmen stromů, ale možná tomu má tak být. Vlasy zacuchané až do dredů, tu a tam v nich vpletená nějaká kůstka, možná spíš kostěná sponka. Ty kosti jsou nejspíš ptačí, a když si to uvědomím, má mysl jako by i jejímu obličeji tak nějak samovolně přiřkla ptačí rysy. Velký nos by mohl být zobákem, a propadlé oči, lemované pavučinou vrásek, nejen od zažitých let, ale i pláče a od smíchu, nás pozorují, jako by nebyla stařenou, ale sovou. A aby toho nebylo málo, kolem krku má masku, připomínající srpek měsíce. Čekala jsem, ledascos, ale na maškarní bál, jsem si s sebou škrabošku vážně nezabalila.
„Teď, se všichni shodneme, na tom, že vidíme babču, támhle u toho kmenu?“
Optám se tiše ostatních, a ukážu nejistě prstem směr. Kdyby tohle udělal Patrik, asi bych ho přes ruku mírně plácla, a pokárala ho, že je neslušné na někoho ukazovat prstem, ale, když ono je to teď poměrně výhodné vzhledem ku situaci. Není to moc výrazně rušivý pohyb, a dá se provézt rychle, tak aby všichni věděli co myslím. Nejistě přešlápnu, čekajíc na reakci ostatních, až nějaká ze suchých, tenkých větviček zapraská pod mýma botama. Ten zvuk se rozletí okolím, jako bych byla nějaký narušitel. Což, když nad tím tak přemýšlím, možná i jsem.
„Nepotřebuje třeba pomoct?“
Navrhnu, první co mne napadne. Slyšela jsem od kolegů, hlavně od sester z praktického, nesčetně historek o starších pacientech, kteří se na sklonku života, ve stáři, z ničeho nic, začali toulat. Je to jeden z projevů stařecké demence, tyhle bezcílné výlety, na pěší túry po okolí. Jeden pacient, se hledal tři dny, jeho příbuzní šíleli, obvolávali policii, nemocnice, muzea, všechny různé instituce, které je napadly, a nakonec se ukázalo, že senior se prostě jen jednoho rána, v půlce cesty pro svůj ranní tisk, do trafiky, rozhodl, že si ty noviny, chce raději přečíst v Oxfordu, že když je to město vědění, tak že tam ty noviny určitě budou lepší. Senior si udělal, příjemné odpoledne v kavárně, přečetl si svůj denní tisk, pak navštívil zdejší zoo, a natolik ho pobavilo, že v oné zoo, se jedna ze zdejších Želv Sloních, se jmenuje Darwin, až tuto radostnou novinu, musel z telefonní budky, zavolat své vnučce, a ta pak pro něj do Oxfordu přijela, a odvezla si jej zpátky domů. Stařenka, na kterou se dívám, na mne sice nepůsobí jako by netrefila do zoo, ale i tak, působí, tak nějak křehce, zranitelně.

V té chvíli, kdy se nejistě podívám po Bodiem, a z kapsy crosny uvolním lahev vody, abych jí babičce nabídla, se ale sama babča konečně pohne. Ukáže přes paseku dál, štíhlý, vrásčitý prst, připomíná dubovou ratolest v pozdních zimních měsících, ošlehanou větrem a vysušenou, vrásčitou hlubokými záhyby kůry, tedy, vlastně vrásek. Mého, náznaku s vodou si, zdá se nevšímá, a tak lahev zas uklízím. Můj prvotní dojem, křehké stařenky, potřebující pomoc, se rychle rozpadá, prasklinami skutečnosti. Její pohled, jako by viděl každého z nás zvlášť, nás všechny dohromady, a zároveň vůbec nikoho. Cosi v jejích očích, mi znovu připomene, ptáky, nos jako zobák, zorničky očí, stejně pátravě skenují stařenino okolí... Ukazuje se, že tenhle tajuplný hvozd, začíná naplňovat svou pověst, nic tu není, takové jaké se na první pohled zdá.

Okraj lesa

Ryhopský les, spíš okraj.
Den první, ráno, chladno, mlha ustupuje.
Bodie a Viv, Chelsea a Yagi, Kath a Edward, Evelyn.



Po menších prodlevách jsme v lese. Začínalo to vypadat spíš na setkání diskuzního kroužku, z domova důchodců, a zrovna třeba Evelyn a Kath na mne jednu chvilku u plotu působily, jak kdybych si spletl výlet, a nešel do Ryhopského lesa, ale zavítal jsem omylem na diskuzně-hazardní večer v domově důchodců, kde babči budou sedět u stolečků, mastit bridž a kanastu a ucucávat u toho sherry. Pořád nad tím nevycházím z údivu, paní Doktorovou jsem odhadoval na prezidentku Bridžovýho klubíku, ale ona šla bez keců.

Už jí v duchu chválím, a říkám si asi začínám rozumět tomu, co na ní Bodie vidí. Nevím jak to vidí ostatní, ale mi večer přišlo, jak se ti dva k sobě mají. Jenže, to jak se domlouvala beze slov, s jezdcem na koni, to vůbec nedává smysl. Nějak mi to neštymuje, s tím jak jsem si jí odhadl, a tomu se mi nechce věřit, protože, já se nemýlím. Nebo si to alespoň nerad připouštím.

Na Paniččino pedantský slova, se mi do vousaté tváře znovu vetře úsměv. Nedá se, a je připravená se hádat o slovíčka. Docela mne to baví.
„To bych si přece nikdy nedovolil.“
Uculím se na ní, posměšně, zatímco se rozhlížím, po okolních kmenech a křoviscích, která míjíme. Hledám stopy zvěře v měkký hlíně, vyleželý pelechy v trávě, vyškubanou srst, prostě něco, od čeho by se dalo vodpíchnout. Neverbální komunikace, jako řešení problémů, jo? Tomu tak věřím,...
„Jak je vidno, každej z nás, řeší konflikty jinak,“ sesoudím nakonec, skenujíc pohledem, vlhkou zeminu, pokrytou barevným listím, pod svejma botama. Nic moc slavný to nejni. Tu a tam nějakej zaječí bobek, málo stop po vysoký. Nic zvláštního, takhle při okraji lesa. Přece nemůžu čekat, jak mi tu pod mušku, hned na první dobou přicupitá stádo Mundžaků. Evelyn nelení a rozšiřuje za pochodu další a další věci, do mapy, kterou dokresluje za pochodu. Spolu s Edwardem a Yagim se baví o Svatyni a srubu. I když nemám tucha, o čem to mluví, zní to jako významné orientační body, a ty se budou hodit.


Proběhne krátká slovní výměna, mezi Evelyn a Edwardem, ke které se přidává i Yagi a nakonec i Bodie. Mythágo? No, tak to jsem asi prokoučoval. Ať koukám, kam koukám, a taky krátce sáhnu po zbrani, nic nevidím. Nejspíš jsem divnej. Nebo si skupinka, dala do ranního čaje něco na přilepšenou, a do mýho hrnku už nevyzbylo, nebo nevím.



Po krátké vsuvce, pokračujeme dál, lesem. Všechno je prorostlé ostružiním, trním a tam kde půda není nepřístupná trním, tam je rozbahněná. Chca, nechca, se nakonec motáme, jak nudle v bandasce, říct si, půjdeme rovnou za nosem a skutečně tak udělat, je nemožný. Mimo pár veverek, od nás všechna zvěř prchá, nikde po nich nezůstává ani zmínka, až na pár zaječích bobků. I těch je ale žalostně málo, nic co by stálo, na to líčit si pastičky. Bodie a Katherine, na špici naší skupiny, se pouští do prosekávání cesty, a tak se zařazuji spíš někam na chvost skupiny, jak bych tím mohl zabránit, aby nám něco vpadlo do zad. Pokud jsme všechnu zvěř v okruhu, tak dvou mil, nevyplašili doteď, tak po tom vykácení si cesty, už tomu tak určitě bude.

Nakonec se ale prosekáme na paseku, skrytou přístřeším, čtyř parádních, starých dubů. Koruny mají široké, spletité, stále ještě plné listí, a kmeny silné. Jejich větvemi se proplétá hlas větru, koruny i jejich větve a listí šustí, jako by nás chtěly uvítat. Ty stromy jsou prostě majestátní, nemohu jinak, než hlavou naznačit slabou úklonu, pozdravit les, a uctít, jej, tak jak jsem před vstupem do revíru, zvyklý. Zdravím les, a on, tichým šustěním listů v korunách, odpovídá na můj pozdrav. Troufale si to, budu vykládat jako dobrý znamení, jako příslib.

Luna starých dní

Ryhopský les, dopoledne
Stále je listopad, ale ne nadlouho...

Je to k vzteku, ale cestu nacházíte čím dál obtížněji a leckdy musíte obcházet stále větší a větší úseky a čím hlouběji do Lesa zacházíte, tím častěji vás neprůchodnost hustě zarostlého bahnito-kamenitého terénu nutí odklánět se z původní cesty ke Koljušáku, až máte chvílemi pocit (tedy hlavně Evelyn a Bodie), že bloudíte v kruhu, z čehož se samozřejmě vůbec neradujete, protože už takhle jste dezorientovaní víc, než je zdrávo a cestu v rozrušení z toho, co vám Les už teď provádí s myslí, můžete ztratit raz, dva. Což už se vlastně trochu děje...

Caleb vypadá nabručeně, protože krom několika černých veverek a trusu menších zvířat (převážně zajíců, jen sem tam srnčí) tu není ani ň. Když vás to po x-té zavede dál od domnělého potoka, ztratí někteří z vás už nervy, což má za výsledek, že se pokusíte si cestu prosekat. Nevýhoda neudržovaného lesa... Hloží je nepoddajné, staré a trnité a rozhodně se nedá lacino... Jak zjistíte vzápětí, když unavení a doškrábaní sednete na nejbližší suchý kámen a snažíte se popadnout dech. Jako by se ten potok nechtěl nechat najít...

Bodieho mačeta a Katherinin golock v naprostém souzvuku svištícího vzduchu a praskajících větví pomalu prokousávají cestu vám ostatním. Víc se vás dopředu stejně nevejde (tedy pokud nemáte v plánu připravovat terén pro dálnici), ale práce je to únavná a časem se patrně prostřídáte s duem Edward-Caleb, pokud proti tomu nikdo z dotyčných nebude mít námitky filosofického druhu.

Po dalších dlouhých desítkách minut prosekávání (ačkoli máte spíš subjektivní pocit, že jde o dny) se dostanete na menší paseku, kterou stráží několik mocných a naprosto nepřehlédnutelných dubů. Vypadají opravdu majestátně, samozřejmě kdyby jeden neměl na práci nic lepšího než kochání se krajinou...

Byli to čtyři statní stařešinové s rozložitými korunami, co vás na pasece zaujalo – zhnědlé mokré listí se doposud drží na stromech, tak jak to duby už odnepaměti dělávají, dokud jim na jaře nezačnou rašit lístky nové, mladé. A jaro se zdálo nekonečně daleko...
Stromy ševelí v ostrém listopadovém vichru, který neustává. Jako by mezi sebou mluvily, což je samozřejmě hloupost, obviní vaše racionální já svou slabší polovinu z podléhání kdovíjakým bludům a zakřikne ho. Stromy nemluví, tečka!

Pod krajním z nich stojí mlčenlivá stařena s ostrýma očima ve vyhublém obličeji a ve zplstnatělých vlasech má ptačí kosti, které o sebe zachřestí, kdykoli vichr zaduje kolem silných kmenů a připomene tak blížící se zimu. (Tentokrát postavu vidíte všichni. Pokud se tedy díváte jejím směrem.)


Vítr vane směrem od ní... Žena je slabě cítit starobou a nemytým tělem.

Při bližším zkoumání vám neujdou špinavé hadry, oškubaná mošna s vraní lebkou a v ruce samorostle zkroucená předpotopní hůl ohmataná stálým používáním téměř doleskla.

Když vás spatří, cukne hlavou, ale očima ani jednou. Na vrásčitém krku jakoby porostlém lišejníkem (cože?) se jí zahoupe měsíčitá maska umně vyřezaná ze dřeva.

Když svou vyhublou, ale dosud pevnou paží stařena ukáže přes paseku na stínovou hradbu Ryhopského lesa (ale na druhou stranu, než odkud jste vylezli vy), tušíte, že jste očekáváni. Její kostnaté prsty se pomyslně dotýkají vrcholků stromů, protože terén se tím směrem lehce svažuje.

Stranou v mírném kopci (kudy potok rozhodně nepoteče – aspoň pokud ještě Bodiemu slouží paměť a platí nějaké fyzikální zákony) kromě temně černé masy lesa vykukují i nějaké kameny, které z dálky mohou zdánlivě připomínat omleté zuby hradeb. Ale to je samozřejmě nesmysl. Patrně si s vámi opět pohrávají vaše smysly... Ještě tu začnete věřit na čáry, to tak! Nikdo z vás, kdo jste v těchto končinách lesa byl, si na něco takového rozhodně nepamatujete.

Stařena, zdá se, čeká na vaši reakci. Vraní kůstky v jejích slepených vlasech ve větru vyťukávají tichou, zádumčivou melodii. Z posunků té staré vědmy je zřejmé, že vás chce někam zavést, snad k potoku...? No, to určitě...! Ale nemluví a na Edwardovy první neumělé pokusy o komunikaci v některém starším jazyce odpovídá mlčením. Když se mezi sebou bavíte anglicky, zbystří a vypadá, že slovům víceméně rozumí, ale jako by tuto řeč už příliš dlouho nepoužívala, nebo mluvit nechtěla.

...Anebo nemohla?

Yagiho pohled visí na její vyřezávané masce a čím dál víc vraští obočí, jako by se snažil na něco si zoufale vzpomenout. Jako by věděl, ale jen si nemohl vybavit. Jako by to už měl na jazyku... Ale nakonec se zasekl, zavrtěl hlavou a prach starých knih z jeho očí zmizel stejně rychle, jako se objevil. Jeho fenomenální paměť ho zcela zjevně zradila a Yagi mlčky vyhledal Edwardův pohled, jako by doufal, že si třeba vzpomene on...

Prohlíží si vás jednoho po druhém s opatrným a značně nedůvěřivým pohledem, ale je v něm i nějaká naléhavost, která vás nutí zamýšlet se nad tím, co a proč po vás chce. Čekala vás tu? Věděla snad, že přijdete? Což o to, vypadá jako čarodějnice, ale zdravý rozum se něčemu takovému prostě zdráhá uvěřit...

Její odtažitost a dychtivost zároveň ve vás vyvolává opatrné oťukávání pohledů ostatních. Vidí to druzí také? Co si o ní myslí? Dá se jí věřit? Nepadnete přitom do něčí pasti? Stařena nevypadá zrovna jako v nesnázích. Kdyby to byla past, byla by to zřejmě ta nejfousatější z civilizovaných léček na světě – zapůsobit na něčí soucit se slabým tvorem. Až na to, že tahle žena nepůsobí slabě. Spíš opotřebovaně a zároveň odhodlaně a vytrvale zároveň – jako někdo, kdo hodně prožil a umí si na věci jaksepatří počkat. Ale pohled má přímý. Neústupný. Trochu ptačí, jak si vás prohlíží a natáčí u toho hlavou sem a tam, jak se vás snaží dostat do zorného pole všechny naráz, což jí jde těžko, vzhledem k tomu, že jedinci s alespoň základním bojovým výcvikem si po Bodieho významném pohledu připomenou první lekci – netvořit jednotný cíl!

Obloha nad vámi se zase zvolna zatáhla a kdykoli může znovu začít pršet... Měli byste se rozhodnout. Pravda, času máte ještě spoustu. Myslím tím do tmy, protože podle dosud jdoucích hodinek, polohy slunce i stavu vašeho dosud velmi mírného hladu (a o dost větší únavy) to vypadá, že je ještě před polednem. Přesto byste se už konečně rádi dostali k tomu potoku...

...Ať už vás tam čeká cokoli.

Lesní přízrak

Ryhopský les, okraj
První den na výpravě, středa ráno, listopad
Chladno, pozvolna ustupující mlha
Fantom lesa
Edward, Yagi, Katherine, Bodie, okrajově Vivian, Caleb a Chelsea

Když se hlasy ostatních členů výpravy rozdělí na dva tábory, pocítím jistou úlevu, že Edward začal o divochovi mluvit dřív, než já. Ukazuje se, že Yagi ho bohužel pro mě neviděl a k tomu se přidávají další hlasy. Nejvíc mě zabolí skeptický hlas Kath, jenž to nazve halucinací.
Nebyla to halucinace… ani náhodou…
Jako důkaz sobě samé mi v nose zarytě sedí ten podivný pach a mám pocit, že se ho jen tak nezbavím. Odfrknu si a promnu si ho, ale že by to nějak pomohlo, se říct nedá. Díky bohům, že mám další dva páry očí na mé straně, které to také viděly. Podívám se po Bodiem, který si blízké setkání vyloží jako uvítání.
“Jo… Možná…?“
Vypravím ze sebe s nejistým úsměvem a dotknu se obrouček brýlí, abych je opět posunula kousek výš. Mezitím promluví Edward, zatímco Vivian s Calebem řeší její „konverzaci“ s jezdcem z Ryhopu. Chelsea zarytě mlčí a Yagi vypadá zmateně a smutně z toho, že propásl něco, co toužil spatřit. Je mi ho líto a to i přes to, že mám sama dost práce s podivným mrazením v zádech, které vystřeluje z ruky, kde se mě ono mytágo dotklo.

“O svatyni bych se nebála. Myslím, že ji najdeme, i kdybychom se o to nesnažili.“
Mírně nakysle se ušklíbnu. Vycházím ze svých dřívějších návštěv, především jedné, i kdy jsem u té svatyně skončila minimálně třikrát, ať jsem se rozhodla pro jakýkoli směr od ní. Bodie ve stodole zmínil podobnou zkušenost.
“Ale rozhodně bych se nejdřív podívala po tom srubu. Podle Yagim označené oblasti by měl být blíž.“
Konstatuji a z tašky přes rameno si vytáhnu mapu v sešitě, opřu si ruku s tužkou o pevné desky a hrubě si na svou první pokusnou mapu načrtnu naši momentální trasu. Využívám chvilky, kdy po střetnutí stojíme a diskutujeme. Až budeme mít nějakou větší pauzu, hodlám to překreslit lépe do hezčí podoby, do té doby budu čmárat za pochodu. Tohle bylo na sólo cestování jednodušší. Kdykoli jsem si mohla, sednout a kreslit nejen mapu, ale i les samotný. Můj sešit by mohl vyprávět.

Edward má pocit, že Bodie už podobné setkání zažil. Netuším, z čeho toto podezření nabyl, ale pokud bude Bodie vyprávět zvednu k němu hlavu a se zájmem vyslechnu vše, co mu splyne ze rtů.
“Nečekala bych něco takového takhle na kraji…“
Dodám zamyšleně a tiše, spíše pro sebe. Už nemám pochyb, že Modroočko byl též mytágo, ale to bylo až hlouběji, u svatyně. Teď jsme pořád hodně na kraji.
Co to pro nás vlastně znamená?