Divoši

den první, dopoledne

*****

Katherine, cestou do lesa

Ber to jak chceš, stejně bych se ptal i Yagiho. Přikývnu. "Jestli se k těm vidlím váže nějaká historka, moc rád bych si jí v klidu poslechl." Podle výrazu, s jakým Bodie sledoval naší krátkou výměnu usuzuji, že kopí nedával první osobě poblíž, ale cíleně Katherine. Čím víc z nás je bojeschopných, tím lépe. A Katherine je možná schopnější než já.

*****

okraj lesa
Bodie, Caleb, Chelsea, Evelyn, Katherine, Vivian a Yagi

Yagi a Evelyn zareagují okamžitě. Jsem rád, že nemám sám halucinance.
"Vypadá to tak, Yagi. Takhle rychle a tak blízko nás..." Evelyn konečně zařadí divocha, kterého popisovala u plotu. "Díky, Evelyn, takže ta svatyně byla důležitá už pro tuhle pradávnou kulturu. Po Huxleyho srubu se tam musíme podívat." Neptám se, nežádám, prostě to oznámím. Ze zbytku skupiny se ozve pár hlasů, které nic neviděly. Trochu mě potěší, že Bodieho hlas mezi nimi není. Dokonce ani nevypadá vyvedený z míry. "Tobě se už takového přivítání dostalo? Nechtěl bys nám o tom říct?" V mém hlase nejsou ani stopy sarkasmu, jen upřímná zvědavost.

Les duchů

Shadoxhurst, okraj Ryhopského lesa,
středa ráno, listopad, mlha,
chladno až mrazivo, jinovatka

Vcházíme do lesa. Nevím co jsem čekala, ale moje očekávání není naplněno. Cítím se, jak to jen říct... cítím se pořád stejná? Co jsem čekala? Portál do nějaké alternativní dimenze? Cestování časem? Nic z toho nepřichází. Vzhledem k roční době, přicházíme ke stromům s holými větvemi, pod nohama nám křupe jejich mrtvé listí. Pryč se starým, tím co již dosloužilo, řekly si nejspíš tyhle staleté, rozložité stromy, a odhodily své listí, to listí, které nám právě hlasitě křupe pod botami. Kéž bych byla jako tyhle stromy, a uměla odhodit starosti, jako to suché, zabarvené listí, odhodit je někam ke svým nohám, a tam je nechat shnít. Tmavé větve, rozložité, různě pokroucené a sukovité kmeny, a jejich větrem ošlehaná kůra jako by i beze slov, bez listí, které by za ně mohlo ve větru šustit, vyprávěly svůj příběh. Jenže, já nejsem schopná, odhadnout, jaký příběh by to měl být.

Vcházíme do úkrytu příkrovu, rozložitých, starých, stromových korun, a i přesto že jsou holé, jako čerstvě vyklubaná ptáčátka, vypadnuvší z hnízda, mám pocit, že jejich tichý šelest, a tu a tam slabé, vrzání větví ve větru, tak nějak tiše, podprahově špitá svůj příběh. Pro zatím, však jeho smysl, zůstává mým uším skryt. Než se stačím nadechnout, a zvyknout si na zdejší změnu, změnu vůní, změnu světla, změnu zvuků, změnu pohybu, a začít se, tak nějak světsky kochat, přírodou, někteří ze skupiny doslova zkoprní. Evelyn, hlavně Evelyn.

Kolem nás, jako by se náhle, přimejmenším pocitově ochladilo. Periferně vnímám, jakýsi šelest, slabý pohyb, utíkajíc mi ze zorného pole, koutky očí, ale když tu a tam otočím hlavu, abych se rozhlédla, jako by se nic nestalo, a ten nepříjemný pocit zmizí, stejně záhy jako se objevil. Je to jako nějaká neznámá hra, hra stínů a mysli, již zatím mohu jen nechápavě pozorovat, neb neznám její pravidla. Možná je to tím, že se zvedne slabý závan větru, přinášejíc s sebou vůni lesního podloubí. Všechny ty pohyby, které periferně víc nevidím, než vidím, vědomě odsouvám někam pryč, svou myslí, až na její okraj, jako když člověk posouvá po stole stoh reklamních letáků, tak dlouho dokud z nich není hromada, kterou pak odnese a spálí v krbu.

Bodie kráčí po mém boku, nebo spíš já, kráčím při něm. Působí na mne, s celým tím arzenálem, zbraní, které vyčaroval, jako nějaký Lesa Pán, zdá se, že je připraven na vše, a nic ho nerozhází. Z ničeho nic, ale zkoprní, a sáhne po noži. Nejistě se rozhlédnu, zdá se, že Bodie, a nejen Bodie, ale i Evelyn, stejně jako zkoprnělý Edward, vidí, něco co mým očím zůstává skryto. Stoupá ve mne zvědavost, ale než se stačím na cokoliv zeptat, jejich ostražitost zmizí.

Období popelnic, zalovím marně v mysli. Žárové hroby, keltové, aha. Tak, to mi nic neříká. Co že to vidíme, za artefakt, že se ho snažíme co nejpřesněji zadatovat, do historie? Než se ale stačím zeptat, ze slov ostatních, mi dojde, že se baví... o Mytágu. O těch bubácích, co tu mají žít. Přesně o těch, o kterých jsem doufala, že neexistují, a jen s nimi zdejší ženy po staletí děsí děti. Nic jsem neviděla. Stejně, jako někteří další ze skupiny. Mírně mě to znejistí, ale z nejistoty mě nakonec vytrhne Calebův hlas.

"Telepatie."
Opravím Caleba, pedantsky.
"Myslím, že ses chtěl zeptat, spíš na: ´Co to bylo za telepatii, paninko´, telekinezí, se posouvají vzduchem předměty a tak..."
Naznačím ledabyle pohyb nějakého imaginárního předmětu mávnutím zápěstí.
"Zas ze mě nedělej čarodějnici. Nebyla to ani telekineze, ani telepatie. Obyčejná neverbální komunikace. Je to dobré na řešení, konfliktů a problémů."
Mohl bys to někdy třeba zkusit, ušklebuji se Calebovým směrem v duchu. Dřív, než zas někomu rozcvakáš drát na cimprcampr.

Les duchů

Shadoxhurst, okraj ryhopského lesa,
listopadová středa, ráno,
mlha, mrazivo, jinotatka

Kath spolupracuje vynikajícně, přesně jak jsem očekával. Spolehlivě přebere kopí, a když Ed naznačí, že ho možná nezvládne, pošle ho slušně někam. Na její rázná slova o spolehlivosti se jen mírně usměju. Já vím, Kath. Svou pušku na okamžik i kopí jsem jí nesvěřil náhodou. Pak mlčky prošlapávám cestu k lesu. Skoro to vypadá, jak bych do té mlhy patřil. Objeví se mladší z Ryhopů, nijak přehnaně na něj necivím, ale ani jeho pohledu neuhýbám. Hovor beze slov nechám plně na Vivien, evidentně se znají. Psi se nakonec neobjeví, což jsem jen rád. Když dosáhneme okraje lesa, už to začne. Ať tomu vědátoři říkají jak chtějí, pro mne je to les duchů. Vždy jsem byl buran, a svým způsobem primitiv. Tyhle primární věci mne neděsí, jsou mi spíš vlastní. V lese duchů nic není jak se zdá, tak to prostě je. Obrazy a divné ruchy nijak neanalyzuju, nechám je bez odezvy. Pod stromy sundám bajonet, a pušku vrátím do pouzdra. U jednoho boku mám lovecký nůž, u druhého mačetu. Kopí zatím ponechám Kath. Držím se poblíž ní, Viv a Lyn. Když se zčistajasna zhmotní kousek ode mne duch jakéhosi prastarého válečníka, má ruka instinktivně sáhne se noži. On však zmizí rychleji, než stihnu zasáhnout. Už v boudě jsem měl pocit, že Evelyn je ve vztahu k Lesu nějakým způsobem výjimečná. Byla tam čtyřikrát, a snášela to více než dobře. Teď se zjeví Válečník, a vybere si právě ji. Na náhody jsem nikdy moc nevěřil. Pach hnijícího lesního troudu a zeminy co Válečník za sebou zanechá je mi kupodivu milý. Je to sama esence života lesa, možná i života samotného. Nejsem nějaký fanda historie, ale původně tu všude byl les, to vím i já. Kolem mne je mysterium, a ten Uvítací Válečník je zcela jistě jeho součástí. Zdá se Lyn, že tě les přišel uvítat. Prohlásím klidným hlasem. Škoda, že Kath tak lpí na poznané realitě, byla by z ní skvělá válečnice, když ji tak sleduju s mým kopím.

Nejkratší cesta

Viv, Kath, Evelyn, Edward, Bodie, Yagi,...
Ostatní na výpravě do Ryhopského lesa
Pomezí pozemků Ryhopských
a hranice Ryhopského lesa, chladné listopadové ráno

Když z lesa spokojeně vyklušá první Ryhopský, jen ho z dálky uvidím, zkoprním. Tak jo, teď jsem si zvesela naběhl do průseru, a co teď tady s tím, kurva? Přemejšlej, Smithe, přemejšlej. Nic mě nenapadá, a tak jen trapácky nahodím kapuci do obličeje. Třeba mi nepozná, i když o tom dost silně pochybuju.
Jenže se tu někdo rozhlídněte, všude tu sype koním a já nevím čemu ještě, láká na to zvěř z širýho vokolí a po pozemcích se mu promenáduje málem celá obora. Jo, hnal mi vodsud s čokly a měl u toho v ruce nějakou bambitku, o které mi sliboval, že mě s ní příště trefí mezi voči. Jo byl v právu, vo tom žádná. Zastavilo mě to někdy doposud? Vo tom taky žádná. Naivně se pokusím splynout s davem, ale během dvou, tří nádechů je mi jasný, že to se mi nepovede, takže v časovém presu, nevymyslím nic jinýho, než se hraně zaobírat něčím jiným. Když k nám Ryhopák dojede, já sedím na bobku, jak zajíček ve své jamce, a zatímco zajíček možná spí, já se tvářím, že si zavazuju tkaničku. A zavazuju si ji hodně důkladně, a dlouho. Doufám jen, že mne ostatní, a taky kapuce schová, aspoň na chvíli.

Pani doktorová, na sebe evidentně strhává pozornost, když se odděluje od skupiny a chystá se s Ryhopským něco domlouvat. Ryhopák cosi brblá vo právu cesty pod Barrow, nejspíš to tam teď dlouho neviděl. Zasekl jsem se tam, naprosto beznadějně. Ač napínám uši, jak nejlíp můžu, nic z té jejich domluvy neslyším. Co s tím Vivian řeší? Má na něj nějakou páku? Dumám nad tím, jak blázen, zatímco klečím, a jednou rukou skrývám luk za svými zády, jako bych byl smrad, co schovává mečík před rodičema. Co tam ve předu dělaj? To je nějaká ta jejich neverbální komunikace? To je cáklý, ostatně, svůj k svému, paní Doktorová byla sice v ordinaci vždycky laskavá, ale co doktor zmizl, ve vsi o ní kolovaly a kolují řeči, že je z toho na palici. Že má, jaksi, o kolečko navíc. Možná, právě proto si s Ryhopákem rozumí beze slov.

Nevím, jak se to nakonec povede, ale milostpán, odkluše tam odkud přišel, a my můžeme pokračovat. A pak konečně vcházíme do lesa. Vracím svůj luk tam kam patří, ze zad, na rameno, tak abych ho mohl kdykoliv rychle sejmnout, a použít, ale abych měl prozatimně volné ruce.

„Co to bylo, za telekinezi, paninko?“
Začnu pak na Vivian dotírat. Má nějaký vysvětlení, který se dá vyjádřit slovy? Jestli na mě plánuje taky dlouho smutně, a vzdorovitě koukat, jako koukala na toho chlápka před tím, tak to se moc nepohneme.

Blázinec a takhle rychle?
Všichni účastníci výpravy
Na okraji Ryhopského lesa
Listopadové ráno, do mlhy vycházející slunce

Jenom tázavě zvednu obočí, když mi Caleb nabízí drát. Má štěstí, že na něj doopravdy již nemám čas, jinak bych ho potěšila další jízlivou poznámkou. Vážně si ten chlap myslí, že budu spravovat to, co on si nadrobil? Zase takovou charitu v této bandě dělat vážně nechci. Raději převezmu od Evelyn batoh a pak jí ho přidržím, aby si ho mohla pohodlně nasadit na záda a rovnou vyrazit k lesu a nezdržovat se.
Pomůžu i ostatním v postupu, od Bodieho si převezmu pušku a na tu chvíli než proleze, mu ji pohlídám. Okamžitě mu ji pak vrátím, přeci jen je jeho a s cizími zbraněmi se nemazlí.
Tak jsme všichni? Yagi, Chelsea jsou také na druhé straně. Asi ano.
„Pojďme, než nás tady někdo chytne při činu…“ Zapnu si bederní i hrudní pás na krosně, ať se s ní případně daleko lépe běhá a chci se rozejít za ostatními.
V tu chvíli mě ještě zarazí Bodie. Pohlédnu na něj nechápavě a sleduji kopí. Pomaličku si ho přivlastním. „Na mě se můžeš spolehnout, kapitáne.“ Pokývnu hlavou. Tentokrát žádný zářivý úsměv, ale v mých očích jde vidět maximální soustředění, které plně vystihuje, to o čem jsme se bavili večer předtím ve sklepě. Kdyby se cokoliv stalo, jsem připravena se bránit, ať už to bude stát cokoliv.
Ed očividně nemá stejný názor jako Bodie o mojí schopnosti, tak se jen drobně ušklíbnu. „Zvládla jsem to s mačetou, harpunou i vidlemi. Myslím, že toho kopí se vážně nebojím. Ale díky za starost, beru to jako kompliment k něžnému pohlaví.“ Dále to nekomentuji, snad jsem dostatečně tuto situaci zahrála do humorného outu.

Při postupu přes pozemky Ryhopských se držím z druhé strany Vivian, než jde Bodie. Přeci jen dal mi ji na starost a bylo by hloupé hnát se napřed. Stejně tak po očku sleduji i zbytek žen ve skupině. Chlapy mají povinnost se o sebe postarat sami, ale od žen se to neočekává. Naštěstí nás žádné štěkající překvapení nepotká. Tato extrémně hustá mlha je na jednu stranu náš přítel, ale na stranu druhou nepřítel. Záleží, jak moc velké štěstí budeme mít.
Vážně jsem před vteřinou zmínila, že jsme měli štěstí? Tak to už teď neplatí. Před námi se vynořil jezdec na koni. Já bych to příliš neřešila, prostě bych se pokusila splynout s mlhou a zmizet poklusem v lese, ale Viv vypadala, že jezdce až moc dobře znám.
Kopí raději skloním k zemi, aby si ho případně jezdec nevšimnul a nebral to jako provokaci. Ale snažím se na tváři držet společenský úsměv mě vlastní, třeba ho to trochu obměkčí, no nebo taky ne. Hrobové mlčení zabralo jenom pár minut a najednou se ozvalo rázné: "Jděte!" To co se právě stalo, naprosto nechápu. Vivian vážně musí mít v sobě nějaké kouzlo. Budu si s ní o tom muset promluvit.

Jak kráčíme lesem, tak se začíná citelně oteplovat a já postupně zahazuju, jak rukavice, tak kapuci, takže opět mohou vykouknout mé dlouhé hnědé vlasy, které na rozdíl od minulého večera mám elegantně stažené do vysokého copu, aby mi nezavazely. Ranní mlha je rázem taky pryč, takže teď to spíš v lese připomíná také hezké podzimní babí léto. Zatím to vypadá jako velmi příjemná podzimní túra, kdy není ani vedro ani zima. Miluju lesy, zvlášť pokud je v nich ticho a klid. V okolí jsem schopná zahlédnout spoustu bahenních rostlin, které mi naznačují, že tamtudy bych se opravdu vydávat neměla, pokud nechci být vytahována traktorem.

Příjemný pocit mi ale nevydrží dlouho. Do myšlenek se mi vkrádají podivné výjevy. Ryhopský les začíná dokonale vystihovat svoji pověst. Zavrtím hlavou, abych všechny ty bludy, co nejrychleji vyhnala. Tohle všechno si jenom nalhávám. Už jsem slyšela tolik pověr a historek, že si to sama teď snažím vnutit, abych snad nebyla před ostatními pozadu. Bodie, Evelyn, Caleb… Všichni vypadají naprosto klidně. Takže se mi to prostě musí jenom zdát.
Pokouším se zaměřit na konkrétní věci, které vidím před sebou. Rostliny, stromy, lidi,… Cokoliv co udrží moji pozornost soustředěnou. Po pár minutách už se přestávám otáček za sebe a znovu naberu vnitřní klid. Vidíš Kath, ty stíny, postavy a výjevy se ti prostě jenom zdály. Dusivý pocit, připomínající začínající migrénu, nebo odplouvající kocovinu, ale moji hlavu do této doby neopustil, ale to může být klidně i z té rychlé změny počasí a tlaku.

Ohlédnu se na Edwarda, který začne analyzovat něco, nebo spíše někoho, koho jsem v žádném případě neviděla.
„Prosím?“ Nechápavě se pak podívám i na Evelyn, které očividně asi jako jedna z mála z nás ví, o čem to proboha Ed mluví.
„Mytágo? Takže nějaká ta proslavená halucinace, které se mají ukazovat jen tady v lese?“
Snažím se si udržet tón hlasu, který hned na první dobrou nedává najevo, co si o tomhle skupinovém snění myslím. Tohle přece není reálné, není to možné! Že tu existuje magnetická anomálie je asi možné, na některých místech už jsem se s tím setkala, že tu může růst vzácná kombinace bylin, která způsobuje při pobytu v lese halucinace, to je také jedna z mých teorií. Minimálně ji utvrzuje fakt, že čím častěji člověk v lese je a čím delší čas tu tráví, tím více halucinací má.
„Já nic neviděla, omlouvám se.“

K lesu

Ryhopské panství, na kraji lesa, který jim nakonec asi taky patří
Středa ráno, nevím přesně, kolik je hodin, ale vlastně mě to ani nezajímá



Prostřihnutí plotu naším ostrostřelcem bylo jako vržená rukavice, teď už to neukecáme. Ale stejně jsem prolezl mezi ostatními a ostrým klusem držel tempo, dokud jsme se neztratili v mlze v bezpečné vzdálenosti od domu i potenciálních tesáků uživatelů pozemku.



Naštěstí jsem neměl mnoho věcí, které by mě tížily, na nějaké dlouhodobé přenášení břemen jsem prostě nebyl stavěný, takže jsem si balil podle toho. Navíc pastviny byly plné výmolů a vymknout si nohu by bývalo šlo až směšně snadno, kdyby si jeden nedal pozor, to jsme nikdo nemohli potřebovat. Bylo nutné být tiší a rychlí, což se nám i dařilo...


Neplánované setkání s pánem domu a přilehlých luhů a hájů mě slušně vycukalo. Vlastně byl až překvapivě korektní, užuž jsem si představoval to potupné vracení se se zuřivými psy za zádí…

S Vivian se tedy očividně znali. Nebyl jsem si jist, o co tu přesně jde, ale nakonec to celkem zaklaplo do mých velmi hrubých představ o životě Vivian coby paní doktorové. Společné vzpomínky – ano, určitě. Ty pohledy říkaly strašně moc. Něco spolu prožili a ke konci to nebylo hezké… Že by se v tom tajilo i něco víc? Těžko říct takhle narychlo a zvenčí, ale rozhodně nám to koupilo volný přístup k lesu, za což jsem byl v této chvíli nelíčeně vděčný. Vzal jsem Chelsea za tlapku a šel za ostatními, kteří mířili hloub mezi stromy a keře - převážně duby, hlohy a šípky, které využily každé příležitosti zachytit moje oblečení a v jednom případě i brýle...



V lese mě přepadl docela tísnivý klaustrofobní pocit, že se můžu rozeběhnout kterýmkoli směrem, ale představ a přecitlivělosti na světlo, divnozvuků a ostrých lesních pachů se stejně nezbavím. Jako by mi les prorůstal do hlavy. Příšerná představa. Možná jsem svou připravenost přecenil...
Ostatní vypadali ostražitě, šli jsme však mlčky.

Oči v očekávání toho nejhoršího rejdily ze strany na stranu a paranoidně se zasekávaly na sebemenším pohybu v okolí. Spadlé větvi, vzlétajícího ptáka, pohybujících se zbytků listí i prapodivných tvarů kořání napůl utopených v bahně, připomínajících spíš zetlelé mrtvoly…



Nevím, oč šlo, ale zřejmě někdo viděl nějaké mytágo. Já nikoli. Bylo to jen o trochu ostřejší světlo a chuť popele v ústech, co mě praštilo přes nos. „Skutečné mytágo?“ vyrazil jsem ze sebe těsně poté, co Edward stručně popsal kulturní background onoho zjevení. Možná že šlo jen o šalbu okolního prostředí a předrážděné smysly, ale vidělo jich to víc najednou, takže na tom možná něco bude…

„Vy jste taky něco viděli?“ otočil jsem se za sebe na Kathrin s Calebem.

Atmosféra napnutá jak drát…

Ryhopské panství -> Ryhopský les
První den na výpravě, středa ráno, listopad
Chladno, jinovatka a mlha

Jako vážně?
Proletí mi hlavou a protočím oči za kulatými brýlemi.
Oni tu jen tak hala bala přestříhnou plot a já jsem ta špatná, protože se mi to nelíbí…
Pravdou je, že teď už s tím nic nenadělám a můžu se jedině vydat za ostatními, nebo otočit zpět k Shadoxhurstu. A k druhé možnosti bych se uchýlila nerada.
Asi bych si pomyslela něco o tom, že jestli se tohle někdy dozví rodiče tak… Tak co…? Máma je vlastně podobný dobrodruh…. A jestli táta, coby programátor, nikdy nic netropil, hodně bych se divila.
Kath je na mé straně, ale rychleji uzná, že je lepší dírou prostě prolézt, než o ní vést diskuze, zbytek tak nějak podobně s větším či menším brbláním. Caleb ještě zmíní, že to když tak opraví, to přijmu a rozejdu se, abych prolezla za ostatními. Zřejmě moc pomalu, neb mi na zadku přistane čísi silná ruka a popostrčí mě kupředu.
“Ehm…“
Na rudnutí není čas a tak prostě s asistencí ostatních přepravím sebe i své věci na druhou stranu plotu. Caleb vytahuje drát na opravdu a když jsme tam všichni, je to nakonec Edward, kdo se samotné opravy zhostí.
Ten slovy vážně neplýtvá..
Napadne mě, protože nejspíš měl podobný postoj jako já, ale jednal po té praktické stránce víc, než po té morální. My jsme tu, díra je tu, les je tam a my chceme do lesa. Jednoduchá rovnice.
Čert to vem…

Když se naše skupina vydá směrem k lesu, počkám na Eda a připojíme se společně. Ostatní chvátají, abychom se vyhnuli potížím, což chápu. Běhat umím, takže dohnat ostatní nemám problém ani s bagáží.
Trochu si říkám, že tu působím asi dost nepatřičně, když a rozdíl od ostatních jediná moje příprava na nebezpečí obsahovala vytáhnutí nože. Rukavice na sobě mám jen pletené a jediná má další potenciální zbraň v kapsáčích je pepřák, takže oproti Bodiemu se můj arzenál dá označit jednoduše za chabý. No co, já na svých výpravách nečekala problémy, které by se tím či oním nedali vyřešit.
V té mlze by nás snad nikdo vidět nemusel…

Opravdu, mlžný závoj nás kryje skvěle před pohledy ze sídla, ale my si zvládneme výtečně naběhnout přímo do rány. No nejsme mi šťastlivci…
Když nám spílá, nejradši bych se propadla do země a opatrně schovám nůž zpět do pouzdra. Kdybych před tím nahlas řekla, že budeme mít průšvih, tak bych teď mohla říct „já to říkala“, ale stejně bych to nejspíš neřekla i kdybych mohla.
Nakonec, absolutně nechápu na základě čeho, nás místní pán nechá jít. Překvapeně zamrkám, popostrčím si brýle a nehádám se. Raději se držím se skupinou a míříme dál.

Les mě vítá jako starého přítele, u kterého neví, jestli ho vlastně má nebo nemá rád… Zvláštní pocit. Tohle období se k atmosféře tajemného lesa hodí asi nejvíc z celého roku, ovšem na výpravu to není nic moc. Několikrát si cestou promnu studený nos a našlapuji po křupajících listech a větvičkách za ostatními. Držím se spíše vzadu poblíž Edwarda a Katherine. Všimnu si i několika letmých pohledů od Bodieho, což mě určitým způsobem potěší.
Šelest na okraji zorného pole, občas nějaké ruce, tváře, ale nic, co by zůstalo ukotvené. Neleká mě to, ale stejně sem tam po něčem těkám očima, ve snaze něco zachytit… proniknout do těch výjevů. Někdo mě chytne ze strany za ruku, čekala jsem někoho ze skupiny, ale v překvapení ustrnu, když vidím tvář divocha a v zápětí cítím jeho dech ve tváři. Nakrčím nos nad všemi pachy, které jeho fouknutí do mé tváře přineslo a snažím se si ho prohlédnout tak dobře jak to jen jde. Jenže jak záhadně se objevil, stejně tak rychle mizí do nicoty.
Mytágo…
Převaluji to chvíli na jazyku, stejně jako ten zvláštní pach. Jako kdyby se rozkládající se tělo vyhrabalo z mělkého hrobu okořeněno o popel. Edward mezitím polohlasem rozebírá divochův vzhled a snaží se ho zařadit do kultury.
Podívám se po něm s pozdvihnutým obočím.
“Zajímavé znalosti…“
Zhodnotím pozitivně a mrknu směrem k Yagimu.
“Mimochodem, ten modlící muž, kterého jsem viděla dřív, byl velmi podobný tomuto.“
Tím by nepřibližně zodpověděly otázky, které Yagi i Ed položili ještě před plotem.

Blízká setkání

Ryhopské panství až okraj lesa
den první, ráno,
Bodie, Caleb, Chelsea, Evelyn, Katherine, Vivian a Yagi

Jakmile Caleb přeleze na druhou stranu a chytne plot, pošlu svojí krosnu a rychle za ní se odplazím. Lezení na ploty jsem možná netrénoval, ale plazení rozhodně ano. Navíc je to vystříhané víc jak dostatečně. S krosnou na zádech se zase ujmu držení plotu, zatímco Caleb a pozvolna rozšiřující se zbytek přebírá věci a celkově pomáhá ostatním na druhou stranu. Navzdory očekávání jsme docela sehraní. Když jsme všichni na druhé straně a Caleb vytáhne drát, ozvu se. "Dej to sem, já se o ten plot postarám. A technicky vzato je poškozování cizího majetku trestný čin, rozhodně ne jen přestupek."

Bodie mezitím připraví kopí. Co tady sakra mají za psy? Dobrá myšlenka, i když tahá klacek do lesa, ale není na ostré zbraně ještě trochu brzo? Pomyslím na čepel v batohu a trpce zalituji, že jsem žádný použitelný klacek nenašel. Nevadí, v lese bude klacků víc než dost. Zaměřím se zase na plot. V minulém životě jsem musel dráteník. Spokojeně si pomyslím, zatímco umně a rychle zahlazuji stopy násilného vniknutí na plotě. Ostatní se dávají do rychlého pohybu, takže je doběhnu s krátkou poznámkou: "Mělo by to být v pořádku, tímhle žádný pes neuteče."

"Umíš s ním bojovat?" Zeptám se cestou Katherine, a ukážu na Bodieho kopí které nese. Pokud by tuhle zbraň nevnímala jako svou parketu, tak bych kopí s jejím a Bodieho svolení převzal, nicméně nemám potřebu odzbrojit někoho zkušeného.

Tak jako tak, naštěstí zatím nejsme nuceni použít žádnou zbraň, mlha výborně skryje náš postup. Tedy až ke kraji Lesa. Tam se ozve zvuk kopyt a do cesty nám vjíždí místní pán. Les je na dosah, připravím se na cokoli, co bude následovat. Vivian předstoupí před ostatní a pustí se s ním do mlčenlivého rozhovoru. Netuším, co proběhlo, ale místní pán předvedl dostatek rozumu, aby si zvážil svoje šance a nechal nás jít. Přece jen, Bodieho enfieldka hovoří dost jasně v náš prospěch. Nic už nebrání naší cestě dál a my konečně vstupujeme do lesa. Nebo je to naopak?

Mé vnímání se téměř okamžitě rozostří a já poprvé cítím... Les? Ostré slunce a vysušené kosti nám křupou pod nohami. Listí. Je to jen suché listí. Na své kůži cítím oči Lesa. Na okraji zorného pole, nepostřehnutelné běžným pohledem, ale přesto. Ať se rozhlížím nebo ne, ten pocit pořád vnímám. Můj rozum se tomu snaží bránit, snaží se tomu vetlouct násilím nějaký řád, zoufale to svádí na pokroucené stromy všude okolo nás, ale hluboko tuším, že tohle je prastará síla. Mocnější než moje pouhé vědomí. Teď hledím na Les a on hledí do mě.

Pak má mysl povolí a první mytágo vystoupí přímo proti nám, proti Evelyn. Z poznámek jsem měl za to, že se objevují až po několika dnech, týdnech, možná měsících. Má mysl, třebaže posilněná včerejším večerem byla i tak nejspíš příliš blízko okraji. A co to vypovídá o ostatních? Nepřemýšlej o zbytečnostech, analyzuj. Rozkážu si. Normálně by mi stačily jen myšlenky, ale teď si musím pomoci i tichým šepotem. "Tetování, ošacení i šperky odpovídají pozdní době bronzové. Pravděpodobně z období popelnic… žárových hrobů. Potenciální předchůdci Keltů." Stejně rychle jako se objevil, zase zmizí do lesního šera. Nebo do stromů. Dodám už jen sám pro sebe.

Ospalá díra

Na cestě přes pozemky Ryhopských,
Středeční pošmurné, mlhavé a ospalé ráno,
mlha a chladno, blížíme se k lesu

Ranní mlha laskavě přikrývá náš prvotní postup, stejně jako by tma, kryla zloděje. Cítím se, jako ten zloděj, už od momentu, kdy jsem zahlédla kleště v Calebových rukách. Tohle si ještě vypiješ, slibuji mu mlčky v duchu, ale zachovat mlčení mi přijde jako to nejlepší, co můžu vzhledem k okolnostem ve kterých se nacházím udělat. Zatím se mi na jazyk dere jen jedna nadávka za druhou, a tak se raději rozhodnu mlčet. Ustupuji o krok, dva od plotu, a zatímco se za Calebem poměrně záhy protahuje Edward, a Caleb mu pomáhá prolézt, moje oči nervózně zkoumají okolní, líně se válící mlhu a ranní ticho před námi a kolem nás. Tenze stoupá a klesá mým tělem, jak napínám oči, a ony si tak nějak samy od sebe, tu a tam domýšlejí neexistující pohyb, který naštěstí žádný nepřichází. Držím vší svou duševní silou jazyk za zuby, rty úzkostlivě sevřené do tenké linky, vnímajíc jen svůj tichý dech nosem.

Edwarda v těsném závěsu následuje Katherine, remcající Calebovým směrem, které nijak neodporuji. Taky mám svoje, co bych ráda řekla, jen si to schovávám na poněkud lepší chvíli. Zatím se nic na pozemcích Ryhopských, mimo nás, nehýbe, a tak doufám, že tomu tak ještě chvíli zůstane. Pod plotem se dírou protahují další a další z naší výpravy, Evelyn, Yagi, Chelsea a nakonec i Bodie, který se samozřejmostí sobě vlastní, z vycházkové hole, vyčaruje, poměrně děsivě vypadající zbraň, kterou předá Kath, zatímco se sám, chopí svojí pušky a také vedení. Caleb za ním chvatně látá, škodu kterou napáchal, zatímco naše skupina se dává do pohybu. Bodie tak nějak instiktivně určuje směr, a já jej mlčky následuji. Jeden nemusí být zrovna empat, aby vycítil jeho rozhořčení, a tak zas mlčím, nepřilévajíc další olej do ohně.

Spěcháme ranním tichem, které narušuje jen křupání jinovatkou pokryté trávy pod botami, sem a tam cinknutí nějaké přezky na batohu. Jak se při téhle cestě asi cítil Henry, ptám se sama sebe v duchu.  Bodie drží směr, k lesu, a zdá se, že náš postup zůstane neodhalen, jenže tohle zdání záhy padá. Zpoza krytí stromů, ke kterým směřujeme, se záhy zjevuje postava jezdce, na koni, která během pár kroků, nabírá náš směr.



Postavena před dvě možnosti volby, vždy neomylně zvolím tu horší. Přidám do kroku, a doženu Bodieho, po jehož boku se zastavím. Věnuji mu jeden letmý pohled, a slabě zvednuté obočí, naznačující otázku, "věříš mi?" Sama sobě, ale moc nevěřím. Můj horký dech, se sráží do velkých, bílých obláčků, mizejících v chladném ranním vzduchu, když k mým uším dolehnou jezdcova slova. Thomas, štěstí v neštěstí. 

Jeho smutný, zklamaný pohled, jako by mne pleskl, jako políček do tváře. Co tady pohledávám? Ne, to nechceš vědět, člověče, věř mi. Jeho tvář, z prvotního rozčílení, přejde v překvapení, když mne pozná.  O ano, lady Carlisle, opět v tom nejlepším světle. Kdysi dávno, jsem možná mohla doufat, že padnu na dno, ale jak padám hlouběji a hlouběji, ukazuje se, že to pomyslné dno, je jen utěšující koncept společnosti. Není žádné dno, je jen donekonečna se dolů propadávající ostrý krpál, svažující se hloubš, než by jeden čekal.  Na jeho slova o překvapení, mu zvládnu jen pohlédnout do očí. Lady Carlisle, poslední dobou nepřekvapuje jen vás, drahý pane, Thomasi, to mi věřte. Stále ještě mlčky, o dva, tři kroky, zprvu nejistě, předstoupím před skupinu. 

Jako bych si těmi nejistými krůčky, potřebovala dodat odvahy, zatímco vzpomínky a jejich obrazy, zamrzlé v čase, znovu zaplavují mou mysl.  Henryho veselý, pevný hlas zahlaholí mou myslí. Dobré ráno sousede! Uvidíme se příští víkend na lovu? Zdraví Thomase zvesela, jak bývávalo jeho zvykem. Jdeme ranním městem dál, já tlačím kočárek s Patrickem, a Thomas se jen pobaveně podívá, do korbičky, kde spí nejmladší nový obyvatel Shadoxhurstu, zatímco nás ohleduplně nechává projít. Vzpomínka končí, ale záhy ji následuje další, tentokrát se mi na mysl vkrádá můj vlastní hlas. Dobré ráno, pane Thomasi, jak se má váš otec? Henry říkal, že vás půjde navštívit, napíšu vám recept na devadesátkový protazin, minule jste myslím říkal, jak vašemu Otci dobře zabírá na spaní... Maloměsto, jeho obyvatelé a jejich osudy. Připadám si, jako hrdinka vytržená z románu Jamese Heriotta.

Donutím se k dalšímu kroku, nechávajíc vzpomínky, hlasitě hučící v mé hlavě, za sebou, a přistoupím blíže k Thomasovi, blíž k jeho koni, natahujíc k němu dlaň, a zvedajíc k němu obličej. Jeho ostrý pohled, se do mne zabodne, jako bych byla školačka, která dostává pokárání, a já jej nechám. Neoplácím ho nijak zle, či svěřepě, spíš podrobeně přijímám. Výškový rozdíl, vytvořený mezi námi, jeho vysokým, jezdeckým koněm, moje případné podrobení jen umocní. Omlouvám se, kám se, ale nežádám o odpuštění. Vím, že to v té rodině není vlastní. Žádám o srozumění, žádám o něj bezhlesně, a moje natažená ruka, na krátký okamžik zavadí o vysoké jezdecké holínky, jako by právě ona, mohla vyjádřit slova, která se mi zasekávají v krku. 

Nech nás projít. Nebudeme už víc dělat potíže. Vím, že to v tom pohledu dobře vidí, vím že vidí mnohem víc, než jsem schopná říct. On vidí mne, a já vidím jeho, a právě teď hledíme jeden druhému do očí, jako by opravdu byla těmi okny do duše. Vidím jeho prázdnotu, vidím, jeho smutek, úzkostlivě schovaný, za těžkými závěsy sebekontroly, odosobnění a potlačování sama sebe. On může vidět něco jiného, může vidět strach, může vidět hloubku, tu propastnou hloubku, šílenství z nejistoty, která je pode mnou neustále, hladová a přetrvávající, chystající se mne pohltit. Může vidět vytlučená okna, rozbité okenní tabulky, roztrhané krajkové závěsy, visící v poletujících cárech, kontrastující s těžkými závěsy, chvějícími se, na nerovně ukotvených garnýžích.  Nech mne projít, než mne spolkne nadobro, žádám ho neverbálně, žádám ho hapticky, letmým dotykem dlaně na botě. 
Propustí mne jedním slovem. Vlastně, propustí nás všechny. 
"Děkuji," 
se mi zcela samovolně protlačí přes rty a já jen kývnu na ostatní, zahánějíc vzpomínky, emoce i případné slzy, několika rychlými zamžikáními řasami. Na shledanou, i další slova loučení, raději spolknu, stejně jako hořké emoce, vyvolané vzpomínkami.  Pevně se rozejdu, znovu nesouc hlavu vztyčenou, přesně tak, jak jsem šla z ukládání prázdné rakve do hrobu. Tentokrát však jdu pevně, sama pro sebe, tehdy jsem to hrála, hlavně pro Patricka, a taky pro Thomase, jeho bratra i pro zbytek městečka, který jen hladově čekal, na nějakou scénu. Doufám jen, že ostatní mne budou následovat. 

 

PROTOGENEZE

Na okraji Ryhopu, Les začíná o kus dál, ale pocitově už ho vnímáte
Listopadové ráno, do mlhy vycházející slunce

Měli jste štěstí. Poškození plotu nikdo z obyvatel domu zatím nezaznamenal, a tak jste zdárně překonali i tu část pozemků, kterou zabíraly zanedbané pastviny. Na nich i nezkušenější z vás mohou číst v rozbahněné půdě množství koňských a o poznání méně lidských stop.
Mlha je protentokrát spojenec a ještě chvíli bude příjemně krýt celou vaši formaci, ve které by mohl opravdu dobrý pozorovatel (až se mlha úplně zvedne) číst obavy i připravenost na nejhorší. Alespoň u těch z vás, kteří tuší, do čeho jdou...


Když ujdete kus cesty, uvidíte jednoho postaršího letargického koně, odevzdaně se pasoucího na hubených zbytcích trávy mezi klacky a kopřivami...

K prvním stromům lesoparku dojdete maximálně o deset minut později. Ryhopské pozemky jsou rozsáhlé (a špatně udržované), ale Bodie stále drží směr (a ačkoli jste nuceni ho tu a tam změnit, abyste obešli nějaké významnější bahniště nebo neprůchozí části zarostlé šípky a hlohy, vždy se poměrně rychle vrátíte k původnímu směřování). Celkem bez úhony jste přešli až sem. Už jste si začínali myslet, že vám to projde, když se o něco hlouběji mezi stromy objeví jezdec... Původně by vás asi minul, ale když vás zmerčil, změnil zamýšlený směr jízdy a přiklusal k vám. Přijížděl z druhé strany, takže o plotu ještě nemůže vědět, to jediné vás uklidňuje, ačkoli na jeho výrazu nic moc uklidňujícího není...

Zblízka má poměrně hezké, souměrné rysy ve tváři, které mu však poté, co vás spatřil, ztuhly v hněvivém výrazu. Jeho kůň zatancoval na místě, jak ucítil vzkypělé emoce svého pána...

„Co tu pohledáváte? Právo cesty máte pod Barrow!“ švihl muž jezdeckým bičíkem na jihozápad. Všechny vás sjel nepříjemně hodnotícím pohledem, aby se nakonec s údivem zastavil na Vivianině tváři.

„Paní Carlisle, překvapujete mě,“ řekl o něco mírněji a pohybem ruky uklidnil koně.

Víte, že může udělat cokoli. Caleb se nenápadně upozadil s tváří schovanou ve stínu, protože ví minimálně o jedné vysoké, kterou (jenom letos) upytlačil na Ryhopských pozemcích dole pod Barrow. A poslední, co by mohl potřebovat, aby si zdejší pán dal dohromady dvě a dvě. Bodie mu čelí klidným pohledem - kdo ví, co se honí za jeho vysokým čelem, ale otevřeně držené zbraně mu v diplomacii asi moc nepomohou. Možná to přece jen nechá na Viv? Chelsea se tváří jako neviňátko (což jí nedá moc práce) a Evelyn se zřejmě snaží zahrabat pod listí. Edward vypadá skoro stejně jako vždycky, ale i jeho svaly ztuhnou jako pružina připravená k útoku nebo útěku. Jenom Kath se nenápadně usmívá, zatímco za zády provinile žmoulá pepřák. A Vivian? Mezi ní a Ryhopským pánem se tu odehrává nějaká nonverbální komunikace, které zřejmě nikdo nezasvěcený nemůže rozumět, ale kdo ví... Yagi ji během té výměny ostře pozoruje a oči mu rejdí ze strany na stranu, jak se snaží rozkrýt, o co tu jde. Možná že mu svítá a vzpomíná si, jak se mu ještě v Bodieho stodole podařilo posbírat několik drobtů ze života bývalé paní doktorové. Je to o tomhle? Znají se ti dva tak dobře, aby...?

„Jděte!“ cukne muž nakonec hlavou směrem k Lesu (poté, co se dlouze díval Vivian do tváře), jako by s tím vším nechtěl mít nic společného... Evidentně vám tím dává na srozuměnou, že se vidíte naposled, pokud nechcete mít potíže...

ATMOSFÉRICKÉ VIDEO

Mezi vámi a Ryhopem je řídký, ale poměrně rozlehlý porost (něco jako vnější nulová zóna lesa, jak si v duchu automaticky zařadí Evelyn), kterým budete muset projít, abyste se dostali k doubravě, v níž se snad budete moci později napojit na Koljušák a nezapadnout přitom do bažiny, jak by se podle Bodieho a Lyn mohlo docela snadno stát, pokud se potok rozvodnil víc, než očekávali...

Poslední hospodářské budovy jste nechali za sebou stejně jako zarostlou ruinu domku někoho, kdo u Ryhopských zřejmě kdysi sloužil, kdysi snad zahradníka nebo šafáře, kterou ale pomalu pohlcuje les...


Šlapete listím a už je citelně tepleji – jednak že slunce vyšplhalo o něco výš a rozpustilo přízemní mrazíky a zčásti i mlhu, jednak jste dostali šanci, která se nezahazuje a jednak s plnou bagáží vám za chvíli ze zad pěkně leje – zvlášť pokud nejste uvyklí chůzi natěžko...

Čím blíže však Lesu jste, tím nepříjemnější jsou zvuky suchého listí pod vašima nohama a světlo oslňuje mnohem víc, než by v této roční době - byť mezi holými větvemi - mělo nárok.

Ti z vás, co už jste v lese byli, to snášíte o něco lépe než ostatní, ale i tak se všem pod lebeční kost ze spánkového laloku tlačí nemístné představy, které se vám teď čím dál hustěji míhají i v koutcích zorného pole. Ale pokaždé, když otočíte hlavu, zmizí, jako by to byly jen přeludy provázené jakýmsi bílým šumem, což docela dobře může být jen nervozitou zesílené šumění krve v uších a praskající suché větve. Později se přidaly oči a tváře, jako by snad vyrůstaly ze stromů, ale kdykoli jste se ohlédli, nic tam nebylo.

Ale když na Evelyn sáhne popelem a bílou hlinkou pomalovanou rukou první divoch a foukne jí do tváře, tušíte, že jste právě potkali své první mytágo – lesní bytost ze starých vrstev (pokud vám je ovšem tento pojem známý).

Obrazy, které vám hrozivě se blížící Les kreslí na vnitřní stranu víček, jsou čím dál bizarnější a labilnější z vás mohou začít pociťovat nepříjemnou závrať z tolika vjemů...