Hozené vidle

Shadoxhurst, Ryhopské panství,
listopadová středa, časně ráno,
mrazivo, jinovatka

Pečlivě zkoumám okolí sídla, ale vypadá to, že psi se skutečně neblíží. Hovor za sebou nevnímám příliš, registruju ho, ale psi jsou teď pro mne nejdůležitější. Všude se válí mlha, tak pátrání po nich věnuju možná až příliš mnoho času. Příliš mnoho! Caleb mezitím vystříhal díru do slovu. Idiot! A já jsem druhý, že jsem ho nestačil zastavit. Být tu pánem zpřelámal bych mu pazoury, kdybych ho chytil. No, tak teď s námi určitě budou Ryhopští chtít jednat, jestli nás chytí. Mohli jsme to přelízt, tady vedle je to nižší. Řeknu pěkně votráveně. Nemá cenu to ale nějak dál rozebírat, teď když je plot nahadry. Sundám tedy bágl i pušku, a bez obalu chytnu Evelyn za prdel, abych urychlil její posun plotem. Ed drží plot, jen mu kývnu v dík, a sám prohodím batoh, podám někomu pušku asi Kath, mrštně se protáhnu, a věci své si zas vezmu zpět. Mlčky sáhnu do báglu. Čekám nepříjemnosti, tak se na ně připravím. Vytáhnu hlavici kopí, nasadím na svou podivnou hůl, cvak, zajištěno, kopí je plně funkční. Podám jej Kath. Chraň s ním Viv, i sebe před psi. Štěknu, zatímco vytáhnu pušku z pozdra, to skončí v torně, blíží se konec her, nasadím bajonet, nahodím batoh na záda, zkontroluju pušku a nahodím jí na rameno. Vyrážím. Držím se s Kath a Viv, i ne Lyn hodím tu a tam oko. Látání plotu nechám na Caleba, co si posral, ať si vyžere. Doufám, že nebudu muset zabít ani čokla, ani člověka. Bajonet by psi měl udržet na distanc. Jeden vůl co nemyslí dřív než jedná, a hned máme o zábavu postaráno.

Nejkratší cesta

Kath, Evelyn, Viv, Edward,
a ostatní na výpravě do Ryhopskýho lesa.
Pořád na pozemcích Ryhopských, středa ráno

Nejkratší cesta, do srdce chlapa vede mezi žebrama, jak mi láskyplně řekla moje bejvalá. Nejkratší cesta přes plot, vede skrz, a proto jsem se jí rozhodl využít. Zatímco se ostatní handrkují na druhé straně ledabyle obhlédnu díru vzniklou v plotě.
"Ničení cizího majetku, je pořád přestupek. Až budu chtít páchat, nějakej zločin, určitě to s tebou prokonzultuju."
Usměju se na Kath jízlivě. Všichni spravedlivý samosoudci, jak sám Pilát. Tohle bude ještě vejlet, s touhle skvadrou, to se těšim. Kdyby mi tyhle kecy, naplnily mrazák na zimu, už bych potřeboval walk in fridge, jak v nějakým hotelu, aby se mi se tam všechny vešly.
"Pohněte."
Sesoudím pak ke zbytku výpravy, co stále ještě pořád vypadá, že se nemá k posunu. Přesně jak říká Kath, na to jít si navzájem na nervy, bude ještě dost času v lese. Zatím tam pořád nejsme. Ale pokud zrychlíme, třeba tam dolezem letos... Ve volné chvíli, která vznikne prostoji ostatních ze skupiny, se chopím svého batohu, a z jedné z jeho kapes vylovím, no, kus drátu, slušně řečeno cívku, ze které ucvaknu pět, šest kratších kousků. Na uzavření díry, která se šklebí v plotě, aby čubinky neběhaly po vsi, což je evidentně největší problém, těchle morálně založenejch vědátorů a pučmidrátů, postačí.
"Na tu máš, ať má dušička klid,"
nabídnu je na natažené ruce Katherine. Ber, nebo nech bejt, klidně to udělám sám. Tím je pro mne téma díry v plotu uzavřeno, a víc se o něm bavit nehodlám, dokud nebudu z týhle prdelní stiuace venku. Ber nebo nech bejt, je mi to putna. Nejsem hrnčíř, abych tu něco obdrátkovával.
"Jdeme, nebo plánujete nacvičovat nějakou choreografii?"

Zas nahodím svoje rance na rameno, a pokud si drát někdo převzal, zamířím svižným indiánským během, rovnou za nosem, k lesu. Pokud se k tomu moji průpovídky mající spoluvíletníci nemaj, zas si u plotu přudřepnu, a za využití kleští a prstů, díru na třech místech svážu, teprv potom vyrazím pryč vod toho posranýho plotu. Nejdivnější na celý tý situaci, mi přijde, jak se zachovala paní doktorová. Bez řečí, mi následovala jak nějakej ocásek, co je první den v robotě a neví, co dělá, neremcala, nemlela u toho hubou, nebo aspoň si nebrala do huby mně. To čumím, teda. Od paní doktorový, jsem čekal nejvíc pindů, ale domnělá dobrodružka a kreslířka, to zvládly za ní. Už teď lituju, že jsem si nezabalil špunty do uší, jestli plánujou pindat takhle celou cestu, to bude vejlet za všechny prachy tohle, říkám si, zatímco jinovatkou pokrytá tráva, křupe pod mejma botama, jak spěchám k lesu. Nevím jak ostatní, ale já nemám v plánu, se tu dál zdržovat.

Blesková rozhodnutí
Shadoxhurst, panství Ryhopských,
listopadové úterý, středeční ráno,
jinovatka, kolem nuly

Moje poznámka, že je jednodušší plot přelézt, než se ptát na dovolení, byla přijata rozporuplně. Bodie mi dal za pravdu, vlastně jsem od něj trošku čekala, že v tomhle bude se mnou souhlasit, ale Vivian ta je zásadně proti se slovy, že není žádný zloděj. Drobně se nad tím musím pousmát, ale nakonec stejně jen s kroutící hlavou vydechnu a rozpažím ruce v gestu: Víte co, je to na vás, já se k tomu vyjádřila.
Druhá polovina společnosti se spíše zaměřila na to, kdo viděl v lese divnější věci. Na půl ucha se je snažím poslouchat, ale dokud ty jejich divné věci, které nazývají mytágem sama neuvidím, tak to všechno budu mít jen za divokou výplod jejich fantazie. V lese může být na některých místech třeba atypická souhra stínů, která tohle všechno spouští a lidský strach jen dokresluje.

Pak se ale věci strhnou velice rychle. Většina z nás mlčí a přešlapuje na místě. Chtěla jsem se rozejít kolem plotu a najít výhodnější místo na přelez, dokonce bych obětovala i vlastní mikinu, abychom se přes ostnatý drát dostali všichni bez újmy… Ale Calebovi s námi očividně došla trpělivost. Pár cvaknutí a je po plotu.
„No, tohle není zrovna nejbezpečnější varianta, jak se dostat na cizí pozemek. Ti psi pak můžou zdrhnout a nedej bože se může stát neštěstí… Tak si to shrneme, nejen že se vloupáváme na cizí pozemek, my už i ničíme cizí majetek…“ Zadívám se na díru, která vznikla v plotu prakticky za pár sekund.
Moje vlastní pochyby jsou doprovázeny i nesouhlasy dalších. „No… Plot už zpátky asi drátovat nebudem, že?“ Pronesu se silně ironickým podtónem a prohodím krosnu dírou na druhou stranu a obratně se skrčím, nejdřív prostrčit pravou nohu, pak hlavu doprovázenou tělem a pak levou nohu, okamžitě si na záda nahodím znovu krosnu, abych byla okamžitě připravena na ústup k lesu.
Zkontroluju nachystaný pepřový sprej v kapse bundy. Ano, je tam stále. Mířit s ním umím už docela obstojně, takže žádný pes by mě neměl vyděsit. Ještě vytáhnu rukavice, které si konečně navléknu. Odřít si dlaně hned první den, až budeme zdrhat před nasranými majiteli, případně ještě nasranějšími psi, vážně nechci.

„Mně se to taky nelíbí, ale čím déle tady budeme stát, tím více si koledujem o problém. Vracet čas ještě neumím. Tak šup… Evelyn… Podej mi svoje věci, hodím ti je pak na záda. Nestůjte tam sakra, jako kdyby do vás udeřil blesk… Prostě se stalo, vyrovnejme se s tím, rozbít hubu si můžeme potom.“ Pokusím se rozpohybovat zbytek skupiny.

To do or not to do

Výprava do lesa
Pozemky Ryhopských, středeční chladný jitro

Svraštím obočí. Trvá mi nějakou chvíli, než mi dojde na co se Evelyn ptá. Kdo si myslí, že je? Ježíš?
"Zcela." zazní nakonec má klidná odpověď. Čekal jsem, že se z místa rychleji pohneme, ale možná se jí do toho lesa nechce? Zírám na ní, čekám jestli přijde ještě s nějakou další jalovou otázkou.
"Vždycky to můžu opravit." prohodím spíš sám pro sebe. Přijde mi to ale jako zbytečný plejtvání drátu, co bych radějc použil na pasti na zajíce. Les má svojí zaslouženou pověst a na cestě tam nechci řešit nějakej blbej plot. Beztak v něm je děr jak v cedníku.

Na Edwarda v gestu díku kývnu a konečně se protáhnu na druhou stranu. Ač se na to ani jeden z nich netváří, nevyvolá to ve mně pocit, že bych páchal něco, za co se musím kát. Svoje věci na druhé straně posunu stranou, aby bylo místo k průlezu pro další z výpravy.
"Tak kdo půjde?" pohledem loupnu po zrzce. Nebo se snad raději nechá přehodit přes? Bodie je ještě pořád na druhé straně a sílu by na to určitě měl. Instinktivně toho chlapáka vyhledám pohledem. Určitě už chce odtud taky zmizet.

In and out

Caleb, Edward, Evelyn... ostatní z výpravy do Ryhopského lesa
Den první, ráno, chladno, mrazivo.

Kdo se bojí, nesmí do lesa, mi vždycky přišlo jako naprosto dementní přísloví, ale nyní ho prožívám na sto procent, a ukazuje se tak moc pravdivé, až je mi z toho fyzicky nevolno. Nebo, z toho, co dělám. Jenže, tady a teď není čas ani prostor na výčitky. Co by mi asi řekl Henry, kdyby mě teď viděl? Nejspíš by mi řekl, že mě nepoznává, a já bych mu musela dát za pravdu. Posledních dvacetčtyři hodin, jsem jako vyměněná. Dělám věci, kterými překvapuji sama sebe. Nejdřív žbrblení a teď plot, co bude příště? Polezu po stromech?

Z nějaké hluboko vtlučené společenské normy, se cítím provinile, jen co vidím ten nástroj v Calebových rukách, ale přesto mu nedokážu nic říct, aby to bylo tak rázné a zastavilo ho to. Zdá se, že události nabraly na otáčkách, a tak i mojí osobě, nezbývá nic jiného, než se otáčet. Nebo se nechat semlít, a to není v plánu. Tedy, pokud vůbec nějaký mám, ale nad tím budu, přemýšlet až někdy jindy.

Co by mi tak řekl, Henry, kdyby tu situaci tady a teď viděl? A proč mě vůbec zajímá, co by mi na to řekl? On mi taky nedal možnost, cokoliv z jeho činů, komentovat. Nic se mnou nekonzultoval, a navíc tady není, takže tahle možnost taky odpadá. Provléknu se v hbitém podřepu pod plotem, jak nejlépe umím, a než se naději, jsem na druhé straně. Není to nijak světoborné, nevím co jsem čekala, silové pole? Elektrický ohradník? Výčitky svědomí? Jo, ty by nejspíš nějaké byly, ale na ty bude vždycky času dost později. Popadnu svojí crosnu, zpod Calebových nohou, a rychle se vytáhnu na nohy. Calebovi na druhé straně pomáhá s plotem Edd, a já mu věnuji jen krátký, děkovný pohled.

"Skvělá otázka, Evelyn."
Procedím přes křečovitou masku úsměvu.
"Co si tu oduševnělou diskuzi nechat na nějaký, míň kousavý moment?"
Chopím se Calebova rance, na luk a další věci, o kterých ani nevím, jak se jmenují, mu nešahám. Upřímně, sama nevím, co by bylo horší, rozzuřený Caleb, nebo pes? Nechci poznat ani jedno. Je nejvyšší čas vypadnout.
"Nejkratší cesta?"
Naznačím posunkem Calebovi, nahazujíc svoje rance na záda, jen na jeden popruh, aby se daly zase rychle shodit. Hejbněme prdelí, prosím ho při tom v duchu, dokud nás do ní nic nehryzlo.

Dřeva před lesem

Ryhopské panství,
den první, ráno,
Bodie, Caleb, Chelsea, Evelyn, Katherine, Vivian a Yagi

Yagi navázal sérií otázek a Evelyn se pustila do odpovědí, které jen potvrzují vše, co už vím. Menhiry, prazvláštní místa… svým způsobem se nemůžu dočkat, až tohle vše spatřím na vlastní oči. Z lehkého zasnění mě Evelyn vytrhne, když jí pohled pomalu přejde k šoku a zadívá se někam za mě.

Zmateně se otočím a sleduji Caleba, jak se spokojeně šklebí u nově vzniklé díry, s multitoolem v ruce. A Vivian mu namísto telefonování ještě pomáhá. Na jednu stranu jsem za průchod rád, na druhou stranu teď už můžeme na libovolnou pomoc místních zapomenout. Bojím se, že si právě komplikujeme návrat. Co se sakra stalo? To ten telefonát dopadl tak tragicky? Nebo to radši ani nezkusila?

Povzdechnu si. Jít skrz je pro nás o něco lepší než lézt s krosnami. Je pravda, že zdolávání plotů jsem opravdu v rámci přípravy netrénoval, ale ostnatý drát případné lezení dost komplikuje. Snad Caleb ví, co dělá. Zatímco Evelyn se na Calaba oboří tak já jen sundám krosnu a krátce zalovím, abych si vytáhnul a nasadil rukavice. Stejně je chladno, a pokud mám řešit psy, tak ocením, když mě jen tak nepokoušou.

Když už jsem u toho, tak se krátce rozhlédnu, jestli tu neuvidím nějaký příhodný klacek jako kyj či hůl. Bohužel, jsou tu jen klacíky na aport, což je sice zábavná myšlenka, ale moc nečekám, že by fungovala. Klacek na obranu zatím zavrhnu a nosit dříví do lesa tedy nebudu. Sleduji ostatní, co bude dál, zatímco se přesouvám blíž, abych chytil plot a usnadnil Calebovi prolézt na druhou stranu. Nelíbí se mi to, ale teď už je lepší pokračovat co nejrychleji, než se tu zdržovat.

Akce plot

Ryhopské panství
Listopadová středa, ráno
Chladno…

Zase to slovo, nejdříve od Bodieho, nyní od Yagiho. Mytágo. To má být to, co jsem viděla? Tak se to nazývá?
“Co je mytágo?“
Rozhodnu se pro kontrolní dotaz, abych měla v něčem zase o něco jasněji. Yagi mě však zavalí několika dalšími otázkami a Edward se přidal. Čekala jsem něco takového, proto jsem byla ráda, že zbytek řeší obstarání souhlasu, nebo se vydá k hledání nejschůdnější části plotu k přelezu. Vnímám je okrajem zorného pole a primárně svůj pohled cílím na Yagiho.

“No… ono ty „technohračky“ mi přeskakovaly nejen u svatyně, ale i když jsem narazila na menhiry… Celkově to tam funguje docela prapodivně, jako kdyby ta místa měla nějakou auru okolo sebe, nebo hranice, které ale příležitostně mění tvar podle toho, jak foukne vítr…“
Ušklíbnu se a ťuknu kloubem do brýlí, abych je posunula výš.
“Takže proto je větší část mapy kreslená hlavně odhadem.“
Trochu jsem se rozmluvila o jiné věci, než byla předmětná otázka, ale zachytila jsem pohyb skupiny v zorném poli a nevybavuji si, že by proběhlo nějaké verbální hlasování o situaci a tak se zdá, že půjdeme přelézat.
“Když mluvíme o pohybu…“
Odtrhnu oči od Yagiho a co to kruci…?!?! Šokovaně zírám, jak si Caleb naprosto na pohodu razí cestu plotem přímo tady a Vivian mu ještě pomáhá. Dobře, že možná trochu nevnímám je věc jedna, ale kdy se rozhodlo pro tohle?

“To myslíš vážně?!“ Vyjedu ostřeji směrem ke Calebovi. “Poškozování cizí věci je zdejší běžná praxe jak si někam zajistit přístup?“
Jako jo, ne že by přelezení plotu nebylo určitým způsobem porušování evidentního zákazu, ale nikoho to nepoškozuje… Maximálně nás, když si o ten ostnatý drát něco natrhneme, nebo sakra, pokud chtěl zabránit tomuhle efektu, tak mohl cvaknout ten. Zamračím se a lupnu očima po zbytku, abych z jejich tváří četla, jak se jim třetí možnost průchodu přes Ryhopské panství zamlouvá. Nelžu sama sobě, půjdou-li všichni, tak půjdu taky, ale nelíbí se mi to.

In and out

Viv
a ostatní na výpravě do lesa
Pozemky Ryhopských, středeční chladný jitro.

"Je tu dost i pro ostatní, žádnej strach." na jazyku mě zašimrá slovíčko paninko, ale tentokrát si ho odpustím. Cvaknu ještě dva dráty, než je díra v plotě k mé spokojenosti. Vždycky jsem byl chlap na větší věci, to se nezapře.

V následující minutě na mě přistane všechno moje vybavení a jako třešnička na dortu mě přes tu mojí tlamu cinkne jedna z přezek na krosně, která patří Viv. Jemná ručka pravé dámy, pomyslím si. Odsunu se od díry, aby měla Viv víc místa a já lepší výhled. Nechtělo se mi věřit, že paninka vážně půjde první.

"... kousnou do prdele?" doplním pobaveně, "žádnej strach," na chvíli zvážním, než se mi zase vrátí jiskřičky do očí. Věci z mé náruče skončí na zemi, abych Viv pomohl s plotem. Nechtěl jsem jí popohánět, ale stát u díry v plotě je na dvě věci. I přes tu předchozí nejistotu se Viv na druhé straně octne dost rychle. Jeden by řekl, že ani nezaváhala.

Co se týče děr v plotě, mám skvělý odhad. Ani ten největší z nás by neměl mít problém.
"Tak prosim." hned za Viv strčím její i svoje věci. Počkám, než je dá stranou, a pak se mám hned k tomu, abych už byl taky na druhé straně. I odtamtud se dá plot přidržet, takže budou moct prolézt i ostatní.

Akce kulový blesk

Caleb, a všichni ostatní.
Ryhopské panství, u plotu.
Štreda, ráno, chladno, mrazivo..

Mírně znejistím a porozhlédnu se po ostatních. Já snad blbě vidím, vidíte to taky? Lyn a Yagi cosi řeší, zdá se, že mé a Calebovy osoby, páchající trestnou činnost u plotu, si nikdo nevšímá.

Caleb mi předá svoje rance, jak kdybych byla nějaký šerpa a já jsem natolik konsternována, že je od něj bez protestů a bez řečí převezmu.

"Co bych hledala, včerejší den asi… "
Procedím mezi zuby. Co je mu po tom, co hledám ve svých kapsách? Proč mám pocit, jako by mi teklo do bot? Proč se cítím víc provinile než sám Caleb, který naprosto bohorovně páchá zločin za denního světla?

Mlčky ho sleduji, a každičký sval v těle se ve mne napne, záhy jsem napjatější než tětiva jeho luku. Tohle smrdí problémy, tohle smrdí průserem. Na jeho debilní, perverzně znějící poznámku o užitečnosti raději neodpovím, nic kloudného mě nenapadne. Calebova aktivita před mýma očima, trvá jen krátkou chvíli. Prokouše se plotem a než stačím vymyslet nějakou odpověd, v plotu je solidní díra, kterou bych prošla, klidně na dvakrát.

"Zas jim z toho plotu něco nechej, "
Zašeptám k němu, ale to už se na mě otáčí, jako by čekal, že půjdu první. Jeho další slova, jsou jako by mi četl myšlenky. Došlo na lámání chleba. Kdo se bojí nesmí do lesa, a ani za plot, říkám si, když si přidřepávám vedle něj a zas mu vracím jeho rance, navrch přidávajíc svojí Crosnu.
"jestli mě kvůli tobě…"
Začnu popuzeně ale u toho už se protahuju pod plotem. Raději budu konat, než tu planě kvákat. Lepší bude držet hubu a krok, než si nás někdo všimne a ty čokly na nás pustí. No, kdo se bojí nesmí do lesa, a já tam prostě musím…

In and out

Kath, Bodie, Viv, Yagi, Edward, Evelyn,
a ostatní na výpravě do lesa
Pozemky Ryhopských, středeční chladný jitro.


Žádný cvakání? Promnu si tvář, přešlápnu a ruka se mi bezděky ztratí v hluboké kapse, kde mě chladný kov ujistí, že nemusím jak blbá ovce stát za plotem. Možná má ale někdo lepší nápad? Ohlédnu se na skupinku. Všichni potřebný jak dvě kila střelnýho prachu... ve strništi se mi objeví potměšilý úsměv.

Na otázku Viv jen pokrčím rameny. Rozhodně se nehodlám k ničemu přiznávat. Instinktivně k ní ale udělám krok. Co v těch kapsách hledá? Na okamžik mi svitne naděje v podobě stejně smýšlejícího člověka.

“Hledáš řešení po kapsách, paninko?” zachrchlám a u bot mi přistane žlutozelený hlen. Ruce mám pořád v kapsách a v jedné stále svírám řešení tohohle nepřekonatelného problému.

“Chceš bejt užitečná?” zbytek skupinky o něčem žvaní a Bodie nemá ani z poloviny tak hezkou prdel. Nečekám na její odpověď a rovnou jí do náručí strčím věci, co by mi překáželi. Sednu si na zem a začnu se multitoolem prokousávat plotem.

Po několika cvaknutích se otočím na Viv, jako bych snad od ní čekal schválení, že je díra v plotě dostatečně velká. Budeme se muset protáhnout po čtyrech, ale...
"Dámy první." naznačím gestem, že je cesta volná. Ze svého místa se ale moc nemám. Čekám, že mi tuhle možnost ráda přenechá. Nebo ne?