Na Zloděje
Před plotem, za plotem, všichni musí stát,
a nebo nebudeme hrát.
Pozemky Ryhopů, brzo ráno, první den výpravy,
chladno, mrazivo, zatím neprší...


Relativní ticho, které se rozezní jako reakce na můj pokus o kompromis, je tou nejhlasitější odpovědí, kterou jsem si dokázala představit. Do prdele práce, tak to šlo rychle. Takže půjdeme přes plot.

"Vidím, že jsme se vlastně skoro jednomyslně shodli,"
Ucedím přes křečovitý úsměv.

"Kdo už jste to bral tady přes plot?"
Otočím se, nejdřív na Caleba a pak i na Bodieho.
"Kde je to nejkratší?"
Vím, že z mojí strany právě otázka následovala otázku, aniž bych jim dala možnost odpovědět na tu první, ale na to bude čas později. Teď to ze sebe prostě vysypu, než se pominu. Vážně se mi nechce, zůstávat v oploceném prostoru, se smečkou nasraných hlídacích psů, moc dlouhou dobu.
"Máte vytipovaný nějaký místa?"
Zeptám se ještě, pociťujíc jak ve mně stoupá hrůza. No do prdele, to šlo rychle, říkám si sarkasticky v duchu a vypnu aplikaci vzdáleného přístupu, aby zbytečně nežrala baterku. Pak z nějakého impulsu vypnu i telefon, a uklidím ho. Pozapínám si kapsy na bundě, v těch spodních mám rukavice, a Henryho prsten, ten dám do té horní, na prsou, která se zapíná nejen na zip, ale i na patentku. Ten ty čokli nedostanou, na to můžou vzít jed.

Tak mě tak napadá, v lékárničce je..... A dost. Okřiknu sama sebe v duchu příkře. Přelézt plot, ti dělá morální problém a budeš se tu předvádět jak nějaká napůl posvěcená matróna, a čokly bys jim trávila, bez mrknutí oka? No tak už se seber, a začni přemejšlet nějak normálně, ženská bláznivá. Nevím proč, si vzpomenu na zaříkávače koní, na tu kapitolu kde se matka ještě nesblížila s tou postavou toho trenéra, kříženého s cowboyem a šamanem, a on se jí posmívá, za její městské zvyky, kdy chodí každé ráno ve funkčním oblečení, klusat kolem jezera.

"Děláte Jogging?"
Zeptá se jí, tak nějak ledabyle, jako by bez zájmu.
"Ne,.. proč?"
"To je dobře, protože zdejší medvědi žerou hlavně Joggery."

A najednou jsem taky ráda, že jsem nikdy nedělala Jogging, ale místo něj přespolní běhy. Dnes, zdá se, vyzkouším novou odnož, tohoto sportu. Běh přes-plotní. Doufám, že mám natrénováno, podstatně víc, než ty psi tady. Nebo, že jsou doopravdy zavření.

Nátěr civilizovanosti

na kraji Shadoxhurstu, Ryhope Manor
listopadové, lehce mrazivé ráno
Ještě všichni, zatím, ačkoli někteří duchem nepřítomni…


SOUNDTRACK


Tou nečekanou Calebovou nabídkou jsem byl docela příjemně zaskočen. Vytáhl jsem překvapeně obočí. Přijal jsem bundu i boty, ostatně nebylo proč protestovat...

Když jsem cestu do lesa plánoval, myslel jsem na všechno, co nebo koho bych tam mohl potkat, jak se duševně připravit na setkání s jakýmkoli reziduem Huxleyho geniální mysli, jak proniknout do tajemství, které Ryhopský les skýtal, co všechno si nastudovat o jeho chování, …ale nějaké fyzické potřeby šly vždycky tak trochu mimo mě… Takže jsem bez dlouhých cavyků přijal, co se nabízelo, přestože v mém vytahaném vlněném svetru po kolena a saku přes mi (zatím) zima nebyla.

Vzhledem k tomu, že cesta zpátky nebyla v plánu, nestálo mi za to si ani shánět nějakou pořádnou výstroj.

Od úst se mi solidně pářilo, i když jsem zrovna nekouřil a jinovatka na tvrdých stéblech suché trávy byla dost výrazná, ač se ráno v rádiu dušovali, že ještě nemrzne. Ale na tom nesešlo. Jediné, co mě trápilo (tedy kromě Chelseiny neobvyklé zamlklosti, která naznačovala, že by přece jen mohla zvažovat tu možnost, že se z tohoto šíleného sebevražedného podniku zdejchne, anebo prostě ještě napůl spala a já jsem jen zbytečně paranoidní...), co to ta Evelyn vlastně u Koňské svatyně viděla?

"Mytágo?" podotkl jsem, jak bylo zvykem, zprostředka mého myšlenkového řetězce. Zřejmě to bude nějaká porucha, ale vzal to čert.

…Což o to, samo se to nabízelo...

"...A ta postava," podotkl jsem tišeji, "nevšimla sis třeba, že by vystoupila odněkud...," odmlčel jsem se, jak jsem hledal vhodná slova, kterými bych ji zároveň příliš nepoplašil. Taky na mě bylo ještě pořád příliš časně a nemyslelo mi to...
"Chci říct, vyloupl se ten muž z některého z těch míst, o nichž jsi prve mluvila? Tam, co ti ty technohračky začaly blbnout? Nemělas přitom pocit, jakoby vyšel z... chvějící se nicoty mezi stromy?“ použil jsem bezděky Lyttonova slova. “Mluvilas o nějakém… pohybu? "

Přetřel jsem si čelo nad hranicí brýlí. …Potřeboval bych se pořádně vyspat, a pak si zapálit a dát si čaj, abych usebral myšlenky, ale to první bohužel nepřicházelo v úvahu a co se druhého týče, všiml jsem si, jak Lyn krčí nos, kdykoli jsem poblíž s cigaretou. Většinou taky měla ten nešťastný zvyk stoupnout si právě na návětrnou stranu...

“Jak dlouho jsi tam... No, to je jedno," zabručel jsem vyhýbavě, protože Lytton, jak si matně vzpomínám, někde poznamenal něco o tom, že čas je pro prostupování lesa myslí, zjevování mytág stejně jako pro pronikání do hlubších vrstev silně individuální.

V zádech ucítím něčí pohled. Radši se neotočím. K tomu, abych o sobě začal pochybovat ještě o trochu víc, nepotřebuju ničí souhlas. Znám se. Žiju se sebou dvaatřicet let. Někdy mám pocit, že je to ještě dvakrát třikrát tolik. Zvlášť takhle poránu…
Kdyby tu nebyla Viv se svými kontakty na bývalé pacienty, pokusím se to nějak obejít, nebo bych v nejhorším lezl přes plot. Bylo mi jedno, jak. Důležité bylo, že. Od začátku improvizuji. Ani jsem nechtěl nikoho vést.

Prostě. Tam. Jen. Být!

To, že se ke mně přidali tihle lidi, pro mě znamená jen o něco větší šanci na přežití pro nás všechny.
Nic víc, nic míň. Že jsem si ještě včera večer myslel, že bychom mohli být za pár dní celkem sehraný tým...? Snad, po pár rumech.
Nebo staletích, pomyslel jsem si trochu zahořkle. Možná jsem přece jen měl jít sám.

Dotek zimy

Ryhopské panství,
den první, ráno,
Bodie, Vivian, Caleb, Katherine, Yagi, Chelsea a Evelyn

Po jídle jdu vybalit spacák a karimatku. Krátce se projdu, najdu si použitelné místo, stranou ostatních, kam přesunu své věci. Ani se nesnažím, ale mé ruce už pracují mechanicky, efektivně. Tady vevnitř stodoly mi to připomíná ty hodiny nácviků doma v obýváku. Krosnu udržím zorganizovanou, zatímco spací potřeby končí na zemi. Pokud půjde do nejhoršího, nechci ztrácet drahocenný čas hledáním věcí ve své krosně. Krátce všechno překontroluji, pak sundám většinu vrstev a nechám je naposled proschnout. Těžko říct, zda si zítra budu moct dovolit tenhle luxus. Nějakou stydlivost před ostatními stejně nemá smysl řešit. Usínám...

Probuzením se odpočatý. Žádné noční můry, žádné děsivé sny, naštěstí. Včerejší atmosféra mi opravdu prospěla. Pokud se dělá společná snídaně, rád se přidám, jinak sáhnu po instantní ovesné kaši z vlastních zásob. Po ranních hygienických rituálech je tu rituál poslední a to sbalení. Do své složky přidám i mapu od Evelyn. "Díky, budu se snažit zůstat nalezen." Odpovím. Asi bych se usmál, ale z představy samotného v lese mi do smíchu moc není. Tohle ráno si dám extrémně záležet, důkladně projdu, že mám vše, zkontroluji stav vybavení v krosně a všechny zásoby. Dvakrát měř a nepořežou tě. Bodieho hudba mi k tomu dává opravdu správnou náladu. Víc připraven už stejně nebudu. Zopakuji si asi po milionté, dobalím věci a na ruku zapnu paracord. Tím pro mě výprava plnohodnotně začíná.

Místní se oblékají do chladu a já sám nevidím důvod se také nenavrstvit. When in Rome.." Všimnu si, že si Bodie bere enfieldku. Když se mu chce tahat s municí, na dodatečnou palebnou podporu si stěžovat nebudu. Vzhledem k tomu, jak rychle vyrazíme, na případnou lekci lukostřelby s Calebem nebyl ani prostor ani čas. Možná se připomenu později, i když dost pochybuji, že bychom na to měli příležitost v Lese. Venku mě skoro praští studený ranní vzduch a navíc kam se podívám, tam vidím jinovatku. Čeká nás hodně chladná výprava. Oblečení mám do hodně špatných podmínek, ale stejně to trochu působí jako varování. Tady Zima, nechoď do nebezpečí nebo se připrav na nejhorší. Anebo něco podobného.

Caleb ještě impregnuje své oblečení a já si s díky také doošetřím svoje boty i bundu. Obojí je sice téměř nové, impregnované ještě doma, obojí mě včera kompletně udrželo v suchu, ale trocha navíc nikdy neuškodí. Ostatně pokud to jemu udrží tětivu v suchu, mojí bundě to jen pomůže. Bodie se přirozeně chopí vedení, což touhle dobou stejně nikoho nepřekvapí. Prý špatný úsudek. Cha. Vede nás cestou necestou, polem nepolem. Jestli tohle byla pomyslná zkouška vybavení, tak moje věci obstály na výbornou. Teď nelituji jediného centu.

Držím se okolo Katherine a Caleba, občas mrknu po Evelyn a Yagim. Moc se k řeči nemám a tak za všeobecného ticha narušeného jen krátkým střetnutím s místní stařenkou a křupáním trávy pod našimi botami dorážíme až k plotu. Místní rozjedou diskuzi na téma kudy a jak se dostat dovnitř. Osobně bych hlasoval pro variantu domluvy, sám bych se domlouval telefonem už dávno a ne, když stojíme před bránou. Ale já tuhle výpravu neorganizoval, a tak teď můžu jen Viviane držet palce. Třebaže nehodlám do debaty zasahovat a už vůbec ne zbytečnou kritikou, můj pohled stejně směřuje na Yagiho.

A tak si všímám, jak k němu přistoupí Evelyn a začne vyprávět o lese. Nechám pozemek pozemkem, přistoupím blíž a zaposlouchám se o divnostech lesa. Co všechno selže v lese? Přesně proto jsem se snažil držet zásady hi-tech výroba, low-tech použití. A pak se dostane ke svému střetnutí s divnou osobou. Mytágo? O důvod víc podívat se k té svatyni. "Evelyn, nepamatuješ si co měla ta postava na sobě?" Pokusím se přidat do rozhovoru a zjistit co nejvíc.

Noc se mění v ráno

Shadoxhurst, stodola -> Ryhopské panství
Listopadová středa, ráno
Mlha…
Dubový les čeká

Večerní zábava byla přesně to, co tahle skupina potřebovala. Vivian s Bodiem překrásně souzněli v hudbě, já se pokoušela přidávat na vše, co jsem znala, tanec Yagiho a Chel jsem též odměnila potleskem, Kath s Calebem udržují hovor o kde čem, dokonce i Edwardovi smutné oči o něco roztály. Už teď je mi jasné, že Yagiho otázka bude odložena na ráno, protože Chelsea ho asi nenechá propadnout vědeckým zájmům.
Když dojde na rozdělení do dvojic, tak dvě už jsou jasné…
Pousměji se během broukání a popostrčím si brýle. Mou veselost však znenadání zmrazí zaslechnutá otázka na zájmy kluků. Tedy, hlavně odpověď. Při představě lodi, větru ve vlasech a klidu, který pohyb na mořské hladině jistě nabízí, mi náhle přeběhne mráz po zádech. Ne, že by mě děsilo zrovna tohle. Onu harmonickou idylu v mé hlavě narušila obří tlama z hlubin, v níž loď mrknutím oka mizí… Katherine to ještě doplňuje o potápění… Vidím lidi v hlubinách, korály o kterých mluví, vraky… Pohyb mezi skalami, obří oko, velké jako silueta potápěče a pomalu rozevírající se tlamu plnou zubů… Myslím, že dobrou minutu zírám uvězněna ve své hrůze.
Brrr….
Spása přišla s Vivianiným hlasem, jenž mě z úleku vytrhl a jídlo vítám s ještě větším nadšením. Je výborný, což nezapomenu pochválit všem, kdo se na jeho vzniku alespoň částečně podíleli, čili své díky směřuji pohledem od Caleba, přes Bodieho až k Vivien.
Po jídle se společnost volně rozpadla k nachystání ležení, možná se pak ještě něco hrálo, ale já se před spaním víc soustředila na kreslení map, aby to na ráno bylo připravené.

******

Na zemi jsem zvyklá spát, takže ráno je pro mě vcelku normální, stejně jako nevyspávám dlouho. Zapletu si vlasy do copu a efektivně zase svůj pelech sbalím, což doprovází Bodie svou úchvatnou hrou, já ho po chvilce doplním textem. Můj zpěv bych shrnula asi tak, že žádná velká zpěvačka ze mě nikdy nebude, ale aspoň nezpívám vyloženě falešně. Ke snídani si se svolením pána domu ulovím čaj a dám si trochu sušenek z vlastních zásob, při tom se ještě chvíli věnuji kreslení. Poté napíšu sms mamce, aby věděla, že budeme vyrážet, mobil následně vypnu a uložím do útrob krosny, aby byl v teple a nevymrzla mu baterka.
Všichni napůl ztraceni ve svých myšlenkách se postupně sesbíráme k cestě, a já rozdám obkreslené mapy. Ve srovnání s originálem jsou to opravdu jen náčrtky – přibližný tvar lesa protnutý potoky, nápisy na okrajích určující vesnice v okolí jako směry, tečkami označené mnou nalezené menhiry, naznačené Spáleniště, Koňskou svatyni a Vlčí jeskyni, doplněno tam je i ohraničení Yagiho lokace Huxleyho srubu a několik křížků z Edwardova plánku. Jsou to sice místa, o kterých nevíme zhola nic, ale kdyby se někdo oddělil, bude mít další potenciální záchytné body.
“Přiznám se, že to není úplně dokonale přesné, ale mělo by to pomoct, pokud máte alespoň trochu orientační smysl. Kdo ne, snažte se neztratit.“
Zkusím se na ostatní vřele usmát, ale mám upřímnou obavu, že tenhle pokus o vtip asi nebyl úplně nejvhodnější. Bodiemu jsem dala náčrt jako poslednímu a když si jej převzal, zjistil, že dostal listy dva.

Zachumlám se do ovčí kožešiny uvnitř své bundy a přesně mi dochází, proč jsem další návštěvu lesa chtěla nechat na jaro. Jenže tomu inzerátu nešlo odolat… Na druhou stranu jednu výhodu to přeci jen má, můj nos díky okolnímu chladu není tak citlivý, jako by byl v létě, ačkoli všudypřítomný pach cigaret cítím pořád, protože jsem velmi netakticky vyšla jako poslední článek týmu. Cestou jsem vděčná za opravdu tlusté ponožky a kanady, takže nohy mám poměrně v teple i přes nepříjemně lezavou zimu. Všudypřítomná mlha, jež nás obklopuje, dodává krajině zajímavou atmosféru, ale tím pastva pro oči pro mě končí. Mám raději prosluněnou krajinu jara a léta, kdy se dá vyrazit na cestu do přírody, ideálně bez lidí a kreslit. Záběry krajiny tohoto rána by mohly být vítané spíše pro fotografa, než pro mě.

******

Zastavíme se u plotu panství. Přesně proto, jsem zvolila cestu podél Lovcova potoka, ten plot a psi jasně říkají, že tudy do lesa prostě Ne!, ale stejně tu stojíme a přemýšlíme jestli by nebylo lepší ho přelézt a vykašlat se nějaké dovolování.
Někdy je lepší žádat o odpuštění, než o svolení.
Napadne mě v souhlasném duchu s Kath a Bodiem, ale Vivian je celkem důrazně proti. Docela ji chápu, sama jsem si dřív přes plot netroufla, ale teď mám možnost vidět les z jiné strany a skupinu, se kterou bych byla ochotná risknout i psí zuby za zadnicí.

Vivian se zarazí, jako by čekala, než se nějak odhlasuje, zda tedy má zkoušet volat či nikoli (při čemž já asi kývnu mezi posledními hlasy spíše na ten plot, pokud pro něj bude většina). Během toho se v mé blízkosti objeví Yagi a „smrdí“ jako by mi chtěl něco říct.
“K té tvé otázce včera…“
Začnu, abych upoutala jeho pozornost, zatímco Caleb navrhuje další alternativy vniku na Ryhopský pozemek. Nesnažím se šeptat, ale nějak ani nemám touhy strhnout na sebe pohledy všech, takže to, že se část skupiny soustředí na vymýšlení cesty a případně další část bude vnímat mě, mi naprosto vyhovuje.
“... Něco neobvyklého se definuje hůř, když les sám je dost neobvyklý. Ten šelest stínů, jak popisoval Bodie, pocit, že mě něco vtahuje, zvláštní vibrace energie, nevím jak to lépe nazvat. U určitých míst se mi kompas točí jako káča, o krokoměru ani nemluvím…“
Pokrčím rameny a šťouchnu kloubem do brýlí.
Ale ptal ses na postavy… Ano. Jednou jsem někoho zahlédla. Bylo to na mé třetí výpravě a díky tomu jsem si ono místo označila za svatyni. Byla to mužská postava, tedy, aspoň si to myslím. Blížila jsem se k tomu podivnému koňskému monolitu a viděla jsem ho tam klečet, zřetelně se modlil. Chvíli jsem ho pozorovala, ale když jsem chtěla jít blíž, něco za mnou zapraskalo, otočila jsem se, ale nic tam nebylo, Když jsem se podívala zpět, ten modlící už tam nebyl.“
Nevesele se zatvářím. Ráda bych toho poskytla víc.

Window of opportunity
Kath, Bodie, Viv, Yagi, Edward, Evelyn,
a ostatní na výpravě do lesa
Pozemky Ryhopských, středeční chladný jitro.

Meteorologickým předpovědím nevěřím. Stejně jako nevěřím v reinkarnaci, nebo něco podobnýho, ale jestli taková věc fakt existuje, tak chci bejt v příšítím životě meteorolog. Takovej ten vocas, co sedí na prdeli v teplým kanclu a dostává zaplaceno za to, že si z prstu cucá předpovědi, co se stejně většinou nevyplní. Tomu říkám práce snů, tyvole, pomyslím si tiše, znechuceně.

Ráno se vzbudím trošku dřív než ostatní, a tak času který mám navíc využiju k poslednímu přeskládání svého auta. Sám sobě nevěřím, co všechno v něm najdu. Nepromokavou tmavou pláštěnku co mám navíc, stejně jako záložní boty, a kovový křesadlo, všechno narvaný v předním kaslíku, kde bych správně měl schovávat jenom papíry vod auta.Ty tam naštěstí jsou taky. Pod přední sedačkou je zas taška s několika trvanlivejma polívkama. Všechno to popadnu a odnesu to zas zpátky k Bodiemu do stodoly.

Další části proviantu sbalím k sobě do batohu, a oblečení navíc položím na stůl, než se obrátím na překvapivého organizátora téhle výpravy, nebo spíš autora inzerátu.
"Yagi? Pokud se neurazíš, něco bych tu pro tebe měl," nabídnu mu s posunkem bradou na záložní nepromokavou bundu a boty.
"Neber to zle, ale manšestr není ouplně košer do terénu. Tohle bude lepší,"
Poukážu na bundu a boty.
"Nejspíš ti to bude velký, ale je to lepší než nic."
Víc mu ty svoje krámy necpu. Je to ber, nebo nech bejt. Jak říkám, není to žádná hitparáda, ty věci nejsou bůhví jak nový, jsou spíš mírně obnošený, ale všechno mi přijde lepší než to sako. To Yagi ve mě možná vyvolal tu myšlenku na meteorology v kostýmu a teplým kanclu. Ať si do rádia krafaj co chtěj, já si myslím že bude mrznout a chcát, možná co hůř, bude sněžit. Sníh je v tomto případě pro mě ta nejhorší varianta. Schová všechny stopy zvěře, všechny prošlapaný stezky, všechno vygumuje a srovná, do jednolitý bílý plochy. Co hůř, do jednolitý bílý plochy, ve který budem nechávat dobře čitelný stopy, my lidi. Jestli v lese je opravdu něco, co způsobuje, že tam lidi mizí, dost tomu ulehčíme práci, jak nás vystopovat, jestli půjdeme sněhem. Křesadlo mi z nálezů z auta, udělalo po dalších zásobách jídla snad největší radost. Už včera jsem přemejšlel, kam se kurva propadlo.

Po snídani, kdy se Bodie vytasí s čajem, čímž mě, starého kafaře dost překvapí, se sbíráme ze stodoly a vydáváme se na cestu. Pixla namletýho kafe pro jednou zůstává uklizená v mojí crosně, ale požádám Bodieho, jestli si můžu odlít trochu čaje do termosky, dokud je teplý. Myslím si, že podobně učiní i ostatní. Pomalu se všichni pobalíme, a vykutálíme z pelechů, a věnujeme se ranní hygieně. S kartáčkem v hubě, se tu a tam letmým mávnutím vymaním hovorům s ostatníma. Dejte mi chvíli, lidi. Vstát umím poměrně rychle, ale mojí hlavě to po ránu dost trvá. Konečně jsme před stodolou. Zdá se mi to, nebo mrzne? Ranní vzduch je chladný, možná přímo mrazivý. Nespokojeně mlasknu, jo bude chcát, tím sem si skoro jistej. Z jedné z kapes- tentokrát na toulci, vytáhnu lahvičku impregnace, a na čerstvém vzduchu venku, zvýším vodní clonu svých bot a bundy, než jí s mrknutím nabídnu ostatním.
"Někdo impregnaci?"

Vyrážíme na cestu. Pod mejma bagančatama křupe zmrzlá tráva a jinovatka. To je voser. Bodie jde tak nějak automaticky ve předu, a já se stáhnu trošku víc za něj, zůstávám v blízkosti Kath a Edwarda. Včerejší hovor s nimi byl docela fajn a rád bych v něm pokračoval, ale moje hlava se dneska vzbouzí podstatně pomalejš než moje tělo, které tak nějak na autopilota vykonává mojí ranní loveckou rutinu za mě.
"No dobrej den vinčuju, paní Wallisová!"
Mávnu na bábu se sarkastickým úsměvem od ucha k uchu a v hraném gestu smeknu na chvíli černý kulich. Nejspíš mi, z její strany jako vždy projde. Tahle babizna je moc prehistorická na to pochopit ironii, nebo nějakej jinej druh humoru. Netrvá to dlouho a přecházíme výpadovku na Birmingham a ztratíme se babizně z dohledu, v nedalekém remízku. Jen tak ze zvyku očima zkoumám okolní porost, jestli ho tu neoštipuje hladová vysoká, ale nikde nic. Nejspíš jsme moc blízko lidským obydlím, a jeleni sem ze strachu z lidí nechodí. Uvidíme, až zima pokročí, kam až je zažene hlad. Pro zatím jsem prostě jen rád, že jsem venku, připadám si, jako že jdu na lov, a jsem taky rád, za svý nepromokavý boty a oblečení. Někomu nejspíš na první pohled připomínám nějakýho nácka, nebo zelenej mozek, ale mám to u prdele. Jako zelenýmu mozku, mi aspoň nenateče do bot, nebo mi hned první večer neomrzne prdel.

Kráčíme poměrně svižným tempem a to se mi líbí. Nerad se courám, jak na nějaký blbý procházce. Posouvámse se ale pěkně rychle a tak jsme záhy na dohled pozemků Ryhopů, a to vyvolá ve skupince krátkou diskuzi, o přelézání plotu.

"No, paninko, lítat jsem se ještě nanaučil, ne?"
Brzdím Viv, ale z tónu mého hlasu bude schopná dost dobře poznat, že to míním v dobrém. Chápu její názor, plný etického ohledu na majetek ostatních, a podobné byrokratické problémy, ale kdybych řešil byrokracii, tak bych nikdy nic neulovil. Přikláním se k názoru Kath a Bodieho, prostě tu někde fiknem díru do plotu a vezmem to poklusem. Ryhopští si evidentně nepotrpí na sousedské vztahy.

Pak se ale ozve Yagi, a Vivian se vytasí s telefonem.
"No pro mě za mě... Moc času tím neztratíme,"
Utrousím ke skupině, ale hlavně k Viv.
"I kdyby tě poslali k čertu, ty jejich čokly znám. Krmí je každý ráno, tak zhruba na osmou, možná devátou. Sice tím ztratíme pár hodin světla, ale až budou mít čuby nasypáno, můžem se po pozemku vrtět jak baleťáci a budem jim snad putna."
Pokusím se navrhnout další alternativu, když Vivianin šlechetný plán nezabere. Zajímalo by mě, čím si myslí, že ty tři starý nekňuby přesvědčí? Říká se tomu, pokud si to s něčím nepletu, okno příležitosti- jedinečná chvíle, kdy se předpokládá souhra náhod a okolností, která zajistí plánu co nejvyšší pravděpodobnost proveditelnosti. Když tak nad tím přemejšlím, taky to byl název dílu Hvězdný brány, tak si to možná pletu s tím, ale to už radši nahlas neventiluju. Už tu takhle dost plácám hubou. Ať se vyjádřej i ostatní.
"Pokud to ale nezabere, možná by bylo dobrý, kdyby jsme se rozdělili, ať jako skupina nepůsobíme tak nápadně, a nenápadně se poohlídli podél plotu a zkusili najít nějaký misto, kde to je do lesa vzdušnou čárou co nejkratší, a kde to zvládnem přecvakat, nebo přelízt a pak i proběhnout, aniž by se nám něco zakouslo do půlky," dodám ještě další alternativu, co mě z fleku napadá.

Volání cest
Shadoxhurst, cesta k Ryhope Manor,
celá výprava do lesa.

Ráno mě odzbrojí svým chladivým sevřením, poměrně záhy. Nic na tom nemění, ani skutečnost, že Bodieho náruč je mnohem hřejivější. Předchozí večer, potažmo noc, byla také mnohem příjemnější, ale poslední měsíce mě naučily, že příjemné věci trvají jen velmi krátce. Je to jako s pitím koktejlu. První doušek je takové opatrné ochutnávání, pouhé smočení rtů. V momentu co ale jednomu to pití zachutná, a on začne lačně upíjet, krátký koktejl záhy končí, pár posledními kapkami na stěně sklínky, těmi pár nuznými kapkami, které nestačí k uhasení žízně, ba naopak, vyvolají jen větší, silnější potřebu, pít dál. Koktejly jsou krátké, a koktejly života se propíjím až moc záhy. To hořké kapky, ty mi život dávkuje rád, dlouhodobě, nalačno, rovnou pod jazyk.

Nevím jestli je to nějakým splynutím, vším tím pivem, nebo tím, že konečně něco dělám, jen pasivně nečekám ochromená strachem, ale v chladném ranním vzduchu, podkouřeném pikantně mrazivou mlhou, která pálí v nose, a snaží se prodrat pod vrstvy zimního oblečení, které jsem na sebe moudře oblékla už předem, než jsme se vydali na cestu, si pro jednou připadám úplně probuzená. Po dnech, co dnech, možná že i týdnech, ne- li měsících, úplně probuzená a přítomná v dané chvíli celým svým vědomím, schopným vnímat všechny smyslové vjemy okolí. Závoj zármutku, zdá se roztáhl příval očekávání. Uvidíme, co s tímhle závojem udělá třeba takový adrenalin, ale já si na tu změnu rozhodně nestěžuju. Pro jednou jsem prostě jen ráda, za to že jsem tak jak jsem, v nainpregnovaných trekových botách, hřejivém oblečení, a na cestě, o které vím, že jsem se na ní měla vydat už dávno. Nu, lepší pozdě, než nikdy.

Jak kráčíme ranní mlhou po výpadovce, kterou musíme přejít, vrazím ruce hluboko do kapes, a najdu v nich tenké prstové rukavice, a taky Henryho prsten. Z nějaké roztržitosti, ho vrátím tam kam patří, na svůj prsteník, i když tam pro jednou působí strašlivě nepatřičně. Ráno rozprostírající před námi své první paprsky slunce, nás vítá nevlídným chladem, a jinovatkou objímající vše v našem okolí, vše co nezakrývá líně se válící, těžká mlha, převracející se na obzoru kam až oko dohlédne, jako spáč, v nadýchaných duchnách. Necháváme městečko za zády, stejně jako zdejší drbny, a jak opouštíme jeho závětrné bezpečí a vcházíme do volnějšího prostoru, nastávající zima, nám teprve ukazuje svou krásu a moc. Holé stromy, jejichž prázdné, prořídlé koruny působí stejně prázdně jako má náruč, odspodu doplňuje zašedlá, uschlá tráva, procházející ombre barevným melírem. Zespodu je černá, jako kávová sedlina, nejspíš hnilobou, z vrchu je postříbřená, jako vlasy nějakého kmeta, jiskřící jinovatkou. Z toho barevného kontrastu až oči přecházejí.


Mám pocit, že jdeme vcelku tiše. Možná jen má rozespalá mysl, není schopná zachytit smysl slov ostatních, a tak mlčky kráčím, za Bodiem, který se tak nějak přirozeně ujímá vedení. Na dalekou cestu s sebou bere pušku, a vycházkovou hůl. Upírám oči do země, nedívám se mu do zad. Ten pohled, který si dovolím zprvu jen na chvíli, slabě zabolí. Vypadá skoro jako Henry, s puškou a vycházkovou holí. Jen u boku mu chybí lovecký pes. Touhle cestou smýšlení, si ale okamžitě zakazuji jít, raději přenáším svou pozornost na zprvu příjemnou, cihlovou zeď, označující začátek pozemků Ryhopských. Ta se však brzy ztrácí, nahrazená starým, pokrouceným a rezavým plotem, lemovaným ostnatým drátem. Jeden nemusí být, zrovna lumen, aby vytušil, že v místech kam kráčíme, nejsme vítáni. Ostré hroty, rezavějícího ostnatého drátu, ve mě vyvolají jednu jedinnou otázku: Cítili se vězni, jdoucí na smrt v koncentračním táboře, lemovaným něčím podobným, jako se teď cítím já?

Periferně zaznamenám pohyb a přenesu raději svou pozornost na něj. Nedaleko od nás, nějaký děda venčí svého jezevčíka. Čokl na nás chraplavě zaštěká, a i přesto že je od nás daleko, já se mimoděk otřesu. Muž který je nejspíš psíka pánem, ho ale po tiché, z valné většiny neverbální komunikaci s Bodiem přede mnou, odvolá a klidí se z cesty. Napjatě se dva, tři kroky zastavím, vypouštějíc jen slabé mlžné obláčky svého dechu do ranního klidu krajiny, čekajíc, na odpověď mnohem větších psů, jejichž stopy, které se dají ve vyšlapaných cestičkách, zpoza druhé strany plotu v zemině vypozorovat. Žádná odpověď, naštěstí nepřichází. Štěkot se nese odněkud mnohem dál, nejspíš z vesnice, kterou jsme nechali za svými zády.


Znovu vzhlédnu, nutíc se přenést pozornost na něco jiného, a zaměřím se raději na les, zatemňující svou tíživou aurou místa kam až oko dohlédne. Ryhopský les, se na obzoru ztrácí v líně se převalující ranní mlze. Jeho plíživá existence, se skrze periferní vidění vkrádá do vědomí, jako ledové, kostnaté prsty blížící se zimy, zanechávající za sebou jen prázdnotu a další chlad. No, tohle taky nezabralo, říkám si trpce, ohlížejíc se po něčem dalším.
Z pochmurných myšlenek mě na chvíli vytrhne krátká výměna názorů mezi Bodiem a Kath, na kterou prakticky nestihnu zareagovat. Svým způsobem má Kath pravdu, nejspíš by se tu někde dal plot přelézt, ale já jsem ani ve svých nejdivočejších létech žádné ploty nepřelézala. Nějak nebylo proč. Přelézat něčí plot, se mi příčí. Nejspíš už jsem na takovéhle jednání moc stará, nebo moc zpovykaná panička.
„Nejsem zloděj, abych někomu přelézala ploty.“
Promluvím na ní krátce.
„A nejsem ani nic jiného, abych střílela, nebo jinak likvidovala jejich psy.“
Dodám s krátkým pohledem směrem k Bodiemu a Calebovi. Nejistě se ohlédnu po další části plotu, a přejdu několik desítek kroků blíž, k velké, staré, zrzezavělé bráně, nalakované oprýskanou barvou, která kdysi dávno mohla být příjemnou modrou, dnes je jen ošklivými, popraskanými šupinami, navíc je zajištěná řetězy. Na několika místech v ozdobné kovářské práci, se velmi aktivně v končícím babím létě, činili pavouci, a jejich sítě se nyní v ranním světle třpytí jinovatkou. Reprezentativní.



Ať se rozhlížím, jak jen umím, zvonek žádný nevidím, a klepadlo, které na bráně je, hádám spíš jako takové to dekorační, než to funkční. Navíc, je zrezivělé a olezlé. Dům stojí od hranic pozemků daleko, pochybuji, že by klepadlo slyšel někdo jiný, než ta jejich psiska, kterým se chci štítivým obloukem vyhnout. Starosvětská řešení se zdají býti vyčerpána.
„Ve svém osobním telefonu ne… ale něco vyzkouším.“
Odpovím na Yagiho otázku. Bývávalo by mě to takhle brzo po ránu samotnou nenapadlo, protože se zdá, že půl mého mozku ještě stále spí v Bodieho stodole. Člověče, za tohle ti dlužím nejmíň večeři, říkám si, zatímco vzpomínám na jednu lékařskou aplikaci a přihlašuji se do ní. Pryč se starým, dovnitř s novým, vybaví se mi vzpomínka, a jako by mi v uších zazněl Henryho hlas, jásající, když jsme ji instalovali. On se modernizaci nebránil. A on jí taky pro naši ordinaci zařizoval. Teď pro jednou nezvykle okroužkovanou rukou, sáhnu do jedné z bočních kapes batohu, a vytáhnu z ní svůj telefon, v jehož seznamu kontaktů krátkou chvilku hledám, než se mi povede otevřít seznam sdílený. Seznam sdílený s ordinací.
"Mám to číslo."
Usměji se na Yagiho, přestože prst na ikonce zeleného sluchátka na okamžik zkoprní. Krátce se ohlédnu po ostatních, čekající jejich reakci. Ještě pořád můžeme risknout tu variantu s cestou přes plot, na zloděje. Pokud to číslo ale vytočím- tedy, pokud se někam dovolám- pak už ta varianta nejspíš nebude připadat v úvahu.

Před plotem

Shadoxhurst, bouda,
listopadové úterý, večer až brzké středeční ráno,
jinovatka, kolem nuly

Srnčí guláš bys moc dobrý, večerní zábava taky, nakonec jsem se standartně trochu nacamral, a zapadl kolem půlnoci do svýho pelechu. Hned vedle jsem rozestlal Vivien, kterou jsem si přitulil, jakmile taky ulehla. Jak moc se budeme lísat nechám plně na ní.

Ráno jsem si dopřál opravdu vydatnou anglickou snídani a černý ceylonský čaj, který beru i sebou. Při snídani navodím tu správnou ryhopskou atmosféru (sleduj video). Záhy se obleču dostatečně abych zůstal v suchu a teple. Místní listopadový počasí znám moc dobře. Nahodím svůj bágl, vezmu jakousi divně upravenou hůl do levačky, a zpoza trámu vyndám starou vojenskou spolehlivou opakovačku Lee-Enfield ještě ze světový války, nábojový opasek mám už na sobě, nějakou munici i v batohu. Pušku dám do celtovýho pouzdra, a přehodím přes rameno.

Pak už jen mlčky prošlapávám s kulichem na hlavě cestu trávou. Harryho pozdravím jen kývnutím hlavy. Daleko víc mne zajímá nějaká reakce na štěkot jezevčíka. Pokud jsou při na volno, přiběhnou. Ale nikde nic. Zřejmě jsou v kotci. Jo, viděl bych to stejně. Dodám ku Kath. Kousek vedle se to dá líp přelézt. Psi jsou snad zavřený, kdyby ne už by tu dávno byly. Málomluvný Bodie se zřejmě vrátil.

Vetřelci
Celá výprava
Ryhope Manor, na okraji Shadoxhurstu
brzké středeční ráno, listopad

Většinou mám se spánkem problém, zvlášť pokud mě další den čeká nějaká důležitější událost či výprava, ale tentokrát jak jsem lehla, tak jsem usla. Možná tomu pomohla výborná atmosféra, která v boudě zavládla, nebo výtečná večeře, kterou jsme si každý naplnili žaludek až k prasknutí, možná hudba, která se ještě dlouho linula všude kolem nás… Ať už to bylo jakkoliv, ráno jsem vstala čerstvá a s úsměvem na rtech.

Sbalit si těch pár krámů nezabralo ani půl hodiny a už jsme společně vyráželi k Ryhopskému panství. Byla jsem velice ráda, že jsem si na sebe vzala i lehkou mikinu, protože sice neprší, ale oproti včerejšku se důkladně ochladilo. Nepromokavou bundu jsem si zapla až ke krku, aby mi neprofoukla, a na boku batohu mám nachystanou čepici, kdyby náhodou začalo mrznout.

Celá naše výprava se zastaví před plotem, který chrání soukromý pozemek patřící Ryhopským. Sice je obehnaný ostnatým drátem, ale to není nic, co by koho v této době zastavilo. Nepotřebujete se ani prostříhávat, stačí mikina a člověk se přes plot dostane naprosto bez problémů. To psů, kteří se ozývají z dálky, bych se bála daleko víc. Bez batohu bych jim možná ještě utekla, ale s takovýmhle nákladem těžko.

„Jen mě napadla taková hloupá poznámka… Není jednodušší ten plot prostě přelézt a zmizet v lese? Podle mého odhadu rychlejší chůzí jsme u něj do deseti minut, pokud se chcete proběhnout, tak i rychleji a nemusí o nás vůbec nikdo vědět…“ Věnuji delší pohled Viv a pak se podívám i po všech ostatních. „Pokud ale opravdu půjdeme vyjednávat s majiteli, tak taky může nastat to, že nám vstup prostě zakážou a pak pustí psi a my už se tam v žádném případě nedostaneme… A budeme čekat týden, než se celá situace znovu uklidní.“

Seznamování odstartováno
Edward, Caleb a ostatní
Shadoxhurst, bouda,
listopadové úterý, večer

„Yachting… A prý že se dokážeme bavit jen o lese a počasí. Yachting jsem upřímně nikdy nezkoušela, jsem ráda, že jsem naučila s pádlem na takových těch obyčejných loďkách pro dva.“ Pokývu zaujatě hlavou.
Prohlédnu si důkladně Edwarda, snažím si ho představit jako kapitána na plachetní lodi s větrem v zádech. Konečně se boří celá ta depresivní skořápka, kterou kolem sebe bůh ví, jak dlouho budoval.
Znovu se mi rozzáří oči, když zmíní potápění. „Tak to se připomeň, až celá tahle záležitost skončí. Klidně tě vezmu i s ostatními na místa, kde si potápění zamiluješ. Korálové útesy, barevné tropické rybičky, které si následně můžeš dát k večeři, manty, potopené vraky na mělčinách, obrovské želvy, tyrkysově modrá voda… Když jsem se učila potápět, tak jsem trpěla panickou úzkostí, že se utopím, kdykoliv jsem se dostala do více než metru, ale když vidíš tu nádheru, tak tě to začne bavit.“ Už abych zase z té šedivé deštivé Británie vypadla.

Edward se velice elegantně vyhnul mé druhé otázce. Chápu, někteří lidé se o těchto věcech bavit nechtějí a já to spíše nadhodila jako vtip. I když vždycky je ve skupině dobré vědět na čem každý z nás je, přeci jen lidi, kteří tady nikoho nemají, tak mají menší důvod se vracet. Už se mi pár krát stalo, že jsem v cizině zůstala daleko déle, než jsem chtěla a to jen kvůli tomu, že jsem neměla nikoho a nic k čemu bych se ráda vrátila.

Pak už upnu svoji pozornost na Caleba. Takže člověk, který má rád svoje nastavené stereotypy a pravidla. Kdo jiný by se tak zarytě držel pouze práce, lovu a luku. Zatím jsme od něj neslyšeli vůbec nic jiného, ale možná také před něčím utíká. Stereotypy jsou dobré pro vyrovnání duševního zdraví. I když lektoři sebeobrany by vám zase řekli, že čím více stereotypní jste, tím snadnější jste kořist pro nepřítele.
„Tak to vítej v klubu, já jsem také osamocená loď na volném moři. Myslím, že tohle přirovnání si zapamatuju a budu ho používat častěji.“ Věnuji Calebovi milý úsměv a dál celou tuto partnerskou tématiku nerozebírám.

„Tak hurá k večeři…“

Za plotem

Listopad, středeční ráno, trochu zima
Ryhope Manor, na okraji Shadoxhurstu


Spal jsem dost špatně, takže jsem z tak časného vstávání nebyl nijak na větvi. Jediné, co mě s hodinou mezi psem a vlkem ve vertikální pozici smiřovalo, bylo štěrchání horkého čaje v termosce v boční kapse batohu a několik do foroty ubalených cigaret, z nichž jsem první vytáhl, sotva jsme vytáhli paty z vesnice.

Les na dohled byl mlčící a kryjící se v mlhovém oparu. Škoda, že se k němu nejde dostat nějak normálně... Mám pocit, že včerejší absurdní film se pomalu přelil v béčkový horor. Už chybí jenom motorovka...
Stáli jsme před pozemkem Ryhopských a koukali jeden na druhého.

"Vivian, máš telefon na majitele?" zeptal jsem se té (zřejmě) nejzodpovědnější osoby mezi námi a vyfoukl k mrazivému nebi obláček kouře.

Vypadalo to, že tu strávíme nějaký čas...

Než se místňáci dohodnou, co a jak, hodlal jsem z Lyn vytáhnout, co ví.