Ryhopské panství

brzké středeční ráno, listopad
na kraji Shadoxhurstu

Nad ránem jste si narychlo sbalili spacáky, posbírali své věci, hodili batohy na záda a opustili dočasné bezpečí stodoly starého Bellinga. Venku je zima, ale neprší. V Bodieho rádiu to ostatně hlásili, aspoň co se ze šumu v pozadí prvních ranních rozhlasových zpráv dalo vyrozumět.

Bodie vás vede k ohradě, kterou minete; drtivá většina stromů vykukujících z mlhy už je úplně holá, tráva zešedlá a rozbahněná. Mlhová záclona zakrátko zakryla i nesourodou skupinu, jíž beze vší pochyby jste, a rozmazala vám i výhled na vzdalující se vesnici s jejími těsně nahloučenými tradičními hrázděnými domky s ubrečenými okny ze včerejšího deště, který ještě nestihl oschnout, o přilehlé krajině ani nemluvě. Zůstal jen vlhký závoj v nicotě a vaše možná poslední příležitost to otočit zpátky do civilizace...

Začíná být doopravdy lezavo. Ti z vás, co se neuměli obléct, teď trpce litují a chvatně z batohů vytahují své svetry. Ještě tak docela nemrzne, ale pocitově jako by už se dělo...

Stará Wallisová se zřejmě vydala na nákup do města, ačkoli první autobus pojede až za půl hodiny,

Stařena se svraštělými ústy teď nespokojeně sleduje, jak pevným krokem míříte ke krajnici, abyste přešli na místní poměry docela frekventovanou výpadovku na Birmingham, dokud jí nezmizíte z očí docela v nejbližším remízku, jimiž jsou zdejší políčka prošívaná co čtvrt míle.

„Baba zvědavá...,“ projede vám hlavou.

Tady za vesnicí už je o poznání větší zima. Plouháte vysokou uschlou trávu louky, která ale odspoda začíná pomalu hnít nastojačku. Stébla pokrytá jinovatkou vám sahají zhruba po kolena, místy i výš.

Místňák Bodie zcela přirozeně převezme iniciativu a kráčí první a většina z vás ostatních ho husím pochodem následujete v cestičce udupané jeho vojenskými bagančaty, abyste se co nejméně urousali.

Když se přiblížíte ke kraji už několik let zanedbaného Ryhopského panství obehnaného z menší části původní zdí z červených cihel a z větší části zohýbaným, ale i tak dosti vysokým pozinkovaným pletivem s hustými oky s ostnatým drátem nahoře, dojde vám (zejména pokud jste v Ryhopu ještě nebyli), že jestli se tam chcete dostat, budete muset narušit cizí pozemek. Anebo se nějak domluvit s jeho majiteli, samozřejmě.

[/center]

Za plotem je vydupaná cestička od psů a ještě dál poněkud opuštěně vyhlížející stáje. Ale nikde ani živáčka...

Zatímco tak stojíte a přemýšlíte, co dál, dojde vás postarší chlápek v kulichu a promaštěném huberťáku – očividně se psem na procházce.

Kývne vám na pozdrav a možná k Bodiemu zamumlá pár nezřetelných slov. Nebo se vám to jenom zdálo...?
Když se odšourá, zaslechnete ještě, jak hvízdl na svého urousaného postaršího jezevčíka. Ten chraplavě zahafá – spíš aby se neřeklo, než že by v tom byl opravdový zájem. Z vesnice i panství se jako odpověď ozve vzdálený ostrý štěkot několika dalších a zřejmě podstatně větších psů.


Kapradí u plotu je už úplně černé a kam až dohlédnete, svítí v seschlé trávě pod štíhlými stromy v mlze popadané pozdní jeřabiny...


Dům Ryhopských odsud vypadá důstojně, starobyle a tak trochu pochmurně...

Od smrti starého pána tu vše jen pustne, ačkoli jeho dva synové tu podle všeho stále žijí. Ale Ryhopští byli vždycky divní…
Vivian má teď jedinečnou příležitost otestovat své přesvědčovací schopnosti v praxi. Pokud bude chtít zkusit štěstí, brána je o hodný kus dál. Zamčená. Zvonek samozřejmě nikde. Dům, který vypadá stejně opuštěně, jako všechno kolem něj, je od plotu docela daleko. Zdá se, že tu na návštěvy nejsou moc zařízení...

To, co vidíte stát před jejich domem, je v současné době nejspíš jenom nepojízdný vrak.

Samotný les začíná asi půl míle odsud – daleko za plotem, hospodářskými budovami a pastvinou – stejně jako celý pozemek zanedbanou a plnou kopřiv.
Ale i tak je to jen vnější pás lesa, co můžete v dálce a v mlze (mizerně) vidět. Páří se z něj a vypadá vzdáleně a nedostupně...

Vysoký plot mezi vámi a jím je jako hranice na odrazení zvědavců. Pokud si ho prohlédnete důkladněji, všimnete si, že už musel být v minulosti párkrát přestřihnut a postižená místa pak někdo zaflikoval novými kousky ostnatého drátu a pletiva.

Ostatní je už jenom na vás...

Samotáři

Kath, Edward, ostatní
V Bodieho stodole, Shadoxhurst,
později večer

Člověk se jednou začně bavit a ostatní už z konverzace couvají, pomyslím si s úsměvem pod vousy a nechám Edwarda jít.
"No, pro mě je to hlavně ten luk, lov a práce. Ale rád si zajdu i na nějaký koncert, nebo tak."
Rozpovídám se, ale Kath zajímají jiné věci.
"Aktuálně jsem jak ta osamocená loď, na volném moři."
Odpovím metaforou o Edwardově sportu, na otázku která přišla od Katherine. Ještě před pár týdny bych se vo tom nechtěl bavit, nebo bych se vztekal, ale moje porozchodová rutina, skládající se z ranní rozcvičky s lukem a odpolední pitkou s kumpány, nebo osamotě, objímajíc hrdlo lahve od whisky, už se mi zajídala. Ostatně, proto jsem sem poslední dobou za Bodiem chodil. Dobře se s ním chlastá, je to rovnej chlap. Když mi o týhle výpravě řekl, ani ve snu by mě nenapadlo, že zná tolik lidí, a půjde nás do lesa taková grupa. Ale proč ne, v číslech je síla.
"Yachting jo? To máš můj obdiv. Já jsem ztroskotal na všech těch námořních uzlech. Nejspíš mám vobě ruce levý."
Zasměju se svojí neschopnosti. Z čehokoliv co jsem se kdy snažil uvázat, mi vyšlo v lepším případě oko na zvěř, nebo past na zajíce, v tom horším něco co připomíná oprátku slepého shibaristy. Obecně si víc rozumím s drátem na pasti, než s provazem. Musí to bejt ale fajn pocit, na chvíli jen plachtou a lanem zkrotit vítr a uhánět po lesklé nekonečné hladině někam daleko za obzor. I když toho moc Edward neřekl, myslím si že oba narážíme na to samé, na pocit svobody co vlévá krev znovu do žil. Pro něj je to moře, pro mě lesy, ale oba myslíme to samé.

Smích a plány

Bodieho stodola,
večer,
Caleb a Katherine, Vivian a Bodie, Yagi a Chelsea, Evelyn

Trochu jsem sám sebe překvapil, ale můj vtip evidentně zabral. Dokonce se dočkám i pochvaly. "To doufám, nerad bych skončil ve škatulce: Naprosto ztracen." Zvlášť ne v lese. doplním už jen myšlenkou. Přece jen, začínám mít svou pověst a začít najednou házet vtípky sem a tam by nebylo správně. Nicméně celková dobrá nálada večera mě definitivně dostala a já cítím, že rozhodnutí vrátit se živý je silnější než kdy dřív.

Tenhle pocit ve mně ještě umocní, když se Katherine zeptá na naše další zájmy. "Yachting. A obecně sporty zahrnující vítr a moře. Zkoušel jsem i potápění, ale úplně mi nesedlo." Až tohle bude za mnou, tak mě čeká dlouhá dovolená u moře. Usměji se. Navzdory svým předsevzetím si udám první plán. Druhý dotaz ode mě naštěstí zůstane nezodpovězen, neb Vivian vyhlásí večeři a já využiji záminky a zamířím pomoci s přípravou prostoru, popř. servírováním jídla. Někdy si o tomhle můžeme promluvit, ale zbytek večera se chci od minulosti, a mého posledního vztahu, držet co nejdál.

Jídlo mám v plánu si vychutnat mlčky, užít si ten pocit bezpečí i štěstí a obrnit se jimi proti všemu, co nám přinese zítřek.

Uvolněná atmosféra
Edward, Caleb a ostatní
Shadoxhurst, bouda,
listopadové úterý, večer

Jenom se pobaveně ušklíbnu směrem ke Calebovi a následně se zasměju poznámce Edwarda. Poprvé ho vidím se doopravdy křenit, žádné smutné psí oči typu klidně si mě sežerte, mně už je to jedno.
„Páni, ty jsi udělal vtip. A hodně dobrý vtip. Dobrá práce chlape, já myslela, že jsi už naprosto ztracen v melancholii a depresích. A ono to s tebou není ještě tak špatné.“
Něžně Edwardovi položím ruku na rameno, aby pochopil, že to nemyslím nijak zle. Chápu, že pokud někdo v lese kohokoliv ztratil, tak to není pro něho příjemné, a o to víc mi udělalo radost, že jsem ho konečně viděla se smát.

„No tak třeba obraťme list. Yagi s Chelsea to tu rozjíždí na parketu, Viv s Bodiem zase dělají hudební doprovod a Evelyn nám kreslí nádherné kopie map i s věnováním. Co třeba se pustit do konverzace o našich méně zjevných koníčcích, u Caleba chápu, že hlavním koníčkem je luk, u Edwarda to bude les, ale co dál pánové. Klasická seznamovací otázka je taky máte ženy nebo jste spíše samotáři?“

Ve chvíli kdy Yagi s Chelsea končí svůj tanec a Viv s Bodiem ukončí poslední píseň, tak se pustím do hlasitého aplausu. Tihle čtyři se nám postarali o opravdu skvělou atmosféru a za to jim doopravdy patří naše díky.
Pak už jen slyším Viv, jak ohlašuje jídlo. „Povídání si o počasí ještě společně s jídlem, ideální trávení chladného večera.“ Usměju se a jdu pomoci uklidit všechny ty roztahané krámy ze stolů a židlí, tak aby si každý měl kam sednout, sebrat misku se lžící a spokojeně si naplnit břicho srnčím gulášem.

Poslední večeře

Všichni ve stodole
Shadoxhurst, Bodieho stodola,
listopad, později večer

Zatímco Bodie hraje, a nakáže mým prstům nějaký odpočinek, vracím se k jeho krbu, a věnuji se míchání probublávající směsi. Nebude to trvat moc dlouho a budeme se moci najíst. Touhle dobou bych normálně sháněla svou rodinu k večeři, s Patrickem by nejspíš byla sáhodlouhá diskuze o mytí rukou, kterou by vyhrál Henry nějakou originální pohádkou o zlých mikrobech, nebo nějakou pro dítě upravenou historkou z lékařského prostředí. Navečeřeli bychom se jako normální rodina, u prostřeného stolu, s vyžehleným ubrusem. Možná bych Patrickovi po večeři vybrala nějakou hezkou obrázkovou knížku a poslala oba dva své muže, aby si s ní sedli ke krbu, zatímco já poklidím kuchyni. Jak bylo ve školce, by střídalo, těšíš se zítra na kroužky? Semtam by od Henryho přišlo nějaké tiché povzdechnutí, nebo otcovské usměrnění. Pak by Patrickovi napustil vanu, a možná by v ní sehráli lodní bitvu, nebo něco co připomíná potopení Titanicu. Po všem tom šplouchání, hihňání a mojí práci v kuchyni, by pak jako odměna přišel klidný večer o samotě. Henry by Patricka uspal, tak rychle jak to umí jen on. Já bych se mezitím osprchovala, a připravila si na zítra šaty do práce. Nalili bychom si s Henrym šťopičku brandy, krátce si popovídali u vyhasínajícího krbu, a pak by se večer přehoupl v noc, a v našich oknech, by se zhasnulo, možná i o něco dříve, než v ostatních oknech v naší ulici. Čas by pro nás rutinně plynul dál.

Žádná rutina ale netrvá věčně, ta manželská, a ani ta s kytarou, nebo u vaření. Jak tu tak stojím, zírám do hrnce a jen tu a tam mihnu očima k ostatním, ztrácejíc se ve vlastních myšlenkách, i tónech Bodieho písní, jídlo se dovařilo.
"Pokud nikdo nemá ještě nějakou píseň na přání, můžeme uklidit nástroje a mapy, a za chvíli se najíst."
Promluvím do ticha mezi písněmi. Yagi a Chelsea tančí, Caleb nosí svoje věci do stodoly a baví se při tom s Edwardem a Katherine, Evelyn si pobrukuje a kreslí, Bodie svým hraním hravě strká staré americké jazzmany do kapsy. Večer se láme v noc jako eucharistie v rukách kněžího. Něco končí, a něco jiného začíná, a já se tomu konečně nebráním, stejně jako se nebráním zvědavosti, nad tím, co to pro mě asi přináší.

Les vně a uvnitř

Shadoxhurst, Bodieho stodola
listopad, nevlídný úterní večer, ačkoli tady uvnitř už je opravdu teplo...


To, že jsem se pro nejbližší chvíle rozhodl na něj dočasně zapomenout, neznamená, že se Les rozhodl zapomenout na mě. Tichý šramot téměř na hranici slyšitelnosti mi neustále připomínal svou přítomnost v koutku mé mysli. Možná zrovna nebyl na dohled, ale tam uvnitř zabíral stále více prostoru…
Jako černá díra, co k sobě stahuje veškerou pozornost a všechny pokusy o změnu tématu zpravidla končily v jeho středu… Edwardova řeč to dokládala věru přesně...

Snažíte se, aby to na vás nebylo vidět, ale se stejným úspěchem byste se mohli pokoušet překřičet metalový koncert. Možná je to přesně to, oč se tu právě snažím, zatímco tu bavím Chelsea svými variacemi na Sydenhamův syndrom a předstírám, že umím tančit a že se nic neděje… Dělám, že nevidím, že Les mě na dálku ohmatává myceliem drobných ruček, které se ke mně natahují z provlhlých stěn stodoly. Že tam venku není všechno obrácené naruby. Že Les tady nezkoumá mě, ale já jej…

Další otočka mi pomůže vyignorovat tohle všechno. Aspoň na chvíli. Víc prozatím nechci…
„Chelsea, kdybys nevypadala, jak vypadáš, řekl bych, že musíš mít irské kořeny. Tančíš skvěle!“

Ryhopský les bylo něco, o čem se ve slušné společnosti nezmiňuje. Jenže tohle nebyla slušná společnost. Slušní lidé (dokonce ani Londýňané) se jen tak nevetřou k cizímu člověku do baráku pod záminkou teplého čaje, nelezou přes ploty (pokud nás Ryhopští zítra odmítnou vpustit na své pozemky) a nepíšou před výletem poslední vůli.
Připadal jsem si čím dál víc jako v nějakém absurdním filmu...

Překonání očekání

Bodieho stodola,
večer,
Caleb a Katherine, Vivian a Bodie, Yagi a Chelsea, Evelyn

"Díky, vážím si té nabídky. Jen varuji, že naposledy jsem střílel jako malej kluk. A to z něčeho, co bys asi ani nenazval lukem." Krátce se ztratím ve vzpomínce. Dva zahnuté klacky s provázkem, pár podomácku vyrobených šípů a dva kluci, kteří byli na chvíli postrachem celé vesnice. Ani nevím během jakých prázdnin a u kterých prarodičů. Vzpomínka jako z jiného světa mi zase pomalu vybledne. "Možná jsem měl po posledním rozchodu taky začít s lukostřelbou." Svým způsobem jsem po tom rozchodu začal se spoustou věcí. Ale tím si teď nebudu kazit dobrou náladu.

Se zájmem poslouchám všemu, co Caleb vypráví o svých výpravách. Bažiny a trní, kolem lesa, kam se podíváš. Vytváří si tak les další bariéru proti vnějšímu světu? Vůbec bych se nedivil. "Katherine, chceš mi říct, že ty tu nejsi, abys pokořila místní rekord?" Dobré tři vteřiny udržím vážnou tvář, než se na ní zakřením. "Caleb má pravdu, obávám se že v téhle partě to je základní konverzační otázka. Sám jsem tam zatím nebyl a chtěl jsem si udělat obrázek, na co se mám zítra těšit."

Na pozadí si všimnu Chelsea, jak Yagiho požádá o tanec a ten se toho chopí v daleko lepším stylu, než na co vypadá. Doufám, že nikdo nebude mít podobný nápad na mě. Tanec jsem si dokázal užít. Jako divák, hezky zpovzdálí. Zvládnu maximálně ploužák a pokud by se po mě chtěly větší kreace, tak se musím rychle pakovat z parketu, než si utrhnu z ostudy kabát. Nicméně mám určitý obdiv ke všem, kteří se na parketu chovají jako doma. Jako Yagi a Chelsea. Pokud se někdo rozhodne je odměnit potleskem, rozhodně se přidám.

Vojáci štěstěny na křižovatce

Shadoxhurst, bouda,
listopadové úterý, večer

Evelyn dá přednost naší hudební produkci před řešením čehosi nad svou mapou, to mi vykouzlí bezděčný úsměv na mé zarostlé tváří. Ať je to jak chce, člověka potěší, když má jeho snažení nějaký ten úspěch. Rty se Lyn polohlasně pohybují. Myslím, že to nebude dlouho trvat, a máme v 'kapele' další ženský vokál. Yagi vyslyší úpěnlivé a až skoro dojemné Che volání k tanci, a jakmile spustí Viv Vojáky Štěstěny, oba roztočí své divoké taneční kreace. Dám si s harmonikou při tomhle ploužáku trochu pauzu. Dopiju svou whisky, a dojdu si nalít další bowmorskou rundu.

Přitom znovu promíchám srnčí guláš, aby se nepřipálil. Kurník, jsou tu tři volný ženský, a žádnou to nenapadne! Viv samozřejmě nepočítám, ta hraje. Deep Purple mám opravdu rád, tak si jen tiše znovu sednu, nechám si hřát záda ohněm, vychutnávám si whisky, a poslouchám jak to Vivien nádherně zpívá. Možná i trochu přivřu oči, abych ostatní odclonil, a mohl vnímat jen její přitažlivý hlas. Když písnička skončí, říkám si, že by i kytaristka měla dostat menší pauzu. Dopřeju trochu voddych tvým prstíkům Viv. Zakřením se. Hodím si pod pravou nohu pár šikovných prken, tenhle primitivní trik vždy chudým černým bluesmanům zastupoval vcelku obstojně celou rytmiku. Pak se chopím foukačky, a zahraju starou pecku od The Doors zcela ve vlastní režii, přičemž 'bicí' si dělám prknem pod nohou. Když jí dohraju, přidám vzápětí dost živelně další peprný blues, protože dost z nás je teď tak trochu na křižovatce.

Pivo, muži, tanec

Shadoxhurst, Bodieho stodola
listopadový večer, teď zrovna neprší

Když si uvědomím, komu a proč patří potlesk a veselé zavísknutí, tváře mi zčervenají abych se otočila a potvrdila že to byl Bodie který se pak do zpěvu ještě víc opřel.
Hned na to mi však padne pohled zase na Yagiho, který výzvu přijal a během chvíle jsem se nestačila divit co se děje. Yagi se do tance vložil opravdu skvěle a já se tak nechala pouze vést. A byla jsem spokojená. Všechny starosti a myšlenky byly rázem ta tam.

Protočil mě jednou pod zvednutou rukou, podruhé rychle před sebou aby mě hned vzápětí druhou rukou chytl a prohnul v zádech. Vlasy mi neposedně poskakovaly a já neměla ani možnost si je pořádně odhrnout z tváře. Takhle nějak sis to představovala? Dopadne ke mě Yagiho otázka zatímco rychle oddechuji a čekám až mě zase zvedne. Upřímný, radostný úsměv je odpovědí. Tancuješ parádně." Vyhrnu ze sebe rozjařeně než tancovačka pokračuje.
To když mě zase narovná držíc za jednu ruku aby mě odhodil od sebe a vzápětí přitáhl zpět a já se tak na Yagiho přimáčkla a z těsné blízkosti se na něj zahleděla, veselý úsměv mě neopouštíc.
Trvalo to jen zlomek okamžiku než mě znovu vyslal udělat piruetu a znovu přitáhl k sobě. Tentokrát se v jeho blízkosti ocitnu zády.

Večírek se rozjíždí

Shadoxhurst, Bodieho stodola
listopadový večer, teď zrovna neprší


„Promiň, dořešíme to potom,“ položil jsem svou kostnatou ruku omluvně Evelyn na rameno, když mě Chelsea tak žertovně vyzvala.
K tanci jsem se nakonec ukázal být mnohem způsobilejším než k pití piva nebo rochnění se v nejnechutnějším čundráctví. Na střední jsem tančíval i závodně, ale měl jsem za to, že jsem dávno vyšel ze cviku...

Vivian hrála i zpívala vážně dobře a Bodie jí zdatně sekundoval. Ještě před pár hodinami bych patrně nevěřil svým očím. Vivian toho neotesaného nudného patrona musela vážně očarovat. Přísahal bych, že mezi nimi tam venku proběhlo něco víc. Ne že by mi do toho něco bylo...

Nevýhodou lennonek je takřka neexistující periferní vidění, takže jsem musel otočit hlavu, kdykoli mě zaujala nějaká debata – teď zrovna mezi Katherine, Edwardem a Calebem...
Později jsem se soustředil už jen na svou partnerku v tanci. Chelsea si ploužák zřejmě užívala podstatně víc, než když ji někdo krmil děsivými historkami o Lese. Dobrá, pro nejbližší chvíle budiž zapomenut...

„Takhle nějak sis to představovala?“ předvedl jsem svůj ukázkový poloviční úsměv, u kterého si nikdo nemohl být jist, zda nejde o cynický škleb. Tentokrát nebyl. Vážně. Čestné vědátorské...
Snažil jsem se z pravděpodobně poslední příležitosti k nějaké té nevázanosti vytřískat co nejvíc. Zítra mě bude pravděpodobně šíleně bolet hlava a morální kocovina na sebe nenechá dlouho čekat, ale proč ze sebe neudělat na chvíli šaška, když si to dáma přeje...