Párty „vědátorů“ a „sebevrahů“…

Shadoxhurst, stodola
Listopadový večer, úterý
Oblačno až zataženo, místy přeháňky…

Věnuji se kreslení a vnímám po sluchu, co se kolem děje. Bodie se přiznává k vojenské hodnosti, která mě zaujme, ale v zásadě nepřekvapí. Jeho oči mluvily samy za sebe, teď jen dílky pomyslné skládačky zapadly do sebe. Edward zmíní náš přibližný plán, takže zpozorním, ale nakonec se to zamluví z části kytičkami a z části návrhem na kytaru. Té se nakonec chopí Viv a začne ji ladit.
Je to už pár let, kdy jsem se pokoušela vytvářet hodnoty na kytaru… Vzpomněly by si mé prsty ještě na nějakou melodii? No… Možná dobře, že to nemusím testovat takhle veřejně.
Možná bych svou starou dovednost přiznala i nahlas, ale když je tu někdo zkušenější, nemám potřebu to vytahovat.

Postřehnu blížícího se Bodieho a přetočím listy sešitu na mapu. Konečně. Proběhne mnou lehké mravenčení, jak dítě těšící se na Vánoce. Náš momentální hostitel přichází splnit svůj slib a já budu moct rozšířit svou mapu. Možná bych jim měla říct, že to není úplně přesné, ale… Je to to nejpřesnější, co máme.
O neprostupnosti lesa vím své, takže souhlasně kývu, stejně jako na informaci o svatyni. Vlastně je vtipné, že jsem odhadla pojmenování. Dlouho jsem to vedla jen pod slůvkem „Kůň“ a netušila, jak to místo lépe nazvat. Vypadalo to zajímavě, obřadně… posvátně… ale asi bych to nenazvala úplně ruinami.
Načrtnu si do mapy pásmo naznačené jako spáleniště, ale vlastně nic moc víc navíc vlastně nevymyslíme. I přes to nepociťuji zklamání, nečekala jsem velké zázraky a nové místo je pořád dost zajímavé, zvlášť proto, že jsem na něj já nenarazila, ačkoli jsem musela jít kolem a ne příliš daleko.
Po obou potocích se jde podle všeho dost podobně, ale Bodiemu se povedlo vejít do lesa někde mezi stromy. To byla mnou neprozkoumaná oblast, neb na Ryhopské pozemky jsem si netroufla vlézt.

Když mluví o tísni a dezorientaci nemohu se ubránit představě Bodieho tváře zkřivené nějakou úzkostí. Nejde mi to k němu. Ovšem to je jen ten první pohled… Na ten druhý, bych začala věřit, že něco takového je možné a při třetím i víc než pravděpodobné.
Bodie má vrstvy… jako cibule…. Nebo jako dorty. Chmm… spíš ta cibule.
Pro sebe se pousměji, šťouchnu do brýlí kloubem pravého ukazováku a načmárám náznak pár spálených stromů. Hodně mě zaujalo jedno slůvko, které zmínil, ale bohužel, když domluvil, ozval hlas za dveřmi stodoly a můj společník mu mizí vstříc.
Mytág?
Nezřetelné stíny, které zmínil, jsem také spatřila… To tímhle termínem myslel?
Odkládám otázku na později a dokreslím o poznání pečlivěji novou lokaci na mapce. Poté opatrně vytrhnu prázdný papír zezadu sešitu a přiložím na aktuální mapu, abych ji obkreslila. Nedělám ji tak pěknou, jako originál, o to teď nejde, chci, aby každý měl pro jistotu alespoň nějaké orientační body a směry. Nevykresluji se s velkými detaily, vynechám i okolní vesnice, jen na okraj napíšu jejich názvy jako další ukazatele směru.

Na pozadí mimo mou mysl se mezitím odehrává menší seznamovačka s nově příchozím, ale mě daleko víc upoutá zvuk naladěné kytary a Vivianin hlas. Zpívá hezky, škoda, že tu písničku neznám.
Vrátím se k obrázku, jednu kopii jakž takž mám, zbytek dodělám později. S hudbou se totiž kreslí nejlíp a povzbuzuje v kreativní činnosti. Lovím z paměti to správné stínování a původně nejistě načrtnuté čáry dostávají výrazně větší hloubku a tvar.

Johnnyho Cashe má rád táta. Krátce zavzpomínám, jak jsem se kvůli němu učila Hurt na kytaru, ale netuším, jestli bych to dneska ještě vydrnkala. Text Jacksona díky tomu znám, takže si začnu pro začátek nesměle broukat. Písní obecně umím hodně, při hudbě se totiž opravdu dobře kreslí a tak jejich obsah leze do hlavy naprosto sám. Je možné, že se k dalším písním začnu postupně přidávat hlasitěji.
Z broukání během kreslení a myšlenek mě vytrhne zvolání mého jména. Zvednu hlavu, kývnu a následně vstanu celá, abych si přesedla k němu a taky svému čaji.
Nově příchozí stejně odešel ven s Edem, takže nemám výčitky, že jsem se nepředstavila.
“Tady.“
Houknu a položím před něj sešit na správné straně. Popostrčím si brýle, rozdělanou kopii na volném papíře nechám vedle a dívám se na hrající Vivian. Sleduji její prsty tančící na strunách, jak její tvář pohlcuje píseň a je uvolněná, spokojená… Ke zpěvu se přidává Bodie a tvoří harmonické duo. Je na ně hezký pohled.
Jo, teď si asi definitivně připadám jako na rodinném kempování s hromadou strejdů a tetiček…
Usmívám se té představě, tahle rodina by totiž byla naprosto šílená.

Yagi se mě ptal na podivné věci v lese. Dobrá otázka… Ale nejdřív chci doposlouchat píseň, což gestem ruky naznačím s krátkým “Za chvilku.“, mrknu na něj a broukám si dál. Něco nebo spíše někoho jsem viděla, a když se na to tak ptá, nevidím důvod mu to neříct, ale Johnny Cash je Johnny Cash.
Mezitím se Caleb s Edwardem vrací a padne otázka, na kterou jsme číslem odpověděli pouze já a Bodie. Caleb se k nám tímto přidává, ale kdybychom soutěžili, jak nadhodila Kath, tak jsem pomyslným vítězem stále já. No, nevím, zda je o co stát…
Náš milý svolavač této skupiny mi je stejně odebrán, neb Chelsea se má k tanci a hodlá si ho osvojit jako partnera.
“Jak je libo.“
Zasměji se na ni zpět. Nu což, téma si necháme na později, stejně chci teď primárně poslouchat. Bodie toto gesto vítá potleskem a hvízdnutím, já pouze veselým smíchem. Možná by nebylo od věci nenechat je v tom samotné, ale… Nemám Chelsiinu kuráž zopakovat její gesto. Nehledě na to, že oba volní páni a Kath jsou tak nějak zabraní do svého rozhovoru a narušovat jim ho úplně nemám zájem.

Postřehnu krátce nějakou řeč o lucích a holce, co Caleba nechala, pozoruji jeho tvář a snažím se v ní něco vyčíst. Tohle mi jde lépe, než komunikace slovy, na druhou stranu nejde se věnovat tomuhle, když mou pozornost absolutně strhává náš zářící pár, rozjařený písní. Dobře… Možná ty hlasivky začnu víc používat už teď a zároveň s tím, začnu prsty do rytmu bubnovat o stůl.
V tuhle chvíli jdou starosti a plánování stranou zábavě a mě to rozhodně nevadí.

Duet

Shadoxhurst, bouda,
listopadové úterý, večer,
přestalo pršet

Proč by nemohl? Odtuším k Vivien, ačkoliv její otázka asi nepatřila jen mě. Pořád si cumlám tu bowmorskou whisky, a v boudě začíná být pomalu ruch jako ve včelím úle. Ani to vše nestíhám sledovat, tak se o to ani nesnažím. Yagi vypadá, že chce něco řešit nad mapou. Ed jde pomoct Calebovi, Kath se k nim pak přidruží. Každý něco povídá, do toho charakteristický zvuk otvírání plechovek piva. Vlastně je to docela fajn. Nakonec jsem asi jediný, kdo na Viv reaguje. Snad pod vlivem toho hluku vybere kuchařka, teď kytaristka, poměrně známý dupák Jackson. Je to duet, takže zdá se výzva pro mne. No, nemám úplně chuť tu ostatním zpívat, ale když už to musí být, podpořím Viv. Naše hlasy se proplétají jako dva hadi. Tu a tam vyseknu doprovodné intermezzo na foukačku. Viv po mne občas hodí očkem, když se blíží můj part, a já jí to spontánně oplácím. Nemohu to takhle úplně posoudit, ale snad nám to spolu i sluší. Podupávám si do rytmu, směju se, a dokonce si stihnu votevřít další pivo i upít, to když zrovna Viv zpívá své sólo. V průběhu písně se do toho víc a víc opírám. Takže to chytá i ten správný šraml. Pak mi ale spadne čelist, to když žádá Che Yagiho o tanec. No, to mě vomej, v kleče! To gesto odměním rozjařeným potleskem a zavísknutím. Teprve potom se do té písně skutečně ponořím celý, naplno se svou živelnou energií.

Vo počasí

Edward, Katherine,
zpátky ve stodole
Shadoxhurst, úterý večer[/b]

"Nojo, ty vysokoškoláci,... jedna velká sebranka."
Zasměju se brunetčino vtipu, podanému jako by to bylo jedno velké, veřejné tajemství. Je mi jedno, jestli někdo má nebo nemá nějakej titul. Na školu mě naši nikdy nijak netlačili, tak sem si šel po dvacítce svojí cestou, a ta přes další vzdělávací instituce nevedla. Každýmu, kdo byl v nějaký škole schopnej tu buzeraci a šprtání vydržet dalších šest, až vosm let, patří můj obdiv. Já bych tam do tý doby určitě někoho dávno poslal do prdele.
"No, já střílím kde se dá. Za barákem na zahradě mám slaměnej terč, ve větších městech kam dojíždím za prací bejvaj volnočasový oddíly a venkovní střelnice, kde si člověk může, když má vlastní vybavení zastřílet za pár šušní, a pak samozřejmě na lovu v lese, tam střílím nejraději."
Odpovím na Edwardovu předchozí otázku. Jeho zájem mě těší.
"Jestli chceš, zejtra ráno ti luk půjčím. Má to svý kouzlo, věř mi. Moje holka radějc chodila na jógu a meditovat, ale taková hodinka na střelnici, nebo ráno v lese, tomu já říkám pořádná meditace."
Zaplaším tu vzpomínku. Přesně vod těchle srajd do přírody prchám z civilizace. Není dobrý si je tahat s sebou. Pod tmavozelenou klenbou stromů, přes který jeden ani nevidí nebe, a neví co je za denní dobu, natož za den, jednoho v lese napadaj nejrůznější myšlenky, a není dobrý sám sobě do hlavy zasejvat zbytečnej bordel.
"Holka mě nechala, ale luk mi vždycky zůstal."
Můj luk mě nikdy nenechal na holičkách. To se, bohužel nedá říct vo žádným z mých krátkodobých románků.
"Kolikrát jsem byl v lese? Motám se kolem něj pravidelně, po okrajích je to v pohodě, to chodím kolem potoku docela často. Horší je to, prokousat se dovnitř, to se mi zatím povedlo dvakrát."

Odpovím na otázku, která, jak se zdá, je společným tématem téhle nesourodé skupiny dobrodruhů, vědců a šílenců.
"Nejdál jsem byl na Barrow Hillu, ale daleko jsem se nedostal. Vo kus dál jsem uvíz ve stráni, bylo to tam celý rozbahněný, a zarostlý, jedna velká bahení lázeň, vobohacená vo trny všude. Pak padla noc, a já jsem si neviděl ani na špičku nosu, takže jsem se ostružiním prosekal zpátky, za zvuky silnice a světly civilizace."
Za světly civilizace jsem dojel prakticky po prdeli blátem, ale tenhle drobnej detail si nechám pro sebe, nebo jako součást nějaký veselý historky k ohni.
" Bylo to divný, jak kdyby mi prostě nebylo souzeno se tam ten den dostat. Chtěl jsem vylízt nahoru do tý stráně a dát tam oko, nebo tak něco, viděl jsem tam výstavního tetřeva a doufal jsem, že ho chytím. Taky tam bylo dost stop od vysoký a zajíců. Jenže, jak říkám, nebylo mi přáno, pršelo, svah byl rozmočenej a bylo to dost vo hubu."

Vevnitř stodoly se k nám zas připojí ta modrooká kráska. Mimoděk se na ní usměju.
"Nejsem moc soutěživej, ale když se rozhoupu něco dělat, tak to dělám pořádně. Vo takovýhle soutěži mezi místňákama ale nic nevím."
Sesoudím.
"Podle mě, je to tu jak na srazu amatérskejch meteorologů, tam to jednoho taky navede na konverzační otázku vo počasí, přitom je to nejrychlejší cesta do průseru."

Večerní radovánky

Všichni uvnitř stodoly,
Shadoxhurst, Bodieho stodola
listopadový úterní večer

Tvář mám znovu rozjasněnou, stejně tak jako když jsem všechny tyhle lidi dnes poznala. Vivian krásně hraje na kytaru a Bodie hned vedle ní. Co jsem si všimla, vypadá to, že si dobře rozumí. Caleb s Edwardem něco řeší a Kath se k nim přidává. Yagi, snad bych to do něj ani neřekla. Před chvílí upil rumu, teď si vzal pivo. Ptá se Evelyn na les. Sama jsem plechovku piva otevřela abych se řádně napila. První doušky prvního piva chutnají vždycky moc dobře. Už se mi taky stalo, že mi chutnalo i víc a druhý den jsem pak měla hlavu jako střep. Pokaždé jsem pak měla morální kocovinu, že už nebudu pít. Nu a vidíte sami.

Ale ta písnička, znovu jsem se zaposlouchala, byl by hřích toho nevyužít. Vždyť pokud je ten les tak nebezpečný jak jsem se dozvěděla, mám se tím trápit?

"Evelyn, promiň. Hned ti ho vrátím." Zaculím se na mladou dívku. Kleknu si na koleno před Yagiho a s úsměvem od ucha k uchu pravím. "Smím prosit?"

Stále ty samé otázky
Edward, Caleb a ostatní
Shadoxhurst, bouda,
listopadové úterý, večer

Sleduji, jak náš nový společník perfektně zachytí plechovku ve vzduchu a ještě se naprosto kouzelným způsobem napije. Takovéhle triky jsem naposledy viděla na vysokoškolských večírcích a to už bylo vcelku dávno. Dříve bych se jen ironicky ušklíbla nad chabými pokusy pánů zaujmout dámy, ale tentokrát mi to doopravdy vykouzlí úsměv na rtech.
„Dobrý postřeh.“ Mrknu na něj. „No, ne všichni vědátoři jsou blázni, kteří si navlíkají každou ponožku jinou.“ Pomaličku dám ruku k ústům v gestu, jako že říkám něco hrozně tajného a neměl by to nikdo kromě nás dvou slyšet. „Ale normální jsou většinou jen ti z medicíny nebo přírodovědeckých oborů, ti z filozofických fakult jsou v životě prostě nepoužitelní. Ale pššt, je to veřejné tajemství.“ Dokončím větu se šibalským úsměvem, aby pochopil, že si dělám legraci a rozhodně nechci kohokoliv urazit. Je to prostě jen prastaré škádlení mezi filozofy a přírodovědci.

„Jen běžte, já už toho dneska nanosila víc než dost, je čas na další účastníky zájezdu.“ Pokývnu hlavou k Edwardovi, který se sám nabídnul, že Calebovi pomůže.

Sama se zaposlouchám do melodie kytary, která se právě díky Vivian začala rozléhat po boudě. Zvolené písničky sice nejsou zrovna z mého soudku, ale takhle na akustickou kytaru s pivem v ruce, vonícím gulášem se vlastně i hodí, tedy rozhodně daleko více než můj repertoár. Myšlenka dunějícího heavy metalu je pro atmosféru tady spíše komická. Ale noc je ještě mladá a stále se může objevit písnička, ke které se budu moci i přidat.

Znovu se ozve zavrzání dveří, jak se Caleb s Edwardem vrací zpátky dovnitř. Prohlédnu si Caleba od hlavy až k patě, lovce s lukem jsem viděla maximálně při historických slavnostech nebo v dokumentech v televizi. Vůbec jsem netušila, že tohle tradiční lovení ještě někdo vůbec udržuje, i když luk je velmi praktická tichá zbraň.

Pomalu se přesunu k této dvojici, abych mohla pohodlněji poslouchat, o čem se baví. Znovu a znovu padají otázky, proč daný člověk chce do lesa, kolikrát tam byl, co tam dělal, co tam viděl… Začíná to být až mírně otravné, ale možná to tak na mě působí jen kvůli tomu, že já v něm nikdy nebyla, nikdo se mi v něm neztratil a těm povídačkám tolik nevěřím. Je to prostě les a každý les umí být strašidelný, v každém lese se dá ztratit.
„V Shadoxhurstu se nějak oficiálně soutěží o to, kdo kolikrát byl v Ryhopském lese? Já jen že je to v této partě až moc oblíbená otázka.“

Tradice

před Bodieho stodolou,
večer
Caleb, zbytek vevnitř

Celá poznámka o tichu mi dává perfektní smysl. Zajímalo by mě, jaké ticho nás čeká v Lese. "Co vím, tak v Ryhopu nemá revír nikdo. Ten les je světem sám pro sebe." Ostatně svým způsobem mi Caleb dá za pravdu, když popíše les. Původní, prastarý a nepřístupný, taková slova použil Jake. Hodně štěstí s lovem. Calebem posbírá své věci a tak se společně vracíme dovnitř, cestou mu ještě zvládnu odpovědět.

"Ano. Tradici to tu má, ale měl jsem pocit, že v posledních letech se tahle tradice lovu přesunula do bývalých kolonií. Že tady jsme na to až moc civilizovaní. Vyrábíme sice nejlepší luky, ale u nás končí jen na střelnici. Jsem rád, že jsem se pletl." K luku měla tahle země vždy blízko, ne nadarmo je jedním z nejvýraznějších národních hrdinů právě Robin Hood. Ostatně jeho jméno bylo několikrát v Jakeových poznámkách. Bude fajn, mít taky vlastního lučištníka.

Když vstupujeme dovnitř, Viviane už hraje další písničku. Nemohu říct, že bych jí znal, ale veselá melodie se poslouchá docela příjemně. Složím věci kam si Caleb poručí, ale rozhovor se mi ukončovat ještě nechce. "Kolikrát jsi vlastně byl v Ryhopském lese?" V tom mě napadne znepokojivá myšlenka. Lovec s lukem, lehce divokého vzezření a na kraji tohoto lesa. Nevěřím, že by mytága měla auta, ale co když... Zatím mi Caleb nedal sebemenší důvod k nedůvěře, ale možná bych ho měl nějak prověřit. Nicméně vůbec netuším jak.

Střelec

Edward, před stodolou
Zbytek ve stodole,
úterý večer po dešti

"Jo, většinou lovím sám."
Odsouhlasím Edwardovi, slabým pokývnutím. Raději chodím lovit sám. Mám tak nad lovem větší kontrolu. Je to jednodušší, tišší, a rychlejší.
"V lese je jinej druh ticha. To ticho se snadno poruší, když je v lese najednou blízko sebe víc lidí. Kdybych chodil lovit ve skupině, museli by jsme se domlouvat, a tím by se akorát plašila lovná široko daleko. Když jdu sám, mám nad tempem větší kontrolu."
Vysvětlím Edwardovi. Když se chci bavit s lidma, zajdu si s nima na pivo. Nebo na kulečník.
"Víš, neznám moc lovců co by v Ryhopu měli revír, takže nehrozí že někomu polezu do zelí, nebo do rány."
Konečně zpod sedačky vytáhnu toulec, a pověsím si ho za popruh přes rameno. Drapnu ještě tašku proviantu, co jsem přivezl do pléna ať nemám prázdný ruce a samozřejmě svůj luk.
"Zdá se mi to jako dobrej, bohatej revír. Viděl jsem tam stopy tetřevů, bahnic, a vysoký. Už nějakej pátek sbírám trofeje. Přál bych si střelit Mudžaka. A těch je tam prej dost."
Mudžak je malej jelen, tak maximálně doroste do desíti, dvanácti kil. Je to ideální zvíře, tak akorát do mrazáku a má dobrý maso, libový a měkký.
"Nedivím se, že tam moc lovců nechodí. Je tam málo pěšin, les je prorostlej, jak na sibiři. Stezky akorát po zvěři a i těch je po málu. Člověk se tam snadno ztratí, a zapadne do bahna."
Vysvětlím Edwardovi krátce svoje poslední zkušenosti s lesem.

"Tady to má právě největší tradici, Edwarde."
Zasměju se, zatímco posbírám ostatní věci z auta a zas ho zamknu.
"Britové, mají v krvi hodně z lučišníka. Nejlepší, nejsilnější luky jsou od Anglickejch výrobců. Luk je dobrá, vděčná zbraň. Lehká a tichá, to je na lov podle mě ideální. Nemám rád takový ty namyšlený blbečky co do lesa chodí s bambitkou sedět na posed, jednou po něčem picnout, vyplašit zvěř v okolí třiceti mil a pak jen mlejt pantem a pít pivo."
Cigáro nechávám na později, kouřil jsem před chvílí. V Bodieho knajpě zdá se, bude rozjetá zajímavá párty, tak proč jí promrhat tady venku v mokru po dešti. Zas s plnýma rukama se vracím do stodoly.

Střelec

před Bodieho stodolou,
večer
Caleb, zbytek vevnitř

Následuji Caleba, zatímco mi objasní situaci a ta trocha naděje zase zvolna zhasíná. Co jsem čekal, lovit v Lese musí být nanic. Nicméně zklamání nestíhám dát najevo, než mi trochu vyrazí dech přímou otázkou. Poprvé je tu někdo, kdo nechodí kolem horké kaše, prostě zacílí přímo k věci. "Ten les mi sebral nejlepšího kámoše. A pár dalších lidí, kteří mi byli vším. Teď je na mě abych zjistil co se stalo." Nechce se mi hned na první setkání vyprávět o tom, že mě Les volá. "Hádám, že ty jsi tam chodil akorát sám. Proč tam vlastně míříš, když lov tam není nic moc?" Doptám se, zatímco mi do rukou pozvolna skládá své vybavení.

Když se vytasí z auta s lukem a toulcem, neubráním se pozvednutému obočí. Střelbu jsem zavrhnul skoro hned. Naučit se pořádně s lukem trvá dlouho a šípy jednak něco váží a hlavně dřív nebo později dojdou. Munice do moderních zbraní je v tomhle směru ještě horší. "Tradiční lovec? To se dneska jen tak nevidí. Zvlášť ne tady na ostrově." Caleb zatím působí znatelně přátelštěji než Bodie a celkově budu rád, pokud se o sobě taky trochu rozpovídá.

U piva

Shadoxhurst, Bodieho stodola
listopadový úterní podvečer, uvnitř teplo a vůně rumu a jídla


Kývl jsem na Chelseinu nabídku piva a posadil se obkročmo na jednu ze židlí a podložil si dosud nenačatou plechovkou ruku. Až Caleb s Edwardem vynosí věci z auta, měli bychom si sednout k mapě a trochu se pobavit o cestě. Bodie navrhoval jít podél Koljušáku, což by mohl být dobrý nápad, jak se neztratit. Ačkoli při tomhle počasí bude břeh dost rozbahněný... Můj první navrhovaný cíl je samozřejmě Huxleyho srub. Nebo aspoň to, co z něj zbylo. Pokud vůbec. Z Lyttonových poznámek vyplývá, že v něm byl. A ne jednou. Hovoří se tam i o Huxleyho druhém deníku. Lytton ani jeho tým ho tehdy nenašli (nebo nález zamlčeli), mohl bych ho najít já...? Po takové době už ale určitě zplesnivěl a nebude ke čtení. Leda by ho nějak extra dobře zakonzervoval. Samozřejmě pokud ho vůbec napsal. Z představy existence dalšího pozůstatku Huxleyho mysli v lese se mi zrychluje tep. Budou to stejně jen další osamocené střípky mozaiky, kterou musím teprve rozklíčovat. V Ryhopském lese člověk mohl strávit celý život a pořád by měl co zkoumat...
Zatímco první myšlenky lehce klouzaly po povrchu konverzace, ty druhé se zaobíraly výhradně Lyttonovými poznámkami o Huxleym. O třetích raději pomlčím i sám před sebou, protože ty se týkaly výhradně jedné osoby a vcelku snadno se mi je podařilo odfiltrovat. Neměl bych svou pozornost tak rozptylovat, naopak je nutné myšlenky zkoncentrovat na vzdálený cíl, v tomto případě na Ryhopský les.

„Lyn, můžu se ještě podívat na tu mapu?“ nadhodil jsem směrem k plaché brýlaté zrzce s tužkou v ruce. „Hodně by mě zajímalo, jestlis tam třeba něco viděla... Myslím neobvyklého. Třeba nějaké postavy...“ Myšlenka mytág mi nešla z hlavy. Huxley i Wynne-Jones jim ve svých spisech věnovali dost prostoru a s Lyttonem tomu bylo nejinak.

Jackson

Shadoxhurst, bouda,
listopadové úterý, večer

Vyhřívám se nejen v teple sálajícím z krbu, ale i z něčí přítomnosti.
"Johnny Cash, může být?"
Zeptám se, když dohraju jednu písničku a pak dopiju rozpité pivo. Další už si nedám, škytající zpěvačka není způsob, jakým se chci hned první večer zapsat. Místo toho se chopím zpátky svého pomněnkového hrnku, a doliji ho jen čajem. Pokývnu Bodiemu vedle sebe, myslím si, že tady už se dá harmonika využít podstatně lépe, než u předchozí písně, na které jsem se rozehrávala. Pak už svoje prsty nechám tančit po strunách, v prvních tónech předehry, zvědavá, jak se Bodie chytí.

We got married in a fever, hotter than a pepper sprout,
We've been talkin' 'bout Jackson
Ever since the fire went out.
I'm goin' to Jackson, I'm gonna mess around,
Yeah, I'm goin' to Jackson,
Look out Jackson town.

Jak zpívám a tu a tam se krátce nadechnu nosem, jeho vůně mě obklopuje a nyní je obohacená o jemné, karamelové podtóny slabě kouřové whisky. Uklidňuje mě. Mám ho vedle sebe, hřející krb v zádech, co víc si přát? Alespoň pro tenhle večer, můžu být naprosto spokojená. Kdo ví, co přinese zítřek? Ale tím se teď odmítám zabírat. Zkoušela jsem navrhnout nějakou domluvu, ohledně plánu, ale nikomu se nejspíš nechce nad tím přemýšlet. Na to, kazit si myšlenky, bude nejspíš dost času zítra.

Well, go on down to Jackson;
go ahead and wreck your health.
Go play your hand you big-talkin' man,
make a big fool of yourself,
Yeah, go to Jackson; go comb your hair.

Po očku sleduji Bodieho. Na harmoniku bych uměla tak leda pitomě koukat, ne něco zahrát, a moc nevím, jaké písničky se na harmoniku dají doprovázet, takže střílím dost od boku, když vytahuju zrovna tuhle kvaltovačku od Johhnyho Cashe. Ale mám jí ráda, dokážu jí z hlavy zahrát, a myslím si, že by jí mohl znát.

"Honey, I'm gonna snowball Jackson
See if I care
When I breeze into that city,
people gonna stoop and bow
All them women gonna make me,
teach 'em what they don't know how
I'm goin' to Jackson, you turn-a loose-a my coat
'Cos I'm goin' to Jackson
"Goodbye," that's all she wrote"

Nechávám tomu volný průběh. Zdá se, že to je to nejlepší, co můžu udělat. Život ve zdravotnictví už mě dávno naučil, že plány jsou sice super, a jednomu dodávají pocit jistoty, ale je potřeba vědět, kdy se mají zmuchlat, zahodit z okna a pak už se nejede podle plánu, ale tak nějak ode zdi ke zdi, kam až situace dovolí. Mívám tendence nad věcmi moc přemýšlet.... třeba mě to tahle výprava odnaučí.