Po dešti

Bodie S. Hackie, ostatní ve stodole,
pozemky Harryho Bellinga,
Shadoxhurst, úterý na večer

Zasranej den. Pitomý počasí, celej den vytrvale chčije. Měl jsem původně jiný plány, ale nakonec jen bafnu lahev whisky, do druhý přepravku lahváčů a vydám se za jedním ze svých zdejších kumpánů, na pozemky starýho farmáře Harryho Bellinga. Město po dešti vypadá, jak po vymření, hotový město duchů. Vysypat někde nějakou popelnici, pustit čokly ze zahrádek, zavřít pár okenic na malebných domcích a dvojdomcích, a Shadoxhurst by si mohl zahrát dost dobrý kulisy na další díl "Já legenda". Jen teda nevím, kde by tu chudák Will Smith sebral nějakýho německýho ovčáka. Moc psů tu není a když už, je to nějakej vořech pochybnýho původu, tu a tam se za plotem mihne nějaký stafford, nebo labradorec.

Naložím tekutý proviant, vedle dalších svých věcí, do starý bílý otlučený dodávky, a nastoupím do ní, zapalujíc si cígo vo zapalovač pod rozbitým autorádiem. Aspoň že ten funguje, pomyslím si, spokojeně popotahujíc modrý dým do plic, než vypnu rozladěný rádio, který jen tiše šumí, a nastartuju.

Jak sjedu z hlavní silnice, jedinný pořádný vyasfaltovaný cesty tady, měkká hlína nasátá dešťovou vodou začvachtá autu pod koly, a já pro jistotu pouštím lidi co by mě chtěli vobejít, aby neremcali hubou, že sem je tou sračkou vohodil. Nějaká bába kterou pouštím na mě zamává holí, možná pozdrav, možná výhružka, kdo to má vod těch starejch rašplí poznat.
"Hm, jo.. Dobrej i vám, paninko."
Odpovím na cokoliv, co to říkala, spíš sám sobě, než jí, za zavřenými okénky a zas potáhnu z cigarety, ťukajíc netrpělivě jednou rukou o volant, než ta stará rašple přejde. To je vedle bubnování a mlaskání masitých kapek odpadávajících ze zreznutejch okapů to jediný, co narušuje místní ticho. Ospalá díra, jen nějakýho bezhlavýho jezdce aby tu jeden pohledal. Jedu v klidu, pomalu, na hlavě kapuci a tu a tam přes plot kývnu na pozdrav nějaké bábě divizně, co vykukuje zpoza závěsů. Málokterá kdy odpoví, ale lepší, než pak na návsi před hospodou sledovat to jejich kvákání. Melou hubou jak starý krávy, a na to nejsem zvědavej. A tak si tu a tam nevodpustím nějaký pokejvnutí, nebo ironické zasalutování, směrem ke kvapně se vlnícím záclonám a zatahujícím se žaluzijím, či zádům rozmazaných postav schovávajících se plaše za těžké závěsy plné prachu. Prostě život na vesnici, člověk toho moc neutají, ani kdyby se snažil.

Přejet Shadoxhurst vod návsi k pozemkům starýho Bellinga netrvá moc dlouho, vzhledem k tomu jak malá je to vesnice. Párkrát během cesty popotáhnu z cíga, ale když objíždím starýho barák, a parkuju za stodolou, na chvíli zastavím, zatáhnu ručku a v klidu dokouřím. Pak si ještě v klidném tichu, po ustávajícím dešti doplním z načaté krabičky tabatěrku do plna, jak mám měkký máčka rád, v kapse by se mi rozemlely na sračku a do toho zdejšího deště to taky není kdovíjaká hitparáda. Doplněnou tabatěrku hodím do jedné kapsy na bundě, svoje rance a věci co v autě nechávám jen tak ze zvyku přikreju starou dekou. Ne že by tahle díra něčím žila, natož kriminalitou, ale co se jeden ve velkoměstě naučí, na venkově jako když najde. Teprv pak vystoupím, a z kufru auta drapnu basu piv, na kterou ještě navrch přihodím lahev nějaký whisky, co jsem vod někoho dostal. Nápis Bowmore a založeno roku 1779, to je jedinný co se z deštěm rozpitý papírový etikety dá přečíst. Třeba to Bodie bude znát a snad i pít, a nehodí mi to na hlavu. Nerad chlastám sám. Zpíčený počasí, člověk si ani tu whisky pořádně neužije.
"Hej Hackie, pojď mi votevřít, než to tu vysypu."
Zahlaholím před stodolou. Ne že bych to nepobral, ale Bodieho už nějaký ten pátek znám. Nerad bych vešel doprostřed nějaký párty, na kterou jsem úplně nebyl pozvanej.

Před stodolou stojí týpek  kterýho když by jste potkali na pivu, v klidu by jste si ho spletli s vyhazovačem. Může mu bejt tak kolem pětatřiceti. Nakrátko střižený tmavý, hnědý vlasy, stejně jako vousy, lemují obličej kterýmu permanentně chybí ke spokojenýmu výrazu pár hodin spánku. Nechybí tmavý,kruhy pod vočima snad jen o pár odstínů světlejší, než jeho hnědý zorničky. Oblečenej je jak kdyby teď dostal propustku na svátky domů, nejčastějš v šedý,černý, tmavě zelený, i nějaký maskáče by se našly. Volný kapsáče, kanady i nepromokavá, hřejivá bunda mají svý nejlepší dny za sebou. Ostatně i jako ten nevyspalej vobličej, zvlášť křivej nos a jizva ve vobočí ukazuje, že tenhle xicht už někdo svojí pěstí poctil.

V boudě

Shadoxhurst, bouda
listopadové úterý večer,
přestalo pršet

Krátký, letmý polibek na šíji zašimrá a příjemně překvapí. Bodie evidentně není ochoten se uvnitř stodoly jakkoliv upejpat nebo přetvařovat. Jeho chování koresponduje s jeho činy, a co bych sama sobě, nebo někomu jinému nalhávala, to se mi na něm líbí. Ta přímost, rovnost v jeho jednání mi imponuje. Kéž bych taky uměla být taková.... Inu, možná se mi cosi z jeho schopnosti žít a ne jen přežívat, podaří odkoukat a vzít si za své.


Co tomu klukovi je? Jak mu může být všechno takhle putna? Edwardova smířenost, se situací, vlastně se vším, mě mírně znepokojuje. Nejdeme na procházku do lesoparku. Nemůžu to brát na lehkou váhu, na to jsem vsadila moc věcí na jednu kartu, kterou je tahle pomatená výprava. Myslela jsem si, že ze všech lidí, tomu zrovna Edward porozumí, ale nejspíš se tak nestalo. Nerozumí, a nebo možná jen rozumět nechce.

Chtěla bych něco jako záložní plán. Co uděláme když nás Rhyopští na své pozemky nevpustí? Zná někdo nějaký jiný vstup do lesa, mimo jejich pozemky? Les je rozlehlý, nepochybuji o tom, že se do něj dá vstoupit i jinými místy, a někde nějaké schůdné bude, ale ví někdo o nějakém konkrétním? Jak vzdálené je? Jak dlouho nám zabere se k němu dostat? Kolik hodin denního světla, ztratíme z prvního dne případným posunem od pozemků Rhyopských, do dalších míst, kde se nám podaří do lesa proniknout? Kde a jak pak před tím, než se setmí rozbijeme na noc tábor? Otázky, má mysl chrlí jen další a další otázky. Jenže, já bych na ně chtěla odpovědi. Od Edwarda se jich nejspíš nedočkám. Zkusím se na tom domluvit s někým jiným, s Bodiem, s Evelyn, možná s Yagim. Oni nejspíš o lese ví nejvíc, znají ho víc než já, takže když dáme hlavy dohromady, dalo by se něco vymyslet.

Přichází Bodieho otázka na kytaru, a já se po prvotním neúspěchu s plánováním chytám jeho oslího můstku.
"Tak ukaž, kapitáne."
Pokývnu mu, míníc kytaru. Je to už nějaká doba, co jsem měla struny pod prsty, vzpomenu si ještě, jak na to hrát? Otázku plánování tedy necháme na později, sesoudím, přejíždějic osazenstvo stodoly letmým pohledem. Po prvotní prohře to ale nevzdávám. Nemám to ve zvyku, já věci dotahuji, já dopíjím, já dojídám. Ostatně, noc je ještě mladá...

Když beru kytaru do ruky, a zkusmo hrábnu do strun, neubráním se dalším myšlenkám. Rostlinnou biologii už jsem nějakých pár let neviděla. To není téma k hovoru, ke kterému bych mohla nějak výrazně přispět svou troškou do mlýna, takže na Edwardovu poznámku nemám jak zareagovat. Rostliny identifikuji podle lidových názvů, zapamatovaných stránek z encyklopedií a herbářů, hlavně podle toho jestli se dají jíst, použít na čaj, obklady, nebo jako okrasné na zahrádku. Rozhodně ne podle toho, jaké druhy semen, nebo výtrusů tvoří. Než stačím cokoliv kloudného vymyslet, Bodie to nenadšeným letmým úšklebkem vyjádří za mě. Ta kytara je rozladěná, stejně jako my dva povídáním o Biologii. Naladit a začít hrát, je to nejbezpečnější co v nastalé situaci můžu udělat.


Dalších pár pohlazení strun, a tu a tam otočení kolíku, mi netrvá moc dlouho. Zas tak dlouhou dobu, tu kytara ladem neležela, není rozladěná moc, a tak z mé strany stačí málo. Začít hrát, jak vtipná formulace, vzhledem k situaci, ve které se nacházíme. Jsme jako skupinka amatérských herců, ochotnického divadla, co někde ztratila scénář. A plánovat se nikomu nic nechce. Tak nezbývá, než dát věcem volný průběh. To není věc, kterou bych dělala příliš často, ale dnes už se to osvědčilo, tak mi nezbývá, než doufat, že to bude fungovat i nadále.

V boudě

Shadoxhurst, bouda,
listopadové úterý, večer,
přestalo pršet

Nakresli! Zakřením se na Lyn, a záměrně to nijak nespecifikuju. Chci aby vyjádřila sebe, a tak jí nechám dostatečný prostor aby to udělala. Uvnitř je teplo od krbu, a když se Viv mírně usměje, přivinu se k ní ještě těsněji, jak bych jí zabalil do flanelové deky. To její 'Díky, náčelníku' mne doslova pohladí. Mírně si protáhne krk, zřejmě ztuhlý od stáním nad gulášem. Neodolám, a lehce jí políbím na náhle odhalenou šiji, čistě pro radost. Pak Viv zjišťuje mou vojenskou hodnost, to se zas usměju já. Býval jsem poručíkem 17. Královského výsadkového pluku, ale Kapitánem nepohrdnu. Dodám vesele a měkce. Kapitán totiž není jen hodnost, kapitán je něco jako poslání bez ohledu na frčky. Její škádlivý tón mi dělá víc než dobře. Moje tlapy jí ještě více stisknou, aby se cítila v bezpečí zabalena do mne samého.

Když Viv se chce otočit k ostatním, bez obav jí pustím. Navrhuje něco na ukrácení chvíle, než bude guláš hotový. Eddy začne zas s nějakými vědeckými řečmi, otrávený můj úšklebek mu letí vstříc. Tyhle lidi se asi neumí moc bavit, mihne se mi hlavou. Lyn někam zalezla, asi kreslí. Ed naštěstí ukáže na otřískanou kytaru po synu farmáře Harryho, co odjel do města na studia. To sladký dřevo visí na jednom z trámů stodoly. Jestli na to někdo z vás umí? Sáhnu do kapsy a vytáhnu foukací harmoniku. Tak do toho! Můžu doprovázet. Přitom si vezmu jedno pivko, abych hrdlo svlažil.

Veselý pesimista

Bodieho stodola,
večer
Vivian, později Bodien, Evelyn a Katherine, v povzdálí Yagi a Chelsie

Nakonec bohužel dokrájím a Vivian mě propustí, čímž naruší příjemné ticho. "Nemáš zač." Nicméně dobrá nálada mi zůstane, vezmu hotový čaj z kuchyně na stůl a doleji svůj hrníček. Zatímco Vivian dokončuje přípravu guláše, já můžu v klidu porovnat obě mapy, jak novou od Evelyn, tak Jakeovu starou. Práce profesionálního kartografa se pozná. Jake možná znal víc oborů, ale kartografii rozhodně nerozuměl. Dle tohoto šel prakticky naslepo. Svým způsobem mi fakt, že já naslepo nepůjdu dělá docela radost. Rozhodně to znamená, že mám naději.

Vzhledem k tomu, že užitečnost mé "mapy" byla již vyčerpána, tak jí zase sbalím do krosny, jen si do ní doplním oba známé názvy a přibližnou polohu Huxleyho srubu. Pak se opřu do jedné ze starých židlí a užívám si chuť čaje.

Klid vezme za své, když dovnitř dorazí zbytek. Evelyn sebere skicák s mapou a s úsměvem zamíří kamsi do kouta něco kreslit. Bodie se mezitím přitulí k Vivian a ti dva začnou spokojeně švitořit. Je fajn, že našla trochu štěstí. Heh, "Kapitán Bodie". Hlavou mi proběhne představa Bodieho v oblečení Pepka námořníka a neubráním se tichému zasmání, které velmi neobratně zamaskuji usrknutím čaje.

S trochou štěstí mě vysvobodí následující Vivianina otázka. "Ehm, hmm… je potřeba ještě něco naplánovat? Jestli chápu správně, máme přibližný cíl, přibližnou cestu k němu a všichni přibližně tušíme, co nás v lese čeká." Podívám se směrem ke Katherine. "Skončila jsi tuším u evolučního mezistupně mezi výtrusnými a semennými rostlinami." Zadívám se zpátky na Bodieho. Pokud na něm uvidím výraz nevole, mám záchranný plán: "Anebo je tu ta kytara, klidně by na ní někdo mohl zahrát. Pokud tu tedy není jen jako dekorace."

Jsme tady a neotočíme se…

Shadoxhurst, stodola
Úterní podvečer v listopadu
Venku je klid
opět všichni spolu
Taky něco doprovodného

Eee… Cože?
Raději se neptám, co tím myslel, ale rozhodně se držím faktu, že má dobrou náladu a veselý smích.
“Hééj, nejsem tak depresivní, jak si myslíš.“
Zkusím se trochu obhájit, ale asi na tom nesejde. Pokud nás všechny hodlá tímto způsobem držet v dobré náladě a duchem pozvednuté, rozhodně si nebudu stěžovat. A pokud mě hodlá drbat častěji, asi si na to zvyku tak moc, že se rozhodnu v příštím životě narodit jako pes a pak se mě definitivně nezbaví. Jen kdyby můj nos tolik nedráždil pach cigaret z jeho ruky. Automatické nakrčení nosu proměním v hravý škleb. Třeba mi to jako psovi nebude vadit… Nebo se pro změnu narodím se skvělým zrakem a nepoužitelným čichem. To by k mému štěstí sedlo.
Slepá kartografka, necítící pes… Cha… celá já.
“Ale piš si, že něco nakreslím…“
Zazubím se na něj. Jsem zvědavá, co řekne, až to uvidí… Už to mám v hlavě, stačí to přenést na papír.

Jako kdybychom do tiché stodoly vlili úplně jinou atmosféru. Ztuhlou, hustou a pomalou spláchla vlna úsměvů a veselí. Vůně jídla tady pozvedává náladu, řekla bych a přízeň Bodieho a Viv dává celé naší partě zvláštně příjemný rodinný náboj.
Jsme to ale podivuhodná parta. Jako knihy v knihovně, které nikdo neroztřídil podle žánru ani podle autora, ale prostě se tomu, kdo je dal do regálu, vedle sebe líbily. Chystáme se do lesa ke kterému každý přistupujeme jinak a jen bohové ví, co se tam všechno může stát. Bude to v pořádku. Já vždycky byla v pořádku. Budeme táhnout za jeden provaz a společně se dostaneme dál, než kdokoli jiný. A i zpátky. Opravdu. Když nás tak pozoruji, začínám tomu věřit.
Možná jsem se nedostala dál jen proto, že mi k tomu nějaké dovednosti scházely… A Bodiemu taky… Co to říkal tom, že se nedostal do další vrstvy?...

Pro sebe se pousměji.
Náčelník, nebo kapitán, oba tituly by k němu sedly…
Napadla mě reakce na Viv, ale raději se napiji šťávy. Talíře v lavoru umyty, rozloženy na co nejčistším kusu látky, který byl k nalezení, aby proschly, a já si zalezu ke krosně u zdi, kde si sednu na zem, záda opřu o krosnu, na pokrčené nohy plácnu sešit a na volnou stránku začnu něco kreslit.

Nechávám Bodiemu prostor. Slíbil, že mi k mapě řekne své a já vnímám, že jeho slovo platí jako pomyslný zákon. Kopie mapy odkládám na později, dokud se Bodie neozve, že bychom doladili tu první. Kdyby někdo šel šmírovat, co kreslím, sklopím si to k tělu. Rozhodně to nehodlám ukazovat, dokud to nebude hotové.
Hodina než bude jídlo…
Rozhodnu se počkat na návrhy ostatních, přeci jen, já nemám problém se zabavit, ale díky venkovnímu nakopnutí mám i o poznání víc společenskou náladu, ač to mým odsednutím tak nemusí působit.

Dynamika skupiny

Bodie, Evelyn, Edward, Kath

Dynamika téhle skupiny je vážně zajímavá. I když to nerada přiznávám, dost se mnou mává. Práce zdravotní sestry mě naučila nejen empatii, ale i přejímání cizích nálad a emocí. Když vidím někoho v bolestech, jsem schopná se do něj vcítit, a komunikovat s ním tak aby ze mě vycítil, že jeho bolest vidím, respektuji a jsem tu od toho abych mu od ní pomohla. Edward ale nechce mojí pomoc a já to respektuji. Já jsem taky donedávna razila tuhle cestu, upřednostňující ticho, to ticho které léčí. Existují různé druhy ticha, stejně jako různé druhy ran, a každá rána si vyžaduje jinou cestu, jiný způsob léčení. On sám nejspíš nějak vnitřně ví, která je ta jeho, a já ho nechci zbytečně popichovat, nebo se v něm jakkoliv vrtat, to u mnohých lidí vyvolává jen další bolest.

Tu a tam promíchávajíc guláš nad ohněm, nad tím dál tiše přemýšlím. Emoční zranění, ty neviditelné rány na duši jsou jiné, než zranění tělesná. Každé se hojí jinak. Je zvláštní, jak jsme se tu díky jednomu inzerátu sešli. Skupina zraněných, zmatených, bloudících duší. V té skupině je ale síla, slibující cestu. A cesta s sebou obvykle přináší hojení. Takový je jeden ze základních znaků života, neutichající pohyb, neustálý vývoj. Umí být bolavý, nepříjemný, a mnohým je proti srsti, ale je jedno, jak ho jeden vnímá. Je to síla, velká síla, která v momentu kdy se spustí nejde zastavit. Je to jako proud řeky, veletoku, který jednoho unáší svou cestou. Jeden s tím nic nezmůže. Pak je před ním jen volba, zda s tím proudem bude bojovat, kopat kolem sebe a tím se do té bolesti jen víc ponoří, nebo zda proudu využije ku svému prospěchu, sveze se po něm k první věci o kterou se dá zachytit a vytáhne se zpět na hladinu.

Jak tak míchám guláš, přistihnu se, jak nad tím přemýšlím, ale nijak stísněně, spíš uvolněně. Vidím tu změnu, která se mezi námi všemi začíná dít, a vítám ji. Změna je život. Až doposud jsem setrvávala na břehu a pozorovala tu řeku, nezúčastněně plynoucí kolem. Teď se však s hlubokým nádechem vydávám do proudu, pevná ve svých krocích, jak jen jeden může na nerovném povrchu být. Pokládám se na tu vodní hladinu, respektujíc její sílu a schopnost, a nechávám se nést. Nebojuji s proudem. Šetřím síly, na jiný boj.

Bodie, Evelyn a Katherine vcházejí a mění dynamiku skupiny. V tom jsou skupiny skvělé. Každý z nás něco přináší, něco ze sebe dává a to dohromady tvoří něco většího, zajímavějšího, než by pár lidí kdy bylo osamotě. Něco co se mění, něco co se vyvíjí.
"Díky, náčelníku."
Usměji se na Bodieho, a nechám se obejmout. Obklopí mě jeho osobitá vůně, a zašimrá mě na chřípí. Jeho dech mě zas zašimrá na krku, a já se mimoděk tiše zasměji. Emoce ve skupině jsou velmi nakažlivé. Nebráním se tomu, nebráním se jemu.
"Nebo raději kapitáne?"
Zeptám se ho škádlivě, ale v dobrém. Nevím jaké dosáhl hodnosti, nevím jaké oslovení mu vyhovuje, ať si vybere sám.
"Teď to necháme chvíli vařit, a tak zhruba za hodinku, se můžeme najíst."
Oznámím, nejen Bodiemu, ale i ostatním ze skupiny.
"Co si čas mezi tím, nějak ukrátit?"
Navrhnu do pléna. Jsem otevřená všem možnostem, které kdo navrhne. Můžeme si sednout nad mapou, a začít plánovat další postup. Můžeme dát hlavy dohromady a zkusit mapu nějak rozšířit. Můžeme si sednout k nějaké z otevřených lahví a společně jí dopít, bavíc se jako banda přátel na čundru. Můžeme se navzájem poznávat, tak či onak, každá z následujících činností, nám bude na cestě, na kterou se zítra vydáme dobrá.

Co od života chtít?

Shadoxhurst, bouda,
listopadové úterý, večer,
přestalo pršet

doprovodná hudba

Jo, taky mám ten dojem! Dodám suše a zakřením se. Takhle normálně nemluvím, jen když je to třeba. Stačí kdykoliv říct, a nakopu ty tvý dva kmínky, že přeletíš na druhej břeh Pecosu. Napodobím chřestivý hlas desperáda z nějakého westernu, a pak se nakažlivě uvolněně rozchechtám. Drž se mne baby, a já z tebe tu depku vykopu, to si piš! Nebo pokud chceš jemný ženský přístup, drž se Kath. To, že Lyn někdy něco plácla je definitivně zapomenuto. Pak se žabec chytne mého lasa, a s nadšením v hlase přislíbi kopie mapy. No vidíš! Tak se mi líbíš! Postavím kanystry na zem a podrbu jí za uchem, přitom jí rošťácky rozcuchám. A napiš mi tam věnování, nebo něco nakresli, ať mám vzpomínku. Živelné veselí vládne mému hlasu, když opět vezmu kanystry do 'teplých'. Ženský mi podrží vrata, takže je nemusím rozkopávat. Voda. Oznámím Viv u kolle s vřelým úsměvem. Když kanystry položím, stoupnu si těsně za ní, a obejmu ji v pase, přičemž se přes její rameno koukám jak guláš klokotá. Natáhnu nosem tu vůni omamnou srnčího i Viv. Hmm, už mám na to chuť! Dodám mlsně přímo jí do ucha.

Správný kopanec

Shadoxhurst, návrat do stodoly
Úterní podvečer v listopadu
Po dešti…
Bodie, Kath

Několikrát zamrkám. Bodieho proslov jako by mi dal pár facek, ale… vlastně v dobrém. Sice netuším, co bych na to řekla, protože vlastně nemám páru, co čekám od života, ale žiju ho a normálně se v minulosti nepitvám. Ale normálně se taky moc s nikým nebavím, nebo spíše nezískávám skupiny nových známostí. Místo toho se soustředím na tady a teď, co v danou chvíli chci dělat.
Dobře… Nádech, výdech a přestaň na sebe tahat emoce okolí.
Nebo bude bohatě stačit, když se trochu se vyhnu Edwardovi s Vivian a zaměřím se na pozitivněji laděnou část skupiny.
Ne úplně vyhýbat… To ne. Spíše nezůstávat s nimi dlouho sama… Nebo se vzchopit a zkusit je odvést od smutných myšlenek k jinému tématu… Pak mě nestrhnou.

Ty dvě pochodující deprese mé vnímavější povaze evidentně neprospívají, protože jakmile se k nám přidá Kath se svým nakažlivým úsměvem, začne se přenášet i na mě.
“Díky Bodie, myslím… že jsem něco takového potřebovala.“
Věnuji mu milý úsměv. Jo, myslím, že jsem na sebe hrdá, jak řekl. Byla jsem tam čtyřikrát, což dle mého skromného průzkumu svědčí, že to je zatím nejčastěji ze všech. Chelsea nevypadá, že by tam byla, ale ani to nevyloučila, pokud si dobře vzpomínám a „Drsňák“ Bodie tam byl „jen“ dvakrát. Takže je má maličkost ukázkovou nadějí pro ostatní, že se z lesa vrátit dá a ne nutně jako šílenec. To značně zvedá mou morálku.

Se zkušenostmi všech věřím, že budeme dobrý tým. Obzvlášť po tom jak mluví Kath. Tu její jistotu a přirozenost při mluvení jí trochu závidím. Je dokonalá. Chytrá, silná, sebejistá, komunikativní, pohodová, nic ji nerozhodí… a krásná k tomu. Zkrátka holka, do které by se člověk zvládl v jediný den bezhlavě zamilovat a ten druhý ji žádat o ruku. A ty její jiskřící oči… Jako by byly věčně nabité energií, která nedojde ani za nejpříšernějších podmínek.

Na otázku k mapě kývnu. Mám tam nějaký původní náčrt, který by se dal doladit a posloužil by stejně. Nebo bych mohla nakreslit novou. Obkreslování není nijak těžké…
Tuhle myšlenku Bodie řekne nahlas, jako by byl v mé hlavě. Jak zní jeho slova, má tvář se úplně rozzáří.
“Jasně.“ Popostrčím si brýle a usmívám se. “Sice tam toho není tolik, kolik bych si přála, ale s tvou pomocí toho bude víc… a pak to mohu rozkreslit víckrát.“
Správně mířená lichotka promění každou ženu. Nakopnuté štěně z mé tváře mizí a pomyslně už zase vrtí ocasem a čeká na podrbání.
S Bodiem bude komunikace asi složitější… S Kath to jde samo… A se zbytkem to půjde taky…

S nově nabitou energií beru piva, šikovně na ně položím i láhev s tužebníkovou šťávou a dle povelu vyrazím k boudě. Guláš sice bude ještě trvat, řekla bych, že slibovaná hodina je možná příliš optimistická, ale… To je další slůvko definující Katherine. I tak se na jídlo začínám těšit, díky sálajícímu nadšení těch dvou. Na poznámku o Viv se jen vesele zašklebím a myslím si svoje. Ať tu mezi nimi proběhlo cokoli, dokud je to pozitivní mohu se z toho těšit a víc do toho nos strkat nebudu.

Jakmile vejdeme a složím piva i šťávu k ostatním věcem a dojdu dodělat to, co jsem zamýšlela. Sice bych se raději vrhla k tužce a papíru, ale opláchnutí pár talířů není na dlouho. Má-li tu Bodie nějaký dřez, nebo lavor, vezmu si to k tomu, pokud ne vezmu talíře k pumpě. To jsem mohla udělat rovnou, ale teď bych šla na jistotu.
Jakmile to mám hotové, jdu ochutnat ten tužebníkový poklad, naliju si ho trochu víc, než by asi lil kdokoli jiný a naředím vodou.
Chuť je zvláštní. Je to sladké, jako každá šťáva, ale zároveň v sobě skrývá určitý hořký podtón. A voní po mandlích. Možná, kdybych si pak zkusila trochu nalít do čaje, mohlo by to být zajímavé… Teda… toho dalšího, teď tam mám rum.

Roztřesená, Rázná a Řízný

Shadoxhurst, bouda, pumpa
listopadové úterý, večer,
přestalo pršet

Trochu usadit Lyn jsem chtěl, ale když vidím, jak se mi před očima rozkládá jako hromádka z karet, tak je mi jí skoro líto. Ale omlouvat se nemám za co, a abych tu řešil její problémy tu taky nejsem. Alespoň pohled nechám trochu změknout. Na její první větu nereaguju. A když cosi pípne do pravidelného vrzání pumpy, už to nevydržím. Kurník vzchop se! Jsi mladá, krásně zrzavá, máš překrásný voči, ty brejle ti taky sluší, vlastně jsi celá pěkná, měla bys být jako břízka, plná sil. Tak se při svým mládí netvař jako boží dopuštění. Vždyť se nic nestalo! Něco si plácla, to je toho. Trochu úsměvu, a chlapi ti budou ležet u nohou. Tak co bys vod života chtěla? Neříkám to naštvaně, i když mne štve takové mouchy snězte si mě, chci jí spíš povzbudit, aby neutrácela svůj drahocenný mladý krásný život ve zbytečných sračkách, který stejnak neovlivní. Živelná energie ze mne doslova sálá. Byla jsi tam čtyřikrát, no vidíš. Kdo to může říct? Já tam byl jen dvakrát. Měla bys být na sebe hrdá. V životě musíš bojovat Lyn, nikdo ti zadarmo nic nedá, i svoje štěstí máš jen ve svých rukou. Zahodím vajgla, a rázně uzavřu druhý kanystr. Štěstí, že přichází Kath, spokojená s pivem v ruce, a nezlomně dobrou náladou. Jak závan čerstvého větru. Rázem mi široký úsměv zas ovládne tvář. Podívej na Kath, pere to do sebe s úsměvem, a kazí jí náladu, že v tom zpropadeném lese nebyla, nekazí. Proč by taky mělo? řeknu s nadhledem Copak tvé zkušenosti, největší posilou budeš ty sama Kath, ty a tvůj nezdolný duch. dodám vesele už s kanystry vody v rukou To s tou záložní mapou je skvělý nápad, byla bys tak laskava, a udělala mi taky opis? Anebo požádáme rovnou naši skvělou malířku. Co Lyn věnuješ nám kus svého nepopiratelného talentu na kopiích své mapy? umožňuju poněkud netradičně najít Evelyn svou vlastní hodnotu samu pro sebe. Snad se toho chytí. Když sleduju jak se Kath doslova mazlí s popisem dobrot, které na nás uvnitř čekají, neváhám. Tak ženský! Vemte každá jeden karton piva támhle u sklepa, a razíme. Už mám chuť na guláš, jeho vůni i na Viv! S tím vyrážím směr bouda.

Ve správnou chvíli
Evelyn, Bodie
Shadoxhurst, bouda, pumpa
listopadové úterý, večer,
přestalo pršet

Jsi dobrá!
Ještě abych nebyla, Bodie. Jsem přímá holka, které se občas zadaří i nějaký ten vtip a nesedne si na prdel ve chvíli, kdy se jí chlap lehce nepatřičně dotkne, nedej bože jí řekne, že jí to sluší. Ideální ženská do nepohody, kterou jen tak něco nerozhází, teda až na nevycházející vzorky po několikaleté práci, to pak nelétají pouze sprostá slova, ale i laboratorní sklo.

Bodieho s Evelyn najdu u pumpy za seníkem. Nebylo to tak těžké je najít, prostě stačilo jít po sluchu za zvuky vrzající pumpy a klevetění. Z dálky zaslechnu nabroušený tón hlasu Bodieho, ale slova mi stále unikají. Ale nic tak hrozného se stát nemohlo, protože stále se jeho hlas nepodobá tomu muži, se kterým jsme se potkali před hospodou u zastávky.

Přicházím až ve chvíli, kdy se ptá Ev, jestli kouří.
„Když vás tak poslouchám, tak si začínám připadat jako totální amatér. Jeden tam byl čtyřikrát, druhý tam chodí na procházky po nedělním obědě, třetí tam je prakticky doma,…“ Věnuji oběma hravý úsměv a na jejich zdraví si přihnu piva. „Ale na druhou stranu, moje zkušenosti by vám mohly být užitečné, i když jsem v životě v tomhle zatraceném lese nebyla.“
Dokončím svoji myšlenku a pak ještě krátce věnuji pohled Evelyn. „Mohla bych si pak tu mapu půjčit, až bude kompletní? Jen tak ledabyle bych si ji překreslila, kdybyste mě náhodou nechali v lese napospas.“

„Jo, jinak hlásím, že donáška byla v pořádku doručena a Vivian se již postarala o to, že guláš klokotá v kotlíku. Tipuju, že do hodinky bude jídlo, podle tuhosti masa. Krásně celá… kuchyně… voní.“
Slovo kuchyně převaluji na jazyku jako horkou bramboru. Ono se tomu koutu totiž moc kuchyně říkat nedá, spíše taková polní stravovna, ale svůj účel plní a vaří se tam určitě daleko lepší jídla, než některá, která jsem musela ochutnat na cestách. Zvlášť když si vzpomenu na jednu lahůdku z benzínového vařiče, což byl instantní vývar s dvěma druhy knedlíčků a přidanými houbami, které byly v nalezení v lese. Vypadalo to, jako by to už prošlo minimálně dvěma lidmi, ale nakonec to nebylo tak špatný.