Já a konverzace… Ech…

Shadoxhurst, před stodolou u pumpy
Úterní podvečer v listopadu
Venku je krásně…
Bodie, okrajově Kath

Že v konverzaci nevynikám, o sobě vím dlouho… A že se pokusy o ní dovedu ztrapnit? To taky.
Proč se teda ještě pokouším? … Jo aha, protože jsem přátelský tvor, který se bavit chce, jen mu to nejde…
Můj pokus o vtip tedy dopadl spíše tragicky. Teď jak z toho ven?
“To asi víš nejlíp sám, hádám…“
Odpovím s pokrčením ramen, raději kočkování nechám na později. Vždyť se vůbec neznáme a já ho provokuji, jako kdyby mi bylo patnáct.
Jsem tele… A nevím, jestli jsem si to u něj ještě nezhoršila.
Plácnutí do čela a myšlenky na to jít se někam zahrabat si odpustím.
Kolik mu vlastně může být?
Bodie sice nevypadá, že by hrál na nějakou úctu ke starším, ale rozhodně si projevy drzosti nenechá líbit. Nebo nepatřím do toho úzkého kruhu lidí, od kterých by to vzal jinak.

Chvíli napjatě čekám a snažím se užít si vůně ve vzduchu. Po dešti všechno zajímavě voní.
Začínám se trochu bát, že neodpoví, ale i kdyby tak si aspoň vychutnám vzduch s tichem a pak se uvnitř zaměřím na cokoli jiného… Vždycky mohu zalézt do kouta a kreslit. Není potřeba si mě všímat, já tu vlastně nejsem…
Možná, že bych si nenasadila do hlavy tenhle přístup, kdyby se věci v mém okolí vyvíjely jinak. Možná… kdyby… Příšerná slova.

Nakonec Bodie promluví, až sebou lehce škubnu. No jo, najít příhodnou otázku na začátek konverzace taky není moje parketa, takže není divu, že mě tak trošku pošle do háje, když si jeho případný popis nemohu zakreslit.
“Pardon… Lepší mě nenapadlo.“
Přiznám se nejistě. Tedy, napadlo, ale větou “To máme ale hezké počasí, že?“ obvykle začínají ještě větší zoufalci bez nápadu na řeč.
“Čtyřikrát.“
Hlesnu dnes již po druhé. Bodie byl v té první chvíli venku s Vivian, která z pana „Nabručeného Drsňáka“ udělala na chvíli zářivé sluníčko. Myslím, že já na něj mám spíš opačný efekt.
A nebo ho zdržuji od návratu do její přítomnosti…
Co já vím, oba jsou podle všeho místní a možná se znají už déle... Dávalo by to smysl.

Cigaretový kouř trochu kazí vůně přírody, ale jsem ta poslední, kdo by mu mohl něco vyčítat.
Nakonec trochu smířlivějším tónem dodává ujištění, že si posezení nad mapou nerozmyslel a přidá pochvalu za kreslení.
“Děkuju.“
Usměji se na něj a opět kloubem zlehka ťuknu do brýlí. Nad otázkou kouření zaváhám trochu déle, než bych měla.
“Ne… Přestala jsem...“
Snažím se, aby to znělo pevně, ale na kolik se mi to daří, to je otázka. Zrovna teď by se jedna na nervy asi šikla. Neblbni. Tohle není řešení. Rozkoukáš se, poznáš je, rozmluvíš se a všechno bude dobrý… Pokusím se uklidnit samu sebe alespoň slovy.
“Kolikrát jsi tam byl ty?“
Navážu zpět, abych se mohla upnout na rozhovor, a zaposlouchám se do pravidelného chrlení vody z pumpy.

Žabec

Shadoxhurst, bouda, sklípek, pumpa
listopadové úterý, večer,
přestalo pršet
Evelyn, Kath

Ten žabec si tedy troufá, pomyslím si. Máš pocit, že nějakej 'lék' tímhle směrem potřebuju? Prohlásím trochu nabroušeně, ale spíš jí chci trochu usadit. To mladé holky občas potřebují jako sůl. Prostě mi to chutná. Jedna místní ženská mi to vaří. Záměrně neřeknu proč je ku mne ta neznámá tak štědrá, páč do toho žabci nic není. Kulí na mne ty svý překrásný oči přes velké brejle, zrzavá jak lištička.

Pumpuju mlčky, úsporně, přesto je znát má síla i energie, tak říkajíc za pohybu. Na její otázku dlouho neodpovídám. Nakonec jsem poměrně strohý. Vo tom zatraceným lese se můžem bavit nad mapou. Nemáš jiný téma k hovoru? Kolikrát jsi tam vůbec byla? Proč jsou všichni tím lesem tak posedlý? Jsme na čerstvým povětří, vzduch je vlahý, svěží po dešti, a ona chce zkoumat les, přestože těžko tady může do své mapy něco přikreslit. Neboj, řeknu ti kudy jsem šel, a co tam bylo. Hezky kreslíš. Jeden kanystr už je plný, zavřu ho. Párkrát v klidu potáhnu, a narovnám si přitom záda. Kouříš? Nabídl bych jí cigaretu, kdyby jo. Přichází k nám Kath s pivem. Pomalu začnu plnit druhý kanystr.

Jde se pro vodu

Shadoxhurst, stodola
Úterní podvečer v listopadu
Mokro po dešti
Edward a Vivien, následně Kath ve dveřích a Bodie venku… v povzdálí v tichosti Yagi a Chelsea

Nechám Vivian rozlít zbytek vody z kanystru, najdu další do druhé ruky, a když třetí rukou otevírám, div se nesrazím s Kath. Aniž by o to musela žádat, naprosto plynule uhnu a dveře podržím. Přeci jen, nebudu se tu s ní v nich strkat, když podle mého má přednost ten s větším nákladem.
“Za málo.“
Houknu na její vyjádření díků a ohlédnu se po ní. Je vidět, že vykládání má pod kontrolou, takže pokračuji ve své cestě ven.

Najít Bodieho není těžké, ovšem zaskočí mě, když sotva mě vidí, skočí do díry jako voják do zákopu. Naštěstí než k němu stihnu dojít a přemýšlet o tom, jakouže reakci to v něm vyvolávám, vystřelí z díry vítězná ruka včetně zbytku jejího majitele a podává mi láhev od Whiskey. Následně svými slovy upřesní, že etiketa neurčuje obsah a já se mohu těšit na něco nepivovitého.
“Díky…“ Oplatím mu pobavený škleb. “Nebude ti tvůj lék chybět?“ Popíchnu ho zpátky a nechám si sebrat kanystry výměnou za šťávu.
Byla bych schopná je pak i odnést, ale soudě podle toho, jak převzal pomyslnou štafetu, s ní hodlá dojít až do cíle.
Aspoň si neurvu ruce…
Jo, silačka zrovna nejsem, sice by mi neupadly a odnést bych to zvládla, ale úplná pohodička by to asi nebyla.

Chvilku ticha, které narušuje voda padající do kanystru, přeci jen prolomím.
“Takže… Kudy jsi šel do lesa ty? A kdy?“
Nadhodím téma. Vím, že došel až ke svatyni, ale objevy jeho trasy ještě budu do mapy dokreslovat.
A možná budu kreslit i něco jiného…
Ukládám si do hlavy jeho profil, který je částečně pohlcen v šeru a osvětlen ze stodoly. Dveře jsem nezavírala, protože Kath zněla, že mě bude následovat a navíc jsem netušila, jak tu bude vidět.
Ta hra světel a stínů v jeho tváři by přímo křičela o fotku… Na druhou stranu, mám tak trochu foťák v hlavě, takže hodit ten výjev na papír je jen otázka času.
Popostrčím si brýle a vyčkávám na odpověď, nebo na cokoli s čím přijde Kath.

Srnčí emocionální guláš

Edward, všichni ve stodole, i okolo ní...
Listopad, večer, přestalo pršet.

Z rozhovoru s Edwardem mám pocit, že ho jen zdržuji a rozptyluji od jeh o poslání. Jeho posláním samozřejmě míním les. Jako bych ho jen zdržovala. Cibuli i maso ale nakrájí pěkně a tak když se ohřeje ta voda na čaj, půl jí přeliji do staré, otlučené kovové konve na stole, na další čajový dýchánek, druhou půlku do menšího rendlíku bez uší, postaveném na kraji "Bodieho kuchyňské linky" a pak použiju vyprázdněný rendlík, který věším zpátky do háku nad ohništěm k vytvoření základu. Jako první dám na trošce ohřátého oleje osmažit nakrájenou cibulku, a když ta zezlátne, tak k ní přidám zatáhnout maso a to celé nechám chvilku orestovat. Pak přidám pokrájená rajčata, koření, hlavně papriku, sůl a pepř, a nechám to spolu chvilku zarestovat.

Srnčí bude potřebovat ještě nějakou chvíli, než bude úplně provařené, ostatně stejně tak brambory, než se budeme moci najíst. Do té doby by bylo dobré, ukrátit si dlouhou chvíli nějakým plánováním, mapováním lesa, nebo čímkoliv jiným. Možná bych se nebránila ani tomu, aby Bodie odněkud vytáhl tu kytaru, a řekl mi ať začnu hrát a zpívat.


V Edwardovi je cosi smířeného. Jeho smíření mě děsí. To smíření je věc, která dělá jeho oči tak výraznými. Přijde mi, že v nich chybí jiskra. Ten kluk je jako chodící studnice melancholie. Každé jeho slovo chladí jako led. Vím že to nedělá schválně, rozumím mu, ale přesto, být v jeho přítomnosti delší dobu, znamená že si na jeho smířenost budu muset zvyknout. Evelyn jde les zmapovat, já jdu hledat odpovědi, Yaggi se tam nejspíš jde zbavit své posedlosti, a co tam bude dělat třeba takový Bodie, to vážně netuším, ale Edward.... z Edwarda mám pocit, že tam jde zemřít. Svírá se mi z něj hrdlo... Vypadá, tak mladě? Co jednoho vede, k tomuhle rozhodnutí?

A co se dá na něco takového odpovědět? Mlčím, a jen mlčky míchám základ v rendlíku, protože nemám co říct. Kupříkladu Chelsea mi připadá, že se tam těší jako na výlet. Ostatně, ono to tu chvílemi i výlet připomíná. Jako bych byla na nějakém třídním srazu. Jsme jako parta kamarádů, co pojedou pod stan. Jenomže do míst, o kterých nic neví, která kolem sebe mají moc otazníků, která děsí. Chybí jen aby odněkud Bodie vedle basy lahváčů vyčaroval ještě kytaru a vrazil mi jí do ruky s prostým "hraj".

Jenže my do lesa nejdeme na čundr. Tím jsem si teď, nejméně u sebe a u Edwarda jistá. Koho, nebo co mu les vzal, že to toho mladého muže tak zlomilo, říkám si, a mám pocit, jako by mě objímaly čísi ledové paže, které ze mě vymačkávají vzduch.

Edward se odmlčí, zatímco já míchám základ, do kterého přikrajuji rajčata. Ty pak posypu troškou mleté papriky, z Bodieho skromné kořenky. Směs koření, masa a zeleniny nechám chvíli restovat, než ji podliji zbytkem svého piva. Nějak mě na něj přešla chuť, a do základu od guláše, ho míval Henry rád, tak to třeba ocení i lidé, se kterými budu večeřet dnes. Když se směs spolu porestuje, zaliji to zbylou vodou, a nechám směs chvilku si společně sesednout, povařit se a probublat.

Mezitím si, ve zbytku vody omyji, oškrábu a očistím brambory.
"To je asi všechno, jak mi tu teď můžeš pomoct."
Uvolním ještě Edwarda ze svých služeb.
"Ale díky."
Dodám pak. Nechci aby si má slova vyložil nějak příkře. Dala bych si panáka. Ale neměla bych pít. A tak se na to nehodlám zvykat. Alkohol je dobrý sluha ale špatný pán. Navíc, se dost pronese, a jeden ho unese podstatně míň, než kolik ho dokáže za pár dní vypít.

Očištěné a pokrájené brambory přidám nakonec do klokotající směsi v rendlíku. Jídla to bude jako pro regiment. Teď nezbývá než nechat čas a oheň udělat svoje. Mojí prací teď bude to jen občas promíchat, aby se jídlo nepřipálilo ze dna. Naběračku snad někdo, do té doby než se jídlo dovaří někde najde, jinak si to budeme dlouho nandavat polévkovou lžící. Směs nechám vařit na ohni klokotem, jen jí přiklopím jednou starou, kovovou pánví, aby se voda zbytečně vyvařovala.

Závislosti

Shadoxhurst, Bodieho stodola,
listopad, večer
Vivian, na otočku Evelyn a Katherine, v povzdálí Yagi a Chelsie, za dveřmi Bodie

"Ne děkuji. Ale k jídlu si dám moc rád." Asi bych si nedal, ale guláš bez piva zní i na mě až moc zoufale. Navíc jsme zatím v bezpečí. Doufám. Nejde o to, že by mi alkohol nechutnal, ale před dlouhou dobou jsem čelil velkému rozhodnutí. Se sklenkou v ruce zapomenout na vše špatné anebo se tomu postavit čelem. Jsem tady, takže pro první variantu není v mém životě moc místo. A je dobrý návyk nelpět na ničem. Alkohol je zbytečná zátěž a cigarety dříve nebo později dojdou.

Když Viviane odpovídám, tak koutkem oka zaznamenám Evelyn, jak se mezi námi mihne, ale zrovna tak by se mohla pohybovat sto mil daleko. Viviane mi odpoví krátce. Nedivím se jí. Zhruba tak bych odpověděl já sám. Je to hrozný paradox. Nechceš se o tom bavit a přitom všechny tvoje myšlenky se točí jen okolo toho. Já tomu zasvětil život a stejně minulost bolí. Klidně přikývnu. "Rozhodně lepší řešení…“ Lepší než moje řešení. Než se tím nechat pohltit a udělat si z Lesa závislost. Možná díky tomu přežiju, ale také to se sebou nese pár těžkých otázek, které nejsem připraven si položit. A striktně jsem si zakázal řešit, co bude potom. Co se mě týká, má budoucnost končí buď v lese, nebo u auta plného nouzových zásob.

Katherine nám donese potřebný zbytek, za což si vyslouží jemné "Díky." a já se mlčky pustím do krájení cibule. Metodicky, klidně, ale v plné rychlosti. Vlastně se mi ani moc mluvit nechce. Nechci narušit to zvláštní ticho, které se objevuje při práci. Jsou různé druhy ticha, ať už tíživé nebo naléhavé, či dokonce děsivé. Ale tohle ticho je klidné, příjemné. Žádné halasení, jen prosté klepání nože o prkýnko a sotva postřehnutelné křupání cibule. Téměř jako melodie klidu. Dá se vypěstovat závislost na tichu a klidu? Pokud mě nic nevyruší, tak budu mlčky pomáhat a užívat si pocit porozumění. Porozumění, které žádné slova nepotřebuje.

Rauch-pauza

Shadoxhurst, bouda, sklípek, pumpa
listopadové úterý, večer,
přestalo pršet

Jak tak mluvíme, přestalo pršet. Hmm, tak americkej kompakt, hotová Texasanka, moderní vylehčená devítka, slušná zbraň, sebou jí asi nemáš co? Možná by se hodila. nahlas s mírným úsměvem pronesu přezdívku, kterou jsem jí dal. V jejím příjemném altu zazní živočišný podtón. Zvládla by zabíjet. Když vypne mozek, a konečně nechá své pružné sexy tělo ujmout se vlády, co mu od přírody náleží. Bude se bránit, když na to přijde, věřím tomu. Dodá i realistický dodatek. Jsi dobrá! Ta dvě slova stvrzují, že u mne dosáhla na nový status, beru ji vážně, a to u mne není rozhodně málo. To jak vezme moje tlapy na svým zadku to jen potvrdí. Chtěl jsem jí říct, co by měla vzít, co Viv potřebuje nejvíc, ale sama to zvolí. Myslí jí to a koná, skvělá kombinace. Jen kývnu, a zapálím si. Po chvíli se objeví Lyn s kanystry na vodu. Sám jsem jí chtěl potom donést, takže mi ušetřila cestu. Než ke mně dojde, s cigaretou na spodním rtu znovu zvednu poklop, a zmizím na okamžik v díře. Na. Podávám zrzce flašku whisky, uvnitř je však jiná tekutina. Něco na pití jsi chtěla, domácí tužebníková šťáva, je vynikající, na potenci. Zakřením se a zavřu zas sklep. Pak vezmu kanystry, a zamířím pár metrů za seník a dřevník k prastarý rezavý ruční pumpě, cígo v koutku začnu pumpovat. Jestli chce mluvit, musí začít sama. Mezitím se objeví Kath. Jsem ze starý školy, určitě nenechám táhnout plný těžký kanystry ženský. Jak pumpuju uvědomím si, že až obklopen ženskými, chybí mi tu ta nejdůležitější... Vivien. Chudák zůstala uvnitř s těmi největšími šílenci, to pro její lehce depresívní tendence rozhodně není dobrý. Měl bych se vrátit.

Texasanka?
Bodie a pak Evelyn a zbytek
Shadoxhurst, bouda, sklípek
listopadové úterý, brzký večer,
mírně prší

Zamyslím se nad pistolí, kterou jsem držela v ruce snad stokrát. Nechápu, proč jsem se za tu dobu ještě neodhodlala k tomu zbrojáku. No, ono to tedy není zrovna v Británii tak jednoduché, znám země, kde je držení zbraní daleko jednodušší a stačí prokázat buď jen peníze, jako tomu je ve Státech, anebo zkušenosti, znalosti a psychickou pohodu jako tomu je například v České republice, ale pořád když chcete zbraň v těchto zemích, tak z vás nedělají vraždícího maniaka. A do armády nebo k policii kvůli zbrojáku fakt nepůjdu.
„Nech mě chvíli přemýšlet. Springfield XDM ráže 9 mm kompaktní, samonabíjecí. Taková ta klasika pro osobní ochranu. Menší, lehká, mohla vážit něco přes půl kila. Zásobník na 13 ran.“ Zadívám se na brambory a stáhnu lehce obočí k sobě, jak horoucně přemýšlím.
Dokázala bych na někoho zvednout pistoli? Těžko říct. V míření jsem si vcelku jistá a ono, když se proti vám rozběhne útočník, tak netrefit ho je skoro nepravděpodobné, když normálně střílíte do terče na vzdálenost několika desítek metrů.
Vzpomenu si na situace, kdy jsem nebyla zrovna v bezpečí vlastní postele a musela jsem to řešit hrubou silou, ať už od opilců v hospodě přes zloděje. Vzpomenu si na všechny ty čistě živočišné pocity, kdy prostě zvedáte první skleněný půllitr a hodíte ho proti ožralému násilníkovi naprosto bez přemýšlení.
„Těžko říct. Ale myslím si, že kdybych měla dostatečný důvod, tak bych se bránila. A jako dostatečný důvod ber to, že mě chce NĚCO sežrat, případně NĚKDO zabít… Ono stačí, aby ti do krve strach vypustil adrenalin, a tvoje ruce prostě dělají to, co jsi je kdysi naučil, a nepřemýšlejí, prostě konají.“ Mírně se pousměju, abych uvolnila tohle napjaté téma. „Ale taky nezaručuju, že se po tom nesložím jako rozklepaná panenka do křoví.“

Zavrtím hlavou a snažím se z myšlenek dostat veškeré možné modelové situace, které mohou v lese nastat, a může mi při nich jít o krk. Někdy bych byla radši, kdybych měla daleko méně inteligence. Je dokázáno, že čím je člověk chytřejší, tím se daleko více bojí a dokáže si předem vykalkulovat, jak moc se daná situace může posrat.
Ale to teď nemá smysl řešit. Teď musíme prostě jen donést všechny ty krámy zpátky do boudy, aby se mohla Viv pustit do přípravy srnčího.

„Už lezu, už lezu.“ Chytnu se pevně žebříku, otočím se k němu zády a pomaličku stupínek po stupínku se deru nahoru. „Drž pořádně, zachránce, co kdyby mi to náhodou uklouzlo, že?“ Neodpustím si ironickou poznámku, která dává Bodiemu jasně najevo, že vím, že můj zadek drží převážně z důvodu, že prostě může.

„Hmmm… Jo klidně tady s tebou ještě prohodím pár slov, jenom vezmu Viv cibuli a brambory, to potřebuje do základu a bez toho nemůže začít vařit, tak ať na nás zbytečně chudina nečeká. Vyzvednu si vevnitř pivo, ať tu s tebou nestojím na prázdno, a přijdu.“
Jak jsem řekla, tak učiním. Nechám Bodieho ať si mezitím v klidu zapálí a dotáhnu dovnitř do boudy dvě další hlavní ingredience guláše.
„Už se to nese, panstvo. Přál si snad někdo cibuli a brambory? Tak si poslužte.“ Věnuji zářivý úsměv Vivien, která se společně s Edwardem pustila do vaření.
Ve dveřích se prakticky srazím s Evelyn, která se dle kanystru v rukou vydala pro vodu. „Že mi podržíš dveře, prosím, abych to tu celé nerozsypala. Díky za spolupráci.“

Vytáhnu z bedny plechovku piva a rozejdu se zase zpátky ven. „Kdybyste cokoliv potřebovali akutně donést nebo cokoliv, stačí houknout. Za chvíli nás máte zpátky.“
Cestou zpátky k Bodiemu a případné Evelyn, pokud ji ještě zastihnu v jeho přítomnosti, si rozdělám pivo a dlouze si několikrát loknu. Přeci jen, dokážete si představit, jak ty bedny s věcmi jsou těžké?

Tichá pomoc

Shadoxhurst, stodola
Úterní podvečer v listopadu
Jemný déšť
Edward, Vivien v povzdálí Yagi a Chelsea, mimo stodolu Bodie a Kath

Čaj… Rum… Obojí lepší než pivo…
“Ale tak proč ne… Čaj s rumem zní dobře. Děkuji.“ usměji se na Vivienin návrh. Mám pocit, že to už se tu taky nalévalo, takže objednávka je naprosto v pořádku.
“Já a zachránkyně? Za tohle? Ale jdi… To je maličkost.“
Mrknu na ní, dojdu uložit skřipec zase zpět do tašky a mohu se vydat dle instrukcí hledat nějaké to nádobí. Díky mému předchozímu rozhlížení mám alespoň nějaké tušení kde hledat. Jestli tu žije sám, je dobrá otázka zda tu vůbec bude mít víc než jednu misku.

Mezitím Edward odpovídá na Vivieniny dotazy.
Zanedbávaná přítelkyně se vypravila do lesa?
Tenhle závěr se přímo nabízí, ale něco mi říká, že to nebude úplně stoprocentně ono. Nabízí se to až příliš jasně, ale neřekl to přímo jako Vivien a zřejmě o tom do detailů mluvit ani nechce. Respektuji to, i když ta otázka na jazyku chvilku pálí.

Nábytku tu není mnoho, takže najít nějaké talíře nebyl zase takový problém, ovšem přesně jak jsem čekala, Bodie rozhodně nezve početné návštěvy na jídla a podle toho odpovídá i stav zjevně poděděného nádobí. Podobně jako otlučené hrnečky z náhodných setů po prababičkách z vesnice jsou na tom i talíře. Tu naprasklý, tam odštíplý kousek, tajhle vyšisovaný vzor. Naštěstí vypadají, že se z nich najíst dá, jen je ještě pro jistotu dojdu opláchnout, pokud zbyla nějaká voda. Příbory zrovna tak. V případě, že voda aktuálně není, složím talíře na stůl, vezmu bundu s kanystrem a vyjdu se mrknout, nebo zeptat Bodieho, kde najdu zdroj životně důležité tekutiny.

O debatě smutných duší raději příliš nepřemýšlím, protože se sama nechci rýpat v minulosti. Asi je hezké mít někoho, s kým člověk sdílí život, zájmy a vizi budoucnosti. Moje vztahy se obvykle v posledním bodě rozcházely…
Vem to ďas… Nějak bylo, nějak bude. A pořád lepší rozchodů, než ztratit spřízněnou duši takhle…

Předtím a potom

Edward, Evelyn, v povzdálí Yagi a Chelsie,

"Můžu ti dát ohřát trošku vody na čaj."
Zmíním se rusovlásce. Evelyn, nebo Lyn, opakuji si přitom její jméno. Se jmény bojuju, jména jsou důležitá.
"Nebo je tu rum?"
Nabídnu další alternativu. Chápu, že z piva jí bůhvíjak radostí nejiskří oči. Vivian před tím nepila. Vivian potom, pije jako námořník.
"Nedáš si pivo, Eddie?"
Zeptám se mladíka, zatímco on zkušeně krájí maso. Práce mu jde od ruky. Natáhnu se přitom pro lahváč, který zůstal nedopitý na stole a trošku z něj zas upiju. Já dopíjím a dojídám, ze zásady. Nechci, možná spíš nesnesu aby po mě zbylo něco polovičaté. Polovičaté věci bolí nejvíc. Henryho nedopitá ranní káva, stála na stolku vedle rozečtených, rozložených novin, celých devět dní. Těch devět dní, jsem kolem ní chodila, jako by mě mohla uštknout, v totální paralýze, a vyhýbala se jí pohledem. Když už hrozilo že mě ten použitý hrnek vystrnadí z vlastního domu, protože jeho temná aura nevyhnutelnosti se kolem něj šířila celým pokojem, stejně jako zápach plísně, i do zbytku domu, sebrala jsem odvahu a... vydala se do vlastního obýváku, jako by byl nepřátelským územím. Pak jsem hrnek, v jednom z prvních záchvatů pláče a vzteku rozbila. Rozečtenými novinami, které zůstaly vedle, jsem přiložila do krbu.

Evelyn se nabízí jako pomoc do kuchyně ale já teď stejně víc než nakrájet maso a cibuli a ty pak spolu zarestovat, nemůžu. A na tu cibuli teprve čekám. Nechci jí však odmítnout, tak s krátce rozhlédnu po Bodieho knajpě a soustředím své myšlenky na chvíli zas trošku praktičtějším stylem, než konečně vyslovím své přání.
"Pokud bys dala dohromady nějaké talíře, misky a lžíce ať se můžeme naposledy najíst jako lidi... Tak to by bylo super."
Vyslovím první myšlenku co mě napadne, a bráním se vzpomínkám na Patricka, který taky vždycky chtěl pomáhat při vaření a já ho k tomu nechtěla pustit, tak jsem ho posílala prostírat. Zakazuji se vydat tímhle směrem myšlení. Jestli se mám rozsypat, jak domeček z karet, tak až později, až budu vědět, až k tomu budu mít pořádný důvod.

S díkem přijímám gumičku do vlasů a několika rychlými pohyby dlaní, stáhnu své mokré prameny vlasů do vysokého culíku, aby se mi nepletly.
"Jsi moje zachránkyně."
Usměji se na Lyn slabě, dál dávajíc dohromady věci, ze kterých vyčaruji večeři. Podívám se na Edda, který už má dokrájeno. Smutnoočko to umí s nožem, dobré vědět, říkám si v duchu. Vaření se zdá jako hezký teambuilding. Chci poznat skupinu, chci vědět, s kým to do lesa jdu. S kým možná trávím, poslední chvíle, kdy mám zbytky příčetnosti.

Pořádné....poslední....jídlo. Edward to slovo neřekne, ale já si ho okamžitě domyslím. Napadá mě totiž úplně to samé. Poslední večeře, ve prostřed stolu chybí jen někdo, kdo by rozlomil chléb. I další jeho slova se do mne zatnou, až na kost. Hlavně jeho předtím. Předtím bodne, jako když šlápneš na včelu. Hezká procházka, kytky kvetou, jeden dostane chuť jít se projít bosky po trávníčku, a tam ta včela čeká. Nenávidím včely, hodně lidí je na ně alergických, a přesto že to není můj případ, stejně je nesnáším. A je mi úplně putna, jak moc jsou potřebné pro ekosystém. Bodají s způsobují bolest stejně jako předtím.....

Předtím, je opak potom. Předtím je nádherné. Předtím mi chybí. Předtím můj psychiatr identifikoval jako obraný mechanismus. Člověk rozdělí svůj život na dvě části. Předtím a potom. Tím markantním předělem je trauma, a obranou před tím traumatem je rozervat svůj život vedví. Je to jako když se jeden rozvádí sám se sebou. Tahle skříňka je manželova, tahle lžička je moje... Tohle tričko je nové z potom, a tamta sukně je stará, z předtím... Jedno malé slovo, a kolik tíhy se v něm skrývá. Je to k neuvěření. Právě Henryho nedopitý hrnek kafe byl z předtím. A tak letěl o stěnu.

Předtím mě vykolejí, předtím mě zasáhne. Proto se tématu ordinace chytím jako tonoucí se stébla chytá.
"Pomáhat je skvělé.... Potom..."
Odpovím Edwardovi, ale slova se mi zaseknou v hrdle.
Předtím, to ideální, krásné předtím, zalité sluncem, které je vysněnou destinací do které se chci vrátit. Potom je svině. Potom je zlé, bolestivé a kruté. Jenže každé předtím následuje i potom. Ráda bych tahle slova vyškrtla ze svého slovníku, ale můj terapeut říká, že to ještě potrvá.
"Potom mi moc pomohlo soustředit se na druhé."
Dodám plaše.

Pistolnice

Shadoxhurst, bouda, sklípek
listopadové úterý, brzký večer,
mírně prší

Kath to jde od ruky, a přitom všem přitom ještě dobře vypadá. Tu a tam se pro lepší posun věcí nahoře otočí, a mne se naskytne pohled na její pevnou prdelku jako švestičku přímo v úrovni mých živě hnědých očích. Zrovna povídá, jak měla v Kanadě ten výstavní zadek stažený obavou. Vskutku inspirativní pohled. Pak začne o pistolích, jak si s bouchačkou člověk dokonale vyčistí hlavu. Jo, tohle znám! Snad poprvé se před ní srdečně uvolněně rozchechtám. No puška víc kope, a jinak se drží. Z jakých kvérů jsi střílela? Myslím značky, ráže a tak. Zrovna jí podávám lísku s brambory. Jo, pěsti jsou fajn. A kdyby to v akci bylo, dokázala by jsi střílet, nebo bys měla jen staženej ten svůj výstavní zadek? Dokázala bys zabít, co by nás ohrožovalo? Dodám lehkým tónem. Ani nevím proč, ale připomíná mi takový ty ženský z Texasu, krásná, silná, rozhodná, jadrná mluva i přístup, nebere se moc vážně, a relaxuje s pistolí. Jo, my spolu budeme dobře vycházet. Ne, dneska ne. Znovu se rozchechtám jejímu příjemně drsnějšímu vtipu. Možná schválně kvůli mne používá ostřejší slova, ať tak či tak, jí to vychází. Když bude mluvit jak jí zobák narost', alespoň se mou, tak budem spolu vycházet jistě ještě líp. Lez! Pomůžu jí nahoru tím, že jí chytnu bez pardonu za tu pevnou prdelku, a pořádně stisknu, aby mi z rukou nevypadla. V některých věcech si já prostě nemůžu pomoct. Beru co život nabízí, a neptám se proč. Nahoře pak zavřu těžký poklop. Dám si cigáro, počkáš nebo pudeš? Nevadilo by mne s ní pronést ještě pár slov, ale držet jí tu nebudu.