Staré a nové

Shadoxhurst, Bodieho stodola,
listopad, večer
Vivian, Evelyn v povzdálí Yagi a Chelsie, za dveřmi Bodie a Katherine

Vivianne působí zvláštním způsobem příjemně, vyzařuje z ní něco jako mateřská energie. Alespoň takhle by se to asi dalo popsat. A kuchyně se chopí s nesmírnou přirozeností. Možná trochu navzdory místním polním podmínkám. Mé staré já, to které se ztratilo někde dávno, si s kuchyní moc nerozumnělo. Ale naučit se vařit byla jedna z prvních věcí, kterou jsem začal trénovat. Ne, že bych měl s sebou nakonec zásoby k vaření, ale ta dovednost se hodí...

Prostě přikývnu a přijmu maso, prkýnko i nůž. ... a dobře se u toho natrénuje práce s nožem. Opatrně ověřím ostrost a jen si tím potvrdím, že se Bodie o své nože stará dobře. Žádný div v tomto směru. "Ve městě jsem se ke zvěřině moc často nedostal, ale rozhodně mi chutná. A pořádné jídlo před cestou nám všem bodne." A pokud se nepletu, tak je to poslední normálně připravené teplé jídlo za dlouhou dobu.

"Auditor, takže nebýt toho..." kývnu směrem k lesu "... seděl bych teď někde v teplé kanceláři, dodělával report pro šéfa, zanedbával svou přítelkyni kvůli práci a doufal v povýšení. Alespoň takový jsem byl předtím." Je hezké být vedle někoho, kdo rozumí, co znamená "předtím". Cítila to tak Beth? Cítil to Jake? Prostě jsem ignoroval jejich drobné náznaky? "Pomáhat lidem v ordinaci musí být fajn, pokud si tedy nechají pomoci." Dodám s úsměvem, který je doufám povzbudivý. Dokrájené maso předám a vyhlédnu směrem ke dveřím.

Změny ve vzduchu

Shadoxhurst, stodola
Úterní podvečer v listopadu
Stále neustávající déšť
Edward, Katherine… okrajově Yagi a Chelsea

Kath tiše poděkuji s úsměvem. Její podpora je mi příjemná a těší mě, že můj skromný plán na vyhnutí se pokušení bude funkční. Budeme si povídat o stromečkách, kytičkách, zvířátkách, já do toho kreslit a všechno bude krásné… Nebude, ale někdo mi kdysi řekl něco o tom, že žít v naději se vyplácí. Nevím, co je na tom pravdy, ale pro jednou bych to mohla zkusit.

Edwardovi z očí čiší tichý obdiv na můj počet návštěv lesa, ale nic neříká.
Tak teď nevím, co si o něm myslet. Mám pocit, že mi právě přiřkl roli toho, kdo ví, kudy kam na každé stezce… … Což ale nevím…!!
Snažit se nezatvářit bezradně stojí větší úsilí, než by jeden řekl, naštěstí se ale pootočí Yagiho směrem a taky poslouchá jeho brebentění o lese, vědcích a podobném.
Skoro si říkám, že jsem tu na výtvarném výletě a ostatní řeší mnohem vážnější věci.

V mezičase rozpustím vlasy ze skřipce, aby proschly, a ten pak uložím do menší tašky, abych ho tu nikde nezapomněla. K tématu zvířat pokrčím rameny.
“No, já potkala jen bachyni s mladýma… Co se týče těch větších. Po hmyzu jsem moc nekoukala.“
Reaguji spíše na Edwarda. Kol a kolem to, že jsem na něco nenarazila, neznamená, že to tam není, že? Kath je ale podle svých slov stejně víc na kytičky, což přijmu s kývnutím. Sice nevím jak jinak její povolání tedy nazvat, ale alespoň známe směr jejích dovedností a znalostí.

Nevím proč, ale z poznámky Edwarda i Kath o mapě mám najednou spíše špatný pocit. Uvědomuji si, že to tak jistě není myšlené, ale od obou zmínka o absenci veřejné mapy zní mým uším jako výčitka. Jako kdybych si to majetnicky chránila pro sebe a při tom to mohlo pomoct zachránit Edwardovu ztracenou osobu, nebo Kath pomoct s jejím výzkumem.
Nechám je tedy debatovat o přesličkách a prohlížím si vnitřek stodoly pečlivějším okem a u toho jedním uchem poslouchám. Dřív bych asi byla povídavější, ale nějak mě život trochu zakřikl. Ono, když vás okolí nepustí ke slovu, jste vychováni v neskákání ostatním do řeči, nebo nemáte čím přispět k tématu, těžko se cokoli povídá. Místo toho jsem se naučila pozorovat, vnímám řeč těla, intonace hlasů a orientuji se v prostoru.

Náhle se dveře rozletí a dovnitř vtrhne „Drsňák“ s „Dámou“ v závěsu.
Co se to sakra děje?
Proletí mi hlavou, když „Drsňák“ začne rozjařeně halekat o hostině a nabízet pivo. Já se s ním viděla jen krátce, takže netuším na kolik je tohle chování u něj normální… Soudě podle překvapených výrazů ostatních uvnitř, není a Kath to ještě podtrhne svými slovy k „Dámě“ alias Vivien.
Evidentně je tu někdo úplně vymě-….
Myšlenku nedokončím, protože Bodie si to zamíří ke mně, pochválí mapu, přislíbí její doplnění a než stačím vyjádřit díky, nebo dodat cokoli dalšího, podrbe mě za uchem.
On mě… vážně… podrbal…?
Překvapeně zamrkám a srovnám si brýle. Mám drbání ráda, o tom žádná, ale od úplně cizího člověka mě to skutečně zaskočilo. Vždycky mě takhle drbal Philip, když se mi něco povedlo…
Soustřeď se!
Vytrhnu se z omámení akorát ve chvíli, kdy o mapu projeví zájem Vivien.

Potvrdím kývnutím své jméno. “Děkuji… Za obojí.“ Lehce nesměle se usměji. Mám pocit, jako by se při pohledu na mapu ztratila někde ve své hlavě, a tak jí nechám chvilku a pohlédnu na Bodieho a vyhledám jeho oči. Pro hnědé oči mám určitou slabost, zvlášť když nejsou příliš tmavé a to on rozhodně nemá. Drsňák s krásnýma očima, které ledacos viděly, zažily a přesto si uchovaly nehasnoucí jiskru. Když je v mysli srovnám s Edwardovým melancholickým šedým pohledem je to nesmírný rozdíl.
“Za doplnění budu moc ráda, až budeš mít chvíli.“
Hlesnu, už celkem vzpamatovaná z toho náhlého kontaktu a trpce si uvědomím, že tohle je asi jedna z mála věcí co mi na tom „být s někým“ chybí.
Znovu stočím pohled k Vivien, zrovna když jí prst zabloudí na prsteníček. Jako by naše myšlenky v jednu chvíli byly téměř identické. Až na to, že mně se žádný s mých bývalých nikde neztratil.
Pokud vynechám oči jiné holky…
Možná Viv zaslechla Edwarda, což ji přimělo se svěřit, možná to vyvolala má mapa, kdo ví? Tak či onak vyslechnu příběh její smutné ztráty, nebo alespoň jeho část, kterou nám je ochotná sdělit.
Vyjadřovat upřímnou soustrast či jiné projevy lítosti mi připadá nesmyslné. Neznala jsem jejího muže, takže by to nebylo ničím než otřepanou frází bez špetky citu a toho se nehodlám dopouštět.
Nakonec zmíní znovu vyjednávání s Ryhopskými a po poznámce o technoparty mi po tváři přelétne drobné pousmání. Poznámka od Kath o brokovnici v zádech mě však pobaví ještě víc.
Ačkoli to jistě v tu chvíli nebylo nic příjemného, rozhodně je to vtipná představa.

Bodie s Kath mizí pro další věci na zmíněnou hostinu.
“Bylo by něco jiného, než pivo?“
Jestli řekneš voda, tak tě kousnu…
Houkla jsem prosebně za odcházející dvojicí a rovnou mi navázala škádlivá poznámka, která byla dříve naprosto přirozená pro mé rty. Několik měsíců jsem na žádného z nich ani nepomyslela a teď dvakrát za sebou? … Co je se mnou špatně? Možná něco ve vzduchu, možná lidmi okolo, kteří vzpomínají… Těžko říct.
Edward se nabízí na pomoc v kuchyni… Dvě smutné duše se ztrátou v srdci. Mám se mezi ně vůbec pokoušet míchat, nebo raději počkat na Bodieho a pak s ním dát dohromady další kus mapy?
Otázka ze slušnosti se neztratí.
Uznám nakonec.
“Mám taky s něčím pomoct?“
Všimnu si, že Vivian možná trochu vadí rozpuštěné vlasy a tak, i kdybych se do pomoci v kuchyni nakonec nezapřáhla, vylovím z malé kapsy v krosně dvě gumičky, jednu si rovnou dám na zápěstí a z tašky přes rameno můj odložený černý skřipec.
“Kdybys chtěla…?“
Nabídnu, když přistoupím k Vivian a jsem ochotná jí i vlasy sepnout nebo svázat pokud by o to požádala. Jejich konverzaci nechci nijak víc narušovat, ostatně, moc ráda se o obou dozvím víc s minimem otázek, které budu muset pokládat já.

Donášková služba
Bodie
Shadoxhurst, bouda, sklípek
listopadové úterý, brzký večer,
mírně prší

Pád z kluzkého žebříku naprosto nebyl v plánu, ale tak stalo se.
Ty taky Kath musíš vlízt do úplně všech míst, kam to jen jde, to tě jednou přivede do hrobu. Tady máš jediné štěstí, že ten sklípek je tak úzký, že jsi přistála Bodiemu přímo do náruče a ani ho to nestálo tolik energie.
„Pardon, jen jsem se chtěla podívat. Už zůstanu na žebříku.“ Věnuji mu omluvný úsměv. Jsem mu vcelku vděčná, že neproběhly žádné jiskřičky, nebo hloupé narážky na moji neschopnost, prostě jen krátký pohled do očí, trocha té vynucené blízkosti a džentlemanské postavení na zem. „Děkuju.“

Zaujmu pozici v půlce žebříku a beru si od Bodieho postupně věci, které vyskladňuju venku, abychom je pak mohli pohodlně odnosit do boudy.

Jeho námitky ohledně překladiště dealerů jsou naprosto oprávněné a proto jen pokývu hlavou. „Jo, to si zpětně taky říkám. Ale ať už mi pak místní nakecali cokoliv a v té bedně ve křoví bylo cokoliv, tak tomu ozbrojenému chlápkovi jsem se vážně nelíbila a co si budem on se mi taky nelíbil. Zadek jsem měla tak stažený, že jsem týden odmítala spát venku ve stanu sama.“
Kanada je jeden velký stopařský příběh, ale kdybych se měla pustit do podrobného vyprávění všech mých cestovatelských zážitků, tak máme o zábavu k večerním táborákům postaráno tak na měsíc. Spoustu zábavných historek mám ještě v rukávu.

S funěním vystrčím další karton plechovek na trávník, ale vypadám jako bych to nedělala poprvé. Dokážu si ať už s jakkoliv těžkou věcí poradit vcelku ladně, stačí jen vědět, jak si ji správně chytnout a pod jakým úhlem ji pohodlně vystrčit ven.

„Z pušky? No pokud se počítá i občasné střílení z obyčejných pistolí na střelnici, jo tak střílela. Kamarád má zbrojní pas, takže mě mohl legálně brát si zastřílet. A můžu upřímně říct, že je to nejdokonalejší typ odreagovačky, když tě někdo pořádně ten den nasere. Vždycky jsem byla jako nový člověk.“ Odmlčím se, abych popadla dech po dalším zboží. „A jestli mi to šlo? No do terče jsem se vždycky trefila a většinou to taky letělo tam, kam jsem zamýšlela. Ale v akci jsem zbraň vážně nikdy nepoužila, teda kromě pepřáku a dobře letících facek a pěstí.“ Zamyslím se nad dalšími zkušenostmi se střelnými zbraněmi. „Ale s nějakou vážně jako větší puškou… Ne to ne.“

Opřu se o žebřík čelem k Bodiemu a jednu ruku obtočím kolem tyčky, abych se opět neskácela na něj dolů.
„Máš snad v plánu dneska potrénovat střelbu? Jestli tím chceš vyseparovat slabé členy výpravy, tak bych si dovolila jen podotknout, že jeden pomalý člen jako oběť se při útěku vždycky hodí.“ Zazubím se nad vlastním pokusem o vtip. Hodně starý cestovatelský vtip, tak snad si nebude myslet, že jsem nějaký krvelačný blázen.

Živá a živelná

Shadoxhurst, bouda, sklípek
listopadové úterý, brzký večer,
jemně mží
Kath

Ještě v boudě se ukáže Kath jako živá, trochu poživačná, která si ráda užívá dobrých věcí. To jak mluví o jídle poslouchám s mírným úsměvem. A to je jen začátek. Nemá problém poslechnout jasné slovo. Neremcá. Nemá hloupé otázky. Dělá co po ní chci. Ideální pomocnice, tedy alespoň pro mne, a zatím. Je docela živel, taky dobře. Vysušený, vybledlý vědce, co čumi na starý lejstra, a v životě nebyli venku nemusím. Zvlášť ty, co se neustále povyšují nad druhý tím, že mluví tak, aby to znělo chytře, ale aby tomu nikdo normální nerozuměl.

Můj sklípek je malý a úzký, dostatečný pro jednoho chlapa. Je asi tak 2 metry do hloubky, vyztužený prkny co jsem někde našel, hrubé regály po stěnách. Hodně přikrý žebřík. Myslel jsem že zůstane nahoře, ale pouští se za mnou do hlubiny. Sám. ozve se z díry. Žebř je přikrý, vlhký, takže se otočím právě včas, abych jí pevně chytil, když mi natěsno přístane v náručí. Kupodivu v očích mi žádná výrazná jiskra nepřeskočí, jindy by určitě zrak můj trochu zaplál, ale teď nic. Naberu do nozder jen její vůni, a z blízka utopím své oči v té hluboké modři, mírný úsměv. Pozor! Klouže to. Možná by bylo lepší kdybys zůstala na tom žebríku, budu ti to podávat, a skládej to venku. Ať zůstane blízko mne, či se vrátí na žebř pečlivě jí poslouchám. Je celkem dobrodružná povaha, pokud nekecá, a to je mi víc než blízký. Vážně? Překladiště dealerů většinou není veřejně známý. Nechce se tomu věřit. Počkám na reakci. Mám s ní trochu plány, je to osudné, ale od těch chlápků moc nečekám, snad jen nějaké informace, ale jinak budou asi k ničemu. Kath vypadá akční, spolehlivá a umí poslouchat, mohla by být užitečná. Řekni, střílela si někdy z pušky? Ale myslím z pořádný pušky, ne z malorážky. A jestli jo, jak ti to šlo? Dodám zdánlivě bez zájmu, jen aby se něco řeklo. I když nejsem chlap co mluví jen aby nebylo ticho. Stále vyndaváme věci, takže na poslední dotaz nic neřeknu, slepá není.

Kouzla polní kuchyně
Bodieho stodola, večer,
Edward, Evelyn, v povzdálí Yagi a Chelsie, Bodie a Katherin pouze okrajově

Dopiju několika kvapnými hlty z půlky lahváče a usměju se na Edwarda, jehož nabídku pomoci přijímám. Konečně se mi taky povede přiřadit si jméno k obličeji. Je to pitomé, kdybych třeba někdy četla jeho zdravotní kartu, možná bych si ho zapamatovala hned, proto že pacienty jsme si s Henrym vždycky pamatovali dobře.
„Budu ti vděčná.“
Usměju se na něj a odstavím nedopité pivo zpět, vedle mapy. Jako by mě les očarovával i nakreslený na papíře. Prokleté místo, napadne mě stísněně. Odmítám se tou tísní ale nechat vtáhnout do nějakého přehnaného záchvatu melancholie.
„Nakrájel bys maso, prosím?“
Požádám Edwarda, porozhlížejíc se po nějakém prkénku. Bodie to asi nejspíš nemá tak rozdělené jako já, zelené na zeleninu, žluté na uzeniny a červené na maso, a tak se spokojím s kusem dřeva. Připadám si jako u prarodičů na chatě. Zajdi si pro brambory do sklepa. Najdu jeden kus dřeva, který je, jak soudím podle vrypů od nože používán za tímto účelem, a odložím na něj maso.
„Na menší kostičky, to bude ideální.“
Dám mu instrukce, a podám mu jeden z nožů, ve špalíku. Vážně mu za tuhle formu pomoci budu vděčná. Šít lidem pořezané ruce a rozseknutá kolena mi nedělá problém, stejně jako tu nebo támhle někomu vyčistit desinfekcí nějakou odřeninu, ale něco řezat, krájet a nebo lámat kosti? Nee. Rentgenologie a ortopedie je v tomhle milá. Tam se člověk s tou prvotní tváří zranění, tou krvácející, tepající a akutně bolavou tak často nesetká. Zlámané kosti na rentgenu mi nevadí, zato zlomit kost kuřeti a vykostit stehna na pečínku, to jsem vždycky dělala jen s největším sebezapřením. Nemluvím o tom, že to občas za mě dělal Henry.
„Bodie, kdybys vyčaroval cibuli, česnek a brambory, bylo by to ideální.“
Odtuším k odcházejícím rozložitým zádům, pokrytým hřejivým flanelem. Tabák, flanel a dřevo, ta myšlenka mě pohladí. Pak si jen mlčky odhrnu vlasy za uši, a na záda, aby při vaření nepřekážely. Kam jsem jen zahodila gumičku? Je pro mě nezvyk, mít vlasy rozpuštěné. Obvykle je v práci mám v drdolu, protože je to vyžadováno, a doma v culíku nebo copu, aby mi nepřekážely při vaření, uklízení, nebo aby mě za ně Patrick netahal, což tak rád dělá.
„Myslím si, že srnčí guláš nám všem prospěje.“
Sesoudím Edwardovým směrem, zatímco procházím jednotlivé skříňky Bodieho provizorní kuchyně.
„Máš rád zvěřinu?“
Zeptám se mladého muže z čisté zvědavosti, prohlížejíc si cizí „kuchyni“ a přemýšlím nad dalším postupem, i jak si práci co nejméně zkomplikovat, aby vaření nezabralo celý zbytek večera.

Kotlík visí nad ohništěm, v tom to uvařím, s tím počítám. Jen mě zajímá, jak se v tom bude třeba restovat cibule, nebo míchat jíška do základu, říkám si zamyšleně, otvírajíc šuplata a skříňky, jedno po druhém, tu si půjčujíc vařečku, tu zas nacházejíc otevřený pytlík koření a mouky. Do kotlíku nad ohněm bude potřeba voda, pro kterou jsme s Bodiem šli původně, ale nedonesli jsme ji. Snad si na to vzpomene při další cestě, říkám si, pro tentokrát potlačujíc ruměnec deroucí se mi do tváří. Raději myšlenek tím směrem zanechám a obrátím svou pozornost na Edwarda.
„Čím se živíš? Já jsem zdravotní sestra…“
Zeptám se ho pak krátce, aby řeč nestála. Doufám, že tímhle tématem nikoho neurazím, a podaří se mi seznámit s někým dalším ze skupiny.

Neuvěřitelná vzpomínka
Bodie a ostatní
Shadoxhurst, bouda,
listopadové úterý, počátek večera,
mírně prší

Srnčí guláš, ragů, masové koule,… Doufám, že na mě nejde tolik vidět, jak se mi sbíhají sliny. Zvěřinu už jsem neměla sakra dlouho, zvlášť když v obchoďáku mají jen v důstojné kvalitě vepřové, kuřecí a sem tam občas nějakou tu rybu. Hovězí, které by nebylo jako podrážka, natož zvěřina nejdou prakticky sehnat. Pokud tedy člověk nesedne do auta a nejede si pro něj někam sto kilometrů daleko.
„Jednou jsem měla možnost ochutnat srnčí se svíčkovou, nebo srnčí na smetaně nebo jak tomu vlastně říkali, a můžu vám říct, že za hřích to stojí.“ Nadhodím směrem k Viv, ale ona je tu šéf kuchyně a navíc ať už udělá cokoliv, tak to stopro bude hrozná bašta.

Přetáhnu přes sebe nepromokavou bundu, přeci jen nepotřebuji celá namoknout a pak tu vevnitř klepat kosu, že ano. Postavím se ke dveřím na značky a čekám na první pokyny. Přeci jen jako podržtaška budu daleko užitečnější než stát s prázdným úsměvem nad mapou, ke které mají ostatní daleko víc co říct než já.

Naposledy se ještě otočím na Edwarda. „Pamatuj si, kde jsme skončili, já bych o tomhle dokázala mluvit klidně týden v kuse.“

Kývnu na rozkaz: „Tak jdeme.“ A rozejdu se za Bodiem směrem k jeho provizornímu sklepu.
Teprve teď mám možnost si pořádně prohlédnout místo, kde budeme tuto noc spát. Pokud tedy půjdeme spát, když vidím všechny ty pivní zásoby. Ještě vytáhnout kytaru a myslím, že zahanbíme jakoukoliv vysokoškolskou party.
Když Bodie zmizí uvnitř sklepa, tak jen opatrně nakouknu dovnitř a pak zkopíruju jeho pohyb. „Pěkná práce, kopal jsi sám, nebo jsi sklep zdědil od předchozího majitele.“
Teplota tak akorát, aby zde potraviny vydrželi pěkně dlouho a zároveň trošičku vlhko, tak jako ve starých sklepech. Někdo si myslí, že díky vlhku všechno musí zplesnivět, ale je to hrozná chyba v úsudku. Díky vlhku vám brambory, kořenovka a další zelenina vydrží daleko déle šťavnatá a nevysychá.

Rozesměju se nad jeho první otázkou, která samozřejmě směřuje k plotu a brokovnici. Myslela jsem si, že ho to zaujme. „No… Ono to je vlastně více historek. Už mě honili s mačetou, brokovnicí, holí, se psem… Dokonce mě naháněli a zadrželi i na letišti.“
Většinou je to vždycky jeden a ten samý důvod, biologické vzorky, ke kterým jenom občas mám vystavené povolení. Ale to už jsou zase naprosto zbytečné vědecké podrobnosti, nad kterými normální lidé musejí kroutit hlavou. Proč by někdo dobrovolně riskoval vězení za pár semínek orchidejí.
„Ale zrovna v téhle konkrétní historce jsem v tom byla naprosto nevinně. V Kanadě jsem si stopla auto, které mě mělo hodit do dalšího města. Jenže abych ušetřila, tenkrát jsem měla hodně zkrouhnutý rozpočet, tak jsem se chtěla vyspat v lesíku před tím městem ve stanu. Domluvila jsem se s řidičem, že mi zastaví na nějakém hezkém místě a že počká, abych si to tam mohla prohlédnout, a případně mě vezme někam jinam. Tak jsem vylezla i s batohem. Vlezu do prvního křoví. Tam byla nějaká bedna, no tak jsem to odtáhla, abych měla víc místa na stan. No byl to ideální plácek. Najednou tam vleze divnej týpek, a když už já řeknu, že byl divnej, tak to už bylo fakt hodně. V rukou brokovnice. Jediné co do teď nevím, jestli byla nabitá nebo ne. No tak jsem se vydala s křikem na úprk, naskočila do auta a řidič dupnul na plyn. Teprve až po asi dvou dnech jsem od místních zjistila, že to asi bylo předávací místo pro dealery.“
V průběhu vyprávění beru od Bodieho věci a vynáším je ven, abychom je pak společně odtahali do boudy.
Ačkoliv moje historka zní už spíše jako z béčkového akčního filmu, tak tenkrát jsem měla hodně podělané kalhoty. Ještě bych někde určitě dohledala fotky z inkriminované noci.

„Tak máme všechno?“

Návrat

Shadoxhurst, Bodieho stodola,
listopad, večer
Evelyn, Katherine, v povzdálí Yagi a Chelsie, vstupují Bodie a Vivian

Katherine se pustí do svého krátkého výkladu a i přes to, že jsem minul její specializaci, pořád je tu prostor pro delší hovor. Možná, že mi debata s nějakým specialistou přece jen chybí. Poslední dva roky jsem řešil hlavně Les, jak tam přežít, jak dokončit svůj úkol a na staré spolužáky a přátele jsem si nenašel moc času. I práci jsem odsunul na druhou kolej. Chystám si otázku, rád bych se zeptal, zda neví o nějakých rostlinách, které by mohly mít vliv na podivné události v lese. Nicméně tu už nestihnu položit.

Bodie vpadne do místnosti ve velkém stylu. Endorfiny z něj doslova srší. Zaženu tu myšlenku a musím se znovu hořce pousmát. Krátký rozhovor s biologem a hned na chci na všechno koukat z biologického pohledu? Každopádně jeho dobrá nálada může mít spoustu vysvětlení. Například pokud tam mezi nimi venku k něčemu došlo. Velmi snadná cesta jak osamělému nevrlému muži velmi zvednout náladu, na to jedna nemusí být hned čarodějnice. A dle všech superchytrých pouček také nejrychlejší cesta k rozpadu skupiny. Zase Viviane nevypadá na holku, která se hned vrhne na prvního lepšího chlapa. Možná to prostě jen nebyly cigarety, co tam venku pokuřovali.

Mezitím Bodie požádá o pomoc a Katherine mě předběhne. Škoda, mohli jsme v rozhovoru pokračovat. Ani nestihnu vyjádřit, že se příjemně poslouchá a už je pryč. Nevadí, o tu historku s brokovnicí si můžu říct po jídle. Vivian se posdílí se svou ztrátou. Je mi líto další duše, která kvůli tomu lesu zažívá utrpení, ale zároveň jsem rád, že v tom nejsem sám. Nicméně netváří se, že by se jí o tom dále chtělo mluvit, což budu respektovat. Vivian, budeš chtít pomoci s jídlem? Hlavní přípravu klidně nechám na tobě, ale mohu pomoci s krájením masa, cibule atd... Vstanu a pokusím se být taky užitečný. Samozřejmě pokud Bodie nebude mít přehnanou potřebu předvést svou dovednost s nožem.

Pomocné ruce

Shadoxhurst, bouda,
listopadové úterý, počátek večera,
mírně prší

Viv si hřeje ruce, a ptá se jak bych si to maso přál. Podrbu se na hlavě, a povídám. Mno, znám srnči guláš i ragú, a jednou jsem měl srnčí masové koule na houbách. Tak co z toho zvládneš. Zakřením se. Ale jestli umíš i jinou specialitu, pak se rád nechám překvapit. Jejího zvedlého obočí si všimnu, zřejmě před ostatními chce být zas za dámu, což respektuji.

Do toho zahalasí Kath něco o mé proměně, přejdu to bezstarostným úsměvem. Že mám o dost lepší náladu, než jsem vyšel, vím moc dobře sám. Proč tomu tak je, do toho nikomu nic není. Říká to s nadsázkou, a mne právě takový přístup nevadí, spíš naopak.

Když si Viv prohřeje ruce, zajímá se i o mapu, ustoupím jí, a sleduji s pivem v ruce jak jí mokré vlasy padají z ramen, když jí prohlíží. Pak vypráví proč míří do lesa. Poslouchám, a mlčky popíjím dál. Něco už jsem si domyslel, ale slyšet to takhle přímo od ní je dost sugestivní. Trochu přitom zvážním, ale ne zas moc.

Kath je bezesporu překrásná ženská, oči jako nebesa, krásné vlasy, sportovní postava. Ne, že by pro mne byla krása všechno, ale hezky se na ní kouká. Zaslechl jsem sice nějaký vědecký řeči, ale krásné ženské jsem schopen nějaký ten doktorát odpustit. Zatím je fajn, pije pivo, nabízí pomoc, zkrátka je k užitku. Ba co víc někdy někde někomu lezla přes plot. Dopiju pivo a zavelím. Tak jdeme. Před odchodem se otočím na Viv. Chceš něco ze sklepa? Cibule, česnek, papričky, okurky a tak? Jo, nádobí je támhle. Ukážu na skromnou spíše tábornickou výbavu 'kuchyně'. Jakmile si Viv řekne co chce, tak opustíme boudu. Po pár krocích kolem dorazíme k provizornímu sklepu, který sem si kopal sám. Zvednu železný trochu rezavý plát, a vlezu dovnitř. Každý můj pohyb prozrazuje jistou přirozenou šikovnost, a efektivnost v pohybu člověka, který je schopen se o sebe postarat. Vyndavám další pivo, nějaký chlast, to co si Viv objednala. Tak komu jsi lezla do zelí, že tě honil s brokovnicí? Začnu rozhovor, aby řeč nestála. Vypadá celkem schopně, ochotná něco dělat evidentně je, rád bych tedy věděl, co od ní můžu čekat.

Jako velká voda
Evelyn, Edward a následně Viv a Bodie a ostatní
Shadoxhurst, bouda,
listopadové úterý, raný večer,
mírně prší

„Odnaučená.“
Odnaučená kuřačka. To je možná ještě více úctyhodná pozice, než kdyby byla prostě nekuřačka, tak jako já. No nejsem tedy dogmatik, ono když si člověk dá páté pivo, tak občas ta chuť na cigarety s přáteli přijde, ale to se mi stává tak jednou za půl roku.
„Tak to ti držím palce, máš moji plnou podporu.“
Obzvlášť tady v této společnosti to pro ni musí být na hlavu, když má kolem sebe 90 procent kuřáků, kteří ji neustále smrdí pod nosem.

***

Po mém monologu se jen uculím směrem na Lyn. „Ano, ale se zaměřením na genetiku a to ještě se aktuálně úzce profiluju čistě jen na rostliny. Ale jo, bioložkou by se to vlastně taky dalo nazvat, i když já tohle označení moc pro sebe nepoužívám.“ Asi tak jako titul doktor. Tím se oháním většinou pouze na konferencích a na půdě univerzity, kde to vlastně člověku dělá, tak trochu dobře, když se studentům představuje jako doktorka Newman.

„Zanést les na nějakou kvalitnější mapu je vlastně více než dobrý nápad. Pokud vím, tak ve veřejných zdrojích žádná taková mapa není.“ Pokývu souhlasně hlavou.
Takže už to z nás tady postupně všechno leze. Yagi je prostě patologicky závislý na Huxleym. Já jsem zaujatá přírodou. Evelyn je naším kartografem. Edwardovi se tam někdo ztratil. A ostatní taky určitě budou mít své důvody, které se časem dozvíme.

Otočím svoji pozornost na Edwarda, který můj biologický záměr chce se znatelným zájmem rozebrat trochu víc. „No mamuty a šavlozubé tygry bych tam opravdu neočekávala. Přeci jen, jsme tu v určitém podnebí a podle toho je se potřeba řídit. Ale z pohledu rostlin by se tam mohli vyskytovat velice zajímavý starodávní zástupci Pteridophyt, tedy kapradiny, plavuně, přesličky, a tak dále a tak dále. Některé rostliny tam by mohly odkrýt evoluční mezistupeň mezi výstrusnými rostlinami a semennými. Ale to už hodně hypotetizuju.“

Z mého filozofování a hypotetizování mě vytrhnou dvě osoby, které do stodoly vtrhly jako velká voda. Zvednu k nim oči. Upřímně ani jsem si nevšimla, že Bodie s Viv zmizeli, ale očividně jim to prospělo dle jejich spokojeného výrazu. Ale chování Bodieho je více než šokující. Na první pohled by člověk ani netušil, že takhle milého společenského chování je vlastně schopný.

„Panebože, Vivian co jsi to s tímhle chlápkem venku provedla. Musíš být čarodějnice, protože takováhle změna jinak než kouzlem snad ani nejde udělat.“ Roztáhnu rty do nakažlivého úsměvu, aby oba pochopili, že se jedná pouze o nadsázku a nemyslím to nijak zle.
„Jdu ti pomoct, stejně tady nad mapou žádnými svými moudry nepřispěju, a kdybych dál mluvila o kytičkách, tak bych všechny tady za chvíli unudila k smrti a ještě bych dostala něčím po hlavě.“ Zvednu rozpitého lahváče, ťuknu si na dálku s Bodiem a dopiju ho. Odlepím se od stolu a zamířím k Bodiemu, aby mi mohl zadat první úkoly.
„S těmi Ryhopskými souhlasím, pořád bych volila legálnější způsob přístupu. Přelézt plot zvládnu, ale nerada bych, aby nás pak někdo honil s brokovnicí. A věřte mi, že to není moc příjemné, mluvím z vlastních zkušeností.“

Ve stodole

Bodie, Evelyn, Katherine, Edward, ostatní okrajově...

Musím se smát, jak mě Bodie žene do stodoly, jako kólie zaběhnutou ovci. Přejímám od něj s významným pohledem, nahrazujícím odpověď na jeho otázku, jak deku tak i igelitku s masem, zatímco on vláčí karton piva a nabírá si náruč plnou polen. Ten elán, co z něj srší, mě baví a tak jej následuji do stodoly zmoklá, rozcuchaná, prokřehlá, ale v dece a smějící se. Rozhovor venku, na cigárku nás oba poznamenal čerstvou změnou. Cítím jí, jako příslib deště v náhle čerstvě chutnajícím vzduchu, napresovaném pod těžkými, ocelovými mraky, plujícími oblohou.
„Nějaké preference?“
Zeptám se ho, poukazujíc na maso, abych mohla začít rozmýšlet, co z toho uvařím. Vcházíme do jeho rustikálního příbytku a já jej následuji. Jeho rozkaz zprvu komentuji jen zvednutým obočím, ale když mě pošle do tepla u kamen, nebráním se. Nabídla jsem pomoc a tu nabídku hodlám dodržet. Jen to bude muset chvilku počkat než uschnu a rozmrznu, nebo mě k tomu ten umanutec nepustí.
Jeho hlas vesele zahlaholí stodolou, zatímco já vztahuji ruce k plamenům v krbu, která lačně polykají polena, která přiložil. Většina z výpravy sedí u čaje a rumu, na stole je stále ještě rozložená mapa. Vydám se jí prohlídnout.
„Můžu?“
Mrknu na dvě mladé ženy poblíž, sedící u stolu. Jak se nakloním nad mapou, vlhké vlasy se mi svezou po ramenou a zavoní seníkem. Cítím jak se mi hrne krev do tváří, a i když bych se chtěla podívat po Bodiem a po tom co dělá, raději si to zakážu a upřu svoje zřítelnice na jemnou kartografickou práci.
„Hezky udělané….“
Promluvím k dívce, která se s mapou vytasila.
„Evelyn, že? Hezké jméno… a hezká mapa.“
Obdivuji její práci. Obdivuji každého, kdo je jakkoliv umělecky založený a nadaný. Kdyby mi někdo přiložil nůž pod krk a řekl mi, ať mu namaluju na papír prase, dokázala bych maximálně to hranaté, se spirálkou místo ocásku. To naštěstí není Evelynin případ. Moje oči najdou naši ulici, tak nějak ze zvyku a já si představím náš domek. Představím si Henryho, jak se tiše vykrádá z vlastního domu, jak naposled prochází ulicí, ve které prožil dlouhá léta svého života. Představuji si jeho kroky, vrzající o chodník, podrážkami polobotek. Vidím ho, jak obchází plot, na kterém mám zavěšené květníky s azalkami.

V mých představách se Henry neohlíží. Jde s hlavou vztyčenou, stejně tak hrdý a zamlčený, jako když mu řekli diagnózu. Stejně zamlklý, jako když mu řekli, že se pro něj žádný dárce nehodí. Stejně neústupný, jako když mě odmítl jako možného dárce. Stejně zamlklý, jako ten poslední večer když měl Patricka na klíně a díval se do krbu, ale já moc dobře viděla, jak se mu v očích lesknou nejen plameny, ale i slzy. Jde dál. Neohlíží se, naposledy prochází rodným městem, do kterého se po vysoké vrátil, navíc se mnou, jako manželkou. Jde na smrt a ví to. Je s tím smířený. Má pro to všechny podklady, diagnózy, výzkumy a lékařské zprávy. Vsadím se, že dlouho rozmýšlel a konzultoval, ostatně jako vše co udělal. A pak si jednoho dne zabalil a vydal se na cestu. A už se z ní nikdy nevrátil.

A já nad tím tady teď nebudu brečet, jako nějaká husa, říkám si přísně. Nebudu. Sama sobě jsem to slíbila a já svoje sliby plním. Dělám to pro Patricka, říkám si dál, představujíc si, jakou trasou se Henry nejspíš vydal, na cestu ze které věděl, že už se nejspíš nikdy nevrátí. Dobrá nálada, kterou ve mně vyvolala Bodieho bezprostřednost, je náhle ta tam. Pohlédnu přes stůl na mladíka, s ještě smutnějším pohledem, než jaký bych kdy byla schopná vyčarovat. V paměti přitom doluji jeho jméno. Z jeho slov záhy pochopím, že i jemu v lese někdo zmizel. Rázem jeho smutnému pohledu rozumím o dost víc.
Po paměti se pohladím po prsteníčku, na kterém mi náhle, nezvykle chybí prsten.
„Jsem na tom podobně. Taky mi v lese někdo zmizel. Můj manžel. Je to víc než měsíc, co se to stalo. Pro místní je mrtvý, a já jsem za blázna, že to řeším, a že se na tuhle výpravu hlásím ale potřebuju odpovědi. Chci vědět co se stalo. Už nemůžu žít v nejistotě.“
Odtajním své karty společnosti kolem stolu. Nebo alespoň tu část, kterou jsem schopná odkrýt, aniž bych se usedavě rozplakala. Raději změním téma.
„Zkusím to, na ty Rhyopské. Starý pán k nám chodil do ordinace, třeba bude naslouchat.“
Zopakuji rozhodně.
„Přeci jen po nich nechceme povolení na technoparty, jen možnost projít přes starou cestu…“
Dodám pak. Mladé Rhyopské moc neznám, celá jejich rodina je taková podivínská. Drží se hodně při sobě. Když je člověk potká na návsi nebo v obchodě, pozdraví, ale do sousedské konverzace nezabřednou. Přemýšlím, co budu muset říct, nebo udělat proto abych je přesvědčila... Kdo ví? Nejspíš mi nezbude než se nechat překvapit.