Informační sprcha

Shadoxhurst, Bodieho stodola,
listopad, večer
Evelyn, Katherine, v povzdálí Yagi a Chelsie

Čtyřikrát. Nevím proč se u toho tváří, jak kdybych se ptal na úplně jiný počet. Tak jako tak, na mé tváři se mísí obdiv s úlevou. Než se zmůžu na další otázku, tiše, ale přesto srozumitelně se v rohu rozpovídá Yagi a všichni se společně zaposloucháme do jeho vyprávění. Trochu mi to připomíná některé z poznámek, které jsem četl. Hlavně tím, že pravděpodobně nechytám plný význam. Protínání času a prostoru vysvětluje mnohé. Pokud na to budu mít čas (a prostor), měl bych si znovu projít některé z Jakeových poznámek, primárně ty věnované historii.

Chelsie se ptá na důvod proč a v rámci odpovědi Yagi pronese: "Les lidi nějakým dosud neprozkoumaným způsobem vyžírá zevnitř…“ Jako kdyby mi mluvil z duše. Zasoustředím se na ten pocit a zase se na chvíli ztratím v myšlenkách. Návratem do přítomnosti je Katherine. Její důvod dává celkem smysl. Sám se téměř zastydím, že jsem nad lesem takhle vlastně neuvažoval. "Věděl jsem, že les je starý, přímo prehistorický, ale nikdy jsem neuvažoval nad tím, co všechno to vlastně znamená. Mluvíš o různých druhách hmyzu anebo tam čekáš i znatelně větší živočichy?" Hlavou mi proběhne představa šavlozubých tygrů a jeskynních medvědů a otřesu se.

Když Evelyn zmíní zmapování lesa, krátce a trochu hořce se usměji, ale pak můj výraz znatelně zvážní. "Jak Yagi zmínil, já jsem jedním z těch, komu se v lese někdo ztratil. Nedoufám v moc, ale mám v plánu jít v jejich stopách a zjistit co se stalo." Anebo jdu prostě jen umřít do toho lesa. "Škoda, že nějaká Evelyn ten les nezmapovala už dřív, najít použitelnou mapu byl doteď nadlidský úkol." A třeba by to s Jakem dopadlo jinak, kdyby se měl čeho držet. Sleduji obě a očekávám doplňující otázky.

Seznamování

Shadoxhurst, stodola
Listopadové úterní stmívání,
drobný a neutichající déšť
Edward, Katherine… okrajově Yagi a Chelsea

Ještě, když jsem si čistila brýle, mi Kath věnovala několik slov. Jestli jsem měla krátké pochyby o tom, že bych neudržela jméno přiřazené k tváři, tak tím, co řekla, se mi nesmazatelně vepsala do hlavy.
To se pak budeme smát my jim.
Musela jsem jí ten nakažlivý hravý úsměv opětovat, a to i přes smutný fakt, že mě neodhadla tak úplně dobře.
“Odnaučená.“
Upřesním s už ne tak veselým polo úšklebkem. Mám v této společnosti trochu pocit, jako bych se snažila lhát sama sobě. Kolik kuřáků tvrdilo, že přestane a jejich pokusy selhaly? Bylo jedno, jestli po dvou dnech, po měsíci, po roce… Málokdy jsem zaznamenala v okolí výjimku, která přestala a udržela se do smrti. Ale když se budu držet Kath, tak budu mít větší šanci. „Štěněcí pohled“ také nevypadá a ani z něj necítím, že by tomuto zlozvyku propadl, ale zdání může klamat.

Má mapa se dočká náležitého ocenění z nejbližších stran. Vítám to jen s nepatrným pousmáním, přeci jen, pořád je to moje práce, i když tento konkrétní projekt, je více osobní zájem, než skutečná práce.
“Ty doly jsou tady.“ Ukážu na mapce na místo s popiskem „Starý důl“. “A jsou neprůchozí, protože jsou zatopené.“ Dovedu Yagiho informaci do úplnosti.

Blondýnka se mezitím trochu vzdálila a pak si vytáhla Yagiho stranou. Škoda, chtěla jsem se zeptat, jestli má představu o nějakých dalších možných místech v lese, než jen ten srub, ale to může počkat. Díky jeho odchodu se mi alespoň rozklíčuje jméno dalšího člena výpravy a to, když blondýnku osloví jménem.
Výborně… Yagi, Kath, Chelsea… Teď ještě ta druhá půlka…
K doplňovačce se záhy přidává „Štěněcí pohled“ alias Edward.
“Stane se.“ Mávnu rukou nad tím, že mě přehlédl a potřeseme si s nimi. Má příjemný stisk, pevný, ale nedrtící.
“Evelyn, Eve, Lyn, slyším i na „Hej ty brejtalá“, kdyby náhodou.“ Krátce se zazubím, drobné odlehčení situace mi přišlo jako dobrý nápad.
A pak přijde ta otázka.
Vzhledem k tomu, jak vidím, že jsou z lesa všichni vyděšení, nebo minimálně k němu přistupují jako k určitému nebezpečí s jakýmsi respektem, já s nimi úplně nesouzním. Ano, něco jsem tam viděla, zaznamenala a vůbec, ale… Vždycky jsem se vrátila v pořádku a Yagi začal odpovídat na Chelsiiny velmi dobré otázky, mluví o ztrácení se v lese a podobném…
Evelyn ze sebe udělá exota za 5…4….3….
“Čtyřikrát.“
Odpovím Edwardovi, kloubem ukazováčku opět ťuknu do brýlí a pečlivě zkoumám, jak se na to zatváří. Podobně obhlížím i Kath, která asi jako jediná nevypadá tak strašně ustaraně z celé výpravy.
“Z toho poprvé s kamarádem, potom sama.“

Náš vrchní svolavač se ve své řeči spustil po pomyslné vlně svého zaměření a proudí z něj příliv informací, že by se to ani těsnopisem zapisovat nestíhalo. Když zmíní zkušenosti s podivnostmi v lese a podívá se na mě, zamyšleně přikývnu.
Jeho vyprávění naslouchám jedním uchem, druhé mám připravené na vnímání Kath a Eda.
Les přitahoval lidi, kteří jsou nějakým způsobem na okraji, psychicky nestabilní, nebo výjimeční…
Pro sebe se pousměji. Cítím to neznámé volání, které mě k lesu táhlo a jelikož se necítím ani na jednu z prvních dvou možností, tak mi zmíněná výjimečnost zalichotí.
Yagi dál chrlí příběhy a zmíněné prolínání času a prostoru mě zaujme. Hloubení. Zajímavý termín. Přijde další správná Chelsiina otázka, tsech, prý že jsou blondýny blbý… to určitě.
Do hloubení můžeš jenom spadnout… Zamyslím se a krátce zavzpomínám. Že by to, co jsem viděla, bylo tohle…? Měla jsem trochu pocit, jako bych padala, než jsem z toho byla vytrhnuta… Nahlas se však o svou zkušenost nepodělím. Tedy, zatím. Nerada bych šířila nejisté informace.

Proč tam kdo jde? Jak slyším, Yagi má jasno v onom Huxleym… Tohle jméno pravděpodobně uslyšíme ještě mockrát, Kath vytržená zřejmě ze svého zamyšlení vychrlí vášnivý monolog o tamní fauně a flóře. “Bioložka?“ Vlastně to ani není otázka, po takové přednášce ještě abych se pletla.
“Já jsem na tom podobně jako tady Kath, akorát pro mě je cílem zanést les na mapu.“
Odpovím stručně a pohlédnu směrem k Edwardovi. Ty jeho oči… Ukrývají v sobě nějaké zvláštní melancholické kouzlo. Pokud jde les také zkoumat z nějaké vědeckého nebo veřejně prospěšného důvodu, pak se mu v oknech do duše odráží jiná, s lesem nesouvisející bolest a, nebo jak Yagi podotkl, možná tam někoho má.
Když se zaměřím na oči Kath, jsou přesně pravý opak. Živé s hravými jiskřičkami, touhou objevit nepoznané a vysloužit si uznání těch, kteří jí nevěřili.
Co se tak odráží v těch mých?
Napadne mě a raději pohledem volně procházím vnitřek stodoly.