Intelektuál se ozval
Shadoxhurst, Bodieho stodola
Venku už se stmívá, drobně, ale vytrvale prší

Když jen Evelyn zopakuje společensky požadovanou větu: „Taky mě těší.“ Tak ji věnuji delší úsměv. Sleduji, jak nakrčuje nos nad pachem, který se line jak z některých osob, tak vlastně po celé boudě a možná se táhne za námi ještě daleko směrem k městu.
„Taky nekuřačka? Myslím, že si ještě s nimi užijeme, ale počkej jenom, až jim dojdou v lese cigarety, to se pak budeme smát my jim.“ Nadhodím s mírným uculením a hravým tónem směrem k Evelyn.

„Protože jsem srab.“
Nad touhle Yagiho větou se musím upřímně pousmát, i když možná některé může vyděsit, mě spíše pobavila a uklidnila. Ano, já jsem taky tak trochu srab a v tenhle inzerát jsem doufala už nějakou dobu. Prostě na povrchu jsem možná drsná cestovatelka, co se nebojí ani lidojedů, ale to jsou pořád jenom lidi, jsou to místa, kde platí fyzikální i chemické zákony, tak jak jsme na ně zvyklý. O Ryhopském lese kolují až mýtické pověsti a pověry a stěží dokážu odhadnout kolik je na těch povídačkách pravdy.

„Do hlubších vrstev mě to nepustilo…“
Takže ty povídačky nejsou úplně jen tak vymyšlené strašidelné povídky pro stanující děti. No, měla bych poslouchat dál, očividně je mezi námi více zkušenějších jedinců a právě jejich zkušenosti by se mi mohli sakra hodit.

„Pak až budeš mít chvilku, přijdeš prosím?“
Otočím se za hlasem Chelsea. Snad jsem ji v obchodě svými slovy nevystrašila, to bych nerada. Ale těžko říct, co se ji honí hlavou. Možná ji prostě jen dostalo to, jak ostatní o lese ví první poslední a že tam prakticky každý chodí jen tak na procházky. No… Začínám mít v sobě takové nutkání schoulit se do klubíčka vedle ní a podat si ruce se slovy, vítej v klubu, ale radši si přihnu znovu piva. Bude čas prohodit pár slov, až rozluštíme celou tuhle silně od oka načrtanou mapu.

Na stole přistane další mapa. Je na ní úplně stejná oblast jako na té předchozí, jenom je vyvedená mnohem pečlivěji a podrobněji. No jo, ženská práce se vždycky pozná na první pohled.
Pěkné Evelyn, moc dobrá práce.

Pak už ale od stolu zmizí Yagi, jako by do něho blesk uhodil. Ahá, míří za Chelsea, že mě to nenapadlo. Zachránce žen v nesnázích, ale tak, sama jsem za ní chtěla jít a trochu ji zkusit zvednout náladu, ale Yagi je k tomuto daleko lépe stavěný, minimálně ji dokáže reálněji vysvětlit, co ji doopravdy hrozí a čeho se naopak bát nemusí.
Snažím se Yagiho vyprávění částečně poslouchat, je docela zajímavé proniknout do jeho vnitřních myšlenkových pochodů a do důvodů proč je lesem vlastně tak posedlý. Myslím, že v tomhle bychom si docela rozuměli, oba jsme zástupci vcelku hodně odlišných disciplín, ale zároveň máme dost společného.

Zaslechnu Chelseinu tichou otázku: „… nebo proč tam všichni jdou?“
Zvednu pohled od mapy a zadívám se na dívku sedící v koutě. „Můj záměr jít do lesa je jednoduchý. Jak už Yagi perfektně řekl, ten les je tady už miliony let, možná i déle, těžko říct. To co je uvnitř zakonzervované, ať už živočichové nebo rostliny, nebo cokoliv tě napadne, je tak jedinečné, že to už nenajdeš nikde jinde na planetě. Je to natolik unikátní endemitické prostředí, že nechápu, že se do jeho průzkumu nepustil někdo už daleko dřív a daleko podrobněji, tedy… z biologického hlediska. Dle mých hypotéz, je klidně možné, že uvnitř lesa dokážu nalézt druhy, které pro zbytek světa už vymřeli před tisíci a tisíci lety, možná tam najdu druhy, které by dokázali zacelit díry v evoluci…“ Zastavím se ve svém proslovu. Mírně mi zčervenají líce, když si uvědomím, že musím znít jako nějaký šílený vědec a ještě ten profesorský tón hlasu vše dokonale umocňuje. „Pardon, nějak jsem se rozohnila. Radši mě vždycky dostatečně brzo zastavte, umím být strašně ukecaná, ale většinou má témata lidi kolem mě dost nudí.“ Uculím se nakonec.

Trocha upřímnosti zoufaleckého druhu

Shadoxhurst, Bodieho stodola
venku tma, déšť, nevlídno; uvnitř vonící seno a rum



„Ty sama hloubit nemůžeš, do hloubení můžeš jenom spadnout, nebo v lepším případě uvážlivě vstoupit. Ať už záměrně nebo náhodou, když si nedáš pozor. A někdy zřejmě i když si ho dáš... Nevím, jak přesně to funguje, nikdy jsem skutečné hloubení neviděl. Všechno to mám jenom vyčtený z více či méně pochybných zdrojů,“ pokrčil jsem rameny a zavnímal spíš po hmatu než zrakem, že se o mě Chelseina hlava opřela.

„Možná, jestli...,“ odkašlu si, jak hledám slova – kruci, jak do toho? „...Chci říct, že jestli tam hledáš jenom povyražení, tak to asi nebude nejvhodnější místo. Ale za sebe můžu sobecky prohlásit, že jsem rád, že tu jsi,“ pospíšil jsem si s překvapivě pravdivou odpovědí.
„Nevím, jak ostatní... Řekl bych, že někomu z nich se tu mohl někdo... ztratit,“ zamumlám tak trochu do ztracena, jak příznačné... Nic mi do ostatních nebylo, ale s Chelsea mě pojilo něco víc, nebo jsem si to aspoň zdatně namlouval.

„Já jdu primárně po Huxleym, jak sis už domyslela,“ věnují její neviditelné tváři pokřivený úsměv. „Jeden z těch zoufalců, ano... Ale neber to jako další shazování se, tohle je prostě fakt. Les lidi nějakým dosud neprozkoumaným způsobem vyžírá zevnitř... Zjistí, co jsme zač. A použije to proti nám. Jako sfingy v Nekonečném příběhu...,“ pokouším se odlehčit situaci. „Lytton to věděl. Z lesa už se nevrátil. Jiní z jeho týmu ano, ale zdaleka ne všichni a často s podlomeným zdravím. A to ještě mohli mluvit o štěstí...
Ve čtyřicátých letech se tam prý ztratilo dítě – holčička. Její otec šel uprostřed noci za ní, a pak ho o pár dní později našli u silnice v pyžamu. V ruce prý svíral něco jako masku.
...Blábolící troska. Jako někdo jiný... Jako by toho viděl příliš mnoho...“

Řeklo se žádné horory, pamatuješ?!

„...Ještě pořád se na tu výpravu cítíš?“ zapátral jsem pohledem ve tmě po odlesku jejích očí.
Ed měl pravdu, byla to opatrnost, co mě vedla k sepsání toho inzerátu. A podprahově jsem cítil, že s Chelseinou přítomností zde a zejména s jejími plány jít do Ryhopu nesouhlasí, ačkoli k tomu dosud nic neřekl.

Vnímal jsem pod rukou, jak se Chelsea drobně chvěje. Co mě to napadlo, napovídat jí takové nesmysly – teď, před poslední nocí, téměř na dohled od Lesa, na prahu nicoty...
Objal jsem ji o něco pevněji, jako bych jí zrovna já mohl poskytnout nějakou oporu – k smíchu! Prázdné gesto od štvance jdoucího možná na smrt. Hmotných věcí se zbavovalo snadno. S tímhle sotva se rodícím poutem to půjde podstatně hůř...

Rum jsem nechtěl, ale možná bych si měl dát. Na kuráž... Naposled. Ačkoli tvrdé se prý snáz zlomí než slabé... To se jenom při bouři ohne ve větru... Platí to i o lidech?
Omočil jsem si rty v palčivé zlatavé tekutině a zlehka, naprosto přirozeně Chelsea políbil na samé hranici plavého lesa jejích vlasů. Bylo v tom něco hluboce symbolického... Nebo jsem si to aspoň myslel.

Povídání

Shadoxhurst, Bodieho stodola
Stmívá se, venku drobně, ale vytrvale prší

Jen jsem koukla na Yagiho když mě vzal kolem ramen. Musím přiznat, že mi to nijak nevadilo. Vlastně jsem možná byla i trochu ráda. Za to jedno kraťounké odpoledne se projevil taky jako džentlmen.
Mezitím co mi začal vyprávět příběh, kterému jsem bez přerušení naslouchala, položila jsem si hlavu na jeho rameno. Povídal snad několik minut a vypadal že má všechno z toho kam jdeme nastudovaný do posledního možného detailu který byl o tom všem možný zjistit.

Sama jsem sem přijela že zvědavosti. A to co mi povídal? Některé věci pro mě byly zajímavé jako třeba to, že se tady ten les drží od poslední doby ledové. Chtěla bych ho vidět. Některé věci byly naprosto neuvěřitelné a proti smyslu toho co je běžné. Jaké hloubení? Cestování mimo realitu? Na jednu stranu mě to přitahovalo, na stranu druhou je to strašidelný.

Až když dopovídal, vzala jsem si i já své slovo. "Jak vlastně můžeš hloubit?" Pak přijde má další otázka. "Je to nějak nebezpečný? A ty chceš taky najít Huxleyho nebo proč tam všichni jdou?"

Než mi však Yagi stihne odpovědět, snažím se vyslovit to co jsem chtěla původně. "Víš, to co jsi mi teď řekl je vážně zajímavý, vypadáš jako hodnej chlap." Taky se tak chováš. "Neschazuj se zbytečně tím že o sobě na první dobrou řekneš že jseš srab. Někteří lidi dají na první dojem a takový prohlášení tomu nikdy moc nepomůže." Poté Yagimu podám láhev rumu. "Dáš si?" Jen okamžik počkám zda si dá či nikoliv.

Každý trochu sám

Shadoxhurst, Bodieho stodola,
listopad, večer

Huxleyho srub zní jako dobrý začátek. Sakra, cokoli zní jako dobrý začátek. Mám pocit, že někde v poznámkách jsem jméno Huxley viděl, ale těžko říct, nejsem schopný si to s něčím konkrétním spojit. Měl toho tam tolik. Těžko říct, co z toho bylo důležité a co ne.
Otázka, jak moc nebezpečný les je zcela na místě. V hlavě si nachystám odpověď. "Chelsie, to kam míříme, není úplně normální les. Pokud tě sem přivedla jenom zvědavost, tak rozumné by bylo se otočit, zítra ráno nasednout na první autobus a na celou záležitost zapomenout. Působíš jako milá holka a..." Tuhle řeč znám. Ze spousty filmů. Teď jí budu varovat, ale ona stejně zůstane. Ne. V žádném případě. Dělej, jak sama uznáš za vhodné. Trochu doufám, že Yagi doplní něco smysluplného. Moc ne.

Yagi, co vím, tak jsi neudělal nic zbabělého, do nebezpečí je blbost jít sám. A pokud jde o něco z minulosti…“ pokrčím rameny. Sám mám své šrámy a pochybuji, že ostatní jsou na tom o tolik lépe. Kdybych předtím cokoli udělal a nesoustředil se jen na tu blbou školu. Měl jsem jít s ním, měl jsem být s ním. Měl jsem si dávno všimnout, jak ho její ztráta zasáhla. Nebo to byl ten Les? Tahal si nás hezky jednoho po druhém, zatímco společně bychom byli silnější? A teď prostě jen jdu dokončit jeho vůli? Ne, nejdu sám, mám s sebou další bludné duše. Měli i takové oni? Šli do lesa s přáteli? Matně vnímám, že Bodie něco doplňuje, že řeší cestu, povolení, něco s Ryhopskými...

Do reality mě vrátí nový hlas a já s sebou trhnu. Ukáže se, že patří další holce Chelsie věku. Mého věku. Opravím se. Vůbec si tak nepřipadám. Vytáhne znatelně lepší mapu. Bodie a Vivian mezitím někam zmizeli, domlouvat cestu? Chelsie si opodál rozkládá spacák a venku už začíná být tma.
"Promiň, v chumlu nás všech jsem tě přehlédnul." Anebo jsem se ztratil v myšlenkách. "Edward. Ale klidně používej libovolnou kratší variaci." Až se mi (znovu) představí jako Evelyn pokračuji se znatelným zájmem. "Ty jsi v tom lese byla víckrát? Sama?" Zeptám se s pozdviženým obočím. Navíc mě to přivede na myšlenku. "Yagi..." promluvím šeptem. Chci ho poprosit, jestli by Chelsie nerozmluvil tuhle výpravu, ale jeho odchod mě utne. Snad má stejnou myšlenku jako já. Otočím se zpátky k Evelyn a Katherine.