Huxley

Shadoxhurst, Bodieho stodola
Stmívá se, venku drobně, ale vytrvale prší



Dodával jsem ještě pár detailů ohledně srubu (jehož přesnou polohu jsem však neznal) směrem k Edwardovi a několika málo dalším, co se shlukli kolem naší silně provizorní mapy, když se Chelsea náhle zvedla a odešla.

„...Huxley ho postavil mimo Ryhopský les, ale ten ho zřejmě časem pohlti... obrostl,“ opravil jsem se. Žádné horory před spaním, slibuješ?!
„Do té doby se podle mých informací do lesa dostával hlavně z jihozápadu, našel jsem nějakou zmínku o starých římských cínových dolech, ale ty jsou v současné době neprůchozí.

...To je skvělá práce, Evelyn,“ ocením podstatně pečlivěji provedenou mapku, která přistála na stole mezi hrnky od čaje a lahváčem Katherine.

„...Omluvte mě,“ ohlédl jsem se s ustaranou vráskou těsně nad hranicí brýlí po Chelsea.
Doufám, že jsem ji příliš neodradil... Ale necítil jsem se na to vykládat tady zrovna v tuhle chvíli svoje důvody. Možná až se líp poznáme.
Jestli budeme mít příležitost...

Vyhledal jsem její schoulenou postavu mezi pažením stodoly, sláma pod nohama tlumeně zachrastila, nebo to je seno?

„Chelsea? ...Jsi v pořádku?“ V šeru, dál od lampy nad Bodieho rozviklaným stolem docela špatně vidím. Venku už se musí smrákat, nějak jsem ztratil pojem o čase. To brzo...
Sednul jsem si k ní, voněla uleželým senem (tak to přece jen bylo seno) a taky trochu smutkem. Zřejmě si tu připadala ztracená... Objal jsem jí kolem ramen.
„Můžu ti říct, proč tu jsem, jestli chceš.“ Nezajímám se o to, jestli mě slyší někdo další, ale mluvím tiše, mluvím jenom k ní...
„Celé to vlastně začalo disertačkou na téma archetyp stínu v základu ostrovní kultury. Až pak jsem narazil na Lyttona, který někdy v polovině dvacátého století pronikl do Ryhopu, hledaje pozůstatky po Huxleym. Ostatně, les sám o sobě takovým ostrovem je. Lytton ho považoval za reziduum původních lesů, které se tu drží od poslední doby ledové. S fyzikálními zákony je tak trochu na štíru, podle všeho se tam prostor a čas chovají hodně zvláštně – myslím, že ti, co už tam byli, s tím mají své (byť kusé) zkušenosti,“ zalétnu pohledem k nedaleko sedící Evelyn a vzdálenějšímu Bodiemu, který se ale zdá být momentálně plně zaujat Vivianinými půvaby.

„Lytton byl skotský vědec, který se zabýval Huxleym, měl dokonce jeho mapu...,“ ozřejmím. „Mám za to, že les vždycky přitahoval lidi, kteří jsou nějakým způsobem na okraji, psychicky nestabilní nebo výjimeční... Huxley byl právě takový. Ostatně, víš, že studoval s Carlem Jungem?

...Vždycky ho fascinovaly mýty, schované za dalšími mýty. Příběhy téměř nebo zcela ztracené, které jsou základem každé kultury... Představ si mýty v mýtech jiných mýtů... Připomíná to tak trochu metadata, usměju se na ni ve tmě.
Vůbec postavení příběhů jako takových, proč je vlastně vyhledáváme, čím nás naplňují... Jednou z odpovědí jsou samozřejmě Jungovy archetypy. Ačkoli lidská mysl je ze své podstaty nezměrná a neuchopitelná, děsivá, propastná...,“ zdůrazním.
V lese, kam jdeme, zřejmě existuje ještě jiná cesta pod tou běžnou. Ne ve fyzikálním prostoru... Prostě pod ní, v jiných rovinách, podsvětech. Poslouchej, vím, že to zní směšně, ale...
Zkrátka v jiných soustavách v prostoru a času. Osobní mise Lyttona byla potkat Huxleyho a uchovat co nejvíce z projekce jeho mysli v Lese. Snažil se zmapovat ho podle vodítek, které po sobě George Huxley zanechal. A prozkoumat samozřejmě všechna známá Hloubení, jak říkal styčným bodům, kde se jednotlivé roviny měly stýkat...

Ani nevnímám, kdy přestanu mluvit.
Zásadním fenoménem, který se táhne historií objevování Ryhopu, je otcovský motiv. Les sám o sobě vnímám jako ženský prvek. Aby se muž mohl setkat se svou animou, musí být schopen vstoupit do říše fantazie, musí se osvobodit od světské skutečnosti alespoň natolik, že se pokusí o imaginaci. Huxley byl lesem přímo posedlý – byl tam víc než doma. Žádný div, že to s jeho manželkou dopadlo, jak to dopadlo...
Guiwenneth, Huxleyho jádrové mytágo, vytlačila muže, v tomto případě George Huxleyho, mimo jeho prostor a čas...

Mapa

[/center]Shadoxhurst, stodola
Listopadové úterní stmívání,
drobný a neutichající déšť

Od chlapíka v čele odezva žádná, ale jakmile se octneme uvnitř stodoly, ozve se můj druhý tip. Vyměníme si zdvořilosti v podobě podání ruky, přátelského úsměvu a nabídnutí čaje.
“Dám si ráda, děkuji.“
Úsměv udržím i přes to, že mě do nosu silně udeří pach cigaretového kouře. Yagi není jediný, ale je první, který se ke mně přiblížil a tudíž to z něj táhne nejvíc.
No… Potěš.
Proběhne mi hlavou, můj nos bude mít s tímhle celkem slušný problém.
Nepropadnout do toho znovu jde skvěle, když doma nikdo nekouří a obklopuji se lidmi, kteří mě nepokouší.
Kousnu se do rtu. To půjde. Kuřáci stejně obecně nebývají rozdavační a já svou chuť na rozdíl od čichu ovládnu. Aspoň se tak konejším.

Ve stodole je zvláštně útulno, řekla bych. Určitě se tu za chvíli udělá teplo, jakmile se oheň víc rozhoří. Jediný další, kdo se mi představí je Kath, se kterou si vyměním jednoduché “Taky mě těší“ a zapředení delšího hovoru odložíme na později.
Shodím k nejbližší zdi tašku přes rameno, následně krosnu, pak rozepnu bundu, abych si cípem košile otřela skla brýlí. Krátce pohledem přelétnu, kam se pohybují ostatní barevné šmouhy a snažím se nestát některé z nich v cestě.
Hele… barvy.
Řeknu si po nasazení brýlí, kdy už zase vidím ostře a pro jistotu vyhledám znovu Kath, abych si zapamatovala její tvář ke jménu, ostatní v mé mysli zatím dostanou provizorní přezdívky a označení, dokud si k nim nepřilepím pomyslnou jmenovku.

Vyberu si nejbližší lavici poblíž svých věcí, kde už si na jednu stranu sedla zamlklá blondýnka. Asi bude mladší než já, hádám, ale nejspíš ne o moc. Nejsem si jistá, jestli na mě náhodou nemluvila, když jsem si čistila brýle, nebo… bylo to na mě? Tak či tak, její jméno jsem nezaznamenala.
Vezmu si hrnek, který už rozhodně zažil lepší časy, ale čaj v něm voní a po chvíli i chutná stejně skvěle, jako z nového. Mezitím padne návrh na zkoušku stanů, na což se moc netvářím, jelikož mám jednak jen celtu a jednak je tu stodola jak kráva, takže stavit stany v dešti by nebylo nutné, pokud by byl „Drsňák“ trochu míň „Bručoun“.
Když tak přelétnu skupinu v novém světle, napadne mě popřemýšlet o jejich motivech k cestě do lesa, ale na veřejnou otázku se i přes svou zvědavost necítím. Především je to každého věc a minimálně půlka se tváří, že by mě usmažili pohledem, kdybych se zkusila zeptat.

Yagi vedle mě si začne balit cigarety a do nosu mě znovu udeří vůně tabáku. Zkousnu si ret… Už zase.
Možná to bude těžší, než jsem si myslela.
Naštěstí zaměřit svou pozornost na jiné věci na mě vždy funguje, a proto mu v duchu děkuji za hozenou otázku do placu. Nechtělo se mi hned zuřivě hlásit, že já něco mám, ráda si vyslechnu nejprve ostatní. Ukáže se, že „Štěněcí pohled“ donesl nějaký svůj zmamlaný kus papíru s nákresem mapy a to vzbudilo můj zájem. Tedy, nejen můj, přirozeně.

Kdo tohle matlal? zamumlám si tiše. No, asi nějaký Jake. odpovím si sama v duchu. O kolik informací jsem asi svým pozdním příchodem přišla?
Ačkoli je plánek, který bych mapou nemohla nazvat už z principu, umatlaný a nic moc na něm není, mohu ho alespoň porovnat s tím, co mám já a třeba bych mohla získat něco víc… Žel, po krátkém prozkoumání už teď z hlavy vidím, že z toho nic moc navíc nevymáčknu. Máme tam potoky, naznačené vesnice v okolí lesa, i Koňská svatyně na ní je, byť její popisek není patrný celý a další křížky bez označení. Jeden velký rozdíl, který má možnost mě posunout dál v cíli, je zakroužkované místo, ne přímo přesný střed, ale blízko něj. Srdce? Označení do jisté míry dává smysl… Srdce lesa, pomyslný střed. Budou tam další modlitební místa starých bohů? Nebo jen strom vedle stromu a občas menhir?

Větší část skupiny se na plánek zaměří a dokonce Yagi přidává novou zónu, kde by měl stát jakýsi srub nějakého Huxleyho. Přesná lokace bohužel není, ale aspoň něco. Pak se ho budu muset zeptat kdo to je.

Už se chystám ozvat, když mě předběhne sympatický „Drsňák“, doplní název svatyně, díky čemuž mě utvrdí, že jsem si ji podle té koňské lebky pojmenovala správně, stejně jako zmíní soutok potoků a nějaké spáleniště. Na nic spáleného jsem já nenarazila. Co mě ale zarazí víc, je termín „vrstvy“.
“Do dalších vrstev mě to zatím nepustilo….“ Aha! Takže mě také ne. Proto jsem při předminulé výpravě našla ty ruiny svatyně asi čtyřikrát…

Je na čase přispět svou troškou do mlýna.
“Já bych taky něco měla.“
Hlesnu, když odložím dopitý hrnek a natáhnu se ke svým zavazadlům. Přitáhnu si tašku přes rameno, abych vytáhla A3 tečkovaný sešit ve kterém krátce zalistuji, popostrčím si brýle a odhalím svým spolucestovatelům mnou kreslenou mapu zdejšího kraje.



“Není to nic extra, neprošla jsem toho zatím dost a navíc z této strany jdu poprvé, ale jak půjdeme, hodlám území lesa doplňovat.“ Přiznám se a vytáhnu si tužku, abych podle plánku na stole domalovala křížky. Jeden odpovídá Koňské svatyni, druhý Vlčí jeskyni, jak jsem si ji pojmenovala, a další dvě místa jsou mi neznámá, ale zanesu je tam také. Zakroužkuji také Yagiho oblast výskytu onoho srubu a pro jistotu doplním i náš aktuální výchozí bod slůvkem „Stodola“.

“Tak… Asi takhle…“ Popostrčím mapu víc do středu stolu, ať je přístupná všem, kdo by k ní měl nějaké poznámky. Bylo by skvělé, kdyby se „Drsňák“ nevypařil spolu s „Dámou“ a byl nápomocný s dokreslením onoho „spáleniště“. Holt zatím si budeme muset vystačit s tímto.
“Než jsem tam vlezla, udělala jsem si túru okolo. Podle mého odhadu má les tak zhruba šest čtverečních mil, na satelitních snímcích se mi to nějak nezdálo a až na místě jsem zjistila, kolik močálů a rozmáčených míst tam je. Je prakticky nemožné dostat se tam po jakékoli normální cestě. Kde není bažina, je neprostupné houští, že i mačetou by se tam prosekávalo týden.“
Dobře, to jsem možná nafoukla, ale prostě opravdu by u toho jeden dřív pustil duši, než by se někam zvládl prosekat.
“Jednou se mi náhodou povedlo les opustit cestou mezi stromy, ale sotva jsem se otočila, už nebylo k nalezení, kudy jsem to vylezla.“
Pokrčím rameny a upravím si brýle. Sama jsem to nepochopila tehdy a nechápu to ani nyní.
“Vždy jsem šla z Widhamu podél Lovcova potoka, občas se to neobešlo bez prodění, proto když jsem viděla ten inzerát s místem srazu v Shadoxhurstu, říkala jsem si, že třeba máte jinou cestu. Ať už přes Ryhopské panství, jestli tam nějaká cesta je, nebo po Koljušáku. Ten na mě vždy působil, že tam cesty podél moc nebude, proto jsem ho zatím nezkusila.“

Yagi

Shadoxhurst, Bodieho stodola
Venku už se stmívá, drobně, ale vytrvale prší

Protože jsem srab. Yagiho slova mi v uších zní pořád dokola. Jako kdyby někdo bouchl o sebe dvěma činelama. Zašroubovala jsem láhev aby se mi voda nevylila. Místo toho jsem sáhla po láhvi rumu abych si trošku přihnula. Vlastně jsem ani nedostala odpověď na moji otázku. Co se děje v tom lese. Po čem vlastně Yagi jde. Tuším, že se někteří lidé tady bojí tohoto dobrodružství. Proč? Věřím tomu, že se to ve velmi brzké době dozvím.

Nemám ráda proslovy o moudrostech, moudrech a něčem takovým mezi více lidma. Vstanu bez jediného slova abych si našla ve stodole dál od ostatních místo, kde strávím noc a kde budu mít relativní soukromí. Dám si tam i všechny své věci a rozložím spacák. Je to jako na nějakým táboře.

"Pak až budeš mít chvilku, přijdeš prosím?" Promluvím k muži, co sepsal inzerát kvůli kterému tu všichni jsme.

Nabídka pomoci která se neodmítá

Shadoxhurst, "Bouda u Bodieho" a plácek před ní
Listopadové pondělí, mírný déšť.
Bodie S. Hackie


Sleduji Bodieho, který rozestýlá jedno z lůžek ve svém příbytku, a chvíli mi trvá, než mi sepne, že je to pro mě. S dalším tichým děkuji, mu věnuji další slabý úsměv, nic víc neříkám. Vlastně ani nevím, co bych měla říct. Jsem sama tak krátce, přitom se to zdá, tak nekonečně dlouho. Čas je relativní. Zdá se, že období samoty a bezesných nocí je na konci? Minimálně podle měřítka mapy usuzuji, že v následujících dnech, toho příliš nenaspíme, a znovu jsem ráda, za pohodlné, pevné, poměrně nepromokavé boty, stejně jako teď za měkkou, hřejivou postel… Poslední noc, v civilizaci… bude fajn jí přečkat jako člověk, a ne jako zvíře, v pytli- i když spacím. Bodie pověsí mou bundu, tak aby lépe uschnula, a já to dál mlčky sleduji. Taky mě to mohlo napadnout, ale je to od něj laskavé. Laskavost ostatních nesnáším, ale jeho gesta, jeho činy i on, mi přijde naprosto přirozený, všechno co dělá, činí tak, že z toho nemám pocit, že jsem na obtíž, že by to tak jako tak udělal. Příjemná změna, oproti minulým týdnům, plným práce-která mi nevadila- a návštěv- které mě vytáčely do nepříčetnosti. Vivien, chudáčku, jak se držíš, Vivien, je nám to tak líto, Vivien, tohle,… Vivien, tamto….

Byla to jen sousedská laskavost, a vyjádření přátelství, za které bych měla být vděčná. Vím to, přesto jsem si nepřála nic jiného, než vypojit zvonek, zatáhnout okenice na oknech, a na klepání předstírat že nejsem doma. Tenhle hromadný zármutek, jsem nikdy nechápala. Chtěla jsem samotu. A klid. V klidu a o samotě, si někde poplakat a jít dál, a to jsem bezprostředně po pohřbu udělala. Víc mi však nebylo dopřáno. Být vdovou na vesnici, je stejné, jako být medvědem u cirkusu. Bez ustání, vámi někdo cloumá, na pěkně krátkém vodítku společenských norem a zvyklostí, nedbajíc na to, jak se cítíte, nebo jaké jsou vaše potřeby. Proto od toho cirkusu utíkám, do lesa…

Následuji jej jako stín před stodolu. Stačí vlídné slovo, a jdu za ním, jako můra za plamenem svíčky. Jsem tak snadno rozpoznatelná dáma v nesnázích, nebo to je těmi benzáky? Nesmím se na to sama sebe ptát, nebo se ztratím, stejně jako všichni ti ubožáci přede mnou, jenže já se ztratím sama v sobě a oni v lese.
Na nabídku tykání se znovu usměji a souhlasně pokývnu hlavou.
„Díky, Bodie.“
Odsouhlasím i slovně tykání, které o okamžik později stvrdíme cigaretou. I na tu kývám na souhlas.
„Paní Carlisleová nekouřila, nepila a neklela…“
Sesoudím tiše, přijímajíc cigaretu. Zármutek, to ten mi nejspíš brání říci ne. Je to osvobozující, to přiznávám. Vůně tabáku a dřeva, mě zašimrá na chřípí.
„Paní Carlisleová, je mrtvá. Aspoň něco je pohřbené, v té prázdné rakvi, ve které měl být pohřbený pan Carlisle.“
Moje matka, budiž jí země lehká, ze mě vychovala dámu, proto to co si myslím, teď neřeknu nahlas, ale jen v duchu. Nasrat na paní Carlisleovou i na její vzpomínku. Nasrat na společnost, i na její očekávání. Stejně jako na terapii, a očekávání lidské společnosti. Je mi jedno, co si kdo pomyslí a co kdo říká.
„Ale já,.. Viv…“ Usměju se na Bodieho krátce, nadechujíc se čerstvého vzduchu po dlouhé době, jako tonoucí se, kterému se povedlo vlastními silami vyhrabat na hladinu, než dodám: „… já si dám ráda.“
Cokoliv, co život nabídne, co přede mne nyní předhodí, chci okusit. Už nebudu říkat ne. Přestalo mě to bavit, a navíc, nikdy to ničemu nepomohlo.

Hospodyně

Shadoxhurst, bouda 'U Bodieho',
listopadové úterý, pozdní odpoledne,
mírně prší
Vivien

Opět ten krátký, řeklo by se až plachý, úsměv. Jako není zrovna krásná, spíš tak starosvětsky pohledná, ale mne se líbí. Něco v ní mne uklidňuje. Není zač Vivien. Řeknu to skoro až laskavě, má slova takřka pohladí její tvář. Je to ženská, která očekává, že se o ní chlap v nebezpečí postará, a to mne opravdu vyhovuje. Vděčnost za onu ochranu je přímo součástí její bytosti. Dělá mne silnějším, a proč to neříct, to mi dělá dobře. Dokonce se prý zná s Ryhopskými, a to se může hodit. Přesto je vidět, že jí les nahání hrůzu, to jen osvědčuje že má ještě všech pět pohromadě, nebo alespoň čtyři. Rozestelu jí pak vedle sebe, aby se měla v noci ku komu přitulit, kdyby přišli noční můry.

Když beru kotlík abych připravil další čaj, nabídne mi pomoc. Ne, žádnou nepotřebuju, ale zrovna její společnost nehodlám odmítnout. Jistě, budu rád! Řeknu snad až s okouzlujícím úsměvem. Kdo by to byl do mne řekl? Ale napřed pomůžu já vám, nebo tobě? Aniž bych se dovolil, přehodím její bundu přes bidlo u krbu k té své. Takhle líp uschne. Dodám a pak vyrazíme ven vylít zbytek čaje, a nalít čerstvou vodu na další. Venku je příjemný ticho a mírně mrholí déšť. Dám si retko do pusy a zapálím si, nabídnu i jí. Kouříš Viv? Dáš si? Asi bych se nejraději zeptal co jí k těm šílencům přivedlo, ale nechám to na ní samé, zda s tím sama nezačne.

Mapování motivací

Shadoxhurst, Bodieho knajpa
Listopad, pozdní deštivé odpoledne


Na Bodieho nabídku zareaguji dalším krátkým úsměvem. Stan jsem si již před několika dny vytáhla a rozložila na čas a na zkoušku u sebe za předzahrádce, čímž jsem jen u zdejších bab podpořila další řeči o tom jak je vdova po doktorovi cáklá, a tak nemám potřebu se do něj hrnout, dřív než bude nutné. V lese na to bude ještě času dost. Každopádně vím, že stále dobře funguje, i když již není nejnovější, již nese stopy dob, kdy jsme s Henrym jezdili na nejrůznější festivaly, nebo jen tak, na víkendy, do přírody pod stan.

"Děkuji vám, pane."
Poděkuji mu tedy, za jeho nabídku noclehu. Se stanem už jsem se v posledních dnech nablbnula natrénovala dost, takže proč naposledy nevyužít možnost vyspat se v pohodlí a v suchu? Kdy k tomu dostanu další příležitost? Krátce usrknu čaje, voňícího po rumu, než šálek postavím zpátky na stůl a ze zad si sundám krosnu, a opřu jí o stěnu. Podobný osud čeká i mou nepromokavou bundu, kterou s dalším pohledem směrem k Bodiemu, odložím na krosnu, rozprostírajíc jí aby se sušila. Výrobce sliboval nepromokavost vodní clony vysokou stejně jako kdysi býval můj první plat po škole, ale i tak nechci zbytečně riskovat. V černé mikině na zip, kterou jsem měla pod bundou, se usadím se na jednu volnou seslici, hrnek s růžemi stále v sevření svých prstů.

Pak se Yagi veselé společnosti kolem stolu svěří, že je srab. Jak upřímné doznání, ušklíbnu se krátce. Kdo jsem já, abych ho mohla soudit? Taky jsem srab, jen si to sama před sebou pečlivě vysvětlím sítí lží a polopravd, abych sama sebe nemusela tak tvrdě soudit. Do Rhyopského lesa se nechodí na procházku, a nechodí se tam osamotě... pokud tam člověk nejde zmizet a nevrátit se, pokud tam člověk nejde zemřít... Pomyslím si a další nával pocitu stísněnosti a strachu mě obejme, jako roztoužený milenec, vymačkávajíc se mě poslední zbytky dechu a rozumu. Uvažuj, přemýšlej logicky Vivian... oslovím se bezhlesně, v rámci svého interního monologu, bráníc se před návalem paniky. Musí tu být, nějaké schůdné řešení.
"Rhyopské znám od vidění..."
Splyne z mých rtů nakonec směle, když se na stole objeví mapa a společnost se pustí do jejího dekódování. Neznám je nijak dobře, ale občas se pozdravíme. Henry, můj manžel se bavil s jedním od nich, znali se rozhodně líp. Myslím že Rhyopští se jim jen říká, podle jejich pozemků, že ta rodina se dokonce jmenuje jinak... U nás je to jen na takové té sousedské bázi, výměny dobrých jiter a hezkého počasí, a pak si každý jdeme svou cestou. Rozhodně netvrdím že jsme nějak spřátelené rodiny. Pro většinu lidí tady v Shadoxhurstu jsem pořád ta "nová doktorova žena co se nedávno nastěhovala" i když už tu žiju pár let. Ale i tak, je to tu malé město a jeho obyvatelé se mezi s sebou různě znají. Zkusím to uhrát na sousedskou laskavost a výpomoc.
"Třeba bych to, že nás nechají projít s nimi mohla domluvit?"
Henrymu jistě vstup povolili, znám ho, byl to muž pevných pravidel a zásad, určitě by se jim na pozemek jen tak nevloupal pod rouškou noci. Mohlo by se to povolení dočasně vztáhnout i na mne, a na skupinu která jde se mnou? To netuším, ale něco mi říká, že bych to alespoň mohla zkusit domluvit.
"Za pokus nic nedáme."
Dodám pak rozhodně. Klidně se tam vloupu, a před tím jim ještě hodím do oken kámen, nebo cihlu, jestli se mi postaví do cesty. Mám cíl. Teď konečně, po týdnech, mám cíl. Nenechám se od něj odradit, něčím tak povrchním a světským, jako je vlastnické právo k pozemku.

Bodieho slova rezonují mou myslí. Moc dobře ví, o čem mluví, poznám to. Zná to tam, víc než já, nejspíš víc než my všichni dohromady. Chci ho na tuhle výpravu s sebou, něco v jeho očích, a chvílemi roztávajícím nepřístupném pohledu, mi říká, že je to chlap, který bude vědět, co si počít. Že je to chlap, který ví, jak si krýt záda. Musím ho přesvědčit, aby šel s námi. Alespoň se o to pokusit, nebo si to pak budu vyčítat. Znám se... Do hlubších vrstev mě to nepustilo...přehrávám si jeho slova, stejně jako útržky Henryho konverzací s jeho přáteli, které jsem tu a tam zaslechla, když jsem jim serírovala kávu, a nabízela domácí sušenky. Dostat se do další vrstvy, proniknout hluběji. Nikdy mi jejich slova nedávala žádný smysl, z těch pár slov co jsem tu a tam odposlechla- mnohdy i zpoza přivřených dveří, které se za mnou zavíraly- jsem usuzovala, že se baví o turistických stezkách, značení a možná o mapách. Vrstvy jsem naivně považovala za vrstevnice, čáry co na mapách poukazují na stoupání, či klesání. Když nad tím teď ale přemýšlím, nesedí to. Nic okolo toho lesa, nedává smysl. Alespoň ne takový, který by se dal vyjádřit nějakou exaktní vědou, takovou podle které se teď v dnešní době celá lidská společnost obvykle řídí.

K mapě nemám co říct. Znám akorát ty potoky, jeden z nich teče na hranici lesa a s Henrym jsme se u něj byli projít... víc je pro mě je mapa tajemná, stejně jako ty co se psaly na střední do písemek, takové ty slepé mapy, kde učitel vymazal všechny důležité orientační body a chtěl, aby studenti nějakou vyřazovací metodou pojmenovali řeky, kopce, města a státy. Ty mi nikdy moc dobře nešly.

"Můžu nějak pomoct?"
Zeptám se Bodieho, vstávajíc a následujíc jeho kroky. I přes všechny ty oblbováky, co beru nemám stání. Nemůžu tu jen tak sedět a nic nedělat.

Slepá mapa

Shadoxhurst, bouda,
listopadové úterý, pozdní odpoledne,
mírně prší

Když přijde na rum do čaje, Viv doslova zajiskří oči. Má tvář je ozářená rázem širokým úsměvem. Má to ráda, to je vidět. Taky si rád přihnu, tedy to máme společné. Můžete přespat i tady v boudě, madam. Dodám familiérně. Asi je taky máklá jako ostatní, ale u ní mi to tak nějak nevadí.

Na stole se objeví jakási Edyho mapa, a kupodivu po čaji se zapráší. Vezmu prázdný kotlík, mrknu na ten cár papíru. Je to Koňská svatyně. Upřesním, a než se odeberu udělat další kotel čaje, ještě dodám.

Do lesa se v každém případě musí přes oplocený pozemek Ryhopů. Nemaj rádi lidi, co jim tam lezou. Obejít se to nedá. Ty potoky jsou Koljušák a Lovcův potok, na jejích soutoku jsem byl. Viděl jsem i tu Koňskou svatyni, resp. její ruiny, spáleniště, kde už raší mladý stromy. Do hlubších vrstev mě to zatím nepustilo. Řeknu jak bych jim popisoval cestu do nejbližší vesnice, totálně nezúčastněně. Nečekám na reakce, a jdu udělat ten další čaj.

Ultimátní srabství

Shadoxhurst, Bodieho stodola
Venku už se stmívá, drobně, ale vytrvale prší


Cár téměř slepé mapy s několika nicneříkajícími body, to bylo všechno, co jsme v tu chvíli měli. Huxleyho srub (respektive jeho zřícenina) na ní však zakreslen nebyl. Poškrábal jsem se roztržitě ve vlasech a ukázal prstem na mapku. „Někde v téhle oblasti...,“ obkroužil jsem území mezi Ryhopským panstvím, ...skou svatyní a bližším z potoků, o kterém satelitní mapa tvrdila, že se jmenuje Koljušák. „Tady někde kdysi stával. Huxleyho srub,“ doplnil jsem pro nečtenáře mých myšlenkových kotrmelců. „Řekl bych, že ve víc než v ruiny doufat nelze, ale...,“ nechal jsem zbytek vyplynout do prázdna. Myslel jsem na deník, na jeho korespondenci s Wynne-Jonesem, na cokoli, co by mohlo být indicií pro mé další bádání...

Moje posedlost Huxleym byla možná nezdravá až patologická, ale může nám taky dát odpověď na pozdější otázky. Do proudu neodbytných myšlenek vstoupil Chelsein jemný hlas s otázkou, která dozajista napadla nejednoho člena téhle výpravy.

„Proč ten inzerát? ...Protože jsem srab,“ zvedl jsem jeden koutek úst do polovičního úsměvu/úšklebku/dosaď vyhovující a zapíchl svoje oči do hrnku s ceylonem, na jehož okrajích už se začala usazovat olejová skvrna. Byl silný, ale to mi právě vyhovovalo. Kostnaté prsty se sevřely kolem ucha otřískaného starého hrnku, abych vypil poslední hlt čaje.

„Máte k tomu ještě někdo něco?“ ukázal jsem bradou na provizorní plánek.

Jako vážně?

Shadoxhurst, v Bodieho stodole
Venku déšť, pozdní odpoledne

Do Bodieho stodoly jsem šla krok za ostatními a pěkně zamlklá. Ono aby taky ne, když jsem to už od začátku brala spíš jako výlet. O tom lese jsem se taky něco málo dočetla a vlastně se na něj jen chtěla podívat zblízka. Jako někdo kdo má rád fantasy a hororové filmy, jako někdo... Abych mohla říct že jsem tam byla.
Všimla jsem si u toho, že někteří na ten výlet přijeli pěkně nachystaní. Ale potom co mi řekla Kath jsem začala víc přemýšlet o tom, kde to vlastně jsem a s kým. Ta zvědavost která mě hlodala byla však obrovská. Že se člověk nemusí vrátit vůbec? Určitě to jen přehání.

Ale netrvalo to dlouho a už sedím ve stodole, kde je konečně sucho a taky teplo, které jde od ohně. Velmi příjemná změna proti tomu počasí co je venku. Proč bych se neměla vrátit? V hlavě se mi znovu objevila tahle otázka.
Nechtěla jsem čaj. Ne že bych ho nevypila, ale prostě ho nevyhledávám. Ze svých věcí jsem vytáhla láhev vody, která mi teď úplně stačila. Bunda, která svůj účel splnila velmi dobře se teď sušila a já ve své kárované košili seděla dál zamlklá vedle Yagiho a o kousíček dál byla Evelyn. Vím, že jsem se dívce kterou bych věkem řekla zhruba k sobě, představila.

Tiše naslouchám každému slovu.

Až když se naskytne chvíle, kdy má Yagi volno, přece jenom se tiše zeptám. "Proč jsi vlastně napsal ten inzerát? Co se děje v tom lese?"