Mapování motivací

Shadoxhurst, Bodieho knajpa
Listopad, pozdní deštivé odpoledne


Na Bodieho nabídku zareaguji dalším krátkým úsměvem. Stan jsem si již před několika dny vytáhla a rozložila na čas a na zkoušku u sebe za předzahrádce, čímž jsem jen u zdejších bab podpořila další řeči o tom jak je vdova po doktorovi cáklá, a tak nemám potřebu se do něj hrnout, dřív než bude nutné. V lese na to bude ještě času dost. Každopádně vím, že stále dobře funguje, i když již není nejnovější, již nese stopy dob, kdy jsme s Henrym jezdili na nejrůznější festivaly, nebo jen tak, na víkendy, do přírody pod stan.

"Děkuji vám, pane."
Poděkuji mu tedy, za jeho nabídku noclehu. Se stanem už jsem se v posledních dnech nablbnula natrénovala dost, takže proč naposledy nevyužít možnost vyspat se v pohodlí a v suchu? Kdy k tomu dostanu další příležitost? Krátce usrknu čaje, voňícího po rumu, než šálek postavím zpátky na stůl a ze zad si sundám krosnu, a opřu jí o stěnu. Podobný osud čeká i mou nepromokavou bundu, kterou s dalším pohledem směrem k Bodiemu, odložím na krosnu, rozprostírajíc jí aby se sušila. Výrobce sliboval nepromokavost vodní clony vysokou stejně jako kdysi býval můj první plat po škole, ale i tak nechci zbytečně riskovat. V černé mikině na zip, kterou jsem měla pod bundou, se usadím se na jednu volnou seslici, hrnek s růžemi stále v sevření svých prstů.

Pak se Yagi veselé společnosti kolem stolu svěří, že je srab. Jak upřímné doznání, ušklíbnu se krátce. Kdo jsem já, abych ho mohla soudit? Taky jsem srab, jen si to sama před sebou pečlivě vysvětlím sítí lží a polopravd, abych sama sebe nemusela tak tvrdě soudit. Do Rhyopského lesa se nechodí na procházku, a nechodí se tam osamotě... pokud tam člověk nejde zmizet a nevrátit se, pokud tam člověk nejde zemřít... Pomyslím si a další nával pocitu stísněnosti a strachu mě obejme, jako roztoužený milenec, vymačkávajíc se mě poslední zbytky dechu a rozumu. Uvažuj, přemýšlej logicky Vivian... oslovím se bezhlesně, v rámci svého interního monologu, bráníc se před návalem paniky. Musí tu být, nějaké schůdné řešení.
"Rhyopské znám od vidění..."
Splyne z mých rtů nakonec směle, když se na stole objeví mapa a společnost se pustí do jejího dekódování. Neznám je nijak dobře, ale občas se pozdravíme. Henry, můj manžel se bavil s jedním od nich, znali se rozhodně líp. Myslím že Rhyopští se jim jen říká, podle jejich pozemků, že ta rodina se dokonce jmenuje jinak... U nás je to jen na takové té sousedské bázi, výměny dobrých jiter a hezkého počasí, a pak si každý jdeme svou cestou. Rozhodně netvrdím že jsme nějak spřátelené rodiny. Pro většinu lidí tady v Shadoxhurstu jsem pořád ta "nová doktorova žena co se nedávno nastěhovala" i když už tu žiju pár let. Ale i tak, je to tu malé město a jeho obyvatelé se mezi s sebou různě znají. Zkusím to uhrát na sousedskou laskavost a výpomoc.
"Třeba bych to, že nás nechají projít s nimi mohla domluvit?"
Henrymu jistě vstup povolili, znám ho, byl to muž pevných pravidel a zásad, určitě by se jim na pozemek jen tak nevloupal pod rouškou noci. Mohlo by se to povolení dočasně vztáhnout i na mne, a na skupinu která jde se mnou? To netuším, ale něco mi říká, že bych to alespoň mohla zkusit domluvit.
"Za pokus nic nedáme."
Dodám pak rozhodně. Klidně se tam vloupu, a před tím jim ještě hodím do oken kámen, nebo cihlu, jestli se mi postaví do cesty. Mám cíl. Teď konečně, po týdnech, mám cíl. Nenechám se od něj odradit, něčím tak povrchním a světským, jako je vlastnické právo k pozemku.

Bodieho slova rezonují mou myslí. Moc dobře ví, o čem mluví, poznám to. Zná to tam, víc než já, nejspíš víc než my všichni dohromady. Chci ho na tuhle výpravu s sebou, něco v jeho očích, a chvílemi roztávajícím nepřístupném pohledu, mi říká, že je to chlap, který bude vědět, co si počít. Že je to chlap, který ví, jak si krýt záda. Musím ho přesvědčit, aby šel s námi. Alespoň se o to pokusit, nebo si to pak budu vyčítat. Znám se... Do hlubších vrstev mě to nepustilo...přehrávám si jeho slova, stejně jako útržky Henryho konverzací s jeho přáteli, které jsem tu a tam zaslechla, když jsem jim serírovala kávu, a nabízela domácí sušenky. Dostat se do další vrstvy, proniknout hluběji. Nikdy mi jejich slova nedávala žádný smysl, z těch pár slov co jsem tu a tam odposlechla- mnohdy i zpoza přivřených dveří, které se za mnou zavíraly- jsem usuzovala, že se baví o turistických stezkách, značení a možná o mapách. Vrstvy jsem naivně považovala za vrstevnice, čáry co na mapách poukazují na stoupání, či klesání. Když nad tím teď ale přemýšlím, nesedí to. Nic okolo toho lesa, nedává smysl. Alespoň ne takový, který by se dal vyjádřit nějakou exaktní vědou, takovou podle které se teď v dnešní době celá lidská společnost obvykle řídí.

K mapě nemám co říct. Znám akorát ty potoky, jeden z nich teče na hranici lesa a s Henrym jsme se u něj byli projít... víc je pro mě je mapa tajemná, stejně jako ty co se psaly na střední do písemek, takové ty slepé mapy, kde učitel vymazal všechny důležité orientační body a chtěl, aby studenti nějakou vyřazovací metodou pojmenovali řeky, kopce, města a státy. Ty mi nikdy moc dobře nešly.

"Můžu nějak pomoct?"
Zeptám se Bodieho, vstávajíc a následujíc jeho kroky. I přes všechny ty oblbováky, co beru nemám stání. Nemůžu tu jen tak sedět a nic nedělat.

Slepá mapa

Shadoxhurst, bouda,
listopadové úterý, pozdní odpoledne,
mírně prší

Když přijde na rum do čaje, Viv doslova zajiskří oči. Má tvář je ozářená rázem širokým úsměvem. Má to ráda, to je vidět. Taky si rád přihnu, tedy to máme společné. Můžete přespat i tady v boudě, madam. Dodám familiérně. Asi je taky máklá jako ostatní, ale u ní mi to tak nějak nevadí.

Na stole se objeví jakási Edyho mapa, a kupodivu po čaji se zapráší. Vezmu prázdný kotlík, mrknu na ten cár papíru. Je to Koňská svatyně. Upřesním, a než se odeberu udělat další kotel čaje, ještě dodám.

Do lesa se v každém případě musí přes oplocený pozemek Ryhopů. Nemaj rádi lidi, co jim tam lezou. Obejít se to nedá. Ty potoky jsou Koljušák a Lovcův potok, na jejích soutoku jsem byl. Viděl jsem i tu Koňskou svatyni, resp. její ruiny, spáleniště, kde už raší mladý stromy. Do hlubších vrstev mě to zatím nepustilo. Řeknu jak bych jim popisoval cestu do nejbližší vesnice, totálně nezúčastněně. Nečekám na reakce, a jdu udělat ten další čaj.

Ultimátní srabství

Shadoxhurst, Bodieho stodola
Venku už se stmívá, drobně, ale vytrvale prší


Cár téměř slepé mapy s několika nicneříkajícími body, to bylo všechno, co jsme v tu chvíli měli. Huxleyho srub (respektive jeho zřícenina) na ní však zakreslen nebyl. Poškrábal jsem se roztržitě ve vlasech a ukázal prstem na mapku. „Někde v téhle oblasti...,“ obkroužil jsem území mezi Ryhopským panstvím, ...skou svatyní a bližším z potoků, o kterém satelitní mapa tvrdila, že se jmenuje Koljušák. „Tady někde kdysi stával. Huxleyho srub,“ doplnil jsem pro nečtenáře mých myšlenkových kotrmelců. „Řekl bych, že ve víc než v ruiny doufat nelze, ale...,“ nechal jsem zbytek vyplynout do prázdna. Myslel jsem na deník, na jeho korespondenci s Wynne-Jonesem, na cokoli, co by mohlo být indicií pro mé další bádání...

Moje posedlost Huxleym byla možná nezdravá až patologická, ale může nám taky dát odpověď na pozdější otázky. Do proudu neodbytných myšlenek vstoupil Chelsein jemný hlas s otázkou, která dozajista napadla nejednoho člena téhle výpravy.

„Proč ten inzerát? ...Protože jsem srab,“ zvedl jsem jeden koutek úst do polovičního úsměvu/úšklebku/dosaď vyhovující a zapíchl svoje oči do hrnku s ceylonem, na jehož okrajích už se začala usazovat olejová skvrna. Byl silný, ale to mi právě vyhovovalo. Kostnaté prsty se sevřely kolem ucha otřískaného starého hrnku, abych vypil poslední hlt čaje.

„Máte k tomu ještě někdo něco?“ ukázal jsem bradou na provizorní plánek.

Jako vážně?

Shadoxhurst, v Bodieho stodole
Venku déšť, pozdní odpoledne

Do Bodieho stodoly jsem šla krok za ostatními a pěkně zamlklá. Ono aby taky ne, když jsem to už od začátku brala spíš jako výlet. O tom lese jsem se taky něco málo dočetla a vlastně se na něj jen chtěla podívat zblízka. Jako někdo kdo má rád fantasy a hororové filmy, jako někdo... Abych mohla říct že jsem tam byla.
Všimla jsem si u toho, že někteří na ten výlet přijeli pěkně nachystaní. Ale potom co mi řekla Kath jsem začala víc přemýšlet o tom, kde to vlastně jsem a s kým. Ta zvědavost která mě hlodala byla však obrovská. Že se člověk nemusí vrátit vůbec? Určitě to jen přehání.

Ale netrvalo to dlouho a už sedím ve stodole, kde je konečně sucho a taky teplo, které jde od ohně. Velmi příjemná změna proti tomu počasí co je venku. Proč bych se neměla vrátit? V hlavě se mi znovu objevila tahle otázka.
Nechtěla jsem čaj. Ne že bych ho nevypila, ale prostě ho nevyhledávám. Ze svých věcí jsem vytáhla láhev vody, která mi teď úplně stačila. Bunda, která svůj účel splnila velmi dobře se teď sušila a já ve své kárované košili seděla dál zamlklá vedle Yagiho a o kousíček dál byla Evelyn. Vím, že jsem se dívce kterou bych věkem řekla zhruba k sobě, představila.

Tiše naslouchám každému slovu.

Až když se naskytne chvíle, kdy má Yagi volno, přece jenom se tiše zeptám. "Proč jsi vlastně napsal ten inzerát? Co se děje v tom lese?"

V suchu a relativním teplu
Shadoxhurst, Bodieho stodola,
listopad, odpoledne

Za mou osobou se ozve otázka zrovna ve chvíli, když platím svůj skromný nákup. Už podle hlasu dokážu identifikovat Chelsea a jenom si to potvrdím ve chvíli, když se otočím. Věnuji ji krátký úsměv. Je to asi jediná smysluplná reakce na její otázku.
„Těžko říct. Mluvila jsem s hodně lidmi odsud, a když už byl někdo ochotný doopravdy mluvit, tak jsem se dozvěděla jen to, že les je jako jedna velká neférová loterie. Buď se vrátíš v uvozovkách za pár minut, nebo se taky nevrátíš vůbec.“ Pokrčím rameny nad vlastní myšlenkou. Kdybych se naším návratem měla nějak více trápit, tak bych tu ani nestála a rovnou zůstala v teple domova.
„Ale tak s tím jsme asi každý tady tak trochu počítali. Sice mě to samozřejmě trochu děsí, ale také mě uklidňuje, že je nás tolik, co jsme tak trochu myšlením sebevrazi.“

Doprovodím Chelsea pak ven z obchodu a sleduji výměnu flašky rumu, cigaret a peněz. Moc jim do toho nezasahuju. Přeci jen, já bych Bodiemu za hrnek čaje a přístřeší spíše nezaplatila, ale pokud by se chtěli ostatní skládat, tak bych problémy zbytečně nedělala.
Společně s ostatními se tedy rozejdu za Bodiem, který nás vede k té svojí haciendě. Zbytečně se nezdržuju venku na dešti a rovnou zamířím dovnitř.

Obratně usadím svoji krosnu někam do rohu, kde nebude tolik zavazet a rovnou přes ni přehodím svoji nepromoku, tak aby mohla uschnout. Rozhlédnu se po místnosti a najdu nějaké volné místo k sezení a o hranu stolu obratně otevřu lahváče. Ano, možná si někdo řekne při tomto pohledu, že musím být notorická alkoholička, ale věřte mi, že umění otevřít jakýkoliv alkohol o cokoliv ve vašem okolí je v divoké přírodě životně důležitý um.

To už se ale zjeví další člen výpravy, další dívka. Až na pár osob všichni z nás vypadají na výlet do přírody vcelku dobře nachystaní. Ale ono mít nůž u pasu a pepřák v batohu většinou není všechno a nezaručuje to kvalitu daného zálesáka.
„Ahoj, jsem Kath, těší mě.“ Dokonán svoje představení i u této mírně roztěkané slečny, která se přirozeně shání po vůdci výpravy. Jenom ji pohybem ruky naznačím, že celé téhle skvadře doopravdy šéfuje Yagi, který se k tomu následně sám přihlásí.

Zkouška stanů? Jak elegantně nazván prvotní vyřazovací zkouška. Poslední šance, aby si to kdokoliv z nás rozmyslel.
„Byla by hloupost vyrážet dneska. Takže já jsem taky pro přespání.“
Proč začínám mít pocit, jako bych byla na pouhém skautském táboře. Přespávání ve stanech na zahradě, pochlastávání tvrdého a stezka odvahy do zakletého lesa. Ale tak aspoň mně neopouští humor, to je docela dobrá zpráva.

Pomalu vstanu a přejdu k Yagimu, abych si mohla náčrt jakési mapy také prohlédnout. Spousta věcí je naprosto nečitelných, a když už čitelné jsou, tak kolikrát nedávají smysl. Jenže co na Ryhopském lese dává smysl. Mám pocit, že to místo je jeden velký otazník, který na každého působí naprosto jinak.

Počáteční plánování

Shadoxhurst, Bodieho stodola,
listopad, odpoledne

S hrnkem čaje je o něco příjemněji. Bodie příjemně překvapil, kvalitní Ceylon bych od něj nečekal. Rozhlédnu se po okolí, stodola se tváří prostorně. Přespat na zemi ve spacáku a karimatce klidně, ale venku v dešti stavět stan? Když nemusím tak rozhodně ne. Pak se Yagi zeptá na mapu.

"Něco bych tu měl, ale mapou se to nazvat nedá." Chvíli se hrabu v krosně, pak vytáhnu plastovou složku. Podám Yagimu první papír. Jsou na něm naznačené říčky, vesnice i Ryhopské sídlo a les. V lese je zvýrazněno několik míst. Většina názvů je poměrně nečitelných, jeden je zakroužkovaný a u něj je k přečtení "...ská svatyně". Ostatní body jsou pospojované, byť jejich spojení nemá žádnou zjevnou logiku. Celé to končí další kroužkem s prostým popisem „Srdce?“.

Předpokládám, že to je mapa nějaké cesty. Jestli to někomu dává smysl, tak budu rád za objasnění. Snažil jsem se to přepsat, ale krasopis nebyl Jakeovou silnou stránkou. A rozhodně ne ve chvíli, kdy tohle psal. Mám tu ještě satelitní snímek, ale ten nám bude asi hodně platný. Podám mu druhý papír, na kterém je krásně detailní okolí a zelený flek uprostřed.

"Každopádně, máš nějaký konkrétní cíl anebo ti jde o obecný průzkum lesa?" Sám v tom nemám úplně jasno. Nemá smysl se pouštět v jejich stopách, když jsem tam ještě nebyl. Co udělal Jake? Taky si to obešel? Pár průzkumných výprav a pak až teprve vyrazil kupředu? Anebo šel rovnou a pokusil se najít cokoli, co tam vlastně hledal?

Vyzvídání
Shadoxhurst, v Bodieho stodole
Venku déšť, pozdní odpoledne


Nově příchozí je sympatická obrýlená dívka, jejíž věk odhaduji něco mezi dvaceti a třiceti. Nejistě přejíždí pohledem z Bodieho na mě, zřejmě hledá pachatele onoho inzerátu.

„Yagi, těší mě.“ Vzpomenu na své slušné vychování a podám jí i ruku. „Psal jsem to já,“ potvrdím její druhou domněnku. „Dáte si čaj, Evelyn? ...Zítra ráno zřejmě vyrazíme.“ Počkal jsem, až si dívka i ostatní z naší skupinky nalijí a zbytek čaje šoupnu do termosky na ráno.

Papírky a tabák v teple praskajícího improvizovaného krbu konečně uschly a stejně tak moje sako.
Posadil jsem se mezi Chelsea, kterou jsem přece jen už trošičku znal, a novou tvář (Evelyn). Ubalit si několik cigaret do zásoby na cestu na zítřek bude dobrý nápad. Krabičku mám pořád skoro plnou, ale moje spotřeba je poměrně vysoká a ve stresu má tendenci růst... Myslet na les a na to, co nás čeká v jeho stínu, jsem si zakázal. Rád bych se ještě naposled dobře vyspal...

„Možná...,“ odkašlal jsem si, „...možná by bylo dobré vytyčit si nějaké orientační body, kudy se v lese chceme držet... Kdyby ti z vás, kteří tam už byli, nás ostatní seznámili s výsledky svých výzkumů...,“ objasnil jsem, oč mi jde a rozhlédl se po převážně mlčících tvářích osvícených ohněm. Jen Vivian s Bodiem stranou cukrovali nad rumem, ti dva měli zřejmě jasno. Hodila by se samozřejmě mapa..., ale nepředpokládám, že by si ji někdo stihl zakreslit, pokrčil jsem rameny a přelétl očima celou společnost znovu. Zřejmě marně.

Hrnek s růžemi a rumem

Shadoxhurst, listopad, deštivo.

Bodie, Katherine, chelsea, Edward, Evelyn, Yagi

Bodieho domov o něm nejspíš mnohé vypovídá. Někde jsem slyšela, že z obsahu kabelky konkrétní ženy, se může muž, nejen psycholog, o ní mnohé dozvědět. Dá se to u mužů vztahovat a používat na příbytek? Bodieho chatka o něm toho hodně říká. Jenže, mě je to úplně jedno. Nejsem tu kvůli žádné psychoanalýze, a už vůbec ne, proto abych ji dělala Bodiemu. Přesto že je mi díky závoji smutku- jak na terapii někdo debilně popsal pocit odosobnění, izolace od sebe sama a prázdnoty, který cítíl, a mě se tahle blbá metafora vryla do paměti- poslední dobou hodně věcí úplně ukradená, jsem mu za jeho laskavost vděčná. I přes to, že si jí nechává zaplatit rumem. Nepatřím k těm, co by čekali nebo snad chtěli laskavost zadarmo. Takže nesoudím ty, kteří za ní něco chtějí.

Neujde mi Bodieho gesto s čajem a nabídnutý šálek nejdřív souhlasným gestem hlavou, pak i dlaněmi přijmu. Z mých rtů splyne jen tiché „Děkuji.“ Na následnou neverbální nabídku rumu, zareaguji málem ještě nadšeněji než na ten čaj. Neměla bych pít, říkám si skepticky. Rozhodně ne na to co beru. Ale čert, to vem. Nebo snad les?
„Zkouška stanů zní jako dobrý nápad.“
Promluvím, spíš víc k Bodiemu, krátkým posunkem naznačujíc, že mi stačí rumu do čaje tak decentně, jako pro námořníka, než ke zbytku společnosti. Nevím, proč mu to říkám. Možná je to omluva, za narušení jeho domova? Neplánuji už se mu do soukromí víc motat. Půjdeme, stanovat někam dál, aby narušení z naší strany bylo co nejmenší. Odmlčím se, a v myšlenkách dojdu k tomu, že mne zajímá, co si o tom myslí ostatní. Měla bych se co nejrychleji naučit je poslouchat. Vnímat je. V následujících dnech, budeme muset fungovat jako jedna skupina. Budeme nejspíš závislí jeden na druhém, ať se nám to líbí, nebo ne. Chci slyšet jejich názor, chci slyšet každé jejich slovo, abych ho mohla analyzovat a nějak si je zařadit. Abych měla alespoň trochu tušení, do jak moc velkého průseru se to řítím.

Bodie nalévá a já při tom sleduji jeho tvář. Tvář, Vivian, tvář. To si opakuj… Pošklebuji se sama sobě v duchu. Všiml si mého prvotně nechápavého, pak společensky nepřijatelného pohledu? Bylo na mne vidět, na co myslím? Proč na to myslím? Moje myšlenky se roztáčí, jako lopaty větrného mlýna. Proč to dělá? Tohle všechno, sakra, nabídka čaje? Přistihnu se u další rozjíždějící se spirály, která nikdy dobře nekončí a myšlenky tím směrem sama sobě rázně utnu. Je to dospělý chlap, vypadá svéprávně. Je to jeho věc, ať si dělá co chce. Zatím, na mě působí jako někdo, koho bych na dobrodružnou sebevražednou výpravu do hvozdu chtěla mít s sebou. Bodie, však na mne nepůsobí jako někdo, kdo by se chtěl dobrovolně upsat, na cestu do lokálního sektoru X, do místní, strašidelné zóny. S díky tedy přijmu nabízený šálek. Cukr, si do čaje nedám, čaj si nesladím, ale Bodie u mě má plusové body, za to, že jej pro mě i pro ostatní přichystal.

Čaj s rumem od Bodieho, hřející mi bříška prstů je pro mě v skutku příjemnou změnou pitiva a atmosféry, a v nějakém pochybném momentálním vychýleném rozpoložení své mysli, usuzuji, že Bodie by mohl být zajímavým protějškem k debatě, přesto do ní nechci příliš zabřednout. To není důvodem, proč tu jsem. Nesmím se příliš odklonit od původního plánu. Vejít, neztratit se, najít, a pokud možno co nejrychleji odejít. Vejít, neztratit se, najít, odejít, odříkávám si v duchu. Neodkloň se od plánu, neztrať cíl z dohledu.

Je to od Bodieho, vlastně moc milé gesto, sesuzuji nakonec. To že nás k sobě vzal, i to že mi nalil. Všechno je to vlastně moc milé. A nebo mi moc mile zabírají benzáky. Nebo mi moc mile, definitivně hráblo.

Čaj

Shadoxhurst, náves,
listopadové úterý, pozdní odpoledne,
mírně prší

Nakonec nás doběhne ještě nějaká holka s kaštanovými vlasy a v kožené bundě. Nadějně u mne hledá přiznání se k tomu inzerátu. Marně. Její dotaz a zvědavý pohled do mne narazí jako do mlčící skály. Naprosto bez odezvy. Možná zapřede s někým rozhovor, to já ovšem neřeším. Pokračuju do boudy.

Když otevřu vrata, zjistím že oheň už vyhasl, žhavý tam ale určitě je. Sundám si bundu a hodím si ji na bidlo poblíž krbu aby uschla, odložím flašky a cigára, a v silný kostkovaný flanelce prohrábnu uhlíky pohrabáčem, přihodím na žhavý nějaký klestí, slámu, tenký větvičky. Párkrát fouknu, a plamen opět vyskočí a zakousne se do dřeva. Když se chytí, přidám větší polínka, a nakonec i pár polen. Tihle šílenci si objednali čaj, tak naleju vodu z kanystru do kotlíku, a ten zavěsím na trojnožku nad oheň. Když voda vaří hodím tam hrstičku sypanýho černýho ceylonskýho čaje. Jestli jsou zvyklý na pytlíky, tak tenhle pravý silný čaj s nima pořádně zacvičí. Na stole je pár otřískaných hrnků, tu bez ucha, tu plechových. Evidentně má to nádobí už dost za sebou, a bylo sem dozajista odloženo. Kotlík horkého čaje dám na stůl, přidám naběračku a krabici kostkovýho cukru. Sám si naleju plný plecháček, osladím dost silně, a rovnou do něj pustím trochu rumu, to zahřeje. Do velkého hrnku s růžemi naleju i Viv, pokud bude chtít taky rum stačí naznačit a vyhovím jí. Kolik si dá kostek cukru to nechám na ní, je to dobrý voňavý čaj, netřeba ho sladit. Na ostatní kašlu, ať se obslouží sami. Co jsem slíbil, to jsem dodal. Možná by bylo lepší dnes přepsat zde, jít přes farmu Ryhopských, když se bude za chvíli smrákat není úplně to nejlepší. Alespoň si můžete vyzkoušet vaše stany a vybavení ještě tady v bezpečí farmy. Nadhodím mrzutě něco do pléna. Pak se stáhnu, nechce se mi s nimi řešit vůbec nic.

Pozdní příchod

Shadoxhurst, náves
Lehce deštivé úterní odpoledne v listopadu
Yagi, Bodie, Chelsea, Katherine, Vivian, Edward

Zase pozdě!
Dochvilnost není zrovna moje nejlepší kamarádka, na druhou stranu, obvykle se vypravuji s někým známým nebo sama a tudíž pár minut sem tam nic neznamená. Bohužel, pro řidiče autobusu to znamená hodně, takže není divu, když se objevím na zastávce a vidím zadek autobusu mizící mi v dáli.
Dobře. Plán B. Máma tě bude milovat...
Otáčím se, táhnu mobil a cestou směrem zpátky domů seznamuji maminku s prosbou o odvoz. Naštěstí to není problém, domluvíme se, že mě sebere cestou a jedeme.

Cesta po krátkém rozhovoru o chození včas a probrání, jestli mám všechno, pokračuje kolonou. Uzavírka ve městě a už se couráme. Než úplně opustíme Birmingham, ještě proběhne zastávka na benzínce a pak už posloucháme rádio, bavíme se a svět je krásný. Aspoň na chvíli. Od rána mnou prostupuje zvláštní pocit těšení a děsu. Nervozita, která mnou vibruje, není ani tak způsobená tím kam jedu, jako spíše nejistotou ze skupiny, kterou tam mohu potkat.
Teda, jestli to nakonec opět nebude výprava ve dvojici.

Zastavíme vedle jiného zaparkovaného auta a jsme na místě. Mírný déšť není tak hrozný, přesto mi mamka při vykládání krosny z kufru zkusí nabídnout deštník.
“Vážně? … Vždyť by sis ho ani ty nevzala.“
Odpovím jí a obě naráz se tomu zasmějeme. “Jen tě zkouším, zlatíčko.“ S tím mě obejme. “Tak se hlavně vrať a ať je tvá práce úspěšná.“
“Díky mami, obejmi za mě ty dva.“

Rychle jí zamávám a pak s krosnou na zádech vyrazím mezi domky. Na zastávce nikdo není, ale jakmile vlezu na náves, spatřím vybavenou skupinku pozvolna mizející od zdejšího krámu.
Svižným tempem se pustím za nimi, a když hrozí, že by mi zmizeli v nějaké stodole, ke které se blíží, bez přemýšlení se rozeběhnu. Taška přes rameno mi nepříjemně pleská o stehno a vůbec běh s krosnou není moc příjemná věc.
“Počkejte na mě!“
Tím, jak upřímně doufám, rozejitou skupinu na moment zastavím.

“Zdravím.“
Vyfouknu na místě, kloubem pravého ukazováčku popostrčím brýle výš na nos a přátelsky se usměji, pořád jsme z nich trochu nervózní a je jich… hodně. Na můj vkus až moc, ale… To zvládneš Ev, to půjde, oni tě nesežerou… Eee, ale tamten vpředu vypadá, že by i mohl.
“Omlouvám se, že jdu pozdě. Já…“ krátce znovu přejedu tváře skupiny. Napadne mě, jestli chytám správnou partu, ale… Jaká je pravděpodobnost, že by se v téhle díře vyskytla další taková skupina a směřovala jinam, než do lesa? “Jsem Evelyn Wilson.“
Znovu si popostrčím brýle, teď spíše ze zvyku, než z nutnosti.
Co se v takovéhle situaci dá říct víc?
“Kdo napsal ten inzerát?“
Napadne mě záchytná věta, abych nemusela mluvit o sobě, přestala jsem být středem pozornosti a zároveň jsem se mohla vůdce skupiny zeptat ještě na pár věcí - například jestli už taky v Ryhopském lese byl, či to je jeho první pokus. Přirozeně mi pohled padne na muže v momentálním čele, který vypadá velmi zkušeně a připraveně na kdejakou nečekanou situaci s tichým očekáváním, že se k té řádce v novinách přihlásí.
Na druhou stranu… ne. Nevypadá jako někdo, kdo by měl potřebu psát do novin a hledat lidi. Ten by tam šel klidně na vlastní pěst, jako já.
Tím pádem se mé šedé oči pustí do dalšího pátrání po tom, kdo dal tuhle zajímavě vypadající partu dohromady. Zaujme mě jediná osoba s brýlemi, která v téhle partě vymyká i oblečením.
Zatímco všichni mají nepromokavé bundy a podobně, jeho manšestrové sako mezi tím celkem svítí.
Že by tohle byl autor? Nadšený záhadolog, který to chce prozkoumat a hledá další odvážné duše? Možná.


Popis:
Asi 170cm vysoká dívka, atletické postavy s hnědo-zrzavými vlasy sepnutými skřipcem, za výraznými brýlemi vás pozorují šedé oči. Na sobě má tmavé kapsáče, koženou bundu s ovčí kožešinou uvnitř, z pod ní kouká cíp kostkované košile, na nohou kanady. U pravého boku vykukuje i kožené pouzdro loveckého nože, u levého baterka.