Dobrou noc
Yagi (2. časová linie)
Ryhopský les, v táboře
První noc v lese
Zima, sněží

„Hmm… Máš pravdu, většina z nás už svůj důvod tady vysvětlovala tolikrát. Hloupá otázka.“ Zamručím mezi kreslením a drobně se pousměju.
Vyprávění Yagiho ale naprosto přesně plní svůj účel. Tužka po papíru skicáře běhá naprosto přirozeně a uvolněně. Dokresluje detaily tam, kde jsou potřeba, a tam kde ne, tak naopak vystínuje pouze nepravidelné tvary správně dokreslující pocit, který při vzpomínce na tvář opět dostává reálné rozměry.
„Tohle jsou věci, které můj mozek nějak není ochoten připouštět. Ale budu se snažit tomu aspoň trošinku porozumět. Takže většina věcí, co se tu děje je jen odraz něčích myšlenek? Myšlenek lidí, co sem postupně za ty léta přicházeli? A čím hlouběji se dostaneme, tak tím méně věcí bude reálných? Tohle je bláznivé…“
Dokončím obrázek.
„Ale na druhou stranu, já jsem živoucí důkaz věci, které odmítám věřit. Také začínám slyšet a vidět přeludy. Teď už se z toho jenom nezcvoknout, že ano.“ Věnuji Yagimu další teď již poněkud veselejší a uvolněnější úsměv.

„Ten obrázek si s radostí nech, mě by jen strašil ve spánku. Ale kdybys na cokoliv přišel, sem s tím. Chtěla bych těmto věcem přijít na kloub, stejně jako vy všichni ostatní.“
Vstanu pomalu od ohně.
„Teď už se omluvím, myslím, že jediné, co je v aktuální chvíli rozumné je jít spát. Dobrou noc. A omlouvám se, že tě kvůli mně Bodie budil.“
Položím děkovně Yagimu ruku na rameno a pak se odeberu do svého stanu.
Automatizovaným pohybem se ze sebe stáhnu všechno oblečení, až zůstanu jen v kalhotkách a tílku. Při mrazech je nejlepší spát ve spacáku úplně nahatý, jen v takovém případě totiž spacák dokonale tělo zahřívá, oblečení funguje spíše jako izolace od blahodárného tepla. Ale na takové extrémní opatření ještě není zas taková zima.
Podvlíkačky a zbytek spodního prádla s trikem strčím do spacáku k nohám, abych na sebe ráno nemusela oblékat studené oblečení, a mikinu s bundou pohodlně strčím pod hlavu místo polštáře.
Spacák gumičkou stáhnu a utěsním kolem krku, zabalím hlavu do kapuce a zavřu oči. Dobrou noc. Stačí mi jen se párkrát zhluboka nadechnou a vydechnout a tělo se mi ponoří do světa snů. Jsem ráda, za svoji magickou schopnost rychle usnout, kdykoliv a kdekoliv.

Holý muž

2.časová rovina
První noc v Ryhopu
S Kath u táborového ohně

Do zad se zakusuje chlad mrazivého vzduchu s padajícím sněhem, zepředu mi za chvíli bude takové teplo, že si rozepnu bundu. Vtáhnu do sebe trochu kouře a žhnoucí konec cigarety se mi zaleskne v brýlích pod kapucí, na níž se zvolna usazuje roztátý sníh. Vidíme Bodieho záda mizet mezi stromy, když jde na hlídku.

S Kath sedíme u ohně, kde je přece jen trochu líp. Když padne její otázka, zbývá z cigarety sotva oharek...

"Proč ses vydal do Lesa?"
"Mám za to, že už jsem se o tom zmínil u Bodieho - zkoumám zápisky někdejších badatelů Lesa. Huxleyho, Wynne-Jonese, Lyttona, Wakemana, Haylockové a dalších... Ačkoli Lytton a především Huxley jsou pro můj výzkum opravdu klíčoví."
Přihodím do ohně další kus dřeva.
"Doufal jsem, že v místech bývalého Huxleyho srubu snad najdu nějaké hmatatelnější důkazy... Pozůstatky myslí těch, co tu byli přede mnou. Alexander Lytton tvrdil, že musí existovat druhý (pravděpodobně dosud neobjevený) Huxleyho deník. Ačkoli bych uvítal i cokoli dalšího, co by mi pomohlo tenhle Les pochopit, tohle by pro mě byl asi absolutní grál. Každý, kdo překročí hranici Ryhopu, Les obohatí o svou vlastní imaginaci. Ostatně i fenomén mytága, přesněji řečeno název sám je tím ovlivněn. Mytágo je vlastně složenina dvou slov - mýtus a imago. Jsou to bytosti stvořené představou mýtu. Když se tu v padesátých letech zaběhlo dítě, ožil Les náhle spoustou Robinů Hoodů, rytířů a prapodivných stvůr vzniknuvších jen z dětské mysli. Jo, je mi jasné, že my jsme zatím stěží na okraji a kdo ví, zda se kdy dostaneme hlouběji, ale pokud se tak stane, Les bude sát totéž i od nás - jen v trochu sofistikovanější podobě," pokrčím rameny a hodím vajgl do ohně. Možná se tak už děje, napadlo mě.
...Bodl by čaj.

To, že jsem nikdy neplánoval zpáteční cestu a že v mém knihami přecpaném londýnském bytě leží na stole obálka se závětí, raději zamlčím...

Dívám se, jak Kath kreslí svého zeleného muže, který v posledku vůbec není zelený.
Zlověstné oči rýsující se ve spleti holých větví, z nichž dvě trčí tomuto zdroji primordiální hrůzy prastarých hvozdů přímo z tlamy. Nebo jsou to ústa? Jak moc byl ten tvor asi lidský? Obličej v kmeni postrádající jakékoli listy - asi to dává smysl, je přece listopad, ale ti kamenní mají přece listy vždycky...
"Žádný Zelený muž - ani na katedrálách - nikdy neměl tělo, není to zvláštní? A to, že nemá listy, mi připadá ještě podivnější. Nezvyklé. Upřímně, vůbec nevím, co si o tom všem myslet. ...Zítra se musím podívat do těch Lyttonových zápisků. Jsem si skoro jistý, že se s něčím podobným musel setkat také."

Hodina výtvarné výchovy
Yagi
Ryhopský les, v táboře
První noc v lese
Zima, sněží

Odhodím koneček cigarety do ohně před sebou. Yagimu jsem samozřejmě cigaretu nabídla, proč vlastně taky ne. Chudák byl tvrdě probuzen a donucen se mi věnovat, tak tohle je jen maličkost na oplátku.
Zadívám se na vlastní ruce, když zaznamenám, jak je Yagi zkoumavě pozoruje. Třesou se. Možná částečně strachem, návalem adrenalinu a teď už i začínajícím vztekem. Jenom několikrát opakovaně sevřu ruce v pěst a povolím. Třes se pomalu uklidňuje, až dostávám ruce opět pod kontrolu.
Přihodím do ohně další polínko. Oheň opět ožije, zapraská a k nebi vystřelí nový plamínek, který osvětlí naše obličeje.

Zaposlouchám se do Yagiho hlasu, který se pustil do vysvětlování mytologie Zelených mužíků. „Nakreslit… To nevím, já…“ …nevím, jestli si ten obličej ještě vybavím. Konec věty jsem ani nedořekla. Samozřejmě, že si ten obličej vybavím a se všemi detaily. „Hned jsem zpátky.“
Zamířím ke svému stanu a v batohu najdu zápisník s tužkou. Vrátím se opět k ohni a usadím se na svoje původní místo.
„Sice jsem si myslela, že budu malovat spíš místní faunu a floru, ale tak můžu udělat výjimku.“ Listuju stránkami skicáře a snažím se najít nějakou volnou. Skicář je zaplněný náčrty květin, zvířat, sem tam i nějakých jednoduchých malůvek pro děti. U rostlin bývají i úhledně vyvedené popisky, často i měřítko a moje osobní poznámky o vůni a barvě.



„Proč jsi se vlastně vydal do Lesa.“ Nadhodím otázku, která tu padla a padne ještě tolikrát, že to většinu začne štvát, ale já prostě jen nechci, aby teď bylo ticho. Potřebuju, aby při malování toho zpropadeného obličeje můj mozek rozptylovalo něčí vyprávění. Vlastně, i kdyby Yagi mluvil o čemkoliv bude chtít, i kdyby mi začal vyprávět pohádky, tak budu spokojená.

Po paměti se pustím do náčrtu mého zeleného muže. Snažím se ho vystihnout přesně tak, jak na mě působil. Zlý naléhavý výraz. S větvičkami vyčuhujícími z úst. Holé klacíky bez listů dokonale dotvářely celé mužíkovo vzezření. Celý obličej zasadím do starého kmene, přesně tak, jak si výjev pamatuju. Vlastně ani už nevím, jestli obličej vycházel přímo z kmene, nebo zpoza něj, jestli tam doopravdy byl, nebo to byla jen moje bujná fantazie, která zchátralou spleť větví přeměnila v obličej.
Jak dokončím kresbu, tak skicář předám Yagimu.
„Něco v tomto stylu. Ale netuším, jestli z toho něco vyčteš.“

Tři u ohně

Ryhopský les, tábor u Ostrého brodu
Večer prvního dne výpravy, chladná listopadová středa, cca 2h zpátky od přítomnosti
Edward a Yagi
Něco melodického

Téma hlídek prošlo kolem, ale já se nehlásila. Střílet bych sice uměla, ale teď bych sama sobě nesvěřila ani plastový příbor. S tím se podívám na lžíci s nabraným gulášem, jako kdybych od ní čekala souhlas. Ani nevím, kdy přesně zmizela Vivian do stanu, v jaké chvíli ji Bodie následoval, nebo kam se vytratil Caleb. Čas v tomto směru šel mimo mě.

Když jsem něco pojedla a mluvila ke klukům, jejich pohledy mi byly útěchou. Díky tomu se necítím jako blázen a co víc, oni následně mým zmateným slovům dávají jména a souvislosti. Je těžké tiše neobdivovat jejich vědomosti, ačkoli zní mírně šíleně.
“Děkuju.“ Podívám se nejdříve na Edwarda a poté sklouznu k Yagimu. “I za odborné ujištění.“ Krátce pozvednu levý koutek rtů k pousmání.
Kdybych o něčem takovém vyprávěla tátovi, ťukal by si na čelo…
Jenže ať se to ‚normálním‘ lidem líbí nebo ne, Ed a Yagi mají pravdu. Nebo alespoň já si to myslím.
Pokud je se mnou skutečně Les spojený, jak tady půlka skupiny zmiňuje, pak by to pár věcí vysvětlilo… Sama s touto myšlenkou též souzním, na druhou stranu pokládat se za nějakou fantastickou Vyvolenou hrdinku z příběhu by bylo velmi pošetilé.

“Podle čeho soudíš, že jsme prošli… a podle čeho ty, že ne?“
Zeptám se na první věc, kde jsou pánové v opozici. Mezitím sním dalších pár lžic a v hlavě si udělám mentální poznámku, že si musím Yagiho slova poznamenat ať už do mapy nebo někam bokem.
Zóna: Dub-jasan… vzhlédnu do korun stromů. Až teď mi dochází, že jsem v této oblasti, vzhledem k okolnostem, nijak valně nezkoumala, jaké typy stromů se kolem nás v tomto smíšeném lese střídají. … Místo: Ostrý brod. Vize: Vlčí jeskyně.



“Když se o něčem řekne, že to je ‚duch‘ vzbuzuje to ve mně pocit něčeho nehmotného. Mytága evidentně nehmotná nejsou. Talis se nás dotýkala…“
Po smrti seschnou a rozpadnou se… Les si je vezme zpátky. Les je musí vytvořit, aby si je mohl vzít zpět, ne?
“ Jak ožívají?“
Navazuji na Edwardův popis Mytág, ale víc očekávám delší přednášku spíše od Yagiho, kterou si se zájmem a ráda vyslechnu. Už tu nějaké informace padly, ale ucelit si to rozhodně není na škodu.

Další nejistota mezi nimi panuje i okolo staré dámy Talis, zda byla reálná, či takzvané Mytágo. Je to velký otazník, ale přikláním se k Yagiho pocitu, že se ještě setkáme. Jejich věci zůstávají… Myslím, že pokud tomu tak je a ještě se shledáme, bude chtít svou masku nazpět.
“Na správné cestě? Ten, kdo se ti tu ztratil, za sebou zanechal stopu?“
Ptám se se starostlivým zájmem. Myslím, že je těžké najít někoho ztraceného i v normálním lese. Jakou šanci má naše malá skupina?
No tak Evelyn… Každý máme svůj důvod, proč tu jsme a, i když já cíl tak úplně nemám, nesmím znevažovat motivace ostatních. Já mám jen volání Lesa a touhu jej objevovat. Což mohu dělat teď, stejně jako na jaře a po tom, co se stalo a vůbec s tím jak cítím blížící se zimu, by bylo nejrozumnější se zítra vydat zpět, kontaktovat rodinu Chelsea a domluvit si podobnou výpravu na jiný čas.
Vnitřní úvahy jsou krásně logické, vše do sebe zapadá a věřím, že bychom se na rozumnosti tohoto návrhu shodli. Při svých úvahách se krátce zahledím do Edwardových smutných očí.
Jenže jsou tu jiní, kteří nemohou s výpravou čekat na lepší počasí. Rozum nerozum, já je v tom nechci jen tak nechat.
Navíc mě ty anomálie začaly velice zajímat.
“Směr jsem dostala…“ kývnu hlavou do hlubin lesa kde by měl být východ. “… Jenže netuším, jestli je to jen můj, nebo nás všech…“ Bezradně pokrčím rameny a odložím misku.
“Myslím, že Talis vymyslela masky jako dobrý nástroj, mohu to s ní zkusit, ale moc dobře pracovat neumím, abych si vyrobila další… A myslím, že by bylo vhodně vymyslet něco vlastního, což bude celkem náročnější. Zatím nemám představu, co bych potřebovala. Budu nad tím přemýšlet, třeba mě zítra něco napadne. Ráno moudřejší večera… Znáte to.“
Už se cítím o poznání uvolněněji. Příjemná společnost, dobré jídlo a teplo ohně, to jsou věci, které udělají své.
“V noci bude sněžit.“
Sdělím jim s pohledem do plamenů. To bylo ještě něco, co jsem vnímala v rámci vize. Jako by nestačilo, že Bachyně tančí v Ledové zemi a nejspíš ji mám, kdo ví proč následovat, ale mráz a zima přichází k nám.

Sezení

Ryhop, tábor nedaleko Ostrého brodu
První noc, je zima, 2. časová rovina
Především Katherine


Bodie asi někde brousí okolo, ať už šel na hlídku, nebo zkoumá, co Kath viděla... Možná nás zpovzdálí sleduje, nevím a ani to pro tuto chvíli není důležité. Teď mě zajímá jenom stav mysli naší bioložky.
V lepším osvětlení se ukáže, že Katherininy oči jsou ještě lehce rozšířené, ale naštěstí jasné. To je dobře. Moc dobře. Mlčky jsem si vedle ní sedl k příjemně pableskujícímu ohni, který kromě stínů snad na čas rozežene také temná zákoutí duše.
Chvíli sedíme v tiché shodě s pohledy upřenými do plamenů, načež otočím hlavu po zvuku škrtnutí.
Kath kouří...? No, po přestálé hrůze by asi nebylo divu. Navíc tabák má moc krátkodobě uklidnit plus zkoncentrovat mysl, což se teď docela hodí. Navíc, když jí to pomůže se sebrat, jedině dobře... Někdo se dopuje cukrem, jiný alkoholem, tak proč ne nikotin? Ačkoli dlouhodobé řešení to rozhodně není, o čemž sám vím dost. Ale nejsem ten typ, co by ostatní soudil. Ve své praxi psychoanalytika jsem potřeboval hlavně umět naslouchat a umět problém nahlédnout z různých hledisek. To byla ta snadná část.
Když ze sebe Katherine konečně vypraví slovo, zdá se mi už téměř klidná, ale zdání může někdy klamat. Dívám se na její ruce – chvějí se? Nebo je má pod kontrolou? To je mnohem důležitější ukazatel.
Počkám, až domluví, načež si s tázavým gestem z její(?) krabičky (která se zatraceně podobá značce, kterou kouřila Chelsea) vytáhnu jednu cigaretu a zapálím si.

„Pojem Zelený muž mi rozhodně není neznámý,“ přikývnu souhlasně. „V architektuře se objevuje po celé Evropě. ...Údajně souvisí s vegetačními cykly, se smrtí a znovuzrozením. Pokud je mi známo, v druhové paměti se táhne už od zeleného Usira, ale jeho symbolika není úplně jednoznačná... Samozřejmě se nabízí keltský Cernunnos, arabský Chidr, možná i Herne a další bohové, ale v tomhle případě bych byl s nějakými výklady opatrný,“ zamyslel jsem se. „Jak vypadal ten tvůj? Můžeš mi ho nakreslit nebo popsat blíž? Ti, co znám, mívají bohatě olistěné větvičky v obličeji nebo kolem něj. Často i v koutcích úst. Někdy se tyhle listy berou za řeč – hermetici tomu říkají Zelený jazyk. Musel bych si asi prolistovat Lyttonovy zápisky, jestli se s něčím takovým také setkal – teď si to nevybavuju úplně přesně, ale mám pocit, že jsem někde objevil zmínku o tzv. daurogovi/daurozích. Až bude světlo, tak se na to mrknu," odtuším a dlouze potáhnu z cigarety, načež se podívám Kath do ohněm osvětlených očí.

Když Kath dodá tu větu o pakárně a strachu, můžu jenom přisvědčit. O obojím vím svoje.

Zpátky v realitě
Bodie a Yagi
Ryhopský les, v táboře
První noc v lese
Zima, sněží

Zůstaň uvnitř ohradníku!
Rázná slova, bez jakéhokoliv citového zabarvení. Jednoduchý rozkaz. Tělo mi ztuhne v půlce kroku. Zamrkám. Pomaličku přisunu pravou nohu k té levé. Cítím se jako bych se probrala ze snu. Hysterie je pryč. Původní strach taky. Po pocitu bláznovství ani památky.
Sakra!
„Složení do mdlob by ve výsledku nebyl, tak špatný nápad… Příště si k tobě přijdu pro ránu do zátylku rovnou.“ Poznamenám k procházejícímu Bodiemu, který očividně jde zkontrolovat můj vlastní přelud. „Dávej pozor.“

V tichosti následuju Yagiho k ohni a sleduji, jak do ohniště přihodí jednu větev. Plamen poskočí a opětovně prosvětlí tábor. Sednu si k ohni a vedle sebe odložím kopí. Jak se tohle všechno mohlo stát. Přestat mít kontrolu nad vlastním chováním je velmi nepříjemná zkušenost.
Jako odpověď na Yagiho nabídku pomoci vydám jen nějaký neutrální zvuk. Něco mezi hmmm a pokrčení rameny.
Zalovím v kapse bundy a vytáhnu polozmačkanou krabičku s cigaretami a zapalovač. Pevnou a jistou rukou vložím cigaretu mezi rty a škrtnu zapalovačem. Během sekundy konec cigarety zasvítí stejně jako oheň přede mnou. Dnes již druhá. Měla bych se za sebe stydět. A navíc ještě to nejsou ani moje cigarety. Dobře, za kouření se začnu stydět až zítra, dneska se budu stydět za svoje hloupé chování.
Potáhnu si a pomalinku vyfouknu kouř.
„Ten Les se dostává pod kůži velice rychle.“ Prolomím ticho. „Ale abych ti odpověděla na otázku. Viděla jsem něco, co velice připomínalo zelené mužíky, které můžeš vídat jako sochy nebo reliéfy na gotických kostelích, ale i na jiných místech. V Edinburghu jich je spousta. Kolem jednoho takového chodím každý den do práce.“
Znovu se odmlčím, jak se snažím sama zanalyzovat vlastní vzpomínky.
„Možná jenom tenhle měl poněkud děsivější vizáž, než ty na kostele.“ Pokrčím rameny. „Ale pokud vím, neměli by být nebezpeční, tedy aspoň dle mytologie ne. Ale na historii a mýty opravdu nejsem odborník, to spíš ty. A Edward.“
Znovu dlouze potáhnu. Začínám si uvědomovat, proč většina lidí začíná kouřit. Je to perfektní antistresová činnost. Navíc nikotin oblbuje nervovou soustavu, takže se vlastně člověk reálně cítí lépe.
„Celý tenhle Les je strašná pakárna.“ Ulevím si. „Už jsem ve svém životě zažila hodně, ale takhle syrový strach ještě ne.“

Po rozhovoru nad maskou, co se odehrála asi tak před hodinou

Tábor, poblíž Ostrého brodu, Ryhop
Tma, vlhko, zima, odporné počasí
Bodie a Katherine, ostatní asi spí


Pod záminkou, že si potřebuju na chvíli dáchnout a dát konečně odpočinout očím vycukaným z toho šíleného dne (který, zdá se, jen tak neskončí), zapadnu do spacáku, než mi ramenem zatřese Bodie – asi na hlídku. Chvíli mi trvá, než se vzbudím natolik, abych začal vnímat, co mi tu ten chlap nahrbený pod plachtou, která momentálně simuluje stan, vlastně vykládá. Promnu si oči a zašátrám po brýlích. Ani nevím, kdy jsem usnul. Chvíli to trvalo – o samotě se po prožitých útrapách v hlavě vždycky rozjedou běsi – v mém případě scéna u potoka a pachuť na patře ze ztráty Chelsea. Ne. To teď neřeš! odbyl jsem své myšlenky, které na mne i teď dotíraly s úsilím hodným lepší věci.

…Soustřeď se. Něco se děje…
Bodie je rozčilený, v ruce má flintu. Jsme snad napadeni?
Blbost! Kdyby hrozilo akutní fyzické nebezpečí, poslal by pro mě někoho jiného a sám by držel linii.
Tak co se teda vlastně děje?!
…Aha, pokývu hlavou, když konečně zaznamenám klíčová slova: Kath blouzní. Opravdu tu mluví o té racionální, logicky uvažující holce?

„Jo, jo, už jdu,“ zavrčím, sotva se rozkoukám a hrabu se ze spacáku.
Hodím na sebe Calebovu bundu i boty, všechno ostatní mám ještě na sobě, jaká je dnes v noci kosa. Brýle, cigarety, zavírací nůž... Nic víc po kapsách nemám a momentálně asi ani nepotřebuji.

…Dost možná to volání souvisí s tou Bachyní Evy.
„...To si nemyslím. V Lese má většinou každý člověk svůj vlastní Stín či Silovou bytost, uzpůsobím svůj jazyk indiánským výrazům, kterým snad Bodie porozumí lépe nežli odborným rozborům z hlediska psychoanalýzy. Stejně tak každý máme svůj individuální důvod, proč tu jsme. Aspoň podle těch, co ho zkoumali před námi, podotknu, protože to vyplývalo jak z Huxleyho deníku, tak z Lyttonových zápisků – aspoň co jsem si pamatoval.

Cestou za Katherine jdeme kolem umírajícího ohniště. Mechanicky do něj hodím jednu tlustší větev, abych trochu prosvětlil stíny a líp tak viděl Kath do tváře a hlavně do očí. Ne nadarmo se říká oko, do duše okno. Pokud jí doopravdy přeskočilo, poznám to. Ale zatím mám důvěru v silné stěny její mysli, které Ji udrží uvnitř a To cizorodé, lesní venku. Musí. Pro jeden den už těch jobovek bylo víc, než jsem byl ochoten akceptovat.

„Kath?“ oslovím ji klidně, ale zřetelně, když konečně zahlédnu v temnotě tábora mezi stany obrys její štíhlé postavy pátrající po něčem evidentně nehmotném. „Můžu ti nějak pomoct? ...Cos tam vlastně viděla?“ Počkám, až najde správná slova. Pokud se mnou teď nebude chtít mluvit, počkám tady s ní tak jako tak. Času máme dost.

V zajetí přeludů

Ryhopský les, tábor u Ostrého brodu
První den na výpravě, listopadová středa,
noc, mrazivo, nehostino
Kath, Yagi a ostatní

Sotva opustím stan, zakousne se do mne zima a sychravo. K zemi pomalu padají vločky sněhu. Kupodivu mne to udělá radost, a probere to i moje smysly. Doobléknu se, a vyrazím za zvukem píšťalky. Rázně a nekompromisně.

Kath má oči navrch hlavy, a evidentně blekotá. Vybírám si jen to důležité. Zajistila pušku. Ohradník mlčí, mé smysly jsou v klidu. Sama potvrzuje, že pravděpodobně se vše děje jen v její hlavě. Musím jí ochránit, a přitom nenechat tábor bez dozoru. Možná by pomohlo pár facek, ale drží kopí, a kdoví jak by reagovala. A zbraň jí brát nechci, i když jak velkou má v tomto poblouznění obranyschopnost netuším.
Zůstaň uvnitř ohradníku! Přikážu jí hlasem, co nepřipouští odporu. Nebudu se s tím srát. Pokud zkusí odejít z tábora, vezmu jí pažbou po zátylku. Ten úder byl součástí paradesantního výcviku, vím jak ji uspat, a přitom neublížit. Každopádně sama tábor neopustí.

Najdu Yagiho, i kdybych ho měl vytáhnout ze spacáku. Přitom neztrácím Kath z očí. Dokud bude to cosi hledat v táboře, je mi to u prdele, ale překročí ohradník, a složím ji, bez pardonu. Tohle je moje pevnost, a já ji ochráním i proti nám samotným, pokud nás něco posedne.

Jakmile bude Yagi schopen vnímat, přetlumočím mu co Kath řekla. Srovnám to ale, a přidám důležité věci, totiž mé nezávislé vnímání.
Kath blouzní. Prý ji cosi minulo, a zatím to míří do tábora. Zvíře to není. Myslí, že to nemusí být potencionálně nebezpečné. Možná nás to varuje před skutečným nebezpečím. Sama tvrdí, že to asi vnímá jen ona. Je posedlá to následovat. Ohradník nehlásí nic, já taky necítím nic, ani špatný pocit. Nedovolím jí opustit tábor, určitě ne samotnou. Tohle je psychopatický problém, a kdo by se v tom měl vyznat víc, než Yagi. Který sám je tak trochu pošuk. Teď se ale jeho pohled bude hodit. Možná se v tom vyzná líp, než já sám. Informuju ho klidně, věcně. Jediné co ve mne narůstá je agresivita, a touha udělat s tím blázincem tady krátký proces.
Dost možná to volání souvisí s tou Bachyní Evy. Podotknu.
K cestě bojovníka patří i vidiny, co ukazují cestu, varují před nebezpečím. Ale tohle mi fakt přijde jako posedlost. Spíš to připomíná bludičky z pohádek. Zašklebím se, aniž bych spustil pohled z Kath, která Cosi hledá v táboře.
V mladí jsem rád četl o indiánech. Dodám na vysvětlenou. S tím se blížíme zpět ke Kath.

Blázen
Bodie
Ryhopský les, na hlídce, těsně u tábora
První noc v lese
Zima, sněží

Pušku držím stále pevně v rukou. Vypadá to jako bych byla plně soustředěná a naprosto dokonale připravena ji použít kdyby se opravdu jednalo o nebezpečí. Ale pravda je možná trochu jinde. Začínám si uvědomovat, že můj postoj i pevný hlas je spíše taková Potěmkinova vesnice, jelikož pod touto perfektně nahozenou fasádou se nachází zmatená mysl, která už nevěří ani vlastním očím a uším.
Jednou rukou zachytím letící kopí. Naprosto automaticky. Bez rozmyslu. Zajistím pušku a teprve takto zabezpečenou ji vrátím původnímu majiteli.
Bodie. Dívám se na něj nevěřícně. Musel píšťalku slyšet. Takže nejsem zakonzervovaná někde ve vlastním meziprostoru. Čas plyne. Utíká.

Přitisknu si prst ke rtům a zaposlouchám se do okolí, jestli opět uslyším ty divné kroky. Jestli uslyším nebo uvidím toho divného tvora. Zavrtím hlavou prudce.
„Jsem blázen…“ Znovu a důrazněji zavrtím hlavou, abych se vzpamatovala. Už mám na jazyku prosbu, aby mi Bodie věnoval pár facek na probrání, ale nevyjde ze mě ani hláska.
„Viděla jsem něco… A slyším něco… Ale nevím co.“ Věnuji Bodiemu krátký pohled, který prosí o schovívavost nad mou aktuální situací. „Mířilo to k táboru. Tudy.“ Ukážu směrem odkud jsem přišla a odkud pohyb slyším. „Zvíře to není. To vím. A…“ Znovu zavrtím hlavou. Tyhle věci se mi neříkají snadno. Jsou nereálné. Ničím podložené. Halucinace! „A dost možná to slyším a vidím jenom já.“ Dokončím myšlenku i přes vlastní sebezapření. „Musím to prostě najít. S logikou tohohle místa to nemusí znamenat nebezpečí. Možná… To právě upozorňuje na jiné blížící nebezpečí.“
Začínám si uvědomovat, že blábolím. Že motám jednu myšlenku s druhou. Že mi nikdo nemůže rozumět. Takovéhle situace už jsem zažila, ale tenkrát jsem nebyla ztracená uprostřed noci v lese, kde si člověk připadá jako by denně hulil halucinogenní houbičky. Tenkrát to bylo v bezpečí laboratoře, kde jediné reálné nebezpečí bylo nedodržení termínů.

Prober se!

Aniž bych si Bodieho dál všímala, zamířím za zvukem. Já prostě musím zjistit, co to sakra je. Co to chce. Odkud to přišlo. Proč to je. Nedokážu to jen tak nechat být. Potřebuju odpovědi. Bez nich prostě neodejdu.