V suchu a relativním teplu
Shadoxhurst, Bodieho stodola,
listopad, odpoledne

Za mou osobou se ozve otázka zrovna ve chvíli, když platím svůj skromný nákup. Už podle hlasu dokážu identifikovat Chelsea a jenom si to potvrdím ve chvíli, když se otočím. Věnuji ji krátký úsměv. Je to asi jediná smysluplná reakce na její otázku.
„Těžko říct. Mluvila jsem s hodně lidmi odsud, a když už byl někdo ochotný doopravdy mluvit, tak jsem se dozvěděla jen to, že les je jako jedna velká neférová loterie. Buď se vrátíš v uvozovkách za pár minut, nebo se taky nevrátíš vůbec.“ Pokrčím rameny nad vlastní myšlenkou. Kdybych se naším návratem měla nějak více trápit, tak bych tu ani nestála a rovnou zůstala v teple domova.
„Ale tak s tím jsme asi každý tady tak trochu počítali. Sice mě to samozřejmě trochu děsí, ale také mě uklidňuje, že je nás tolik, co jsme tak trochu myšlením sebevrazi.“

Doprovodím Chelsea pak ven z obchodu a sleduji výměnu flašky rumu, cigaret a peněz. Moc jim do toho nezasahuju. Přeci jen, já bych Bodiemu za hrnek čaje a přístřeší spíše nezaplatila, ale pokud by se chtěli ostatní skládat, tak bych problémy zbytečně nedělala.
Společně s ostatními se tedy rozejdu za Bodiem, který nás vede k té svojí haciendě. Zbytečně se nezdržuju venku na dešti a rovnou zamířím dovnitř.

Obratně usadím svoji krosnu někam do rohu, kde nebude tolik zavazet a rovnou přes ni přehodím svoji nepromoku, tak aby mohla uschnout. Rozhlédnu se po místnosti a najdu nějaké volné místo k sezení a o hranu stolu obratně otevřu lahváče. Ano, možná si někdo řekne při tomto pohledu, že musím být notorická alkoholička, ale věřte mi, že umění otevřít jakýkoliv alkohol o cokoliv ve vašem okolí je v divoké přírodě životně důležitý um.

To už se ale zjeví další člen výpravy, další dívka. Až na pár osob všichni z nás vypadají na výlet do přírody vcelku dobře nachystaní. Ale ono mít nůž u pasu a pepřák v batohu většinou není všechno a nezaručuje to kvalitu daného zálesáka.
„Ahoj, jsem Kath, těší mě.“ Dokonán svoje představení i u této mírně roztěkané slečny, která se přirozeně shání po vůdci výpravy. Jenom ji pohybem ruky naznačím, že celé téhle skvadře doopravdy šéfuje Yagi, který se k tomu následně sám přihlásí.

Zkouška stanů? Jak elegantně nazván prvotní vyřazovací zkouška. Poslední šance, aby si to kdokoliv z nás rozmyslel.
„Byla by hloupost vyrážet dneska. Takže já jsem taky pro přespání.“
Proč začínám mít pocit, jako bych byla na pouhém skautském táboře. Přespávání ve stanech na zahradě, pochlastávání tvrdého a stezka odvahy do zakletého lesa. Ale tak aspoň mně neopouští humor, to je docela dobrá zpráva.

Pomalu vstanu a přejdu k Yagimu, abych si mohla náčrt jakési mapy také prohlédnout. Spousta věcí je naprosto nečitelných, a když už čitelné jsou, tak kolikrát nedávají smysl. Jenže co na Ryhopském lese dává smysl. Mám pocit, že to místo je jeden velký otazník, který na každého působí naprosto jinak.

Počáteční plánování

Shadoxhurst, Bodieho stodola,
listopad, odpoledne

S hrnkem čaje je o něco příjemněji. Bodie příjemně překvapil, kvalitní Ceylon bych od něj nečekal. Rozhlédnu se po okolí, stodola se tváří prostorně. Přespat na zemi ve spacáku a karimatce klidně, ale venku v dešti stavět stan? Když nemusím tak rozhodně ne. Pak se Yagi zeptá na mapu.

"Něco bych tu měl, ale mapou se to nazvat nedá." Chvíli se hrabu v krosně, pak vytáhnu plastovou složku. Podám Yagimu první papír. Jsou na něm naznačené říčky, vesnice i Ryhopské sídlo a les. V lese je zvýrazněno několik míst. Většina názvů je poměrně nečitelných, jeden je zakroužkovaný a u něj je k přečtení "...ská svatyně". Ostatní body jsou pospojované, byť jejich spojení nemá žádnou zjevnou logiku. Celé to končí další kroužkem s prostým popisem „Srdce?“.

Předpokládám, že to je mapa nějaké cesty. Jestli to někomu dává smysl, tak budu rád za objasnění. Snažil jsem se to přepsat, ale krasopis nebyl Jakeovou silnou stránkou. A rozhodně ne ve chvíli, kdy tohle psal. Mám tu ještě satelitní snímek, ale ten nám bude asi hodně platný. Podám mu druhý papír, na kterém je krásně detailní okolí a zelený flek uprostřed.

"Každopádně, máš nějaký konkrétní cíl anebo ti jde o obecný průzkum lesa?" Sám v tom nemám úplně jasno. Nemá smysl se pouštět v jejich stopách, když jsem tam ještě nebyl. Co udělal Jake? Taky si to obešel? Pár průzkumných výprav a pak až teprve vyrazil kupředu? Anebo šel rovnou a pokusil se najít cokoli, co tam vlastně hledal?

Vyzvídání
Shadoxhurst, v Bodieho stodole
Venku déšť, pozdní odpoledne


Nově příchozí je sympatická obrýlená dívka, jejíž věk odhaduji něco mezi dvaceti a třiceti. Nejistě přejíždí pohledem z Bodieho na mě, zřejmě hledá pachatele onoho inzerátu.

„Yagi, těší mě.“ Vzpomenu na své slušné vychování a podám jí i ruku. „Psal jsem to já,“ potvrdím její druhou domněnku. „Dáte si čaj, Evelyn? ...Zítra ráno zřejmě vyrazíme.“ Počkal jsem, až si dívka i ostatní z naší skupinky nalijí a zbytek čaje šoupnu do termosky na ráno.

Papírky a tabák v teple praskajícího improvizovaného krbu konečně uschly a stejně tak moje sako.
Posadil jsem se mezi Chelsea, kterou jsem přece jen už trošičku znal, a novou tvář (Evelyn). Ubalit si několik cigaret do zásoby na cestu na zítřek bude dobrý nápad. Krabičku mám pořád skoro plnou, ale moje spotřeba je poměrně vysoká a ve stresu má tendenci růst... Myslet na les a na to, co nás čeká v jeho stínu, jsem si zakázal. Rád bych se ještě naposled dobře vyspal...

„Možná...,“ odkašlal jsem si, „...možná by bylo dobré vytyčit si nějaké orientační body, kudy se v lese chceme držet... Kdyby ti z vás, kteří tam už byli, nás ostatní seznámili s výsledky svých výzkumů...,“ objasnil jsem, oč mi jde a rozhlédl se po převážně mlčících tvářích osvícených ohněm. Jen Vivian s Bodiem stranou cukrovali nad rumem, ti dva měli zřejmě jasno. Hodila by se samozřejmě mapa..., ale nepředpokládám, že by si ji někdo stihl zakreslit, pokrčil jsem rameny a přelétl očima celou společnost znovu. Zřejmě marně.

Hrnek s růžemi a rumem

Shadoxhurst, listopad, deštivo.

Bodie, Katherine, chelsea, Edward, Evelyn, Yagi

Bodieho domov o něm nejspíš mnohé vypovídá. Někde jsem slyšela, že z obsahu kabelky konkrétní ženy, se může muž, nejen psycholog, o ní mnohé dozvědět. Dá se to u mužů vztahovat a používat na příbytek? Bodieho chatka o něm toho hodně říká. Jenže, mě je to úplně jedno. Nejsem tu kvůli žádné psychoanalýze, a už vůbec ne, proto abych ji dělala Bodiemu. Přesto že je mi díky závoji smutku- jak na terapii někdo debilně popsal pocit odosobnění, izolace od sebe sama a prázdnoty, který cítíl, a mě se tahle blbá metafora vryla do paměti- poslední dobou hodně věcí úplně ukradená, jsem mu za jeho laskavost vděčná. I přes to, že si jí nechává zaplatit rumem. Nepatřím k těm, co by čekali nebo snad chtěli laskavost zadarmo. Takže nesoudím ty, kteří za ní něco chtějí.

Neujde mi Bodieho gesto s čajem a nabídnutý šálek nejdřív souhlasným gestem hlavou, pak i dlaněmi přijmu. Z mých rtů splyne jen tiché „Děkuji.“ Na následnou neverbální nabídku rumu, zareaguji málem ještě nadšeněji než na ten čaj. Neměla bych pít, říkám si skepticky. Rozhodně ne na to co beru. Ale čert, to vem. Nebo snad les?
„Zkouška stanů zní jako dobrý nápad.“
Promluvím, spíš víc k Bodiemu, krátkým posunkem naznačujíc, že mi stačí rumu do čaje tak decentně, jako pro námořníka, než ke zbytku společnosti. Nevím, proč mu to říkám. Možná je to omluva, za narušení jeho domova? Neplánuji už se mu do soukromí víc motat. Půjdeme, stanovat někam dál, aby narušení z naší strany bylo co nejmenší. Odmlčím se, a v myšlenkách dojdu k tomu, že mne zajímá, co si o tom myslí ostatní. Měla bych se co nejrychleji naučit je poslouchat. Vnímat je. V následujících dnech, budeme muset fungovat jako jedna skupina. Budeme nejspíš závislí jeden na druhém, ať se nám to líbí, nebo ne. Chci slyšet jejich názor, chci slyšet každé jejich slovo, abych ho mohla analyzovat a nějak si je zařadit. Abych měla alespoň trochu tušení, do jak moc velkého průseru se to řítím.

Bodie nalévá a já při tom sleduji jeho tvář. Tvář, Vivian, tvář. To si opakuj… Pošklebuji se sama sobě v duchu. Všiml si mého prvotně nechápavého, pak společensky nepřijatelného pohledu? Bylo na mne vidět, na co myslím? Proč na to myslím? Moje myšlenky se roztáčí, jako lopaty větrného mlýna. Proč to dělá? Tohle všechno, sakra, nabídka čaje? Přistihnu se u další rozjíždějící se spirály, která nikdy dobře nekončí a myšlenky tím směrem sama sobě rázně utnu. Je to dospělý chlap, vypadá svéprávně. Je to jeho věc, ať si dělá co chce. Zatím, na mě působí jako někdo, koho bych na dobrodružnou sebevražednou výpravu do hvozdu chtěla mít s sebou. Bodie, však na mne nepůsobí jako někdo, kdo by se chtěl dobrovolně upsat, na cestu do lokálního sektoru X, do místní, strašidelné zóny. S díky tedy přijmu nabízený šálek. Cukr, si do čaje nedám, čaj si nesladím, ale Bodie u mě má plusové body, za to, že jej pro mě i pro ostatní přichystal.

Čaj s rumem od Bodieho, hřející mi bříška prstů je pro mě v skutku příjemnou změnou pitiva a atmosféry, a v nějakém pochybném momentálním vychýleném rozpoložení své mysli, usuzuji, že Bodie by mohl být zajímavým protějškem k debatě, přesto do ní nechci příliš zabřednout. To není důvodem, proč tu jsem. Nesmím se příliš odklonit od původního plánu. Vejít, neztratit se, najít, a pokud možno co nejrychleji odejít. Vejít, neztratit se, najít, odejít, odříkávám si v duchu. Neodkloň se od plánu, neztrať cíl z dohledu.

Je to od Bodieho, vlastně moc milé gesto, sesuzuji nakonec. To že nás k sobě vzal, i to že mi nalil. Všechno je to vlastně moc milé. A nebo mi moc mile zabírají benzáky. Nebo mi moc mile, definitivně hráblo.

Čaj

Shadoxhurst, náves,
listopadové úterý, pozdní odpoledne,
mírně prší

Nakonec nás doběhne ještě nějaká holka s kaštanovými vlasy a v kožené bundě. Nadějně u mne hledá přiznání se k tomu inzerátu. Marně. Její dotaz a zvědavý pohled do mne narazí jako do mlčící skály. Naprosto bez odezvy. Možná zapřede s někým rozhovor, to já ovšem neřeším. Pokračuju do boudy.

Když otevřu vrata, zjistím že oheň už vyhasl, žhavý tam ale určitě je. Sundám si bundu a hodím si ji na bidlo poblíž krbu aby uschla, odložím flašky a cigára, a v silný kostkovaný flanelce prohrábnu uhlíky pohrabáčem, přihodím na žhavý nějaký klestí, slámu, tenký větvičky. Párkrát fouknu, a plamen opět vyskočí a zakousne se do dřeva. Když se chytí, přidám větší polínka, a nakonec i pár polen. Tihle šílenci si objednali čaj, tak naleju vodu z kanystru do kotlíku, a ten zavěsím na trojnožku nad oheň. Když voda vaří hodím tam hrstičku sypanýho černýho ceylonskýho čaje. Jestli jsou zvyklý na pytlíky, tak tenhle pravý silný čaj s nima pořádně zacvičí. Na stole je pár otřískaných hrnků, tu bez ucha, tu plechových. Evidentně má to nádobí už dost za sebou, a bylo sem dozajista odloženo. Kotlík horkého čaje dám na stůl, přidám naběračku a krabici kostkovýho cukru. Sám si naleju plný plecháček, osladím dost silně, a rovnou do něj pustím trochu rumu, to zahřeje. Do velkého hrnku s růžemi naleju i Viv, pokud bude chtít taky rum stačí naznačit a vyhovím jí. Kolik si dá kostek cukru to nechám na ní, je to dobrý voňavý čaj, netřeba ho sladit. Na ostatní kašlu, ať se obslouží sami. Co jsem slíbil, to jsem dodal. Možná by bylo lepší dnes přepsat zde, jít přes farmu Ryhopských, když se bude za chvíli smrákat není úplně to nejlepší. Alespoň si můžete vyzkoušet vaše stany a vybavení ještě tady v bezpečí farmy. Nadhodím mrzutě něco do pléna. Pak se stáhnu, nechce se mi s nimi řešit vůbec nic.

Pozdní příchod

Shadoxhurst, náves
Lehce deštivé úterní odpoledne v listopadu
Yagi, Bodie, Chelsea, Katherine, Vivian, Edward

Zase pozdě!
Dochvilnost není zrovna moje nejlepší kamarádka, na druhou stranu, obvykle se vypravuji s někým známým nebo sama a tudíž pár minut sem tam nic neznamená. Bohužel, pro řidiče autobusu to znamená hodně, takže není divu, když se objevím na zastávce a vidím zadek autobusu mizící mi v dáli.
Dobře. Plán B. Máma tě bude milovat...
Otáčím se, táhnu mobil a cestou směrem zpátky domů seznamuji maminku s prosbou o odvoz. Naštěstí to není problém, domluvíme se, že mě sebere cestou a jedeme.

Cesta po krátkém rozhovoru o chození včas a probrání, jestli mám všechno, pokračuje kolonou. Uzavírka ve městě a už se couráme. Než úplně opustíme Birmingham, ještě proběhne zastávka na benzínce a pak už posloucháme rádio, bavíme se a svět je krásný. Aspoň na chvíli. Od rána mnou prostupuje zvláštní pocit těšení a děsu. Nervozita, která mnou vibruje, není ani tak způsobená tím kam jedu, jako spíše nejistotou ze skupiny, kterou tam mohu potkat.
Teda, jestli to nakonec opět nebude výprava ve dvojici.

Zastavíme vedle jiného zaparkovaného auta a jsme na místě. Mírný déšť není tak hrozný, přesto mi mamka při vykládání krosny z kufru zkusí nabídnout deštník.
“Vážně? … Vždyť by sis ho ani ty nevzala.“
Odpovím jí a obě naráz se tomu zasmějeme. “Jen tě zkouším, zlatíčko.“ S tím mě obejme. “Tak se hlavně vrať a ať je tvá práce úspěšná.“
“Díky mami, obejmi za mě ty dva.“

Rychle jí zamávám a pak s krosnou na zádech vyrazím mezi domky. Na zastávce nikdo není, ale jakmile vlezu na náves, spatřím vybavenou skupinku pozvolna mizející od zdejšího krámu.
Svižným tempem se pustím za nimi, a když hrozí, že by mi zmizeli v nějaké stodole, ke které se blíží, bez přemýšlení se rozeběhnu. Taška přes rameno mi nepříjemně pleská o stehno a vůbec běh s krosnou není moc příjemná věc.
“Počkejte na mě!“
Tím, jak upřímně doufám, rozejitou skupinu na moment zastavím.

“Zdravím.“
Vyfouknu na místě, kloubem pravého ukazováčku popostrčím brýle výš na nos a přátelsky se usměji, pořád jsme z nich trochu nervózní a je jich… hodně. Na můj vkus až moc, ale… To zvládneš Ev, to půjde, oni tě nesežerou… Eee, ale tamten vpředu vypadá, že by i mohl.
“Omlouvám se, že jdu pozdě. Já…“ krátce znovu přejedu tváře skupiny. Napadne mě, jestli chytám správnou partu, ale… Jaká je pravděpodobnost, že by se v téhle díře vyskytla další taková skupina a směřovala jinam, než do lesa? “Jsem Evelyn Wilson.“
Znovu si popostrčím brýle, teď spíše ze zvyku, než z nutnosti.
Co se v takovéhle situaci dá říct víc?
“Kdo napsal ten inzerát?“
Napadne mě záchytná věta, abych nemusela mluvit o sobě, přestala jsem být středem pozornosti a zároveň jsem se mohla vůdce skupiny zeptat ještě na pár věcí - například jestli už taky v Ryhopském lese byl, či to je jeho první pokus. Přirozeně mi pohled padne na muže v momentálním čele, který vypadá velmi zkušeně a připraveně na kdejakou nečekanou situaci s tichým očekáváním, že se k té řádce v novinách přihlásí.
Na druhou stranu… ne. Nevypadá jako někdo, kdo by měl potřebu psát do novin a hledat lidi. Ten by tam šel klidně na vlastní pěst, jako já.
Tím pádem se mé šedé oči pustí do dalšího pátrání po tom, kdo dal tuhle zajímavě vypadající partu dohromady. Zaujme mě jediná osoba s brýlemi, která v téhle partě vymyká i oblečením.
Zatímco všichni mají nepromokavé bundy a podobně, jeho manšestrové sako mezi tím celkem svítí.
Že by tohle byl autor? Nadšený záhadolog, který to chce prozkoumat a hledá další odvážné duše? Možná.


Popis:
Asi 170cm vysoká dívka, atletické postavy s hnědo-zrzavými vlasy sepnutými skřipcem, za výraznými brýlemi vás pozorují šedé oči. Na sobě má tmavé kapsáče, koženou bundu s ovčí kožešinou uvnitř, z pod ní kouká cíp kostkované košile, na nohou kanady. U pravého boku vykukuje i kožené pouzdro loveckého nože, u levého baterka.

Vyhlídky na čaj
Chelsea, Bodie, Kath, Ed, Viv

"Díky, Chelsea," zamrkám na ni, když mi podá krabku a odpočítám z ruličky nových desetilibrovek příslušný obnos, aby pokryl i flašku pro Bodieho a vtisknu jí ho do tlapky. Nikdy jsem za sebe holku platit nenechal a nebude tomu jinak ani teď. Nic proti myšlence feminismu. Jen prostě nemám rád, když za mě někdo platí a ten čaj jsem si koneckonců vymyslel sám... Zbytek peněz dostal náš domorodec za poskytnutí přístřeší. Já už je potřebovat nebudu.
Zásoby jsem měl (ostatně toho moc nepotřebuju) a jediné, co mi scházelo, byla ta horká voda na čaj. Později už možná nebudu potřebovat vůbec nic. Jenom možná o něco sušší svršky, ale když se budu trochu hýbat, zima ustoupí. Do báglu jsem teď pro suché lézt nechtěl, respektive lenost byla zatím větší než nepohodlí. Místo toho jsem si zapálil, to taky zahřeje.


Skupinka se rozpohybovala... V sousedství letitých hrázděných domků byl zarostlý pozemek se stodolou, která očividně stála jen na čestné slovo.
Uvnitř bylo skoro stejně zima jako venku, krb evidentně vyhasl. Několik zemědělských strojů a na vratech zevnitř oškubaný kalendář z předloňska. Tady měl někdo rád kriminálky ze sedmdesátých let, ušklíbl jsem se nad zbytky ušmudlaného kalendáře, který byl zjevně používán i místo toaletního papíru, ale nijak to nekomentoval. Sucho tu bylo. Tak co si víc v současné chvíli přát? Čas shodit bágl na balík slámy, aby nechytl vlhko ještě od země, teď jenom zatopit a ohřát vodu na čaj.

Bouda

Shadoxhurst, náves,
listopadové úterý, odpoledne,
mírně prší

Yagi osvědčí své 'vůdčí' schopnosti, a navrhne jakési hlasování, které je mi naprosto fuk. Že hodlá zaplatit jejích krátký pobyt v mé haciendě mne zajímá o dost víc, ale ne zas tolik abych se tím nějak extra zabýval.

Těší mne Madam. Odpovím nezvykle slušně k Viv. To že zabodne svůj pohled do mýho rozkroku samozřejmě taktně přejdu. Zřejmě bude už dost dlouhý čas bez chlapa, a jestli jí ho pohltil les, tak to rozhodně není její vina. Je v ní něco fascinujícího, jen nevím přesně co. Každopádně svůj odchod do krámu pozdržím. Lehce půvabně zčervená, když si uvědomí kam se mimoděk oči její dívají. I to přejdu, jak by se nic nestalo. Přivře lákavě oči. Na mou otázku ohledně nože rozepne svou bundu tajemným gestem odspodu, aby ukázala svou připravenost na možné úklady lesa. Spokojený úsměv ovládne mou zarostlou tvář. Těžko říct zda jen z nože, či z ní samé. Ať tak či onak, dám na ní pozor to si může být jistá. Je to zkušená ženská, určitě to vycítí, aniž bych tuto skutečnost musel podepřít slovy. Nervózně, netrpělivě pohlédne k lesu. Je v ní jistá divokost, sveřepost a taky nějaké trauma. Vypadá jako usedlá panička, ale to jen klame tělem, možná i sama sebe. Určitě je toho v ní daleko víc, hodlám to prozkoumat. Panika je objeví v jejím pohledu, drti látku svých kalhot, a hlasitě natáhne okolní vzduch. Nozdry se jí rozšíří jak nějaké klisně. Jo, probereme to nad něčím ostřejším. Odtuším, a konečně se vydám taky do krámu. Jídlo, konzervy už nakoupený doma mám, tak koupím je dvě flašky dobrý skotský whisky, nějaký pivo a karton cigaret.

Diblík Che zaplatí rumem mou pohostinost. Láhev převezmu, a čekám až si všichni nakoupí, a vylezou ven. Tady Che uhradila vám všem střechu nad hlavou, sucho a kotlík čaje. Takže kdo má zájem za mnou. Pak vyrazím ke svý boudě. Je to vlastně stodola místního sedláka Harryho pro kterýho teď dělám. Takže žádná podlaha, nijak zvlášť těsné stěny, uvnitř provizorní krb s vývodem do provizorního komína. Rozhodně žádné ubytování pro měkoty. Je tu ale sucho, pár lavic, starý svůj a můj pelech. Okolo zemědělské stroje a různý selský bordel, konečně pořád je to stodola.

Bližší pohled na skupinu

Shadoxhurst, náves,
listopad, odpoledne

Sakra vedle, nevadí.
"Sorry Bodie, Yagi. Ahoj Chelsea, děkuji za upřesnění." Chelsea trochu působí, jako by byla jen na výletě a ne před smrtelně nebezpečnou výpravou. Zase je pohotová. Sakra, její dobrá nálada by byla nakažlivá, kdyby ten les nebyl tak blízko. Bodie by mohl být buď problém anebo řešení na všechny budoucí problémy. Doufám, že to druhé. Yagi, těžko říct. Demokratické zřízení zní fajn, ale pokud půjde do tuhého, je mi jasné koho z nich se držet.

"Rozumím." Podívám se na posledního člena skupiny. Brunetka, Katherine jak se záhy představí, vypadá jako zkušenější cestovatel. To je moc dobře. Ta by si mohla poradit. Mezitím dorazí další žena. Vivian. Ta Les rozhodně bere vážně. Taky jí někoho... sebral?

Zatímco se Vivian seznamuje s Bodiem, potřesu si rukou s Katherine.
"Ahoj, Edward. Klidně Eddie nebo Ed."
Na půl oka vnímám, jak Bodie ukazuje svou kudlu. Porovnávat nože neplánuji, navíc po ruce mám jen švýcarák a hrabat se v krosně nebudu. Následující všeobecný nákup zásob jsem nečekal, ale chápu. Nejsem doufám jediný, kdo si zásoby nakoupil dopředu? Těžko říct, co se kromě rumu bude dát sehnat v téhle díře.

Tak jako tak, plán sehnat vše potřebné pro všechny je rozumné. O potřebnosti rumu bych sice měl své pochybnosti, ale zase zahřeje. A probrat detaily výpravy v teple u čaje je ideální. Zatímco si zbytek doplní výbavu, počkám venku. Nemám úplně potřebu kohokoli oslovovat, koneckonců na lepší seznámení bude čas u čaje.

Obchod

Shadoxhurst, pořád ještě náves,
úterní pošmourné odpoledne, déšť
Yagi, Bodie, Kath, Edward, Vivian

Když mi Bodie sdělí co požaduje za trochu tepla a nějaký čaj, jen tiše přikývnu. Ani mi to nevadí, nečekám že tady budou mít v obchodě nějakej drahej zázrak. Jestli tady vůbec karibský rum budou mít. Prostě koupím co bude. Vlastně mě napadlo, když půjdeme všichni, jestli mi vůbec někdo nabídne nějaký příspěvek.
Když pak zmíní jak mi bude říkat a proč, na tváři se mi znovu objeví úsměv. "Jak chceš. Fotbal nesleduji. Pocházím z Irska, jako Conor McGregor. Na toho by jsi se měl jít někdy podívat." Zakončím minirozhovor o sportu.

Pak už si to taky namířím do obchodu. Rum, rum, rum... Dívám se po regálech a hledám. "Tady." Zašeptám tiše. Vezmu do košíku dokonce nějakej karibskej. "A tady." Vezmu další láhev pro sebe na cestu lesem. Taky si pak ještě koupím pár trvanlivých potravin. A zastavím se i u dalšího regálu. Cigarety.
V obchodě jsem si taky všimla jak už nakupuje Kath. "Jak dlouho myslíš že bude ta výprava trvat?" Nadhodím když se potkáme.

Po zaplacení už upaluju ven aby na mě nikdo zbytečně nečekal. Namířím si to přímo ke dvojici můžu, jejichž vizáž je naprosto odlišná.
"Jedna láhev pro tebe." Podám ji Bodiemu, pak zašmátrám v kapse. "A cigarety pro tebe." Podám dvě krabičky Yagimu. "A jsou úplně suchý." Dodám s úsměvem.

Pohled mi padne i na ostatní členy výpravy. Vivian a Edwarda. Když si všimnu těch jeho očí... Jak bych to řekla. Jsou takové zajímavé. Ne. Odevzdané? Jsem zvědavý člověk a docela mě zajímají příběhy lidí. Věřím, že čas se dozvědět alespoň nějaké určitě bude.