Vyhlídky na čaj
Chelsea, Bodie, Kath, Ed, Viv

"Díky, Chelsea," zamrkám na ni, když mi podá krabku a odpočítám z ruličky nových desetilibrovek příslušný obnos, aby pokryl i flašku pro Bodieho a vtisknu jí ho do tlapky. Nikdy jsem za sebe holku platit nenechal a nebude tomu jinak ani teď. Nic proti myšlence feminismu. Jen prostě nemám rád, když za mě někdo platí a ten čaj jsem si koneckonců vymyslel sám... Zbytek peněz dostal náš domorodec za poskytnutí přístřeší. Já už je potřebovat nebudu.
Zásoby jsem měl (ostatně toho moc nepotřebuju) a jediné, co mi scházelo, byla ta horká voda na čaj. Později už možná nebudu potřebovat vůbec nic. Jenom možná o něco sušší svršky, ale když se budu trochu hýbat, zima ustoupí. Do báglu jsem teď pro suché lézt nechtěl, respektive lenost byla zatím větší než nepohodlí. Místo toho jsem si zapálil, to taky zahřeje.


Skupinka se rozpohybovala... V sousedství letitých hrázděných domků byl zarostlý pozemek se stodolou, která očividně stála jen na čestné slovo.
Uvnitř bylo skoro stejně zima jako venku, krb evidentně vyhasl. Několik zemědělských strojů a na vratech zevnitř oškubaný kalendář z předloňska. Tady měl někdo rád kriminálky ze sedmdesátých let, ušklíbl jsem se nad zbytky ušmudlaného kalendáře, který byl zjevně používán i místo toaletního papíru, ale nijak to nekomentoval. Sucho tu bylo. Tak co si víc v současné chvíli přát? Čas shodit bágl na balík slámy, aby nechytl vlhko ještě od země, teď jenom zatopit a ohřát vodu na čaj.

Bouda

Shadoxhurst, náves,
listopadové úterý, odpoledne,
mírně prší

Yagi osvědčí své 'vůdčí' schopnosti, a navrhne jakési hlasování, které je mi naprosto fuk. Že hodlá zaplatit jejích krátký pobyt v mé haciendě mne zajímá o dost víc, ale ne zas tolik abych se tím nějak extra zabýval.

Těší mne Madam. Odpovím nezvykle slušně k Viv. To že zabodne svůj pohled do mýho rozkroku samozřejmě taktně přejdu. Zřejmě bude už dost dlouhý čas bez chlapa, a jestli jí ho pohltil les, tak to rozhodně není její vina. Je v ní něco fascinujícího, jen nevím přesně co. Každopádně svůj odchod do krámu pozdržím. Lehce půvabně zčervená, když si uvědomí kam se mimoděk oči její dívají. I to přejdu, jak by se nic nestalo. Přivře lákavě oči. Na mou otázku ohledně nože rozepne svou bundu tajemným gestem odspodu, aby ukázala svou připravenost na možné úklady lesa. Spokojený úsměv ovládne mou zarostlou tvář. Těžko říct zda jen z nože, či z ní samé. Ať tak či onak, dám na ní pozor to si může být jistá. Je to zkušená ženská, určitě to vycítí, aniž bych tuto skutečnost musel podepřít slovy. Nervózně, netrpělivě pohlédne k lesu. Je v ní jistá divokost, sveřepost a taky nějaké trauma. Vypadá jako usedlá panička, ale to jen klame tělem, možná i sama sebe. Určitě je toho v ní daleko víc, hodlám to prozkoumat. Panika je objeví v jejím pohledu, drti látku svých kalhot, a hlasitě natáhne okolní vzduch. Nozdry se jí rozšíří jak nějaké klisně. Jo, probereme to nad něčím ostřejším. Odtuším, a konečně se vydám taky do krámu. Jídlo, konzervy už nakoupený doma mám, tak koupím je dvě flašky dobrý skotský whisky, nějaký pivo a karton cigaret.

Diblík Che zaplatí rumem mou pohostinost. Láhev převezmu, a čekám až si všichni nakoupí, a vylezou ven. Tady Che uhradila vám všem střechu nad hlavou, sucho a kotlík čaje. Takže kdo má zájem za mnou. Pak vyrazím ke svý boudě. Je to vlastně stodola místního sedláka Harryho pro kterýho teď dělám. Takže žádná podlaha, nijak zvlášť těsné stěny, uvnitř provizorní krb s vývodem do provizorního komína. Rozhodně žádné ubytování pro měkoty. Je tu ale sucho, pár lavic, starý svůj a můj pelech. Okolo zemědělské stroje a různý selský bordel, konečně pořád je to stodola.

Bližší pohled na skupinu

Shadoxhurst, náves,
listopad, odpoledne

Sakra vedle, nevadí.
"Sorry Bodie, Yagi. Ahoj Chelsea, děkuji za upřesnění." Chelsea trochu působí, jako by byla jen na výletě a ne před smrtelně nebezpečnou výpravou. Zase je pohotová. Sakra, její dobrá nálada by byla nakažlivá, kdyby ten les nebyl tak blízko. Bodie by mohl být buď problém anebo řešení na všechny budoucí problémy. Doufám, že to druhé. Yagi, těžko říct. Demokratické zřízení zní fajn, ale pokud půjde do tuhého, je mi jasné koho z nich se držet.

"Rozumím." Podívám se na posledního člena skupiny. Brunetka, Katherine jak se záhy představí, vypadá jako zkušenější cestovatel. To je moc dobře. Ta by si mohla poradit. Mezitím dorazí další žena. Vivian. Ta Les rozhodně bere vážně. Taky jí někoho... sebral?

Zatímco se Vivian seznamuje s Bodiem, potřesu si rukou s Katherine.
"Ahoj, Edward. Klidně Eddie nebo Ed."
Na půl oka vnímám, jak Bodie ukazuje svou kudlu. Porovnávat nože neplánuji, navíc po ruce mám jen švýcarák a hrabat se v krosně nebudu. Následující všeobecný nákup zásob jsem nečekal, ale chápu. Nejsem doufám jediný, kdo si zásoby nakoupil dopředu? Těžko říct, co se kromě rumu bude dát sehnat v téhle díře.

Tak jako tak, plán sehnat vše potřebné pro všechny je rozumné. O potřebnosti rumu bych sice měl své pochybnosti, ale zase zahřeje. A probrat detaily výpravy v teple u čaje je ideální. Zatímco si zbytek doplní výbavu, počkám venku. Nemám úplně potřebu kohokoli oslovovat, koneckonců na lepší seznámení bude čas u čaje.

Obchod

Shadoxhurst, pořád ještě náves,
úterní pošmourné odpoledne, déšť
Yagi, Bodie, Kath, Edward, Vivian

Když mi Bodie sdělí co požaduje za trochu tepla a nějaký čaj, jen tiše přikývnu. Ani mi to nevadí, nečekám že tady budou mít v obchodě nějakej drahej zázrak. Jestli tady vůbec karibský rum budou mít. Prostě koupím co bude. Vlastně mě napadlo, když půjdeme všichni, jestli mi vůbec někdo nabídne nějaký příspěvek.
Když pak zmíní jak mi bude říkat a proč, na tváři se mi znovu objeví úsměv. "Jak chceš. Fotbal nesleduji. Pocházím z Irska, jako Conor McGregor. Na toho by jsi se měl jít někdy podívat." Zakončím minirozhovor o sportu.

Pak už si to taky namířím do obchodu. Rum, rum, rum... Dívám se po regálech a hledám. "Tady." Zašeptám tiše. Vezmu do košíku dokonce nějakej karibskej. "A tady." Vezmu další láhev pro sebe na cestu lesem. Taky si pak ještě koupím pár trvanlivých potravin. A zastavím se i u dalšího regálu. Cigarety.
V obchodě jsem si taky všimla jak už nakupuje Kath. "Jak dlouho myslíš že bude ta výprava trvat?" Nadhodím když se potkáme.

Po zaplacení už upaluju ven aby na mě nikdo zbytečně nečekal. Namířím si to přímo ke dvojici můžu, jejichž vizáž je naprosto odlišná.
"Jedna láhev pro tebe." Podám ji Bodiemu, pak zašmátrám v kapse. "A cigarety pro tebe." Podám dvě krabičky Yagimu. "A jsou úplně suchý." Dodám s úsměvem.

Pohled mi padne i na ostatní členy výpravy. Vivian a Edwarda. Když si všimnu těch jeho očí... Jak bych to řekla. Jsou takové zajímavé. Ne. Odevzdané? Jsem zvědavý člověk a docela mě zajímají příběhy lidí. Věřím, že čas se dozvědět alespoň nějaké určitě bude.

V tichosti
Shadoxhurst, náves.
Úterý odpoledne

Dostalo se mi opětování úsměvu z míst, ze kterých bych to čekala s nejmenší pravděpodobností, přímo od pana zálesáka. Netuším, jestli mám být jeho krátkodobovou pozorností polichocena či se jí spíše obávat, ale moje tvář zareaguje bezmyšlenkovitě pokývnutím hlavy a širším úsměvem.
Zaplatit za čaj? Opravdu? Ale tak kapitalistické myšlení se mu musí nechat. Vždycky mě fascinovali lidi, co uměli vydělat i na těch největších pitomostech, i když to kolikrát bylo založeno na hlouposti kupujících. Ale pokud se z výpravy nevrátíme, tak ty peníze mu budou úplně k hovnu. Možná proto mu na to někteří z naší výpravy dobrovolně kývnuli, nechali Bodieho aspoň naposledy vydělat.

Z myšlenek mě vytrhnou další dva přírůstky k výpravě, kdy ani jeden nepřijel s námi autobusem, takže buď budou místní, nebo museli přijet po vlastní ose autem, nebo snad na kole? Těžko říct, ale ono to není ani tak moc důležité.
„Katherine Newman, ale jakákoliv zkrácenina mého jména, co vám přijde na mysl, je naprosto v pohodě.“ Zopakuji pro pořádek nově příchozím svoje jméno s úsměvem a případně nabídnu i ruku na seznámení, ale nijak na tom samozřejmě netrvám.

Zbytek situace nechám bez komentáře. Nejdříve si totiž Edward splete velitele výpravy, což mu ale nikdo nemůže mít za zlé. Yagi je oproti Bodiemu opravdu šedá myška. Následně se dozvíme, že za čaj si bude Bodie účtovat flašku karibského rumu. A vše je zakončeno úsměvným poměřováním velikosti loveckých nožů mezi Vivian a Bodiem. Asi bych se neměla chlubit, že mám v batohu schovaný indonéský golok, který jsem dostala kdysi jako dárek od rodiny, u které jsem v Indonésii bydlela.
Raději místo jakéhokoliv zapojování do diskuze se vydám směrem k obchodu, stejně se všichni shodli, že obchod je dobrý nápad. Ještě bych měla nějaké ironické poznámky a to není nikdy dobré pro prvotní seznamování. Jenom sklopím hlavu, aby nebyl vidět můj pobavený úsměv.

V obchodě seberu dva náhodné lahváče s pivem a zamířím k pokladně, kde z kapsy vylovím svoje poslední drobné, které jsem si s sebou vzala. Počkám pak na ostatní až dokončí svoje nákupy.

Dobrodruhem v utajení

Shadoxhurst, náves.
Úterý odpoledne
Bodie, Katherine, Yagi, Chelsea, Edward

"Ráda vás poznávám, Bodie..."
Promluvím, pozvedávajíc koutky do společenského úsměvu. Jaká škoda, že to není při veselejších okolnostech. Při jeho otázce nechám své zraky klesnout k jeho rozkroku bokům a obočí mi mírně stoupne v udiveném výrazu. Mám něco takového? Mé zraky letmo zavadí o jeho nohy, boky, a pak chtě-nechtě i rozkrok- o něčem takovém bych si jako čerstvá vdova leda nechala zdát... Sleduji pohyb jeho dlaně, která letmo dopadne na pouzdro s nožem. Aha... To by dost vysvětlovalo. Cítím krev, hrnoucí se mi do tváří a na kratičký okamžik si dovolím přivřít oči, rozepínajíc přitom spodní z dvojitých zipů bundy, o pár centimetrů výš, aby poodhalil opasek, a spolu s ním i část pouzdra s krátkým loveckým nožem, doposud krytým dlouhým lemem bundy.
"Myslím, že tenhle bude stačit."
Odpovím na jeho doporučení, než látku bundy zas spustím, nechávajíc dlaně klesnout podél boků. Tak to bychom jsi poměřili nože, co bude dál? Nechce se mi ztrácet čas. Les je při pohledu do krajiny na dohled, jeho tíživá existence mě straší kdesi v koutku mysli, tepající jako nepříjemná spálenina, která by se měla dávno zahojit, ale dává si na čas. Mohla bych se otočit, abych ho neměla v zorném poli -les, ne Bodieho- ale něco ukrytého kdesi hluboko ve mne se brání, nekrýt si před něčím nepopsaným a nevysloveným záda. Vlna stoupající nejistoty mě donutí přešlápnout, látka černých kalhot s kapsami se ocitne pod bříšky prsů, jako by dotyk s jakoukoliv látkou, mohl strach zastavit. Na terapii říkali použít všechny smysly. Zrak- silnice přede mnou, sluch- ostatní členové výpravy si o nečem povídají, hmat-látka kalhot pod prsty, chuť- dochuť pasty na zuby co mám stále ještě na jazyku, čich-.... Zhluboka se nadechnu-to prý taky pomáhá- a na chřípí se mi donese Bohieho kolínská... No, čich mám taky, vlastně všechny smysly mi fungují, ale že by to nějak pomáhalo, to se říct nedá. Zaposlouchám se proto raději do rozhovoru ostatních, abych změnila tok svých myšlenek a připojím svůj názor.
"Probrat vše nad šálkem čaje nebo něčeho ostřejšího nezní jako špatný nápad. Stejně jako nákup zásob."

Chelsea je hrdinka bez bázně a hany

Shadoxhurst, pořád ještě náves,
úterní pošmourné odpoledne, déšť
Chelsea, Bodie, Kath, Edward, Vivian

"Čaj mám vlastní, stačí horká voda," ukážu na prázdnou termosku v boční kapse báglu. "Samozřejmě zaplatím," ujistím oplácaného domorodce a pozdravím se kývnutím hlavy s ostatními.
Se sebevědomou Kath, se smutnou Vivian v černém (drží snad za někoho smutek?) a nakonec i s Edwardem, jehož vyhořelý pohled si nezadá s mým. Snad si jejich jména zapamatuju... Popravdě, nečekal jsem až tak hojnou účast. Ještě před půlhodinou jsem měl chuť to celé odpískat...

"Díky, Chelsea," věnoval jsem jí jeden ze svých patentovaných křivých úsměvů a doufal, že to nemyslela ironicky. "Ale já si tu honit triko rozhodně nehodlám. Máme demokracii. (Tedy víceméně.) Probrat ale cestu někde v suchu, až nakoupíme zásoby - nejsem proti," pokrčil jsem rameny.

Dáma, vůdce a veselá holka

Shadoxhurst, náves,
listopadové úterý, odpoledne,
mírně prší

Ještě než jsem stihl odejít od toho cirkusu, vobjeví se další chlápek s pronikavým trochu nepříjemným pohledem. Označí mne za vůdce výpravy. To by mne asi mělo těšit, leč mne to vůbec netěší. Špatný úsudek. Řeknu stroze, a zbytek objasní Kroužkovaný diblík. Jsem celkem rád, že sem to Edymu nemusel vysvětlovat sám. Flaška karibskýho rumu to spraví, nějak jste se rozrostly. Určím Che taxu za čaj v mé boudě. Ber, nebo nech bejt. Kupodivu její jméno se mi nelíbí. Chelsea nesnáším, fandím Liverpoolu, Che ti musí stačit.

Objeví se další žena. Poznám dámu, když jí vidím. Ve Viv je něco impozantního, zatím asi první člověk téhle bláznivé bandy, co mne zaujal. Možná proto, že je místní. Asi jí v lese někdo zmizel, takovýhle důvod návštěvy hvozdu respektuju. Mám potřebu jí chránit. Bodie S. Hackie Představím se jí celým jménem, a jdu rovnou k věci. Máte něco takového? Plácnu se přes pořádný lovecký nůž, hledíc na Viv. Jestli ne, tak si ho kupte. V krámu nějaké mají. Z mého pohledu dobrá rada, zda jí vyslyší je jen a jen na ní. Che uvádí Yagiho jako vůdce výpravy, neubráním se širokému úsměvu. Jsem fakt zvědav, co nám bude povídat. Nemůžu se dočkat.

Vůdstok

Yagi, Vivian, Bodie, Kath, Edward
Shadoxhurst, náves,
listopadové úterý, deštivo

Trvá to jen okamžik, než cokoliv stihnu říct chlápkovi v maskáčích, který nás za úplatu pozval domů, než stihnu zamrkat na nově příchozí ženu která nám sdělí, že jiná hospoda tady není. Objeví se další muž který se představí jako Edward Brooks a další žena jménem Vivian Carlisle. Hotový Vůdstok z této výpravy. Vůbec mi to nevadí, ba naopak jsem ráda že nás bude víc.

"Velitele výpravy máte tady." Kývnu směrem k Yagimu na kterého se zároveň zazubím. Tak nějak mě to vlastně vychází i když to Yagi neřekl. Byl tady vlastně první, chtěl jít na čaj a probrat cestu než vyrazíme a ostatní vlastně prohlásili že se chtějí přidat. Teda mimo Bodieho, kterého tak nějak moc ani nezajímáme ale peníze bere. "Ale myslím že můžu říct, vítejte na palubě." Dobrá nálada mě neopouští. "Já jsem Chelsea."

Pak už mi pohled padne na odcházející může, který už má za sebou pár metrů. "Počkejte!" Popoběhnu za ním. "Kolik byste chtěl za ten čaj?" Padne má první otázka. "V obchodě si nakoupí určitě víc z nás. Tak by jsme pak s vámi mohli jít společně." Sama si nejspíš koupím flašku rumu. Je dobrej, ten rum.

Pak už mi zase pohled padne k ostatním a Yagimu. "Jestli teda souhlasíte. Yagi by nám v klidu a teple mohl říct víc o výpravě."

Plná krosna a další emocionální bagáž

Shadoxhurst, náves,
jednoho zdánlivě obyčejného listopadového odpoledne.

S tichým povzdechem , kterému nedokážu zabránit aby nesklouzl z tenké linie sevřených rtů, za sebou zamknu vchodové dveře od našeho domku a klíč schovám pod kýčovité pítko pro drobné ptactvo, stojící opodál. Malý sádrový kýč, namalovaný vybledlou barvou mě na okamžik přinutí k úsměvu, když vzpomínky na to jak jsme ho kupovali a instalovali zaplaví mou mysl. Až doposud jsem toto počínání v knihách a ve filmech, brala jako vrchol kýče, ale nyní mi připadá nadmíru praktické. Tam kam mířím, se nejspíš ztratím celá, pokud jsem se tak již dávno nestalo, a čím méně cenností s sebou vláčím, tím méně jich po cestě mohu poztrácet. A pokud opravdu z místa, kam mířím, teď po dlouhé době konečně mající alespoň nějaký cíl, není návratu, přesně tak jak všichni sousedé říkají, tak ať. Už nemůžu sedět s rukama složenýma v klíně. Pokud se nevrátím, aspoň to co po mě zbude budou moci spravovat moji známí, než se vše prošetří...

Cesta od domku k návsi mi netrvá moc dlouhou dobu a většinu z ní, trávím upravováním, zkracováním a zapínáním popruhů na lehké, nové krosně, kterou jsem sice pořizovala před nedávnem majíc v mysli jiný směr a úděl cest, které spolu vykonáme, jenže jeden míní a osud mění, říkám si ponuře, urovnávajíc si tmavě šedou soft shieldovou bundu, jejíž kapuce mi zatím leda překáží.

Má mysl v duchu začne odříkávat seznam věcí, které jsem si zabalila: Buzola, stan, spacák, lékárnička, notně dofouknutá o pár věcí z ordinace, malá hygienická taštička obsahující jen to nejnutnější, cestovní, skladný ručník, náhradní suché ponožky a spodní prádlo, a jeden set kalhot a trika na převlečení, šál, na ochranu před sluncem stejně jako před větrem, ešus, maličký mobilní vařič který jsme s sebou rádi vozili na kempování a festivaly, k němu cosi, co prodavač ve vedlejším městě, oplývajícím krámkem pro cestovatele nazýval instantním a trvanlivým porcovým jídlem, nějaké sušené ovoce, které jsem přibalila nejspíš ze zvyku, z výletů s Patrickem a které měl tak rád... Hned jak tu myšlenku zformuluji, zas jí utnu a poplašeně zamrkám řasami, jako by mi to snad někdy pomohlo zahnat slzy.

Kde jsem to jen byla..? Procházela jsem si v duchu seznam věcí, jako bych balila na rodinnou dovolenou.... Další osten výčitek mě bodne do mysli, jako trn, na stonku růže. Nemůžu na to myslet, nesmím na to myslet, a nebudu na to myslet, slibuji si v duchu. Co jsem zabalila dál? Baterka, kovová láhev na vodu visící na karabině, navíc vybavená nějakým filtrem, ze stejného cestovatelského krámku, malá termoska na čaj, nějaké porcové čaje k ní, dva balíčky nepromokavých sirek, a nakonec Henryho oblíbená sbírka básní, knížečka, která se když ne jinak bude hodit při nejmenším na podpal. Až po ten poslední bod samé praktické věci, u té knížky mi trošku ujely nervy, to přiznávám.

Tak jo, to by bylo, odříkám si seznam, a když se zastávka objeví nedaleko přede mnou, přidám do kroku, zatímco si stahuji vlasy barvy tmavé čokolády do uzlu, jako bych to dělala v ordinaci. Síla zvyku, vlasy rozpuštěné moc často nenosím. Kdyby tak můj manžel věděl, co dělám, ten by mi dal, napadne mě, když si schovám ruce do kapes a palcem při tom zavadím, o tenký zlatý kroužek na svém prsteníčku. Nejspíš by nesouhlasil. Ale to je teď jedno, on se mnou svoje rozhodnutí taky nekonzultoval, takže nemá nejmenší právo, mě jakkoliv soudit.

Na zastávce se, vhledem k velikosti městečka ve kterém jsem až doposud spokojeně žila sešla nezvykle velká skupina lidí, která si to teď štráduje, kam jinam než k hospodě. Takže jsem tu správně, nebyl to jen nějaký nejapný vtip, napadne mě úlevně. Tady v okolí Rhyopského lesa, si jeden nemůže být ničím jistý, ani věrohodností zdejšího novinového plátku, vhodného leda k vystlání kočíčího záchodu.

"Dobrý den, vespolek."
Pozdravím, připojujíc se ke skupině.
"Vivian Carlisle, chtěla bych se připojit k vaší cestě do hvozdu."
Promluvím, majíc najednou v krku knedlík, jako bych snad ani jméno toho prokletého místa nemohla vyslovit. Zas a znovu si v kapse pohrávám s prstenem, jako by mi Henry mohl být oporou, i když se mnou není.