V tichosti
Shadoxhurst, náves.
Úterý odpoledne

Dostalo se mi opětování úsměvu z míst, ze kterých bych to čekala s nejmenší pravděpodobností, přímo od pana zálesáka. Netuším, jestli mám být jeho krátkodobovou pozorností polichocena či se jí spíše obávat, ale moje tvář zareaguje bezmyšlenkovitě pokývnutím hlavy a širším úsměvem.
Zaplatit za čaj? Opravdu? Ale tak kapitalistické myšlení se mu musí nechat. Vždycky mě fascinovali lidi, co uměli vydělat i na těch největších pitomostech, i když to kolikrát bylo založeno na hlouposti kupujících. Ale pokud se z výpravy nevrátíme, tak ty peníze mu budou úplně k hovnu. Možná proto mu na to někteří z naší výpravy dobrovolně kývnuli, nechali Bodieho aspoň naposledy vydělat.

Z myšlenek mě vytrhnou další dva přírůstky k výpravě, kdy ani jeden nepřijel s námi autobusem, takže buď budou místní, nebo museli přijet po vlastní ose autem, nebo snad na kole? Těžko říct, ale ono to není ani tak moc důležité.
„Katherine Newman, ale jakákoliv zkrácenina mého jména, co vám přijde na mysl, je naprosto v pohodě.“ Zopakuji pro pořádek nově příchozím svoje jméno s úsměvem a případně nabídnu i ruku na seznámení, ale nijak na tom samozřejmě netrvám.

Zbytek situace nechám bez komentáře. Nejdříve si totiž Edward splete velitele výpravy, což mu ale nikdo nemůže mít za zlé. Yagi je oproti Bodiemu opravdu šedá myška. Následně se dozvíme, že za čaj si bude Bodie účtovat flašku karibského rumu. A vše je zakončeno úsměvným poměřováním velikosti loveckých nožů mezi Vivian a Bodiem. Asi bych se neměla chlubit, že mám v batohu schovaný indonéský golok, který jsem dostala kdysi jako dárek od rodiny, u které jsem v Indonésii bydlela.
Raději místo jakéhokoliv zapojování do diskuze se vydám směrem k obchodu, stejně se všichni shodli, že obchod je dobrý nápad. Ještě bych měla nějaké ironické poznámky a to není nikdy dobré pro prvotní seznamování. Jenom sklopím hlavu, aby nebyl vidět můj pobavený úsměv.

V obchodě seberu dva náhodné lahváče s pivem a zamířím k pokladně, kde z kapsy vylovím svoje poslední drobné, které jsem si s sebou vzala. Počkám pak na ostatní až dokončí svoje nákupy.

Dobrodruhem v utajení

Shadoxhurst, náves.
Úterý odpoledne
Bodie, Katherine, Yagi, Chelsea, Edward

"Ráda vás poznávám, Bodie..."
Promluvím, pozvedávajíc koutky do společenského úsměvu. Jaká škoda, že to není při veselejších okolnostech. Při jeho otázce nechám své zraky klesnout k jeho rozkroku bokům a obočí mi mírně stoupne v udiveném výrazu. Mám něco takového? Mé zraky letmo zavadí o jeho nohy, boky, a pak chtě-nechtě i rozkrok- o něčem takovém bych si jako čerstvá vdova leda nechala zdát... Sleduji pohyb jeho dlaně, která letmo dopadne na pouzdro s nožem. Aha... To by dost vysvětlovalo. Cítím krev, hrnoucí se mi do tváří a na kratičký okamžik si dovolím přivřít oči, rozepínajíc přitom spodní z dvojitých zipů bundy, o pár centimetrů výš, aby poodhalil opasek, a spolu s ním i část pouzdra s krátkým loveckým nožem, doposud krytým dlouhým lemem bundy.
"Myslím, že tenhle bude stačit."
Odpovím na jeho doporučení, než látku bundy zas spustím, nechávajíc dlaně klesnout podél boků. Tak to bychom jsi poměřili nože, co bude dál? Nechce se mi ztrácet čas. Les je při pohledu do krajiny na dohled, jeho tíživá existence mě straší kdesi v koutku mysli, tepající jako nepříjemná spálenina, která by se měla dávno zahojit, ale dává si na čas. Mohla bych se otočit, abych ho neměla v zorném poli -les, ne Bodieho- ale něco ukrytého kdesi hluboko ve mne se brání, nekrýt si před něčím nepopsaným a nevysloveným záda. Vlna stoupající nejistoty mě donutí přešlápnout, látka černých kalhot s kapsami se ocitne pod bříšky prsů, jako by dotyk s jakoukoliv látkou, mohl strach zastavit. Na terapii říkali použít všechny smysly. Zrak- silnice přede mnou, sluch- ostatní členové výpravy si o nečem povídají, hmat-látka kalhot pod prsty, chuť- dochuť pasty na zuby co mám stále ještě na jazyku, čich-.... Zhluboka se nadechnu-to prý taky pomáhá- a na chřípí se mi donese Bohieho kolínská... No, čich mám taky, vlastně všechny smysly mi fungují, ale že by to nějak pomáhalo, to se říct nedá. Zaposlouchám se proto raději do rozhovoru ostatních, abych změnila tok svých myšlenek a připojím svůj názor.
"Probrat vše nad šálkem čaje nebo něčeho ostřejšího nezní jako špatný nápad. Stejně jako nákup zásob."

Chelsea je hrdinka bez bázně a hany

Shadoxhurst, pořád ještě náves,
úterní pošmourné odpoledne, déšť
Chelsea, Bodie, Kath, Edward, Vivian

"Čaj mám vlastní, stačí horká voda," ukážu na prázdnou termosku v boční kapse báglu. "Samozřejmě zaplatím," ujistím oplácaného domorodce a pozdravím se kývnutím hlavy s ostatními.
Se sebevědomou Kath, se smutnou Vivian v černém (drží snad za někoho smutek?) a nakonec i s Edwardem, jehož vyhořelý pohled si nezadá s mým. Snad si jejich jména zapamatuju... Popravdě, nečekal jsem až tak hojnou účast. Ještě před půlhodinou jsem měl chuť to celé odpískat...

"Díky, Chelsea," věnoval jsem jí jeden ze svých patentovaných křivých úsměvů a doufal, že to nemyslela ironicky. "Ale já si tu honit triko rozhodně nehodlám. Máme demokracii. (Tedy víceméně.) Probrat ale cestu někde v suchu, až nakoupíme zásoby - nejsem proti," pokrčil jsem rameny.

Dáma, vůdce a veselá holka

Shadoxhurst, náves,
listopadové úterý, odpoledne,
mírně prší

Ještě než jsem stihl odejít od toho cirkusu, vobjeví se další chlápek s pronikavým trochu nepříjemným pohledem. Označí mne za vůdce výpravy. To by mne asi mělo těšit, leč mne to vůbec netěší. Špatný úsudek. Řeknu stroze, a zbytek objasní Kroužkovaný diblík. Jsem celkem rád, že sem to Edymu nemusel vysvětlovat sám. Flaška karibskýho rumu to spraví, nějak jste se rozrostly. Určím Che taxu za čaj v mé boudě. Ber, nebo nech bejt. Kupodivu její jméno se mi nelíbí. Chelsea nesnáším, fandím Liverpoolu, Che ti musí stačit.

Objeví se další žena. Poznám dámu, když jí vidím. Ve Viv je něco impozantního, zatím asi první člověk téhle bláznivé bandy, co mne zaujal. Možná proto, že je místní. Asi jí v lese někdo zmizel, takovýhle důvod návštěvy hvozdu respektuju. Mám potřebu jí chránit. Bodie S. Hackie Představím se jí celým jménem, a jdu rovnou k věci. Máte něco takového? Plácnu se přes pořádný lovecký nůž, hledíc na Viv. Jestli ne, tak si ho kupte. V krámu nějaké mají. Z mého pohledu dobrá rada, zda jí vyslyší je jen a jen na ní. Che uvádí Yagiho jako vůdce výpravy, neubráním se širokému úsměvu. Jsem fakt zvědav, co nám bude povídat. Nemůžu se dočkat.

Vůdstok

Yagi, Vivian, Bodie, Kath, Edward
Shadoxhurst, náves,
listopadové úterý, deštivo

Trvá to jen okamžik, než cokoliv stihnu říct chlápkovi v maskáčích, který nás za úplatu pozval domů, než stihnu zamrkat na nově příchozí ženu která nám sdělí, že jiná hospoda tady není. Objeví se další muž který se představí jako Edward Brooks a další žena jménem Vivian Carlisle. Hotový Vůdstok z této výpravy. Vůbec mi to nevadí, ba naopak jsem ráda že nás bude víc.

"Velitele výpravy máte tady." Kývnu směrem k Yagimu na kterého se zároveň zazubím. Tak nějak mě to vlastně vychází i když to Yagi neřekl. Byl tady vlastně první, chtěl jít na čaj a probrat cestu než vyrazíme a ostatní vlastně prohlásili že se chtějí přidat. Teda mimo Bodieho, kterého tak nějak moc ani nezajímáme ale peníze bere. "Ale myslím že můžu říct, vítejte na palubě." Dobrá nálada mě neopouští. "Já jsem Chelsea."

Pak už mi pohled padne na odcházející může, který už má za sebou pár metrů. "Počkejte!" Popoběhnu za ním. "Kolik byste chtěl za ten čaj?" Padne má první otázka. "V obchodě si nakoupí určitě víc z nás. Tak by jsme pak s vámi mohli jít společně." Sama si nejspíš koupím flašku rumu. Je dobrej, ten rum.

Pak už mi zase pohled padne k ostatním a Yagimu. "Jestli teda souhlasíte. Yagi by nám v klidu a teple mohl říct víc o výpravě."

Plná krosna a další emocionální bagáž

Shadoxhurst, náves,
jednoho zdánlivě obyčejného listopadového odpoledne.

S tichým povzdechem , kterému nedokážu zabránit aby nesklouzl z tenké linie sevřených rtů, za sebou zamknu vchodové dveře od našeho domku a klíč schovám pod kýčovité pítko pro drobné ptactvo, stojící opodál. Malý sádrový kýč, namalovaný vybledlou barvou mě na okamžik přinutí k úsměvu, když vzpomínky na to jak jsme ho kupovali a instalovali zaplaví mou mysl. Až doposud jsem toto počínání v knihách a ve filmech, brala jako vrchol kýče, ale nyní mi připadá nadmíru praktické. Tam kam mířím, se nejspíš ztratím celá, pokud jsem se tak již dávno nestalo, a čím méně cenností s sebou vláčím, tím méně jich po cestě mohu poztrácet. A pokud opravdu z místa, kam mířím, teď po dlouhé době konečně mající alespoň nějaký cíl, není návratu, přesně tak jak všichni sousedé říkají, tak ať. Už nemůžu sedět s rukama složenýma v klíně. Pokud se nevrátím, aspoň to co po mě zbude budou moci spravovat moji známí, než se vše prošetří...

Cesta od domku k návsi mi netrvá moc dlouhou dobu a většinu z ní, trávím upravováním, zkracováním a zapínáním popruhů na lehké, nové krosně, kterou jsem sice pořizovala před nedávnem majíc v mysli jiný směr a úděl cest, které spolu vykonáme, jenže jeden míní a osud mění, říkám si ponuře, urovnávajíc si tmavě šedou soft shieldovou bundu, jejíž kapuce mi zatím leda překáží.

Má mysl v duchu začne odříkávat seznam věcí, které jsem si zabalila: Buzola, stan, spacák, lékárnička, notně dofouknutá o pár věcí z ordinace, malá hygienická taštička obsahující jen to nejnutnější, cestovní, skladný ručník, náhradní suché ponožky a spodní prádlo, a jeden set kalhot a trika na převlečení, šál, na ochranu před sluncem stejně jako před větrem, ešus, maličký mobilní vařič který jsme s sebou rádi vozili na kempování a festivaly, k němu cosi, co prodavač ve vedlejším městě, oplývajícím krámkem pro cestovatele nazýval instantním a trvanlivým porcovým jídlem, nějaké sušené ovoce, které jsem přibalila nejspíš ze zvyku, z výletů s Patrickem a které měl tak rád... Hned jak tu myšlenku zformuluji, zas jí utnu a poplašeně zamrkám řasami, jako by mi to snad někdy pomohlo zahnat slzy.

Kde jsem to jen byla..? Procházela jsem si v duchu seznam věcí, jako bych balila na rodinnou dovolenou.... Další osten výčitek mě bodne do mysli, jako trn, na stonku růže. Nemůžu na to myslet, nesmím na to myslet, a nebudu na to myslet, slibuji si v duchu. Co jsem zabalila dál? Baterka, kovová láhev na vodu visící na karabině, navíc vybavená nějakým filtrem, ze stejného cestovatelského krámku, malá termoska na čaj, nějaké porcové čaje k ní, dva balíčky nepromokavých sirek, a nakonec Henryho oblíbená sbírka básní, knížečka, která se když ne jinak bude hodit při nejmenším na podpal. Až po ten poslední bod samé praktické věci, u té knížky mi trošku ujely nervy, to přiznávám.

Tak jo, to by bylo, odříkám si seznam, a když se zastávka objeví nedaleko přede mnou, přidám do kroku, zatímco si stahuji vlasy barvy tmavé čokolády do uzlu, jako bych to dělala v ordinaci. Síla zvyku, vlasy rozpuštěné moc často nenosím. Kdyby tak můj manžel věděl, co dělám, ten by mi dal, napadne mě, když si schovám ruce do kapes a palcem při tom zavadím, o tenký zlatý kroužek na svém prsteníčku. Nejspíš by nesouhlasil. Ale to je teď jedno, on se mnou svoje rozhodnutí taky nekonzultoval, takže nemá nejmenší právo, mě jakkoliv soudit.

Na zastávce se, vhledem k velikosti městečka ve kterém jsem až doposud spokojeně žila sešla nezvykle velká skupina lidí, která si to teď štráduje, kam jinam než k hospodě. Takže jsem tu správně, nebyl to jen nějaký nejapný vtip, napadne mě úlevně. Tady v okolí Rhyopského lesa, si jeden nemůže být ničím jistý, ani věrohodností zdejšího novinového plátku, vhodného leda k vystlání kočíčího záchodu.

"Dobrý den, vespolek."
Pozdravím, připojujíc se ke skupině.
"Vivian Carlisle, chtěla bych se připojit k vaší cestě do hvozdu."
Promluvím, majíc najednou v krku knedlík, jako bych snad ani jméno toho prokletého místa nemohla vyslovit. Zas a znovu si v kapse pohrávám s prstenem, jako by mi Henry mohl být oporou, i když se mnou není.

Další člen

Shadoxhurst, náves,
listopad, odpoledne

Mlčky vystupuji z auta, které dlouhou dobu parkovalo na návsi. Ze zadního sedadla vytáhnu krosnu, zamykám a klíček dávám do vnitřní kapsy maskáčové bundy. Pomyslím na kufr plný nouzových zásob a lékařského vybavení. Všechno zůstane tady, stejně jako dopis na rozloučenou, ale pokud se sem vrátím, nechci tu umřít, zatímco budu čekat na záchranu. Autobus s ostatními přijel a další členové výpravy se začali srocovat před místním Pubem. Protáhnu si záda od dlouhého sezení. Ten s kudlou se tváří jako přirozený vůdce, ale těžko říct, zda to byl jeho inzerát.

Nacvičeným pohybem nasadím krosnu (cvičil jsem to fakt dlouho), překontroluji popruhy a vyrazím za ostatními. Ti se mezitím přesouvají k něčemu, co působí snad jako obchod.
Nevadí, já už vše potřebné mám. Výbava po kapsách, rezervní věci v krosně. Doufám, že jsem nic nepodcenil. Počkám před vchodem, a když konečně vyjdou ven, oslovím celou skupinku:

"Výprava do Ryhopského lesa, je to tak?" Když se dočkám pár souhlasných přikývnutí, tak se otočím se k tomu s kudlou.
"Od pohledu soudím, že to tu máte na povel. Jsem Edward Brooks a bude mi potěšením se připojit k vaší výpravě.

Popis:
Muž, který vás oslovil je střední výšky (lehce pod 180 cm), pod vrstvou oblečení nejspíše průměrně stavěný, zpod kapuce mu čouhají delší hnědé vlasy, a na tváři má strniště. Věk odhadujete někde mezi pětadvaceti až třiceti. Kdyby před vámi nestál s krosnou na zádech, během pár vteřin by vám naprosto zmizel z mysli. Minimálně, pokud byste mu nepohlédli do ocelových očí a nenechali si jeho fatalistický pohled vpálit do duše.

Nákupy

Shadoxhurst, náves,
listopadové úterý, odpoledne,
mírně prší

Kroužkovaná osvědčí základní postřeh, když svému druhu ve zbrani oznámí, že knajpa má zavřeno. Poměrně pečlivě si jí prohlížím zblízka, těžko říct k jakému verdiktu jsem došel. Na její pozdrav je kývnu hlavou, čistě ze slušnosti, tedy ne že by mi na dobrých mravech tolik záleželo. Odhalí mi s dětskou otevřeností, jaký že je to postihl problém. S odpovědí nespěchám. Takže mne pohodlně předběhne další člen výpravy. Krásná brunetka s podmanivým sivým pohledem, taky evidentně nakupuje ve sport-shopu, oděv má však notně poznačen sluncem, deštěm a krajinou. Dokonce mám pocit, že jsem jí tu v okolí už někdy viděl. Všiml jsem si, že dvojici nějaký čas pozorovala, je opatrná, jenže ne dost. Protože k nám přeci jen nakonec přistoupila. Nasměruje je na krámek. Něco tvrdšího, jo přesně to si potřebuju koupit. Bodie. Jo, krám má otevřeno. Taky tam jdu. Odvětím Kath. Nevím proč, ale působí na mne celkem mile. Úsměv jí vrátím, odtažitý. Nečekám na ty dva, otočím se a vyrazím směr obchod. Mám tu boudu, když zaplatíte, čaj vám udělám. Utrousím ku Kroužkované, předtím než odejdu. U pasu se mi pohupuje kvalitní lovecká kudla.

To nám to hezky začalo
Yagi, Chelsea, Bodie
Shadoxhurst, náves,
listopadové úterý, deštivo,


Shadoxhurst. Místo, které mě fascinuje už nějaký ten rok. Pokud vyhledáváte díru, do které jezdí autobus maximálně jednou za den a hospoda s krámem má otevřeno jenom tehdy, pokud se majitel dobře vyspí, tak Shadoxhurst je přesně váš šálek čaje. A pokud k tomu přidáte ještě touhu po objevování tajemného neznáma a decentní sebevražedné sklony, tak vás Ryhopský les uvítá s otevřenou náručí.
Možná proto mě tak zaujal inzerát v novinách. Další blázen, který hledá další blázny, protože sám se do Ryhopského lesa bojí. Ehm. Já bych tam sama taky nevlezla, abych byla upřímná.
Expedici do Ryhopského lesa plánuji už dlouho, Shadoxhurst a jeho okolí mám prolezlé křížem krážem, ale přímo do lesa jsem se nikdy neodvážila. Když jsem o tomto nápadu řekla svým přátelům tak mě poslali slušně řečeno do háje, kolegové v práci použili ještě ostřejší variantu odmítnutí a vedení univerzity se vyjádřilo jednoduše, když se vrátíš, tak ti možná proplatíme cesťák. Ale tak na jednání s vedením ohledně peněz na moje experimenty už jsem si zvykla, takže spaní pod širákem a jezdění hromadnou dopravou mám naprosto zmáknuté.
Takže závěrem jsem vlastně ráda, že tenhle blázen s inzerátem se objevil, vytrhl mi trn z paty.

Vystupuju z autobusu prakticky jako poslední, naučeným pohybem si nahodím krosnu na záda a okamžitě si natáhnu na hlavu kapuci nepromokavé bundy. Déšť sice ještě není vyloženě otravný, ale úplně mokrá hned ze začátku taky nepotřebuju být.
Se zájmem pozoruju dvojici, která jako jediná zůstala dobrovolně na zastávce, zbytek vystupujících se již rozutekla za svými povinnostmi. Zbytečně se k nim nehlásím, abych je mohla nejdříve jen tak z dálky omrknout a rozhodnout se, jestli vůbec s touto bandou lidí má smysl do lesa chodit, nebo to dalším autobusem otočím zpátky.
Muž v manšestrovém saku vypadá jako by spíše patřil do nějakého černobílého filmu, než na výpravu, u které se návrat nezaručuje. Ale on les vždycky přitahoval spíše podivíny žijící ve svém vlastním světě, než obyčejné lidi.
A následně tam máme blondýnu, které zrovna brejloun líbá společensky hřbet ruky. Tuto seznamovací tradici většina mužů dělá jen proto, že se pak cítí zajímavější a je pravda, že některé dívky to natolik vykolejí, že jsou následně snadnějším cílem pro predátora alias muže.
Další co mě na blondýnce zaujme je její piercing v nose. Co si budeme, nikdy jsem tuhle módu nepochopila a to věkem nepatřím rozhodně do starého železa, dokonce si myslím, že nebudu zase o tolik starší jako tato slečna. Móda, kdy si člověk dobrovolně dává nerezové věci, tam kam nepatří… Ne, děkuji. Navíc, jak se s tímhle vůbec smrká? Vždyť se do toho kroužku musí člověku neustále chytat kapesník… Kate, proboha máš bujnou fantazii, ale klidně se ji na to můžeš potom zeptat.

Oba společně zamíří přes silnici k dnes zavřené hospodě. Nápad je to sice dobrý, sednout si někam na kafe a doladit detaily naší výpravy, ale bohužel si na toto zvolili dost špatnou dobu. Což taky hodně brzo zjistili, když se nedokázali dostat ani přes první překážku v podobě kliky.

Konečně se odhodlám k dané dvojici přidat a rozejdu se tedy přes silnici k nim. Zachytím tak akorát otázku blondýnky, kterou směřuje na urostlého chlapíka postávajícího kousek od nich. Možná místní, možná taky ne.
„Jiná hospoda tady není, pokud vím, ale můžete zkusit štěstí v obchodě. Pečivo už v tuhle dobu asi nebude, ale lahváče nebo něco tvrdšího na zahřání mívají vždycky.“ Pronesu ještě předtím, než zareaguje nasvalenec, ale věnuji mu omluvný úsměv, že tuto smutnou zprávu jsem nenechala říct jeho.
„Soudě dle vašeho zmateného výrazu, neznalosti otevíračky zdejší hospody a viditelně obrovského batohu s milionem věcí odhaduji, že jeden z vás podával ten inzerát o výpravě do Ryhopského lesa. Katherine Newman, těší mě. Ráda bych se k vám přidala.“

Před vámi se zjevila průměrně vysoká, průměrné vážící brunetka s vlasy svázanými do copu ve věku kolem 30 let s decentním úsměvem na tváři a vyrovnaným klidným hlasem. Na sobě má černou nepromokavou outdoorovou bundu společně s kalhotami vhodnými do terénu a bytelnými pohorami, kterými byste opravdu nechtěli dostat nakopáno. Všechno oblečení včetně výbavy má viditelně dost používané, což nasvědčuje i sluníčkem vyšisovaná krosna.

Bez čaje, zatím

Shadoxhurst, náves,
listopadové úterý, deštivo,
Yagi, Bodie

"Tě..." Nestihnu ani doříct těší mě, když mi Yagi vezme ruku aby mi ji políbil. Byla jsem tak překvapená, že jsem neucukla, nic neřekla, tedy do té doby než bylo po akci. Na rtech mám úsměv, tváře bych přísahala že mi trošku zčervenaly. Nepamatuji si, že by se mi tohle kdy stalo.
"Není zač." Zamumlám nakonec jen tiše.

"Jasně, jsem pro." Odkývu Yagimu nápad s hospodou a namířím si to za ním přes náves rovnou k tomuto stavení.

"Počkej, vždyť je tady napsáno že je dnes zavřeno." Zastavím Yagiho aby to znovu nezkoušel s těma dveřma. Ještě aby tak na nás vyběhl majitel. Je ale pravdou, že bych se taky schovala před deštěm, trochu si odpočla po té cestě autobusem. Jak se to kodrcalo po těch okreskách, tak jsem celá rozlámaná.

Rozhlédnu se po návsi aby mi pohled padl na toho muže v maskáčích a kostkované bundě kolem kterého jsme před malým okamžikem prošli a který je jen pár metrů od nás.
"Dobrý den." Oslovím nakonec toho muže, Bodieho. "Nevíte jestli je tady ještě nějaká jiná hospoda kam by jsme mohli zajít?" Zeptám se zvědavě. "Jen se chceme na chvíli schovat před deštěm, dát si horký čaj a zase pokračovat v cestě."
Hned na to mi padne pohled na Yagiho a pak zase na toho udělanýho chlapa.