Další člen

Shadoxhurst, náves,
listopad, odpoledne

Mlčky vystupuji z auta, které dlouhou dobu parkovalo na návsi. Ze zadního sedadla vytáhnu krosnu, zamykám a klíček dávám do vnitřní kapsy maskáčové bundy. Pomyslím na kufr plný nouzových zásob a lékařského vybavení. Všechno zůstane tady, stejně jako dopis na rozloučenou, ale pokud se sem vrátím, nechci tu umřít, zatímco budu čekat na záchranu. Autobus s ostatními přijel a další členové výpravy se začali srocovat před místním Pubem. Protáhnu si záda od dlouhého sezení. Ten s kudlou se tváří jako přirozený vůdce, ale těžko říct, zda to byl jeho inzerát.

Nacvičeným pohybem nasadím krosnu (cvičil jsem to fakt dlouho), překontroluji popruhy a vyrazím za ostatními. Ti se mezitím přesouvají k něčemu, co působí snad jako obchod.
Nevadí, já už vše potřebné mám. Výbava po kapsách, rezervní věci v krosně. Doufám, že jsem nic nepodcenil. Počkám před vchodem, a když konečně vyjdou ven, oslovím celou skupinku:

"Výprava do Ryhopského lesa, je to tak?" Když se dočkám pár souhlasných přikývnutí, tak se otočím se k tomu s kudlou.
"Od pohledu soudím, že to tu máte na povel. Jsem Edward Brooks a bude mi potěšením se připojit k vaší výpravě.

Popis:
Muž, který vás oslovil je střední výšky (lehce pod 180 cm), pod vrstvou oblečení nejspíše průměrně stavěný, zpod kapuce mu čouhají delší hnědé vlasy, a na tváři má strniště. Věk odhadujete někde mezi pětadvaceti až třiceti. Kdyby před vámi nestál s krosnou na zádech, během pár vteřin by vám naprosto zmizel z mysli. Minimálně, pokud byste mu nepohlédli do ocelových očí a nenechali si jeho fatalistický pohled vpálit do duše.

Nákupy

Shadoxhurst, náves,
listopadové úterý, odpoledne,
mírně prší

Kroužkovaná osvědčí základní postřeh, když svému druhu ve zbrani oznámí, že knajpa má zavřeno. Poměrně pečlivě si jí prohlížím zblízka, těžko říct k jakému verdiktu jsem došel. Na její pozdrav je kývnu hlavou, čistě ze slušnosti, tedy ne že by mi na dobrých mravech tolik záleželo. Odhalí mi s dětskou otevřeností, jaký že je to postihl problém. S odpovědí nespěchám. Takže mne pohodlně předběhne další člen výpravy. Krásná brunetka s podmanivým sivým pohledem, taky evidentně nakupuje ve sport-shopu, oděv má však notně poznačen sluncem, deštěm a krajinou. Dokonce mám pocit, že jsem jí tu v okolí už někdy viděl. Všiml jsem si, že dvojici nějaký čas pozorovala, je opatrná, jenže ne dost. Protože k nám přeci jen nakonec přistoupila. Nasměruje je na krámek. Něco tvrdšího, jo přesně to si potřebuju koupit. Bodie. Jo, krám má otevřeno. Taky tam jdu. Odvětím Kath. Nevím proč, ale působí na mne celkem mile. Úsměv jí vrátím, odtažitý. Nečekám na ty dva, otočím se a vyrazím směr obchod. Mám tu boudu, když zaplatíte, čaj vám udělám. Utrousím ku Kroužkované, předtím než odejdu. U pasu se mi pohupuje kvalitní lovecká kudla.

To nám to hezky začalo
Yagi, Chelsea, Bodie
Shadoxhurst, náves,
listopadové úterý, deštivo,


Shadoxhurst. Místo, které mě fascinuje už nějaký ten rok. Pokud vyhledáváte díru, do které jezdí autobus maximálně jednou za den a hospoda s krámem má otevřeno jenom tehdy, pokud se majitel dobře vyspí, tak Shadoxhurst je přesně váš šálek čaje. A pokud k tomu přidáte ještě touhu po objevování tajemného neznáma a decentní sebevražedné sklony, tak vás Ryhopský les uvítá s otevřenou náručí.
Možná proto mě tak zaujal inzerát v novinách. Další blázen, který hledá další blázny, protože sám se do Ryhopského lesa bojí. Ehm. Já bych tam sama taky nevlezla, abych byla upřímná.
Expedici do Ryhopského lesa plánuji už dlouho, Shadoxhurst a jeho okolí mám prolezlé křížem krážem, ale přímo do lesa jsem se nikdy neodvážila. Když jsem o tomto nápadu řekla svým přátelům tak mě poslali slušně řečeno do háje, kolegové v práci použili ještě ostřejší variantu odmítnutí a vedení univerzity se vyjádřilo jednoduše, když se vrátíš, tak ti možná proplatíme cesťák. Ale tak na jednání s vedením ohledně peněz na moje experimenty už jsem si zvykla, takže spaní pod širákem a jezdění hromadnou dopravou mám naprosto zmáknuté.
Takže závěrem jsem vlastně ráda, že tenhle blázen s inzerátem se objevil, vytrhl mi trn z paty.

Vystupuju z autobusu prakticky jako poslední, naučeným pohybem si nahodím krosnu na záda a okamžitě si natáhnu na hlavu kapuci nepromokavé bundy. Déšť sice ještě není vyloženě otravný, ale úplně mokrá hned ze začátku taky nepotřebuju být.
Se zájmem pozoruju dvojici, která jako jediná zůstala dobrovolně na zastávce, zbytek vystupujících se již rozutekla za svými povinnostmi. Zbytečně se k nim nehlásím, abych je mohla nejdříve jen tak z dálky omrknout a rozhodnout se, jestli vůbec s touto bandou lidí má smysl do lesa chodit, nebo to dalším autobusem otočím zpátky.
Muž v manšestrovém saku vypadá jako by spíše patřil do nějakého černobílého filmu, než na výpravu, u které se návrat nezaručuje. Ale on les vždycky přitahoval spíše podivíny žijící ve svém vlastním světě, než obyčejné lidi.
A následně tam máme blondýnu, které zrovna brejloun líbá společensky hřbet ruky. Tuto seznamovací tradici většina mužů dělá jen proto, že se pak cítí zajímavější a je pravda, že některé dívky to natolik vykolejí, že jsou následně snadnějším cílem pro predátora alias muže.
Další co mě na blondýnce zaujme je její piercing v nose. Co si budeme, nikdy jsem tuhle módu nepochopila a to věkem nepatřím rozhodně do starého železa, dokonce si myslím, že nebudu zase o tolik starší jako tato slečna. Móda, kdy si člověk dobrovolně dává nerezové věci, tam kam nepatří… Ne, děkuji. Navíc, jak se s tímhle vůbec smrká? Vždyť se do toho kroužku musí člověku neustále chytat kapesník… Kate, proboha máš bujnou fantazii, ale klidně se ji na to můžeš potom zeptat.

Oba společně zamíří přes silnici k dnes zavřené hospodě. Nápad je to sice dobrý, sednout si někam na kafe a doladit detaily naší výpravy, ale bohužel si na toto zvolili dost špatnou dobu. Což taky hodně brzo zjistili, když se nedokázali dostat ani přes první překážku v podobě kliky.

Konečně se odhodlám k dané dvojici přidat a rozejdu se tedy přes silnici k nim. Zachytím tak akorát otázku blondýnky, kterou směřuje na urostlého chlapíka postávajícího kousek od nich. Možná místní, možná taky ne.
„Jiná hospoda tady není, pokud vím, ale můžete zkusit štěstí v obchodě. Pečivo už v tuhle dobu asi nebude, ale lahváče nebo něco tvrdšího na zahřání mívají vždycky.“ Pronesu ještě předtím, než zareaguje nasvalenec, ale věnuji mu omluvný úsměv, že tuto smutnou zprávu jsem nenechala říct jeho.
„Soudě dle vašeho zmateného výrazu, neznalosti otevíračky zdejší hospody a viditelně obrovského batohu s milionem věcí odhaduji, že jeden z vás podával ten inzerát o výpravě do Ryhopského lesa. Katherine Newman, těší mě. Ráda bych se k vám přidala.“

Před vámi se zjevila průměrně vysoká, průměrné vážící brunetka s vlasy svázanými do copu ve věku kolem 30 let s decentním úsměvem na tváři a vyrovnaným klidným hlasem. Na sobě má černou nepromokavou outdoorovou bundu společně s kalhotami vhodnými do terénu a bytelnými pohorami, kterými byste opravdu nechtěli dostat nakopáno. Všechno oblečení včetně výbavy má viditelně dost používané, což nasvědčuje i sluníčkem vyšisovaná krosna.

Bez čaje, zatím

Shadoxhurst, náves,
listopadové úterý, deštivo,
Yagi, Bodie

"Tě..." Nestihnu ani doříct těší mě, když mi Yagi vezme ruku aby mi ji políbil. Byla jsem tak překvapená, že jsem neucukla, nic neřekla, tedy do té doby než bylo po akci. Na rtech mám úsměv, tváře bych přísahala že mi trošku zčervenaly. Nepamatuji si, že by se mi tohle kdy stalo.
"Není zač." Zamumlám nakonec jen tiše.

"Jasně, jsem pro." Odkývu Yagimu nápad s hospodou a namířím si to za ním přes náves rovnou k tomuto stavení.

"Počkej, vždyť je tady napsáno že je dnes zavřeno." Zastavím Yagiho aby to znovu nezkoušel s těma dveřma. Ještě aby tak na nás vyběhl majitel. Je ale pravdou, že bych se taky schovala před deštěm, trochu si odpočla po té cestě autobusem. Jak se to kodrcalo po těch okreskách, tak jsem celá rozlámaná.

Rozhlédnu se po návsi aby mi pohled padl na toho muže v maskáčích a kostkované bundě kolem kterého jsme před malým okamžikem prošli a který je jen pár metrů od nás.
"Dobrý den." Oslovím nakonec toho muže, Bodieho. "Nevíte jestli je tady ještě nějaká jiná hospoda kam by jsme mohli zajít?" Zeptám se zvědavě. "Jen se chceme na chvíli schovat před deštěm, dát si horký čaj a zase pokračovat v cestě."
Hned na to mi padne pohled na Yagiho a pak zase na toho udělanýho chlapa.

Chvilka zoufalství

Z autobusu vypadne nějaká sportovní špinavá blondcka, bere si krosnu, a nabízí Ratlíku krabku s cigaretama. Optimisticky spolu něco prohodí, zřejmě nějaké konverzační plky před příjemným výletem. No, ona alespoň vypadá, že trochu přemýšlí, soudě podle výbavy. Uvažuju kolik je v tý epesní značkový sportovní bundě silonu. Tyhle "funkční" umělohmotný věci se super propalují u ohně. Stačí jiskra, a už se to hezky škvaří. Zakřením se při představě toho smradu. I mou obyč bundu může navštívit jiskra, trochu jí propálí, ale to je tak vše, na funkci to nemá vliv. Ne všechno super moderní je do lesa k ohni to nejlepší, to holka sama pozná. Chlápek tý princezně políbí ruku, jo... to je princ jak z pohádky. Škoda, že Ryhopský les pohádkový moc není. Zahodím vajgla, a zapálím si další retko.

Oba si to nadšeně namíří rovnou ke mě, tedy spíš za mě. Mlčky jim ustoupím, a zaujatě sleduju, jak se Lenonův brácha pokouší zatřást se zamčenými dveřmi místní krčmy. Tedy spíš to vypadá, že ty dveře třesou s ním. Vypadá, že číst i umí, ale tabulce na dveřích nevěnuje čert ví proč pozornost. Asi bych mu na jeho blbou otázku mohl říct nějakou blbou odpověď, ale raději nechám to jeho zoufalství pěkně vykřičet do světa. Jeden by se bránil trapné tiché chvilce, já si jí naopak užívám.

Z druhé strany

Shadoxhurst, náves, deštivo
Chelsea, Bodie


Vytáhlá holka mi s chápavým výrazem v očích podá cígo. Vypadá dobře. Myslím ta slečna. Odhaduji ji tak na dvacítku, zřejmě studentka...

Svoji navlhlou balenou Jávu zastrčím zpátky do cigártašky v kapse a vděčně přijímám, co se mi nabízí. „Díky. Chelsea. Jo a mně říkají Yagi.“ Trochu starosvětsky jí políbím ruku (to holky vždycky pobaví) a dokonce se mi zadaří i opětovat úsměv. Jí to možná přijde komické, ale mě fakt zachránila.

Patrně jsem ji přehlédl, když se oddělila od ostatních, aby si ze zavazadlového prostoru autobusu vytáhla krosnu...

Když nepočítám tu nepříjemnou babu, co mi před chvílí umyla hlavu za to cigáro, byl tohle můj první sociální kontakt po dvou týdnech, kdy jsem byl převážně zahrabaný doma nebo v knihovně a studoval zažloutlé vědecké časopisy George Huxleyho ze třicátých let a poctivě vyhledával všechny odkazy na Wynne-Jonese a jeho výzkum.

Na okamžik jsem se ztratil v myšlenkách.



„Dal bych si čaj, než vyrazíme. Támhleto vypadá docela nadějně, nezkusíme štěstí? Mohli bychom tam probrat, co a jak...,“ ukážu bradou přes náves k hospodě.

Otřel jsem svoje lennonky do podolku košile a znovu si je nasadil až pod střechou hospody.

Teprve po chvíli jsem si všiml domorodce před ní. To by mohlo znamenat, že za chvíli otevřou, pomyslel jsem si a přidal do kroku, nemoha se dočkat horkého čaje. Nezapírám – nebyl jsem nikdy žádný zálesák a les mě táhl z důvodů přísně vědeckých. A taky mi to přišlo jako dobrý nápad na vyčištění hlavy, což jsem potřeboval jako sůl.

„Zavřeno? Jak, jako?“ zalomcoval jsem dveřmi.

Začátek dobrodružství

Shadoxhurst, náves,
listopadové úterý, mírně prší,
Yagi, Bodie

Dívala jsem se z okna autobusu a měla spoustu času přemýšlet o tom, proč jsem se vůbec chytla toho inzerátu. Hledá se skupina dobrodružných a veskrze příčetných osob na výpravu do Ryhopského lesa. Návrat nezaručujeme… Tuto větu jsem měla před očima víc než často. Vždyť jsem mohla být doma u rodičů ve svém pokoji. V takovémhle počasí se povalovat v posteli a užívat si sladkýho nic nedělá ní, poslouchat vrnění své Britské krátkosrsté kočky.
Taky jsem mohla sedět někde se svými přáteli. A já se táhnu autobusem do nějaké díry, do Shadoxhurst. Měla jsem ale ráda tak nějak záhady a to co se mi podařilo zjistit o Ryhopském lese, pohádky. Povídačky pro malý děti. Přesto sedím na téhle sedačce, která už určitě zažila lepší časy.

Když autobus zastavil aby oznámil mou cílovou stanici, venku stále pršelo. Zapla jsem si ke krku svou sportovní, šedivou prošívanou bundu, narazila čepici a přehodila kapuci abych se chránila před deštěm. Ze zavazadlového prostoru pak vytáhla krosnu, kde mám schovaných spoustu věcí. Nevěděla jsem ani vlastně jestli je tohle výprava na jedno odpoledne nebo dva dny. Dýl než několik dní ale určitě ne.

Tak pojď! Na hodím krosnu na záda. Když se rozhlédnu kolem sebe, všimnu si jednoho mladšího muže v manšestrovém saku. Taky měl velký baťoh na zádech a asi si moc nesedl s jednou paní s kterou si vyměnil krátký názor ohledně cigarety. Nohy mě neomylně vedli přímo k němu abych zašmátrala v kapse a vytáhla suchou krabičku cigaret.
"Můžu nabídnout?" Prohodím k němu když vidím jak mu to jde.
"Jsem tady správně na ten inzerát, dobrodružství v lese?" Věnuji mu jeden ze svých úsměvů. "Jsem Chelsea." Pronesu nakonec.

Před Yagim stojí přibližně 176cm vysoká štíhlá dívka. Dlouhé vlasy špinavé blond barvy, kroužek z nerezové oceli v nose a že stejného materiálu má i náušnice. Věkem může být tak 23 let. Na sobě má šedivou sportovní prošívanou bundu s kapucí, pletenou čepici, kapsáčové kalhoty a pevné vysoké boty velbloudí barvy.

Vocas

Shadoxhurst, náves,
listopadové úterý, mírně prší,
Yagi

Dneska ráno, když přišlo na mne pravidelný ranní sraní, a já si trůnil spokojen v kadiboudě na Harryho pozemku, padlo oko moje na nějaký noviny, co tu majitel a shodou okolností můj momentální zaměstnavatel na utření zanechal. Jak tak uvolňuju svoje střeva do vykopaný díry, rozhodnu se trochu vzdělat. Ten inzerát v tom plátku mne přinutil k výbuchu srdečnýho smíchu. Po ránu není nic lepšího. Zas nějakej vocas, co si hraje na Indianu Jonese. Pomyslím si, zrovna ve chvíli, kdy si tou tiskovinou utírám prdel.

Nicméně chtěl jsem toho dobrodruha vidět na vlastní voči, a tak kolem druhý odpoledne stojím v podloubí vchodu do dnes zavřený hospody. Přímo na dohled autobusové zastávky. Prší, ale já jsem v suchu. Mlčky kouřím, a sleduju jediný dnešní autobus jak přijíždí. Lufťáci mezi místníma září jako lampiony. Brejlatej vychrtlej chlápek s báglem nejde přehlídnout. Pokouší se zapálit si pod děravou střechou zastávky cígáro, a má nějakou diskusi se starou Wallisovou. Ta baba je protivná jako vždy. Chlápek se klepe jako ratlík. Co dodat, v manšestrovým saku může v listopadu vyrazit do lesa jenom blbec. Čekám, zda se k němu někdo přidá.

Popis:
Poměrně udělanej, šlachovitej chlápek v maskáčích, kostkovaná bunda co jen tak nepromokne, pod ní kostkovaná flanelová košile, vojenské pevné boty, kaštanové krátké vlasy, stejně takové vousy. U pasu pořádný lovecký nůž. Zkrátka buran. Když ne místní, tak na vesnici jako doma. Kouří, a jeho poměrně tvrdý přímý pohled sleduje dění v autobusové zastávce. Bez viditelného zájmu.

Už když jsem ten inzerát psal, připadal jsem si jako blbec... Na tohle se prostě nemůže nikdo normální chytit! Měl jsem chuť si nafackovat - jak tu tak stojím pod pochybným požehnáním zchátralé stříšky autobusové zastávky a hubenýma rukama se snažím vydolovat z kapes trochu víc tepla.

Manšestrové sako už bylo trochu navlhlé a moje vychrtlé tělo se pod ním začalo klepat zimou. Sušinka, řekli byste si - svaly dohromady žádné. Zdaleka nejvýraznější jsou na mně brýle a živé rejdivé oči za nimi. Žilnaté ruce (teď zrovna schované v kapsách) a uhýbavý pohled, který vytahuji vždy, když cítím, že se něco stane, ...že se něco posere.
Na první pohled jsou zřejmé i mé sklony k neuróze a kavárenskému povalečství, což je mou druhou prací. Mimo to jsem psychoanalytik a sběratel kuriózních vulgarismů. Mám taky rád rostliny. Lidi už míň... Lidi a jejich problémy. Jestli se tu teda nějací objeví. Nebyl jsem si tím vůbec jist.

Nadhodil jsem si objemný batoh na zádech a rozhlédl se po odbíhajících místňácích. Nikdo z nich nevypadal, že by patřil ke mně. Do toho lesa se sám asi neodvážím...
Zaštrachal jsem hlouběji v kapse a vytáhl zapalovač. Provlhlá cigareta mi visela z koutku úst a za boha nechtěla chytnout.

"Tady se nekouří!" vybafla mi do obličeje nějaká matróna s taškami.

Pokrčil jsem rameny. "Nehoří to," dodal jsem celkem zbytečně, protože dotyčná mezitím pohoršeně odkráčela směr náves.