Chvilka zoufalství

Z autobusu vypadne nějaká sportovní špinavá blondcka, bere si krosnu, a nabízí Ratlíku krabku s cigaretama. Optimisticky spolu něco prohodí, zřejmě nějaké konverzační plky před příjemným výletem. No, ona alespoň vypadá, že trochu přemýšlí, soudě podle výbavy. Uvažuju kolik je v tý epesní značkový sportovní bundě silonu. Tyhle "funkční" umělohmotný věci se super propalují u ohně. Stačí jiskra, a už se to hezky škvaří. Zakřením se při představě toho smradu. I mou obyč bundu může navštívit jiskra, trochu jí propálí, ale to je tak vše, na funkci to nemá vliv. Ne všechno super moderní je do lesa k ohni to nejlepší, to holka sama pozná. Chlápek tý princezně políbí ruku, jo... to je princ jak z pohádky. Škoda, že Ryhopský les pohádkový moc není. Zahodím vajgla, a zapálím si další retko.

Oba si to nadšeně namíří rovnou ke mě, tedy spíš za mě. Mlčky jim ustoupím, a zaujatě sleduju, jak se Lenonův brácha pokouší zatřást se zamčenými dveřmi místní krčmy. Tedy spíš to vypadá, že ty dveře třesou s ním. Vypadá, že číst i umí, ale tabulce na dveřích nevěnuje čert ví proč pozornost. Asi bych mu na jeho blbou otázku mohl říct nějakou blbou odpověď, ale raději nechám to jeho zoufalství pěkně vykřičet do světa. Jeden by se bránil trapné tiché chvilce, já si jí naopak užívám.

Z druhé strany

Shadoxhurst, náves, deštivo
Chelsea, Bodie


Vytáhlá holka mi s chápavým výrazem v očích podá cígo. Vypadá dobře. Myslím ta slečna. Odhaduji ji tak na dvacítku, zřejmě studentka...

Svoji navlhlou balenou Jávu zastrčím zpátky do cigártašky v kapse a vděčně přijímám, co se mi nabízí. „Díky. Chelsea. Jo a mně říkají Yagi.“ Trochu starosvětsky jí políbím ruku (to holky vždycky pobaví) a dokonce se mi zadaří i opětovat úsměv. Jí to možná přijde komické, ale mě fakt zachránila.

Patrně jsem ji přehlédl, když se oddělila od ostatních, aby si ze zavazadlového prostoru autobusu vytáhla krosnu...

Když nepočítám tu nepříjemnou babu, co mi před chvílí umyla hlavu za to cigáro, byl tohle můj první sociální kontakt po dvou týdnech, kdy jsem byl převážně zahrabaný doma nebo v knihovně a studoval zažloutlé vědecké časopisy George Huxleyho ze třicátých let a poctivě vyhledával všechny odkazy na Wynne-Jonese a jeho výzkum.

Na okamžik jsem se ztratil v myšlenkách.



„Dal bych si čaj, než vyrazíme. Támhleto vypadá docela nadějně, nezkusíme štěstí? Mohli bychom tam probrat, co a jak...,“ ukážu bradou přes náves k hospodě.

Otřel jsem svoje lennonky do podolku košile a znovu si je nasadil až pod střechou hospody.

Teprve po chvíli jsem si všiml domorodce před ní. To by mohlo znamenat, že za chvíli otevřou, pomyslel jsem si a přidal do kroku, nemoha se dočkat horkého čaje. Nezapírám – nebyl jsem nikdy žádný zálesák a les mě táhl z důvodů přísně vědeckých. A taky mi to přišlo jako dobrý nápad na vyčištění hlavy, což jsem potřeboval jako sůl.

„Zavřeno? Jak, jako?“ zalomcoval jsem dveřmi.

Začátek dobrodružství

Shadoxhurst, náves,
listopadové úterý, mírně prší,
Yagi, Bodie

Dívala jsem se z okna autobusu a měla spoustu času přemýšlet o tom, proč jsem se vůbec chytla toho inzerátu. Hledá se skupina dobrodružných a veskrze příčetných osob na výpravu do Ryhopského lesa. Návrat nezaručujeme… Tuto větu jsem měla před očima víc než často. Vždyť jsem mohla být doma u rodičů ve svém pokoji. V takovémhle počasí se povalovat v posteli a užívat si sladkýho nic nedělá ní, poslouchat vrnění své Britské krátkosrsté kočky.
Taky jsem mohla sedět někde se svými přáteli. A já se táhnu autobusem do nějaké díry, do Shadoxhurst. Měla jsem ale ráda tak nějak záhady a to co se mi podařilo zjistit o Ryhopském lese, pohádky. Povídačky pro malý děti. Přesto sedím na téhle sedačce, která už určitě zažila lepší časy.

Když autobus zastavil aby oznámil mou cílovou stanici, venku stále pršelo. Zapla jsem si ke krku svou sportovní, šedivou prošívanou bundu, narazila čepici a přehodila kapuci abych se chránila před deštěm. Ze zavazadlového prostoru pak vytáhla krosnu, kde mám schovaných spoustu věcí. Nevěděla jsem ani vlastně jestli je tohle výprava na jedno odpoledne nebo dva dny. Dýl než několik dní ale určitě ne.

Tak pojď! Na hodím krosnu na záda. Když se rozhlédnu kolem sebe, všimnu si jednoho mladšího muže v manšestrovém saku. Taky měl velký baťoh na zádech a asi si moc nesedl s jednou paní s kterou si vyměnil krátký názor ohledně cigarety. Nohy mě neomylně vedli přímo k němu abych zašmátrala v kapse a vytáhla suchou krabičku cigaret.
"Můžu nabídnout?" Prohodím k němu když vidím jak mu to jde.
"Jsem tady správně na ten inzerát, dobrodružství v lese?" Věnuji mu jeden ze svých úsměvů. "Jsem Chelsea." Pronesu nakonec.

Před Yagim stojí přibližně 176cm vysoká štíhlá dívka. Dlouhé vlasy špinavé blond barvy, kroužek z nerezové oceli v nose a že stejného materiálu má i náušnice. Věkem může být tak 23 let. Na sobě má šedivou sportovní prošívanou bundu s kapucí, pletenou čepici, kapsáčové kalhoty a pevné vysoké boty velbloudí barvy.

Vocas

Shadoxhurst, náves,
listopadové úterý, mírně prší,
Yagi

Dneska ráno, když přišlo na mne pravidelný ranní sraní, a já si trůnil spokojen v kadiboudě na Harryho pozemku, padlo oko moje na nějaký noviny, co tu majitel a shodou okolností můj momentální zaměstnavatel na utření zanechal. Jak tak uvolňuju svoje střeva do vykopaný díry, rozhodnu se trochu vzdělat. Ten inzerát v tom plátku mne přinutil k výbuchu srdečnýho smíchu. Po ránu není nic lepšího. Zas nějakej vocas, co si hraje na Indianu Jonese. Pomyslím si, zrovna ve chvíli, kdy si tou tiskovinou utírám prdel.

Nicméně chtěl jsem toho dobrodruha vidět na vlastní voči, a tak kolem druhý odpoledne stojím v podloubí vchodu do dnes zavřený hospody. Přímo na dohled autobusové zastávky. Prší, ale já jsem v suchu. Mlčky kouřím, a sleduju jediný dnešní autobus jak přijíždí. Lufťáci mezi místníma září jako lampiony. Brejlatej vychrtlej chlápek s báglem nejde přehlídnout. Pokouší se zapálit si pod děravou střechou zastávky cígáro, a má nějakou diskusi se starou Wallisovou. Ta baba je protivná jako vždy. Chlápek se klepe jako ratlík. Co dodat, v manšestrovým saku může v listopadu vyrazit do lesa jenom blbec. Čekám, zda se k němu někdo přidá.

Popis:
Poměrně udělanej, šlachovitej chlápek v maskáčích, kostkovaná bunda co jen tak nepromokne, pod ní kostkovaná flanelová košile, vojenské pevné boty, kaštanové krátké vlasy, stejně takové vousy. U pasu pořádný lovecký nůž. Zkrátka buran. Když ne místní, tak na vesnici jako doma. Kouří, a jeho poměrně tvrdý přímý pohled sleduje dění v autobusové zastávce. Bez viditelného zájmu.

Už když jsem ten inzerát psal, připadal jsem si jako blbec... Na tohle se prostě nemůže nikdo normální chytit! Měl jsem chuť si nafackovat - jak tu tak stojím pod pochybným požehnáním zchátralé stříšky autobusové zastávky a hubenýma rukama se snažím vydolovat z kapes trochu víc tepla.

Manšestrové sako už bylo trochu navlhlé a moje vychrtlé tělo se pod ním začalo klepat zimou. Sušinka, řekli byste si - svaly dohromady žádné. Zdaleka nejvýraznější jsou na mně brýle a živé rejdivé oči za nimi. Žilnaté ruce (teď zrovna schované v kapsách) a uhýbavý pohled, který vytahuji vždy, když cítím, že se něco stane, ...že se něco posere.
Na první pohled jsou zřejmé i mé sklony k neuróze a kavárenskému povalečství, což je mou druhou prací. Mimo to jsem psychoanalytik a sběratel kuriózních vulgarismů. Mám taky rád rostliny. Lidi už míň... Lidi a jejich problémy. Jestli se tu teda nějací objeví. Nebyl jsem si tím vůbec jist.

Nadhodil jsem si objemný batoh na zádech a rozhlédl se po odbíhajících místňácích. Nikdo z nich nevypadal, že by patřil ke mně. Do toho lesa se sám asi neodvážím...
Zaštrachal jsem hlouběji v kapse a vytáhl zapalovač. Provlhlá cigareta mi visela z koutku úst a za boha nechtěla chytnout.

"Tady se nekouří!" vybafla mi do obličeje nějaká matróna s taškami.

Pokrčil jsem rameny. "Nehoří to," dodal jsem celkem zbytečně, protože dotyčná mezitím pohoršeně odkráčela směr náves.