Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Les Mytág
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 |
| ||
| |||
 | TŘI BADATELÉU ohně – později i s jídlem, které děsivé prožitky utlumí lépe než autosugesce S Evelyn a Edwardem, ostatní jsou jen stíny míhající se na pozadí Naslouchám místy přerývanému vyprávění Evelyn bez přerušování (a dokonce si udělám i pár pomyslných poznámek v hlavě, které později jistě zanesu do svého zápisníku), dokud se nezarazí a nepodívá se na mě, jako by od někoho, kdo tady má papír na to, že rozumí lidské psýché, potřebovala ujištění, že nemluví z cesty. Vrátím jí pohled jejích očí opalizujících plameny žíhajícími v povzdálí černočerné nebe a snažím se do svého pohledu a následně i hlasu vložit tolik jistoty a pochopení, kolik je zapotřebí k tomu, aby z něj dokázala vyčíst, že všechno je v pořádku a nikdo z nás tu necítí potřebu ji nějak soudit: „Jak říká Edward – dává to smysl (obzvlášť s tím, co víme) a rozhodně nejsi žádný blázen, respektive tu alespoň z hlediska kognitivní psychologie není žádný signifikantní symptom, který by dokazoval opak,“ uklidňuji její pochybnosti a do tónu svých slov vkládám veškerou možnou podporu, která je momentálně k mání. „Nejvíc nám teď pomůže soustředit se na dostupná fakta – myslím, že už můžeme považovat za ověřenou Bodieho myšlenku, že Les je s tebou nějak propojený.“ popřemýšlím nahlas a na Edwardovu řeč o nálezech a nálezcích souhlasně pokývnu hlavou, ačkoli mráz mi z toho po zádech přeběhne. „To je pravda. Lyttonovy deníky něco takového také naznačovaly. Asi tak úplně nesouhlasím s tím, že jsme nějakou tou branou prošli, spíš bych si tipnul, že se o nás taktak otřela, ale ať už je to jakkoli, určitě by bylo dobré zanést Evelyninu vizi i místo, se kterým se pojí, do mapy. Zóna: Dub-jasan, místo: Ostrý brod. Vize: Vlčí jeskyně,“ zabručím, zatímco si vše zapisuji do hlavy, načež olíznu papírek cigarety, kterou jsem si bezděky začal balit. „Ještě k tomu otisku duše: Ano, říkal jsem to, ale jestli byla Talis skutečně mytágo – o čemž se můžeme jenom dohadovat, třeba se v pozměněné podobě objeví znovu,“ pokrčím rameny a odsunu se kousek dál po větru, abych Lyn nečudil pod nos aspoň při jídle. „Ale pokud ne, možná bys to i ty s těmi maskami mohla zkusit... Přinejmenším jako pokus. Co si o tom myslíš, Ede?“ zvednu hlavu a tvář utopenou ve stínu mi ozáří žhoucí sirka. Až dokouřím, asi podniknu pokus něco málo sníst ze své misky... | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Neklidný čas Ryhopský les, okolí Ostrého brodu První den na výpravě, listopadová středa, večer, mrazivo, nehostino Viv, Kath a ostatní Zabalím Viv do sebe jako do flanelové deky, a ona se do ní jen zavrtí. Usíná záhy, ale neklidně. Co chvíli sebou škubne. Ty cuky jsou normální, jak tělo přechází z plného vědomí do říše snů. Jenže, jenže je jich nějak moc. Trápí jí noční můry, a ten zkurvenej les jí zřejmě nedá pokoj ani v noci. Ač v klidu ležím, a hřeju jí záda, tak v nitru mnou lomcuje vztek. Jsem schopen vypořádat se takřka s čímkoliv, ale jak mám bojovat s přízraky, který ani nevidím? Chci Viv chránit, ale netuším jak. Tu 'klidnou' chvíli využiju tak, že přemýšlím co tu vlastně děláme. Jo, Viv hledá manžela, já dcerku jednoho z vesničanů. Ale upřímně, stojí nám to za to, abychom přitom přišli o rozum? Řekl bych, že ne. Pravděpodobně hledáme jen mrtvé, anebo polomrtvé. Vzpomenu na tu stařenu, která taky možná původně přišla zvenčí. Měli bychom uvažovat logicky, nic dobrého nám ten hvozd takřka jistě nenabídne. Spíš naopak. Rozumné by bylo stáhnout se, dokud to jde. Pořídit malý domek, a kupu dětí s Viv. Co by nám chybělo? NIC! Hřeju své milé záda i duši, jak jen je to možné. Víc dělat asi nemůžu. Když sebou škubne, konejšivě jí k sobě pevně přitisknu. To jí uklidní do dalšího záškubu. Měli bychom si ráno promluvit. Skoro přitom na okamžik dřímnu. Náhle se ozve hvizd! Píšťalka! Není daleko, blíží se k táboru. Léta vojenského drilu se zúročí. Lehké políbení Viv na krk, a už se opatrně soukám z její blízkosti. Přikryju jí svou dekou, ještě vonící po mne, a už sahám po kopí, a opouštím stan. Oheň ozařuje okolí skrze sedící postavy kolem něj. Vyrazím do lesa za zvukem píšťalky. Jakmile spatřím Kath hodím jí kopí, snad jí napadne, že chci zpět pušku, s ní jsem teprve celistvý. Co se děje, Kath? Šeptnu. | ||
| |||
 | Černá a Bílá Ryhopský les, tábor, bezprostřední okolí ostrého brodu. Od iluze lidské společnosti, do stejně nepovedné iluze ticha a samoty, mne oddělí -vlastně, spíš posune- jen bziknutí, zipu a kousek celty, obé moc zvuku nevytěsní. To i moje hlava toho zvládne víc, tím si jsem bezpečně jistá. Sundat boty, přidat ponožky, urovnat karimatku, sundat bundu a tu vyměnit za nějaký tenčí svršek a pak se nasoukat do spacáku nohama napřed. Tři-dva-jedna-teď. Představuj si, že jsi někde na festivalu, třeba v horku srpna, na Creamfields, v Daresbury! Ač Liverpool jinak stojí za starou belu, asi bych vážně byla raději na Creamfields, než v Ryhopu. Raději poslouchat i Acid House a Garage elektro, brodit se po kolena bahnem bez holínek…. Jenže, Creamfields jsou v srpnu, kdy obvykle bývá dost horko, a navíc na poli. Na Creamfields jsem nikdy dvoje ponožky do spacáku nepotřebovala.
| ||
| |||
 | Neznámé (ne)bezpečí Ryhopský les, na hlídce, téměř u tábora První den v lese noc, zima Ochladilo se hrozně rychle. A začínám to sakra pociťovat na vlastním těle. Ještě chvilku a budu se moct snad prohřát u ohně a zalézt do teploučkého spacáku. Nechat se vystřídat někým s čistou hlavou. Beze strachu. Bez halucinací. Bez slyšin. Ale teď je potřeba vyřešit aktuálního potenciálního nepřítele. Hlavně se neukolébat myšlenkou na teplo tábora a zasloužený spánek. Prudce se otočím na zvukem, který jako by se teleportoval na úplně opačnou stranu, než jsem ho slyšela před chvílí. Jak je tohle sakra možné?! Tohle by nezvládlo žádné zvíře ani člověk. Buď je toho tady víc, anebo už jsem se úplně zbláznila a prostě mi mozek na pár sekund vypnul. Kruci. Ty zvuky míří k táboru. Buď je to nebezpečí, nebo mě to chce před něčím varovat. Tak i tak to očividně chce, abych se vrátila do tábora. Ale proč. Fajn. Není čas moc to rozmýšlet. Jde se! Vydám se po stopách neznámého tvora a mířím zpátky k táboru. Zatím se nesnažím nijak na sebe upozorňovat zbytečným zvukem. Co když by se to vylekalo a zaútočilo, nebo uteklo a já už bych nikdy nezjistila, co to bylo sakra zač. Když se už ale k táboru nebezpečně blížíme a zvuky pohybu stále míří stejným směrem, tak přidám do kroku a mezi rty uchopím píšťalku od Bodieho. Pomalu vyfouknu vzduch z plic. Ne nijak ostře, ale pouze tak, aby se ozvalo lehké zapísknutí. Stačí aby zpozorněl jenom Bodie. Není potřeba aby celý tábor okamžitě propadal hysterii. Dál pokračuju za zvukem pohybu. Tak už se mi ukaž. Pověz co chceš. | ||
| |||
| Ticho a hluk myšlenek Ryhopský les, okolí Ostrého brodu První den na výpravě, listopadová středa, večer, mrazivo, nehostino Viv, Kath, Eva a ostatní Předal jsem Kath pušku, píšťalku, a s kopím v ruce mlčky zamířil zpět k ohni. Viv byla doslova před zhroucením. Musím něco udělat, jenže co? Na nějaké laciné ujištění mne nikdy neužilo. Brunetka ze staré školy zmizí ve stanu, když předtím ještě zamává svou dokonalou lákavou prdelkou. Ne, na nějaké dovádění to dnes nevidím. I když je to škoda, mne to vždy vyčistí hlavu, a to bych vyloženě potřeboval. Sednu si sám s flaškou bowmorky k ohni, a když je třeba přiložím. Dění kolem Evy monitoruju, aniž bych však zasahoval. Můj zrak se tiše topí v plamenech. Hloubení. Bachyně. Tam na východ. Bude tam pořádná zima. Tedy na arktické podmínky opravdu vybaven nejsem. Ale chci tam vůbec jít? Proč? Možná je to jen můj dojem, ale celé tohle tažení mi připomíná cestu do pravěku. Nemám proto vysvětlení, ale ona Bachyně mi splývá s tou Tajemnou Živou. Ještě měla Eva říct, že jí ta Bachyně volá, a bylo by to kompetní, neboť i mne Ta Živa volá... . Uplyne hodina. Neřeknu k dění kolem Evy nic, zvednu se a s kopím v jedné a s whisky v druhé ruce zamířím do stanu k Viv. Kopí položím za sebe, roztáhnu spacák, a lehnu si oblečen k Viv, tak abych jí objal a zahřál záda. Spacák si hodím přes ta svá. Nechci spát, i když bych hřán ženským živočišným teplem jistě usnul bez potíží. Čeká mne ještě hlídka. Chci však dodat své milé pocit bezpečí. Všechno bude dobrý. Polohlasem jí šeptnu přímo do ouška, a zabořím své nozdry přímo do jejích vlasů. Počínám ji milovat, aniž bych si to uvědomoval. | ||