Rozkoukávání

Ryhopský les, tábor u Ostrého brodu
První den výpravy, listopadová středa
Edward, Yagi + ostatní u ohně okrajově
Nějak mi k tomu pasuje, nemůžu si pomoct...

Cítím kůru, smůlu, trávu. Vůně lesa a hořícího dřeva mě pohltí, zvuky přírody přehluší i hlasy kolem ohně. Rozruch. Ano... Matně mě vytrhává z transu. Někdo, mi pomohl vyhoupnout zadek zpět na improvizovanou lavici a slyším své jméno, ale jako kdyby vzdáleně. Jednoduché "díky" ze mě vypadne tak automaticky, aniž bych si uvědomila, že ho říkám.

Ledová země...
Visí mi stále v hlavě. Mezitím se mé ruce pevněji sevřou kolem masky a přivinou ji k břichu ve snaze ochránit ji před tahem, který se mi ji snaží vzít.
"Moje." Unikne přes rty tak tiše, že to může zaslechnout nanejvýš jen ten, kdo je v tu chvíli přímo u mě. Tah ustal, dívám se jasných očí Katherine ve kterých se zračí úleva. Cítím Yagiho nezaměnitelnou přítomnost a vnímám i nějaké ty pohledy ostatních. S Kath si vyměníme kývnutí, čímž pro ni nutnost péče o mě končí a vydá se na první hlídku. Díky. Řeknu si v duchu vděčná za to, že se na nic přehnaně nevyptává.

Vlastně se nevyptává nikdo. Ne, nahlas. To je vlastně možná ještě horší... Vidím Yagiho tázavý pohled, jak mě pozoruje skoro se zatajeným dechem a vyčkává, co řeknu. Podobně na tom je i blízký Edward, ačkoli jeho pohled nepůsobí tak hladově. Myslím, že jsem zachytila také krátký pohled Bodieho... Musím se zeptat, jestli to věděl. Nebo tušil. To varování... To nebylo jen tak. Možná jsem ho měla poslechnout, ale... Lehce uvolním masku ze svého tisku a podívám se na ni. Kdybych to nezkusila, nepropojily bychom se. Nebo alespoň tak to cítím.

Znovu se mi lehce zhoupne svět, tentokrát však ne díky vizi. Hlad mi rázně dává najevo svou přítomnost a dožaduje se mé pozornosti.
"Ede? Podal bys mi prosím něco na jídlo...?"
Cítím, že se mi chvějí prsty a myslím, že kdybych vstala, tak mě budou sbírat na novo. Neurčitě ukážu k batohu ve stanu, ale pokud mi v rukou přistane miska někoho jiného, stěžovat si nebudu ani v nejmenším. Potřebuju do sebe něco dostat.



Jakmile se alespoň trochu najím, pohlédnu na Yagiho a Edwarda. Ostatní se volně přemisťují po táboře ať už do stanu nebo se připravují na hlídky a jejich diskuze jde maličko mimo mě.
"Myslím... že už jsem se s tím Hloubením setkala dřív. Když jsem byla u té jeskyně s Vlčími symboly."
Maska se na mě dívá, položena na stehnech a rukama položenýma kolem ní svírám nádobu s zatím nedojedeným jídlem.
"Tehdy se tam objevila bachyně a to mě vytrhlo z toho podivna. Vypadalo to... Já nevím... Teď mám pocit, jako kdyby se tam vytvořila nějaká brána, kterou ona prošla místo mě."
Zarazím se a vpiju se očima do dalšího páru za brýlemi.
"Dává to nějaký smysl?" ...Nebo... Začínám bláznit? Druhou otázku nedořeknu, ale naléhavost se kterou se na Yagiho dívám jí nejspíš říká i beze slov.

"Pokud je něco takového možné... Tak místo, kam šla je tímhle směrem.
Ukážu na východ - směr, kterým jsem se dívala skrze oči Masky, když jsem se otočila a přepadla.
"A mám pocit, že tam bude pořádná zima."
Na kolik šílené by bylo říct, že mě ta bachyně volá?



"Říkal jsi, že ta stařena... Ta... Talis? Že nemusela být reálná... Jakože teď a tady. Mluvil si o nějakém otisku její duše. Říkám to dobře? Jestli byla jen nějaký přelud, mohla nás sem nasměrovat z nějakého důvodu, anebo se znovu někde objeví...?
Mluvím polohlasem a velmi nejistě, očima těkám mezi Yagim a Edwardem. Prakticky se snažím mluvit hlavně k nim, i proto, že tu mám jakousi důvěru, že nebudu za cvoka, když se s nimi dělím o své celkem bláznivé myšlenkové pochody.
"Jenže kdyby byla přelud, nemám její masku pevně v rukou."
Vyvrátím si sama svou teorii a krátce se podívám na Masku, poté pro změnu upřu oči do Edwardových.

"Možná takové brány... to Hloubení... nacházela a uměla s tím pracovat. Třeba při tom rituálu u menhirů. Něco tam bylo... Tys to tam taky viděl, že?"
Edward tam rozhodně něco našel. Tehdy jsem se neptala, ale teď, myslím, že by mi mohl dát za pravdu.
"Možná používala ještě další magické nástroje... něco jako tuhle masku... Aby otvírala, zavírala, nebo něco dělala s těmihle… anomáliemi?"
Zarazím se a položím tvář do dlaní. Trochu mi chybí vhodnější slova, kterými bych byla schopná všechno srozumitelně popsat. "Asi mluvím z cesty... Omlouvám se.
Maska ke mě výsměšně vzhlíží, když se na ní krátce podívám skrz prsty, jako kdyby věděla víc, než já...
A taky že ví.

V táboře

Všichni přítomní, hlavně Edward, zbytek spíš okrajově.
V lese, v táboře, nad brodem



S povděkem předávám svý jídelní cajky panince doktorový a nechám si nandat porci večeře, kterou do sebe dost podobně jako Bodie, taky vesměs bez keců soukám. Vyznim asi jako naprosto prostoduchej blb, ale teplý jídlo a nohy v teple mi dost zvednou náladu. Ne že bych to nějak nahlas projevoval, to si nemyslete.
Potichu dojim jídlo a docela rychle se zvednu, k tématu hlídek který se tak nenápadně nakouslo, nemám moc víc co říct, než to co řeknu.
„Já se budim docela brzo, tak kdyby to nevadilo, vzal bych hlídku někdy nad ránem.“
Víc se do rozddělování hlídek nemám potřebu vymektávat, Kath, potažmo Bodie s Edem, to navrhujou pěkně. Paninka doktorová taky něco dodává, tak už nemám potřebu vymektávat cosi víc.
„Když bude zejtra klid, čas a prostor, potrénujeme střelbu z luku. Za denního světla na to kouknu, a uvidíme co by se s tím primitivem dalo vymyslet.“ Doufám, že Eddovi, ke kterýmu mluvím, ale i ostatním dojde, jakože tím primitivem nemyslim nikoho z výpravy, ale ten luk.
„V týhle tmě toho už moc nevymyslíme. Dneska obecně toho moc nevykoumáme, takže bych uvařil čaj ať je v noci co pít, pokud je dost vody, tak zbytkem spláchnem nádobí z nejhoršího a šel bych spát, to je to nejrozumnější co můžem udělat.“
Hodilo by se asi pak i uhasit oheň, popřípadě si vzít nějaký z vyhřátých kamenů do stanu jako vyhřívadlo do spacáku, ale to už každýmu podle jeho chuti. Když dojím a hlídky budou domluvený, jen odložím nádobí u ohniště, kde mi ukáže některá z žen, a zapadnu do svýho stanu, s prostym úmyslem mít tenhle den co nejrychlejš za sebou. Luk si beru s sebou.

Cos viděla za maskou

tma, praskání ohně, zima v zádech
tamtéž co předtím - u stejného ohně v Lese
Edward, Evelyn, ti ostatní už jen zcela okrajově


Byla to zdánlivě nevinná věta, co mě vytrhlo z vnitřní letargie, která ve mně zavládla po Chelseině smrti, zatímco jsem spolu s Edwardem pomáhal Evelyn na nohy, ale znamenala, že ON už se skrz masku díval! A taky viděl.

Přes hlavu sbírající se kartografky na něj zkoumavě pohlédnu. Neřeknu nic. Nerozdělil se o své vidění s námi, takže pro to jistě měl svoje důvody. ...Bylo to vážně tak osobní?

Očima za brýlemi blýskajícími odlesky ohně se vrátím k Lyn. Vypadá trochu otřeseně, ale jinak docela v pořádku – přetrénovaný mozek samozřejmě okamžitě poctivě vyklopí profesně deformovaný popis stavu: ano, lucidita v čase i prostoru je dokonale odpovídající situaci... Utnu vnitřní automat v půli monologu. Někdy v průběhu nonverbální výměny zaznamenám Katherininu postavu odcházející na hlídku, Bodieho vracejícího se z nitra Lesa a Vivian mizící ve stanu.
Jak jí asi je...? Pro zdravotníka taky nemůže být lehké, když mu pacient zemře. Nejen já jsem zřejmě byl v mizerné náladě z toho všeho – s citelnou nechutí někomu se v tom ohledu svěřit, ačkoli vím velmi přesně, jak destruktivní tajení bolestivých představ může být.

Čekám, jestli aspoň Evelyn své vidiny nějak osvětlí...

Uneasy Silence

Ryhopský les, okolí Ostrého brodu
První den na výpravě, listopadová středa,
večer, mrazivo, nehostino
Viv, Kath, Caleb a ostatní

„Jsem ráda, že ti chutná Bodie,“ promluvím polohlasem, zatímco se usazuji u ohniště, předávajíc i ostatním jejich misky s jídlem. Popravdě, nemám na nic k jídlu ani pomyšlení a vážně nevím, jak by mi trocha guláše z konzervy měla pomoci, v čemkoliv jiném, než k získání chuti pozvracet sama sobě boty. Na rozdíl od Bodieho, do mě tahle směs tedy nepadá, jako němci do krytu. Pomalu do sebe tu směsku soukám, spíš jen tak z donucení, ale není to konzistencí, či nepříliš valnou chutí, spíš neschopností se na cokoliv soustředit. Zvláštní smrákání, to jak tu padá tma mnohem rychleji než ve městě, naše okolí zahaluje do roztodivných tónů postupně tmavnoucí šedi, úplně stejné, která pomalu obestírá nejen mýtinku na které jsme se utábořili ale i moji mysl. Moje vlastní hlava totiž zas přehrává události, které se staly dole u brodu, dnes ráno, i ty které se udály u plotu v mlze, stejně tak jako to co se odehrálo včera večer ve stodole.

Tohle může být- do slova a do písmene- poslední večeře někoho dalšího z nás, napadá mně sklíčeně. A je vážně špatná, a byla jsem to já, kdo ji uklohnil… To samé ta včerejší, jen ta se na rozdíl od té dnešní parodie na jídlo, dala jíst… Tušila to Chelsea? Tušila, že ten kančí guláš, který jsme včera jedli v Bodieho stodole, je její poslední teplé jídlo? Ne, nemohla to tušit… Tohle není věc, kterou by si mladí připouštěli, jen tak sami od sebe. Je mi z toho všeho na nic, víc než bych si byla ochotná sama sobě přiznat, natož to někomu potvrdit nahlas. Jen odstavím misku s nedojedeným jídlem stranou, a sklopím oči od plamenů. Nějaké hluboké dumání nad nesmrtelností chrousta, nebo hůř, lidskou smrtelností, je ale vážně to poslední, co teď potřebuju. Nespokojeně se zavrtím, a nakonec setřesu Bodieho dlaň, a odložím misku s nedojedenou porcí vedle sebe, než se zvednu.
„Půjdu si lehnout, vzbuďte mně pak někdo na hlídku, prosím,“ požádám ostatní i když je mi jasné, že bez prášků se mi bude usínat blbě, než se k nim otočím zády s prostým úmyslem, zahrabat se hluboko do útrob stanu. Škoda, že nikoho nenapadlo, vyrábět tyhle debilní věci zvukotěsný, přišlo by mi vhod, moct se někde stranou vybrečet.