Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Les Mytág
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | (Ne)Kuřák Sama se svými myšlenkami Ryhopský les, na hlídce První den v lese večer, vlezlo Beze slov vnímám rychlokurz ovládání enfieldky. Teď jsem opravdu vděčná za svou extrémně rychlou učenlivost, kterou jsem si vypěstovala za všechny ty roky na univerzitě. Tam člověk musí držet krok, pokud párkrát zakopne, tak ho velice rychle nahradí někdo jiný, který je bohužel i často šikovnější a učenlivější. Do paměti si ukládám Bodieho pohyby, které jsou elegantní a plynulé. Skoro jako by se se zbraní mazlil, ale přesto ji držel pevně v rukou. Kdybych chtěla mít nemístné vtipy, poznamenala bych něco o tom, že se k ní chová jako k milence. „Budu se k ní chovat, jako by byla moje vlastní.“ Přikývnu a opatrně si ji převezmu. Teď jsem ráda, že nějaké kurzy střelby jsem absolvovala, ač to byly spíš zábavné večery s netradičním programem. Tady se na techniku hrát nebude, tady se hraje na přežití. A jestli mi ta zbraň vykloubí rameno, ale zachrání nám všem život, tak to stojí za to. „Rozkaz, kapitáne!“ S těmito slovy si přeberu od Bodieho flašku whiskey a loknu si na kuráž a zároveň i na zahřátí. Přehodím si píšťalku kolem krku a vyzbrojená kuráží a smrtící zbraní se vydám najít nejideálnější pozici ke hlídce. Chvíli tam pochoduju, než najdu místo, které splňuje všechny Calebovi i Bodieho požadavky a tam se uvelebím. V černé nepromokavé bundě a sportovních kalhotách nebudu z protějšího břehu prakticky vidět. Nějaký čas jen sedím opřená zády o kmen stromu s kamenem pod zadkem, abych nemusela sedět na mokré hlíně. Bezmyšlenkovitě zírám před sebe. Co chvíli proskenovávám druhý břeh. Nakonec, ač se tomu bráním sebevíc, se mi v hlavě začne přehrávat dnešní den. Vážně jsem si ještě ráno myslela, že tento výlet bude stejný jako všechny ostatní? Před každým výletem jsem zápasila s lidmi, kteří mě odrazovali, kteří mi tvrdili, že mě tam zabijí, že tam chytnu smrtelnou nemoc… Ale tady, tady v Ryhopském lese, mám poprvé pocit, že všichni, co mě varovali, měli pravdu, že všechny ty povídačky jsou založené na kruté realitě. Zavrtím hlavou. Ne, prostě jen smůla. Nic. Víc. Pokud sem chodí lidé, kteří nejsou vůbec připraveni na krutý svět nejčistší přírody, tak se pak nemůžou divit, že tu zůstanou. Stačí, aby si tu člověk zlomil nohu, a už ho nikdy nikdo nenajde, natož aby se dostal sám ven. Ale Chelsea. Ta blondýna, kterou jsem znala sotva pár hodin. Bylo to rychlé i na mě a na můj žaludek. Z kapsy bundy vytáhnu její placatku, která se tam nachází i s Chelseinymi cigaretami. Sentimentální a možná i správné by bylo, kdybych tyto věci odnesla Chelsea na hrob. Ale moc dobře vím, že tenhle artikl se bude možná ještě jednou hodit, ať už jako dezinfekce, nebo obchodní materiál. Ale blondýnka si zaslouží, abych i já aspoň nějak uctila její památku, když už jsem nebyla u jejího pohřbu. Pomaličku zvednu před sebe placatku. „Snad je ti na té druhé straně lépe a tvá duše nalezla klid. Pokud se z tohohle prokletého lesa jednou dostanu, tak ti slibuji, že tvé rodině vysvětlím, jak neuvěřitelně odvážná jsi byla.“ Krátce si přihnu z placatky a položím ji vedle sebe, jako by snad duch Chelsea držel hlídku se mnou. Automaticky začnu šátrat opět v kapse. Znovu nahmatám krabičku cigaret. Říkala jsem, že jsem zarytý nekuřák? No, dobře, jednou za rok si cigaretu dám a teď jeta správná příležitost. Navíc mě nikdo nevidí, takže nebudu muset nikomu nic vysvětlovat. Neohrabaně a lehce roztřesenou rukou si vložím cigaretu mezi rty a zapálím. Potáhnu. S tichým zapráskáním se cigareta rozhoří. Pokud by mě aktuálně měl někdo možnost vidět, tak musím působit silně komicky, asi jako puberťák co podruhé v životě drží cigaretu v ruce a ještě se bojí, že ho u toho nachytají rodiče. Ani bych se nedivila, kdybych šokem cigaretu spolkla. Pomaličku vydechnu kouř nad sebe. Celý dnešek je pěkně na hovno. Zastřelená halucinogenní babka, co nám asi chtěla pomoct. Utopená spoluúčastnice expedice. Zdrogovaná další spoluúčastnice expedice, ač byla varována, že má tu masku nechat sakra být. Kouřící doktorka přírodních věd, která se musela v rychlokurzu určit střílet z opakovačky. A banda filozofujících vědců nevědců kolem ohně. Dokonalá definice dne na hovno. | ||
| |||
 | Vidění na kraji Ryhopský les, okolí Ostrého brodu První den na výpravě, listopadová středa, večer, mrazivo, nehostino Viv, Kath, Caleb a ostatní doprovodná hudba Vivien se po krátké tiché chvíli hlubokého souznění vysmekne z mých dlaní, aby se věnovala tomu, co ženy zdobí odnepaměti, totiž vaření na ohništi. Sleduju mlčky její záda a zadek v podřepu, to vše ozářené ohněm. Ten pohled mne dodává klid a sílu. Ženské moderní doby někdy cítí plotnu jako degradaci pod mužskou nadvládou. Je to samozřejmě kravina. Zpracovat dobře jídlo, je stejně důležité, jako ho ulovit. Aby muž dokázal oba ubránit, potřebuje sílu, a mít pro co bojovat. Obé mu poskytuje žena, tím že je, a tím že zpracuje co lovec přinese, to vše v pokoji společného krbu, či ohniště. Jsem nesmírně hrdý, že Viv vaří, dodává mi to potřebný klid a sílu do mých paží, rychlost do úsudku. Sílu k ochraně její, i všech ostatních.
Na slova Viv jen kývnu, a beru svůj bágl, abych jej hodil do stanu vedle jejího spacáku. Avšak slova Caleba mne trochu zbrzdí. Skvělé, druhý přechod přes ledový potok je prý jen "pár metrů" vedle Ostrého brodu. Fajn! Takže jeden člověk naráz ohlídá oba přechody. Nemá cenu to tam jít zkoumat, věřím zcela úsudku Lovce. To, že stojíme proti oživlým 'mumiím' přijmu s nelibým výrazem. No, co se dá dělat. Koukám na kostěnou jehlicí a primitivní hroty šípů. Nemusím být expert na neolit, abych si protivníka zařadil v časové ose. Co to pro nás znamená? Jsou o trochu víc než zvířata. Brutální, bez kulturních skurpulí, nevypočitatelní ve své víře i v reakcích, ale v taktice a strategii bychom nad nimi měli mít navrch. Škoda, žes nepřinesl i pár luků, či alespoň kopí, nedostává se nám zbraní, hlavně střeleckých. Podotknu. Ksakru, proč si Kath nevzala sebou pistoli? Vsadím se, že nějakou má. Potřebuju lok whisky. Dál nezdržuju sebe, ani ostatní. Hodím si věci do stanu Viv, připravím spacák, vezmu sypaný černý ceylonský čaj, ešus, flašku bowmorský whisky, a po delším hrabání najdu na dně batohu plechovou píšťalku na tkanici. Za okamžik jsem zas u ohně, a po chvíli se pustím do jídla. Je to moc dobrý Viv! Zakřením se a oči mi vesele zajiskří. Není pochyb, že mi chutná, padá to do mne jako němci do krytu.
Ten halucinogení prášek zní vcelku pravděpodobně. Prohlásím na okraj ku Kath, když se vrátí zpět k ohni, potom co nechá Evu v péči psychoušů, kteří si myslí, že věci rozumí líp. To klidně může být i pravda. Za zhruba dvě tři hodiny tě vystřídám! Zaujmi místo mezi brodem a kládami přes potok, abys obsáhla oba přechody. Skryj se. Nabídnu jí lok z flašky, přičemž s cigaretou nedbale visící v koutku, neochotně jí ukazuju jak používat enfieldku. Je vidno, že se s ní hodně nerad loučím, ale musí to být, na čas. Potřebuje zastavit agresory na dálku, pokud se objeví. Škoda, že sis do lesa nevzala nějakou bouchačku. Fakt škoda! Podotknu smutně. Předpokládám, že rychlokurz střelby bude krátký, Katherine obecně ví co a jak. Jen rozdíly mezi loveckou puškou a vojenskou 10-ranou opakovačkou, nic víc nepotřebuje. Dej na ní pozor! Případně pískej. Přidám píšťalku na krk. Kopí co jsem jí propůjčil si vezmu teď já. Mne teď čeká poklidná chvíle s whisky u ohně, ideálně s mou rukou kolem Viv štíhlýho pasu. Ta holka se třese v nitru jak osika, potřebuje chlapský objetí, vo tom není sporu. | ||
| |||
| Nadpřirozeno Všichni Ryhopský les, okolí Ostrého brodu První den v lese večer, vlezlo Do rukou mi přistála miska s večeří. S notnou dávkou fantazie bychom večeři mohli nazvat gulášem, přeci jen guláš je cokoliv co se dusí. Ale vlastně je mi jedno, co je to za jídlo. Důležité je, že je to vroucí a energeticky výživné, i kdyby to bylo z kobylek tak si pochutnám. Bezmyšlenkovitě se na Viv usměju a beze slov ji poděkuji. V myšlenkám se ale musím stále vracet k nádobce s bylinkami. Ta vůně, nebo spíše smrad mi přišel povědomí. Jako bych už ho někdy cítila, ale ani za boha si nemohu vzpomenout kde. A už vůbec nevím, proč mi přijde tak známý. Natož proč by se vyskytoval uprostřed lesa ve Velké Británii. Zvedám k ústům první lžící s gulášem. Automaticky polknu. Po pár sekundách zjišťuji, že to vlastně není vůbec špatné a urychleně do úst přesunu další lžíci. Přeci jen jsem vědec a moc dobře vím, že pro správné posuzování je potřeba daleko větší vzorek, než jen první ochutnání. Po chvíli už zmizí polovina jídla z mé misky. „Konečně!“ Zorničky se mi rozšíří prozřením a spokojeně se zasměju. Pár sekund na to se ale omluvně podívám po ostatních. „Pardon. Jen jsem si vzpomněla, kde jsem tuhle bylinkovopopelovou směs viděla. V Ekvádoru něco dost podobného používali jako halucinační a léčivý prostředek. Stačí si trošku šňupnout a můžete číst budoucnost. Ač mě šaman ukecával sebevíc, neměla jsem odvahu na to, to zkusit, přeci jen vlastní budoucnost jsem doopravdy vědět nechtěla. Navíc šaman si pak bral další den volno a trochu se obávám, že celý další den skončil na latrýně a hodně civilistů už ani na tu latrýnu nedošli.“ Pokrčím mírně rameny. Asi tyto moje průpovídky málokoho zajímají, tak připojím i objektivní abstrakt. „Zkráceně, je to šamanský prášek pro spirituální účely.“ Stejně jako já jsem fascinovaná pravěkým popelníkem, tak je Evelyn fascinovaná maskou. Vlastně to trochu vypadá, jako by si maska vybrala zrovna ji, zrovna její duši, její ruce. Zavrtím nad tím hlavou. Opět se dostávám do až moc nadpřirozených sfér a tahle úroveň úplně mým myšlenkám nesvědčí. Když dojídám poslední lžíci večeře, tak jen poslouchám hovor Yagiho, Edwarda a Caleba. Pak se ale ozve ráznější hlas. Bodie. „Tu masku bych si teď na obličej nedával.“ Co? Kdo? Jak? Zvednu oči od prázdného ešusu. Oči Evelyn jsou mimo, stejně tak jako její tělo. Upustím ešus, ať už dopadne kam dopadne, to je teď jedno. Intuitivně se vymrštím do stoje a vyrazím k Ev. Někdy si říkám, že bych měla v kritických situacích dřív myslet než jednat, ale holt už mě asi nikdo přeprogramovat nedokáže. U Evelyn se srazíme s Yagim, který vystartoval na pomoc stejně jako já. „Evelyn!“ Seberu ji okamžitě masku z rukou. Pokud mi to tedy její křečovité sevření dovolí. Minimálně se ale snažím masku dostat, co nejdál od jejího obličeje. „Klid. Už je to pryč.“ Podepřu Evelyn z jedné strany a s ostatními pomocníky ji pomůžu si zpátky sednout. Zadívám se hluboko do Evelyných očí. Pár bláznů jsem za svůj život už viděla a její zrak je čistý. Spíše jako na blázny kouká ona na nás. Kývnu. Je v pořádku. Tedy aspoň v rámci našich možností. Ale co se to vlastně teď stalo. A chci to vůbec vědět? Nějaká vize? Další halucinace? Tak i tak, o těchto tématech si bude mít co říct spíše s Yagim a Edwardem než se mnou. Na mě opět zbyde ta trapná realistická pragmatická část výpravy. A nebo snad zkouším utéct před pravdou? Před tím, že ne všechno má vědecké vysvětlení? „Beru si první hlídku. Na zbytku se domluvte. Když se všichni prostřídáme, tak tábor uhlídáme a ještě se k tomu vyspíme do sytosti.“ S těmito strohými slovy zmizím jako pára nad hrncem. Uvelebím se na místě, které popisoval Caleb jako ideální pro držení hlídky. | ||
| |||
 | Základní potřebyRyhopský les, tábořiště v doslechu brodu Pozdě večer, tma, venku večer první Edward, Evelyn a přidaní... Pronikavé oči za skly brýlí propíchnou temnotu mezi mnou a Edwardem jako dva umírající uhly, které ze sebe vydávají poslední zbyteček světla... Právě jsem přišel o svou potenciální holku. Poslední, nač jsem měl chuť, bylo někomu dávat nějaké profesní rady. Ale zvyk je železná košile a pomáhat lidem tak nějak moje druhá přirozenost. Ačkoli čím déle v lese jsme, tím víc se všechno (včetně údajných cest a motivů) zamotává, stáčí do sebe a v nejnemožnější chvíli mizí... Proč tu jsem...? Nic už mi nedává smysl, jaký jsem věcem uvykl přisuzovat v civilizaci. Jo, jasně, Huxley... Ale ne, zkratkovitá přímočarost u mě nikdy nefungovala a fungovat nebude. Věci už z principu nejsou jednoduché, když si tedy dáte tu práci prohlédnout si je ze všech stran a zanalyzovat. Ale jedna z těch stran mi také připomněla, jak je fajn, že jsou s námi i tací, kteří v jednoduchém, praktickém modu fungují defaultně, protože bez nich bychom tu možná už nebyli. Ne po onom střetu u brodu. V tuhle chvíli jsem ale i na nich viděl, jak jsme všichni ušlí a hladoví... Vydoluji ze sebe poslední zbytky empatie na chabý úsměv. Tenhle les se umí dostat jednomu pod kůži, co? Ed určitě chápe, že není sám, komu se tohle děje... Nerad někomu dávám nevyžádané rady, ale pokud se ptáš doopravdy a nebyl to z tvé strany jen sarkasmus, navrhuju se napít, najíst a především vyspat. V tomto pořadí.“ Protože tyhle zdánlivě primitivní úkony často vyřeší nejeden problém. Dát úmorně dlouhému, šílenému dni nějaký rámec, který dá věcem řád, když už ne smysl... Sám pro sebe si mezi výše zmíněné naordinuju ještě cigaretu, možná dvě, přejedu jazykem suchým jako ponožka vyprahlá ústa. Dneska si svůj příděl výdobytků civilizace rozhodně zasloužíme, zakřením se, což mě po tom všem stojí nemalé úsilí. Zpátky v tábořišti mezi ostatními se mi zadaří zatlačit šok ze ztráty o další píď hloub do podvědomí... Dneska nebudu dobře spát... Ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Během těch několika desítek minut, kdy si Edward po návratu k družině pozorně prohlíží Calebův lup a snaží se jej dobově zařadit, si aspoň vybalím věci na spaní – zejména tedy dvě lehké celty – jednu pěkně pod spacák a druhou přes dubovou větev v přiměřené výšce nad ním. Rohy té horní zatížím čtyřmi kameny, aby neuletěla, kdyby v noci přišel s mokrým sněhem i vítr. Dneska ráno v Bodieho rádiu hlásili ledacos, ale sníh opravdu ne. Tady je prostě všechno jinak a nejlepší bude se s jistou mírou nevypočitatelnosti počasí a terénu smířit. "Ty, Ede... Já se v tom teda až tak nevyznám, ale podle těch věcí bych soudil, že jde o lovce, což možná odkazuje na hodně raný neolit - možná dokonce na hraně s mezolitem, ale to je jen taková laická úvaha, která vůbec nic nedokazuje. Vlastně jenom přemýšlím nahlas... Je mi jasné, že termoluminiscenci toho 'střepu' v těchhle podmínkách fakt nezajistíš a tvůj hrubý teoretický odhad je to jediné, čeho se můžeme chytit..." pokrčím rameny, protože nějaká datace nám to, že nám v noci ti bastardi nepodřežou krky, stejně nezajistí. Po vyndání všech potřebných věcí o dost zmenšený bágl smotám do úhledného balíčku, stáhnu přezkami a vrazím jej pod improvizovanou střechu celty. Nejsem sice žádný zálesák, ale chránit rezervní věci před vlhkostí od země i ze vzduchu je prostě základ... Cinkání misek a lžic za mými shrbenými zády, zatímco si chystám spaní (za povzbudivé vůně jídla které nám uvařila pozorná Vivian – pravděpodobně za asistence Kath), přeruší Evelynin pád do chrastí připraveného Calebem na ranní zátop v mém periferním zorném poli, ve kterém teprve nedávno ustala premytágová aktivita. Vlastně zaregistruji jen pohyb – na detaily bych musel pootočit hlavu, ale stačí to k tomu, aby mnou zavibrovalo náhlé prozření. Ta maska! „Lyn, jsi v pořádku?“ vyskočím (v rámci možností unavených nohou) od stavění svého improvizovaného dočasného obydlí, ale než tak učiním, stihnu si ještě přetáhnout cíp spodní plachty přes spacák, aby mi od vzduchu nasyceného deštěm se sněhem nenavlhl, než se do něj později v noci nasoukám. Nicméně teď jsem stejně jako ostatní byl hlavně zvědavý, co a jestli Lyn viděla, ale zároveň mi vnitřnosti sevřela i lehká starost o ni. Co když...? Jestli jsem na něco nebyl připraven, tak na to přijít teď o dalšího člena naší výpravy. ...Zvlášť když uvážím smutný osud muže z Lyttonova deníku, který se před šedesáti lety podíval skrze masku své dcery a zašílel. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Easy SilenceU ohniště, tábor poblíž ostrého brodu, Shadox, první večer mimo civilizaci, všichni přítomní Naší skupině budu momentálně víc k užitku tam kde jsem, tady u ohniště a u přípravy večeře, a to je role která mi nijak nevadí. Krátce jen Bodieho stisknu, jako bych mu říkala: to nic není, tady jsem… než ho nachvíli pustím ze sevření svých paží a zas se na chvíli vrátím do podřepu u ohniště a dám se do míchání jídla. Chci aby se rychle dovařilo, ale rozhodně nepotřebuji aby se připálilo. Většinu toho času držím jazyk za zuby, moje máti i tchýně mi dlouhá léta vtloukaly do hlavy to okřídlené pravidlo, o tom, jak když člověk nemá, co kloudného nebo milého by řekl, tak má raději mlčet, a ač to nebývalo mým zvykem, teď a tady se ho držím. „Kdo máte svoje nádobí, připravte ho prosím tady na nějakou tu lavičku od Caleba, ať můžu jídlo nějak nandat a můžeme se najíst.“ Ochutnám jídlo a můj odhad se jen potvrdí, za chvíli bude hotové. „Odlož si věci do mého stanu, Bodie…“ poradím mu pak, poukazujíc na svůj stan, než se zas věnuji jídlu, které pak stáhnu z ohně a odstavím ho vedle ohniště, bezpečně rendlík zapírajíc, aby stál v rámci možností co nejrovněji, tak aby se jídlo nespálilo, ale zároveň moc rychle nevychladlo. Dřív, než mne ale všichni poslechnou, vytáhne Caleb ten svůj bezpečností problém, tak jak to nazve Bodie. Má pravdu, to nepopírám, ale co s tím můžeme udělat? Vydat se za padajícího soumraku opětovně k vodě a na pospas dostřelu šípů s havraními letkami a motat se tam jako krtci v louži? To mi zavání jen dalším průserem. „Probereme to u jídla, dobrá?“ Pokusím se nevinně nahodit jako řečnickou otázku, na kterou si ale upřímně nepřeji slyšet odpověď. Chopím se prvních kusů jídelního nádobí co mám po ruce a nandám do nich jídlo. Jako první misku předám Kath, a krátce se na ní usměju, naznačujíc rty velmi tiché „Díky…“ za to jak se zachovala před tím… Nevím, jestli jí dřív poděkovat, nebo se omlouvat, takže ze sebe ani víc nevymáčknu, jen bych se do toho zamotala a zbytečně blekotala. Hořící oheň a jeho plápolavé světlo, vrhá na naše okolí, tváře ostatních i naše stany tančící stíny. S ubývajícím světlem, jako by na mne dopadala únava z předchozího dne. „No šup šup, misky sem, než to vychladne,“ přeháním proto mírně, s rukama v bok nad rendlíkem, ale co už… Krátce pohlédnu na Edwarda, a Yagiho, jako bych si snad chtěla zjistit, jak se budou chovat, až si dvě horké hlavy této výpravy-Bodie a Caleb- vjedou do vlasů kvůli troše naplaveného dříví. Pánové, najezte se, než si skočíte po krku, prosím vás… pomyslím si s tichým povzdechem. Všichni jsme hladoví, promrzlí, někteří i promočení a řekla bych, že do jednoho jsme i otřesení a vystrašení, každý jen do jiné míry. Není potřeba se tu z hladu poštěkat jako psi o nalezenou kost. Je mi jasné, že pokud je přes potok i nějaká suchá cesta, bude potřeba ji buď zničit nebo střežit celou noc, ostatně nejlepší by asi bylo střežit i celý tábor, ale řekla bych, že to takovou Kath, Edwarda nebo Bodieho s Calebem napadne i bez mého pindání, takže si to svoje moudro nechám raději pro sebe. Vlastně, se tu v lese skoro ani nepoznávám… Kdybych si to svoje pindání, dokázala nechat pro sebe před pár měsíci, kolik z toho, co se dnes událo, se nemuselo stát? | ||
| |||
 | Rituální SkarifikaceTábor, ostrý brod, Shaddox den první, večer, docela kosa. Všichni v táboře, hlavně Bodie, Kath a Ed, ostatní okrajově. „Vsadim se, že to nebudou ty nejhorší zvuky co už sem slyšel,“ odpovim Kath, a dál stavím svý skromný ubytování vedle jejího bejváku. Potom spolu taky připravíme to sezení, a řeč se během toho dostane i na ty druhý, z protějšího břehu. „Huh,“ vydechnu tiše, když přijde Edd s otázkou. Jako moh sem přesně tuhle otázku čekat jo, přesto jsem z ní celej jalovej.Chvíli si rovnám pojmy a dojmy, než odpovím. „Jo, měli. Jasná rituální skarifikace, ale kulturu, nebo století, to nevodhadnu. Takový dlouhý, tenký a rovný čáry, všiml sem si jich hlavně na obličeji.“ Chmátnu do kapsy kalhot a natáhnu k Edovi ruku s kostěnou jehlicí. „Zdobili se i tímhle, ale to není všechno.“ Caleb ze sebe udělá krypla za: 3-2-1… Nadechnu se, jako kdybych si potřeboval dodat odvahy, a dojde mi, že to vlastně docela potřebuju. No to mi pos… „Ony, ty jejich mrtvoly,“ přešlápnu na místě, jak čerstvě narozený tele, co je nejistý na vlastních kopytech, „tak jako seschnuly?“ Rozhodím rukama, nemám jak bych to líp popsal. Marně hledám nějaký přirovnání a připadám si jako debil, když to říkám. „Prostě je ten les mumifikoval, ale hrozně rychle. Úplně mi seschnuli před očima, jako mumie.“ Ohlédnu se po ostatních, je mi jasné, že tohle budou chtít všichni slyšet. Ideální téma k večeři, chuděrka Viv se tu snaží vařit, no dobrou chuť, parto! „Vím, zní to jako naprostá chujovina, ale viděl jsem to na vlastní oči, a ani těm sem nevěřil, tak sem si na ně šel šáhnout. Dovopravdy se to stalo, bylo to, jako kdyby vůbec nebyli živý lidi, jako kdyby byli už dávno něco trochu jinýho.“ Po nádobce kterou zkoumá Kath a kostěné jehle, vytáhnu další poklad, je jím sáček plný hrotů na šípy. „Tohle by taky mohlo pomoct je nějak zařadit. Můžou ale přijít vhod, tak bych uvítal, kdyby se povedlo je tím zkoumáním nezničit a nepoztrácet.“ Blekotám jako študák na potítku, se sáčkem hrotů na dlani, a Bodieho otázka mi přijde jako záchrana poslaná z hůry. „Pár metrů od brodu, je pár padlých stromů. Není to moc stabilní, a hodně to klouže, takže cesta bych tomu neříkal. Leda cesta do ledový vody, snadno a rychle,“ rukou přesto naznačím směr, kterým ona cesta je od brodu. „Když postavíme hlídku pár metrů tím směrem kudy to od brodu je, pohodlně to místo budeme mít pod kontrolou a můžeme ho ohlídat, aby nám nikdo nevpadl do zad.“ Samozřejmě tu je i možnost vrátit se dolů, a tu cestu se pokusit rozbít, ale padá tma, břeh je nerovný a co když tu cestu budeme potřebovat jako možnost úniku? | ||