Volání

Když vyjádřím rozhodně Evě porozumění, viditelně ji to uklidní. Cítím na sobě její vděčný pohled, jsem jím potěšen. To se ještě prohloubí, když přijme mé prosby. Tu druhou sice poměrně rozpačitě, leč souhlasí. Nejde o příjemnost, ale o podstatu. Řeknu polohlasem, aniž bych cokoliv vysvětloval. Slova, jak prchavá jsou ve své schopnosti vyjádřit cokoliv hlubokého. Vzájemné sepětí mne s Evou, v okamžiku porozumění, je daleko výmluvnější. Cestou do tábora se odmlčím. Nemám potřebu hovořit. Spíš sám třídím své dojmy. Zaregistruji však, když se Eva pomazlí s kapradím ve snaze očistit své štíhlé ruce. Opět takový pěkný detail. Podle jejích reakcí soudím, že si není vědoma své vazby na zemi, i na tento les. To ovšem nic nevadí. Pradávné síly skrze ní proudí, a samy se jistě dají jí poznat v pravý čas, a tím správným způsobem. O to strach nemám. A pokud je to vše jen přelud, není třeba s ním zatěžovat okolí. Vše co mělo být, již bylo řečeno. Netřeba přidávat další prchavá slova.

V táboře panuje činorodý ruch, do něhož se nezapojím. Je uvařen k večeři guláš s rýží, kdosi udělal provizorní lavičky, vaří se čaj. Jsem zabrán do svých úvah. Do nich vstoupí jak lavina čtyři nenápadná slova Viv. "Jsi zván a vítán!" Pro ostatní jistě žádné výjimečné sdělení, mým nitrem však projede kopí osudu. Podobně, jako když Eva hloubila vlastními prsty černozem hvozdu. Z hlubin lesa do hlubin mých promluví ta samá pradávná Žena, užije však zcela jiných úst, aby mi naznačila, že je mi zcela otevřena. Že očekává mé vniknutí, a prolnutí mé vlastní podstaty s její. Ta prostá hluboká slova mnou stále bez ustání rezonují. Jak by ona Tajemná vykřikla vášní touhy v kaňonu mého těla. Stále a stále naráží do mých útrob, vytvářející slast neznámé touhy. Prastará jiskra obsahu přeskočila z Evelyn na Vivien. "Jsi zván a vítán!" Prolnutí se zemí, prolnutí s lůnem zrození. Ten závan věčnosti neprochází jen Evou, proudí i Vivien! Kdoví, možná že bude proudit všemi ženami naší malé společnosti. Možná mne volá a láká... ta prapůvodní Živa (význam jména Eva), které z nouze dávám v nitru svém jméno Ta Eva. Proč volá mne? Co ve mně chce otevřít? A nebo je to vše jen přelud tohohle prokletého lesa? Přesto však cítím, že tato hnutí jsou skutečná, tak plná obsahu, podstaty. Jádra života, i mne samého.

Stojíme tak spolu s Vivien. V objetí hledíme do ohně, který nás spojuje s našimi předky. Neboť i oni se k němu utíkali, napříč všemi věky. Nemáme potřebu hovořit. Protože podstatné věci uchopit nelze. Pochybuji, že by si nás v tomto okamžiku kdokoliv všímal. Snad jedině Evelyn bude obdařena pochopením. Měl jsem v úmyslu v noci Viv pěkně pomilovat, ale když se zdá, že i skrze ní mluví a jedná Ta Tajemná Eva všech časů, váhám. Co se stane, když naplním jednotu s Viv právě v tomhle zvláštním lese? Proniknu tím i do samé podstaty? A co to udělá se mnou? Je to mým osudem? Jsem na to dost silný? A nepromění to i samotnou Vivien? Čím bude pak? Příliš mnoho otázek. Otázek, jejichž odpovědi získám jen tím, že uskutečním ten prostý, a přesto tak hluboký akt prolnutí dvou rozdílných, a přesto do sebe dokonale padnoucích bytostí, aby tím činem utvořili jednotu celistvého člověka. Neboť Bůh stvořil člověka, jako muže a ženu jej stvořil.

S pohledem padajícím do plamenů ohně se mírně usměji. Já vím... skoro šeptem s hlasem plným vděku a úlevy odpovím Viv za mými zády. Není většího pokladu na světě nad milující duši, která chápe i nevyřčené, a umí společně žít a mlčet. Mé tlapy jí chytnou pevně za zadek, a stisknou. Starý Bodie plný života se vrátil. Úvah bylo již dosti, je třeba řešit konkrétní věci, prostě žít a bojovat o život jak umíme. Ten guláš skvěle voní! Tos vařila ty? Pokračuji už v docela civilním tónu, jak kdybychom byli na nějakém víkendovém pikniku v příjemné krajině.

Teprve teď si všimnu, že ostatní zkoumají nějaké věci. Z řeči kolem pochopím, že je přinesl Caleb. Jakési nádoby. Z toho vytuším, že byl u nich, na druhém břehu potoka. A to je značný bezpečnostní problém. Měl jsem za to, že Koljušák jde překročit jen přes Ostrý brod, alespoň v blízkém okolí, avšak Lovec vypadá suše. Kudy si šel Calebe? Je snad i jiná cesta přes potok? Mimo Ostrý brod? Zeptám se ho přímo, s jistou naléhavostí v hlase. Chtěl jsem hlídat v noci jen brod, pokud je i jiná cesta, může to být problém, dost možná značný. Ten drát nás sice má chránit, ale zastaví i jejích šípy? To nechci zkoušet. Měli bychom zabránit, aby se k nám dostali. Zatím se ten ledový potok zdál dobrou obranou sám o sobě. Pokud se však přes něj dostal Lovec, mohou oni taky! Pokud mi tu cestu Caleb objasní, budu jí chtít ukázat. Hned jak se najím, přičemž pochválím dílo kuchařky, vezmu čelovku, pušku a půjdu to s ním prozkoumat, z hlediska možného ohrožení našeho tábora. Co ty nádobky obsahují je mi teď srdečně jedno. Je třeba zajistit co nejklidnější noc. Tu Masku bych si teď na obličej nedával. Pronesu k Evě, když vidím, jak skrze její prázdné oči sleduje okolní hvozd, kousek před obličejem. Ani nevím, proč jsem to řekl.

Návrat do tábora

V tábořišti

První dojem

Ryhopský les, Ostrý brod
den první, večer
Bodie, Caleb, Evelyn, Katherine, Vivian a Yagi

Padá tma

V táboře

„Vynasnažím se, aby to šlo jíst. Na houby ale asi bude lepší čas až zítra, však ony neutečou,“ pokusím se Kath vymluvit její nápad na výlet s čelovkou na Houby, do tmy blížícího se soumraku. Ona sama je ale dost rozumná, aby ho zavrhla i bez mých rad.
„Obávám se, že tuhle vizi, bys měla rozšířit i mezi zbytek našeho družstva.“
Víc už nás mluvením nezdržuji, myslím si, že u jídla a hlídek u ohně na něj bude ještě času do sytosti. Kdo ví, co přinese nadcházející noc? Na nerušený spánek jako v pohádce, to neodhaduji. Raději se tak plně věnuji „vaření“. Na to spotřebuji zásobu vody ještě z civilizace, až se vrátí Kath, možná by bylo fajn o jejím desinfekčním udělátku na vodu informovat i zbytek.
„Ryhopský Guláš s rýží, proč by ne,“ nechám se slyšet. Do tohohle receptu mne nenapadá, čím ze svých zásob přispět, ale zítřejší snídaně, nebo večeře může být zas ode mne... Určitě nám všem pomůže, něco teplého sníst, říkám si, zatímco čekám až se uvaří rýže do měkka, a nasákne do sebe většinu vody, kterou jsem ji podlila. Než se tak stane, otevřu si mezi tím plechovky od Kath, aby byly připravené, dopiji i čaj a potom co je rýže na ochutnání měkká, a nasákla většinu vody, trošku ji osolím, než do ní vmíchám obsahy plechovek.

Nejspíš je to nejrychleji uvařený guláš, co jsem kdy dělala, říkám si při tom v duchu, zatímco směs míchám nožem a čekám než se rýže s gulášem spojí a prohřeje. Tu a tam také do ohně opatrně přiložím, na druhé straně než na té, na které vařím, nerada bych si převrhla rendlík s večeří do ohniště. Jídlo klokotající v kotlíku mne dost uklidní. Jak prostě, jednoduše jsme my lidi nastavení, je to až k smíchu, zamyslím se na krátko, to už se ale vracejí i ostatní z naší výpravy. Mlčky kývnu na podrav Yaggimu i Evelyn, ale nic neříkám, zatímco Bodie jde rovnou k ohni, do kterého přiloží použité rýče, spalujíc tím symbolicky spojení naší skupiny s tím co se stalo, i se smrtí plížící se kolem. To gesto má sílu, rýče posloužily svému nelehkému úkolu, a nyní nám poslouží jako dříví na podpal.

„Jsi zván a vítán,“ prostá odpověď následuje Bodieho otázku. Jako bych v obojím cítila i něco víc, něco co si ale přeje zatím zůstat skryto, a nepojmenováno. Myslím si, že pojmenovávat to nemám potřebu, a nemá ji ani Bodie. Přiklopím rendlík pokličkou a postavím se, obcházejíc oheň, blíž k němu. Víc vážně necítím nejmenší potřebu říkat, a tak mlčíme, ale spolu. Stoupnu si Bodiemu za záda, a obejmu ho zezadu rukama, stoupajíc si na špičky, tak abych se mohla natáhnout k jeho krku.
„Jsi vždy vítán,“ ujistím ho šeptem, můj horký dech, srážející se v slabě viditelné páře unikající do šera, ho může zašimrat na šíji. Přimknu se k jeho zádům, objímajíc ho pažemi a víc už nemluvím, ani se nehýbám, jen mlčky stojíme a hledíme do plamenů, spolu.

Pak jen zápěstím poukážu v odpověď na otázku Kath, a ukážu prstem na podivnou nádobku, kterou se svým lupem odložil Caleb stranou od ohniště. Nijak se k předmětům nehrnu, Edward, Yagi a Kath mi přijdou jako ti nejvhodnější na jejich zkoumání.