Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Les Mytág
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 |
Eva nořící se do hlubin Ryhopský les, okolí Ostrého brodu Evelyn se pustí do hloubění hrobu skutečně s nebývalým odhodláním. Nebojí se ušpinit. Čas od času odloží provizorní rýč, a zajede do studené zeminy přímo prsty. Neochvějně, bez pardonu, bez obav, že jí hlína zláme nehty, a zanoří se všude, kam to jen půjde. Je v tom něco fascinujícího, když je tak zcela ponořená do země, a nedbá na nic, kromě dobývání zeminy. Když si posouvá brýle, označí jí zem i na tváři, vlasy jí padají do obličeje, nechává to být. Zcela pohroužena v zemi, ze které všichni žijeme, a do které ulehneme, když naše pozemská cesta skončí. Ten vjem mne přemáhá natolik, že občas na chvíli přestanu rýt, a jen jí mlčky sleduju. Přímo bytostně mne to přitahuje. Není to čistá přitažlivost ženská, je to spíš přitažlivost podstaty věcí, i když jisté živočišné volání touhy v tom bude taky.
Je mi k smíchu snaha těch vědátorů tenhle les "pochopit", a uchopením ho dostat pod svou iluzorní kontrolu. Typická pýcha rozumu. Jenže hluboká podstata tohohle lesa, a nejspíš i života jako takového, se nedá v plnosti jen tak uchopit, a je to tak i dobře. Co by byl svět bez Tajemství? Lze se na ní napojit, lze z ní čerpat, ale nelze si jí podmanit, to je jen iluze pýchy moderního člověka. Primitivní národy tohle věděli. I já jsem svým způsobem primitiv, tak žiju, a jsem na to hrdý.
Opotřebované primitivní rýče vezmu sebou, abych je "rituálně" spálil v našem ohni. Smrt nebude mít poslední slovo, to patří Životu. Spálením nástrojů hrobních je pro mne odchod Che zpečetěn. Teď je třeba žít, a bojovat o život ze všech sil. Truchlení alespoň pro mne skončilo. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Tábornice Vivian, Caleb a ostatní Ryhopský les, tábořiště u Koljušáka prakticky tma jemný déšť se sněhem Vivian se okamžitě chytne a začne mi sama ukazovat své vybavení. No, aspoň jsem jí dala možnost začít přemýšlet nad něčím jiným. Ač na ni jde vidět, že každou chvíli přijde hysterický záchvat, tak se pořád drží. A pokud jí taková kravina, jako vybalování a chystání stanu a večeře udrží při smyslech, tak je to jenom dobře. „K čištění vody můžeš přistupovat různými způsoby, ani jeden není většinou špatný. Některé jsou jen trochu víc účinné než jiné. Zkoušela jsem i takové ty tabletky na čištění vody s aktivním chlórem, ale po několika denním pití se mi z toho začínal zvedat kufr. Ale na druhou stranu je to taková jistota, když už všechno selže a ty se brodíš po kolena v pijavicích pralesem.“ Mezitím se začínají lidé zpátky vracet do tábora a začíná to kolem nás lehce ožívat. „Je čas vybrat si to nejlepší místo pro stan.“ Přikývnu a sama z krosny odepnu malý úhledný červený balíček, který už za ty roky používání červenou barvu poměrně ztratil a spíše je to taková rezatá napodobenina původního vzhledu. Naučenými pohyby malý expediční stan pro dva uvedu do stojací formy. Vlastně to není nic složitého. Protáhnout dvě tyče do kříže, jednu použít na vchod, aby dohromady vytvořili trojúhelník. A pak už jen správně našponovat a tadá. Může se spát. Ve dvou je postavený samozřejmě daleko rychleji, ale mám ho ráda právě pro jednoduchost a funkčnost, kterým je designovaný. U celé této přípravy stále poslouchám pozorně Vivian. Nejsem úplně zdravotnice, ale hodí se vědět, co všechno má paní doktorová v zásobě. Už jsem se zmínila, jak jsem se jednou otrávila divokou bazalkou, co pravděpodobně bazalka nebyla?Raději jsem snědla celé plato Zyrtecu, než abych se odebrala do místních nemocnic, které v některých rozvojových státech připomínají spíše šamanské ústředny. Nohou zašlápnu upevňovací kolíky do země a zvednu hlavu k Viv. „Myslím, že díky tobě se mi teď bude spát daleko klidněji. Ale jedna věc by mě zajímala. Jak jsi sakra všechny ty věci narvala do jednoho batohu.“ Drobně se usměju a snažím se dělat, že jsem si její poznámky o zlomeném vazu nevšimla. Na zlomený vaz je jakýkoliv doktor krátký, to je prostě konečná. Osud Chelsea nemohl nikdo z nás změnit. Uvnitř stanu nachystám tenkou karimatku, spacák a na kraj hodím batoh, aby v tábořišti zbytečně nezavazel. Dříve jsem vozívala na cesty různé nafukovačky, nebo hodně silné karimatky připomínající spíše matrace. Ale časem jsem si na tvrdou zem zvykla. Na všechno si člověk zvykne. Sedění v tureckém sedu na tvrdých dřevěných podlahách. Měsíc. Spaní pod širákem jenom se spacákem. Tři měsíce. Začít mít rád palmovou pálenku. Půl roku. Na hlavu si dám čelovku pro případ, že bych se potřebovala vzdálit od ohně do tmy, která se přikladla až nezvykle rychle. „Vrhneme se na to vaření, chtěla jsem se ještě podívat po lese na nějaké houby, ale myslím, že za týhle tmy už se na to vyprdnu.“ Musím se usmát nad její drobnou omluvou, že dnes si opravdu nepochutnáme na vytříbeném degustačním menu. „Buď v klidu, já sním úplně cokoliv, z čehokoliv a kdykoliv.“ Pak se ozve Caleb, který se pustil do snášení dřeva. „Půjdu s tebou. Myslím, že Vivian už to tu beze mě úplně v pohodě zvládne a jenom bych jí u vaření překážela.“ | ||
| |||
 | Vidím to na sekyračkuKatherine, Caleb okrajově i ostatní… Shaddox, ostrý brod, tábor. Den první, večer, zima a sněží? „Díky,“ vymáčku ze sebe poněkud nepovedený úsměv, a převezmu zkřehlýma rukama hřejivý plecháček, který pro zatím jen obejmu prokřehlými prsty. Chvíli se o něj jen hřeju, a zhluboka dýchám uklidňující vůni máty. „Že roste i takhle u vody, to jsem přiznávám se nevěděla. Jsem spíš ta, co jí má v truhlíku,“ přiznám svoje chabé znalosti druhů máty. Když se Kath zmíní o večeři dalo by se říct, že zastříhám ušima, chytajíc se jejího oslího můstku, který mi takříkajíc postavila před nosem a jsem za to neskonale vděčná. „Mám v báglu taky dost zásob, ovesné kaše, sušené ovoce a maso, trvanlivé a instantní věci, a ne že bych na to byla pyšná, pokud se někdy potkáme za normálních okolností v civilizaci, rozhodně popřu, že jsem něco takovýho kdy koupila, natož vařila…“ naznačím prsty uvozovky, odkládajíc hrnek na krátkou chvíli stranou. „Co ti budu nalhávat, hodně vydrží, moc nestojí a málo se pronesou, takže to byla moje hlavní kritéria když jsem to nakupovala,“ přiznám se zcela otevřeně. Kdyby to tak slyšela moje ctěná tchýně, asi by ji na místě klepla, ale co. Otázka která vyvstává je ale mnohem palčivější, kde jsem já kráva nechala ten batoh? „V tom báglu, co jsem nechala tam dole u… břehu.“ Uvědomím si to náhle, a ani máta nezabere na to, jak se mi chce zas začít brečet. Viv, není ti pět, do hajzlu, do hajzlu! Kath si naštěstí mojí znovu se rozjíždějící paniky nevšímá, a začne mi pohotově ukazovat svoje vybavení. „Jsem zvyklá používat jemnou gázu,“ přiznám se. „Takže bych to asi filtrovala přes tu.“ Té mám s sebou tolik, že jí můžem když to bude nutné použít i na filtrování vody. Když se Kath po filtru vytasí i s UV lampou, ozvu se. „A tady tě zarazím. Vím jak to funguje, jako co do principu, stačí mi ukázat běžnou manipulaci... jen mne nenapadlo, že by se to mohlo hodit na vodu. Na tu mám jen normální filtr na lahev. Mám s sebou něco, co funguje na podobným principu, jen to mám na sterilizování nástrojů.“ Přesto Kath poslouchám, dál už jí do toho neskáču. Ona má skleněnou výbojku, já kovovou fólií izolovanou taštičku a v ní příhodně zabaleny i všechen svůj inventář, ale zdá se, že obě dvě máme s sebou dezinfekční a antibakteriální udělátko. „Nechtělo se mi spoléhat se jen na převaření a hrubou filtraci, přeci jen, jsem z práce zvyklá na jiný standart.“ Ale to asi zrovna tady Kath, která vystudovala biologii nemusím dvakrát vysvětlovat. Připadám si vlastně trapně, že mne napadlo myslet na čištění zdravotnických udělátek, ale ne na to samé čištění vody. Je fajn mít čistej skalpel, zatímco budem odpadávat na úplavici, pochválím se ironicky v duchu. „ Já teda sázím na jódový kapky a tu gázu. Je to všechno v té velké svrchní kapse, v té crosně. Jako ty máš v boční kapse tohle, já mám celou svrchní část crosny na lékárničku. Trošku jsem si ji v ordinaci dofoukla, bez Henryho jsem stejně ordinaci musela v podstatě zavřít a jen jsem posílala e-recepty, nebo přeposílala pacienty kolegům. Najdeš tam skoro všechno, mírně jsem nám vyrabovala v práci zásobní skříňku.“ Objeví se Caleb, a já od něj vděčně převezmu svůj batoh. „Děkuju,“ vymáčknu jen ze sebe. Přináší i další věci, a obrací se hlavně na Edwarda. Přelétnu podivně vypadající věci, co vypadají jako z muzea nebo skanzenu pohledem, a když sesoudím, že k téhle tématice toho nemám moc co říct, odepnu od boku crosny sbalený stan, a otočím se na Kath. „Tak se asi začneme zabydlovat, co říkáš?“ „Mám tam hodně léčiv na předpis, Adrenalin, Antibiotika, antihistaminika, antipyretika, antirevmatika…“ Vysypu ze sebe na jeden nervózní nádech. „Opiáty, kortikosteroidy,.. co tě jen napadne. I na živočišný uhlí jsem si vzpomněla.“ Vyjmenuju krátce, pomlčím o tom, že jestli se to někdo dozví, asi si budu moct svojí profesní licencí leda utřít…nos. „Všechno to je v té látkové tašce navrchu. Je tam seznam, jsou roztříděné podle kategorií, krabičky ani příbalový letáky jsem nebrala, jsou tam jen jednotlivý blistery, aby zabíraly co nejmíň místa. Další je pak právě onen sterilizační necesér, ve kterým mám svoje udělátka.“ Můžu jen doufat, že Kath vyzním jako zdravotní sestra, co se snažila připravit na výpravu do neznáma, a ne jako sériový vrah, co se chytá v noci všechny pěkně rozpitvat. Protáhnu skládací tyče oky na jejich uchycení a prvotní kostra stanu stojí, tradá, ani to moc nebolelo!Stan, nebo jeho spodní konstrukce, konečně stojí a já se přesunu k zatloukání skobiček. „Mám s sebou Peán, skalpel, kocher, jehelec, hemlichovku, pinzety, škrtidla,… co tě jen napadne. Myslela jsem si, jak sem jdu vybavená,“ Zasměju se, poměrně přiškrceně, neskrývajíc stopu hořké sebeironie, vkrádající se do hlasu, zatímco přetáhnu přes stan i druhou vrstvu pláště, a pak můžu jít zatlouct i zbylé skoby. Naštěstí kámen o skoby dost pěkně zvoní, takže můžu doufat, že se to v tom zvuku ztratí. „Je to taková dofouknutá lékárnička horskýho záchranáře. Vedle obvazů, škrtidel, mám kanily, stříkačky, šití, svorky, hafo gázy, ale i normální náplasti, nějakou tu desinfekci, tekutý obvaz, věci na šití, zastavení krvácení, popáleniny, zlomeniny a tak podobně.“ Doteď jsem si myslela, že co do vybavení, mne nic nepřekvapí. A bylo to dost naivní. „Jsem připravená na zlomeniny, průstřely, krvácení, horečku, otravu krve, možná že i amputaci a pneumotorax bych zvládla…“ Zatímco vyprávím Kath, dojde mi najednou, proč se ze mne ta slova jen hrnou. Ostře se nadechnu, po zvonivém úderu kamenem do skoby, kterou zatloukám do země, náhle ztichlým táborem projede můj hlas, jako nůž máslem, „Ale na zlomený vaz, na ten je moje lékárnička krátká.“ Ženská bláznivá, ty se umíš ale trefit do nastalýho ticha, říkám si uštěpačně. Na malou chvíli se od Kath odvrátím, ostře promrkávajíc další slzy v očích, a mám tolik rozumu, abych přestala i se zatloukáním. Přeci jen, dlahy s sebou nevezu a nemusím plýtvat obvazem hned první večer, když sama sobě naštípnu prst, při zatloukání skoby od stanu do hlíny. „Do-prdele-práce.“ Zamumlám si spíš sama pro sebe, a moje myšlenky se rozeběhnou tím směrem, který se jim snažím celou dobu zakázat. Tohle je přesně důvod, proč jsem se uklidila na kliniku, do ordinace obvodního ortopeda, a dělala u rentgenu, psala stařečkům léky na revma a dávala dětem dinosauří samolepky na sádry. Přesně jak jsem říkala před stodolou Bodiemu, na tohle jsem moc měkká… Na chvíli raději držím jazyk za zuby a vyleju si raději vztek na další a poslední skobě, která zajede do měkké lesní hlíny. Tohle Kath nemůžu říct ani kdybych měla dvě promile na žíle, nevzala by si ode mne už ani aspirin… Jen se ostře nadechnu, než se donutím k tomu abych zakončila na mírně optimističtější notě, zatímco se natáhnu pro svrchní plachtu od stanu. „Takže, kdybys něco potřebovala, jsem vybavená. Teploměr, pulsní oxymetr, glukometr, tonometr, fendoskop, to všechno jsem zabalila s sebou. Většina z toho jsou malinkatý věci, co se vejdou do dlaně, váží párset gramů a pokud potřebují zdroj, tak jedou na lékařský baterie, takže vydrží to od 100 do 300 hodin práce na jedno nabití, což je v praxi víc než dva měsíce používání, jen je potřeba tu vrchní kapsu od crosny nevykoupat.“ Stan je hotový a já do něj jen rozmrzele strčím hlavu, táhnouc za sebou svojí crosnu. Zip zabzučí jak ji rychle otevřu, a po tom co z boků odepnu i spacák, a baterku šoupnu do kapsičky na stěně stanu, začnu se v batohu rychle rýt. „Chceš pomoct s dalším stanem? Nebo půjdem kouknout na to vaření? Mám ešus, plecháček, nůž,..“ začnu z patra vyjmenovávat. „Prkýnko si tu uděláme z nějakýho dříví, zamícháme to nějakým klacíkem…“ změním raději téma, prohrabávajíc se svojí crosnou k tašce plné potravin, koření a věcí na vaření, a pár kousků „nádobí“ do ní přidám taky. „Uvidíme co dáme dohromady. Včera byl srnčí guláš, dneska to vidím na parádní sekyračku. Zahřeje, a něco teplýho do žaludku nebude na škodu, co říkáš?“ | ||
| |||
 | PokladyRyhopský les, dočasné tábořiště v lese Od chvíle, kdy s trhaným zachrastěním propadlo první tělo mytága šípkovými keři do potoka, jako byste Shadoxu hodili pod nohy rukavici a on ji teď zvedl. Všichni, jak jste tady, cítíte, jak se kolem vás stahuje nevlídná mlčenlivá temnota a jako by vás temná hmota Lesa za okrajem ohněm ozařovaného prostoru pozorovala.
Když se Caleb vrátil, byla už takřka tma. V listopadu se šeří rychle. Bublání v kotlíku rozrušilo temný stojatý zápach lesa a hlavně blízkého močálu, který jste měli tu smůlu za potokem vidět (tedy hlavně Caleb), když ještě bylo vidět.
Pokud si ji Edward bude chtít prohlédnout detailněji:  Pokud nádobku otevřete, uvidíte částečně zpopelněné bylinné části a když si k obsahu nádobky přičichnete, hlavně asi Katherine: Praskání ohně a bublání jídla konečně po celém dlouhém, temném dni přineslo trochu kýženého odpočinku, ačkoli nechat se zdánlivým klidem ukolébat, by taky mohlo být to poslední, co tady uděláte... | ||
| |||
 | U PotokaU potoka a pak znova v táboře, Den první, večer, smráká se Shaddox, Ostrý Brod. Hlavně Edward, a kdokoliv další kdo bude mít náladu reagovat. Tak tucet šípů, plus sáček náhradních hrotů navíc, nad prvním z nálezů na druhém břehu se mi chce radostí si výsknout. Vzhledem k tomu, kde se nacházím, ale na nepřátelský půdě držím zobák. Tak štramáci, kdepak jste nechali luky a další věcičky, hmm? Včera po příjezdu jsem se před Bodieho stodolou s Edwardem bavil o lukostřelbě, třeba by si to mohl chtít vyzkoušet? Další člověk se zbraní na dálku nám rozhodně přijde vhod, říkám si když primitivní luk přidávám k věcem co rozhodně beru s sebou zpátky. Myslil jsem si o sobě jak vydržím víc, ale obírat tady nebožtíky mi je dost proti srsti-navíc když mi málem viditelně sesychají pod rukama- jo je to hyenismus, to asi jo, ale když to vezmu čistě z praktickýho hlediska věci, copak oni budou něco z těch věcí potřebovat? Do hrobu si je s sebou asi nevezmou, no ne? Takže beru zavděk vším co může pomoct nám, zatím živým… Primitivním lukem, i nekvalitním toulcem- vždyť nejspíš půjde nějak vyspravit- i primitivním kostěným nožíčkem, stejně jako několika kostěnými jehlami, a taky nakřáplou hliněnou nádobou s nějakejma bylinkama a bobulema. Třeba bude Viv nebo spíš Kath znát na co jsou dobrý, třeba budou jedlý? A Edward, ten by z té misky a těch „šperků“ mohl třeba poznat, co ti co po nás stříleli byli zač, no ne? Všecko co jde narvu po kapsách od kalhot a bundy, hroty, křáchlou nádobku, jehly… pořád se pohybuju skrčeně a co nejtišejc… Byl bych nerad, ay mi tu nějaký kolegové tady od nebožtíků vpadli do zad, takže to poměrně svižně zabalím a vydám se zas zpátky, stejně jako jsem přišel, opatrně a po čtyřech, po kmenu zpátky na „náš břeh“. Ten zvuk co mi přilákal už se znovu neozval, ale jsem rád, že jsem to tam obhlídl a ujistil se, že nebožtík zůstal nebožtíkem, v tomhle lese jeden nikdy nic najisto neví. Vyčítal bych si, kdyby nás pak až padne tma, přišel překvapit, kdybych ho neměl šanci nadloubnout botou. Povede se mi dostat se v suchu i na druhý břeh, zpátky k táboru, a s pevnou půdou pod nohama jsem si hned jistější. Na tom jejich břehu jsem vedle mrtvoly viděl i pár stop po ušácích ale vzhledem k tomu, jak vehementně tu štěkala Bodieho Enfieldka silně pochybuju, že by byla šance něco chytit. Do dnešních přírůstků do zásob, tak přispěji jen tím co jsem si do lesa přinesl, a taky tím co jsem sebral nebožtíkovi. To bude muset stačit, říkám si, dokud mne nohy nezanesou k batohu který zbyl po Chelsea, a jedné další crosně, která leží kousek od místa, kde se ji Viv snažila oživit.… Teď to asi bude stačit určitě, říkám si, když luky hážu na jedno rameno, a dva bágly na popruhy na to druhé. K tomu ještě tu hromádku dříví co jsem nasbíral, no je mi jasný že všechno to nejspíš nepoberu, ale zatím ještě zbývá nějaký světlo, tak proč bych nešel dvakrát? První donesu věci do tábora, pak se vrátím pro dříví. "Nesu zapomenutá zavazadla," uvedu se pak když se vrátím nahoru do tábora a donesu je k ohništi, kde je vyložím. "Edwarde, na tohle se budeš nejspíš chtít kouknout." Odložím nejdřív luk, pak i toulec a nakonec vytáhnu z kapes kostěný nožík, jehly a rozbitou vázičku, které předám do pléna partě u ohniště. Jsem zvědavej, co z toho dokáže kdo vyčíst. "Já se ještě vrátím pro to dříví, nechce se někdo protáhnout? Budu vděčnej za ruce navíc. Nahromádkoval jsem to cestou dolů, tak ať to vezmem pohromadě." Vedle dříví na otop, by se hodilo vzít nějaký pařez nebo polom na sezení u ohně, od morký hlíny bude brzo zima. | ||
| |||
| U potokaOstrý brod, koljušák, pod tábořištěm, soumrak Dříví, suchý dříví v mokrým lese. To se snadno řekne, ale hůř dělá… Sbírám sušiny co popadaly poblíž kmenů a byly tak v zákrytu před včerejším deštěm, a skládám je pod kmeny, k jejich kořenům. Takový, no, nic moc úspěšný paběrkování. Jdu od stromu ke stromu, jak banshee bloudící lesem ze strany na stranu, dělám si malý hromádky, beru jen ty, co nejsou promočený skrz na skrz. V tábořišti pak to dříví naskládám k ohni, aby proschlo, to si dávám jako úkol. Sestupuji směrem ke koljušáku, co nejobezřetněji umím, luk stále v ruce. Toulec na zádech, se jen těší na další šípy, který byly mířený na naší skupinu, ale naštěstí nenašly svůj cíl… Škoda, že to nebyla stoprocentní neúspěšnost. Moje palice mi vrací čerstvou vzpomínku na stařenku, která jen bezmocně rozhodila rukama, než padla do vody. Vnímám při tom všechny zvuky tohohle lesa, našlapuju co nejvíc jako tichošlápek, opatrně kladu nohu před nohu, jak nějakej baleťák. Jestli se po mne třeba Bodie ohlíd‘ musí si myslet, že mi jeblo. Nebo, jsem se rozhodl dát na baletní kariéru. Já jdu přitom, no asi to tak nevypadá, ale pro dříví a pro šípy. Ty černý letky jsou vážně děsivý, brblám nespokojeně sám pro sebe, jen tak v duchu, hlasitě se nijak neprojevuju, zatímco šípy sbírám do toulce. A taky nepraktický, sakra, když tím budou střílet v šeru… no to je jedno. Jestli nepřítel poztrácí munici, a má ji udělanou takhle divně, je to jedině dobře pro nás, když jich poztrácí co nejvíc. A šípy, na rozdíl od nábojů do pušek, maj tu výhodu, že se daj použít opakovaně. Nejspíš jich maj plnou prd*l, když si je dělaj takhle nepraktický. O pár stromů dál, si udělám další hromádku sušších větví, než jsou ty ostatní. Beru jen ty nejsušší mezi mokrými. Je to bída, bude to čadit, ale nedá se svítit. Suchejma dětma nezatopíš, a morký nehoří…kde jsem tuhle blbost vzal? Nebudu tu teď začínat s filosofií, to nechám jinejm, to mi nepřísluší. Co to bylo za zvuk? Jak se blížím k potoku, jsem víc a víc obezřetný, přikrčím se, a spíš se plížím. Co to kurde bylo? Nějaký zvuk mne sem přitáhl, a nedá mi klid, dokud ho neprověřím… šlo to z druhýho břehu. Na brod seru z vejšky, nebudu opakovat chybu naší průvodkyně. Mokrá cesta se dost neosvědčila, raději sejdu kousek dál po proudu, a vynasnažím se využít padlých kmenů a naplavených větví, které vytvořily takovou menší, kdovíjak moc stabilní hráz přes potok. Nejdu vzpřímený, kdepak, hezky se po kmenu prolezu, jako děcko, těžiště co nejníž, skrčený co nejvíc dovedu. Rozložit váhu, to pomáhá. Navíc, čím menší kořist, tím hůř se na ní střílí, no ne? Kmeny jsou kluzký a křivý, kdybych na nich stál, jen bych riskoval, že se mi smekne noha a zajedu do vody jak ledňáček, ne, díky, to si nechám ujít. Ač to není tak elegantní a rychlý, jak bych si přál, dostanu se na druhej břeh a hned co seskočím z klád, krčím se v jejich stínu a krytí a poslouchám. Nikde nic, ticho… Pokud se nic neozve, zamířim k místům, kde si pamatuji že stáli ti naši štramáci. Chci jejich šípy, chci jejich toulce, chci jejich luky, chci jejich věci… Je to hyenismus? Je to praktická věc na přežití? Tuhle panelovou diskuzi přenechám zpátky do tábora. Jako ten nevěřící Tomáš si na jednoho cápka, kterýho oberu o věci, co už si nevezme s sebou do hrobu, musím i chmátnout. Sesychá mi málem před očima. Mumifikace? To těžko... Takže, tohle je to zdejší Mythágo, když zcepení? Vyschlá kůra, prašivina... fuj Raději toho hnedle nechám a soustředím se na sběr. Další tmavý šíp míří do toulce, který se plní. Jo, tak se mi to líbí… a teď, co to tady skuhralo? //Dobrá duše, nechci to rozepisovat na víc dílů, tak jsem si radějc dopředu i hodil, kdyby byla potřeba něco vyhodnocovat, po něčem střílet a tak.// | ||