Kousek civilizace

Ryhopský les, Ostrý brod
den první, začíná večer
Bodie, Caleb, Evelyn, Katherine, Vivian a Yagi

Katherine se zodpovědně vyčistila tábořiště, takže si vyberu jedno z míst, kde složím krosnu. Moc nad tím nepřemýšlím, zkusím zapojit instinkt a vybrat si dostatečně rovný kousek země. Zbytek se vzpamatovává, připravuje ohniště, zmizel do lesa shánět dříví či osekává větve. Nevidím nikoho, kdo by potřeboval aktivní pomoc, takže se můžu postarat o sebe. Rozložím svůj stan, krosnu dám dovnitř. Rozhodně nechci to sněhové mokro co padá tahat další dny. Následně z ní vytáhnu své největší zátěže. Ohradník, který zůstnane ve stanu, uchráněn před vlhkem. A pořádné klubko drátu. Následně obejdu celé naše tábořiště. Během svého okruhu se rozhlížím po okolí a se značným znepokojením sleduji sotva postřehnutelné pohyby. Stále nás někdo sleduje? I na téhle straně řeky? Anebo nám tu probíhá Mytogeneze? Ať už tím myslel Jake cokoli. Když se vrátím ke svému stanu, tak kolem dokola našeho plácku je na zemi položená železná bariéra. Hradba civilizace. Šípy to rozhodně nezastaví, ale mýtičtí tvorové lesa by se nám měli vyhnout. Snad. Pokud vše bude fungovat jak má. Zatím ohradník nezapínám, ostatně třeba někdo bude mít připomínky k rozmístění drátu. Baterie by měly vydržet hodně dlouho, ale stejně nemá smysl držet Ohradník zapnutý, dokud to chodíme sem a tam.

Své jsem vyřešil, teď mohu být užitečný ostatním. "Chcete někdo pomoci se stanem?" Komukoli kdo se přihlásí pomohu, případně i sám rozložím jejich stan, pokud budou zaměstnáni jinou činností. Jako například Bodie, Evelyn a Yagi, kteří odchází i s jejich primitivními rýči. Bodieho duchapřítomnost nade vše. V duchu se usměji. Evelyn se u mě ještě zastaví. "Rozhodně se na tu masku podívám, děkuji." Až dokončím pomoc se stany, přesunu se i se svým hrnkem k ohni. Tři větve zabodnu do trojnožky, přes kterou položím své zmáčené kalhoty, aby trochu uschly. Stále padá ta divná břečka, takže nečekám zázraky, ale nic lepšího asi nevymyslím. Jakékoli teplé jídlo zní dobře. Do řeči mi moc není, a když je Katherine soustředěná na Vivian, nehodlám ji rušit. Jejím bylinkovým čajem ale rozhodně nepohrdnu. Pak se pustí do přednášky o filtraci vody, při které jí na půl ucha poslouchám. Duchapřítomná, připravená, schopná. Staví se vážně k přežití ostatních a rozhodně nešla výlet. Bodie jí věří. A taky náš vrchní skeptik, který bere smrtelně vážně šamanské rituály. Pořád nevím, jaký obrázek mi to vlastně dává, ale jsem rád za to, že je tu s námi. S šílenci.

Znovu se napiju, a jdu si pořádně prohlédnout masku. Vše, co nám z té skoro Anglicky nehovořící průvodkyně zbylo. Dobově jí nejsem pořádně schopný pořádně zařadit, což vlastně není ani trochu překvapivé, jestli je současným výtvorem. "Maska nese prvky neolitických kmenů, ale jsou patrné stopy železných nástrojů. Zdařilá napodobenina." V mé hlavě zazněl hlas, který rozhodně není můj. "Stephanie?!?" vydechnu. Zmateně se rozhlédnu a znovu se podívám na masku. Z vnější strany nese vyřezané jméno Firwane. Je to jméno masky nebo té stařeny? Každá strana jiná, je to používaný nástroj. Nástroj, ne módní doplněk. Tím jsem si jistý. Zoufale se podívám na cestu zpátky. Od toho Kromlechu jsme skoro utekli. Jak rád bych se teď vrátil v čase a pořádně se podíval po okolí. Ve vzpomínkách mi zůstala jen značka, ale žádná další stopa. Co když tam ještě něco zůstalo a já to jen nenašel? Zvednu masku a podívám se směrem, odkud jsme přišli...

Z dalšího zkoumání mě přeruší příchod Bodieho a ostatních "hrobníků". Vše co se suší skryji pod stan, opravdu nepotřebuji aby mi shořely kalhoty, zatímco jsem pryč. Masku s díky vrátím Evelyn a nabídnu svou pomoc s přenosem Chlesie. Do řeči mi stále není, ale tohle je rozloučení s jedním z nás a nechci zůstat stranou. Když jí uložíme do hrobu, Bodie pronese to, na co asi všichni myslíme. Mé oči bezděčně sklouznou k Yagimu a v hlavě začnu chystat pár slov pro případ, že by se toho neujal nikdo povolanější.

Školící seminář
Vivian
Shaddox, Ostrý brod, tábor
den první
večer
zima

Sleduji, jak se postupně bublinky odrážejí ode dna ešusu a voda se barví do jedovaté zelené barvy. Voda má teď zhruba osmdesát stupňů, ještě chviličku a začne vřít natolik, že bude odskakovat poklička. Viv neustále kontroluju periferním viděním, přeci jen mi ji dal Bodie na starost. A chudák to musela být ona, která rozhodla, že už nemá smysl se dále snažit zachraňovat něco, co zachránit nejde.
Na první hrábnutí do batohu vytáhnu vlastní plechový hrníček. Kolikrát jsem si říkala, že je to jen další nerezový krám, který mi jen přidává hmotnost, ale naopak už jsem zažila i hodně situací, kdy byl velmi nápomocný. Sic jsem zvyklá pít čaj přímo z ešusu a optimálně si u toho spálit oba koutky, ale tentokrát je nás tu více a ne každému může být příjemné to samé co mě.
Sundám obratně ešus z ohně a do plecháčku opatrně přeliju část čaje. Naplněný hrníček podám Viv do rukou. „Napij se. Máta umí vyhnat jakékoliv zlé myšlenky. Nebo aspoň se to říká. A pokud ne, tak aspoň nepromrzneme. Pokud bys chtěla cukr, stačí se ozvat, jsem připravena na jakékoliv požadavky.“ Sama nechám čaj v ešusu bokem ohně, aby mohl lehce zchládnout a byl tak akorát na pití.

„Hmmm… Takže co bude dnes k večeři…“ Zamumlám spíš sama pro sebe a začnu se prohrabovat vlastními potravinami. Jsme v tom tady společně, takže hrát si na moje tvoje opravdu není na místě.
No, když už jsem o tom začala. Měla bych se s Bodiem pobavit o něčem důležitém. Ano, není to úplně na místě a on je asi ten jediný člověk, co možná pochopí, o co mi jde. Chelsea může mít v batohu spoustu užitečných věcí. Osobně bych očekávala velmi dobře zásobenou lékárničku, no a pak také zásoby jídla či cigaret. Oklepu se nad vlastními myšlenkami. Ještě jsme ji ani nepohřbili a já už vykrádám její zásoby. Ano, je to odporné, pravděpodobně vám všem přeběhne mráz po zádech, ale pořád je nás tu sedm, sedm živých, promrzlých, hladových krků. A živé duše jsou pro mě nejdůležitější.
Fajn, ale teď se vrať k večeři. Ano, Kath?
Pomalu před sebe a Viv položím pytlíky rýže, masovou konzervu, nějaké univerzální koření od grilovacího, přes kari až po polévkovou vegetu. „Co říkáš na pořádnou dávku velmi ale velmi hypotetického guláše s rýží?“ Vzhlédnu oči k Vivian a pokusím se aspoň koutkem úst pousmát. „Ano, bude to divoké, ale na luxusní steaky dnes nemáme ingredience, maximálně kdyby se Caleb vrátil s nějakým úlovkem.“

„Ale nejdřív ze všeho bych tě mohla naučit s těmihle udělátky, co říkáš. Vody tu máme více než dost hned za barákem, takže s ní teď šetřit nijak nemusíme. Přeci jen nám ty dva litry, s čím jsem přišla na celý večer nevystačí.“
Posadím se na vlastní krosnu naproti Vivian a podám ji do rukou Steripen a filtr. „Pokud tyhle věci znáš, jen mě zaraž. Ať tady zbytečně nedělám hlupáka ze sebe ani z tebe.“ Podívám se na ni a čekám na jakoukoliv reakci. Ať už zná či nezná, pustím se do rychlého seznámení, jak vyčistit i tu sebešpinavější vodu.
„Tyhle dvě věci u mě v batohu najdeš tady.“ Ukážu na postranní kapsu. „Vždycky tam budou. Pokud ne. Je to průšvih. Druhá věc. UV lampa je na baterie. Solární nabíječka je tam taky. Ale mám odzkoušené, že ty baterie vydrželi i více než měsíc každodenního používání. Tak snad nebudeme řešit, že na podzim v hustém lese není sluníčko.“
Proč vlastně Vivian tak důkladně seznamuje se svým vybavením? Možná už jen kvůli tomu pocitu, že každou minutou se může cokoliv stát. Tento les je nevyzpytatelný a nedej bože, kdyby mě náhodou potkal stejný osud jako Chelsea, tak ať minimálně další člověk ví, jak s mým vybavením zacházet a kde ho najít.
„Naplníš pet láhev vodou. Lampa je schopná najednou vysterilizovat plus minus 2 litry. Ale nejdřív. Musíš najít vodu. Rozhodně se nesnaž nabírat smradlavou, to asi sama chápeš. Pokud je to horský pramen čistý jako lilie, není potřeba s tou vodou cokoliv dělat, pokud je to ale něco jako voda z Koljušáku, určitě bych ji filtrovala i vysvítila. Převaření už je spíš bonus pro klid duše. Takže…“ Pomaličku sundám ochranný obal ze Steripenu. Objeví se skleněná výbojka. „Je to hrozně křehké, takže vždycky mysli na ochranný obal. Nikdy ji nepokládej jen tak. Teď… Strčíš výbojku dovnitř petky. Zmáčkneš tlačítko start a čekáš, než se sama zhasne. V průběhu sem tam vodou zaštěrcháš. Tak teď máš vodu naprosto sterilní.“ Uklidím opět Steripen tam kam patří. Přistrčím k Viv filtr. „Je čas se zbavit makroskopických nečistot. Filtr se takhle našroubuje na hrdlo lahve a prostě vodu něžným tlakem dostaneš z původní pet lahve do něčeho nového, ať už je to kýbl, další petka, ešus… Prostě cokoliv. A tadá. Měla bys mít naprosto zdravotně nezávadnou pitnou vodu.“ Vše pouklízím na svoje původní místo. „Nějaké dotazy?“

Vyčkám na případné poznámky k rychlému pracovnímu zaškolení. Pokud je to vše, tak jen kývnu a upiju zchladlého čaje. U ohně jsem vcelku rychle rozmrzla, ale přeci jen pořád jsem se otužilecky koupala ve velmi ledové vodě.

„Zvládla by ses pustit do vaření? Zkusila bych se v nejbližším okolí porozhlédnout, jestli nenajdu něco jedlého. Houby se dají zakomponovat prakticky do čehokoliv.“

Čas kameny sbírat

Shadox, Ostrý brod,
listopadová středa, den 1.
večer, mrholí se sněhem
Lyn, Yagi, okrajově Ed

Jdu mlčky s hořící větví v ruce, ještě je vidět, ale trochu světla navíc se hodí, a taky kdo ví jak dlouho se s tím 'kopáním' budeme zabývat. Ještě cestou zaregistruju, že se připojuje i Yagi, hledá vhodné kameny. Dobrý nápad, taky jsem měl v úmyslu donahradit případný mělký hrob navršenou mohylou z kamenů. Sdělí mi suše novou polohu mrtvého těla, na čez jen kývnu. Dobře, bude míň práce. To že tenhle universitní hippík umí být taky praktický kvituju s povděkem. Cestou hledám vhodnou měkkou půdu, chvilku to trvá, než jsem spokojen. Pak Lyn položí svou otázku. Kam až to půjde. Odvětím stroze. Někam zapíchnu louč, a pustím se do rytí, jdu do hloubky co to jde, vytvářím drny, které pak rukama opatrně vyndám a položím vedle, díky kořenům trávy a rostlin tak vyjmu poměrně dosti velké drny. Že je vlhko je dobře, hlína drží v kořenech, nedrolí se. Neříkám Lyn jak to má dělat, oči má přeci taky. Kdyby jí to nešlo tak do hloubky, navrhnu jí, že já budu rýt, ona vyndavat opatrně drny. Mezitím Yagi sbírá kameny. Vytanou mi v mysli slova Bible:
Je čas života, i čas smrti,
je čas radosti i čas smutku,
je čas kameny rozhazovat, i čas kameny sbírat...

Když odstraníme vrchní drny, pak už zkouším dorývat zbytek do hloubky, zemina se musí dobývat ven rukama, to pomáhám Lyn. Nebojím se umazat, zemina je ve své podstatě čistá, a smrt je přirozená součást života. Prach jsi, a v prach se navrátíš. Konečně Che uklouzla noha, a zabil jí špatný pád. To samé se jí mohlo stát u ní doma, když lezla ráno z vany. Zřejmě prostě přišel její čas.

Když už to dál nejde, zvednu se. Jdeme pro ní. Třeba nám někdo pomůže, Yagi je dost sušinka, třeba Ed by mohl, ale přímo neřeknu nikomu. Dopravíme tedy štočené tělo Che k mělkému hrobu, a uložíme ji. Jak na svět přišla, tak z něj odchází. Nahoru přijde zemina, pak drny, a nakonec kameny. Když je hotovo, položím nahoru kříž z větví. Postavím se s rukama od hlíny. Někdo by měl něco říct.

Do země

Shaddox, okolí Koljušáku
Večer první, mrznoucí vlhko a lezavo
hlavně Evelyn, zbytek spíš okrajově



Muselo uběhnout několik (možná desítek?) minut, když jsem na svých ramenou ucítil čísi lehký dotek. Lynin dotek. Ten prostý lidský kontakt mi pomohl k tomu, abych se přestal zabývat tím, co už nelze změnit... Ne, rozhodně to nezměnilo to, jak jsem se cítil - vždyť jsem to nakonec byl já, kdo sem Chelsea zatáhl. Ale nějak mi to připomnělo okamžik, kdy jsem obdobným způsobem objímal kolem ramen já ji. Myslím Chelsea - tam, v Bodieho stodole, kterýžto okamžik se právě teď zdál nekonečně vzdálen, ačkoli tomu byl stěží jeden den, co jsem s ní seděl ve vůni sena pod trámovím venkovského stavení a v šeru ji líbnul do vlasů...

"Můžu," zachraplal jsem po vyhrabání se na nohy a první, co jsem udělal (byť s rozechvělýma rukama a ne úplně dobrým pocitem po těle), bylo napolohování Chelseina těla do prenatální pozice spícího plodu, aby nebylo nutné kopat tak rozsáhlý hrob, než přijde Vivian prorokovaná posmrtná ztuhlost.
Šlo to ztěžka, ale něco v té práci mě hluboce uklidňovalo. Vrátit dívku zemi se v tuhle chvíli jeví jako jediné správné. Nikdo nechce, aby plavala mezi mrtvolami nepřátel. Ačkoli by to jistě bylo řešení cestou nejmenšího odporu...

Když jsme pak přenesli zbytek věcí do tábora a viděli, že o oheň bude jaksepatří postaráno, rozhodl jsem se, že půjdu s těmi dvěma a najdu nějaké kameny, kterými bychom Chelsein hrob mohli aspoň částečně zakrýt, aby ji později nevyhrabala zvířata.

"Až...," naznačil jsem skončení té neradostné práce, která nás u Koljušáku čekala, "...chtěl bych s tebou pak hodit řeč." Asi i s Edwardem, napadá mě. Bylo tu něco, co jsem s nimi potřeboval probrat. Můj ochraptělý hlas prozrazuje vnitřní nejistotu. Zajímá mne zejména ta maska a stařenin rituál tam u menhiru. Edwardův objev čehosi, co s námi nemělo možná co dělat, ale jeho to zaujalo. Taky to, jak spolu všechno souvisí... I s Chelsea. S její smrtí. O souvztažnostech toho, co se stalo (a stane?). Nedovedl jsem to přesně pojmenovat. Ani v duchu zatím ne. Znovu mi v mysli vyvstane obraz do kamene se vpíjející rostlinné “krve“. A Chelseiny ruce zůstaly čisté…! Stejně jako její nevinná dívčí duše. Narozdíl od mé, kterou možná mí druhové činí odpovědnou za to, co se stalo. ...A měli by pravdu.

Chlad, který neměl skoro nic společného s počasím, proniká čím dál hlouběji...

Jediné, co teď můžu dělat, je pomoci Evelyn a Bodiemu mechanicky vrstvit kameny na Chelsein hrob (případně Lyn vystřídat v kopání, až ji rozbolí ruce). Předtím, než ji zakryjeme zeminou a balvany (pokud se na místě nějaké najdou), rozdrobím do mprovizované mohyly trochu tabáku, ačkoli je mi jasné, že tím dělám úlitbu především primitivní části své duše, která potřebovala nějaký rituál rozloučení, než Chelsea jako takové.

Dva hrobníci

Ryhopský les, okolí ostrého brodu
První den na výpravě, středa, listopad, stmívá se
mrholí, trochu se sněhem
Mortal Remains

Jestli existuje při jakékoli výpravě kamkoli něco, na co se nikdo nedokáže připravit, pak je to celá tahle situace. Známe se ani ne den, je nás o jednoho méně, o získání a ztrátě potenciální průvodkyně ani nemluvím.
Co teď?
To je asi myšlenka, která nepřímo napadá nás všechny, než si ji postupně někteří začnou zodpovídat a činit podle ní. Sentiment a emoce stranou, teď je potřeba rozum a praktičnost. Jenže to se snáz řekne, než udělá.

Vivianina strnulá tvář začne pozvolna měknout a vidím jak se jí oči lesknou slzami. Sama několikrát zamrkám a chci se k ní vydat, abych jí objala a pomohla odvést pryč. Tady už není nic, co by mohla udělat, jedině snad rozseknout Yagiho otázku nějakým rozhodným slovem. Její zlomený hlas však vyřkne jinou otázku. Máme čím? Ne, že bych nebyla schopná hrabat se v hlíně rukama, ale je fakt, že je promrzlá a tuhá... Ne. To by vážně nešlo, ani přinejlepší dobré vůli, kterou bych byla schopná pro Chel najít. Na podobný fakt o zimě poukáže i Vivian, soustředící se na každé slovo jako by to byla stébla, kterých se drží před zhroucením. Máme dvě hodiny, posmrtná ztuhlost bude problém. Dvě hodiny... Hrozně málo času na to postarat se o Chel a zajistit i přípravu svých věcí než padne tma.

Bodie je v péči o Vivian rychlejší. Než stačím strnulé nohy uvést do pohybu, už si bere pomalu vstávající Vivian do náruče a odnáší bez jediného slova pryč.
Dobře... Tohle není vůbec příjemné...
Zamrazí mě vědomí, že tu otálím už jen já s otřešeným Yagim a tak na sebe vezmu podobnou úlohu jako Bodie. Ne, že bych se chystala brát Yagiho do náruče, prostě k němu přikleknu a opatrně ho vezmu rukou kolem ramen. Konejšivé gesto, kterým na sebe upoutám pozornost a vytáhnu jeho vědomí ponořené v hlubinách mysli na povrch. Kašlat na to, jak moc je Yagi cítit kouřem. Teď bych si i přes své zařeknutí jednu s chutí zapálila.
"Pojďme k ostatním. Odneseme věci."
Zarazím se a volnou rukou pošoupnu brýle na nose.
"Nebo... zvládneš... zvládneme s ní něco udělat?"
Neříká se něco takového snadno a nikdy jsem nic podobného nedělala, pokud vynechávám pohřbívání stýčkova psa, ale s ním jsem také nijak nemanipulovala.

Necháme Kath přebrat oheň a pokud se Yagi má k činu, jsem mu nápomocná, jak to jen jde, jinak mu pomohu se sesbírat a po jeho boku směřuji s věcmi k tábořišti.

Složím batoh někam k ostatním věcem, brašnu na něj a nesu masku k ohni. Později ji prozkoumám s kýmkoli, kdo bude mít tu touhu. Nejsem si jistá k čemu nám bude a jestli vůbec, ale těší mě, že alespoň něco se zachránilo. Byť to něco je opravdu malé ve srovnání s dvěma lidskými životy.

Přisednu si vedle Vivian, která našla útěchu v láhvi Whiskey, masku položím vedle sebe a beze slova Viv obejmu. Není to chvilka kdy by bylo potřeba cokoli říkat. Pokud by jí to bylo nepříjemné, pustím ji, ale mám pocit, že tímhle činem nic moc nezkazím. Jestli se Viv udělá i třeba jen o maličko líp, pořád to bude výhra.

Chvíli takto setrvám, než se začne vracet Katherine s vodou a listím na čaj. Vivian pustím, věnuji jí alespoň trochu povzbudivý úsměv, pokud se rozplakala tak vytáhnu k kapsy bundy balíček papírových kapesníků a věnuji jí ho. Zároveň si může všimnout, že i mé oči za brýlemi se trochu lesknou.
Podívám se po masce a najdu jí šikovné místo v uctivé vzdálenosti od ohně, aby nechytla, ale dostalo se k ní nějaké teplo pomáhající jejímu proschnutí a kde nebude překážet při následné obsluze ohně a vaření.

Vzhlédnu od masky, pohledem přejedu naše tábořiště a Bodieho oči lesknoucí se září ohně se střetnou s mými. Nabídne mi jednu z ořezaných větví a vyzve mě. Potvrdím svou účas kývnutím, nechám masku maskou a dojdu k němu převzít si primitivní nástroj. Je to lepší než drátem do oka, ale mít pořádný rýč, nebo jakoukoli lopatku, bylo by to lepší. Kdo však mohl tušit, že vzít si takový nástroj by se mohlo hodit? Jsem nesmírně ráda za Bodieho zručnost, díky které máme alespoň něco.

Cestou se ještě krátce zastavím vedle Edwarda. Přijde mi nejpovolanější, koho teď oslovit.
"Masku jsem nechala proschnout u ohně, kdyby ses na ní chtěl podívat."
Do tónu hlasu přidám i němou prosbu, aby na ní dal pozor a poté rychlým krokem doženu Bodieho, abych s ním srovnala krok a vydala se pomoct s hloubením hrobu.

Jakmile Bodie zastaví na vyhlédnutém místě, mám jen jediný dotaz.
"Jak hluboko půjdem?"
Jinak budu mlčenlivá společnost, která pomůže s čímkoli a nebojí se ušpinit si ruce. Hodiny u strýčka na zahradě teď přijdou vhod, neb tvrdá práce mi není cizí. Když se obrním těmito vzpomínkami, necítím se tak moc zatížená tlakem faktu, že ryju hrob, nikoli záhon pro brambory.

Bowmorská runda

Bodie S. Hackie,
Ostrý brod, u těla Chelsea,
a pak taky na nedobrovolné cestě do tábora.
1.den večer, padá tma, a nejspíš začíná sněžit.

Tak tohle se nepovedlo. Pro jednou nevím, co s rukama, vždyť mi pod nimi právě vyprchal lidský život. Mladý lidský život. Byl a teď už není. Jako kdybych se snažila nabrat do dlaní měsíční svit, jako bych přesévala zrnka písku v poušti… Zcela mimovolně, setřu jednu roztápějící se vločku, usazující se Chlesea na řasách. Chtěla jsem jí zatlačit oči, nebo jí poladit po tváři? Omluvit se, nebo ji snad ukonejšit? Sama netuším.

Dostavují se prvotní známky šoku. V útrobách jako bych měla kámen, který mi vyschlým krkem klesá hluboko do žaludku, a tíží víc, než ten největší a nejhrůznější hřích, takový hřích, jaký bych se bála přiznat v kostele u zpovědi. Vedle pocitu kamení v žaludku, na mne jako první doléhá chlad, chlad stoupající od země vzhůru, hlavně z prokřehlých dlaní. Viv, takhle tady teď nemůžeš zůstat, domlouvám při tom sama sobě v duchu. Naposledy pohladím Chelsea po tváři, loučím se, v kleče jako bych se za ní doopravdy modlila, přičemž ale nejsem schopná nalézt správných slov, kterými bych se za ni mohla přimluvit. A u koho bych se vlastně chtěla přimlouvat? No, to už je teď stejně jedno. Nepomohlo nic, o co jsem se pokusila, jak by mohlo pomoct dobré slovo, či prosba, a hlavně, komu bych ji měla šeptat? Do teď sevřené rty, opustí slabý povzdech. Někdo v nouzi víru najde, a jiný ztratí...

Chce se mi brečet, a moje oči na rozdíl od mojí hlavy nezaváhají, a naprosto naučeně a poslušně se rozslzí. Teď ne, teď ne, ještě ne Viv, tohle přece nemůžeš, říkám si u toho v duchu. Promiň mi to prosím, holčičko, tohle sis vážně nezasloužila, omluvím se mrtvé dívce alespoň v duchu, a opatrně jí tím gestem rukou odhrnu zmáčené vlasy z čela.

Přijde palčivá otázka, a já se jen zničeně ohlédnu k proudícímu potoku, odnášející dvě jiná těla. Ne, tohle nemůžu, to nejde, to nemůžu ani navrhnout… Ať se nadechuji sebevíc, ledové sevření náruče čiré hrůzy, jako by ze mne vymačkávalo všechen vzduch mnohem rychleji, než jsem schopná se nadechnout.

„Máme…?“ zaskřípu tiše, pochybuji že mne Yagi, na kterého reaguji vůbec slyšel...

„Máme čím?“ S každým slovem které se mi povede ze sebe silou vůle vytlačit, jako bych polykala kalich plný hořkého, bylinného jedu. Máme čím vyhloubit hrob? To je ta otázka, kterou se mi nedaří, ze sebe vymáčknout. Ani v nejmenším se mi nechce, Chelsea navracet zpátky řece, přesto že právě ona nám ji vlastně vzala. Ne do vody, prosím, ne… je možné, že tenhle prokletý potok, bude jediným naším zdrojem pitné vody tady, a co potom? Za pár dní, by mohlo být ještě hůř, než je teď, i když se to zdá nereálné.

Chlad, hrůza i šok se do mne zakusují stále víc a víc, a tak seberu zbytky rozumu a obrátím se na Bodieho, a na Edwarda, oba dva poblíž. Nádech- výdech, seberu poslední zbytky rozumu, kterých se sveřepě držím jako klíště.
„Je zima. A ona je podchlazená. Rigor mortis bude nastupovat rychle,“ vysvětlím jim krátce. Určitě vědí co to znamená. Zhoršená manipulace s tělem, nemožnost jej pořádně přenášet, nutnost kopat mnohem větší a hlubší hrob, než když by se teď napolohovala… Dobrotivý bože, -zaprosím krátce v duchu- odpusť mi, co jsem to za člověka, že na to teď myslím? Další vlna pocitu na zvracení, silného dojmu, jako kdybych spolknula kámen mne polévá. Třese se mi hlas a chvějí rty, když se sebe po nekonečně dlouho trvajících pár vteřinách vypravím ještě další slova.
„Máme nanejvýš dvě hodiny, na to s ní hýbat.“
Vytlačím ze sebe dalších pár slov nakonec a pak, na dost vratkých nohách vstanu. Připadám si nejistá v kolenou, jako čerstvě narozené hříbě. Měla bych ji přetočit na bok, pokrčit jí kolena a ruce, tak aby ležela stulená do klubíčka, tak aby zabírala co nejméně místa, jsme v lese, budeme ji muset přenášet podmáčeným terénem, mezi stromy… Několikrát se místo toho ale jen naprázdno nadechnu. Připadám si najednou ale naprosto otupělá. Měla bych se hýbat, měla bych něco dělat, ale nějak na to nemám sílu… Kdo ji má ale na rozdávání, je Bodie.

Co to děláš, chce se mi ho ptát, ale přes ten knedlík, co mám v krku už neprojde ani hláska. Když se kolem mne obtočí jeho ruce, jen mu podklesnu do náruče. Je to jako když odchytíte kočku do klece a ona v uzavřeném prostoru panikaří a zmateně s sebou tluče o mříže, dokud přes tu klec nepřehodíte deku, která jí omezí vidění, a okamžitě zklidní... A Bodie je moje flanelová, hřejivá a voňavá deka. Na krátkou chvíli si dovolím se k němu přimknout, nadechnout se jeho osobité vůně. Jako by tady v tomhle proklatým lese byla mnohem silnější. Jen zavřu oči a roztřeseně se nadechnu nosem. Tabák-dřevo-a flanel. Možná taky i kůže, patina, rozhodně taky pižmo... ta vůně mne objímá, a já se konečně aspoń na malou chvíli nebojím, že se rozpadnu, nemám pocit, jako bych se pomalu vytrácela do okolí, jako bych byla dým nad ohništěm. V jeho rukách jsem zas celá… Ale Bodie mi tu chvilku nedopřeje, a doslova mne smete do svojí náruče.

Nese mne jako otep slámy, a já jsem z něj tak vyplesknutá, že vlastně ani neprotestuju o tom, jak nohy, nohy mi na rozdíl od hlavy fungují. Teda, aspoň zatím.
„Pusť…“ zaprotestuju slabě, ale nemá to nijak velký význam. Třesoucí se hlas, stejně jako ret se jen otřou o jeho oblečení, jako by ani neexistovaly. Než mi okolnosti kolem nás, stačí nějak projít zcela zpomaleným mozkem, jsme v táboře a Bodie mne posadí na zem. Jak ten balík slámy, jenže, balíku slámy by do ruky nevrazil lahev. Překvapeně na něj zírám. Mám to otevřít? Chceš něco vydesinfikovat? Jsi taky zraněný? Myšlenky se mi hystericky rozutečou, znovu poháněné strachem. Až se z toho nahlas plačtivě zajíknu.

„Pij! Udělá ti to dobře!“

Obrátím se na Bodieho v reakci na jeho slova, s němou otázkou v očích. Udělá mi to dobře? A co v tom je? Živá voda…? Zmámeně, opětovně, jako bych jela na nějaký autopilot co jedná za mě, převezmu lahev do rukou. Jo, živá voda, jen ta skotská, hádám…Dle rozkazu, se napiju. Ta tekutina, která v ní je, pálí v krku, až mi z očí konečně vyhrknou první slzy. Nechávám je plynout, vím, že tohle by byl jen další boj s větrnými mlýny, který nevyhraju…

Život a smrt

Shadox, Ostrý brod,
listopadová středa,
den 1., večer,
mrholí

Vše obestře zvláštní klid. Blíží se moc, a občas prší se sněhem. Když Che zhasla, na všechny okolo to padlo jako těžká mokrá deka, zvláště na Vivien. Když jí tak vidím vyčerpanou a zoufalou se skelným pohledem miluji jí aniž bych tušil proč. Něco se ve mne vzedme jako vlna, a chci jí chránit, zabít kohokoliv kdo by jí chtěl ublížit, i kdyby to byl tenhle zkurvenej les. Musím něco udělat, musím konat. Nepřemýšlím, instinkt mne povede sám. Potřebuje světlo a teplo, teplo ohně i lidského doteku. Nikdy jsem nebyl nějaký samaritán, tohle fakt moc neumím, starat se o někoho. Co mi jde tak nějak samo je dělat co je potřeba bez keců, beze slov. Hodím si Enfieldku na záda, a rozhodným krokem si to namířím k hloučku u mrtvé Che. Vezmu beze slova Viv do náruče, do hřejivé mocné flanelové náruče, a odnáším ji k ohni i tábořišti, které Caleb našel a Kath uklízí. Viv potřebuje vzít do náruče, a tak to udělám. Nehledím na okolí, je mi fuk, co si o tom kdo myslí. Sveřepě jí nesu k ohni. Postarejte se o ní, je v šoku. Potřebuje oheň, teplo doteku i teplo do žaludku. Posadím jí k ohni. Sahnu do svého báglu, a vytáhnu flašku whisky, podám jí tumpachové Viv. Pij! Udělá ti to dobře. Není to nabídka, spíš to zní jako rozkaz. Nechci vést psychologickou debatu o smrti a zklamání, o pocitu porážky. Chci jí pomoct. Naléhavě. Ať pije či nikoliv, proberu dříví. Najdu smolné větve na přírodní pochodně, a dvě specifické haluze. Pár seků mačetou, a z haluzí jsou pravěké rýče, boje seřízlé, z boku zub na botu. Nechci pohřbít Che pod zem do hloubky tří stop, bude stačit sundat vrchní vrstvu lesního podrostu, a ten pak dát zhora. To bude muset stačit, nehodlám se s tím plahočit do rána. Bude mít mohylu jak staří králové, víc chtít nemůže.

Kath se mezitím o Viv trochu postará, pak vyráží s flaškou pro vodu. Živý mají přednost před mrtvými. Loknu si whisky, kterou pak vrátím Viv, kdyby potřebovala medicínu. Já se vrátím! Ujistím ji, a doprovodim Kath k potoku, zatím co nabírá vodu hlídám nad ní s puškou. Je to skvělá ženská, dělá co je třeba. Když vidím jak sbírá na lesní čaj, jen se mírně usměju, a mé oči změknou. Kolem padá sníh s deštěm. Je ticho. Miluju tuhle část dne. Okamžiky, které přináší do duše mír a klid. To mrholení a šum potoka to ještě umocni. Neřeknu slova, ale myslím je cítit můj respekt k téhle Texasance. Jo, ta mne může i poslat do prdele, když bude třeba. Ona jo, protože dělá co je třeba, bez keců.

Když se vrátíme mlčky k ohni, vezmu 'rýče' z větví, i pár 'pochodní'. Mé oči se potkají s Lyn, která svírá v rukou Masku. Podám jí jeden 'rýč'. Pojď. Když jde dobrá, když ne, tak si ten primitivní nástroj zas vezmu zpět. Pak vyrazím s hořící smolnou větví kamsi do lesa, tam kde je půda měkká a vlahá. Kde Che bude moct spočinout. Buď jdeme dva, nebo kráčím sám. Mlčící jak okolní les, plný děsivé skutečnosti života a smrti.

Práce, práce, práce…
všichni
Shaddox, Ostrý brod, tábor
den první
večer
pořád zima

Po půl hodině už místo na táboření vypadá opravdu útulně. Přírodní ohraničení vyčištěného plácku společně s místem na oheň uprostřed. Místa na stany je tu spousta, stačí si jen vybrat svoji preferovanou pozici v tábořišti.
Tak teď už jen sem přenést oheň, který Yagi pracně předpřipravil u potoka. Sic na špatném místě, ale teď nám to ušetří spoustu času. Do mírné prohlubině ohraničené kameny naskládám do pyramidy polínka, které mi sem postupně přináší Caleb. Jak romantické. Nemáte někdo špekáčky? Ne, na tohle se opravdu nahlas ptát nebudu. Nálada je tu pod psa a já také úplně neoplývám humorem. Ale práce mě udržuje aspoň trochu při rozumu. Práce je nejlepší šance na to, se tady nezbláznit.

Posbírám i poslední zbytky odvahy a rozejdu se zpátky k potoku. V rukou nervózně svírám ploché polínko a dřívečka společně s trochou pilin. Na přenesení ohně na těch pár metrů to snad bude stačit. Snažím se na skupinku kolem Chelsea vůbec nedívat, dokonce se je snažím i neposlouchat. Čím méně podnětů, co by mi mohly připomenout celou tu situaci, co se stala před chvílí, tím lépe.
Oheň obratně přenesu na svoje finální místo. Je to jako starat se o dítě. Je potřeba mu dát dostatečnou péči. Poslouchat ho. Reagovat na každé jeho zapraskání, které přesně napoví, co se mu nelíbí. Jestli potřebuje pomoci od svého rodiče, nebo naopak větší volnost, aby se mohlo pokusit postavit na vlastní nohy. Za chviličku oheň hlasitě zapraská a zaplápolá. Výhra. Konečně teplo. Teď jen aby bylo dostatek dřeva. Možná by mi u něj mohli uschnout i ty promáčené kalhoty. Nebo raději ne. Jedny hořící ponožky jsem již v životě zachraňovala a kalhot by bylo vážně škoda.



Jakmile je oheň v takovém stavu, že se nebojím od něj vstát a vzdálit se klidně i na několik minut, tak vytáhnu ze svojí krosny prázdnou dvoulitrovou pet láhev. Oheň odškrtnuto. Za druhé. Pitná voda. Rozkaz. Odmítám využít vlastních železných zásob, když máme potok prakticky hned vedle. Voda nesmrděla. Byla ledová natolik, že by v něm žádná bakterie ani nepřežila. Ty mrtvoly. Bože, Kate. Ne, mysli realisticky. Chelsea už nepomůžeš. Ale ostatním a sobě pomoct přeci můžeš.Ty mrtvoly jsou trochu problém, ale když naberu vodu pár metrů proti proudu, tak se mě ty mrtvoly vlastně netýkají. Spadané listí se dá odfiltrovat v pohodě. Spíše to bahno je problém. Ale uvidíme. Steripen umí vyřešit spoustu problémů. Filtr vyřeší taky hodně. A převaření už vyřeší veškerý zbytek problémů.
Moje kroky nezamíří přímo k brodu ale trochu dále proti proudu. Ale pořád tak abych byla na doslech i na dohled od ostatních. Snažím se v potoku najít aspoň trochu méně rozbahněné místo, kde by voda mohla být aspoň trochu čirá. Zároveň se ale vyhýbám vodě stojaté, ta už by mohla být poněkud zdravotně riziková. Vytipuju si správné místo na nabrání vody a ponořím petku pomaličku pod hladinu. Počkám, než se naplní a začnu se pomalu vracet.

Cestou zpátky do tábořiště natrhám celou kytici máty. Přesně řečeno máta vodní. Mentha aquatica. Krásně voňavá bažinná bylinka, ze které je dokonalý čaj. Ano, mojito bych si dala raději, ale vážně si myslíte, že nosím bílý kubánský rum a limetky jen tak v batohu? Ne, to fakt ne. Jsem zvědavá, jestli i v této skupině lidí se najde jedinec, který na mě bude s vytřeštěnýma očima zírat a nechápavě podotýkávat, že přeci máta roste tak maximálně v truhlíku za oknem. A já opět budu slušně vysvětlovat, že máta s meduňkou je plevel a dá se najít prakticky kdekoliv. Ach, jako bych se na to i začínala těšit a nenáviděla to zároveň. Pokud se zadaří, tak ke své přírodní kytici přidám i listy jahodníků či borůvčí.



Se svým úlovkem se vrátím do tábora a posadím se zpátky k ohni. Ke své činnosti opravdu další ruce nepotřebuju, ale rozhodně se nebudu bránit, pokud si někdo ke mně jen tak přisedne a zapřede hovor. Aspoň by to opět trochu rozptýlilo tuhle děsivě hutnou atmosféru.
Je čas se pustit do práce. Přitáhnu si svoji krosnu blíže k tělu a vybalím moje nejcennější dvě věcičky, které mi v průběhu života několikrát zachránily prdel. A to myslím naprosto smrtelně vážně. Tyhle dvě věcičky vás totiž dokáží ochránit před tak silnými průjmy, že byste se divili. Raději ani nebudu popisovat podrobnosti. Steripen je výborná skladná UV lampa, která ve vodě pozabíjí všechno, co by se jen pokusilo v ní žít. A filtr ten už odfiltruje jakýkoliv kal a miniaturní nečistoty. Stačí jen tři minuty prosvítit vodu v pet láhvi. Následně na pet láhev nasadit filtr. A vodu přefiltrovat do druhé nádoby. Rychlé, levné a užitečné. Díky tomuto systému bych se nebála ani pít vodu z kaluží. Ano, převaření je jistota, ale mám vyzkoušené, že to jde i bez toho. Nebo už je můj žaludek a střeva zvyklý na takové hnusy, že nějaká zakalená voda ho vážně nerozhází.

Klasický ešus naplněný vodou strčím na kraj ohniště, tak aby nebyl v přímém žáru, ale pořád tak aby se voda vcelku rychle ohřála. Do vody nastrkám natrhané bylinky. Čaje bude dost, takže dámy a pánové. Nachystejte hrníčky. Výdejní okénko se za pár minut otvírá.

Štěstí přeje připraveným

Ryhopský les
den první,
Bodie, Caleb, Evelyn, Katherine, Vivian a Yagi

Vivian by mi ani nic o svlékání říkat nemusela. Většinu krvavé vody na těle zadržela bunda, ale kalhoty mám zmáčené, tu jednu ponožku dost pravděpodobně i natrhnutou. Jen to aktuálně není to nejdůležitější. Chelsie položím a uvolním prostor povolanějším rukám. Naštěstí, když vidím jak začne ověřovat známky života. Jasně, málem jsem řešil zda mrzne a dýchání ani neověřím. Sakra, TO měla být první věc. Mám špatné priority. Kurzy první pomoci jsem absolvoval, samozřejmě, ale stejně jsem na vše zapomněl, jakmile je někdo v nebezpečí. Upřímně, co čekám. Bylo naprosto logické, že mě před půl rokem mnohem zajímalo víc ošetřit sečnou ránu, než záchrana tonoucího. Jak jsem měl čekat, že první zraněný z nás se navíc skoro utopí? V lese? Jenže tyhle instinkty měly být mnohem hlubší. K moři jsem jezdil pravidelně a to, že se nikomu nic nestalo je malý zázrak. Vždycky možná byl po ruce někdo povolanější, ale občas pár vteřin může zachránit život. Edwarde, byl jsi nepřipraven. Celý život jsi byl nepřipraven, pořád neděláš dost. A mezitím realita běží dopředu mílovými kroky a ty máš na svých rukou krev. Podívám se na své ruce a otřu je o zem a do promáčených kalhot, ať si moc nezakrvácím krosnu, když budu hledat něco, co by mohlo pomoci.

Reálně asi nehrabu až tak dlouho, ale trvá to déle, než bych chtěl, a v tu chvíli to na mě působí jako celá věčnost. Konečně ulovím co hledám a zvednu hlavu. "Mám..." vyjde ze mě jen polohlasně. Oči upřu na Vivian a vidím, že je pozdě. Zvláštní, že to poznám na první pohled, ale takhle se netváří člověk, který zoufale bojuje o život druhé bytosti. Její pohled je zoufalý, lehce se chvěje, asi od poslední zoufalé námahy. Ruce s balíčkem, který jsem ani nevytáhnul z krosny mi zase spadnou zpátky. Dobré nápady mi právě došly. Dobré nápady jsem měl mít předtím, když spadla do vody, ne až potom, co jsme jí tak dlouho vytahovali, potom co jsem jí tak dlouho nesl. Rovnou na břehu jsem se měl pustit do kontroly života a do oživování, nebezpečí tou dobou již pominulo. Alespoň jsem měl ověřit, že žije. Cítím vodu v očích, v puse hořkou pachuť selhání. Chystám se tu vodu smést, ale na půl cesty se moje ruka zastaví a já se znovu podívám na krev na své ruce. Jak příhodné, měl jsem udělat víc, měl jsem jí včas říct, že tady nemá co dělat. Chystala se na výlet, podcenila nebezpečí a teď je mrtvá.

Sklopím hlavu, nahlas nemám moc co říct. Na Calebův dotaz jen prostě přikýnu. Tak, tohle bylo k ničemu, teď se postarat o sebe. Sundám tu pitomou mokrou ponožku, sundám zmáčené kalhoty a obleču si náhradní z krosny. Lehčí, tenčí, ale nezmáčené. Alespoň boty mám suché. Zvláštní, taková očividná věta, ale je v tom určitá úleva. Stalo se něco strašného, ale ve svých botách mohu jít dál. Caleb a Katherine zmizeli hledat tábořiště, Evelyn ulovila tu divnou masku. Masku si chci detailně prohlédnout, ale vše ve svém čase. Napřed si dojdu k potoku smýt krev z rukou. Yagiho dotaz mě vytrhne zpět. Jen pokrčím rameny. Lopatku nemám a sakra měl bych mít. Opět nepřipraven? Možná Bodie má vojenskou lopatku. Anebo Katherine.

Skončím s mytím, vrátím se ke své krosně a podívám se směrem k novému tábořišti, které nám Caleb našel. Vypadá přijatelně, ale co já proti němu o táboření vím? Krosnu přehodím přes jedno rameno a s mokrým oblečením v ruce mířím k tábořišti. Stíny se prodlužují a nechci stan ani Ohradník rozdělávat potmě.