Andor.cz - Dračí doupě online

Nádech, výdech... nádech, výdech... a znovu... a zas... jakože pořád zas, neflákat!

Se zavazadly svedu lítý a dle mého nejlepšího svědomí úspěšný boj. Výsledný balík není zvlášť velký, vlastně dost malý na to, že v něm mám veškerý svůj majetek a Sahrenovy věci k tomu - ale hlavu si tím nelámu, natož abych se nad tím dojímal. Když už něco, tak mě to pobaví, takovým tím trochu nervózním způsobem, kdy dobře vím, že sám sobě zkouším odvést pozornost od věcí, co mě čekají za zdmi tohoto dřevem vonícího útočiště...
Svévolně si naliju ještě trochu čaje a uši bezděčně napínám k dění venku. Chvilka samoty je vzácná a jen s výhradami vítaná. Snášet tíhu na hrudi je nepříjemné, alespoň si ale nepřipadám tak duševně paralyzovaný. Jsem na té použitelnější straně strachu... skvělý, fakt. Schválně co bude, až vylezu ven.

Ještě mě ale čeká vymyslet hůl a to se ukáže být překvapivě těžké, protože má sklony vyklouzávat, protáčet se, bouchat mě do hlavy a zarývat se ošklivě mezi obratle, když už mi připadá, že jsem na to přišel. Nakonec se náš pokrývkový provaz, a dodatečně ještě třikrát fuj nad tou bídnou cestou, ukáže být velice praktický právě díky všem těm uzlíkům a způsobům, jakým do něj lze hůl opřít, a jsem si skoro jistý, že takhle to bude fungovat. Využiju všechny tři uzle, co jsem se naučil tehdá na lodi, a jen doufám, že je ještě někdy rozvážu. Kdybych se tak nespoléhal, že ji nebudeme cestou potřebovat, bylo by to horší, ale je to malá útěcha. A ovšem také důkaz, že čarodějové na jeleny vážně nepatří!

Tak zhluboka nadechnout a ven... a ta obluda za tu chvíli stačila ještě vyrůst!
Aha, tak opravdu vyrostla. Tedy nevyrostla, ale... ale mladý nebo starý, to mi nepřijde jako takový rozdíl, je to asi jako když se mi řítí na hlavu balvan velký jako dům a nebo jako katedrála.
"To je skvělé," odpovím na Larrelino povídání, kde mi polovna slov proklouzla jako nic, protože se snažím posbírat ze šoku z venkovního vzduchu. Jo to raneček, to je jiná. To je opravdu skvělé! I když mi přijde ošemetné vyjídat starou paní, co žije sama - měl bych se zeptat Sahrena, jestli jí sem někdo chodí pomáhat. "Děkujeme moc, budeme na vás s láskou vzpomínat u každého sousta," řeknu hravě a vezmu si pytlík s úsměvem, naštěstí voní jablky a ne zelím, a připevním si ho k opasku. Dobrá, teď mě jenom čeká se otočit a znovu se podívat na Housku. Nedívám se na něj doopravdy, oči jako by odmítaly zaostřit... "Mějte se tu dobře!"

A teď: chůze, udržet přiměřený výraz a občas se nadechnout, víc není žádáno. Soustředit se na Sahrena, který už mnohokrát projevil naprosto mizivé množství pudu sebezáchovy a dnešek není výjimkou, na modrou oblohu a zpívající ptáky, i když s postupujícím dnem to není takový rachot jako za svítání.
"Tady to máme," položím naše úhledné zavazadlo na zem pár kroků od jelena, až moc blízko na můj vkus. "S holí je to horší, určitě by šla vymyslet líp a nerad bych se pro ni vracel a hledal ji v houští, ale myslím, že to půjde..." Tak, co je na řadě? Aha, předvést, že jsem na jelena připraven. Dokonce tak moc, že o něm jsem schopný běžné konverzace. "Houska, hmm... to podle barvy srsti, nebo vypečené povahy?" Zblízka je větší než z dálky - a nemůže za to jen perspektiva. Ale jen klid. Pravidelně dýchat, nedovolit si ani moc rychle, ani zapomínat...