Tohle je paráda. Nádhera. Vlastně je to asi poprvé během celého putování k hoře, kdy se cítím opravdu naplněná a spokojená. Dává to smysl. Alespoň na chvíli žádné pochyby a nejistoty.

A to vše pokračuje až do probuzení. A ještě ráno si promítám sen, obrazy na nádvoří, splynutí živlů. A ještě dopoledne si promítám sen, obrazy na nádvoří, splynutí živlů. A ještě mnohdy poté jistě budu.

Koukám po mniších, oni po nás. Ale neřeknou víc. Nenapovědí. Nevědí, nechtějí nebo nemohou. Je to jedno, výsledek je stejný. Je to nás.

Přesto mi to nedá a vyžádám si krátké slyšení u opata, abych mu řekla, co si o celém snu myslím.

"Děkujeme mistře za všechno. Jen... pokud proti tomu zásadně nic nenamítáte a není třeba plnit další úkoly.. Myslím, že bychom měli vyrazit na další cestu."

Pozvednu k němu zvědavý pohled s roztomilým úsměvem na rtech.

Došlo k průniku. Oheň s vodou. Podpořeny vzduchem a nakonec i náležitě uzemněny.

Všichni čtyři stojíte, nikoli bez úsilí, na nádvoří, soustředěni vnímáte, jak se původně vaše vlastní sféroidy prolínají a vy zjišťujete, že si můžete libovolně "sáhnout" a pohrát s emulzí, která splynutím živlů vznikla.

Navíc koutkem oka zjišťujete, že mozaika se jakoby sama přeskládává do nádherných obrazců, doplňujících syntézu všech vašich energií. Kameny vám na krku září. Září i oči mnichů, kteří se zaujetím pozorují celé dění. Mihla se mezi nimi i tvář opata. Jen krátce přikývl a zase zmizel do útrob kláštera.

Vychutnávali jste si to splynutí dlouho. Až když začaly poblikávat první hvězdy, synchronně jste nechali podivuhodnou planetezimálu vsáknout do dlaždic. Na těch zůstal dechberoucí ornament. Nemáte slov. Víte, že ostatní se cítí stejně. Necítíte ani potřebu jít spát, jak jste přeplněni energií. Přesto se na lůžku dlouho nepřevalujete. Jakmile zavřete oči, přichází sen.

Jste na hoře Bouří. Nemůže to být jiné místo. Na samotném vrcholku, zapadlí po pás ve sněhu. Ať už to dává smysl nebo ne. Fouká, ale samotný poryv větru nevnímáte. Ono hučení je však nějaké jiné. Důležité. Je to... Ano! Je to hlas.
Hlas Era!

Toriko už je tady.

Vytržen z klidného rozjímání o neklidném ohnivém živlu se nyní rozhlížím po nádvoří ve snaze co nejrychleji se zorientovat. Uprostřed je koncentrovaná hrozná spousta živelné energie. Nejdřív se až zaleknu, je z toho cítit nebezpečí. Ale ostatní vypadají nadšeně. Chvíli mi trvá, než mi to dojde. Oni tu sféru živlů řídí!

Jasně tam rozeznám sílu ohně, se kterým jsem se v poslední intenzivně sžíval. Jsou tam i další. Země tam chybí. Nemusí nic říkat. Chápu, co se tady děje. Takhle má vypadat syntéza živlů.

Mozaika na podlaze sama od sebe živě víří všemi barvami a tvary. Zvednu zvenku kus země pokryté sněhem. Je to tak snadné, po vyčerpávajícím zápasení s ohněm! Pln očekávání připojím svou hroudu do vznikajícího mixu.

Kamínek na krku si nečekaně vynutí moji pozornost. Slepičími pohyby těká moje hlava z jedné strany kuchyně na druhou. Mniši, kteří mi dosud nevěnovali příliš pozornosti, se nyní všichni do jednoho dívají na mě. Potutelné úsměvy na rtech, jak jinak.
Moje omluva, že se musím podívat po klucích, když odložím brambor a nůž, je vlastně zbytečná, ve smějících se očích je i pochopení.
Spěšně vyrazím i s balvanem, skrz který jen mávnu dlaní na znamení, že "jdeme", vstříc chodbám kláštera.

Ve stejnou chvíli, kdy za pomoci kamínku na hrudi určím směr cesty, zaslechnu volání, které ale nevnímám tak docela sluchem.
„Toriko! Oleo! Kde jste? Honem, pojďte sem! Teď vy!“

Během chviličky jsem na nádvoří. Hezky pěkně!
Jedním z kritérií, jak skloubit živly, je uvěřit, že je to možné. To je paradoxně snazší, když žádný živel neovládáte. Někteří dávní Vládci živlů se vyučili rychle a nečekaně. Druhým kritériem je alespoň jeden živel ovládat, jinak nemáte šanci ovládnout spojení a zůstat přitom v bezpečí.
Úryvek z Pojednání o míchání živlů od Antonia de Gerbera. Zdá se, že má elfího následníka.

Mrknu na Antonia s Petrem. Přidřepnu si a další vteřinu věnuji prohlédnutí si ohňovodní hmoty, než začnu pomalu kroužit zápěstím a šeptat slůvka, tvořící ten nejposlušnější mistral, jaký umím. V dalších pár vteřinách má odpovídající velikost a tvar a řítí se nadšeně splynout s ohněm a vodou.
Fouknu. Střet není střetem. Je to toužebně očekávané splynutí. Hladké, stručné, plynulé. Celé dílo je náhle stabilnější, než sjednocení samotných dvou protilehlých živlů.

Vlasy i šaty mi nádherně povlávají, cítím žár ochlazený na tu nejpříjemnější teplotu, cítím vlhkost odpařenou na nejpříjemnější hladkost, cítím vítr upravený na dokonalou kombinaci teplého pohlazení a proudící svěžesti. Už to jen uzemnit, jako by vzduch v kouli získával navrch. Nejraději bych se do toho hned dala, ale to teď nedává smysl, udržovat vše v souladu stačí.

A navíc - Toriko je konečně tady.

Olea je TAK statečná! Bláhová a nerozvážná, jistě. Ale také tvrdohlavá a vynalézavá. Nutno jí přiznat, že tentokrát nám pomohla ona a její demonstrace.

I já se v první chvíli instinktivně pokoušel svoji obří hroudu nadzvednout proudem vody. Chvíli to šlo. Ale pak bylo najednou všude vody po kolena, já byl na pokraji sil a koule neúprosně klesala. Až klesla.

Tak znovu. Ale jinak. Ta dívka to zvládla. Nechala se pohltit, prostoupit. Torikovy plameny zrovna propluly chodbou a… Jeho kámen má stále tu neutrální fialovou barvu, ve které je obsaženo vše. Vše!

Jistě! Nemůže být pochyb o tom, že se živly ovlivňují. Musí se tedy také umět spojit. Ne jen stále přetlačovat. Dovolím si chvíli zklidnění, tak jak mě to mniši učí. Pak pomalu položím na oblou plochu své dlaně a vnímám tuhle energii. Vždyť není neznámá. Chodím po zemi celý svůj život. Matka mě učila sadit všemožné rostliny. Hrabal jsem v zemi koryta pro své první potůčky. Je tak… známá!

A pak se kámen na mém krku rozjasní a zazáří tak zvláštně, že mi to utne veškeré myšlenky. Náhle jsem teď a tady a vše je tak nějak černobílé. Myslím tím jasné.

Prošel jsem pomalu celý klášter, ve snaze Petra najít. Celou dobu za mnou nenuceně povlává můj osobní balvan. Támhle je! Na nádvoří s mozaikou. Nějak mu stále nejde do hlavy a tak tu sedí a občas do nějakého vzoru plácne rukou. Ten se „rozstříkne“ a ustálí ve zcela jiném obrazci. Jeho plamenný míč se, ta jako můj, vznáší nedaleko a nezdá se, že by mu činilo jakýkoli problém jej udržet nad zemí. Jistě. Ale teď se ukáže…

„Petře? Vstaň!“

Překvapeně vzhlédne a chvíli nechápe. Už už mu stoupá do očí rozzlobený záblesk. Co mu tady má kdo rozkazovat? Když se jeho pohled setká s mým, je v něm však zaujetí. Zvědavost. Ta jeho frajerská neohroženost. Žhavá koule mi letí v ústrety. Nikterak rychle. Mám čas si přitáhnout pramínek z nedaleké kašny. Tenký jako had, začne plnit neviditelnou nádobu. Tvaru koule, pochopitelně.

A teď tu jsou dvě (tři, když počítám ten balvan poletující za mnou, o ten tu ale teď nejde) stejně velké planety. Vodní a ohnivá. Blíží se k sobě. Kolaps je nevyhnutelný. Jenže…

Ony se prolínají. Oheň ve vodě matně září, ale nezhasíná. Prošly, jedna skrz druhou. A nejen to. K sobě teď přitahuji ohnivou masu, zatímco Petr si s vyvalenýma očima a třesoucíma se rukama prohlíží svůj nový vodní svět. Kameny na našich hrudích jasně září.

„Toriko! Oleo! Kde jste? Honem, pojďte sem! Teď vy!“

Hodně přemýšlím. O Petrovi, který působí tak divně. Je v pořádku, že si nevybral žádný další živel? Snad ano, nezbývá mi, než věřit v tomto mnichům. Přesto si zkusím s Petrem na to téma promluvit. A během soukromého hovoru několikrát poposednout dál. Nějak to uhraju na kuličku, která mi naštěstí zrovna začne utíkat. Od té chvíle se mu spíše vyhýbám, jakmile začne být zahloubaný. Ve chvílích, kdy nám ale diktuje, co a kde by se dalo udělat a všichni čtyři se stáváme jedním týmem, jsem mu velmi vděčná. Tuhle energii jsme potřebovali už dávno. V Holubičkách a ještě dřív.

Přemýšlím o živlech a jejich propojenosti. Tak složité a zároveň nezbytné. Snažím se přijít na kloub tomu, co se od nás čeká, co je vlastně naším úkolem. Pokud neuspějeme, děj se vůle boží. Ale co vlastně má být úspěchem? Splyneme v jednu bytost? Stane se Vládcem živlů někdo z nás? Chtěla bych něco takového? Není lepší popřát hodně štěstí ctižádostivému Torikovi nebo Antoniovi a vrátit se za mámou?

-----

Otázky, tak jak to má být, naštěstí střídá práce. Mám na čele pot, i když je pořádná zima. Moje kulička, ze které trčí několik bodáčků, se koulí po záhonku a provádí vertikutaci. Měnit tvar hmoty je TAK těžké! Ale tak moc mě baví, že se tomu postupně dostávám na kloubek.
Vyrábím leccos. Ve spojení se vzduchem to bývají velmi zajímavé kousky, hmota chvílemi lehká a průsvitná, kombinovaná s těžkými jednoduchými tvary.

-----

Ve chvíli, kdy mniši z "mojí malé kuličky" vytvoří obří monstrum a řeknou, co s ním, udělám hned v prvním okamžiku něco naprosto šíleného. Vrhnu se mezi tu věc a podlahu.

"Uhhhh... po... móooc..." sípu ztěžka. Kosti v pořádku. Díky Erovi! Pohmožděnin požehnaně. Dobře, s tím si tělo nějak poradí.
Jsem to ale praštěná! Rozesměju se.
"Jsem to - chacha - ale - hahaha - praštěnáhaha!! Podělím se o vtip s ostatními. Mniši se hned dají do smíchu se mnou. Ti dědulové jsou schopní se smát všemu.

Jenže ten náraz kromě modřin a odřenin způsobil ještě něco. Něco zvláštního. Ta hmota, místo aby mi rozdrtila kosti, se mnou částečně splynula. Uvědomila jsem si to hned, jak jsem se vzpamatovala z leknutí. S proužkem krve stékající mi po nose z natrženého obočí se začnu zářivě usmívat do starostlivě se tvářících obličejů kolem.

"Všechno je.. v pohodě. Jasně. V pohodě!"

Postupně přestávám hmotu nést, ale přijímám ji. Napůl absorbuji. A nadnést pomocí vzduch sebe samou je relativně hračka. Prostě se budu cítit jeden den jako otylá machna, která sotva unese vlastní váhu, ale nic horšího. A ono se to dokonce v průběhu dne lepší. Z celé váhy se stává plně naložený batoh, pak už ani to ne.

Je to úžasné.

"Tedy, pánové," řeknu na konci dne, "kdyby to nepopíralo realitu, řekla bych že tahat dnes s sebou tohle bylo povznášející." A přestože jsem opravdu utahaná, usínám úžasně klidná a uvolněná.

První den nahánění kuličky působil naprosto šíleně. A rozhodně mi nepřidalo, když jsem nakonec zjistil, že Petr ohnivé šémy naschvál rozhání, aby se nedaly chytit! Nestihl jsem se ale ani zlobit. Hned nato mi skoro až omluvně začal s mým živlem pomáhat.

Paradoxně, tady, když jsme v relativním bezpečí, pomáháme si víc než dřív. Odráží se to i v našich medailonech, které teď prošly jakousi syntézou.

S ohnivou kuličkou jsem se nakonec skamarádil, za nemalého přispění Petrova. Její šílená nestálost mi pořád připadá zvláštní, ale zvykám si. Neustále někam těká, ani na chvilku se nezastaví. Ani v noci. Prvně jsem kvůli tomu ani nemohl spát. Teď už mi to nevadí.

A dnes nás čeká další úkol. Naši hostitelé se dokonce chovají poměrně obřadně. Že by začínalo jít do tuhého?

Moje "kulička" se náhle změní v obrovský plamenný orbit. Sálá z něj tolik tepla, že musím několik kroků poodstoupit a zastínit si oči rukou.

A teď to udržet celý den ve vzduchu? Tak to Antoniovi a Olee opravdu nezávidím.

Já, naproti tomu, mám bohaté zkušenosti s telekinezí. Že bych zopakoval osvědčený trik s drakem, z Arény? Ne, raději začneme zlehka.

Když chcete přimět předmět vznášet se, musíte vykompenzovat gravitační sílu, která na něj působí. Vytvořit, řekněme, přitažlivost v opačném směru. Gravitace je vlastnost hmoty, tedy země. A kdo tady umí skvěle pracovat se zemí? Správně!. Já. Toriko Beifong.

Opatrně vyvolám odpuzující sílu ze země pod obří ohnivou koulí. Reakce, kterou to vyvolá ale absolutně neodpovídá mému očekávání. Masa ohně na chvíli ztratí formu, rozfouká se do ještě větších rozměrů a začnou z ní šlehat erupce na všechny strany. "DO HÁJE!" rychle uskakuju co nejdál.

Tak tohle bude pořádná fuška.

Cvičíte. Soustředíte se na své kameny a kuličky pak poslouchají vždy o trochu víc. Za několik dní už je máte doslova omotané kolem prstu a dokážou udělat takřka cokoli po nich chcete.

Olea provzdušňuje půdu u záhonků, Antonio upravil průtok vody, Toriko si hraje na zedníka, zahradníka i instalatéra a Petr… ten to tak nějak všechno najednou koordinuje. Nezdá se, že by svůj živel musel nějak zvlášť krotit. Dává vám od začátku tipy, jak na kuličku a co s ní postupně zkoušet.

Jako by se nominoval na jednoho z vašich průvodců. Mniši vám také ochotně pomáhají, i když je to většinou mezi řečí a v rámci nějaké každodenní rutiny. Když si všimli, že za vámi kuličky běhají samy od sebe jako pejsci a využíváte je při různých činnostech, přišel za vámi jednoho večera ke stolu opat.

Nazítří jste se sešli znovu v hlavní svatyni. Dech všech mnichů byl vyrovnaný a synchronizovaný. Náhle se jednotlivé šémy začaly zvětšovat, až nabyly rozměrů přesně vaší vlastní výšky! Opat se k vám otočil a zadal vám nové cvičení: Udržte onu hmotu bez přestávky do setmění ve vzduchu, aniž by se dotkla jakéhokoli povrchu.

Znělo to nesnadně. Provedení se zdá ještě náročnější. Koule jsou vážně „těžké“ a udržet je pár čísel nad zemí byť jen směnu je neuvěřitelně vysilující.

Tihle mniši jsou vážně veselá kopa. Baví se na náš účet, jak jen mohou. Ale tak nějak laskavě. Člověk se na ně za to ani nemůže zlobit.
Neujde mi, že Toriko pomohl s lapením kuličky naší Olee, větříčkovi. Je na ni nejspíš těžká. Ale co si budeme namlouvat, je to zkrátka cizí živel. Zatímco pro Torika je to otázka mrknutí oka, vládkyně vzduchu jako kdyby měla zdvihnout tunové závaží.

Je to podvod nebo ne? Jistěže ne. Máme si pomáhat. Naučila nás to už cesta sem. Okleštila nás o ty nehodné důvěry a teď jsme tu, odkázaní nejen sami na sebe. Naštěstí. I na mnichy by měl být spoleh. Tak víte co? Já vám přiložím.

Tak jako Toriko bez problémů hliněnku přistrčil pro Oleu, tak se mu ne a ne a nedaří polapit tu svoji ohnivku. Nebo moji. Je to jedno. Protože si ve stejném okamžiku zahrávám s oběma. Nechám chudáka pobíhat po svatyni a když už má některou z ohnivých kuliček na dosah, změním její směr.
Po očku sleduju mnichy, kteří si něco šuškají a přikyvují. Usmívají se, ale už se nechechtají. Jistě. Není to už taková legrace, protože já se nemusím ani tolik namáhat, abych něco takového zvládl. Pocítím uvnitř hořkost. I ta je horká. Zastavím obě kuličky a nechám Torika vybrat si. Až když sykne, dojde mi, že jsem to s vloženou energií přehnal. Tak přece se mám stále co učit!

V následujících dnech na sebe porůznu narážíme na chodbách kláštera. Olea se odvažuje i ven. Chápu. Čerpá tam sílu ze vzduchu. Měla by se uzemnit. Antonio se zase rád a často vyskytuje u vodních vřídel. Když se jednou potkáme všichni u záhonů, poukážu na to, že ty rozvody horké vody a vzduchu nejsou ani zdaleka tak vychytané, jak by být mohly.

„Tady je moc široký průtok a voda se dostane do kuchyně, ale dál už je to slabota. Mohli bychom to trochu upravit, co říkáš, Tony? Oleo, všimla sis, že na mnoha místech táhne? Pro tebe není problém zjistit, kudy sem fouká studený vítr. Toriko to vyspraví raz dva!“

Po té chvilce příjemné spolupráce sice většina z nás (tedy všichni kromě mě) ztratí šém, zato učiníme důležitý objev. Všechny naše kameny se proměňují a reagují jeden na druhý. Nakonec se ustálily jako tmavě fialové. Někdy se v nich objeví takové bublinky nebo co to je. Jindy miniaturní vír. Můj často zabliká vnitřním ohněm. Snažím se to naučit Torika vycítit a on s děsným šklebem pokouší ten svůj přimět udělat totéž. Nejde mu to. Zato se k němu náhle přikutálí jeho ohnivka a narazí mu sama od sebe do boty.
Aha!?

"Oleo. Chytej!"

Spásná věta! Hliněnka země si ze mě dělá do té doby legraci. Ne, nelítá tak zběsile jako ohnivé kuličky, je docela líná, ale sotva k ní doletím, jako by se propadla do země. Jako?! Ona to dělá doopravdy! Plazí se kamenem tak, abych viděla, kudy, ale nemohla ji přes kámen uchopit! Líně, provokativně. Ukáže se jen přesně ve chvílích, kdy ztratím koncentraci. A pak najednou, když už ji skoro mám, nečekaně zrychlí.
Taky umím, heč!

Tím, že jí Toriko odebral na okamžik spojení s masou její vlastní podstaty a zůstala plně obklopená vzduchem, dostala jsem mimořádnou šanci. Nezaváhám a pohotově ji zachytím.

Vděčně pohlédnu na Torika, než se rozesměju jeho výrazu, kdy s jazykem povystrčeným z úst soustředěně sleduje svou ohnivku. Pokud se ale naskytne příležitost někde šikovně fouknout, také mu trochu pomohu. I ostatním.

Nasávám podstatu té hloupé kuličky v dlaních. Co mi chceš? Máš mě učit, viď? Takže jak na tebe? Co se ti líbí? Chodím po klášteře i mimo něj. I za cenu, že mi uteče, přikládám ji opatrně do těsné blízkosti různých povrchů a snažím se vnímat, zda mi nedá kulička nějaký signál.
V neposlední řadě se o všem hodlám pobavit s mnichy a Torikem. Ano, budu otravně zvědavá, dokud mi někdo nezavře pusu tím, že na to musím přijít sama.

Ze všeho nejraději bych pak pomáhala v zahradě. S čímkoliv. Venku se cítím lépe. Fascinuje mě, že tu je tak úrodné místo, aby uživilo všechny obyvatele kláštera včetně nečekaných (ne, tady asi nemají nečekané návštěvy) hostů. Vyhrnu si rukávy a nadšeně se hrabu v hlíně!

"Víte, že i kořeny rostlin potřebují vzduch?"