Znamení osudu

Ačkoliv jsem byl zmítán různorodými pocity, převládající pocit úlevy mne donutil smát se až se začnu plácat do kolen! Podívám se na Torika - musím se smát, tomu jak se tváří i jeho myšlenkám, které se mu zračí v tváři, směs údivu, ohromení a pocitu zadostiučinění, které se jen pozvolna formují v ucelený názor.
Musím se smát, když mrknu na Oleu, jejíž myšlenkové pochody jsou také kdesi na daleké cestě....
Antonio mi k smíchu nepřipadal nikdy, až teď, když se dívá stejně užasle jako ostatní.

Sebral jsem kámen o němž nepochybuji že má v sobě živou duši, skoro jako kůň či pes, esenci existence, rozhodnu se tak se k němu chovat a neriskovat více jeho zničení. Když jej sevřu v ruce, projede mnou zvláštní zabrnění...Taky je rád, řeknu si a s pověrčivým polibkem jej schovám do kapsy kalhot.

Ráno si už ani nevzpomínám jak jsme šli spát. Probudím se promoklý a umolousaný jak po týdenním flámu.
Zatímco ostatní se věnují obvyklým činnostem, já jen odpočívám a oddávám se snění a svým myšlenkám.

Zarazím se v půli kroku s pohledem upřeným na Petrova záda. Fakt horká hlava, tenhle chlapec. Nemá cenu ho tepat. Nakonec jen lehýnce, spíš pro sebe, zavrtím hlavou a pokračuji v pozvolném chystání se k odchodu, se kterým jsme, hádám, ve všeobecné shodě. Záleží, v jaké kondici se probudil Antonio, ale spali jsme dlouho a rozhodně tvrdě.
Neruším ticho, ani se to teď nehodí. Užívám chladný ranní vzduch, místy prosluněný. Věnuji pár úsměvů Torikovi, který se motá kolem koní. Působí zadumaně. Je to hlava. Napadlo by mě to s těmi opály, kdybych o nich věděla? Nevím a je to teď jedno. Přeběhne mi znovu to elektrické chvění po páteři, když si vzpomenu na "pana Bleska", který se teď, při pohledu na modrou oblohu, zdá být jen vzdálenou vzpomínkou.

Také se stejně jako včera, jen už více v klidu a lépe, porozhlédnu po jeskyni. Jaktože jsem přehlédla ty opály? Co všechno tam ještě je? Možná se najde ještě něco užitečného.

Ráno mi vůbec není do řeči. Dobře... je mi do řeči ještě méně než obvykle. Byl to sen, včera v noci? Ne. Všechny smysly mě přesvědčují, že se to opravdu stalo. Petr málem rozbil svůj kámen. Jiskřilo to mezi Oleou a tím bleskovým chlapem, co fetoval drahé kameny. Fascinuje mě, jak si vždycky myslím, že už mě nemůže nic překvapit, a vždycky stále znova jsem vyváděn z omylu.

Sním něco málo ze zásob, co mám s sebou z Holubiček, ale musím se do toho nutit, nemám ani chuť k jídlu. Jsem nervózní z toho, co nás tady ještě potká. Bleska se povedlo uplatit, ale co když narazíme na něco, co se bude zcela vymykat našim schopnostem, a nebude to s námi chtít obchodovat? Co když nás to bude chtít zabít? Nevzali jsme si náhodou příliš velké sousto? Neprošli jsme žádným výcvikem. Nikdo nás nenaučil, jak se vypořádat s kamenným obrem nebo s oživlým bleskem. Jak nás sem vůbec mohli poslat? Mohli jsme už tolikrát umřít, cožpak je to každému jedno?

Pohroužen do svých myšlenek opouštím "naši" jeskyni, abych měl klid. Ráno strávím u koní. Nakrmím je, usuším po noční bouři, a vykartáčuji. Do očí se jim podívat nedokážu. Hned se mi totiž vybavuje ta hrozná scéna u hostince. Kolik nevinných životů jsem tehdy ukončil? Jak mám zrovna já obhajovat existenci lidstva před Erem?

Rozespalý Antonio, nerozhodný Toriko, prudký Petr... a obětavá Olea.

Petr mrštil kamenem vstříc skále. Ten však nedoletěl. Všem vám vnikl do nosu pach ozónu, vlasy i nepřikryté chlupy teď trčí do všech stran, jazyk brní, oči oslepuje intenzivní záře, kterou produkuje, jak jinak, pan Blesk. Vesmírný kámen se zastavil ve vzduchu necelých pět palců od vápencového masivu. Spojuje ho tenká pulzující linka vedoucí k napřažené ruce nebeského výběrčího, po této trajektorii se také dává pomalu do pohybu. Když...

"My vám něco dáme." Olea se rozhlíží. Myslí na svou čelenku, dokonce na své tělo, ale pak jí padne zrak na Torikovu náruč. Drží v ní několik valounů, jeden rozlomený v půli, druhý velký jako lidská hlava. Bez problémů ji potěžkává ve svalnaté ruce. Navíc by takhle dokázal držet snad i několikametrákový balvan. Jen by na jeho odhmotnění musel použít svou moc.

"Ano? A co?" zaskřípe vám hlas v hlavě a mrazivá vlna vám sjede od uší, po páteři, až ke koncům všech končetin.

Toriko udělá krok vpřed a pozvedne paže. V mžiku malé plazivé výboje vystřelí z konečků Bleskových prstů a obemknou je. Toriko už necítí jejich váhu, vznesou se nad jeho dlaně a vydají se na cestu prostorem. Koně se na konci jeskyně jen tiše třesou. Petrův kámen zůstal na půli cesty. Opály ho už předběhly a už je Blesk drží. Celý valoun puká vedví. Blesk vydal zvuk, který by se dal přirovnat ke spokojenému zamručení.
Pak jednu polovinu přiložil k... nejspíš k ústům.
"Ááááách." Pak druhou, třetí. Na zem ke svým nohám pak odhodil něco jako ohořelou melounovou slupku. Alespoň to znělo dutě.

Toriko se shýbl pro další valoun. Petr šilhá po svém kameni. Antonio se všemu podivuje, ale nedokáže se rozhodnout, zda je to dobré či špatné znamení. Olea cítí neodbytnou touhu jít se toho chlapíka dotknout. Hladit ho a nechat se hladit od něj. Jenže tu se zablesklo od země vzhůru a Blesk je pryč. Zaznamenali jste ten pohyb světla, než vás donutila intenzita onoho záření zakrýt si oči. Pak vám div nepopraskaly bubínky, protože v ten samý okamžik přišel hrom. Pak už nevíte nic.

Probrali jste se druhého dne ráno. Je pěkné počasí, na nebi pár bílých mráčků, jinak slunečno. Zima. Hlavně Petrovi, který zůstal ležet na dešti před jeskyní. Kousek od něj leží jeho kámen. Jen šňůrka se rozpadla v prach, sotva se jí dotkl. Koně nejsou v jeskyni, nedaleko okusují nízké a tuhé traviny. Oheň je zase vyhaslý.

Jsem jen kousek za Petrem, jelikož jsem byla ve vchodu, už když se tu pan Blesk objevil. A leknutí mě rozhodně nenutí zalézat do nějaké temné smradlavé díry, ale naopak mít na dosah volné prostranství, nekonečnu masu "svého" živlu. Takže jsem hned udělala další dva tři kroky vpřed, těsně na hranici deště. Ze strany tak postřehnu, že se děje něco s Petrovým kamenem, byť tma a liják všechno halí do podivného oparu.

Toriko zkouší jeden trik za druhým. Abych tu pak nepečovala hned o tři mladé muže najednou, otec mi na sklonku jeho života fakt stačil. Čekala bych zrovna od něj více rozvahy, zdá se, že je z Bleska úplně stejně na nervy jako já, Antonio se pere sám se sebou a tak těžko říci, jestli je tak vyčerpaný nebo on jediný si tu rozvahu zachoval. A nejvíc na nervy je samozřejmě Petr.
"Cos tam našel? Jasně, vytáhni to a pojď mu to hned nabídnout, ať je to co chce!" zareaguju na Torika. "My vám něco dáme, pane Blesk!"

"Co... " Já chci tohle setkání vyřešit bez násilí! Chci! ".... děláš!!!?" Vytřeštím oči na Petra. Je pozdě, serval si kámen z krku a vrhá ho proti skále. Tady může nastat peklo. Musím rychle uletět. Toriko se o sebe nějak postará. Jenže Antonio! Trochu předpokládám, že Bleskova síla strhne kámen k němu dřív než se vůbec dotkne země. Vyběhnu ven do deště mezi Petra a Bleska. Jestli tam poletí, chci ten kámen zachytit a zároveň být štít mezi těmi dvěma. Třema. Čtyřma. Ať tak či tak, okamžitě Bleskovi na oplátku nabídnu svoji čelenku. Je s trochou stříbra mnoha drobnými polodrahokamínky.

"My vám něco dáme, pane Blesk!" pohlédnu na něj a roztřesu se. V obavách, co se stane, zimou i tím neskutečným elektrizujícím pocitem, kterého je v jeho blízkosti vzduch přesycený. Je to opojné. Jindy a jinde bych možná přemýšlela, že tomu stvoření odevzdám na pár chvil své tělo. Ta energie! Vtáhnu ji nosem do sebe a pořád se třesu. "My vám něco dáme.."

Argumenty

I když mám sevřené půlky, nesmlouvavě se zachmuřím , strhnu z krku kámen a tříštím s ním o skálu.
Jak je známo, mou reakcí na bezmoc je hněv.
Nevím, co se stane, ale dost možná se skála roztrhne a zřítí na mne i na bleskového elementála!

Při tom ani chvíli nepřemýšlím, vím že energie vzniká a zaniká náhle, téměř současně. Rovnice je jasná.
Oheň a jeho síla je závislá na materiálu z nějž vzniká. Nejlepší spojenci jsou kov a vzduch. Vzduch může podpořit expanzi exploze a kov se nachází v hornině i když v malé míře. Důležité je uskočit zpět do jeskyně až se bude skála řítit, možná že jen odletí úlomek, který bleskáče zraní či zdrží. To vše je mi fuk.

Ta síla jde ze mě.

Zdálo se mi to, nebo Antonio právě zavrávoral a málem upadl? "No, na druhou stranu, možná to není zas tak dobrý nápad." Hořečnatě se rozhlížím po jeskyni, jestli by se tu nenašlo něco, co by našeho návštěvníka třeba mohlo zajímat. Přitom nahlas přemýšlím: "Koukněte, zbytky vychládajících uhlíků, ohlodané zvířecí kosti, ulámané stalaktity, zatuchlé kožešiny. Nepochybně tady žil ten obr, co jsme ho zabili. Co když sem Blesk chodí pravidelně, a předtím mu platil obr?"

"Možná," popojdu k místu, kterého jsem si všiml už večer. Válí se tu na zemi několik pěkných opálových valounků, velikosti zhruba lidské hlavy. Jeden z nich je rozlomený. Zvednu jednu půlku, a začnu ji podrobněji zkoumat. Neobsahuje třeba nějaké drahé kameny? "Možná by ho zajímalo tohle."

Petr nic neváhal, a vydal se rovnou k Bleskovi. Jeho odvahu obdivuji, ale je mi vážně záhadou, jak ten člověk při vší své neopatrnosti může být ještě naživu. Napínám oči ale moc dobře nevidím, co se teď mezi těmi dvěma odehrává. Blesk natahuje ruku k Petrovi, ale zdá se, že mu nejspíš nechce ublížit. Aspoň zatím.

"Chce zaplatit." Pronesu polohlasem k těm dvěma, co se mnou zůstali v jeskyni. Olea reagovala už na první výzvu, takže předpokládám, že jsme to slyšeli všichni. "Co uděláme? Doufám, že ho Petr nevyprovokuje k boji."

Vládce ohně mu zřejmě nabídl něco, co ho zaujalo. Ale nevidím, že by Petr něco nabízel. Tedy něco, co má na sobě? Jistě, naše kameny. Ale ty bychom mu podle mě neměli dávat. "Co by tak mohl chtít? Koně mu dávat nebudeme, i kdyby snad chtěl." Odmítnu rezolutně první možnost, která mě napadne. Kromě nich toho ale moc nemáme. Předpokládám, že zásoby jídla ho asi zajímat nebudou. A pevně doufám, že na lidskou oběť tady nikdo ani nepomyslel.

"Co je blesk? Blesk je vlastně energie." Bručím si zatím spíš jen pro sebe. Pak oslovím Oleu a Antonia s nápadem, co se mi začíná rodit v hlavě. "Co mu zkusit dát energii? Zkusit všichni spojit síly, podobně jako jsme to udělali v Holubičkách, když jsme hledali zdroj nákazy studny. To byl taky nesmysl, ale nakonec to vyšlo. Takže spojit síly našich živlů a vydestilovat z nich čistou energii. Myslíte, že by to šlo?" S obavami se podívám zejména na vyčerpaného Antonia, kterému krátký odpočinek zjevně nestačil, a stále sotva stojí na nohou. Ten energii na rozdávání asi moc nemá. "Nebo vás napadá něco jiného?"

Olea pana Bleska oslovila. Pokus dobrý. Má pocit, že se na ni zadíval. Pořád to je ale jen pocit. Jistá si není. Toriko se snaží rychle shromáždit dostatečné množství kovu z okolní rudy, toho je ovšem zoufale málo. Petr se vydal snad až příliš lehkovážně před jeskyni a postavil se Bleskovi do cesty. Okamžitě jej skropily kapky hustého deště, který stále stěžuje viditelnost.

Postava se zaujatě pootočila a její vztažená ruka teď míří přímo na Petra. Tomu teď o dost intenzivněji než vám ostatním v hlavě zazní kovově skřípavé zahřmění: "Zaplať!"

Náš dosud přidrzle odvážný vládce ohně se nedobrovolně zachvěl. Tenhle tvor je nesmlouvavý. O zlomek vteřiny později shledal, že jeho živelný kámen je jako zmagnetizovaný přitahován k napřažené páně Bleskově ruce. Pouze fakt, že je uvázaný kolem jeho krku, jej drží ve vzduchu mezi Bleskem a Petrem. Je to síla! Kožený řemínek se začíná nepříjemně zařezávat do krku.

"Hmmmmm! To mi dáš?" Uslyšeli jste do jednoho kdesi vzadu mezi ušima.

Byl jsem tak unavený, že jsem usnul hned, jak jsem si lehl. A i když byla zem tvrdá, nepohodlná a hrbolatá, ve svém nynějším stavu jsem to vůbec nevnímal. Chtěl jsem jen spát, nic jíného. Byl jsem tak unavený, že by mě v tuto chvíli nevzbudilo naprosto nic. Už jsem zapomněl, jak náročné je léčení vážných zranění a kolik energie mi to vezme. A toto byla jasná známka toho, že bych měl i tuto svou dovednost pravidelně trénovat, aby to na mě nemělo takové dopady.

Bez hnutí jsem spal až do doby, kdy se v mé hlavě ozval onen hlas. Celý zmatený jsem se posadil a snažil jsem se posadit. Moje svaly zaprotestovaly při tom pohybu. Stále ještě ovlivněný spánkem jsem se snažil přijít na to, co se to děje a proč všichni stojí u ústí jeskyně. Můj mozek ještě zahalený vlnou spánku však odmítal spolupracovat. Teprve po dlouhém přemlouvání jsem konečně vstal a došel jsem k nim. Stále jsem byl ještě trochu unavený a musel jsem si přotřít oči. Měl jsem totiž dojem, že ta bytost se mi jen zdá. Že je to nějaká halucinace. „Jak se tady ta bytost objevila?" Zadíval jsem se na ten blesk pozorněji. Ne, opravdu mne zrak nešálil. Bytost tam stále byla. NIkdy v životě jsem nic takového neviděl.