Bleskový frajer

Večer před usnutím jsem se hodil do pohody pár hlty vína a bezstarostně se odporoučel do náruče Hypnóse, boha spánku.
Kraak! Kraak! Hřmění hromu mi proniká do snu jako zlobné krákání obrovského havrana. Když definitivně procitnu a shledám své smysly příčetnými, překvapí mne podivné divadlo.

Před jeskyní stojí postava tvořená blesky a zřejmě po nás něco chce. Olea větříček vykoktá neobratnou otázku a Zeměvládce má po ruce opět nějaký svůj osobitý nápad... I já řeším situaci svým obvyklým přímým způsobem. Chráním si oči hřbetem dlaně, stoupnu si před bleskového muže s rukama vbok a s ironickým úšklebkem na ústech:
Tak prrr, mládenče. Rušíš nás ze spánku a to velmi neslušným a hrubým způsobem! Copak nemají bleskoví panáčci žádné vychování? Pronesu jízlivě a přitom zkoumám tvorovu pableskující tvář...
Nijomu nic nedlužíme, pokud vím, a Tebe se nebojíme! Doplním a v duchu přemítám jak velké nebezpečí nám od bleskáče hrozí. Musím si přiznat, že zřejmě značné.
Přesto pokračuji v drzém tónu: Což se třeba představit, pane?

Sotva stihnu zamhouřit oči, už mě budí rána, jako by se snad roztrhlo samo nebe nad námi. Protírám oči a mžourám ven z jeskyně. Zjišťuji, že jsem asi nebyl daleko od pravdy. Od nebe k zemi vede blesk, který se asi nějak zaseknul. Napadne mě, jestli jsem snad neumřel, a nepozoruju teď svět, ve kterém se pro mě zastavil čas v mém posledním okamžiku. Ale tuhle myšlenku hned zase zapudím. Olea se zmateně ohlíží naším směrem a i pánové pomalu vylézají ze svých loží. Zřejmě je všechno v pořádku. Teda až na ten blesk. Zdá se mi to, nebo na konci má tvar lidské postavy? Zdá se mi to, nebo ta postava ukazuje? Na nás!

Hlava mě začne nepříjemně brnět. Nejdřív mám za to, že na nás ten tvor, je-li to vůbec tvor, sesílá nějaké kouzlo. Ale v zápětí mi dojde, že se s námi snaží komunikovat. Zaplatit? Za co? Za to že nocujeme v téhle jeskyni? Za to, že jsme zabili toho obra? A ... Jak?

Olea, která je z nás nejvíc při smyslech zřejmě vidí zmatení v mé tváři, a pustí se s tím úkazem do duchapřítomné konverzace. Teda, ne že bych se já vzmohl na něco lepšího. Mám z něj pěkně nahnáno. Prší. Jestli se rozhodne zaútočit na nás bleskem, máme to spočítané. Můžu něco udělat, abych nás aspoň trochu ochránil?

Něco snad ano. Pokleknu na zem a začnu se soustředit na něco, co jsem už dlouho nedělal, a vlastně ani nikdy pořádně netrénoval. Vytáhnu z okolní země všechno železo, a soustředím ho do jednoho místa, někam před vchod do jeskyně a před Oleu. Udělám ze země tenký vysoký výrůstek - takový improvizovaný hromosvod. Pravděpodobně chabá ochrana před případným bleskovým útokem, ale snad lepší než nic.

Brzy se proberu a jsem za hlídku ráda. Jdu co nejblíž východu z jeskyně. Nebýt tak lehkonohá, zakopnutí za nově vytvořený schůdek by mě možná vyplivlo ven na déšť. Usměju se nad praktičností vládce Země, když se podívám, co se mi připletlo pod nohy.
Jako Toriko využíval k hlídkování chvění půdy, tak já větřím. Sleduji proudy a vůně vzduchu. Je nádherně svěží a nevěstí nic zlověstného.
A pak ten elektrizující nádech. Znám to chvění. Blíží se... to není jen bouře... PRÁÁÁSK!!!

Blesk je posvátným spojením všech živlů, když se vysoko v mracích srazí žár ohně s chladem vod, až vzduch se řítí zemi vstříc, aby vše došlo celistvosti.

S posvátnou bázní sleduji už spolu s ostatními výjev před námi a má obvyklá výřečnost je pryč. Ohlédnu se po klucích, co oni na to.
Za co platit? O co tu jde? Je dobrý nebo zlý? Asi neutrální, napadne mě a pokrčím při tom rameny.

"Za co a čím, prosím? Pane Blesk.."
Er sper důstojnost, ale tak blbou větu jsem nevyplodila snad ani v prvním ročníku na univerzitě...

Na nepříliš upraveném ohništi v prostorné jeskyni stále doutnalo pár uhlíků, takže pro Petra nebyl problém oheň oživit. Nasbírali jste ještě nějaké dřevo a pak vás zahnalo pleskání prvních kapek deště. Ne že byste se báli, ale bylo jistější využít příhodného místa a přečkat blížící se bouřku tam, nežli zbytečně moknout. Koně se nechali přes menší odpor také odvést do útrob skalní prostory. A dobře, že tak. Protože obloha se zbarvila do černofialové a krom lijáku začaly do země bušit i zmrzlé kroupy.

Déšť neustával a v různé intenzitě se dál valily proudy vody kolem ústí jeskyně, až jste si říkali, zda vám tam nemůže natéct.
Antonio by nejspíš vodu dokázal odklonit, ale stálo by to zbytečnou energii, kterou teď naopak potřebuje načerpat. A tak to vyřešil během své hlídky Toriko. Položil dlaň na zem u východu a lehýnce zvlnil udusanou zeminu tak, aby tvořila nízkou hráz.

Olea se probrala bez nálady na hlídkování. Na Torika jen kývla, že se může jít také prospat. Přiložila na oheň a dýchla si do dlaní. Chvíli mžourala na skalní stěnu proti ní, na kterou promítaly poskakující plameny své abstraktní divadýlko.
Aby neusnula, prošla se párkrát ke koním a pak až k ústí jeskyně. A tu se zablesklo.

Zvláštně. Jen kdesi v mracích. Jako by tu energii pohltily a nepropustily. Či snad podržely. Jenže vzápětí se ozvala rána jako... inu, jako hrom. Jistě by to probralo i toho nejtvrdšího spáče.

Zablesklo se znovu. Tentokrát blesk udeřil do země nedaleko jeskyně a tam zůstal! Jasně modrý sloup oslepujícího světla stojí téměř na dosah. Když záře trochu polevila, vidí Olea (i ostatní, kteří zrovna zmateně protírají a mhouří oči) postavu.

Jen o málo větší než lidská, snad jen hubenější. Zdá se, že je tvořena blesky. Ty neustále pobíhají po povrchu jejího těla a jedním je stále spojena s mrakem na nebi. Jako loutka na provázku. Pomalu zvedá ruku, jako by chtěla ukázat přímo na vás.

Nejdřív se mi moc nechce ani přibližovat k té jeskyni, kde tuším, že žil ten kamenný kolos. Ale pánové nutně potřebují klidné místo k odpočinku. Kdybychom je nechali venku promoknout, a prochladnout, mohlo by to mít vážné následky. A tak to nakonec riskneme. Jeskyně je prázdná, a lepší místo na odpočinek bychom nejspíš do večera nenašli.

Neochotně si přiznávám, že jsem rád, že Olea je opět ve formě, a snaží se nás ostatní povzbuzovat. Společně uložíme Petra a Antonia na nějaké pokud možno rovné místo někde stranou. Ostražitě prohlédnu jeskyni. Není pochyb, že patří tomu obrovi. Patřila. Ale zdá se mi, že tu žil sám. Snad bude bezpečné tu strávit noc.

"Jestli v noci bude klid, tak blížícího se obra ucítím přes chvění země na míli daleko. Ale jestli sem přijde, nebo nedej bože přiletí, něco jiného, mohli bychom mít problém." Vsadím se, že skalní obři nejsou jediní kouzelní obyvatelé tohohle pohoří. "Podle mě bude nejjistější držet hlídku. Beru si první směnu. Běž si odpočinout."

Nějakou chvíli zaujatě zkoumám vnitřek prostorné jeskyně. Ohlodané kosti, rozlomený kulatý valoun... Co se asi tak honí hlavou takovému kamennému obrovi?

Potom co padne noc, dlouho civím do tmy a snažím se vnímat chvění půdy. Netuším, jak dlouho jsem byl vzhůru, když už se mi začnou nezadržitelně zavírat oči. Zkusím probudit Oleu, pokud se nechá, a poslat ji na hlídku. Zbylé dva členy naší výpravy bude nejlepší nechat spát.

Když seženeme koně a vrátíme se k potůčku, s dechem zatajeným sleduju Antonia při léčení. Tak nějak jsem si to představovala. To je ono, tak se chová král.
Když s námahou vstává, pomůžu mu. "Tušila jsem, že to dokážeš, skvělá práce!" řeknu tiše. "Odpočineme si v té jeskyni, nezdá se, že bychom měli na výběr."

"Co myslíš, Toriko, fakt jich tu je víc? Těch obrů? Co budeme dělat, když nás - nebo spíš koně by pro ně mohli být zajímaví - v noci vyčmuchají?"

Pokusím se s Torikem, bude-li ochotný, zajistit co největší pohodlí pro elfa s ohniváčem. Prohlédnout jeskyni, zda je bezpečná. Vybrat místa, kde se dá ležet a připravit deky. Nasbírat dřeva, suché trávy a dalšího, co to jde, než se mraky roztrhnou. Aby bylo aspoň na uvaření čaje. Prozkoumat okolí. Šla by u jeskyně připravit nějaká past na případnou nečekanou návštěvu? Nebo se alespoň pojistit, abychom o ní věděli včas? I když, pokud bude pořádný liják, měl by nás teoreticky chránit. Kdo by v tom chodil ven? Alespoň že zásob zatím máme dost. Svými myšlenkami se netajím a všechno chrlím na Torika, i když nečekám reakci. Začínám si snad na ty mlčouny zvykat.

Ale elfa se později určitě ještě zkusím zeptat na tu ženskou, bude-li příležitost. I Petra, on byl přeci v té hospodě ještě dřív než my. Třeba o ní něco ví.

Bylo to už hodně dlouho, co jsem někoho léčil. Naposledy to byla malá holčička v mém království, která měla vážné zranění na noze. Zhluboka jsem se nadechl a vyprázdnil jsem si mysl. Potom jsem začal léčit. Nejdříve jsem Petera obalil vodou, bylo to tak snažší. Zavřel jsem oči a začal jsem tiše odříkávat léčitelské kouzlo. Bylo dlouhé a já jsem jej zopakoval několikrát. Podvedomě jsem cítil, jak se jeho tělo uzdravuje, jak jeho bolest mizí a já začínám být unavený. Nevzdal jsem se však a s jednou rukou položenou na jeho těle a s druhou ve vodě jsem tiše dál odříkával zaklínadlo. Nemyslel jsem na nic, soustředil jsem se jen na to kouzlo. Nechtěl jsem udělat chybu, nechtěl jsem mu ještě více ublížit. To bych si neodpustil.

Tiše jsem řekl poslední slovo a hladina vody pomalu ustoupila. Zmoženě jsem si lehl vedle Petera a dopřál jsem si pár minut odpočinku. Jen asi dvě nebo tři. Věděl jsem, že to potřebuji. I když mmě celé tělo bolelo, donutil jsem se otevřít oči a zadíval jsem se na Petera. „Jsi naprosto v pořádku. Jen by jsi měl ještě přes noc odpočívat." Věděl jsem, že semnou je to jiné. Čím větší zranění, tím déle bude únava trvat. Pohledem sjem sklouzl na jeskyni a pak na mraky. Pokusil jsem se vstát, ale moje tělo proi takovému pohybu protestovalo. Svalil jsem se zpátky na zem. Po další chvílli odpočinku a s oporou, kterou tvořily kameny jsem se vydrápal do stoje. Myšlenka na noc v suché jeskyni u praskajícího ohně, byla více než lákavá. „Pršet bude celou noc."

Není to tak zlé

Z počátku se vzpírám a s hrdým vzepětím láteřím ve stylu: " To nic není, dojdu tam sám!" Opravdu to silou vůle na chvíli překonám a vymaním se z péče druhů při chrabrém pokusu postavit se na nohy. Když se mi však podlomí kolena a zatmí před očima, musím chtě nechtě rezignovat a nechat se potupně deportovat k potůčku.

Nevadí mi ani tak bolest a pohmožděniny, jako spíš bezmoc na kterou nejsem přivyklý...Pak mne z mého rozpoložení vytrhne náhlý chlad bystřiny, jejíž proud s narůstající silou obemkne mé tělo, které je zraněné víc než si připustím uvědomit. Bolest, chlad a šok z koupele se smísí v pocit, který je zprvu nepříjemný...Elfova přesvědčivá ruka mne ponoří do vody, jako novorozeně při křtu...Pak jen zalapám pi dechu a nestačím se divit co se se mnou děje...

Přátelé mne zabalí do deky a jé se zvolna dostávám do provozní teploty i konstantně nakažlivé dobré nálady.
Usměju se však nejprve nikoliv na Antonia, ale na Oleu.Pak se slovy: Děkuji, cítím se mnohem lépe!
Počastuji úsměvem i Antonia s neklidně přihlížejícím Torikem...

Blíží se noc! Kde ji bezpečně strávíme? Co ta jeskyně? Pohlédnu k černému ústí ve skále a čekám na odpověď...

Elf zavrtěním hlavy zamítl naložit Petra na koně, ačkoli tři jsou k dispozici. Klacků vhodných na výrobu nosítek je v této krajině, kde se daří spíše zakrslým borovicím, nedostatek. Ale nápad s dekou se ujal. Opatrně jste přesunuli Petrovo tělo na deku a společnými silami jej nesete za horizont. Tam náhle i k vašim uším dolehne bublání horského potůčku. Opatrně našlapujete na vrcholky ohlazených kamenů. Je znát, že když tají sněhy, teče tudy slušná řeka. Antonio po chvíli pokyne, abyste pacienta pomalu položili těsně k bystřině.

Toriko s Oleou jdou pro koně, zatímco elf si klekl čelem k polámanému tělu a ponořil ruce do vody. Nějakou dobu mumlá a zaříkává, mírně se pohupuje, jako by splýval s neviditelnými vlnami. Najednou Petr cítí, že má mokrá záda. Hladina potoka se zvedá! Nikoli prudce, ale něžně obepíná jeho tělo chladivá horská voda. Antoniovy ruce ho však nenechají odnést proudem. Mírně ho přitlačil ke dnu a se zavřenýma očima se nad ním sklání, šeptaje v prastaré řeči. Petr chvíli bojuje s panikou, to když se mu co chvíli přelije přes hlavu ledová voda a celého ho obemkne vlhkost. Jestli něco na oheň platí, je to voda. Ohně zmar. Petr by si rád dodal odvahy a pohladil svůj kámen, jenže nedosáhne. Dravý proud mu znemožňuje pochroumanou ruku zvednout až k hrdlu.

Je to opravdu boj. Vládce ohně teď bojuje s důvěrou v znepřátelený živel. Ale nakonec to nějak překoná. Snad pomohl pohled na elfovu klidnou a nyní velmi přesvědčivou tvář. Poddal se tomu. Nechal se pohltit. Odevzdal se vodnímu živlu. A pak náhle pocítil, že se s ním něco děje. Cosi, co probudilo každičkou částečku jeho těle, a ta se snažila dostat tam, kam patří. Nebolelo to. Nebo možná ano, ale Petr tu bolest nevnímal. Z úst mu šlo jen táhlé chrčení. To se rovnala žebra, páteř, natahovaly se kosti a klouby sedaly na svá místa.

Ostatní tomu teď napjatě přihlížejí. Olea se nervózně rozhlédla, přemítaje o šípu a jeho předešlé majitelce. Uvědomila si, že elf tenkrát v hospodě něco povídal... co jen to bylo? Třeba se ho ještě optá, teď, když je sdílnější. Je každopádně klid. I voda už opadá. Antonio, evidentně vyčerpán, se svalí na záda vedle Petra a oddechuje. Vysoko nad štíty hor se rychle stahují tmavá mračna.

Nevěřím svým uším, když slyším Antoniova slova. Pohledu na mě se ale vyhnul. Přitom já mu dávno odpustila!
Na hovor bude času dost, nastala chvíle zběsilého poletování. Kouknu se po koních. Po zavazadlech. Po obrech. Po nejbližším vodním zdroji. Buď očima svýma nebo ptačíma, co se lépe nabízí. Přinesu deku.
"V ní se ponese lépe a ve stabilnější poloze. Snad. Lepší by byla nosítka, ale.." Ani nedořeknu a pokračuju v pátrání. Koně zkusím sehnat dohromady co nejdříve. Co tu roste? Našly by se vhodné větve na ta nosítka? Případně na takové upozorním nebo je rovnou přinesu.
Dávám pozor, co můj dobrý šíp. Jestli vážně mohou dorazit další obříci... Stále víc mi vrtá hlavou, co byla zač ta žena tam u lesa. To je absolutně nepochopitelné. Těžko mohla být mým nepřítelem. Nebo jen věděla, že šíp mě trefí, pokud jsem po nebezpečím? Proč by mi ho potom nechávala?
Clona deště, podívná vůně parfému, ty hrozné chvíle, kdy se ztratila Eliz. Celé to teď působí jen jako nějaký sen.

Seženu co seženu a vydáme se k vodě.