S úžasem pozoruju hrozivé následky moci toho roztomilého kladívka. Kamenné tělo obra puká, a Petr s Antoniem dokonají dílo zkázy. Docela mě až zamrazí, když si uvědomím, jak mocní vlastně dokážeme společně být.

Nemůžu se ubránit, aby mě trochu nepolechtalo ego, když mě Olea pochválí za nápad použít kladívko. Dokonce se pak i zasměju jejímu vtipu. Zbytek družiny se nyní věnuje Petrovi. Ten nejdřív vypadá, že ztratil vědomí, ale pak se probere a začne na nás mluvit. Zprvu to považuju za bezduché blábolení v důsledku vyčerpání. Ale pak si uvědomím, že je zcela při smyslech a doopravdy nás varuje před potenciálně hrozícím nebezpečím.

Beze slova přikývnu na Antoniův pokyn, a společně co nejopatrněji zvedneme Petra ze země. Křup. Au! Zlomila se mu nějaká kost? Pevněji ho přidržím za trup. Zdá se mi, že spodní žebra taky tak úplně nedrží, jak by měla. Antonio, doufám, že víš, co děláš.

Pomalu se suneme pryč od směru, kterým ohniváč naznačil jeskyni. Musíme se odtud dostat co nejrychleji. Dalšímu podobnému setkání bych se velice rád vyhnul. Koně! Zbyl nám tu aspoň jeden, na kterého bychom mohli našeho zhmožděného ohniváče naložit? Nebo nás všichni naši čtyřnozí přátelé opustili nadobro?

Také Antonio se po obrově zkáze přišel podívat na Petrova zranění. Když se ohniváč probral z usebrání a pověděl o ohýnku, elf se na něj podíval s jakousi směsicí lítosti, soucitu, uznání, ale i mírného pobavení.

"Ten velikán by nám dal dost zabrat, nebýt vaší spolupráce. Omlouvám se, že jsem o vás pochyboval. Mé myšlenky mne často zanesou kamsi jinam a je to bolestivé. Nyní však trpí tady Petr. Obávám se, že zlomené kosti nejsou zdaleka to nejhorší. Snaž se dýchat povrchně a mělce. A šetři síly. Ty cítíš oheň, já vodu. Musíme tě k ní dostat. Tam ti budu schopen pomoci."

Je poznat, že se snaží vyhnout pohledem Olee. Evidentně není zvyklý se omlouvat. Na Torika však významně pokýval a chytl opatrně Petra za nohy.

Obr doobroval...

Všimnu si výrazu lítosti v Oleině tváři a pohrdlivě ohrnu ret. Mně obra není lito ani trochu naopak jsem opojen vtězstvím i brutalitou jeho zkázy...
Chci něco říct, ale svalím se na zem. Po Oleině pokusu o žert se chci zasmát, ale bolest zhmožděných žeber změní smích v bolestivé zasténání...

Pak se mé pyšné ego rozhodne upozadit a přenechá místo mé klidné obyčejné stránce. Bolest snáším jako chlap a s radostí se nechám od větrné vládkyně opečovávat a v duchu si říkám, že se budu muset nechat mlátit častěji!
Ostražitost mne však rychle přiměje k soustředění na můj původní záměr. Někde nedaleko hoří oheň, cítím to! Představím si tábořiště obrů lidožroutů a naskočí mi husí kůže...Pak si uvědomím, že stálé svírám v dlani kámen, který jakoby mi napovídal abych dokončil, co jsem začal... Přenesu své vědomí do ohně, který cítím poblíž...

Oči se mi obrátí v sloup a dech se zvolní, a já se rázem ocitám na jiném místě. Vidím východ z jeskyně, v jejímž vchodu dohořívá oheň jehož jsem se stal součástí na malou chvíli. Skutečně vidím jakési tábořiště, ale opuštěné. Navíc je zde potůček.

Když procitnu z krátkého tranzu, vydám ze sebe s námahou: Nedaleko je jeskyně, hádám že na sever. Pokud přijdou obrovi kámoši, tak odtamtud Pokusím se naznačit rukou...

Přistanu kousek dál - směrem k šípu. Koukám na to dílo zkázy a je mi obra upřímně líto. Nedokoukám to. Nemám na to. Odcházím ještě dál, jen občas se ohlédnu a rozhlédnu, zda se neděje něco dalšího, co by nás ohrožovalo na zdraví či životech.

Šíp opět přivážu k pasu. Až když je z obra kamení, kráčím zase zpět. A přidám do kroku, abych co nejdříve zkontrolovala Petrův stav.

"Zůstaň ležet, ať si ještě něčím nehneš, pokud je to zlomené." Opatrně Petra uložím do nějaké rozumné pozice. Očima i prsty projdu končetiny a žebra. Pokud by měl něco zlomené, budeme to muset napravit. Má praxe v této oblasti ale není kdovíjaká. Tak trochu spoléhám na elfa, že by mohl vědět o léčení víc.

"Toriko, to byla skvělá myšlenka. Musím přiznat, že jsem si na kladívko vůbec nevzpomněla.
Vyzná se někdo z vás v léčitelství? Já kromě nějakých základů moc nevím. Umím tak pofoukat bebí.." pokusím se o vtip, aby se trochu uvolnila nálada.

Toriko si vzpomněl! V pravou chvíli. Zalovil ve svém tlumoku, zatímco elf zaměstnával obra jako obtížný hmyz v půli léta. Jeho paže odháněly neefektivní čepele kolem hlavy a pán země se mohl bezpečně dostat k obrově noze. Chvilka soustředění (přeci jen je to poprvé) a... ťukne.

Z malé prasklinky se stala prasklina. Ta se dále rozrůstá, větví, povrch obrova těla se zozpraskává jako vytvrdlé bahno po celodenním slunečním žáru. Obr se na malinkou chvilku zarazí. Asi trvalo, než mu došlo, co se děje. Pak sebou začal divoce zmítat. V rozevírajících se prasklinách lze postřehnout růžovou tkáň. Všichni, kdo můžou, se preventivně vzdálí z dosahu, což je dobře, jak se vzápětí dozvíme.

Petr se s bolestivou námahou převalil na bok a přizvedl hlavu, aby viděl na svého nepřítele. Bublá v něm vztek, snad i kvůli té bezmoci, která ho málem před chvilkou stála život. V jeho příčetné mysli vyvstalo více možností, co by šlo podniknout. Nakonec zvítězil bojový duch a vědomí, že teď je třeba obra zpacifikovat. Podvědomě uchopil do dlaně svůj kámen a nakumulovaný vztek vyslal ve žhavém proudu, přičemž volnou dlaní míří na popraskané tělo.

Nevýslovný žár vniká otevřenými póry do obrova těla obnaženou tkáňí počínaje a peče ho zaživa. Přestože to trvalo jen pár okamžiků, je to nevýslovná hrůza. Obrovi se z úst derou nejen výkřiky smrtelné bolesti, ale posléze i plameny. Když sebou jeho tělo přestane házet, přiskočí znovu Antonio, vrazí do jedné pukliny dva dlouhé nože a doslova odřízne hlavu od trupu. Nato se s hlasitým "krak" obrovo tělo změní ve velkou hromadu kamení, z kterého v místě někdejšího kolene trčí Petrův meč.

Antoniova čepel křísne o obrův krk až to zajiskří. A v tu chvíli se mi rozsvítí. Ten kolos je fakt z kamene. A na to bych tu přece něco měl. Vytáhnu pečlivě uložené kladívko, dar od víly, která byla nejdřív ošklivá, ale uměla nádherně tančit, a nakonec byla krásná, ale i tak z ní šla malinko hrůza. Mytologická bytost, jak má být. Něco mi říká, že tenhle drobný předmět bude v sobě ukrývat podobné divu-strašlivé kvality. Je na čase to vyzkoušet.

Sevřu kladivo vší silou a soustředím se na vyslání energie, která láme skály. Teda, obyčejnou skálu bych běžně rozlomil i bez pomůcek, ale kdo ví jak funguje tenhle kolohnát. Nejspíš bude nasáklý magií. Soustředění mi příliš neusnadňuje Petr, který vypadá, že asi každou chvíli exploduje.

Náš přerostlý přítel už se snaží vstát. Teď nebo nikdy. Rozběhnu se až přímo k němu. Oběhnu ho z dostatečné vzdálenosti, aby na mě nedosáhl, což dá trochu práci, až k noze uvězněné v zemi. Třísknu ho do stehna kladivem a vyšlu skrz nástroj štěpící impulz. Nemůžu si pomoct, ale strašně se těším, co to udělá.

Žhavý polibek kamene a oceli.

Ani nevím, jak jsem unikl jisté smrti! Zachránila mne náhoda, nebo starostlivost mé přítelkyně? Jinak ale mám radost, že jsem strhl kamarády přesně k tomu, co bylo potřeba.

Vzpomenu si náhle, že jsem chvilku před incidentem ucítil kouř z ohně. Snad díky tomu zamyšlení se podařilo mému koni vysmeknout...

Je mi jasné, že obři nebývají samotáři! A čekám posily! Takže se nesoustředím na jednu věc ale hned na tři. Pokusím se získat ' pohled ohně' , který jsem prve ucítil. A pak po pár úderech srdce vztekle rozlomím čepel v obrově ráně silou myšlenky! Postavím se na jedno koleno a stisknu v ruce kámen na krku. Funguji vždycky na zuřivých emocích při prosbách o sílu! Vyšlu ohnivou střelu jako už poprvé, když jsem zohavil tvář kupci a skončil ve vězení!...

Povedlo se to parádně!
Pod obrovou zdravou nohou se propadla zem a on zrovna v nápřahu podklesl a značně zakolísal. Poryv větru přišel v ten nejvhodnější okamžik. Určitě by neodnesl Petrovo tělo, takovou sílu neměl, snad by mu pomohl se odkulit stranou. Takhle se však opřel obrovi o široký hrudník a to postrčení dokonalo své.

Kolos se skácel naznak, rozhodil rukama a dokonce mu vypadl kyj. Toriko okamžitě zasypal nohu v jámě až po lýtko. Druhá noha je probodnutá skrz Petrovým mečem a zdá se teď nepravděpodobné, že by se obr jen tak znovu postavil.

Nicméně s fokusem na záchrannou akci je pryč písek a prach vířící kolem jeho hlavy. Olea ho odfoukla spolu s poryvem. Vidíte obrovu tvář, kterak překvapeně pomrkává. Je teď na chvilku dezorientovaný a nechápe, co se to stalo.

Antonio se toho pokusil ihned využít. Jeho elfí čepele zatančily ve vzduchu, ale v oblasti krku a jamek u klíčních kostí, kam dopadly Antoniovy rány, to jenom zajiskřilo. Je to zkrátka šutr! Elf se naštěstí obratně vyhnul obří paži, jež se po něm okamžitě ohnala. Obr vztekle vrčí a řve. Hrozí, že se i přes bolest pokusí opět postavit. Petr zatím jen popadl dech. Vstát se mu však zatím také nedaří. Byl by snadný terč.

Jenže jak obra dorazit?

Napjatě zírám na Petrův tanec kolem obra. Nejraděj bych si sedla do první řady toho divadla a drtila si palce v touze pomoci nejstatečnějšímu a nejbláznivějšímu z hlavních hrdinů. Jenže tohle není hra.
"Petře!!!"

Připravím onen mocný krátký poryv vzduchu, kterým se dá leccos šikovně postrčit, abych Petrovo tělo odfoukla, až bude dopadat další rána.

V tom vstoupí na scénu další protagonista a mnou vytoužená jáma se objevuje. Obrův mocný nápřah ho nutí přenést váhu více dozadu. Nedám mu šanci uvědomit si, že mu chybí pro nohu pevná opora a včas nápřah zarazit.

Připravený proud nasměřuji do obrovi hrudi a ramen. Pokud byla naděje, že šlápne do prázdna a jeho noha uvízne v připravené díře, teď to prostě udělat musí!

Obr je teď zády ke mně a jde po Petrovi. Jeho odvaha tváří v tvář té smrtící mašině mě sice překvapila, ale život Vládce ohně teď visí na vlásku. Musíme mu pomoct. Doběhnu blíž k obrovi. Ve chvíli, kdy se napřahuje kyjem, musí se zapřít zadní nohou. Udělám mu pod nohou velkou díru v zemi. To by ho mělo pořádně destabilizovat a hlavně zabránit dalšímu útoku. Pokud se to povede, zasypu mu hnátu hromadou kamení, abych ho zase aspoň na chvíli zdržel.