Zatímco zídka se bez příslušné energie a pozornosti počala hroutit, do vzduchu se teď zvedá prach, písek, ale i drobné kamínky. Toriko je evidentně obrovým zjevem pěkně vybuzený.

Olea ze své výšiny hrne tu masu ve větrném víru přímo na obra. Dobře, velmi dobře jste odhadli, že se spoléhá především na zrak. Jeho hlava je zasypávána neprůhlednou smrští. Sice se nezdá, že by mu byť dosti ostré kamínky nějak ubližovaly, ale rozhodně ho to zaměstnává a značně dezorientuje.

Antonio bez sebemenšího zaváhání sňal ze zad luk a posílá vstříc obrovi několik dobře mířených střel. Jestli medvěda nechal nezaujatě proběhnout kolem, teď si počíná jako chladný zabiják. Jeden šíp do krku, jeden do podpaží, třetí do oblasti hlavy - ta pro prachový vír není dost dobře vidět. Jenže všechny střely se bez efektu odrazily od obrovy kůže a neškodně cinkly o zem. Olein šíp bude tedy opravdu cosi zvláštního.

A už tu máme Petra. Jeho doběla rozžhavená čepel je mnohem účinější. Mladý muž tancuje kolem obrových nohou a působí mu mnoho sečných ran. Jenže jsou to takové... inu, škrábance. Šermíř vycítil, že aby obra skutečně vážněji zranil, musí přitlačit. Přemístil se za jeho záda, bodl mečem zespodu pod jedno koleno a zarazil meč silou co nejhlouběji. Obr vydal bolestný výkřik. Jenže hned nato se ohnal kyjem. Naslepo, ale trefil. Petr se cítí, jako by ho nabral rozběhnutý bůvol. Odlétl několik sáhů stranou a zůstal zde ležet s vyraženým dechem, oči vypoulené, tvář zkřivenou bolestí, neschopen pohybu.

Obr se tentokrát zorientoval. Snad lokalizoval sluchem, kam dopadlo Petrovo tělo. Otočil se a vykročil k němu. Kulhá, protože v jedné noze má stále hluboko vražený meč. Z rány prýští temně rudá krev a se syčením ochlazuje rozpálenou čepel. Pozvedl kyj a udeřil s ním před sebe. Minul Petra jen o kousek, přičemž zde vzniknul malý kráter. S nespokojeným zavrčením pozvedá kyj k dalšímu úderu.

Dvojí nebezpečí

Že mne můj poslušný a skvěle vycvičený koník tak rezolutně opustil mne přinutí brát nebezpečí ihned smrtelně vážně. Aniž bych spekuloval o využití živelné moci, Tasim s ledovým klidem meč a postavím se nejbližšímu nepříteli s odvahou a odhodláním mně vlastním. Nehledím na riziko a hodlám na sebe upoutat pozornost obou tvorů, abych získal trochu toho času pro ostatní.

Emoce a adrenalin začnou fungovat a já si uvědomuji, že svůj vztek mohu přetavit ve výhodu. Aniž by mne to stálo větší úsilí, má čepel se zbarví do ruda, při přilivu ohnivé energie. Než se na mne nepřítel vrhne, kov meče již dostává bílou barvu a snad si obyčejná zbraň vzpomene na žár výhně, kde byla zkuta. Se sebevědomým úšklebkem se pustím do boje. Chci především odhadnout co nejdřive zranitelnost a zkušenost obra, čehož docílím jedině metodou pokus, omyl...Jsem však připraven jej překvapit a zastrašit svou jistotou a vědomím převahy. Snad se má strategie nemine účinkem!

Jako bych to nevěděla! Za medvědem je teprve tvor, kterého možná dává smysl se bát.

"Obr!" vykřiknu, čímž dám klukům vteřinu, možná dvě navíc, aby se připravili na neodvratné. Ještě vrhnu pohled na místo, kam obr hodil šíp, abych ho potom našla. Možná jsme mu měli pomoci ulovit toho medvěda, jenže na to už se nedostává čas.

Torikův nápad využít zvířený prach se mi líbí. "Za má! Za má, za má má má!" Točíc pravou nataženou paží dokola hrnu všechen ten sajrajt obrovi do obličeje. Hlavně se udržet mimo dosah té palice. Ideální by bylo zmást ho dost na to, aby pokračoval ve svém původním plánu a nás ze hry na honěnou vynechal. Zkouším poznat, jakým smyslem se primárně řídí. Jako humanoid, navíc dost hlučný, by mohl spoléhat primárně na zrak. Ještě kontroluji terén, je někde nějaká jáma, prohlubeň?

"Mohla bych ho zkusit nalákat do nějaké díry, ale asi je to blbost! Nějaký další nápad?!"

Obr je už tak rozezlený, že křičící dívka nad jeho hlavou bude pro něj možná zajímavá asi jako štěbetající vrabec na špičce stromu.

Tak tady přestává všechna legrace. Tomuhle sympaťákovi nebude stačit postavit do cesty zeď. Ten bude zjevně ničit vše živé, dokud bude stát na nohou. Jestli se dostaneme do dosahu jeho kyje, je po nás. Tečka.

Pokleknu jedním kolenem na zem a zvednu Silou ze země všechen prach a jemný písek nejvýš jak jen zvládnu. "Oleo! Nafoukej mu prach do očí!" Ukazuju vznášející se vládkyni oblak, který jsem pro ni připravil. Pak zvednu ze země co největší kámen do jedné ruky, postavím se, napřáhnu se k hodu, Energií co nejvíc zesílím zrychlení kamene a i jeho přesnost. Pak šutr vymrštím jako z katapultu obrovi do stehna.

Možná, že je to vzácný ohrožený druh, kdo ví. Ale nám jde o život. Musíme ho zlikvidovat.

Ne. Medvědi nelétají. A po Torikově zachvění půdou už ani nestojí. Otřesy donutily huňáče dopadnout na všechny čtyři, načež vystartoval zhruba směrem, kam odcválal Petrův kůň.
Minul vás. Proběhl kolem zídky, kterou vládce země bleskurychle postavil (co by za to daly dnešní stavební firmy), přičemž jste si povšimli, že na několika místech je jeho srst slepená krví. Je raněný.

Rychle se vzdaluje směrem, odkud jste přišli. Olein Ušáček jen poodběhl stranou. Petrův splašený kůň už se vám ztratil z dohledu. Antonio toho svého překvapivě dokázal udržet v klidu a nyní se spolu s Torikem vykukujícím zpoza své barikády zahleděli zpátky k horizontu.

Olea to vidí ze své vyvýšené pozice první. Šíp trčí zpod žeber skalnímu obrovi, velkému dobré čtyři sáhy. Delší slepené vlasy lemují vzteklý obličej. V jedné ruce má kyj. Nejspíš kamenný, soudě podle barvy materiálu. Má vlastně podobný odstín jako obrova kůže. Ten je až na bederní roušku z nějaké kožešiny docela nahý. Druhou rukou si vytrhl šíp z rány a bez okolků ho zahodil kamsi stranou.

Dlouhými a pevnými kroky míří k vám a vypadá, že je mu jedno, jestli dnes zabije medvěda nebo pár koní i s jejich majiteli.

Okamžitě pouštím koně, a soustředím se plně na nebezpečí před námi. Koutkem oka registruju, jak Olea odlétá pryč. Fakt díky!

Energii mám připravenou, a tak vší silou udeřím patou do země, a vyšlu co nejsilnější lokální zemětřesení směrem k medvědovi. Zároveň pozvednu ruce a pokusím se postavit před námi ochrannou zeď z kamenů.

Druhý den, kdy už jsem odražená, je uražený Antonio. On je vážně mimo. Nebo já. Asi oba. Jeho řeči o šatech mě donutí se jen usmát a potřást hlavou. Nechápe to, pod vodou jsu všechny šaty stejně splihlé. Vzduch miluje, když má čím povívat a vlát! Způsob, jak smete snahu lépe poznat kameny, co jsme dostali, mě také utvrzují, že si nerozumíme. Ale kousnu se do jazyka a dál se nehádám. Antonio ale opravdu bude muset hooodně vyrůst, než ho pustím k vládě.

---

Vzlétnu. Medvědi nelétají. Možná proto moji druzi měli z medvěda hrůzu. Promiň, Ušáčku, pokud ti ublíží. Tak to v přírodě chodí.
Sotva šíp mine, vyletím za ním. Musím se podívat za ten kopeček, zpoza kterého se medvěd objevil. Hned! Bojím se, že šíp neminul náhodou..

Mrzuté ráno se ještě nestačilo rozjasnit a už se několik členů vaší výpravy stačilo navzájem urazit, osočit ze sebestřednosti a arogance. Panuje nálada pod psa, kterou v tuto chvíli ani Petr nijak nedokáže rozptýlit. Snad ani nechce. Každý si podmračeně přemýšlí o tom svém.

Je slyšet lehké šumění větru ve vysoké trávě, které prořezává pouze klapot kopyt po čím dál více kamenitém podloží. Když...

Kůň pod elfovýma rukama trhnul vyděšeně hlavou. Torikův se vzepjal. Ten Petrův se dokonce vytrhl svému pánovi a odbíhá někam stranou. Olea zoufale drží svého Ušáčka, který nahlas zaržál. Přes obzor nějakých třicet či pětatřicet sáhů od vás se přehoupla silueta velikého medvěda a míří k vám.

Nejrychleji zareagoval šíp. Vyletěl Olee od pasu huňáčovi v ústrety jako se hladový sokol vrhá na rybu těsně u vodní hladiny. Jenže co to? Proletěl medvědovi těsně nad hlavou a ztratil se z dohledu. Ještě dva skoky a šelma je u vás. Koně šílí. Medvěd se staví na zadní a z tlamy plné ostrých zubů k vám vysílá krom spršky slin řev, z něhož vám jde mráz nejen po zádech.

Strnul jsem a zadíval jsem se na ni. ,,Zato tebe ta debilita nadnáší.'' Odsekl jsem a díval jsem se na ni. ,,Kdyby jsi myslela více na tu pouť, než na to co si oblékneš a zda ti to bude ladit k pleti nebo zda ti svítí kámen, třeba bychom byly nyní někde jinde. Nechám klidně medvěda, aby tě sežral. I s těmi hadry co vezmeš sebou. Pak bychom cestovali rychleji a pořád by tady někdo nefňukal.''
Zuřil jsem. Po zbytek dne jsem s ní nemluvil a i další den jsem byl odtažitý. Nebudu se s ní bavit. Vůbec nic nechápala. A nechtěla nic chápat.

Sešel jsem z koně a vedl jsem ho. Stále jsem byl naštvaný a hodně. Nechápala jic neznala mě. A přesto se odvážila něco takového říct. Pohladil jsem koně po krku a díval jsem se kolem sebe. Vůbec mi nevadilo, že je zima. Koneckonců jsme se blížili do hor. Tady už teplo nebude. A na vrcholu bude ještě větší zima.
,,To je dobré. Cítíš nebezpečí, že? Kde?'' Rozhlížel jsem se kolem sebe a nedal jsem jakékoliv nebezpečí. Věřil jsem koním. Poznali vždy lépe, kde je nebezpečí.

Mrzutě sedím u ohně, ruce kolem kolen a zírám do plamenů. Dám se na pití. Jasně! Dám se na pití, udělám ze sebe alkoholika! Vytáhnu měch s vínem a budu pít!! Nikdo si se mnou nechce povídat, řeší hovna a jsou posraní z medvěda.

"Medvěd? To je toho!" odfrkla jsem si, když se před pár hodinami v těch sračkách elfík šťoural div ne prstem, místo aby řešil, jak naše živly sblížit. "Nezávidím tvým poddaným, budeš-li jim někdy vládnout," ujede mi jízlivá poznámka. "Jsi sebestředný, namyšlený hňup!"
A bylo to. Řekla jsem toho víc, a svezla jsem se i po Torikovi, který jen blbě čumí jak balvan, i Petrovi, který je pro změnu úplný magor, a skončila jsem sama u sebe, ukvapené užvaněné holky. A uražené. Zbytek dne jsem poctivě trucovala. Jenže mělo to nějakou cenu? Po hodině mě to přestalo bavit, ale to trucoval Toriko s Antoniem. Nebo netrucovali? Ne! Oni jsou takhle nafoukaní úplně pořád!! Bože! Týdny v horách úplně o samotě byly méně osamělé, než putování v této společnosti.

Chvíli dokonce přemýšlím, zda by mi nebylo lépe v blízkosti naší zrádkyně. Ach, Eliz, ty krávo pitomá...
Koukám do plamenů a tohle všechno mi víří hlavou. Měch nakonec zůstane na svém místě připnutý k sedlové brašně. Po tváři mi stéká slza, kterou rychle setřu.

Další den se držím před ostatními. Ušáček netrpí svým nákladem, narozdíl od Torikova koně, kterému ovšem mistr Země brzy ulevil, protože si totéž uvědomuje stejně dobře.
Zastavím na horizontu a počkám na ostatní. Výhled na pořádné hory mně skoro zázračně vracejí klid. Vítr si pohrává s mými šaty i s vlasy a je to všechno moc krásné. Er si uměl vybrat domov, jak se sluší a patří.

Později i já sesednu z koně a pak se konečně začne něco dít. Spěšně uvolním šíp z pouzdra u pasu. Hledá kořist a já mu ji hodlám dát!