Zbytek dne strávím s očima na šťopkách, abych si pokud možno včas všiml čehokoli většího, co by se v našem okolí hnulo. Nad hlavou nám proletí sem tam nějaký pták. Vždycky trhnu hlavou tím směrem. K večeru už mám nervy rozdrážděné, jak kdyby je někdo drhnul na struhadle. Dobře, že zastavujeme a můžu si odpočinout v relativním bezpečí ohně, kterého se zvířata bojí. Do řeči mi není. Jen se najím zásob, co jsme dostali v Holubičkách, pak chvíli zírám do tmy, a nakonec se zabalím do všeho co mám k dispozici, a uložím se ke spánku.

Nad ránem mě vzbudí třeskutá zima. Začíná se rozednívat. Vidím, že už neusnu. Posadím se. Jsem provlhlý až na kost. Paráda! Přiložím pár klacíků a rozfoukám včerejší oheň, abych se zahřál. Postupně se přídávají i ostatní. "Dobré ráno," zabručím mrzutě. Nakonec jsem rád, když můžeme vyrazit zase na cestu. Na medvědy se snažím už nemyslet.

Terén je pro naše koně čím dál horší. Brzy nevydržím a sesednu. Vedu koně opatrně za uzdu. Je vidět, že už se blížíme k pořádným horám. Najednou začnou koně být viditelně nervóní. "Copak se děje?" Poplácám jemně toho svého po hřbetě a snažím se ho uklidnit. Zároveň začínám bedlivě sledovat okolí a připravuju se k obraně proti čemukoli, co koně poplašilo. Je tu kamenitá zem. Neměl by být problém ty šutry trochu rozkutálet pod nepřátelskýma nohama.

Pokus s kameny se ukázal marným. Snad kvůli Petrově nedostatečné zkušenosti s takovým jemným ovládáním svého živlu. Snad za to mohla přílišná ukvapenost Oley. Definitivně to zazdil Toriko svou neochotou a Antonio striktním odmítnutím. Tak nic. Třeba jindy, až bude větší klid.

Vyhlídka na shledání s dospělým medvědem zde v divočině vám na klidu a pohodě příliš nepřidává. Místo kochání se přírodou, spíše teď sondujete horizont a za každým kopečkem čekáte, zda nevyskočí hladový huňáč.

Je večer a volba rozdělat oheň je moudrá už z několika důvodů. Jednak zahání šelmy a Petr by jej jistě dokázal rozšířit natolik, že by třeba zastrašil i medvěda. A zadruhé je zima. Noční chlad na vás dopadl plnou vahou. Myšlenka na sdílené teplo skrze kameny teď bleskla hlavou všem, ale nikdo už se k hecování k dalšímu pokusu neměl. Každý se zabalil do přikrývek či chlupatých kožešin a v duchu děkoval vesničanům za ty dary.

Noc však proběhla v klidu a jen občasné neznámé zvuky přírody narušovaly dojem z nádherného nebe přeplněného hvězdami.

Je ráno. Stále chladno. K tomu je vše provlhlé, jak padla rosa. Pomalu se sbíráte, dosušujete a vyhlížíte první paprsky slunce. Už už aby se vynořily zpoza vrcholku nedalekého kopce. Žhavý kotouč si ale dává načas a tak jste mu vyrazili v ústrety.
Když jste překonali horizont, spatřili jste za pásmem dalších zelených oblin skalnaté štíty hor. Vysokých hor. Olea se podvědomě zachvěla. Neubrání se teď častým vzpomínkám na otce. Také Antoniovi připomněl tvar jednoho z masivů jeho domovinu. Je k ní blíže, stále však příliš daleko.

Někdy po poledni jste museli kvůli hůře schůdnému terénu sesednout a koně teď vedete, když začali znenadání nervózně tahat za uzdy. Necukají sebou však jen koně. Probral se i Olein šíp!

Seskočil jsem z koně, vzal klacek a několikrát píchl do trusu. ,,Je to medvěd. Nejspíše hodně velký. Řekl bych dospělý jedinec v nejlepších letech. Vypadá to, že tudy šel tak před jedním dnem.'' Rozhlédl jsem se kolem sebe. ,,Musíme dávat pozor. Koně ho vycítí dříve a budou reagovat a také musíme být potichu, hluk by ho přilákal. Takže žádný křik a žádné hloupé nápady.'' Neměl jsem v plánu přidat se k Petrovi a Oleii. Podle mě to byl pěkně hloupý nápad. Odložil jsem klacek a vyhoupl se do sedla. ,,Zabít dospělého medvěda není snadné. Proto bude lepší, když se mu pokud možno vyhneme.'' Položil jsem si luk přes sedlo, abych ho mohl v případě nutnosti hned použít. Přesně mířená střela může medvěda zpomalit.

Zamyšleně vjedu na kamenitou horskou cestu. Netrvá dlouho, a můj kůň klopýtne na jednom z balvanů. S bolestivou přecitlivělostí zasyknu a nadskočím. I Antonio si brzy všimne, že tahle cesta není pro koně zrovna ideální, a tak se brzy přesuneme do travnatého terénu.

Zkus do svého kamene poslat teplo a já si ho ze svého vezmu. Znechuceně obrátím oči v sloup. Co na tom unáhleném bláznovi vidí? Petr samozřejmě reaguje zase nějakou svojí bláznivinou. A samozřejmě do toho zase tahají i mě. Ne díky, opravdu vám tady nepotřebuju dělat křena. Přesto na chvilku zkusím podpořit tu jejich šaškárnu. Že by to vážně fungovalo? "Tohle nemůže fungovat."

Antonio něco zaujatě zkoumá na zemi, čímž mi dá příležitost oddělit se od těch dvou. "No tak povídej, cos našel?" Přijdu blíž. "Aha," vzdechnu s notnou dávkou zklamání. "Poznáš z toho, co je to za zvíře? Jak je to asi staré?"

oheň a vzduch je moc nebezpečné

Oheň bez vzduchu nemůže být, naopak však ano.
Když se oheň a vzduch spolu vymknou kontrole, zničí hrady!
Odpovím Ollee, zastavím koně a zvážním.
Antonio se mne pohledem ptá, co odpovím dál.
Toriko.
Toriko, potřebuji tě jako kotvu! Rozumíš?
Pak spojíme kameny a začnou se dít divy!
Nejen že nám je teplo, ale zmizela únava zad, bolest ze sedla i starosti. Vyzvu Antonia ať se přidá .
Pak je nám jasné, že můžeme cokoliv. Od vaření polévky po tvorbu magických zahrad.

Tak zase na cestě. Na cestě, která zatím ani trochu neprobíhá tak, jak jsem si představovala. Ani cestování na koni mi pořád moc nejde, i když můj Ušáček se drží ostatních a nedělá mi při jeho ovládání žádné naschvály. Jak nabíráme pozvolna nadmořskou výšku a krajina je otevřenější, cítím se lépe. A hlavně: dva dny klidu! S čerstvým vzduchem, který otravuje jen tu a tam pach kravinců je to hotový balzám na duši.

Od vesničnů jsem vyžadonila ještě dva měchy vína a pak jsem si vzala starý vlněný kabát. Spíš abych nebyla nahoře nápadná, s holými rameny jen v lehkých šatech, když někoho potkáme. A dá se využít v noci jako podložka nebo přikrývka.

Je zbytečné plýtvat Sílu na věci, kré si snadno můžeš zajistit z jiných zdrojů.
Otec musel "jiné zdroje" vytěžit trochu víc, než by se mu líbilo, ale nakonec mě přesvědčil líbezným bílým kabátkem.



Časem jsem pochopila, že má pravdu, ale je třeba mít jistou rovnováhu mezi čerpáním energie svého živlu a uzavřením se před ním. Přioblékám se obvykle až když mrzne a potom když spím, kdy moc do mě vstupuje pomaleji a získané Síly je podobně nebo dokonce méně než Síly potřebné na ohřev vzduchu.

Zdá se mi ovšem, že ohřívat vzduch kolem sebe je tady a teď mnohem snazší, než jsem zvyklá. Jistě, nejsme v horách. Začínám mít podezření, že v tom má prsty kámen, který mám na krku. Navedu koně k tomu Petrovu.

"Co myslíš? Neberu to teplo od tebe? Pojďme to zkusit! Zkus do svého kamene poslat teplo - opatrně, jo? - a já si ho ze svého vezmu." Ať už nám test něco napoví nebo ne, na chvíli nás určitě zabaví. Ušáček najednou zastaví. Antonio seskakuje ze svého koně a něco na zemi si zaujatě prohlíží.

"Co je, Antonio, co tam máš?"

Vydali jste se na cestu a Holubičky necháváte již daleko za zády. Vaši koně jsou obtěžkáni pytli s dary. Dostali jste i nějaké oblečení navíc, především teplejší, protože místní tvrdili, a zní to logicky, že v horách je mnohem větší zima. Jinak vezete hlavně jídlo. Petr dostal i pálenku v menší čutoře, Toriko měch s vínem. Pokud jste měli nějaké speciální přání a místní to mohli sehnat a postrádat, případně vás jinak obsloužit, berte to tak, že se stalo a tedy máte danou věc či příjemný zážitek.

Minuli nebo jste přímo projeli asi pět dalších vísek, jen mnohem, mnohem menších. U jedné obzvláště titěrné si ani nejste jistí, zda se jedná o vesničku či pár poblíž sebe postavených salaší. Ano, zemědělství záhy ustoupilo pastevectví a vy míjíte tu stádo ovcí, sem tam přežvykující dlouhosrsté krávy nebo poblíž lesíka shluk oslů okolo keřů se šťavnatě vyhlížejícími listy.

Postupně se pěšina stává viditelnou právě jen díky užívání místními pastevci. Po dvou dnech však mění charakter a vy jdete víceméně kamenitým korytem, kde půdu odplavily deště a jarní tání. Antonio brzy poznamená, že je pro koně pohodlnější jít vysokou horskou travou, nežli riskovat zranění na kamenném štěrkovišti. Pokračujete tedy po úbočí jednoho z kopců a stezky v údolí se pouze držíte.

Čas od času jste ještě zahlédli jedinou krávu s teletem nebo volně pasoucí se dva tři polodivoké koně. Narazili jste také na tomu odpovídající značky - koňské koblihy nebo koláčovité kravince. Blíží se večer a začínáte se poohlížet po vhodném místě na nocleh, když se elf v sedle zarazil a zírá na hromádku trusu, která se mu "postavila" do cesty. Poněkud nejistě se rozhlédne, pak sleze z koně, aby exkrement prozkoumal zblízka a porozhlédl se po stopách, jež by potvrdily nebo vyvrátily jeho neblahou předtuchu.

Páni, to je síla! Kladívko není žádný obyčejný magický předmět. Tohle je BOMBA! Opatrně ho uložím do brašny a uctivě se víle ukloním. Slov není třeba. Dívám se za ní, když mizí mezi blaty. Už se nejspíš nikdy neuvidíme, ale vzpomínka na ni bude... no, rozhodně bude silná.

Ve vsi se už nechci dlouho zdržovat, ale obyvatelé nás nechtějí pustit, dokud nám snad každý z nich něco nedá. Nakonec se ale ukáže, že nám můžou dokonce i poradit, kudy pokračovat.

Petr se okamžitě nadchne pro cestu přes hory. "Ano, máš prav..." ...du, jsme teď odpočatí a máme zásoby na cestu, tak můžeme jít přímější cestou, nestihnu už doříct, protože náš vládce ohně se právě zbláznil! Běhá kolem nás jak ohnivá čára, a snaží se nás vyprovokovat. Založím si ruce na prsou a nohama vrostu do země (jenom obrazně), abych se nepohnul ani o píď.

Olea se samozřejmě začne kočkovat s Petrem, a pak si mě dobírá. "Žádný koutek mi necuknul! Můžeme už jít?" Necuknul! Fakt!

Hornaté vršky. Ten termín se mi na první dobrou líbí. Na zamyšlenou už je to slabší. Hor si totiž užijeme ještě ažaž, narozdíl od pohodlí postelí a komfortu teplého jídla.

Petr se ovšem pro tuto cestu hned nadchne a začne vyvádět. Proč ne. Vlastně se mi to zdá prašť jako uhoď. Žďuch.
No to sis dovolil dost, ohniváči.

Při druhém kolečku se pokusím Petrovi na poslední chvíli podrazit nohu. Až moc ochotně, ale šel k zemi. Chceš se smát? Já se tedy směju. Ten přemet byl povedený. Vlasy má plné svízele, kterého je zhusta kolem cesty. Pár trsů utrhnu a rádoby nenápadně obejdu rychtáře a polepím mu šlahouny záda. Ten si je poměrně nešikovně zkusí sundat a točí se přitom dokola.

"Myslím, že Torikovi lehce cukl levý koutek úst." Oznámím vážně Petrovi, ukazujíc na vládce země. "Co myslíš?"

Později nechám hochům prostor, ať vyberou cestu, která je jim bližší..

Bájná zvířata

Jen co zaslechnu tato slova, nemůžu myslet na nic jiného!
Než však stačím zahrnout vašnostu otázkami, ten si klepne do klóbrcu a zmizí..
Napřímím se a zvesela i důrazně řeknu:
Navrhuji vydat se cestou Bájných zvířat!
Senzace!
Kdy se nám poštěstí něco podobného?
Přejedu prosebným pohledem kamarády a teatrálně pokleknu na jedno koleno, přičemž spínám ruce a žadoním:
Prosím, Vládcíčkové? Nehleďme na nebezpečí a vydejme se za tajemstvím!

Pak se smíchem oběhnu kolečko kolem ostatních, do každého žďuchnu a čekám, koho vyprovokuji ke hře...
Kdo mi žďuchanec oplatí, s tím se dám do kočkování.
Jestli nikdo, celou akci zopakuji a nedám pokoj, než se všichni budeme válet smíchy!