Z kladívka má Toriko okamžitě s prvním dotykem pocit, že by se s ním daly skály lámat. Doslova. Ostatně, víla vám to už celkem přesvědčivě předvedla. Antonio si přivlastnil flakónek a i on vycítil velký potenciál artefaktu. Jeho odhad nebude daleko od pravdy. Těch "pár kapek" může využít na magické léčení, anebo poslouží jako zdroj tam, kde se jinak voda vyskytovat nebude.
Víla se na vás naposledy usmála a ladným obloukem se zanořila pod hladinu. Tak jste se i vy nakonec odebrali zpět do vsi, kde vás všichni zdraví jako staré známé.

Byli jste obdarováni také od nich. Zásoby jídla na cestu třeba v podobě čerstvého chleba, v plátýnku hrouda stlučeného másla, vyuzených klobásek a špeku, měchy vína, lisované seno pro koně, v něm umně zabalená vajíčka, pytlík ovsa. Přidají, oč si řeknete, budou-li mít.
A pak, když scházelo se jen rozloučit a vyjet dál, šel ještě rychtář kus s vámi. Konečně se také někdo zeptal, kam vlastně míříte. Světe div se, o klášteru v horách slyšel. Podrbal se pod beranicí (nosí ji, přestože je docela teplo) a vylezlo z něj, že jsou před vámi dvě možnosti.

Jedna cesta vede obloukem okolo vrchoviny, sice málo zalidněnou krajinou, přesto sem tam víska, dokonce i jedno menší městečko. To se pojí s rizikem, že si vás zase najde Reigo a jeho nohsledi. To ovšem rychtář neví. Ochotně popsal přibližnou polohu jednotlivých usedlostí.

A druhá? Poněkud kratší. I když, kdo ví? Přes hornaté vršky. Málo používaná stezka, jež by měla povětšinou kopírovat údolí. Kraj s divokou vegetací, kde se prý vyskytují dosud divoká stáda, tedy i predátoři a snad i nějaká bájná zvířata tam "někdo zahlédl".
Je na vás, abyste se dohodli, kudy je vám to milejší.

Spolu s ostatními jsem kráčel zpátky ke studánce a pohledem jsem přejížděl po obyvatelích vesnice. Zdálo se mi, že tak úplně nechápu, dl čeho se to právě pustili. A nejspíše jen děti z toho měli radost. Přeci jen jít do přírody bylo mnohem lepší, než pomáhat rodičům ve vesnici. K mému překvapení překvapení se však atmosféra postupně měnila až nakonec z toho byla opravdu krásná slavnost. Předvedl jsem ukázku svého střelecké umění a poté udělal menší představení s vodou. Děti byly nadšené. Ovšem největší pozornost si získala víla
víla. Dokonce i já jsem musel uznat, že je nádherná. V ničem se nepodobala vile, kterou jsme viděli před tím. Chápal jsem však proč tomu tak je.

Po skončení slavnosti jsem si převzal flakónek. Byl krásný. Přemýsl jsem co v něm asi je. Možná nějaká léčiva voda od víly. Poděkoval jsem jí a ustoupil jsem. Flakónek jsem držel v ruce. Nechtěl jsem ho ztratit. Bylo dost dobře možné, že ho budeme brzy potřebovat.

Ufff.... máme to za sebou. Sleduji záda posledních odcházejících opozdilců. Pár mileneckých párů v blízkém okolí ještě zůstalo a ruku v ruce prochází zapomenutou krajinou, kterou mají za humny a znovu prožívají ten pocit. Pochopili to. Ti vesničtí balíci to pochopili.
To oslovení sedí, od horské opice!
Největší sympaťák byl asi ten vinař. Že měl nějakou vůli chápat, co se děje a "prát" se s tím. Ale možná byl jen opilec a vody se nedotkl už dlouho před tím, než se zkazila.

Kouknu na kluky. I z jejich výrazů čtu ze všeho nejíc úlevu. Tenhle úkol byl poněkud nečekaný. Na to se nedá připravit. Ale elfovi jako budoucímu vladaři tahle lekce může hodně dát.

Pokynu právě jemu, aby si od víly vzal flakónek. Tak nějak mi to zapadá. Já mám šíp, Toriko zvolil kladívko, Antoniovi patří nádobka určená na schraňování tekutého. Petr nemá nic. Třeba na něj také dojde. Třeba nemá reálnou šanci stát se vládcem živlů, ale doplnit nás musel, to je snad každému jasné. Už i Torikovi, který se na ohniváčovo připojení k výpravě moc netvářil.

Zkoumám víliny šaty. To je lehkost, panečku! Ty by se mi také líbily. Trochu smutně si uvědomím, že všechny moje šaty jsou v háji. Štěstí, že ty nejlepší mají přijet za námi. Hodlám se Erovi představit trochu upravená.

Tak dobře, stálo to za to, musím si neochotně přiznat. Nakonec vlastně ani ne až tak neochotně. Když se k nám blíží půvabná víla se šťastným úsměvem, tak už prostě nejde myslet na to, jak jsme se museli ztrapnit, abychom jí pomohli. Nejde se na ni zlobit, že lidem otrávila studnu. Mám prostě radost, že se to povedlo. Stálo to za to.

Pak nám nabídne dva artefakty a ani nám k tomu nic neřekne. Očekává snad, že víme, co je to za věci? Po chvilce váhání začne Petr vyzvídat, ale zatím se zdráhá si něco vzít. Já osobně bych byl taky radši, aby nám nejdřív vysvětlila, co nám dává. Ale už vím, že tahle dáma je hodně vrtošivá. Nechci jí urazit tím, že by to snad vypadalo, jako že o její dary nestojíme.

Opatrně a s drobnou úklonou přijmu kladívko z její ruky. Tázavě se dívám nejprve na vílu a pak na kladívko. Čekám, že snad brzy přijde odpověď na Petrovu otázku. Zároveň se snažím pomocí své síly zjistit, z čeho a jak je kladívko vyrobené, a jestli v něm třeba rozeznám nějaké magické impulzy.

Kladívko a Flakónek

Tak se to nakonec podařilo, podívám se na ostatní a shledám na jejich tvářích stejný úsměv úlevy, jaký cítím sám. A já ji, chuděru posílal k elfům, vzpomenu si. Inu, poučil jsem se.
Kdo sebere odvahu a převezme artefakty? Olea se asi bude zdráhat, ale já ji pokývnutím naznačím ať je to ona.

Dobrá, povídej, studničková... Z povzdálí s žoviální pózou nahlížím do víliny dlaně.
Co si pro nás Bohové připravili?

Petr se naštěstí chytil. Přejel si rukou přes obličej a náhle byl v tváři brunátný až hrůza. Spustil hned bandurskou a vyvolený mladík měl co dělat, aby neutekl do žita. Olea byla samé ách a óch, jednou se mračila, za chvíli zas lomila rukama. Vesničané z toho měli velkou legraci. Ačkoli, několik z mamin zjihlo poté, co se dala "nevěsta" z jakože bezmocného štkání do usedavého pláče. Když v tom to Petr otočil v komedii, chtíc nezdárného syna patřičně vyplatit. Ten už pak raději opravdu vzal do zaječích, ovšem s úsměvem.

Ozval se i potlesk, smíchu bylo také dost. Ohnivec byl tak nažhavený, že raději zapálil hromadu klestí poblíž. Hned byli u ohně lidé s kukuřičnými klasy napíchnutými na klacku. Děti si vděčně braly figurky vznikající jako kouzlem pod Torikovýma rukama. Pustily se spontánně do hraní všude možně a jejich veselé hlásky prozvonily celé okolí. Torikovi společníci museli v duchu přiznat, že ho až nepoznávají. To snad tyto děti pohnuly ledy v jeho srdci.

Antonio... Bylo těžké jeho důstojný obličej přimět k nějaké emoci. Chvíli stál stranou, dokud se k němu několik mladých chasníků bojácně nepřiblížilo s prosbou o ukázku střeleckého umění. A to zas na našeho elfa platilo! S vážnou obřadností sňal svůj luk ze zad, založil šíp a jakoby nic trefil starou vrbu přímo do oka po vyhnilé větvi. Ihned se mládenci častovali šťouchanci a hláškami typu: "Véno, viděus to? To tak uměét..."

Pak už to šlo tak nějak ráz na ráz. Veselí se vlilo lidem do žil a najednou se zpívalo s větší chutí, ozdobená májka stála s pocitem dobře odvedené práce. Ostatně, takovou tu široko daleko nikdo nemá! To až se dozví přespolní, určitě se přijdou podívat a budou valit oči. Kde se vzal tu se vzal demižon a volně koloval, přičemž jeho obsah ubýval. Zavonělo i pečené maso.

A pak to přišlo. Takové šumění. Olee to připomělo vítr v osikovém listí, ale tohle bylo jiné, navíc ona nehnula prstem. Antoniův kámen se rozzářil, ale všiml si toho snad jen on. Protože všude vířily kapičky vody. Jako když mží. Jenže tyhle se formovaly do obrazců. Někdy připomínaly strom, jinde květinu, tamhle dítě s figurkou zvířete v rukou, tu zas starý pár držící se za ruce u ohýnku.
Bylo toho tolik, že oči přecházely. A jak tím vším prosvítaly paprsky slunce, vše dostávalo duhové odstíny. Tolik barev neviděli místní ani o jarmarku, když přijel obchodník s vzácnými látkami a koberci.

Všichni hleděli vzhůru na tu podívanou, až někdo přece vykřikl a ukázal na jezírko a to pak všechno ztichlo. Středem, po hladině, kráčela k nim víla. Jenže nebyla zarostlá, jak jste ji měli možnost spatřit vy. Její pleť byla hladká, ruce obnažené, leskly se jako ranní rosa, s ladnou otočkou se kolem ní zavlnily lehounké šaty, snad skutečné či z pavučiny. Na její tváři hrál úsměv a v jejích křišťálových očích se odráželo to všechno kolem.
Načež předvedla tanec podobný tomu, který jste viděli včera. Jen ještě ladnější, voda přitom vystřikovala přímo v celých gejzírech. Nikdo se pranic nehněval, že je celý zráchaný a oheň se téměř zhasil. Najednou bylo všechno pryč a lidé pochopili, pomalu se trousili k domovům a šli mlčky, s výrazy svátosti, ještě si v duších uchovávajíce ten nádherný zážitek.

Zůstali jste sami. Už jste se měli také k odchodu, když z ničeho nic na vlnce přijela ke břehu za vámi ona. Ladně se uklonila a zářila štěstím. Pak před sebe natáhla ruce dlaněmi vzhůru. Na jedné leží kladívko. Na druhé broušený flakónek s víčkem z nějakého krystalu.

Jestli mi zatím pouze "chybělo nadšení", tak teď už mám vyloženě vztek. Možná moje chyba, ale celkem jsem spoléhal, že Olea tuhle situaci tak nějak odřídí. Podařilo se nám nahnat lidi ke studánce, a teď? Teď jí to zase nevoní! Prý "není v tom opravdová radost". No samozřejmě! Lidem nemůžete vnutit opravdovou radost. To jsem si myslel od začátku. A ještě navíc navrhuje, abychom se víly šli zeptat, co chce?

"Já ti nevím. Spíš bych řekl, že ji to akorát rozčílí, když se jí budeme takhle ptát." Ale kdo se v těch ženských má vyznat? "No, ty jsi dáma, máš pro to asi nejlepší cit. Tak jestli myslíš, že je to dobrý nápad, směle do toho." Bezradně pokrčím rameny.

Vtom do mě vrazí jedno z dětí, které se tu doslova všude tetelí. Zpívají písně, každé jinou. A když se náhodou dohodnou, že budou zpívat stejnou, tak aspoň jinak rychle a v jiné tónině. Naberu do rukou kusy vlhké hlíny a udělám capartům hračky v podobě zvířátek, která se budou hýbat. Děti mám celkem rád, a jednou bych chtěl mít vlastní. Ale hlavně - jestli je někdo schopen tady rozproudit život a opravdové nadšení, jsou to oni.

Kdybych tak trochu pitomě nevyplýtvala síly na taneční umění pro Olbrama (to je ten kluk ze stodoly, víte), tak bych možná zkusila vrátit minulé obrazy a podívat se. I když.. i Petr dokázal číst v plamenech, tam u oběšence, můžu se ho zeptat. Jenže zůstávám bezradná a moc se mi nechce začínat, byť jasně cítím, že by to "něco" chtělo. A tak zkusím hochy aspoň trochu postrčit, v tom jsem snad dobrá ne, oni než se k něčemu rozhoupají. Nechtěla bych být holkou jednoho z nich, to bych o polibek musela prosit..

"Hoši, něco by to ještě chtělo udělat. Jenže... jaksi mi docházejí nápady, co. Možná uvažuju moc pragmaticky, nevím. Zašla bych za vílou a prostě se jí zeptala, no co vy na to?"

A jestli pánové budou stejně bezradní, jako já, vážně to zkusím. Ulovím si zrak nějakého okřídlence v okolí a zkusím tu skřítku najít a zajít za ní a zeptat se, co přesně by se jí líbilo.

Koukám znovu na to snažení vesničanů s mírně povytaženým obočím. Jako fajn. Mě by to rozhodně nebavilo, zejména ten dětský zpěv mě dráždí, ovšem já nejsem víla. Po chvíli mi konečně dojde, co je na tom všem horší, než pištění dětí. Není v tom opravdová radost.

"Není v tom opravdová radost! Jak se komukoliv může líbit představení, ve kterém není radost!? Petře! Budeš Quido a já budu Don! Ještě to můžeme vylepšit, že já budu trochu do větru a ty budeš dštít síru! No, a ty budeš moje milá!" Popadnu nejblíže stojícího vesničana a dám mu pokyn, ať se jen drží mezi mnou a Petrem, že já jsem jeho budoucí ženich a Petr jeho otec.

"Voda je zdravá! Bude i zdravé pivo! Přetaňte se obávat a radujte se, máte proč! Velevážené publikum, na počest této události a kočovných herců Dona a Quida, kteří tudy nedávno procházeli, dovolte nám předvést kratičké vystoupení!!"

Doufám, že Petr chytne (se) a povede se nám uvolnit atmosféru.

Ať už pod tíhou přesvědčivých argumentů Petra, po které se řada z přítomných dlouho dívala na špičky svých bot (pokrytých blátem a slámou, jak jinak), po vodním představení Antonia, jež dává své elfství hrdě na odiv, anebo po větrném tanci Oley s místním chlapcem, vesničané začali konečně vést kloudný diskurz o tom, co by se mělo udělat, kdy a v jakém pořadí.

U Torika to probíhá obdobně. Nejprve jeden z chalupníků poznamenal: "Jo, máte praudu. Dyť ty ženský to potřebujou. Hať si zatančej, vybuázní sa, bude pokój na čas, aji voda."
Na to ostatní souhlasně pokyvují hlavami, až se nakonec smluví na jasné akci. Hned ráno všichni vesničané udělají průvod, nazdobí pár stromků na kraji mokřadu, ženské zazpívají atd.
Vás se ujal rychtář a ubytoval vás u sebe na statku. Pro každého se našlo místo, kde může poměrně pohodlně složit hlavu. Večeře byla skrovná, ale šlo cítit, že se vydali ze zásob toho lepšího.

Ráno je veselé. Nejvíc se evidentně těší děti. Skotačí kolem procesí, které nakonec vcelku ochotně vykračuje k prameni. Olea vybírá pěkné mladé břízky i vrby a pobízí mladá děvčata, aby právě na ně pověsily krásné šátky a pentle. Kolem nich už matky a stařeny začínají odříkávat rýmovačky a zkoušejí si vzpomenout i na nějaké písně. Muži stloukají chodníček z kulatin a prkýnek. Někdo si vzpomněl, že právě z něj házel nejmladší pár z vesnice upletený věnec z žitných klasů, ozdobený lučním kvítím. Děti se spontánně vzaly za ruce a točí se v kole. Zpívají co jim přijde na jazyk.

Snaha by byla, ale celé to je pořád dost křečovité. Chtělo by to tomu ještě trochu pomoct...

Vesničané se shromáždí ve stodole, a zdá se, že očekávají, že jim něco řekneme. Antonio jen netečně točí kapkami vody kolem své ruky, ale zdá se, že i to stačí, aby vzbudil u místních zájem. Zato Olea se odvážně pouští do řeči s kde kým. Nakonec, proč mě to vůbec ještě překvapuje, se dá do tance s jedním z místních mladíků. Zrovna do tohohle uhrovatého zoufalce bych neřekl, že to bude kdovíjak společenský typ, jenže ono ejhle! Stříhá jednoduché, ale elegantní taneční figury jako prvotřídní lev salonů. Vážně nedokážu poznat, jestli na něj Olea použila nějaké kouzlo, nebo je prostě přirozeně tak... Inspirativní? Pozitivní? Ladná? Nejspíš v tom bude trochu od všeho.

Zdá se, že moje družina považuje za užitečné dát na odiv naši vládu nad živly. Chápu, že to u chasníků vyvolá dočasné silné emoce, ale až jim sejdou z očí ty hustý týpci co uměli čachrovat s vodou a vohněm, tak zase zapomenou. Láska k přírodě přeci musí vycházet z nitra, když už. Vyjdu před stavení a přidám se ke skupince mužů, kteří tam za vraty v tichosti pokuřují. Chvíli s nimi zadumaně mlčím a snažím se posunout čas dopředu, aby tohle bylo už za námi. Nedaří se.

"Ženy mají rády slavnosti," nadhodím nakonec, když se zevnitř ozve veselý potlesk pro naši vládkyni větru a jejího partnera. "Potřebují si čas od času odpočinout od každodenního shonu a užít si pořádnou veselku. Vezměte je ke studánce, ať rozvěsí pentličky a poklábosí s kamarádkama." Měl jsem se na to vykašlat, a radši udělat s Petrem sopku, nebo tak něco. "A vy pak budete mít doma pokoj."